Jistě si mnozí pamatujete na dětskou říkánku:

Bulí, bulí bulíček,
Koupíme mu dudlíček.
Až se bulík vybulí,
Koupíme mu cibuli.

Používala se jako ironie na malé „bulíky“, tedy kluky, kteří místo aby věc řešili jako „muži“, začali v případě konfliktu či něčeho podobného hlasitě „bulit“, tedy plakat. Což se považovalo - kdysi, v době, kdy nebyl vymyšlen genderismus a ženské kvóty - za něco hodného opovržení.

Morálka, učitelé, rodiče i kamarádi a kamarádky stáli na svém. „Bulí holky, a ty jsi chlap (i když malý), a tak se podle toho chovej. Bulení není žádné řešení, je to ukázka zbabělého chování.“

Jenže doba se změnila. Nejen proto, že dnes jsou ženy všude. Feminizace, nejen v kladném slova, smyslu ovládla euroamerický svět. Z jednoho hlediska tedy využití schopností a inteligence poloviny lidstva, je to dobré. Ale představa, že se na pracovní a řídící místa, na která evidentně nestačí, dostávají na základě hnutí politické korektnosti určité typy žen s určitými „nepředpoklady“, je děsivé. Navíc se stalo to, před čím varovali odborníci, psychologové/-žky, pedagogové/-žky a politologové/-žky již od šedesátých let.

Naprostá feminizace celých částí výchovy společnosti, spolu s ideou ženy, pro niž je individuální realizace a kariéra víc než děti, manžel, rodina, rodiče, přátelé, obec, národ a stát a její „ženskost“, musí nést následky. A v první řadě muži a děti. Pokud ovšem nejsou dotyčné od přírody nebo z prospěchářských důvodů nebo někdy uměle lesbické či nějak začleněné do LGTB (zkratka označující lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby), což přináší výhody při získávání „bodů“ při nástupu do politiky, do lukrativních míst atd.

Trend posledních cca 60 let je jasný. Od jeslí, školek, základních škol, středních škol až postupně po vysoké školy, od návštěv ordinací, se dítě ihned setká s ženským pohledem na svět. Tam je vše, chlapečci a holčičky – moderně feminizováni/y a dnes genderizováni/y. Poslušnost, čisté botičky, úhledné písmo, vzhlížení k nadřízené (pedagožce, lékařce, úřednici) spojené se zakódováním submisivního postoje jsou dnes základem výchovy mužů. Pokud všem dětem a mládeži provedeme to, že „vytkneme před závorku“ nositelky horních sekundárních pohlavních znaků a majitelky vagin jako nadřazenou sociální skupinu, s nálepkou těch, co jim je nařízeno pomáhat a upřednostňovat je, nemůže to dopadnout dobře. Trvalý pokus vytvořit z většiny ženské populace zástupy uvědomělých žen a z nich pak vybrat nejvyšší elitu států i naší civilizace, a to bez ohledu na schopnosti a intelekt, právě v přímém přenosu selhal. Zjistilo se, že jsme si vyrobil/y v praxi neschopné buličky. Zde prosím ukázka plačících ministryň:

V sedmdesátých letech si původní údernice, co po roce 1948 odkládaly děti do jeslí co nejdříve a holdovaly „zapojení žen do výroby“, stěžovaly, že je na stará kolena jejich děti zanedbávají a okrádají o důchody, tak na to byla rozšířena reakce: “Domovy důchodců jsou pomstou za jesle.“ Ostatně, podle mého názoru ty dnešní náhle se vynořivší aktivistky, které nic neví o osudech svých babiček, čeká v osamělém stáří podobný trpký osud.

Dnes si samy o sobě myslí, že jsou úžasné, že tohle, co předvádějí, je to, k čemu spělo lidstvo od neolitu. A připravují sobě a nám a našim potomkům dosti děsivý osud. Pokud zvítězí.

Typickými ukázkami jsou například různé „managerky“ ve vedení firem dosazené do počtu, dále poslankyně zvolené, jak se říká, „z leknutí“ atd. Je jich plný svět a hlavně Evropa a přispívají evidentně k její zkáze. Nejsem mysogin. Obdivuji vynikající političky jako Golda Meyer, Margaret Thatcher, Kateřina Veliká a také známé a úspěšné vědkyně. Ale to nebyly výlupky politicky korektního genderistického aktivismu. Jsem asi zaostalý, jako „mlčící většina“, ale ono to celé gender hnutí zřetelně odporuje tomu, k čemu nás vytvořila Příroda či Bůh. A to že prvním a hlavním úkolem žen je rodit a vychovávat děti. A v bohaté společnosti, kterou jsme, zajistit, že budu ženy vzdělané a v životě se plně uplatní. Je však otázkou, zda - odhlédneme-li od výjimek Tatcherové a Marie Curie-Skłodowské a dalších 46 nositelek Nobelových cen - je skutečně nejlepší nadřadit v životě ženy a funkci ve společnosti, například postup z místa mzdové účetní na místo vedoucí účtárny, nad výchovu nové generace. Protože z hlediska lidského rodu je tohle právě ten nejdůležitější úkol. Tedy úkol, na který jsou ženy vybaveny jak fyzicky, tak psychicky. A bez jehož plnění nepřežijeme.

S tím žádná „gendero“ pseudověda nic neudělá. Navíc se ukázalo, že ženy, které to jako mnohé ženy obvykle a často v dějinách dělají, často nedohlédnou důsledků svého jednání. Po svém takzvaném „osvobození“ ženy, jako v době francouzské revoluce, po vítězství bolševismu a nacismu, nadšeně ničily nejen současný svět, ale i svět svých dětí a vnuků. To, že ty revoluce rozpoutali muži, je neomlouvá. Abychom nešli příliš hluboko do historie, sovětské ženy pod okouzlením „voždě“ Stalina udávaly své manžele a své děti, komsomolky nadšeně pracovaly na zničení „mužiků“, a následně tak pomáhaly vyvolávat hladomory (jen na Ukrajině byl v roce 1926, dále v letech 1932–1933 ( to byl také a také v jižním Rusku, jak píše ve svém životopise Gorbačov), byl hladomor 1932–1933, následně v letech 1946-1947, kdy Stalin nechal vyvézt z Ukrajiny obilí do satelitních zemí včetně Československa. Když Stalin zemřel, tak se fanaticky se tlačily na Rudém náměstí tak silně, že tam zahynula stovka převážně mladých děvčat. Umačkány a ušlapány.

Němky líbaly stopy Hitlera, posílaly své děti s nadšením do Hitlerjugend, obdivovaly muže SS a jako třeba Heydrichova manželka Lina s chutí používaly lidi „nižší rasy“ jako spotřební materiál. Což nakonec vyplynulo z její knihy „Můj život s Reinhardem“. Podrobnosti ze Sudet a severních Čech a další informace a tom, co dokáží dělat ženy ženám, dnes osoby údajně postavené jako osoby morálně nadřazené mužům, naleznete v mé knize „Krvavé dozvuky války 1945“ Grada –Cosmopolis (byla zařazena nakladatelstvím za rok 2015 mezi bestsellery). Mimochodem, fakta o dozorkyních v sovětských gulazích a nacistických koncentrácích o jejich různých zločinech ukazují neuvěřitelnou nevzdělanost a doslova tupost například slavné americké feminstky Glorie Steinemové, která ve své knize dokáže vypouštět takové bludy, jako „... ženy si navzájem nemohou ubližovat, ani kdyby chtěly, ale jistě je lepší, kdyby se o to nepokoušely...“, což paní redaktorka Zuzana Válková v LN 26. 3. 2016 v článku „Ptát se ženských, mluvit s mužskými“ obdivuje. Doporučil bych, aby se obě genderdámy vzaly za ruce a vyrazily třeba k Bělomořskému kanálu a podívaly se, kde zemřelo několik tisíc žen pod dozorem soudružek zvaných кастелянша, nebo u nás na zrůdnosti nacistických dozorkyň v koncentračním táboře Svatava několik kilometrů od města Sokolova (Falkenau).

Žena tedy nejsou žádní andělé, ani nejsou všechny jen kvůli svému pohlaví altruistky, citlivé a vstřícné duše, ani nejsou kladně komunikativní, jak se žvaní v kdejaké genderistické příručce. Ženy nejsou nikterak morálně nadřazeny mužům, jak se nás to snaží aktivistky přesvědčit.

Ženy dnes navíc totiž v úlohách, kam se dostávají nikoli díky svým schopnostem, ale díky nezřízené touze po moci (čest výjimkám) a za pomoci obyvatelstvu násilím vnucených „pravd“, většinou selhávají. A to včetně Merkelové, přestože byla časopisem Time vyhlášena ženou roku 2104. Pokud by ovšem byla počítána největší katastrofa v Evropě od roku 1945 jako „významný čin“, tak by to byla pravda. Redakce Time ovšem „ocenila její roli morální vůdkyně, vstřícný přístup k uprchlíkům či podíl na řešení řecké dluhové krize“. Což vše je dnes hodnoceno národy Evropy, včetně Němců, jako katastrofa.

Jedním z důvodů je to, že 99 % lidí nedokáže překročit svůj biologický základ a podvědomí a vědomí. To není žádný machismus, tak jako v životě nikdo nepředpokládá, že by ženy byly, zvláště ty nenadané a bez tréninku, lepší a výkonnější vzpěračky než muži, tak jako je fakt, že muži běhají rychleji než ženy, stejně jsou odsouzeny ke krachu pokusy nevzdělaných fanatiček vyrábět z otců matky a vládnout podle genderových příruček a vlastního neukojeného ega. Není to tak jednoduché ani ve sportu, ani v politice. Která je jen formalizovanou úlohou „vůdčího samce“. (Skupiny s vůdčími samicemi najdeme u savců jen u vlků a slonů.)

Můžeme na toho téma použít výroky a úvahy Mariana Jelínka, dvojnásobného doktora (jednou z toho filosofie), muže publikujícího knihy o vztahu člověka, kolektivu a výkonu a o psychologii sportu a praktikujícího sportovního trenéra u vrcholových sportovců a klubů: Stať „Reakce a výkon při střetu“: Myslím, že náročnost je dána jednak sportem (pozn. autora – v našem případě politickou funkcí, což je také svým způsobem vrcholový „zápas“), ale především povahou člověka. Vnitřním prostředím dané osoby, která reaguje a díky složitosti vnitřního prostředí přichází nějaká reakce na vnější impulzy.

Dále zmiňuje kladnou úlohu testosteronu v konfliktu, kdy testosteron, ano, ten feministkami a politoložkami haněný mužský hormon, je po právu nazýván hormonem úspěšných. Zatímco kortizol, který je zvaný hormonem strachu či obav přecházejících u sportovců (a jistě i politiků) do pocitů blížící se porážky, ukázkově produkují nejistí a nevýkonní lidé. Jedno, zda ženy či muži. Kortizol sice zvyšuje celkovou pohotovost organismu při zátěžových situacích, ale hlavně ovlivňuje CNS (centrální nervovou soustavu), a to tak, že zvyšuje její dráždivost a emoční labilitu jedince. Ta se projevuje nejistotou a také sebelítostí. A u žen často pláčem.

To však neznamená, že by všechny ženy ve vedoucích postaveních vždy podléhaly emocím porážky. Nevím, kolik testosteronu měla v sobě Margaret Thatcherová, ministerská předsedkyně Velké Británie. V každém případě to na její adresu dobře vyjádřil americkou a evropskou levicí vždy dehonestovaný tehdejší prezident Spojených států Ronald Reagann: „Je to největší chlap v Británii.“ Což neznamená, že neuměla použít ženské zbraně.

Její černá kabelka, postrach evropských politiků, byla totiž typickou „ženskou zbraní“. Ona dobře věděla, že dámská kabelka je pro muže něco jako nejvyšší tabu. Je to zakázané území. Už malý chlapeček ví, že do dámské kabelky je vstup zakázán. I otrlí detektivové ve filmech vždy dámskou kabelku vyklepou na stůl a žádný si do ní netroufne sáhnout sám (ženská do cizí kabelky sáhne klidně, hned jak bude mít příležitost). Moje maminka říkala, že muži se mimo jiné bojí, aby tam nebylo třeba něco živého a nebezpečného.

Ostatně, začne-li žena muže mlátit kabelkou, dotyčný chlap ihned zdrhá, i když by ve skutečnosti mohl dotyčnou srazit k zemi jedinou ranou. Jenže kabelka je mocné tabu... Což paní Thatcherová dobře věděla. A co se týče kortizolu a sebelítosti, jistě neměla v hlavě myšlenky na pláč, když poslala britské námořnictvo dobýt nazpět Falklandské ostrovy. Přesto, že tam Argentinci drželi místní Brity v podstatě jako rukojmí.

A nebyla sama rozhodnou vládkyní a bojovnicí za svůj lid, ale o tom bude víc v druhé kapitole.

Dnes jsme opět ve válce. Ve válce s agresivními vyznavači islámu. Vyznávajícími tradiční středověký islám a bojujícími ve jménu Alláha. Tedy ve válce s jejich hlavními představiteli a bojovníky, kteří už mají svůj stát a v mnoha dalších více méně ovládají nemalé části obyvatel (Sýrie, Irák, Libanon, Pákistán, Afghánistán atd.). A my máme na vedoucích místech reprezentantky politického hnutí, které je přetvořeným klonem marxismu i nacismu (je vyloženě antisemitské), s nádechem politiky Mussoliniho korporativismu v kombinaci se zrůdnou formou feminismu.

Media stále melou o pravicovém antisemitismu. Nebezpečnější je však dnes levicový antisemitismus, pevně zakotvený v genderovém hnutí a dnes už i ve vedení EU. O levicovém antisemitismu, zastávaném mnoha tzv. lidskoprávními a podobnými političkami v EU, hovořil ředitel Židovského muzea Leo Pavlát: „Dokladem je antiizraelismus mnoha univerzit v USA, snaha bojkotovat izraelské akademiky v Británii. Existuje celé hnutí BDS (Boycotts, Divestment and Sanctions, Bojkot, stažení investic, sankce – pozn. red.) silné právě na západních (levicových) univerzitách a pronikající i do politiky, jehož nepokrytým cílem je likvidace Státu Izrael.“ Což vše dohromady je přímo ukázkový antisemitismus.

Na což logicky navazuje úvaha o důvodu levicovými merkelisty řízeném dovozu dvou až tří milionů muslimů z Blízkého východu do Evropy. Z nich pak lze totiž lehce vytvořit „národ uprchlíků ze Sýrie“, jako byl vytvořen „palestinský národ“ z Arabů v Palestině, a politicky s ním pracovat, jako se to s těmito palestinskými Araby děje už od roku 1948.

A následně například ze států V4, dále balkánských států, případně některých oblastí jihu Evropy udělat vyvrhele a „ eurosionisty“, nebo jak se jim bude nadávat, a ze skupiny „ochotných“ kolem Německa „morální a politický předvoj Evropy a světa“. Na čemž Merkelová, mnozí západní politici a jejich media usilovně pracují. Což stále nevychází.

Pak už je jasnější, proč ta zelená Švédka plakala. Právě ohlašovala, že Švédsko vypadlo z připravované skupiny „nadnárodů a nadlidí“, což je starý německý koncept ovládání Evropy.

Je to bláznivé? A co byste řekli v roce 2010, kdyby vám někdo vyprávěl, že německá kancléřka plánuje pozvat do Evropy několik milionů muslimů a kritikům vzkáže “wir schaffen das“? A od podzimu roku 2015 se bude někde v Evropě potulovat 300 000 (tvrdí Německo) a možná 600 000 (říkají nekorektní media) neidentifikovaných a neregistrovaných muslimů. Označili byste ho za pomatence. A už jsou tady. A všichni čumí!

A i běžní, normální muslimové musí dojít k závěru, že je Evropa, jak se říká, „vhodná na lopatu“. A pustí si k tomu na YouTube bulící evropské političky.

Konec první části.