První světová válka nás dodnes ovlivňuje více, než si myslíme.

Z hlediska „lidové paměti“ už je první světová válka zapomenuta. Nebýt hodin dějepisu ve školách, mnoho bychom o ní nevěděli. Souvisí to s přirozeným střídáním generací. Člověk si jako dítě vyslechne ještě tak příběhy svých dědečků a babiček, ale co zažívali pradědečkové a prababičky za svého mládí, to už splývá do neurčité mlhy zvané „kdysi dávno“, z níž občas vystupují zažloutlé fotografie, staré listiny v kufrech uložených na půdě a pár zlidovělých melodií či pohádek. Naše „živá paměť“ je tím omezena na nějakých 70-80 let nazpět. První světová válka už je za tímto horizontem.

Malá, volně související ilustrace velkého kolektivního zapomínání. Znáte tuto táborovou písničku?

Generál Laudon jede skrz vesnici,
generál Laudon jede skrz ves.
Jede skrz vesnici, má novou čepici
generál Laudon jede skrz ves.

Aniž byste sahali po Wikipedii či jiných zdrojích, zkuste určit, o kterou válku asi šlo. Nebo aspoň, o které století se jedná. Pointa je, že bez školních znalostí nebo samostudia to neurčíte, z písničky samotné to poznat nejde. Generálové existují po stovky let a vesnice ještě déle, klidně by to mohl být rok 1618 jako 1918. Takhle vypadají izolované lidové vzpomínky na dávné události, které si lidé ústně předávají dále, aniž by už věděli, o čem přesně se vlastně mluví a zpívá. Jméno Laudon přežilo, nová čepice taky, ale historický kontext se ztratil.

*****************************

Zpátky k první světové válce. Je zapomenuta, ale její následky zapomenuty nejsou.

Než vypukla, byla naše civilizace naladěna na optimistickou vlnu. Hospodářství rostlo. Medicína začínala zvládat čím dál složitější terapie a na obzoru se vynořila možnost, že dříve smrtelné nemoci budou jednoho dne léčitelné. Vědecký a technický pokrok byl pozorovatelný v každodenním životě: železniční trati dosáhly až do nejvzdálenějších periferií Evropy, objevila se osobní auta bez koní, první města na kontinentě začala stavět metro (Budapešť, Paříž, Berlín), elektrické osvětlení vytlačovalo plynové lampy. Čím dál více lidí mělo doma telefon. Vznesly se první vzducholodě a letadla těžší vzduchu. A hlavně byl mír. Dlouhý mír. Poslední západoevropská válka – německo-francouzská – skončila v roce 1871. Na Balkáně to vypadalo jinak, ale Balkán nebyl vnímán tak úplně jako Evropa. Spíše jako předpokoj Asie. Ostatně – ono se to vnímání moc nezměnilo dodnes.

Evropané té doby věřili, že našli recept na lepší život. Věda, rozum, osvícenství, pokrok. Dokonce i koloniální expanze se brala jako „přinášení světla civilizace divokým barbarům“ a její horší stránky (třeba genocida Hererů) se jaksi nevnímaly. Byl to zjednodušený pohled? Ano. Dnešní oblíbený pohled (krvelační a ziskuchtiví běloši utlačovali a vraždili šlechetné domorodce) je téměř přesně přepólovaný a stejně zjednodušený. Lidé chtějí vidět věci v černé a bílé, odstíny šedi nejsou moc populární. Tehdy převládal ten pozitivní náhled.

Létající policista – představa francouzského malíře o roku 2000.

(Chcete-li vidět více takových futuristických ilustrací, zde jich najdete celou stránku.)

Jenže pak přišla první světová válka a celý ten koncept o pokroku ve jménu míru a blahobytu byl postaven na hlavu. Nejlepší mozky světa se několik let namáhaly přemýšlením na téma „jak co nejefektivněji zabíjet jiné lidi“. Když k tomu připočteme stísněné podmínky zákopové války, které drásaly nervy nucenou pasivitou, a zoufalou marnost „lidských vln“ útočících proti kulometům, mělo to na naši civilizační sebedůvěru ničivý účinek.

Takhle mluví anglický válečný básník Wilfred Owen v roce 1917, jen sedm let poté, co vznikly ty optimistické obrázky s létajícími strážníky.

Wilfred Owen (1893-1918)

What passing-bells for these who die as cattle?
Only the monstrous anger of the guns.
Only the stuttering rifles‘ rapid rattle
Can patter out their hasty orisons.

„Obludný hněv zbraní“ (monstrous anger of the guns) už generaci, která jej prožila, nikdy neopustil, a stejně tak tu další, která musela vybojovat jeho pokračování. A pak přišla studená válka s jejím permanentním pláštěm jaderného ohrožení.

K čemu to všechno vedlo? K pocitu, že něco děláme špatně. Že možná všechnoděláme špatně, že celý ten „pokrok“ je falešné pozlátko na obrovském mlýnku na lidské maso. Mezi intelektuály byla vždycky nějaká podmnožina nihilistů či remcalů, ale po první světové válce se tento pocit rozšířil mezi běžné lidi. Naše generace byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům. (E.M.Remarque).

Jelikož lidé potřebují nějakou naději a vizi, a tato vize jim byla vzata, začali se v poválečných letech masově chytat kdejakých podivných ideologií, které by dříve živořily na okraji společnosti. Uctívat Stalina? Tím se prohřešila půlka evropské inteligence. Uctívat Hitlera? Tím se prohřešila půlka německého národa, opět včetně inteligence, která o tom dnes cudně mlčí. Po druhé světové válce pak následovalo uctívání přírody, často neuvěřitelně ritualizované. (Jsem sám, komu ta německá výstavba větrníků úplně všude připomíná výstavbu sekulárních mešit?) A uctívání vznešených lidí z jiných kontinentů, kteří se údajně neprovinili takovými hříchy vůči lidstvu, jako zlý bílý muž.

Skrze tuto cestu jsme se nyní ocitli tam, kde jsme. Náš dysfunkční systém, ve kterém celé skupiny lidí žijí v „sociální síti“ po několik generací, aniž by do ní čímkoliv přispívaly, v němž miliardy na „rozvojovou pomoc“ končí v kapsách afrických superboháčů, ve kterém azylové právo slouží jako brána k masové migraci z přelidněnějších a chudších částí světa, ve kterém italské lodi přebírají tisíce Afričanů hned u libyjských břehů přímo z člunů migrační mafie, ve kterém se může stát, že vyspělý stát jako Dánsko posílá sociální dávky válečníkům Islámského státu na bojiště – to vše nedává z racionálního hlediska žádný smysl. Ale dává to smysl, nahlédneme-li na to celé jako na neurotický pokus odčinit hrůzy zákopů z minulosti obřadným „pokáním“. Samozřejmě to ten efekt mít nebude; spíše se lze obávat, zda to nepovede k dalším hrůzám.

*****************************

Zajímavá otázka je, zda se tento postup může opakovat v našem sousedství.

Po celém islámském světě kvetou salafistické spolky a na ně navázaný terorismus proto, že nemalá část tamního obyvatelstva přijala za svoji myšlenku, že „islám je řešením“. To není moje karikatura; to je nejčastěji používaný slogan Muslimského bratrstva, který se hojně vyskytuje na jejich shromážděních, plakátech a billboardech. V praxi to však pro místní obyvatelstvo znamenalo neskutečné utrpení v sektářských válkách, které neberou konce. Sunnité, šíité, sekulární, vahhábisté, vlažnější proti více věřícím, cizí mocnosti přitahované chaosem, všichni proti všem. Nastolit chalifát a zároveň mír je v podmínkách dnešního světa principiálně nemožné.

Je možné, že někdy v roce 2030, v troskách desátého či patnáctého Aleppa, se přeživší obyvatelé zadívají na zkázu kolem a dojdou k názoru, že celá ta myšlenka budovat náboženskou diktaturu se společenskými standardy ze sedmého století a zbraněmi století jednadvacátého, je od základů vadná. Že je to zase jen pozlátko na gigantickém mlýnku na lidské maso.

Jeden příklad z oblasti máme. Podobně totiž upadla prestiž náboženské diktatury v Íránu, když se ukázalo, že režim ajatolláhů je neschopný a zkorumpovaný a že má nepříjemný talent vyvolávat nebezpečné politické konflikty tam, kde by to nebylo nutné. Když se dříve chudí duchovní pastýři a jejich příbuzní stávají dolarovými milionáři (článek z roku 2003), zákonitě to podkopá nejen jejich pověst, ale i vnímání celého systému, který reprezentují. Současní Íránci jsou vůči islámské republice daleko skeptičtější než ti, kteří ji kdysi přivedli na svět. (Samozřejmě – jiná věc je, zda se takového režimu dokážou zbavit.)

Může se tedy taková věc opakovat i v arabských zemích, Turecku, Pákistánu atd.? Myslím si, že se to jednoho dne stane. Co mě zneklidňuje, je zejména otázka, co všechno se bude muset stát předtím.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Španělsko představovalo téměř 800 let „krvavou hranici“ mezi dvěma civilizacemi. Jedním z náhodných vedlejších efektů byl ... vznik klasické kytary!

.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora