V minulém díle jsme ve stopách Arthura Ransoma dopluli do Wroxhamu, odkud se nyní vydáme na další plavbu na jižní řeky.

Noc na úvazišti Cockshoot Broad nás nenechala na pochybách, že se nacházíme v ptačí rezervaci. Za zvuky, které se po celou noc ozývaly, by se nemusela stydět žádná džungle. Po silné rose byla loď ráno 1. září 2004 celá mokrá, takže na časnou snídani jsme přejeli na opačnou stranu bazénu, kam již svítilo slunko, aby kokpitové lavice dříve oschly.

Jelikož pod bezmračnou oblohou panovalo bezvětří, pluli jsme na motor a využili klidu k zastávce u zřícenin opatství sv. Beneta, jež založili sasští mniši v 9. století. Po zničení Vikingy bylo znovu založeno králem Knutem v roce 1020 a patřilo k nejbohatším v Anglii. Dnes z celé slávy zbývá pár oblouků, do nichž je navíc vestavěna věž větrného mlýna, který kdosi na troskách opatství vystavěl a který sám je dnes troskou.

Soutok s Thurnou jsme minuli v 10 hodin a nezadržitelně se blížilo splutí do Great Yarmouthu. Kvůli setrvačnosti vodních mas se odlivový proud řeky Bure zastavuje hodinu a čtvrt až hodinu a půl po nízké vodě v Great Yarmouthu, zatímco po řece Yare již příliv postupuje. Proto je výhodné pro lodě směřující ze severních řek na jižní načasovat si připlutí po Bure právě na mrtvou vodu a nechat se nést po Yare již nastartovaným přílivem.

Náš problém spočíval v tom, že na žádoucí dny vycházela nízká voda buď na časné ranní hodiny kolem šesté, nebo na večerní před osmou, ale nájemná plavidla mají zákaz noční plavby. Vyřešil jsem to návrhem, že zůstaneme v Great Yarmouthu přes noc a celý další den, který věnujeme prohlídce tohoto přístavního města.

Jsou tam dvě spolehlivá přístaviště, Marina Keys výše a Yacht Station níže po proudu. Jelikož Keys má delší nábřeží a nechtěl jsem riskovat, že v Yacht Station nebude místo, rozhodl jsem se pro Keys, i když podle příručky garantuje stání jenom pro lodě do ponoru 1 m. To slunné středeční dopoledne jsme křižovali s hlavní plachtou a motorem proti větru a přílivu dolů po řece Bure k mostu v Aclu.

V 11.15 jsme na příslušném úvazišti sklopili stěžeň, avšak po podplutí mostu (výška 3 m) jsme marně hledali veřejné úvaziště pro jeho opětovné zvednutí. Ta, která udávala příručka, byla soukromá. Nakonec jsme si našli krásné místo na pravém břehu 10 mil od Great Yarmouthu, kde jsme poobědvali. Podle kalkulátoru jsme měli vyplout asi v 17 hodin. Ve 14.55 se na našem místě zastavila voda a začal odliv, nicméně jsme vytrvali až do stanovené doby.

Jak se sklánělo slunce, vítr zesílil, takže jsme křižovali s proudem a podle toho, jak se řeka klikatila, dlouhé úseky jsme mohli proplachtit na jeden bok. V 18.35 jsme minuli Dům u šesti mil a v 18.50 Dům u pěti mil. Břehy se počaly obnažovat, konečně jsme pod trsy rákosu spatřili bahno, z něhož rostou.

V 19.00 jsem si nevšiml, že mě křižování vede do vnitřního oblouku, a najel na mělčinu. Aniž bychom spustili hlavní plachtu, která loď stále nakláněla, jsme se s pomocí motoru jdoucího na plný plyn vzad a úsilím 1. důstojníka, který se opřel do bidla, asi za minutu osvobodili. Raději jsme pak spustili plachtu a pokračovali jenom na motor.

Z Ransomových knížek jsem čekal, že pole bahna budou širší, nicméně tabule varující před navigačním nebezpečím mě nutily držet se úzkostlivě uprostřed a náležitě vyjíždět oblouky. Nábřeží mariny Keys jsme spatřili asi v 19.30. Podle mapy jsem předpokládal, že je vsazeno do břehu a tím lépe kryto před proudem, ale teď jsem shledal, že je to jenom zpevněný břeh, stěna z traverz a nad ní betonová hráz.

První nájezd nevyšel, asi metr od ocelové stěny jsme chytili kýlem o bahno. Druhý pokus o něco níže byl úspěšnější, v 19.45, hodinu po nízké vodě a přesto byl odliv stále rozeznatelný, jsme loď protlačili bahnem až k hrázi a vyvázali. Bylo jasné, že i za dalších odlivů si sedneme do bahna. Nicméně ženská část posádky kvitovala s povděkem, že jsme se vyvázali přímo u pavilonu s WC a sprchami.

První průzkum odhalil, že marina je poněkud zchátralá. Nikde žádný správce, záchody špinavé a bez toaletního papíru, sprchy na žetony, pitná voda jenom na jednom místě (což znamenalo převazovat se) a navíc za 3 libry. Ve 20.00 nastala mrtvá voda a ve 20.15 jsme znovu plavali.

Čtvrtek 2. září jsme věnovali prohlídce Great Yarmouthu. V pátek brzy ráno jsme vypluli. Pro jistotu jsme takeláž uložili na nízké nůžky, ale jak pod novějším silničním, tak starším železničním, tzv. Wauxhallským mostem jsme za odlivu měli místa až dost.

Na městském soutoku řek Bure a Yare, které pak společným přístavním kanálem ústí do moře, je umístěn rozvidlený navigační znak, kterému se podle barvy říká Žlutý delfín. Je třeba ho uctivě obeplout pravobokem, neboť se za ním skrývá rozsáhlá mělčina.

Vpravo „žlutý deflín“, před námi most na Breydonské jezero

Po jeho minutí se nám otevřelo panorama řeky Yare – nový silniční zvedací most a šíravy Breydonu. Zde byl příliv již rozvinutý, kolem pilířů se dělaly znatelné víry, když jsme proplouvali určeným pravým pevným polem zvedacího mostu. Na Breydonském jezeře jsme stěžeň vztyčili. Ale jenom proto, abychom ukázali české barvy, neboť panovalo bezvětří a bahnitá pole za pruhem kalné vody se v dopoledním slunci šedostříbrně leskla.

Vybagrovaný kanál je vyznačen dvojitou řadou kůlů, na nichž hřadují vodní ptáci. Pochopitelně jsem si připomněl Hrubiány, kteří právě zde, když už měli bezmocného Toma na dosah ruky, jelikož ALBATROS uvázl v bahně, narazili do jednoho z kůlů, neboť zapomněli na snos přílivem a prorazili příď MARGOLETTY tak důkladně, že se motorák potopil.

Breydonské jezero

Pomoc přílivu byla velmi vydatná, takže již v 9.30 jsme se mohli vyvázat v Burgh Castle, poté, co jsme z řeky Yare odbočili na řeku Waveney. Místo nese název podle rozvalin římské pevnosti Gariannonum, k níž jsme se neprodleně vypravili. Pevnost na nás udělala velký dojem. Kamenné zdi z drobných valounků buližníku, prokládané vrstvami z římských cihel a zesílené půlválcovými baštami chránily obdélník o ploše 35 akrů. Návodní zeď se sice svalila, ale ostatní stále ze svého návrší kralují okolí. Jak jsme se dočetli, v římských dobách moře zasahovalo až sem.

Malá část starořímské pevnosti

Po návratu s obvyklou konzumací ostružin jsme stále s přílivem motorovali ke St. Olavu. Předestřel jsem posádce plán – dojet do večera až do Becclesu a ušetřený čas využít k návštěvě jezera Oulton nad přístavem Lowestoft. Čtenáři Ransoma vědí, že Beccles byl rodným městečkem paní Barrablové, a proto tam při plavbě po jižních řekách ALBATROS přednostně zamířil, a tudíž tam musela doplout i HIGH SEAS.

Jelikož ve St. Olaves kříží Waveney most, spustili jsme přesně v poledne na místním úvazišti stěžeň, a tak pluli až za železniční most v Somerleytonu, přestože je otočný a mostný jej plachetnicím poctivě otevíral. Po poledni zesílil jižní vítr, který v tomto úseku vál proti nám, takže jsme si jenom tu a tam vypomáhali kosatkou. Až ve 14.00, když Waveney zamířila přímo na západ, jsme vztyčili hlavní plachtu a plachtili až na dohled k mostu před Becclesem. Na levé straně za místním jachtklubem jsme spatřili veřejné přístaviště a našli mezeru, kam jsme se v 15. 50 vmáčkli k vyvázání po uplutí 37 km z Great Yarmouthu.

Beccles

I v sobotu 4. září jsme se probudili do slunečného bezvětrného dne. Motorovali jsme nazpátek až do 10.30, kdy se konečně zvedl jižní vítr. Ale kvůli přílivovému protiproudu a stromům, stínícím řeku, jsme si museli vypomáhat motorem. V 13.00 jsme zapluli do bazénu Waveney River Centre, abychom uvařili oběd a doplnili vodu. Za stání a vodu jsme zaplatili 1,5 libry.

Po obědě jsme na motor pokračovali až k ústí Oulton Dyke, kde jsme vztyčili plachty, abychom přístup na Oultonské jezero poctivě vykřižovali systémem obrat-rozjet-obrat. Když se před námi otevřel výhled na jezero, které má velikost asi 3/4 Brněnské přehrady, připadali jsme si jako Alenka v říši divů, neboť z tunelu v rákosí jsme spadli přímo doprostřed závodu Laserů, Optimistů a dalších místních tříd.

Na vodě bylo tak husto (po okrajích se navíc protahovaly další kajutové plachetnice a motorové čluny), že jsem zpočátku nevěděl, kudy se dostat k přístavišti na druhém konci jezera. V 16.15 jsme se konečně vyvázali zádí vedle mohutného motoráku, zatímco příď držela bahenní kotva. Stání na jednu noc a pět sprch nás stálo 10 liber, ale byl to právě ten případ, kdy byly záchody od šesti hodin večer až do osmi do rána zamknuty.

Vyrazili jsme se pěšky podívat se na zdymadlo, které odděluje Oulton od přístavu Lowestoft. Přitom jsme objevili pěší stezku do přístavu. Nikdy jsem neviděl nic podobného, neboť stezka vedla tu opuštěnými, tu stále pracujícími loděnicemi. Procházeli jsme jak mezi beznadějnými vraky, tak mezi opravovanými čluny všech možných velikostí, tvarů a pohonů.

Za ploty se válela laminátová kopyta a zlomené stěžně, jinde ale čerstvě vyrobené dřevěné kulatiny a stohy připraveného dříví, vedle rezavého remorkéru na skluzu ležel čerstvě dokončený člun s dokonale vypracovanou klinkrovou obšívkou – prostě všechno možné, co sem naválo nejméně jedno století loďařiny. A na vodě, v tomto případě již slané, stála u plovoucích mol asi stovka námořních plachetnic místního jachtklubu. Došlo mi, že nikoli Great Yarmouth s nebezpečnými proudy ve vstupním kanálu, ale Lowestoft je základnou norfolských námořních jachtařů.

Pokračování příště.

Foto: Lika. Obrázky si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.