Mám ten výjev pořád před očima: drobná copatá dívenka klečí na kolínkách, spíná ruce k nebesům a roztřeseným hláskem vzlyká: „Proboha vás prosím, pořiďte mi psa!“ ...

Další střípek: „Podívej, tady na nástěnce je lístek, že ve Valticích mají štěňátka a je tam i jedna fenka – počkej, napíšu si telefonní číslo a zkusíme tam zavolat, jestli je volná,“ Jenda loví z kapsy papírek a tužku.

Anebo: sedíme všichni tři vedle sebe na gauči, naproti nám vlídná paní, u stolu pán domu a mezi námi se motají opepření a osolení pejsci – mamina a strýček a nějaká ta štěňata. To s tím nejchundelatějším ocáskem by měla být naše holčička, ale já se nemůžu odtrhnout od strýčka. Však při odchodu, už se štěnětem v náručí, chovatelka podotkla: „Až jsem měla strach, že nakonec odejdete s Bertíkem!“

Toya

A další mžik: je večer, klid a ticho, hlava rodiny sedí u televize, potomkyně už chrupe v posteli a já sedím v kuchyni na zemi, zády opřená o zeď a na klíně mi spí šedivá kupka chlupů a já se nemůžu nabažit hlazení té drsně hebké štěněcí srsti – přistihnu se, že si pro sebe šeptám: „A teď jsi celá jenom moje!“

„Víte, jeden soused mi říkal, že je moc tlustá, že bude mít problémy se zády,“ s obavami se svěřuji chovatelce a nyní hlavně dvorní psí chlupodravkyni. „Co to bylo za debila, kde je tlustá, vždyť na sobě nemá žádné sádlo, koukejte! Ona je velká – velká byla, už když se rodila – tak přece nebude vypadat jak chrt!“ Jsem uklidněná, nemám doma Otesánka, ale krásnou, zdravou pejsku.

Před coursingem

„Ježišmarjá, slez z toho stromu, jak se tam navrchu otočíš, jestli spadneš, tak co budu dělat, dívej, dávám ti záchranu, jaká veverka, ty jsi pes!“ šílím pod polovývratem a zatím mi nad hlavou ve výšce pěti metrů balancuje pes a šklebí se mi pod fousy.

„Tak jsi už pochopila, že ne všecko zelené je prima trávník na běhání? Jo – tak teď vypadáš jak vodníkova dcera, celá zelená od žabince – si nestěžuj, jsem říkala, ať tam nelezeš, holt, zase se budeš koupat!“ a v duchu si povzdechnu, jak je vše relativní – na vycházku jsem šla s voňavou načesanou pejskou, zpátky se vracím se smrdutou, zelenou hroudou.

„Paní G., my se s manželem vždycky tak nachechtáme, když vidíme vašeho muže uprostřed pole, jak se točí na všechny strany a křičí HAJZLÍKU, KE MNĚ!“ potkala mne Terčina bývalá učitelka z mateřské školky.

„Co se stalo těm židlím v kuchyni?“ ... „Prosím tě, to je tam už pět roků!“ uklidňuji našeho hromovládce. „To když se měnily psisku zuby, tak potřebovala něco hryzat, a než jsem si toho všimla, tak okousala nohy. Ale když se ty židle postaví ke stěně, tak to není ani vidět!“

První dny s Brooke

„Paničko, co jsi mi to udělala – proč jsi domů přitáhla toho zerzavce?! Tak aby bylo jasno – tam, kde bude ležet on, tak já tam teda nebudu, a vůbec nebudu nikde, kde je on!“ ... po pár letech .. „Paničko, co jsi mi to udělala – proč malá panička přitáhla toho čerňocha?! Tak aby bylo jasno – tam, kde bude ležet ona, tak já tam teda nebudu, a vůbec nebudu nikde, kde je ona!“

„Toyo, nech ho!“ ... „Ziky, nech ji!“ ... „Všichni tři toho kraválu okamžitě nechte, nebo vás seřežu na hromadu bez ohledu na to, kdo si začal!“

Ziki a Toya

„Paničko, a na tu vycházku už půjdeme samy dvě – nebudeme přece lítat jak šuspajtli jako ty dvě mladší. Pěkně pomaloučku, polehoučku, po cestičce a po rovině – ale piškotky nezapomeň! Koukej, jak mi to pořád capká, i když už mám nožičky trošku dřevěné.“

Pes mého života, Caya-Toya Pitrýsek, malý knírač pepř a sůl. Prožily jsme spolu spoustu obyčejných roků, mnoho krásných dnů a jenom pár těch špatných.

Bylo jí šestnáct let a jeden měsíc, když jsem ji držela za pacičku v poslední minutě jejího života – k Duhovému mostu se nechala odvést klidně a s důvěrou. Stále mi chybíš, Toyenko.

Vaše YGA

Foto: autorka. Další fotografie jsou ve fotogalerii (klikněte do obrázku v článku) anebo přímo zde na Rajčeti.