Mezi klasické filmové scény patří sekvence z Pelíšků, v níž Miroslav Donutil v roli otce upustí duritku na zem, aby překvapené rodině předvedl zázrak nerozbitné skleničky. Pak ale skleničkou prudce praští jeho syn a ta se rozlétne na tisíc malých kousků.
Režisér Hřebejk tak přesně vystihl, co činí duritku takovou zvláštností, že se stala doslova legendou.
 |
Běžné skleněné výrobky je nutné pozvolna chladit, aby nepopraskaly. V 19. století ale přišel vynález kaleného skla. Prudké ochlazení rozžhavené skleněné hmoty dá sklu neobyčejnou pevnost a to je princip, na kterém stojí výroba duritek.
Nejdříve skláři chladili sklo vodou, později vzduchem. V Teplicích vynalezli svou vlastní cestu, ochlazovali ještě rozžhavené výlisky v oleji. "Použití oleje dávalo skleničkám ještě větší pevnost než u vzduchu, ale musely se pak omývat saponátem. Rudolfova huť používala olej jako jediná na světě," vyzdvihl výjimečnost postupu dubské sklárny její dřívější technolog Antonín Smrček.
Dur jako tvrdá stupnice
Značku Durit si sklárna zaregistrovala v červenci 1914. Obchodní známka vznikla zřejmě podle hudební terminologie označující slovem 'Dur' tvrdou stupnici. Zboží mělo na trhu úspěch nejen svou vysokou odolností proti nárazu, ale také snášením vyšších teplot, což z duritky dělalo praktickou skleničku na kávu.
Ovšem v minulosti nebyla duritka jen sklenička, Sklárna Inwald nabízela široký sortiment výrobků se značkou Durit. Od salátových mís, přes kávové hrnky s podšálkem po skleněné tácy. Také barevná škála byla veliká, duritky byly čiré, zelené, modré, exklusivní řadu pak tvořil "Durit Opál" z bílého skla. Firma vyvážela na všechny kontinenty.
Ostuda u wehrmachtu
Počátek druhé světové války výrobu duritek odsunul do ústraní. Místo nich Rudolfova huť lisovala zákeřné skleněné miny, které neuměl odhalit detektor kovů. Vedení podniku ale nechtělo linku zastavit a přemýšlelo, jak učinit z duritek strategický výrobek válečného průmyslu. "Tehdejší herrdirektor Haiden rozhodl, že by mohly dodávat odolné skleničky wehrmachtu do důstojnických kantýn a do kantýn pilotů luftwaffe," popisuje válečný příběh duritek Antonín Smrček.
"Nerozbitnost duritek odjel předvádět do generálního štábu v Zossenu u Vídně. Den předtím s vybranými vzorky házeli ve sklárně po schodech, testovali je, aby pak neselhaly. Když Haiden mrštil v generálním štábu první skleničkou o zem, rozprskla se, to samé druhá i třetí. Traduje se, že ho dotyčný důstojník vyprovodil ze dveří se slovy, že oddělení zbraní pro boj z blízka je v jiném patře," dodal Smrček.
Poukázal jím na další, už ne tak vyzdvihovanou vlastnost kaleného skla. Prudké zchlazení totiž vytvoří uvnitř skla značné pnutí. Pak stačí drobné poškození a sklenička doslova exploduje na stovky miniaturních střípků. Zkušenost s tímto nepříjemným jevem alespoň jednou učinil snad každý dlouhodobější uživatel duritek.
"Nalila jsem do duritky kafe a sklenička se mi na stole rozprskla na takové malé skleněné krychličky. Pěkně jsem se vylekala," vybavila si dávný zážitek třiapadesátiletá Jaroslava Hrabovčáková z Ústí nad Labem.
Náchylné k explozi
Už při výrobě exploduje dvacet procent skleniček, sotva je sklář ponoří do oleje. Když pak v roce 1946 naráz explodovaly tři duritky dodané do salonního vlaku prezidenta republiky, sklárna Inwald v Dubí byla vyšetřována pro podezření z pokusu o atentát.
"K explozi jsou náchylnější opotřebované skleničky s odřeninami. Takže když v generálním štábu mrskli o zem duritkou, kterou předtím házeli po schodech, bylo větší riziko, že nevydrží. Totéž mohlo platit i v salonním vagónu, kde při chvění za jízdy skleničky zřejmě ťukaly o sebe. V obou případech ale hrála podstatnou roli schválnost náhody," zhodnotil možné příčiny Antonín Smrček. Zdůraznil ale, že nezná případ, kdy by specifické krychlové střepy z duritky někoho zranily.
Po válce Durit rychle nacházel ztracené zákazníky doma i v zahraničí. První anglicky psaný katalog znárodněné sklárny Inwald z roku 1947 prezentuje v bohatém výrobním sortimentu i sadu nádobí Durit. Už tehdy zahrnoval i typickou skleničku duritku nazývanou obchodně "Květa", neboť připomínala rozvitý květ. Autorem tohoto legendárního designu byl s největší pravděpodobností předválečný dvorní výtvarník Inwaldů Rudolf Schrötter.
Po převratu v roce 1948 firma postupně ztrácela zahraniční trhy na Západě. Výrobní program Durit trpěl omezováním rozmanitosti výrobků, ze kterých nakonec zbyly už jen ty skleničky. Úpadek provozu se datuje od šedesátých let, kdy sice Rudolfova huť chrlila statisíce duritek do školních a závodních jídelen, ale firma neinvestovala do mechanizace výroby. A tak se ještě v roce 1996 se duritky lisovaly v Dubí ručně. V nové konkurenci nemohla zastaralá výroba přežít.
Půllitry a zavařovačky
Z produkce Rudolfovy hutě nebyl Durit jedinou legendou. Tvořil jen deset procent prodaných výrobků. Mnohem četnější tak bylo skleněné zboží s jinou značkou, lidově nazývanou "ixko" nebo "dvě hokejky".
Podíváte-li se na dno starých klasických půllitrů, najdete vylisovaný kruh a v něm „ixko“ se třemi hvězdičkami. Jsou to zkřížené iniciály J. I. zakladatele sklárny Josefa Inwalda, který zemřel v roce 1900. Do sklářského impéria Inwaldů založeného okolo roku 1850 v Jihlavě přibyla Rudolfova huť až na přelomu století.
Stala se však brzy hlavním sídlem firmy. Vyráběla lisované sklo od exkluzivních jídelních sad až po skla autoreflektorů. Značku ale rozšířila především výroba zavařovacích sklenic, kterou si vynutila válka a s ní spojené problémy se zásobováním obyvatel.
Staré zavařovací sklenice se skleněným víčkem na pérko, to byl nejhromadnější poválečný výrobek Rudolfovy huti. V roce 1948 k nim přibyly pivní půllitry s uchem, kterých se také vyrobily snad miliony. "Začalo to před 11. sokolským sletem, posledním před zákazem od komunistů. V rámci přípravy se řešilo, z čeho budou ty tisíce žíznivých cvičenců pít pivo. Úkol zajistit dostatek půllitrů dostala právě Rudolfova huť," připomněl Smrček zrod dalšího fenoménu dubské sklárny.
Do roku 1986 pocházely půllitry prakticky ze všech hospod v Československu z Dubí. Pak jejich výrobu podnik převedl do Rosic u Brna. Národní podnik se brzy zbavil jména připomínajícího "vykořisťovatele" Inwalda, ale původní znak si z obchodních důvodů ponechal. V roce 1958 se Rudolfova huť stala součástí gigantu Podnik obalového a lisovaného skla OBAS.
Později se sklářský koncern ještě rozšířil a dostal název Sklo Union. Teplice byly sídlem podnikového ředitelství. Znak Inwaldů byl například i klubovým znakem teplických fotbalistů. Ve velké privatizaci se Sklo Union stal majetkem Harvardského průmyslového holdingu Viktora Koženého. Pak Rudolfovu huť získali Italové a po nich Američané.
Nyní nese jméno Avirunion a vyrábí pouze lahve a zavařovací sklenice. Značku Inwaldů na jejich dně nenajdeme, neboť ta patří do majetku zkrachovalého Harvardského průmyslového holdingu.
Totéž platí i o značce Durit. Podle výpisu Úřadu průmyslového vlastnictví jde stále o aktivní obchodní známku, přestože se pod ní už devět let nic nevyrábí. Pojem Durit a duritka ale žije dál nezávisle na tom. Dovozové "nerozbitné" skleničky z Ruska nebo Francie čeští prodejci nazývají "skleničkami typu Durit".
