V pátek dopoledne 27. února 1948 o půl jedenácté složila slib do rukou prezidenta Beneše nová, obměněná vláda Klementa Gottwalda. Tehdy tak byla završena změna, která na dlouho předurčila dějiny naší země. A dnes po 70. letech toto téma slouží k šíření psychologie strachu, že tu snad jsou síly, které usilují o návrat do té doby. Jako by oligarcha Babiš byl novým Gottwaldem.



Ponechme stranou známý fakt, že do stejné řeky vstoupit nelze. Není tu přeci společenská atmosféra, kdy po válce vzrostla prestiž tehdejšího SSSR a kdy postupimské dohody vytvářely rámec pro geopolitické rozdělení Evropy. Podstatná je i rozporná zkušenost s minulým režimem, kdy i pro KSČM platí, že kritické myšlení předpokládá demytizovat tehdejší časy. A je faktem, že na rozdíl od roku 1946 v loňských volbách drtivě vyhrála politická pravice. A přeci si někdo nemyslí, že Andrej Babiš chce znárodnit své miliardy.
KSČM neupadá při slovním spojení “Vítězný únor” do rituálního uctívání minulých časů. Podtrhnu tři základní věci. Za prvé, po válce si naděje na lepší život většina populace nejen v Československu spojovala se socializací poměrů. Za druhé přes ústavní převzetí vládní moci bohužel přišlo s novým režimem zneužívání moci. Za třetí vedle nesporné sociální emancipace a jistého budovatelského elánu poškodila represe použitá k udržení dobytých pozic samotný ideál socialismu a vedla nakonec k prohře režimu v roce 1989.
KSČM od svého vzniku v roce 1990 neprosazuje žádné nedemokratické principy – je svým programem naprosto v souladu s ústavním pořádkem a lidskými právy – neútočí na žádnou kategorii občanů jako extrémistická pravice a občanské svobody chce spíš rozšiřovat, v žádném případě omezovat. Obavy ve společnosti z minulosti mají dnes spíše psychologicky symbolické příčiny. Odpovědí na tyto obavy je, že radikální pokrokářství dnešních komunistů má v základech důsledně demokratický charakter spojený s trvalou distancí od zneužívání moci.
Je na historicích, aby se co nejobjektivněji věnovali některým aspektům tehdejší změny režimu. Např. pozadí rozhodování ministrů za sociální demokracii, které bylo podmínkou pro ústavnost výměny Gottwaldovy vlády. Pokud jde o roli milicí, tak je přeci známo, že závodní stráže vznily hned po válce. Z podřízenosti Ústřední radě odborů přešli pod komunisty ovládané ministerstvo vnitra ještě před únorem. Spolu se sjezdem závodních rad se samozřejmě v únorových dnech staly nástrojem politického nátlaku. Často napadané ozbrojené paramilitantní jednotky řízené přímo KSČ se z nich ale staly až po Únoru.
Takových témat je celá řada. Od Zorinovy mise ve dnech 19. až 22 února přes ovládnutí redakcí kritických médií a sekretariátu nekomunistických stran v oněch dnech. Následné “vyakčnění” původně pluralitní Národní fronty, včetně stran které v duchu Košického programu stály na straně socializace a jisté míry znárodnění (sociální demokraté a národní socialisté). A nelze zapomenout, že v květnových volbách 1948 už neproběhla svobodná politická soutěž různých politických stran: V červnu téhož roku pak místopředseda nové vlády za sociální demokracii Bohumil Laušman uprchl do emigrace aby nakonec byl unesen zpět a skončil v žaláři.
Ano, komunisté se stále hlásí k socialistické myšlence, ale kriticky a nečernobíle poučeni z vlastní minulosti. Bylo by zaslepeností nevidět, že autentická moc lidových mas byla nakonec nahrazena represivním nadvládím zmonopolizované státostrany. To poškodilo ideál sociálně spravedlivé společnosti tak, že v roce 1989 už nedošlo k demokratizujícím reformám, ale k obnově kapitalismu. Přesto cíl sociálně spravedlivé společnosti zvedáme jako potřebný. Protože jsme oné sociální spravedlnosti i dnes mnohé dlužni.
Legitimita transformované KSČM je dnes dána nejen řádnou registrací strany po roce 1989, ale opakovaně stvrzovaná volbami posledních 29 let. Má tedy právně naprosto stejný statut jako jiné politické strany a stejné právo podílet se na výkonu politické moci. Ostatně se na ní v obcích i krajích už dávno podílela.Vliv KSČM je dnes dán spíše schizmatem na pravici, kdy se kmotři s oligarchou do té míry drží navzájem pod krkem, že zablokovali uplatnění jasné pravicové většiny.
Krajností se může někomu jevit spíše SPD, která kritizuje svobodu pohybu a právo víry odlišných, často se vymezuje negativně na kulturně etnickém principu. Pokud ale prezident Zeman zvažuje i SPD zahrnout do své prezidentské většiny v parlamentu, jednorázově použitelné pro hlasování o vládě, je to spíše o kalkulu než o politických sympatiích. V povolebním jednání se dnes KSČM realisticky netlačí do vedení ministerstev, požaduje jen větší vstřícnost pro zájmy svých voličů v programovém prohlášení vlády. V tomto kontextu jsou paralely dneška s Únorem 1948 vskutku absurdní.