Bez uhlí by severním Čechám hůř nebylo
Hned na začátku textu bude fér upozornit ctitele čísel, bilancí a nejrůznějších statistik, že v tomto sloupku se jich nedočkají. Autor se rozhodl obejít bez nich a doložit své postoje pouze a výhradně dojmy, pocity a emocemi podpořenými jen několika málo fakty a událostmi. Ač tento postoj bývá tvrdě kritizován, k lidstvu vždy patřil, a je dokonce jisté, že velká část z nás (zlí, genderově nekorektní jazykové by řekli, že přesně polovina lidstva) se jimi při rozhodování téměř výhradně řídí.
Jde o to, že Česko by se mělo na konci léta dočkat rozhodnutí ohledně otázky prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Tedy zda se má těžit dál a případně kvůli tomu i bourat další domy a třeba i celé město Horní Jiřetín. Vláda bude jistě rozhodovat podle přesných analýz, studií, s mapami těžebních prostorů na rozlehlých plastických stolech. My, tedy drtivá většina obyvatel země, podobné dokumenty v tvrdých deskách nemáme. Bez analýz za statisíce, spíše ale miliony korun se přece dokážeme docela dobře obejít. Stačí pohled do minulosti.
První dojem, který se nabízí, je vlastně odpovědí na otázku, zda severním Če- chám uhlí pomohlo. Zda máme pocit, že se tam nyní žije lépe právě proto, že tam bylo uhlí objeveno a poté postupně vzniklo tolik dolů, chemiček, elektráren a samozřejmě nových pracovních příležitostí.
Opak je pravdou. Na kdysi krásném místě, mezi Krušnými horami a Českým středohořím, se nyní žije hůře, mizerně se tu dýchá, určitě tu není bezpečněji a lidé vypadají naštvanější než dřív. Ani výlety po kdysi malebném Poohří už nejsou to, co byly, zhoršily se výhledy, všude samý komín. A s prací to není bůhvíjaké, v republice je spousta míst, kde je nezaměstnaných mnohem méně.
Zdá se také, a tady přichází pár nesporných faktů, že severní Čechy o hodně přišly. Třeba o staré město Most s krásnými barokními domy, mnoho vesnic, přírodu v údolí mezi horami, malebnost, určitý klid.
A s tím souvisí i emoce. V případě severních Čech jde spíš o smutek i zlost. Kastelánka Jezeří, známého zámku, který je dnes přesně na úpatí obří jámy dolu ČSA, občas vypráví o ztrátě, kterou ve svém životě utrpěla. Právě na dně oné jámy, na kterou se každý den dívá z oken zámku, zmizel její rodný dům, škola, celá ves, kde vyrůstala. A s ní spousta dalších, ve kte- rých lidé pracovali a vychovávali potomky po staletí a vůbec jim nevadilo, že okolo chyběly doly a chemičky. Zmiňovala dokonce i počty zaniklých obcí a obyvatel, kteří na dně dnešních lomů či už zatopených oblastí žili. Ale ta čísla sem, jak bylo na začátku uvedeno, nepatří. Zato ten smutek, který ona cítila, ano.
Šlo by i pátrat po pocitu, jaký bychom měli z opačné představy. Představme si místa, kde dnes hnědé uhlí není, třeba Podkrkonoší, jižní Moravu, Hanou, změněná ve velkolomy. Bylo by tam lépe?
Skoro se chce říct, že na tak hloupou otázku nemá cenu odpovídat. Divné, že to mohou precizní analýzy a mapy změnit.
Je známo, že ona polovina lidstva, která se údajně řídí zejména svými (po)city, hlasuje například ve volbách racionálněji než druhá polovina, která má v oblibě čísla. Minimálně v tom, že od ní dostávají podstatně méně hlasů extrémy.
Jsou případy, kdy nás cosi, čemu lze říkat i intuice nebo třeba také zdravý rozum, může dovést k dobrým rozhodnutím i bez komplikovaných expertních stanovisek. Volba budoucnosti pro Podkrušnohoří mezi ně patří.
Tedy tak to aspoň cítím.