Proč má smysl obnovovat Českého slavíka

Karel Gott se Slavíkem

Karel Gott se Slavíkem Zdroj: Foto: M. Protivanský, P. Macha

Když mě před časem kamarád oslovil s nabídkou obnovit nejstarší českou hudební anketu Český slavík, nezaváhal jsem ani vteřinu. Ve svém mládí jsem samozřejmě jako každý rocker popovou hudbou okázale opovrhoval! Bel canto nebylo nic pro mě a kde nezněla zbustrovaná kytara nebo tvrdé bicí, to mi za poslech nestálo.

Nedávno se mi ale přihodila pozoruhodná věc. Byl jsem na vesnické zabijačce kdesi na pomezí Čech a Moravy. Přípravu lahodných dobrot provázelo po celé dva dny puštěné rádio Impuls, ze kterého se linuly české písně, které jsem už léta neslyšel. Vypnutí radiopřijímače nebylo v mé moci, a tak jsem se s přívalem všech těch hitovek smířil, a potom celou situaci začal vnímat nejprve s určitou nostalgií a pak i dojetím. „Můj čas je pouhopouhé prozatím“, „Já jsem duhová víla a kdo jsi ty“, „Okno v přízemí je zavřené i dnes, lásko má“.

Poslouchal jsem celé dva dny ty hity a najednou jsem zjistil, že nevím, jak je to možné, ale znám je všechny nazpaměť! Pravda, v mém dětství se tomu vyhnout nedalo. Televize měla dva programy a rádio tři stanice, přičemž na té hudební, která se jmenovala Hvězda, jely české písničky od rána do večera. Já jsem vstával v sedm a snídal u stolu, rádio hrálo, a než jsem v půl osmé vyrazil s brašnou do školy, tak jich pěkných pár proběhlo.

Během půlhodiny jsem byl nakrmen songem „Malovaný džbánku z krumlovského zámku, znáš ten čas“, pak následovaly nesmrtelné „Holky z naší školky“. Ve čtvrt na osm nastoupily „Zvonky štěstí“ a ve dveřích se se mnou rádio loučilo pozdravem „Říkal si Hurikán – kluk jako ty“. Hudební dramaturgové písničky navíc zařazovali podle ročního období, takže jakmile se z reproduktoru ozvalo Jitky Molavcové „Náledí, náledí“, tak jste mohli vsadit jed na to, že venku už je klouzačka.

Když jsem ze základky přešel na střední školu, na hudbu z rádia jsem už nespoléhal a kopírovali jsme si na kazetách český punk a britský a americký rock a metal a potom brzo přišel rok 1989 a s ním desítky nezávislých rádií. A i já jsem byl velmi nezávislý a pro ty české písničky jsem v těch letech věru moc hezkých slov nenalezl. Dneska už metal poslouchám minimálně a punk vůbec. Koneckonců – padesátka na krku, to se vám chce spíš být v pohodě než bořit celý svět za zvuků Sepultury.

Vždyť i našim malým dcerkám pouštíme české písničky, aby se naučily zpívat a mít rády verše. Takže když onen kamarád přišel s možností obnovit Českého slavíka, ihned jsem tu nabídku nové zábavy přijal a požádal známého podporovatele dobrých projektů, matematika a sociálního reformátora Karla Janečka, zda bychom nemohli použít jeho hlasovací systém D21, který je dnes kromě Prahy používán na čtyřech kontinentech od Slovenska přes Indii až po New York.

A tak bude anketa, jejíž název vymyslel v roce 1962 Ladislav Smoljak, pokračovat dál. Vždyť nejedna současná česká hvězda jí vděčí za svůj úspěch, protože zazářit na galavečeru před miliony televizních diváků pořád hodně znamená. Na letošní listopadový galavečer se těším a jediné, co mě mrzí, je to, že na Slavíku už nikdy nepotkám Karla Gotta.

Protože i když jsme v dospívání byli bůhvíjak nezávislí, tak Mistrovu profesionalitu a neskutečný šarm respektoval každý. Jeho legendární věta „Tak letos jsem to opravdu nečekal“ už tento rok nezazní. Ale česká hudba zní dál a bude znít, i když tady my nebudeme. Protože hudba je nesmrtelná.