Uvnitř přetížené nemocnice: Snad nejhorší covid jsme měli u třicetileté ženy

Za okny trutnovské nemocnice panuje malebná zima na úpatí Krkonoš. Stromy zapadané čerstvým bílým sněhem jako na záběrech z filmových pohádek. Na lůžkovém oddělení rehabilitace, které se už na jaře proměnilo v covidové, ale nemají sestry a lékaři na pohledy z oken ani vteřinu.

Je krátce po sedmé ráno a zdravotní sestra se právě snaží přesvědčit jednu z pacientek připojenou ke kyslíku, aby se alespoň pokusila polknout na kaši rozmělněné medikamenty, do úst jí léky vpravuje injekční stříkačkou.

„Pojďte to zkusit, no tak, zapijete to čajem,“ snaží se sestra přimět ženu alespoň k drobné aktivitě. Nevzdává se, přestože seniorka příliš nereaguje a leží v těžko popsatelném apatickém stavu. Dýchá trhaně, pohybuje hlavně očima, působí na pokraji svých sil, nákazou covidem úplně zlomená. Nutná výživa je jí dodávaná nitrožilně.

„Vůbec to ale není o tom, že by covid tvrdě dopadal jen na starší ročníky. Jeden z nejhorších průběhů jsme zaznamenali u ženy ročník 90,“ poznamená sestra na chodbě.

Na žádné delší promluvy ale není čas. Náhle je na oddělení poplach a všichni jsou v akci. Jednomu z pacientů už nestačí ani přísun kyslíku, který je k jeho lůžku přiveden centrálně. Okamžitě se objevuje speciální přístroj, rozbaluje se a uvádí do provozu. Je to podle vrchní sestry Lucie Weintragerové poslední neinvazivní možnost. Další postup by byla intubace a přesun na anesteziologicko-resuscitační oddělení.

Protiklad života „tam za okny“ a „tady na covidovém oddělení“ je v tu chvíli ještě intenzivnější. Na oddělení, kde se dříve starali nejčastěji o pacienty po operacích kyčelních nebo kolenních kloubů, se nyní precizně sehranými pohyby bojuje s dopady koronavirové pandemie.

Oblastní nemocnice v Trutnově jako jedna z prvních po Novém roce začala upozorňovat, že je situace opět velmi zlá. Notabene Trutnov je nyní jedním z nejzasaženějších okresů.

„Bohužel jsme již nyní v situaci, kdy jsme za hranou našich reálných kapacit v poskytování adekvátní zdravotní péče,“ psalo vedení nemocnice už 7. ledna.

Z pohledu vrchní sestry Lucie Weintragerové je situace neúprosná poslední čtyři měsíce – mezi podzimní a zimní vlnou nebyl žádný čas na oddech.

„Třeba lidé budou méně chodit ven a méně se nakazí, když takhle nasněžilo,“ pronese pragmaticky vrchní sestra, když si později všimne sněhové nadílky venku. Dopoledne na oddělení následně ohodnotí jako velmi klidné. „Měl jste vidět poslední dny,“ řekne reportérovi.

Péči o pacienty ztěžuje nutnost přísně dodržovat bezpečnostní opatření. Během rychlých reakcí na náhlý problém nesmí personál zapomenout na dvě klíčové věci. První je hlídat si hranici mezi čistou zónou a tou potencionálně infekční. Do čisté zóny není z infekční možné udělat ani krok bez toho, aby se vydezinfikovala bota.

V praxi to pro zdravotníky znamená za den nespočetně opakovat proceduru – nákrok, dezinfikování nohy, došlap do čisté zóny a nákrok druhé nohy, opět dezinfikování a došlap. To samé i u všeho, co se jen dotkne podlahy – tedy pojízdných stolků s jídlem nebo i lůžek.

Daleko náročnější je nutnost mít nasazený speciální oblek, když se manipuluje s pacienty. Je třeba si vzít nový respirátor, oblek, speciální obuv, přetáhnout a zabezpečit oblek, vzít si jeden pár rukavic, přetáhnout přes ně další pár, pohlídat si nasazení čepice, kapuce a štítu přes obličej. Správný postup se skládá z šestnácti kroků a průběžného dezinfikování. Ovšem vyplácí se, zdravotníci se prý spíše nakazí mimo nemocnici, když nejsou ve střehu, než během péče o covid pozitivní.

Zatímco zkušení zdravotníci už umí ochranný oblek se vším všudy „nahodit“ rychle, reportérovi to trvá i s pomocí téměř čtvrt hodiny a po finálním dopnutí přichází slabší klaustrofobie. V obleku je rychle vedro, štít se zamlžuje, přes dvoje rukavice se ztrácí i trocha vnímavosti v rukách.

Procedury nijak nezmírnilo ani to, že většina personálu už je naočkovaná. Vakcínu dostávají tak, jak se dostávají na směny. Zatím nenarazili na žádné vedlejší příznaky. Některé sestry si jen stěžují, že je druhý den bolela ruka, měly sníženou pohyblivost. Očkování ale obecně vnímají jako jedinou možnost, jak se v budoucnosti vrátit k normálnímu režimu, kdy se opět jejich oddělení změní v lůžkové oddělení rehabilitace a jejich životy se uklidí.

Jen co se vyřešil poplach kolem potíže pacienta, kterého nakonec nebylo nutné přepojovat na výkonnější dýchací přístroj, je třeba udělat další změnu.

Jedné z žen se stav zlepšil. Musí proto být přesunutá. Na její místo je dovezena okamžitě další pacientka v těžkém stavu. Špatně dýchá, prakticky nemluví.

Odvážení pacientky, u níž se situace zlepšila, patří k těm nejsvětlejším okamžikům čtvrtečního dopoledne. Přestože je stále slabá, sálá z ní radost, že je na dobré cestě se z nákazy uzdravit.

„Snažila jsem se léčit sama. Léčila jsem to jako chřipku. Jsme rodina zdravotníků, jsme zvyklí se o sebe postarat,“ líčí žena svoji zkušenost s covidem-19. „Jenomže v jednu chvíli jsem už nebyla schopná ani spolknout prášek a hodně jsem zvracela,“ popisuje hraniční okamžik, kdy si uvědomila, že na nemoc sama nevyzraje a musela ji odvézt záchranná služba.

„To je jeden extrém, že se snaží co nejdéle bojovat s nemocí doma jako s chřipkou, častější jsou ale případy lidí, kteří volají sanitku, protože jsou z covidu vystresovaní. Nemají teplotu, nemají problémy s dechem, ale jsou vyděšení z toho, že jsou pozitivní. Můžou za to i média, nemluví se o ničem jiném než o covidu,“ popíše svoji zkušenost jedna ze zdravotních sester.

Zpět na chodbě se odehrává další drama. Tentokrát není tak očividné jako ve chvíli, kdy to vypadalo, že jednomu z pacientů nestačí kyslík. Ukázalo se, že nově dovezená pacientka je z nedalekého zařízení pro seniory. A s covidem byla dovezená až po několika dnech.

„V tom problém není, to se stává, paní nemusela mít do teď žádné příznaky. Horší je, že v zařízení jsou další desítky seniorů,“ vysvětluje vrchní sestra Lucie Weintragerová, proč je rázem atmosféra mrazivá. Zdravotníkům je jasné, že brzo mohou očekávat další pacienty s těžkým průběhem.

Za chvíli na oddělení dorazí i vedení nemocnice – nese pro přetížený personál dobrou zprávu. Od pondělí by měla dorazit pomoc v podobě dvanácti vojáků. To už ve dveřích stojí další posila – zdravotní sestra v důchodu, která se přihlásila zpět do práce. Své bývalé oddělení sotva poznává.

Vrchní sestra ji vítá. „Tohle je pro mě na covidu to pozitivní – uvědomila jsem si, jaké mám štěstí na lidi kolem sebe. Sestry, které mají za sebou dvanáctihodinovou směnu zůstávají přesčas. Po pěti takovýchto směnách v práci nemají problém nastoupit na další výpomoc. Všichni jsou obětaví a úžasní,“ říká Lucie Weintragerová pyšně o svém týmu.

Naopak si všímá změny nálady ve společnosti. „Na jaře nás zdravotníky vyzdvihovali, a to ani zdaleka nebylo tolik práce jako teď. A dnes jsou útoční, že jsme si tu práci vybrali a že jsme za ni placení, tak ať dřeme. Nepotřebujeme, aby nám tleskali, potřebujeme ale, aby vůči sobě byli lidé ohleduplní,“ říká vrchní sestra Lucie Weintragerová.

Popisuje, jak lidé na nemocnici a zdravotníky i v těchto dnech, kdy sotva zvládají pacienty s covidem, pohoršeně doráží, že jim nezvládají ošetřit úrazy, jako jsou třeba zlomeniny.