Je to za námi. Musím se obléknout a vzchopit se. Taky se nasnídat, podívat se na sebe do zrcadla a nalíčit se. Začít znovu žít. Všechno zlé už mám za sebou. A před sebou? Doufám, že tam na mě čeká celý můj život.
Společný život s Romanem.
Na oslavu kulatých narozenin, které kolem mě prošuměly před pár dny, vůbec nemyslím. Žádná nebude. Nemám na křepčení v duševní křeči ani pomyšlení. Předstírat štěstí a pohodu, jak se to dneska nosí? Plnit sociální síť fotkami z oslavy, kterou jsem nechtěla? Číst komentáře podivných přátel? Ani nápad. Ještě štěstí, že virtuální život vlastně ani žít neumím. Ještě by se mě někdo po síti zeptal na maminku...
Víc než oslavu potřebuju zmizet. Nebýt. Vyčistit si hlavu, jak se říká, někde pryč od lidí. Odjet sama a daleko. Až na konec světa...? Pomůže mi to? Najdu tam sama sebe a klid? Poslední měsíce leží na niti mého života jako balvan. Byly to týdny strachu, hořkosti a zároveň tiché a dusivé jistoty, že všichni víme, jak to nakonec dopadne...
Maminka měla minimálně dva nesplněné sny. Snila o vnoučatech, kterých se nakonec nedočkala. A přála si letět letadlem. To ale stále odsouvala. Kvůli tátovi (jak by si uvařil?), kvůli nám (co kdybyste něco potřebovali?) nebo kvůli svému obchůdku s textilem (co kdyby něco nutně potřeboval někdo z mých stálých zákazníků?). Zmeškala nakonec všechna letadla svého života.
Maminku jsme nechali na její přání převézt z nemocnice domů. Najali jsme pečovatelku, obstarali nezbytné pohodlí, které její stále se zhoršující stav vyžadoval, a všichni jsme se snažili obrnit se trpělivostí. A psychickými silami.
Těch fyzických měl nejvíc táta. Vždycky byl takový. Sportovec, chrt a nezmar ve všem, do čeho se pustil. Jenže i jemu se najednou začínala podlamovat kolena a chvět ruce. Plakal jen potají, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Že ho nevidí ona, jeho žena. Naše maminka.
Brácha se také celé ty měsíce držel. Ale už i na něm bylo vidět, že je na dně. A zároveň jsme si všichni mlčky - pouze pohledy očí - slíbili, že to zvládneme. Že to dokážeme. Že její přání splníme...
V posledních týdnech ztrácela sílu a elán. Slábla a zmenšovala se. Mizela nám před očima. Zároveň ale nabývala pocitu vnitřní vyrovnanosti, jak to sama nazvala. Nemoc nad ní vítězila, ale ona se těšila z každého dne a z každého okamžiku s námi. Vnitřně rostla, i když byla tak slabá. Každý pohyb pro ni znamenal životní výkon, na který už neměla dostatek sil.
Ani v těch posledních dnech v nemocnici a pak doma se ale nepřestávala usmívat. Když už pro ni bylo namáhavé i mluvit, jen se na nás usmívala. A úsměvem děkovala za každý úkon, kdy už potřebovala pomoc okolí. Bylo v tom všechno, co slovy stejně nelze pojmenovat. To nejdůležitější nám vždycky sdělovala pohledy, dotyky a pohlazením.
Tenkrát, když jsme ještě s bráchou byly děti. A taky později, když už jsme vyrostly. Nejen z jejích slov uspořádaných do vět, hlavně z jejích pohledů, letmých dotyků a jakoby náhodných pohlazení jsme cítili všechno to, na co ani ta nejlépe volená slova nestačila. Milovala nás všechny bezvýhradně. Tak hluboce, jak to uměla jen a pouze ona.
Byli jsme stále s ní. Střídali jsme se u ní, měli jsme dokonce rozpis služeb. Aby nebyla v těch posledních dnech sama.
Maminka byla doma také v den svých 55. narozenin. Ještě před rokem plánovala rodinnou oslavu. Milovala mít nás všechny pohromadě.
"Rodina je nejvíc, co můžete v životě mít. Dokud jako sourozenci máte jeden druhého, nic vás nezaskočí," říkávala. Letos už nás nevnímala. Spala a pozvolna odcházela. I v těch posledních chvílích měla však na rtech náznak úsměvu, zatímco nám se v srdci uhnízdily žal, smutek a prázdnota...
Společně s maminkou se z mého života začal vytrácet taky Roman.
Čím více maminka stonala, tím více mizel. Údajně za kamarády, s kolegy na golf, na stále častější služební cesty, pomáhat kolegyni se stěhováním do nového bytu. Míjeli jsme se. Najednou nebylo o čem mluvit. Na maminčin stav se neptal, dávno nechtěl nic vědět. Starosti, trable a problémy nebyly jeho životní styl. Žije pouze tím, co je teď. Žije zejména na síti, tak jako většina lidí našeho věku. Že je jeho potenciální tchýně nevyléčitelně nemocná, nemohl potřebovat. Nehodilo se to k jeho image muže z lepší společnosti. Tak se snažil vypadat a chovat.
Trápilo mě to, ale zvykla jsem si. Přemýšlet o tom, nebo se to dokonce pokoušet měnit, bylo nad moje síly. Ty jsem musela napnout jinam.
Maminka vydechla naposledy ve středu, na svátek svatého Jakuba. Tohle jméno se mi vždycky líbilo. Kdysi na základní škole jsem byla tajně zamilovaná do spolužáka Jakuba Richtera. Přála jsem si dát jméno Jakub svému synovi. Budu-li tedy kdy nějakého syna mít... Teď už vím jistě, že můj syn jméno Jakub určitě nedostane.
"To mě mrzí, že už nejste s Romanem spolu. Drž se," pípne textovka od Ireny, sousedky. Ona a její manžel jsou Romanovi přátelé ještě ze střední školy.
Necelé dva týdny po maminčině pohřbu.
Čas se zpomaluje a předbíhá zároveň.
Romana jsem za tu dobu viděla sotva jednou, když se mihl bytem s tím, že zase jede kamsi. Na pohřbu se mi vyhýbal i pohledem. Jsem omráčena náhlou panikou. Nejsme spolu? Co se stalo? Co ví zbytek světa a co uniklo jenom mně? Něco jsem přehlédla? Nebo snad neměla vidět?
"Ireno, co to má znamenat?" slyším sama sebe křičet do telefonu. "Chtěla jsem tě podpořit. Bylo mi tě hrozně líto. Jak jsi teď přišla o mamku..." Rozpačitý hlas v telefonu zní účastně.
"Když se na Romanově profilu objevily ty fotky z dovolené v Turecku, bylo přece jasný, že už nejste spolu. Když tam byl s tam tou... Ty fakt nic nevíš?"
Mozek jede na nejvyšší výkon, ale stejně stále nic nechápu. Byl teď zase na nějaké služebce, ale tohle? Vytáčím jeho číslo. Obsazeno.
Můj život je v troskách, najednou nic nedává smysl. Teď, právě teď se chci sebrat a jít se vybrečet na maminčino rameno. Vždycky jsem jí mohla všechno říct, byla to moje vrba zpovědnice. Jenže to rameno už tady není. A už nikdy nebude.
Uvědomuji si krutou pravdu, která mě od minulého týdne bude provázet až do konce mých dnů. Ruku vzdorně svírám v pěst... V sametové tmě letní noci bouchnou ocelové dveře našeho bytu. Roman. Potmě a nesměle, zdá se mi, vejde do ložnice.
"Spíš?"
"Asi ne."
"Víš, chtěl bych ti něco říct..."
"Povídej..."
"Víš, nechtěl jsem tě tím zatěžovat, když ti bylo nejhůř. A pak na pohřbu... Měl jsem dojem, že se to nehodí..."
"Povídej..."
"Sblížil jsem se s jednou kolegyní a pak už se s tím nedalo nic dělat."
"A co ta dovolená v Turecku?"
"Jak to víš?"
"Jak sis mohl jen na moment pomyslet, že se ke mně nedostane zpráva o fotkách s milenkou? Spoléhal ses na to, že na síti nejsem, viď? Jak ses mohl ke mně zachovat jako hajzl právě teď?"
Ticho. Noc...
"Svoje věci si odstěhuju během pár dnů. Byt vyřešíme. Nebudu ti dělat problémy, neměj obavu."
Zvedá se a odchází. S jeho kroky a tichým cvaknutím dveří rázem ve vteřině mizí deset let mého života. Civím do tmy, hlava prázdná. Můj svět se hroutí jako hrad s písku. Jsem sama.
Hlava mi třeští, ale spánek stejně nepřichází. Vstanu, sedám k počítači a vyplňuji přihlášku. Je to můj sen, který odsouvám už několik let. Nejdřív kvůli práci, potom kvůli Romanovi. Důvod se vždycky našel... Jenom kvůli mamince to teď mělo smysl. Jistě by mi můj plán schválila.
Za týden odjedu do Nepálu. A zpáteční letenka zatím nemá termín...
