Informace ze Sociálně-právní poradny 4/2023

Aktuálně:

Český telekomunikační úřad se na naši žádost vyjádřil k tomu, jakým typem služby - jen mobilní nebo jen pevné - je podmíněna povinnost operátora O2 slabozraké, prakticky či zcela nevidomé osobě pronajmout nebo prodat mobilní telefon Blindshell Classic 2 nebo iPhone SE 64 GB 5G 2022 za úřadem stanovenou cenu. Z odpovědi plyne, že nárok vznikne jak v případě služeb poskytovaných v pevném místě, tak při využívání mobilních služeb, a to ať už jde o volání nebo o připojení k internetu.

O psech a lidech v roli průvodců

Skupina poslanců v červnu 2020 předložila sněmovně návrh zákona o některých právech osob se zdravotním postižením, které využívají doprovodu psa se speciálním výcvikem (sněmovní tisk 883), týkající se vodicích, asistenčních a signálních psů. Jeho projednávání bylo ukončeno s koncem volebního období předchozí sněmovny a znovu v legislativním procesu zatím není.  Právní úprava této občas kontroverzní problematiky je tak i nadále obsažena v různých právních předpisech.

V současné době vodicího psa žádný právní předpis jednoznačně nedefinuje, i když třeba zákon o zdravotních službách o něm hovoří jako o psu se „speciálním výcvikem“. V zákoně č.329/2011 Sb., o dávkách pro osoby se zdravotním postižením jsou pouze podrobně definovány požadavky na výcvik vodicího psa v souvislosti s příspěvkem na zvláštní pomůcku.

Vodicí a asistenční pes může se svým držitelem vstoupit do zařízení stravovacích služeb, zdravotnických zařízení, provozoven péče o tělo, dopravních prostředků, obchodů, úřadů a dalších prostor. Toto právo upravují zejména tato ustanovení:

• § 23 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb. o veřejném zdraví:

„Provozovatel potravinářského podniku provozující stravovací službu je povinen zajistit, aby fyzické osobě se zdravotním postižením byl umožněn vstup do stravovací části provozovny v doprovodu vodicího nebo asistenčního psa. Fyzická osoba se zdravotním postižením je povinna na požádání provozovatele potravinářského podniku provozujícího stravovací službu, jeho zaměstnance nebo jiné fyzické osoby, která vykonává v provozovně činnost pro tohoto provozovatele, předložit doklad o výcviku psa.“

• § 30 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách:

„Pacient se smyslovým nebo tělesným postižením, který využívá psa se speciálním výcvikem, má právo s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav na doprovod a přítomnost psa u sebe ve zdravotnickém zařízení, a to způsobem stanoveným vnitřním řádem tak, aby nebyla porušována práva ostatních pacientů, nestanoví-li jiný právní předpis jinak;… psem se speciálním výcvikem se pro účely věty první rozumí vodicí pes nebo asistenční pes.“

• § 51 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 137/2004 Sb. o hygienických požadavcích:

„Při péči o tělo platí tyto zásady provozní hygieny: … zamezení vstupu nepovolaných osob a zvířat do zázemí provozovny s výjimkou vodicího psa nevidomé osoby a psa speciálně vycvičeného pro doprovod osoby s těžkým zdravotním postižením.“

• § 23 odst. 5 vyhlášky č.175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu:

„Vodicího psa doprovázejícího nevidomou osobu … nelze z přepravy vyloučit ani jeho přepravu odmítnout.“ 

• Čl. II. bod 3 zákona č. 194/2010 Sb. o veřejných službách v přepravě cestujících:

„Ve vozidle musí být umožněna přeprava vodicího psa doprovázejícího nevidomou osobu.“

Velice srozumitelně a přehledně jsou práva držitelů psů, včetně možností jejich obrany proti protiprávnímu jednání, podána v letáku Kanceláře veřejného ochránce práv neboli ombudsmana na tomto odkazu:

https://www.ochrance.cz/uploads-import/Letaky/Vodici-a-asistencni-psi.pdf

Lidský a psí průvodce držitele průkazu ZTP/P cestuje zdarma. Ale jak je to s placením jízdného, pokud držitel průkazu cestuje současně s průvodcem i s vodicím psem? Na to jednoznačně odpovídá § 36 odst. 3 písm. c) zákona č. 329/2011 Sb. o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením:

„Osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, má nárok na bezplatnou dopravu vodicího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce.“

Občas se setkáváme se situací, kdy dopravce neakceptuje za osobu průvodce dítě mladší 18 let. Zákon neuvádí žádnou minimální věkovou hranici, které je nutno dosáhnout pro účely průvodce člověka s těžkým zdravotním postižením. Například dopravce České dráhy, a. s. ve svých přepravních podmínkách výslovně uvádí k osobě průvodce následující: ,,Průvodcem držitele průkazu ZTP/P, včetně cestujícího na ortopedickém vozíku, musí být osoba natolik fyzicky i psychicky zralá a zdatná, aby byla schopná poskytnout cestujícímu veškerou asistenci‘‘. Zároveň mají dopravci často uvedenou podmínku, že osobou průvodce nemůže být jiný držitel průkazu ZTP či ZTP/P. Jiní dopravci mají určenou věkovou podmínku, že průvodce musí být starší 10 let, kromě průvodců, kteří doprovázejí držitele průkazu ZTP/P s těžkým zrakovým postižením – v těchto případech může být průvodce i mladší 10 let. Všechna tato pravidla však nemají žádnou oporu v zákoně, shodneme se však na tom, že osoba průvodce by měla být schopna držiteli průkazu ZTP/P, který má těžké zrakové postižení, pomoci v oblasti orientace, což může klidně zvládnout i malé dítě.

Další nedorozumění může nastat, pokud držitel průkazu ZTP/P cestuje bez průvodce. Je třeba zdůraznit, že přítomnost průvodce není povinnost držitele průkazu. Ministerstvo dopravy k tomuto rozeslalo v únoru roku 2020 všem dopravcům dopis, ve kterém je na tuto skutečnost upozorňuje, že pokud má cestující průkaz ZTP/P, nemůže po něm být vyžadováno, aby cestoval s průvodcem. Přesto se stále setkáváme s tím, že někteří řidiči odmítají přepravit cestujícího, který se prokáže průkazem ZTP/P, bez průvodce. Pokud jste se v uplynulé době s touto praxí ze strany řidičů setkali, dejte nám o tom, prosím, vědět do Sociálně právní poradny SONS.

V neposlední řadě se držitelé průkazu ZTP/P setkávají s tím, že je bez doprovodu nechtějí samotné pustit například do plaveckého bazénu či požadují, aby byl průvodce zletilý (starší 18 let), protože má za doprovázenou osobu zodpovědnost. Držitel průkazu ZTP/P může navštívit bazén klidně sám a pravidla pro odpovědnost za jeho bezpečí jsou naprosto stejná jako u jakéhokoliv jiného návštěvníka, za jeho bezpečí tedy zodpovídá v případě návštěvy bazénu, plavčík do stejné míry jako za jakéhokoliv jiného návštěvníka bez zdravotního postižení.

Balada o listí znovu na začátku

Možná si některý čtenář ještě vybaví loňský článek v Informaci 2/2022 o sousedském sporu, kdo má odstraňovat spadané listí, nažky a větve z nemovitosti žalobce. Dva nižší soudy postupně rozhodly, že to má být žalovaná obec Chlumec nad Cidlinou, na jejímž sousedícím pozemku je vysázena stará javorová alej, protože množství spadu zhodnotily jako zcela nepřiměřené místním poměrům. Okresní soud původně rozhodl, že obec je povinna se těchto tzv. imisí zcela zdržet. Odvolací krajský soud to vyhodnotil jako nemožné a učinil závěr, že od března do září je nutné úklid provádět dvakrát měsíčně a v říjnu a listopadu čtyřikrát měsíčně s tím, že se žalobce se s žalovaným budou v úklidu střídat; v období vegetačního klidu od prosince do února pak úklid prováděn nebude.

Na základě dovolání žalované obce Nejvyšší soud nyní oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu 1. stupně k dalšímu řízení, a to v podstatě proto, že žalobou na ochranu proti imisím je podle něj možné se domáhat pouze vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení výkonu vlastnického práva, nikdy ne uložení jakékoliv aktivní povinnosti něco konat. Navíc krajský soud de facto tuto povinnost ukládá i žalobci. Pokud tedy mělo být v projednávané věci žalobě vyhověno, mohla být žalovanému uložena jen povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce působením imisí ze stromů rostoucích na pozemku žalovaného nad jednoznačně určenou míru vybočující z místních poměrů. Není však možné rozsudkem nařídit konkrétní způsob, jak má žalovaný této povinnosti dostát. To stanovením přesného harmonogramu úklidu s přesně určeným počtem úklidů v konkrétních obdobích roku nelze, neboť volba vhodných opatření k dosažení žádoucího stavu je vždy na žalovaném. Tato věc je na jedné straně standardní sousedský spor, na druhou stranu se vyznačuje řadou atypických okolností, které rozumné a fungující uspořádání poměrů mezi účastníky ztěžují. Je nutné zohlednit i to, že imise jsou působeny stromy jakožto významným krajinotvorným prvkem, který spoluutváří přírodní i vizuální poměry dané lokality. Jestliže jde o ojedinělý, výjimečný případ, vybočující z typové povahy sporů a možností jejich řešení, nezbývá než hledat, byť i jedinečné, řešení takového problému. Tím je podle Nejvyššího soudu přiměřená peněžitá kompenzace, i když s tím občanský zákoník nepočítá.

Souběžně bylo také rozhodováno ve správním řízení i o možnosti pokácení stromů, které ale zcela správně nebylo povoleno, protože stromy jsou zdravé a pro kácení tak není žádný důvod. Není možné ani provést větší prořez stromů z důvodu rizika narušení jejich stability.

Historie českého sociálního zabezpečení část II. - pokračování z čísla 3/2023

V roce 1775 začal v Rakousko-Uhersku platit robotní patent omezující robotní povinnosti a v roce 1781 ještě významnější patent o zrušení nevolnictví (poddanství bylo zrušeno až v roce 1848). S migrací obyvatelstva přicházely i nepříznivé sociální následky, které nemohla zvládnout omezená církevní charita.  S postupující industrializací a s ní související urbanizací se totiž změnily možnosti těch, kteří se dříve mohli spolehnout na to, že celou rodinu uživí zemědělská činnost. Koncem 18. století proto Josef II. povinnost pečovat o chudé uložil vrchnostem a jsou zakládány chudinské ústavy jako veřejnoprávní instituce s možností podporovat je i dobrovolnými příspěvky. Za součást veřejné správy byla organizovaná chudinská péče prohlášena až v roce 1868 s tím, že se poskytuje jen lidem s domovským právem.

Mimochodem, bídný život tuláků a jejich putování po různých štacích v Anglii ještě na konci 20. let 20. století výborně popsal George Orwell ve své méně známé knize Na dně v Paříži a Londýně, která se dá půjčit i v naší digitální knihovně.

Prvním státním zabezpečením se staly důchody státních úředníků a vojenských veteránů za Marie Terezie a Josefa II. Jejich výnosy byly zavedeny penze pro vdovy a sirotky po zaměstnancích, kteří „věrně sloužili“ a pro ty, „kteří se alespoň po deseti letech uspokojivé služby stali neschopnými práce“.

Pokud jde o zaměstnavatele, dekret dvorské kanceláře z roku 1837 uložil továrníkům, živnostníkům a obchodníkům platit za zaměstnance platit čtyři týdny stravné v nemocnici. Horní zákon z roku 1854 nařídil majitelům dolů, aby na podporu svých zaměstnanců buď sami zřídili bratrskou pokladnu, nebo aby se připojili k jiné pokladně.  Živnostenský řád z roku 1859 podobnou povinnost ukládal podnikům zaměstnávajícím více než dvacet dělníků. Toto opatření však v praxi nebylo příliš účinné, protože v praxi nebylo autoritativně vymáháno a bylo také podmíněno řadou neurčitých pojmů. Nakonec živnostenský řád v roce 1883 zavedl pro všechny majitele živnostenských podniků, kteří nenáleželi k žádnému živnostenskému společenstvu, bezpodmínečnou povinnost založit závodní pokladnu nebo svůj personál k jiné už existující přihlásit.

Hlavní formou zajištění ale byla stále svépomoc, tedy různé podpůrné spolky místního významu a pokladny, vznikající od počátku 19. století. Byly to například spolky kartounek ve Verneřicích a v Úštěku kolem roku 1802, pokladní spolek v Zákupech v roce 1804 založený jako penzijní fond nebo Staré pražské bratrstvo tiskařů v roce 1817, které uznávalo za důvod poskytnutí podpory také stáří. Vlády se pokoušely spolky podřídit úřednímu dozoru, což se nakonec v přísné podobě podařilo v roce 1852 za tzv. bachovského absolutismu. Jak rostl průmysl a železniční doprava, dříve izolované spolky se spojovaly a jejich vliv rostl.  I nově vznikající spolky byly mnohem větší než ty z raného období, například Typografia založená v roce 1862 nebo v dalším roce Ústřední pokladna k podpoře dělníků strojnických. Nemocniční pokladny a spolky vlastně byly v 60. letech 19. století i předstupněm odborového sdružování, legalizovaného u nás roku 1870.

Německo bylo historicky prvním státem, který uzákonil v celonárodním měřítku sociální pojištění povinné pro všechny zaměstnance a jimi společně se zaměstnavateli financované.  Zasloužil se o to tehdejší kancléř Bismarck a nepochybně i odborové hnutí a sociálně-demokratická strana. Reforma znamenala stabilizaci a zvýšení dávek v porovnání s tím, co si mohly dovolit malé pokladny, a byla zavedena zákony o nemocenském pojištění, o úrazovém pojištění a o pojištění pro případ invalidity a stáří z let 1883, 1884 a 1889. 

Rakousko po vzoru Německa přijalo v letech 1888 a 1889 pro zaměstnance zákony o povinném nemocenském a úrazovém pojištění - ty však neposkytovaly zabezpečení ve stáří, které měli jen státní zaměstnanci. Roku 1907 se starobního důchodu domohli i soukromí úředníci, přičemž nárok na penzi vznikl muži v 60 letech věku po 40 letech pojištění a ženě v 60 letech po 35 letech pojištění. Ostatní si i kvůli 1. světové válce museli počkat až do poloviny 20. let.

Přesto je třeba říci, že Německo a Rakousko tehdy byly novátory. Další evropské země je následovaly a zavedly také nejdříve nemocenské pojištění takto: Uhersko 1891, Norsko 1894, Lucembursko 1901, Srbsko 1910, Rusko 1911, Velká Británie 1911, Rumunsko 1912, Polsko 1920, Řecko 1922.  Na druhou stranu například důchodové pojištění pro dělníky platilo ve Francii již od roku 1910 a pojištění pro případ nezaměstnanosti ve Velké Británii od roku 1911.

Za Sociálně-právní poradnu Nicole Fryčová a Václava Baudišová