My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu
národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný
rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech
občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím
pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února
1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.
Při tom my, národ Československý, prohlašuje, že chceme
usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny
byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad,
obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do
společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a
pokrokový.
(1) Zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám
a zákonům ji měnícím a doplňujícím jsou neplatné.
(2) Ústavní listina a její součástky mohou býti měněny nebo
doplňovány jen zákony označenými za ústavní (§ 33).
Ústavní soud rozhoduje o tom, vyhovují-li zákony republiky
Československé a zákony sněmu Podkarpatské Rusi zásadě článku I.
(1) Ústavní soud skládá se ze sedmi členů. Po dvou členech
vysílá do něho nejvyšší soud správní a nejvyšší soud ze sebe.
Ostatní dva členy a předsedu jmenuje president republiky.
(2) Podrobnosti, zejména o způsobu, jak oba jmenované soudy
vysílají členy ústavního soudu, o funkčním jeho období, o řízení
před ním a o účincích jeho nálezů, stanoví zákon.
(1) Dosavadní Národní shromáždění zůstane v činnosti potud,
pokud se neustaví sněmovna poslanecká a senát.
(2) Zákonů usnesených tímto Národním shromážděním, avšak
nevyhlášených v den, kdy se ustaví sněmovna poslanecká a senát,
nelze vůbec vyhlašovati, vrátil-li je president republiky
Národnímu shromáždění.
(3) Co do lhůt stanovených prozatímní ústavou pro výkon práva
presidenta republiky podle § 11 a pro povinnost vyhlásiti usnesený
zákon platí při zákonech usnesených dosavadním Národním
shromážděním předpisy prozatímní ústavy.
Dosavadní president zůstává ve svém úřadě, pokud nebude
provedena volba nová. Ode dne účinnosti ústavní listiny příslušejí
mu práva v ní stanovená.
Dokud nebude zvolen plný počet členů poslanecké sněmovny
a senátu, stanovený ústavní listinou, je pro určení počtu poslanců
a senátorů, potřebného k platnému usnášení podle ústavní listiny,
rozhodující počet členů skutečně zvolených.
(1) Ustanovení článku I., II., III. 1. odst., a VI. tvoří
součást ústavní listiny podle § 33 této listiny.
(2) Prováděcí zákony předpokládané v ústavní listině nejsou
součástí této listiny podle 1. odstavce, neustanovuje-li ústavní
listina jinak.
(1) Připojená ústavní listina nabývá účinnosti dnem svého
vyhlášení.
(2) Její § 20 nevztahuje se na členy dosavadního Národního
shromáždění.
V den ustanovený v 1. odstavci článku VIII. pozbývají
platnosti všechna ustanovení, která odporují této ústavní listině
a republikánské formě státu, dále všechny dřívější ústavní zákony,
i když by jednotlivá jejich ustanovení nebyla v přímém rozporu
s ústavními zákony Československé republiky.
Tento zákon nabývá účinnosti zároveň s ústavní listinou
a provede jej a ústavní listinu vláda.
Ústavní listina
Československé republiky
HLAVA PRVNÍ
Všeobecná ustanovení
(1) Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice
Československé.
(2) Ústavní listina určuje, kterými orgány svrchovaný lid si
dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo. Ona také vytyčuje
meze, jichž tyto orgány nesmějí překročiti, aby se nedotkly
ústavně zaručených svobod občanských.
Stát československý jest demokratická republika, jejíž hlavou
je volený president.
(1) Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný
celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem (čl.
1. uvoz. zák.).
(2) Nedílnou součástí tohoto celku jest a to na základě
dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými
mocnostmi a Československou republikou v Saint Germain-en-Laye ze
dne 10. září 1919 samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude
vypraveno nejširší autonomií, slučitelnou s jednotností
republiky Československé.
(3) Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí
předsednictvo.
(4) Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se
o zákonech ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských, místní
správy, jakož i v jiných věcech, které by naň přenesly zákony
Československé republiky. Zákony usnesené sněmem Podkarpatské
Rusi, projeví-li president republiky s nimi souhlas svým podpisem,
vyhlašují se ve zvláštní sbírce a podepisuje je také guvernér.
(5) Podkarpatská Rus budiž v Národním shromáždění
Československé republiky zastoupena přiměřeným počtem poslanců
(senátorů) podle příslušných volebních řádů československých.
(6) V čele Podkarpatské Rusi je guvernér jmenovaný
presidentem Československé republiky k návrhu vlády a odpovědný
také sněmu Podkarpatské Rusi.
(7) Funkcionáři Podkarpatské Rusi budou podle možnosti
vybíráni z jejího obyvatelstva.
(8) Podrobnosti, zvláště o právu voliti a o volitelnosti do
sněmu, upravují zvláštní ustanovení.
(9) Zákon Národního shromáždění, který určí hranice
Podkarpatské Rusi, tvoří součást ústavní listiny.
(1) Státní občanství v Československé republice je jediné
a jednotné.
(2) Podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství
Československé republiky určuje zákon.
(3) Příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem
Československé republiky.
(1) Hlavním městem republiky Československé je Praha.
(2) Barvy republiky jsou bílá, červená a modrá.
(3) Státní znak a vlajky upravují zákony.
HLAVA DRUHÁ
Moc zákonodárná. Složení a působnost
Národního shromáždění a jeho obou sněmoven
(1) Moc zákonodárnou vykonává pro celé území Československé
republiky Národní shromáždění, skládající se ze dvou
sněmoven: sněmovny poslanecké a senátu.
(2) Sídlem obou sněmoven jest Praha. Je-li to však nezbytně
nutno, mohou býti svolány přechodně do jiného místa republiky
Československé.
(1) Zákonodárná a správní činnost zemských sněmů zanikla.
(2) Pokud zákon Národním shromážděním usnesený neustanovuje
jinak, platí pro celé území Československé republiky.
Sněmovna poslanecká má 300 členů, kteří se volí podle
všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle
zásady poměrného zastoupení. Volby konají se v neděli.
Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní
občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří
překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu
volení do poslanecké sněmovny.
Volitelni jsou státní občané Československé republiky bez
rozdílu pohlaví, kteří dosáhli aspoň 30. roku věku svého
a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.
Volební období poslanecké sněmovny trvá 6 let.
Podrobnosti o výkonu práva volebního a provádění voleb
obsahuje řád volení do sněmovny poslanecké.
Senát má 150 členů, kteří se volí podle všeobecného, rovného,
přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného
zastoupení. Volby konají se v neděli.
Právo voliti do senátu mají všichni státní občané republiky
Československé bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 26. rok věku
svého a vyhovují ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci
senátu.
Volitelni jsou státní občané Československé republiky bez
rozdílu pohlaví, kteří dosáhli 45. roku věku svého a vyhovují
ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci senátu.
Volební období senátu trvá 8 let.
Podrobné předpisy o výkonu práva volebního a provádění voleb
obsahuje zákon o složení a pravomoci senátu.
Nikdo nesmí býti zároveň členem obou sněmoven.
(1) O platnosti voleb do sněmovny poslanecké i do senátu
rozhoduje volební soud.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.
(1) Vykonal-li zaměstnanec ve státních službách, byv zvolen
do Národního shromáždění, slib jako člen jeho, dává se, pokud je
členem Národního shromáždění, na dovolenou, má po tu dobu nárok na
své stálé příjmy služební mimo přídavek místní nebo činovní, jakož
i nárok na postup časový. Vysokoškolští profesoři mají nárok na
dovolenou. Použijí-li tohoto práva, platí o nich totéž, co
o ostatních státních zaměstnancích.
(2) Jiní veřejní zaměstnanci mají, pokud jsou členy Národního
shromáždění, nárok na dovolenou.
(3) Členové Národního shromáždění mohou býti ustanoveni
placenými státními zaměstnanci teprv rok po tom, kdy přestali býti
členy Národního shromáždění.
(4) Ustanovení to nevztahuje se vůbec na ministry. Časové
omezení jednoho roku v předešlém odstavci uvedené nevztahuje se na
poslance (senátory), kteří byli státními zaměstnanci, nežli byli
zvoleni do Národního shromáždění, pokud zůstanou v témže oboru
služby.
(5) Členy Národního shromáždění nemohou býti župané a okresní
náčelníci.
(6) Členové ústavního soudu, přísedící soudu volebního a ti,
kdo jsou členy župních zastupitelstev, nemohou býti zároveň členy
Národního shromáždění.
Členové obou sněmoven mohou se kdykoliv vzdáti svého
mandátu.
(1) Členové Národního shromáždění vykonávají svůj mandát
osobně; nesmějí od nikoho přijímati příkazů.
(2) Nesmějí se obraceti k veřejným úřadům ku podpoře osobních
zájmů stran. Toto ustanovení nevztahuje se na členy Národního
shromáždění, pokud takové zakročování u úřadu patří jen k výkonu
jejich pravidelného povolání.
(3) V první schůzi sněmovny, jíž se zúčastní, vykonávají
tento slib: "Slibuji, že budu věren republice Československé a že
budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí". Odepření slibu nebo slib s výhradou
má bez dalšího v zápětí ztrátu mandátu.
Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro
své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky
učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární
moci své sněmovny.
(1) K jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena
Národního shromáždění pro jiné činy nebo opomenutí jest třeba
souhlasu příslušné sněmovny. Odepře-li sněmovna souhlas, jest
stíhání na vždy vyloučeno.
(2) Tato ustanovení nevztahují se na trestní odpovědnost,
kterou člen Národního shromáždění má jako odpovědný redaktor.
Byl-li člen sněmovny dopaden a zatčen při trestném činu
samém, soud nebo jiný příslušný úřad je povinen ihned oznámiti
zatčení předsedovi příslušné sněmovny. Neprojeví-li sněmovna nebo
- nezasedá-li Národní shromáždění - výbor, zvolený podle § 54, do
14 dnů ode dne zatčení souhlasu s další vazbou, vazba přestává.
Souhlasí-li tento výbor s další vazbou, rozhodne o ní sněmovna do
14 dnů ode dne svého sejití.
Členové obou sněmoven mají právo odepříti svědectví o věcech,
které jim byly svěřeny jako členům sněmovny, a to i když členy
jejich býti přestali. Vyňaty jsou případy, kde jde o svádění člena
některé sněmovny k zneužití mandátu.
Členové obou sněmoven mají nárok na náhradu, jejíž výši
stanoví zákon.
(1) President republiky je povinen svolati obě sněmovny ke
dvěma řádným zasedáním v roce: jarnímu a podzimnímu. Jarní musí se
začíti v březnu, podzimní v říjnu.
(2) Kromě toho svolává sněmovny podle potřeby k zasedáním
mimořádným. Žádá-li o to alespoň nadpoloviční většina členů
sněmovny poslanecké nebo senátu u předsedy vlády, udávajíc předmět
jednání, president je povinen svolati sněmovny tak, aby se sešly
do 14 dnů ode dne podané žádosti; kdyby toho neučinil, sejdou se
sněmovny současně do dalších 14 dnů k vyzvání svých předsedů.
(3) Uplynuly-li od posledního řádného zasedání aspoň 4
měsíce, president republiky je povinen, žádají-li o to aspoň dvě
pětiny některé sněmovny (odst. II.), svolati sněmovny tak, aby se
sešly do 14 dnů ode dne podané žádosti. Kdyby toho neučinil,
sněmovny sejdou se zároveň do dalších 14 dnů k vyzvání svých
předsedů.
Zasedání obou sněmoven se začíná a končí vždy zároveň.
(1) President republiky prohlašuje zasedání sněmoven za
ukončené.
(2) Může je odročiti nejdéle na jeden měsíc a nejvýše jednou
v roce.
(1) President republiky má právo rozpouštěti sněmovny.
(2) Práva tohoto nesmí užíti posledních šest měsíců svého
volebního období. Po uplynutí volebního období, jakož i po
rozpuštění některé sněmovny jest provésti nové volby do 60 dnů.
(3) Rozpuštění senátu nestaví trestního řízení zahájeného
před senátem podle §§ 67 a 79.
Každá sněmovna jest způsobilá usnášeti se - pokud není
v tomto zákoně jinak stanoveno - za přítomnosti aspoň třetiny
všech členů. Ku platnosti usnesení je třeba nadpoloviční většiny
přítomných.
K usnesení o vypovědění války, ke změně této ústavní listiny
a jejích součástí je třeba třípětinové většiny všech členů v každé
sněmovně.
(1) Usnesení poslanecké sněmovny na obžalobu presidenta
republiky, předsedy vlády a členů vlády může se státi toliko
většinou dvou třetin za přítomnosti dvou třetin poslanců.
(2) Řízení před senátem jako trestním soudem upravuje zákon.
Každá sněmovna zvolí si sama své předsednictvo a ostatní
funkcionáře.
Schůze poslanecké sněmovny i senátu jsou veřejné. Schůze
neveřejné mohou se konati jen v případech stanovených jednacím
řádem.
(1) Základní zásady jednání a styky obou sněmoven mezi sebou,
jakož i s vládou a na venek vůbec, upravují se v rámci předpisů
ústavních zvláštním zákonem. Svoje vnitřní poměry upravuje každá
sněmovna jednacím řádem, který vydá ve vlastní působnosti.
(2) Dokud se sněmovna poslanecká a senát neusnesou na novém
jednacím řádě, platí pro ně jednací řád usnesený dosavadním
Národním shromážděním.
(1) Konají-li obě sněmovny společnou schůzi jako Národní
shromáždění (§§ 56, 59, 61, 65), platí pro toto shromáždění
jednací řád sněmovny poslanecké.
(2) Takovou společnou schůzi svolává předseda vlády a řídí ji
předseda sněmovny poslanecké.
(3) Jeho náměstkem je předseda senátu.
Ministři mají právo účastniti se kdykoli schůzí v obou
sněmovnách a ve všech výborech. Budiž jim uděleno slovo, kdykoli
o to žádají.
(1) K žádosti kterékoli sněmovny nebo jejího výboru dostaviž
se ministr osobně do schůze.
(2) Jinak se může dáti ministr zastupovati úředníky svého
odboru.
(1) Návrhy zákonů mohou vycházeti buď od vlády nebo od
kterékoli sněmovny.
(2) Ke každému návrhu zákona, podanému členy některé
sněmovny, budiž přiložen rozpočet o finančním dosahu osnovy
a návrh na úhradu potřebného nákladu.
(3) Vládní návrhy zákona rozpočtového i branného musí býti
předloženy napřed sněmovně poslanecké.
K ústavnímu zákonu je vždy potřebí souhlasného usnesení obou
sněmoven. Totéž platí o jiných zákonech, pokud §§ 43, 44 a 48
neustanovují jinak.
(1) Senát je povinen usnésti se o návrhu zákona, přijatém
poslaneckou sněmovnou, do šesti neděl, o návrhu zákona
rozpočtového a branného do jednoho měsíce. Sněmovna poslanecká
povinna jest usnésti se o návrhu zákona, přijatém senátem, do tří
měsíců.
(2) Lhůty tyto počítají se ode dne, kdy vytištěné usnesení
jedné sněmovny bylo dodáno sněmovně druhé, a mohou býti dohodou
obou sněmoven prodlouženy nebo zkráceny. Lhůta jednoměsíční daná
senátu pro vyřízení osnovy zákona rozpočtového a branného nemůže
býti prodloužena.
(3) Uplynulo-li za příslušné lhůty volební období sněmovny,
která má jednati o usnesení sněmovny druhé, nebo byla-li ona
sněmovna rozpuštěna, odročena, nebo bylo-li její zasedání
ukončeno, plyne pro ni lhůta nová od nejbližší její schůze.
(4) Neučiní-li druhá sněmovna ve lhůtách v předcházejících
odstavcích stanovených usnesení, má se za to, že souhlasí
s usnesením sněmovny první.
(1) Usnesení poslanecké sněmovny stane se zákonem přes
odchylné usnesení senátu, když se sněmovna poslanecká usnese
nadpoloviční většinou všech svých členů na tom, že setrvává na
svém původním usnesení. Zamítl-li však senát tříčtvrtinovou
většinou svých členů osnovu v poslanecké sněmovně přijatou, stane
se osnova zákonem, setrvá-li poslanecká sněmovna na svém usnesení
třípětinovou většinou všech svých členů.
(2) Návrhy senátu dodávají se poslanecké sněmovně.
Zamítne-li je, a setrvá-li senát na svém původním usnesení
nadpoloviční většinou všech svých členů, dodá své usnesení znovu
poslanecké sněmovně. Zamítne-li poslanecká sněmovna usnesení
senátu nadpoloviční většinou všech svých členů po druhé, nestane
se usnesení senátu zákonem.
(3) Osnovy takto zamítnuté nemohou býti v žádné sněmovně před
uplynutím jednoho roku znovu podány.
(4) Změní-li některá sněmovna usnesení sněmovny druhé, rovná
se to zamítnutí.
Má-li se některá sněmovna znovu usnášeti o osnově zákona, na
které se již jednou usnesla, anebo znovu jednati o osnově zákona
v druhé sněmovně přijaté (§ 44, 2. odst.), a byla-li ona sněmovna
rozpuštěna, neb uplynulo-li mezi tím její volební období, nežli
mohla se usnésti po druhé, pokládá se nové její usnesení za druhé
usnesení podle § 44.
(1) Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, může
se vláda usnésti, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se
zamítnutý vládní návrh státi zákonem. Usnesení vlády musí býti
jednomyslné.
(2) Hlasovací právo má každý, kdo jest oprávněn voliti do
poslanecké sněmovny.
(3) Podrobnosti upravuje zákon.
(4) Hlasování lidu není přípustné o vládních návrzích zákonů,
jimiž má býti měněna nebo doplněna ústavní listina a její součásti
(čl. I. uvoz. zák.).
President republiky má právo vrátiti s připomínkami zákon
usnesený Národním shromážděním do měsíce počítajíc ode dne, kdy
usnesení Národního shromáždění bylo dodáno vládě.
(1) Setrvají-li obě sněmovny při hlasování podle jmen na
vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech svých členů, zákon
budiž vyhlášen.
(2) Nebylo-li dosaženo takové souhlasné většiny v obou
sněmovnách, zákon budiž vyhlášen, když se na něm při opětovném
hlasování podle jmen usnesla sněmovna poslanecká většinou tří
pětin všech svých členů.
(3) Jde-li o zákon, k jehož přijetí je třeba vyšší
přítomnosti členů a většiny zvláště vyznačené, je třeba, aby
vrácený zákon byl přijat za této vyšší přítomnosti a vyznačenou
většinou.
(4) Ustanovení § 45 platí obdobně.
(1) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen a to
způsobem, jak ustanovuje zákon.
(2) Zákony se vyhlašují touto větou: "Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně".
(3) Zákon budiž vyhlášen do osmi všedních dnů po uplynutí
lhůty stanovené v § 47. Užije-li však president republiky svého
práva tamže uvedeného, zákon budiž vyhlášen do osmi všedních dnů
po té, kdy opětné usnesení Národního shromáždění (§ 48) bylo vládě
oznámeno.
V každém zákoně sluší uvésti, kterému členu vlády se ukládá
jeho provedení.
(1) Zákon podpisuje president republiky, předseda vlády
a ministr výkonem zákona pověřený. Nemá-li zaneprázdněný nebo
churavý president náměstka, podpisuje zaň předseda vlády.
(2) Předseda vlády je při podpisování zákonů zastupován
způsobem určeným v § 71.
(1) Každá sněmovna jest oprávněna interpelovati předsedu
a členy vlády ve věcech jejich působnosti, zkoumati správní úkony
vlády, voliti výbory, jimž ministerstva poskytujtež informace,
usnášeti se na adresách a resolucích.
(2) Předseda a členové vlády jsou povinni odpovídati na
interpelace členů sněmoven.
Výkon kontroly státního hospodářství finančního a státního
dluhu upravuje zákon.
(1) V době od rozpuštění některé sněmovny neb od uplynutí
jejího volebního období až do opětného sejití sněmoven, dále po
dobu, po kterou zasedání jejich jest odročeno neb ukončeno, činí
neodkladná opatření, i když by k nim jinak bylo třeba zákona,
a koná dozor na moc vládní a výkonnou 24členný výbor, do něhož
zvolí ze sebe 16 členů a tolikéž náhradníků sněmovna poslanecká
a 8 členů a tolikéž náhradníků senát vždy na jeden rok. Náhradník
se volí pro určitého člena.
(2) První volby vykonají se ihned, jakmile se obě sněmovny
ustaví. Členové předsednictva v obou sněmovnách hlasují. Když byly
vykonány volby do některé sněmovny, volí se v nově ustavené
sněmovně členové výboru, i když jednoroční doba dosavadních členů
neuplynula.
(3) Volí se podle zásady poměrného zastoupení. Sdružování
stran je přípustné. Dohodnou-li se všecky strany, koná se volba
výboru z plena. Odpor nejvýše 20 poslanců nebo 10 senátorů není
tomu na překážku.
(4) Členové výboru podrží své funkce, až noví budou zvoleni.
Náhradníci nastupují za členy, kteří trvale nebo přechodně své
funkce nemohou vykonávati. Ubude-li některý člen nebo náhradník ve
volebním období, konají se za ně na zbytek období volby
doplňovací. Nově zvolený člen musí náležeti téže skupině jako člen
ubylý, leč by skupina ta buď nenavrhla kandidáta nebo odepřela
voleb se zúčastniti.
(5) Člen vlády nemůže býti členem nebo náhradníkem výboru.
(6) Jakmile výbor byl zvolen, zvolí předsedu a druhého
místopředsedu z členů zvolených sněmovnou poslaneckou a prvního
místopředsedu z členů zvolených senátem.
(7) Pro členy výboru platí ustanovení §§ 23 až 27 ústavní
listiny.
(8) Výbor je příslušný ve všech věcech náležících do
zákonodárné a správní působnosti Národního shromáždění, ale není
oprávněn:
a) voliti presidenta republiky nebo jeho náměstka;
b) měniti zákony ústavní (čl. I. uvoz. zák.) a příslušnost úřadů,
leč by šlo o rozšíření působnosti úřadů už zřízených novými
úkoly;
c) ukládati svými opatřeními nové trvalé finanční povinnosti
občanům, rozšiřovati brannou povinnost, trvale zatěžovati
státní finance nebo zcizovati státní majetek;
d) dávati souhlas k vypovědění války.
(9) K opatření, k němuž by jinak bylo třeba zákona, nebo
má-li býti schváleno vydání nebo úhrada mimo rozpočet, je třeba
souhlasu nadpoloviční většiny všech členů.
(10) Ve všech ostatních případech stačí k usnášení přítomnost
polovice členů výboru a nadpoloviční většina všech přítomných.
Předseda hlasuje jen při rovnosti hlasů.
(11) Neodkladná opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona,
jsou přípustna jen k návrhu vlády schválenému presidentem
republiky.
(12) Opatření výboru v předešlém odstavci uvedená mají
prozatímní platnost zákona, musí býti vyhlášena s poukazem na
§ 54 ústavní listiny ve Sbírce zákonů a nařízení, a podepisuje je
president republiky, předseda vlády nebo jeho náměstek, a aspoň
polovice ministrů. Opatření, kterým president republiky odepřel
souhlas, nelze vyhlásiti.
(13) Působnost ústavního soudu vztahuje se na opatření,
k nimž by jinak bylo třeba zákona, a buďtež mu vládou předložena
zároveň s vyhlášením ve Sbírce zákonů a nařízení. Ústavnímu soudu
náleží, aby rozhodl, zdali opatření jemu předložená vyhovují odst.
8., lit. b).
(14) Předseda výboru a jeho náměstek podávají v nejbližší
schůzi poslanecké sněmovny a senátu zprávu o činnosti výboru a to,
i když členy poslanecké sněmovny nebo senátu býti přestali.
(15) Opatření, kterých neschválí obě sněmovny do 2 měsíců od
sejití, pozbývají další platnosti.
HLAVA TŘETÍ
Moc vládní a výkonná
Nařízení vydávati lze jen ku provedení určitého zákona
a v jeho mezích.
President republiky
I.
(1) President republiky jest volen Národním shromážděním
(§ 38).
(2) Volen může býti státní občan Československé republiky,
který je volitelný do sněmovny poslanecké a dosáhl 35 let věku
(§ 67).
(1) Ku platnosti volby jest třeba přítomnosti nadpoloviční
většiny úhrnného počtu členů sněmovny poslanecké i senátu v čas
volby a třípětinové většiny přítomných.
(2) Nevedla-li dvojí volba k cíli, koná se užší volba mezi
těmi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je, kdo
obdržel nejvíce hlasů. Jinak rozhoduje los.
(3) Podrobnosti upravuje zákon.
(1) Volební období počítá se ode dne, kdy nově zvolený
president vykonal slib podle § 65.
(2) Volební období trvá sedm let.
(3) Volba se koná poslední 4 neděle, nežli volební období
úřadujícího presidenta uplyne.
(4) Nikdo nemůže býti více než dvakráte po sobě zvolen. Kdo
byl presidentem po dvě po sobě jdoucí volební období, nemůže opět
zvolen býti, dokud od skončení posledního období neuplyne sedm
let; ustanovení toto nevztahuje se na prvního presidenta
Československé republiky.
(5) Dřívější president zůstává ve své funkci, pokud nebyl
zvolen president nový.
Zemře-li president anebo vzdá-li se své funkce ve volebním
období, vykoná se nová volba podle ustanovení §§ 56 a 57 na
dalších 7 let. Národní shromáždění (§ 38) budiž k tomu konci
svoláno do 14 dnů.
Pokud nový president není zvolen (§ 59), nebo je-li president
zaneprázdněn nebo churav tak, že nemůže vykonávati svého úřadu,
přísluší výkon jeho funkcí vládě, která může pověřiti svého
předsedu jednotlivými úkony.
(1) Je-li president déle než 6 měsíců zaneprázdněn nebo
churav (§ 60), a usnese-li se na tom vláda za přítomnosti tří
čtvrtin svých členů, Národní shromáždění (§ 38) zvolí náměstka
presidentova, jehož úřad trvá, dokud překážka nepomine.
(2) V době, kdy někdo podle § 58 nemůže býti presidentem,
nemůže býti ani jeho náměstkem.
Pro volbu náměstka platí totéž, co pro volbu presidenta.
(1) President republiky nesmí býti zároveň členem Národního
shromáždění. Kdyby náměstkem presidentovým byl zvolen člen
Národního shromáždění, nesmí potud, pokud je náměstkem, vykonávati
mandátu v Národním shromáždění.
(2) Hlavním sídlem presidentovým je Praha.
II.
(1) President republiky:
1. zastupuje stát na venek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní
smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát
neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní,
zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní
území, potřebují souhlasu Národního shromáždění. Pokud jde
o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává
formou ústavního zákona (čl. I. uvoz. zák.);
2. přijímá a pověřuje vyslance;
3. prohlašuje válečný stav, vypovídá s předchozím souhlasem
Národního shromáždění válku a předkládá mu sjednaný mír
k vyslovení souhlasu;
4. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáždění (§§ 28-31)
a prohlašuje zasedání sněmoven za ukončené;
5. má právo vraceti s připomínkami usnesené zákony (§ 47)
a podpisuje zákony Národního shromáždění (§ 51), sněmu
Podkarpatské Rusi (§ 3) a opatření výboru podle § 54;
6. podává ústně nebo písemně Národnímu shromáždění zprávu o stavu
republiky a doporučuje mu k úvaze opatření, která pokládá za
nutná a účelná;
7. jmenuje a propouští ministry a stanoví jejich počet;
8. jmenuje vysokoškolské profesory vůbec, dále soudce, státní
úředníky a důstojníky, počínajíc VI. hodnostní třídou;
9. uděluje dary a pense z milosti k návrhu vlády;
10. má vrchní velitelství veškeré branné moci;
11. uděluje milost podle § 103.
(2) Veškerá moc vládní a výkonná, pokud ústavní listinou nebo
zákony Československé republiky vydanými po 15. listopadu 1918
není a nebude výslovně vyhrazena presidentovi republiky, přísluší
vládě (§ 70).
III.
President republiky slibuje před Národním shromážděním
(§ 38) na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky
i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů.
President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu.
Z projevů jeho souvisících s úřadem presidentovým odpovídá vláda.
(1) Trestně může býti stíhán jen pro velezradu a to před
senátem na obžalobu sněmovny poslanecké (§ 34). Trestem může býti
jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu
později znovu nabýti.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.
Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje
k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády.
Ustanovení o presidentovi republiky platí také o jeho
náměstkovi (§ 61).
Vláda
(1) Předsedu a členy vlády (ministry) jmenuje a propouští
president republiky.
(2) Pravidelným sídlem vlády je Praha (§ 6, II.).
Vláda volí ze sebe náměstka předsedova, který předsedu
zastupuje. Nemohl-li by ho zastupovati ani náměstek, činí tak
věkem nejstarší člen vlády.
President republiky stanoví, který z členů vlády řídí
jednotlivá ministerstva.
Členové vlády skládají do rukou presidenta republiky slib na
svou čest a své svědomí, že budou svědomitě a nestranně konati své
povinnosti a budou šetřiti ústavních a jiných zákonů.
Žádný člen vlády nesmí býti členem představenstva nebo
dozorčí rady, ani zástupcem akciových společností a společností
s ručením omezeným, pokud tyto společnosti se zabývají činností
výdělkovou.
Vláda je odpovědna poslanecké sněmovně, která jí může
vysloviti nedůvěru. K usnesení je třeba přítomnosti nadpoloviční
většiny poslanců, nadpoloviční většiny hlasů a hlasování podle
jmen.
Návrh na vyslovení nedůvěry musí býti podepsán nejméně sto
poslanci a přikáže se výboru, který o něm podá zprávu nejdéle do
osmi dnů.
Vláda může podati v poslanecké sněmovně návrh na vyslovení
důvěry. O návrhu tom se jedná, aniž byl přikázán výboru.
(1) Vyslovila-li poslanecká sněmovna vládě nedůvěru anebo
zamítla-li vládní návrh na vyslovení důvěry, musí vláda podati
demisi do rukou presidenta republiky, který určuje, kdo vede
vládní věci, pokud nová vláda nebude ustavena.
(2) Došlo-li k demisi vlády v době, kdy není ani presidenta
ani jeho náměstka, rozhoduje o demisi vlády a činí opatření
o prozatímním vedení vládních věcí výbor uvedený v § 54.
(1) Poruší-li předseda nebo členové vlády úmyslně nebo
z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné
zákony, jsou trestně odpovědni.
(2) Právo k obžalobě přísluší sněmovně poslanecké (§ 34).
Trestní řízení provádí senát.
(3) Podrobnosti upravuje zákon.
Vláda rozhoduje ve sboru, který je schopen usnášeti se,
je-li přítomna mimo předsedu nebo jeho náměstka (zástupce)
nadpoloviční většina ministrů.
Vláda rozhoduje ve sboru zejména:
a) o vládních předlohách pro Národní shromáždění, o vládních
nařízeních (§ 84), jakož i o návrzích, aby president republiky
užil svého práva podle § 47;
b) o všech věcech politické povahy;
c) o jmenování soudců, státních úředníků a důstojníků od VIII.
třídy, pokud přísluší ústředním úřadům, neb o návrzích na
jmenování funkcionářů, které jmenuje president republiky
(§ 64, č. 8).
President republiky má právo býti přítomen a předsedati
schůzím vlády, vyžádati si od vlády a jednotlivých jejích členů
písemné zprávy o každé věci, která náleží do oboru jejich
působnosti.
President republiky má právo pozvati vládu neb její členy
k poradě.
Každé nařízení vládní podpisuje předseda vlády nebo jeho
náměstek (zástupce) a ministři pověření jeho provedením, nejméně
však polovina ministrů.
Ministerstva a nižší správní úřady
Působnost ministerstev upravuje se zákonem.
V nižších státních úřadech správních budiž podle možnosti
zastoupen živel občanský a budiž postaráno při správních úřadech
o nejvydatnější ochranu práv a zájmů občanstva (správní
soudnictví).
(1) Nikdo nemůže býti zároveň voleným členem úřadu nižšího
a úřadu, který je úřadu nižšímu nadřízen nebo vykonává nad ním moc
dohlédací.
(2) Výjimky z této zásady stanoví zákon.
(1) Soudní ochranu proti správním úřadům poskytuje
v nejvyšší stolici soud složený z neodvislých soudců a zřízený pro
území celé republiky.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.
Jak jsou ustrojeny nižší úřady státní správy, určuje se
v zásadě zákonem, jenž podrobnou úpravu může svěřiti nařízení.
Do oboru moci nařizovací náleží zřizovati a organisovati
státní úřady obstarávající jen správu hospodářskou bez jakékoli
výsostné pravomoci.
Složení a působnost svazů samosprávných upravují zvláštní
zákony.
Pokud stát ručí za škodu způsobenou nezákonným výkonem
veřejné moci, určuje zákon.
Veřejní zaměstnanci dbejtež v úřední své činnosti ústavních
a jiných zákonů. Totéž platí o občanských členech správních úřadů
(sborů).
HLAVA ČTVRTÁ
Moc soudcovská
(1) Soudnictví vykonává se státními soudy; zákon stanoví
jejich organisaci, příslušnost věcnou i místní, jakož i řízení
před nimi.
(2) Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci.
(3) Jen v řízení trestním mohou býti zavedeny soudy výjimečné
a to pouze v případech zákonem předem stanovených a na dobu
obmezenou.
(1) Soudní moc v civilních právních věcech přísluší soudům
civilním, a to buď řádným, nebo mimořádným a rozhodčím, soudní moc
ve věcech trestních přísluší občanským soudům trestním, pokud není
zvláštním zákonem přikázána trestním soudům vojenským, nebo pokud
věci tyto nemají býti podle všeobecných předpisů projednávány
v trestním řízení policejním nebo finančním.
(2) Pro celé území Československé republiky zřízen jest
jediný nejvyšší soud.
(3) Příslušnost a působnost porot upravují zvláštní zákony.
(4) Působnost poroty může býti na čas zastavena v případech
zákonem stanovených.
(5) Pravomoc soudů vojenských může býti rozšířena na
obyvatelstvo civilní podle zákonných ustanovení jen v době války
a to jen pro činy spáchané v této době.
(1) Soudnictví jest ve všech stolicích odděleno od správy.
(2) Řešení sporů o příslušnost mezi soudy a úřady správními
upravuje zákon.
(1) Zákon stanoví podmínky nutné k dosažení úřadu soudce
z povolání.
(2) Služební poměry soudců upraví zvláštní zákon.
(1) Veškeří soudcové vykonávají svůj úřad neodvisle, jsouce
vázáni jen zákonem.
(2) Přísahou služební soudcové přislibtež, že budou
zachovávati zákony.
(1) Soudcové z povolání jsou ustanovováni na svá místa vždy
trvale; proti své vůli mohou býti přeloženi, sesazeni nebo do
výslužby dáni jen v případech nové organisace soudní po dobu
zákonem stanovenou nebo na základě pravoplatného disciplinárního
nálezu; do výslužby mohou býti dáni na základě pravoplatného
nálezu také, když dosáhnou stáří zákonem stanoveného. Podrobnosti
ustanovuje zvláštní zákon, jenž též stanoví, za jakých podmínek
mohou býti soudcové suspendováni z úřadů.
(2) Senáty u sborových soudů I. a II. stolice jsou po celý
rok stálé; výjimky stanoví zákon.
Soudcové z povolání nesmějí zastávati jiných funkcí placených
stálých neb občasných, pokud zákon nestanoví výjimky.
(1) Rozsudky vyhlašují se jménem republiky.
(2) Líčení před soudy jest ústní a veřejné; rozsudky ve
věcech trestních prohlašují se vždy veřejně; veřejnost při
přelíčení smí býti vyloučena jen v případech zákonem stanovených.
(3) V řízení před soudy trestními platí zásada obžalovací.
Soudcové mají právo, řešíce určitou právní věc, zkoumati
platnost nařízení; při zákoně mohou jen zkoumati, byl-li řádně
vyhlášen (§ 51).
(1) Presidentu republiky přísluší právo udíleti amnestii,
promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení
trestními soudy, zvláště též ztrátu volebního práva do Národního
shromáždění a jiných zastupitelských sborů, jakož i - s vyloučením
trestných činů soukromožalobních - nařizovati, aby soudní trestní
řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.
(2) Tato práva nepříslušejí presidentovi republiky, jde-li
o členy vlády obžalované neb odsouzené podle § 79.
Jak ručí stát a soudcové za náhradu škody, kterou tito
způsobili tím, že porušili právo u konání svého úřadu, stanoví
zvláštní zákon.
(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů
o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest
straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků
dovolávati se nápravy pořadem práva.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.
HLAVA PÁTÁ
Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské
Rovnost
(1) Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.
(2) Všichni obyvatelé republiky Československé požívají
v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území
plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc
k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo
náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud
právo mezinárodní dovoluje.
(3) Tituly smějí býti udíleny jen, pokud označují úřad nebo
povolání. Toto ustanovení netýká se akademických hodností.
Svoboda osobní a majetková
(1) Svoboda osobní se zaručuje. Podrobnosti upravuje zákon
jako součást této ústavní listiny.
(2) Omezení nebo odnětí osobní svobody je možné jen na
základě zákona. Rovněž jen na základě zákona může veřejná moc od
občana požadovati osobních výkonů.
(1) Každý státní občan československý může se usazovati na
kterémkoli místě Československé republiky, nabývati tam
nemovitostí a vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecných
právních ustanovení.
(2) Omezení tohoto práva je možné jen v zájmu veřejném na
základě zákona.
(1) Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem.
(2) Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu,
pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti
nemá.
Právo vystěhovati se do ciziny může býti omezováno jen
zákonem.
(1) Daně a veřejné dávky vůbec mohou se ukládati jen na
základě zákona.
(2) Rovněž jen na základě zákona možno tresty hroziti a je
ukládati.
Svoboda domovní
(1) Právo domovní je neporušitelné.
(2) Podrobnosti upravuje zákon jako součást této ústavní
listiny.
Svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové
(1) Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se
shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto
v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře. Výkon
práva spolčovacího a shromažďovacího upravují zákony.
(2) Spolek může býti rozpuštěn jen, když jeho činností byl
porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád.
(3) Zákonem mohou se zavésti omezení zvláště pro shromáždění
na místech sloužících veřejné dopravě, pro zakládání spolků
výdělečných a pro účast cizinců v politických spolcích. Tímto
způsobem může se stanoviti, jakým omezením podléhají zásady
předcházejících odstavců za války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř
státu události ohrožující zvýšenou měrou republikánskou státní
formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek.
(1) Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních
(zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje.
(2) Všeliké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví
úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány.
Právo petiční
Právo petiční přísluší každému; právnickým osobám a sdružením
jen v mezích jejich působnosti.
Tajemství listovní
(1) Tajemství listovní je zaručeno.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.
Svoboda učení a svědomí. Svoboda projevu mínění
(1) Každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem,
písmem, tiskem, obrazem a pod.
(2) Totéž platí o právnických osobách v mezích jejich
působnosti.
(3) Výkon tohoto práva nesmí nikomu býti na újmu v jeho
pracovním nebo zaměstnaneckém poměru.
Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění jest
svobodné, pokud neporušuje trestního zákona.
Veřejné vyučování budiž zařízeno tak, aby neodporovalo
výsledkům vědeckého bádání.
(1) Zřizovati soukromé vyučovací a vychovávací ústavy je
dovoleno jen v mezích zákonů.
(2) Státní správě přísluší vrchní vedení a dozor na veškeré
vyučování a vychovávání.
Svoboda svědomí a vyznání jest zaručena.
Všichni obyvatelé republiky Československé mají v stejných
mezích jako státní občané republiky Československé právo
vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo
víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem
nebo s dobrými mravy.
Nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na
jakémkoli náboženském úkonu s výhradou práv plynoucích z moci
otcovské nebo poručenské.
Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna.
Vykonávati určité náboženské úkony může býti zakázáno,
odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti.
Manželství a rodina
Manželství, rodina a mateřství jsou pod zvláštní ochranou
zákonů.
Branná povinnost
(1) Každý způsobilý státní občan republiky Československé je
povinen podrobiti se vojenskému výcviku a uposlechnouti výzvy
k obraně státu.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.
HLAVA ŠESTÁ
Ochrana menšin národních, náboženských a rasových
(1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si
před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských
a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo
náboženství.
(2) Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému
státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných
zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby,
k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli
živnosti nebo povolání.
(3) Státní občané republiky Československé mohou v mezích
všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích
soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství,
v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních
lidu.
(4) Tím však nejsou dotčena práva, jež státním orgánům
v těchto směrech příslušejí podle platných nebo budoucně vydaných
zákonů z důvodů veřejného pořádku a bezpečnosti státní i účinného
dozoru.
Zásady jazykového práva v republice Československé určuje
zvláštní zákon, tvořící součást této ústavní listiny.
Pokud státním občanům přísluší podle všeobecných zákonů právo
zakládati, říditi a spravovati vlastním nákladem ústavy lidumilné,
náboženské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné, jsou státní
občané, nehledíc k národnosti, jazyku, náboženství a rase, sobě
rovni a mohou v těchto ústavech volně používati svého jazyka
a vykonávati svoje náboženství.
V městech a okresích, v nichž jest usedlý značný zlomek
státních občanů československých jiného jazyka než
československého, zaručuje se dětem těchto československých občanů
ve veřejném vyučování v mezích všeobecné úpravy vyučovací
přiměřená příležitost, by se jim dostalo vyučování v jejich
vlastní řeči, při čemž vyučování československé řeči může býti
stanoveno povinným.
Pokud ve městech a okresích, v nichž jest usedlý značný
zlomek státních občanů československých náležících k menšinám
náboženským, národním a jazykovým, mají býti určité částky
vynaloženy na výchovu, náboženství neb lidumilnost z veřejných
fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných
veřejných, zabezpečuje se těmto menšinám v mezích všeobecných
předpisů pro veřejnou správu platných přiměřený podíl na požitku
a používání.
Provedení zásad §§ 131 a 132 a zvláště vymezení pojmu
"značného zlomku" vyhrazuje se zvláštním zákonům.
Jakýkoli způsob násilného odnárodňování je nedovolený.
Nešetření této zásady může zákon prohlásiti za jednání trestné.
Staněk v.r.,
jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení
nepřítomného ministra vnitra
Houdek v.r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení
nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví
a tělesné výchovy a nepřítomného ministra
pro sjednocení zákonodárství a organisace správy
v republice Československé
Dr. Beneš v.r.
Klofáč v.r.
Sonntág v.r.
Dr. Heidler v.r.
Habrman v.r.
Dr. Winter v.r.
Prášek v.r.
Dr. Franke v.r.
Dr. Veselý v.r.
Hampl v.r.