Hlavní obsah

Bolí vás na hrudi? Můžete dýchat? Takto to teď vypadá na pražské záchrance

Foto: Seznam Zprávy

U dveří dispečinku Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy.

Reklama

Seznam Zprávy se vydaly do místa, kde se koordinuje pomoc pacientům, kterým se doma přitížilo.

Článek

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Telefony drnčí, monitory počítačů pronikavě svítí, devět pekelně soustředěných lidí sedí na svých stanovištích, obloha za okny je pošmourná a v rohu bez povšimnutí stojí vánoční stromeček. Je začátek prosince a já stojím v místnosti, kterou jsem si po několika minutách na místě pojmenovala jako „centrální mozek“ - na dispečinku pražské záchranné služby.

„Víte, jak to bylo s tím chlápkem na Václaváku? Zavolal si záchranku, že má asi infarkt a měl stresovou reakci na to, že mu policisté řekli, že nesmí prodávat ve stánku,“ zavolá na své kolegy mladá záchranářka Šárka, která dnes sedí na stanovišti číslo dvě. Nekončící covidovou zátěž musí trochu odlehčovat - i na vycvičené operátory už je toho prostě moc.

V místnosti je osm stanovišť a jedno lékařské. To, u kterého dnes sedí Šárka, je to vůbec nejkomplikovanější. Nezvedá sice tísňovou linku, ale posílá na místo posádku. A musí to zařídit tak, aby byla u pacienta co nejrychleji - tedy okamžitě zhodnotit dopravní situaci, charakter události i závažnost zdravotního stavu.

Foto: Seznam Zprávy

Advent u záchranářů.

Práce na záchranářském dispečinku nebo v terénu je náročná i v běžném provozu, covidová pandemie ji ale posouvá do kategorie „na pokraji sil“.

„Každý den řešíme přibližně 80 covidových případů,“ popisuje mluvčí pražské záchranné služby Jana Poštová. Sama na dispečinku pár dní v měsíci vypomáhá, zná tak na vlastní kůži, co práce obnáší.

„Jenže těch osmdesát případů denně z celkově asi 350 případů už máme hrozně dlouho. V minulých vlnách to byly takové nárazovky, tahle vlna je určitě nejhorší,“ popisuje u dveří místnosti, kde sídlí dispečink.

Přemýšlejte, komu voláte

Úplně dovnitř mě mluvčí nepustí, jednak z obav z možného vyrušování, jednak ze strachu z nákazy. I tak mám ale obraz řídící místnosti jasný - je to malý prostor, vybavený spíš funkčně než moderně, na jedné straně je jedna malá pohovka, na druhé straně francouzské okno, které vede na terasu.

Tam si mohou dispečeři dát cigaretu nebo kávu s pohledem na vinohradské střechy. Tedy když zrovna mají předem jasně určenou přestávku.

„Je to náročné. Už bychom si zasloužili chvilku klidu. Lidé by si třeba mohli uvědomit, na co volají, když volají. Že by mohli víc využívat praktické lékaře a lépe se o sebe starat. A volat, když je to akutní,“ odpovídá na jednoduchou otázku - jak se má - dispečerka Šárka.

Podle Jany Poštové nezatěžuje systém jen to, že telefonátů je hodně - samotné hovory i výjezdy trvají delší dobu.

Jednak musí tzv. call-taker, tedy ten, kdo bere telefony tísňového volání 155, vyzvědět u každého jednotlivého případu i možné příznaky covidu či organizační problémy, jako je izolace a karanténa. Jednak se ale množí telefonáty těch, kteří potřebují spíše nemoc konzultovat než rychlou pomoc.

„Zjišťujeme, jestli člověk spadá do rizikové kategorie, tedy zda je indikovaný k záchranné službě - podle věku, přidružených chorob, dušnosti nebo poruchy vědomí,“ vysvětluje Jana Poštová. Pokud pacient odpoví na tyto otázky ne, musí mu po telefonu empaticky vysvětlit, že i když jim je třeba hodně špatně, na převoz do nemocnice to není.

Vyprávění na chvíli přeruší hlasitý, zřetelný tón jedné z dispečerek: „Cítíte bolest na hrudi? Můžete dýchat?“

Co se týče sanitek a jejich posádek, i jejich práci pandemie ztěžuje a hlavně prodlužuje čas, než se dostanou k pacientovi. Záchranáři si musí obléct speciální ochranné obleky, zajistit pacienta a poté se sanitkou, která je označená jako „špinavá“, odjet na výjezdovou základnu, která je v Praze jediná. Tam auto vyčistí a vydezinfikují a až poté zase může do provozu. Posádka nafasuje nové ochranné obleky a většinou rovnou nasedne do již „čistého“ auta, které je připravené.

Foto: Seznam Zprávy

Mluvčí Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy Jana Poštová.

„Jsme pomyslně ti první záchranáři na místě. Přes telefon dostanete várku těch stoprocentních emocí člověka, který se nachází v nějaké krajní situaci. Ať už je to záchvat nebo nedýchající dítě. A každý na stres reaguje jinak. Dispečer musí ve vteřině vyhodnotit, co na něj působí a jak mu pomoci,“ vysvětluje dál Jana Poštová.

Přiznává, že občas musí trochu skousnout situaci, kdy zajišťuje převoz do nemocnice pro covidového pacienta, který není z vlastní vůle očkovaný. „Když tam posílám posádku, která se nestihla ani najíst, musím si to v sobě trochu přežvýkat. Samozřejmě ale pomůžeme všem,“ dodává.

Z nekončícího stresu pražským záchranářům pomáhají zdánlivé maličkosti. Na nástěnce u kuchyňky například visí obrázky a vzkazy skupiny Maminky Slovenky v Prahe. Chodbu zase zdobí spoustu dětských obrázků žlutých sanitek a vrtulníků.

Na zdi za monitory počítačů visí velká obrazovka. Právě teď na ní bez zvuku běží hudební klipy. Běžně tu ale jedou spíš oblíbené seriály, samozřejmě opět bez zvuku, pouze s titulky. Intenzivní práci dispečerů tak aspoň na pár vteřin mohou odlehčit Ross a Rachel.

„Hodně z nás tu začalo sportovat. Já posiluju a chodím plavat. Ale už je toho opravdu hodně. Dali bychom si klid. A klid,“ opakuje Šárka a jde vydat další pokyn záchranářské posádce: „Zase covid,“ hlesne.

Reklama

Doporučované