V předchozích článcích jsme si nastínili, že k hazardnímu hraní osoby blízké můžeme zaujmout dvojí přístup. V pomoci můžeme být buďto velmi aktivní a hráče doprovázet v celém procesu odpoutání se od hazardu, anebo můžeme zaujmout postoj takzvané tvrdé lásky, kdy se od hráče a jeho problémů částečně vzdálíme. Tím můžeme efektivně narušit jistotu, kterou v nás hráč má a donutit ho tím převzít plnou odpovědnost za situaci, v níž se nachází.

Který z těchto přístupů je ten správný a dá osobě blízké největší šanci s hraním opravdu skoncovat?

Zaměříme-li se na první z přístupů, tedy možnost být hráči na blízku, přiblížili jsme si v minulém článku, jakou podobu taková pomoc má. Může jít například o monitorování účtů hráče, spravování jeho financí nebo splácení dluhů, které hraním vznikly. Tento přístup je také charakteristický jistým přesvědčením, že pouze my dokážeme hráči efektivně pomoci. Toto přesvědčení většinou pramení z nedostatku informací a zdrojů pro orientaci v problematice hazardního hraní.

U výše popsaného přístupu často zapomínáme myslet sami na sebe. Veškerou energii věnujeme pouze tomu, abychom osobu blízkou donutili ke změně. Sebepéče a časové rozvržení naší pomoci tak, aby pro nás byla únosná, představují dvě proměnné, na které bychom vždy měli pamatovat. Důležité je také zmínit, že pokud vložíme do pomoci přemíru energie a času, může se snadno stát, že naši pomoc bude hráč považovat za samozřejmou. V tom případě se zpravidla nakonec nikam neposune.

Protipól pomoci, kdy jsme hráči neustále nablízku, představuje přístup, ve kterém máme jasně nastavené limity míry poskytované pomoci. Obecně by se tento přístup dal nazvat tvrdou láskou. Tato spolupráce vychází z myšlenky, že o změnu musí usilovat zejména hráč sám. Bez jeho vlastní vůle a přičinění se situace nijak nezmění. Co se týče sebepéče, je v tomto přístupu vždy na prvním místě. Pokud dojde podpora do zmíněného bodu, kdy hráč považuje pomoc za samozřejmou, je na místě nastavit jasné hranice a poskytovanou pomoc přerušit. Odpovědnost by měla ležet téměř zcela v rukou hráče samotného. My tak můžeme k hráči zaujmout jistý odstup, který jej může motivovat ke změně.

Prakticky tento přístup vypadá tak, že: jasně stanovíme hranice naší pomoci, informujeme hráče o nepřijatelnosti jeho chování, stopneme jakoukoliv finanční podporu nebo se spojíme s odborníky či dalšími členy rodiny pro lepší koordinaci pomoci. V neposlední řadě můžeme s hráčem omezit kontakt. Od problémů spojených s partnerovým hraním se tak určitým způsobem distancujeme. Ačkoliv se takový krok může zdát poměrně drastický, jde často o poslední možnost, jak člověka od hraní odpoutat.

A který z těchto postupů je tedy tím správným? Odpověď na tuto otázku asi nikdy nebude úplně jednoznačná, vždy totiž záleží na konkrétní situaci a lidech. Pro každého člověka bude vždy platit něco trošku jiného. Je proto velmi důležité:

• O všem otevřeně komunikovat, ale nenechat se sebou manipulovat.
• Druhého podporovat fyzicky i psychicky, ale zároveň mít jasně stanoveny limity této podpory.
• Sledovat finanční situaci, ale zároveň za partnera vše neplatit.
• Vyhledávat a předávat informace, zároveň si i nechat poradit.
• Postarat se o sebe, ať se můžeme lépe postarat i o osobu blízkou.
• V případě potřeby se vzdálit a odpovědnost přenechat na hráči.

Harmonii mezi pomocí, podporou a kontrolou partnera, který hraje, tak můžeme nalézt určitým spojením obou přístupů. Při pomoci hráčům hazardních her bychom neměli zapomínat na svůj vlastní komfort a své vlastní prožívání.

Soužití s hazardním hráčem v nás může často vzbuzovat pocit osamělosti. S tou mohou pomoci pracovníci linky Naberte kurz, pro hráče hazardních her a jejich blízké. Linka funguje od pondělí do neděle, od 8:00 do 16:30 na čísle 777 477 877 a na chatu, mailu a Facebooku, od pondělí do pátku od 8:00 do 16:30.