Hlavní obsah

Krkonošský betonový obr má jméno Tvrz Stachelberg

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Obrana Libavského sedla u Žacléře před nástupem německé branné moci byla posláním výstavby největší prvorepublikové dělostřelecké tvrze. Zároveň se jednalo i o jednu z největších světových tvrzí. Jde o poslední pevnost budovanou na čáře mezi Krkonošemi a Odrou.

Foto: Vratislav Konečný

Prvorepublikové opevnění na Žacléřsku, obranu měla pokrýt tvrz Stachelberg.

Článek

Sestavu srubů mělo tvořit dvanáct objektů (T-S 71 až T-S 80a), jedenáct mělo být napojeno na důmyslně vytvořený podzemní systém. Stachelberg (Ježovou horu, Babí) budovali v letech 1937 až 1938.

V členitém terénu měly být postaveny objekty s velkou palebnou silou, podpořené linií lehkého opevnění a pásy protipěchotních a protitankových překážek. Stezka po pevnostním areálu začíná na parkovišti u silnice vedoucí k Žacléři. Tady narazíte na první řopík, vedle něhož stojí kamenný sloup s křížkem.

Foto: Vratislav Konečný

Splynutí betonu s přírodou

Odtud vede naučná stezka „Opevnění Trutnovska“ po prvorepublikovém opevnění, jejímž stěžejním bodem je jediný dokončený pěchotní srub T-S 73 Polom. Na druhou stranu se táhne linie bunkrů přes Rýchory ke Krkonoším.

Mobilizace a mnichovský konec

Nemá cenu polemizovat o stavbě a obraně, 23. září došlo k mobilizaci, tvrz okamžitě obsadili vojáci 17. hraničářského pluku z Trutnova. S částečnou výzbrojí se čekalo na další vývoj situace, k několika přestřelkám došlo s příslušníky freikorpsu, kteří útočili od Liebau (dnes Lubowka) v Polsku. Devětadvacátého září byla podepsána dohoda v Mnichově, pohraniční oblasti republiky byly postoupeny říši.

Foto: Vratislav Konečný

Řopíky zesilovaly obranu.

Vojáci odešli, ženisté částečně zavalili podzemí. Voda v bunkru byla až do roku 2000. Němci chtěli objekty využít k obraně před postupujícími Rusy, k tomu však nedošlo.

Spoléhalo se na moderní těžké zbraně

Zdejší objekty měly mít ve výzbroji desítky kulometů, řadu kanonů, deset houfnic a čtyři minomety. Za rok intenzívní výstavby se toho stihlo hodně, vybetonován byl jeden srub, vyraženo bylo přes 3,5 kilometru chodeb a sálů. Sálů mělo být v objektech 34, měly sloužit jako ubikace, muničáky, kanceláře a technické zázemí. Značná část prostor byla po četných závalech zatopena.

Foto: Vratislav Konečný

Bezzákluzový 82mm kanon vzor 59 v palebném postavení. Používala ho armáda i Lidové milice.

Hlavní zbraní měla být pevnostní houfnice vzor 38, o ráži 100 mm, dostřel 11,9 kilometru. Byla zadána do výroby pozdě, ale aspoň se jí hned nezmocnil wehrmacht. K bezprostřední obraně, proti útočící pěchotě, měly být použity kartáčové granáty, na obrněnou techniku protipancéřové.

O propagaci pevností nebyl zájem

Po skončení války byly jiné starosti než se zabývat bunkry, pokud by je nepotřebovala armáda. Moc se o nich nepsalo, bunkrologie byla ještě v plenkách. Objevily se publikace historika a spisovatele Oty Holuba, ale nebyl valný zájem si „pomníky zrady”, jak je nazvali komunisté, připomínat. Výjimkou byl dvoudílný film Otakara Vávry Dny zrady (1973), kdy se při rekonstrukcí událostí z roku 1938 natáčelo na Dobrošově, předtím bunkry využil Jiří Sequens ve filmu Neporažení z roku 1956. Natáčelo se na Adamu a Haničce.

Foto: Vratislav Konečný

Při cestě po linii opevnění narazíte i na samostatný pěchotní srub T-s 70. Při jeho výstavbě tu nebyl žádný strom.

V roce 1966 bylo do podzemí navezeno na 130 tun nebezpečných chemikálií.

Bunkrologie táhne stále více

Na Stachelbergu se začalo s částečnou rekonstrukcí v roce 1987, to se do práce pustila parta nadšenců. Se zmiňovaným Otou Holubem si vytyčili cíl otevřít muzeum československého opevnění. To se zdařilo v roce 1993, spolek Stachelberg zpřístupnil pevnostní srub a instaloval v něm výstavu. Nyní jsou v podzemí rozsáhlé expozice.

Foto: Vratislav Konečný

Rozhledna Eliška pojmenovaná po české královně Elišce Rejčce, rodem z Polska.

Daleký výhled z Elišky

Po cestě od parkoviště narazíte na řopíky, vedou k nim spojovací zákopy, nad prohlídkovým srubem se tyčí od roku 2014 rozhledna Eliška. Pojmenována je po královně Elišce Rejčce, manželce Václava II., který sňatkem upevnil česko-polské vztahy. Stojí zde její dřevěná plastika.

Foto: Vratislav Konečný

Pohled z rozhledny Eliška směrem k Polsku.

Z rozhledny je nádherný pohled hlavně směrem na Polsko, nedaleko se tyčí budovy Žacléře. Uvidíte ale také Rýchory, Jestřebí hory, v dálce Orlické hory, údolí Úpy.

V okopu u věže je umístěn 82mm bezzákluzový kanon vzor 59. Tyto zbraně byly za studené války připraveny proti imperialistickému nepříteli, často za využití opravených řopíků nebo u staveb. Kanon je umístěn v ženijním úkrytu z betonových prefabrikátů, kterých byly na našem území stovky.

Foto: Vratislav Konečný

Novodobé využití řopíku.

Zdejší bunkrová linie je silně opevněná, asi sedmikilometrová stezka vás dovede k pěchotnímu srubu TS 63 u silnice z Trutnova na Královec.

U pevnosti je rychlé občerstvení, ve srubu lze koupit pohlednice, publikace, vizitky…

Na vrchol Sněžky se vrátí oplůtky

Cestování

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám