Příběh zamřížovaného vstupu

Bar Černá hora

Bystřice pod Hostýnem

---

Bar Černá Hora měl bohatou historii, měl svá období vzestupů i pádů, a na podhostýnském pivním poli se vyskytoval více než dvě desítky let. Úplně původní název to zde mělo „City bar“ alias „Siťák“, a jednalo se spíše o kulečníkový klub, kde lidi chodili zahrát karambol a u toho si dát lahváča. Ano, čtete správně, točené pivo se zde prostě tehdy nevedlo. Toto pionýrské období raných 90. let netrvalo dlouho a tuto hospodu čekala úspěšná kariéra. Nový nájemce budovy z Holešova tuto hospodu převzal, totálně zrekonstruoval, změnil název na „Bar Černá Hora“ podle značky piva, které se zde začalo točit, a otevírací dobu měl podle toho, dokud zde byli lidi, tzn. mnohdy klidně až do rána.

Pokud si dobře pamatuji, tak k otevření tu došlo někdy v průběhu února 1997, a zajímavostí určitě je, že úplně prvními hosty jsem zde byl já s kamarádem Jirkou z Lázní. Důvod byl docela jednoduchý; Jirka byl pravidelným návštěvníkem předchozí verze této hospody pod názvem „Siťák“, trávil zde dlouhé noci při hraní kulečníku, a občas mě přibral s sebou, když neměl toho správného sparingpartnera, kterého by obral o drobné při utkáních nad zeleným stolem. A jakožto správný štamgast byl Jirka samozřejmě zvědavý na to, jak se to tu změnilo po totální rekonstrukci. Náš první večer dopadl naprosto výborně, provozovatel a výčepní jménem Tomáš se o nás postaral skvěle, jako první hosté jsme samozřejmě dostali i nějaké to pivko zdarma, a přátelství a štamgastství v této hospodě bylo tímto úspěšně započato.

A byť jsme zde trávili s Jirkou, a následně s Křemilkem a Trpajzlikem, opravdu hodně času, tak z této éry za provozního Tomáše se žádné písemné záznamy nedochovaly, protože v té době jsme o činnosti pajzly.cz neměli vůbec tušení; a je tomu škoda, protože těch zážitků z této éry by vydalo snad na celou jednu knihu. Na druhou stranu, Tomášova éra skončila v září 2001, tzn. v době, kdy jsme na našem webu měli zveřejněnou jednu jedinou recenzi, a tehdejší frekvence psaní byla taky tak „jednou za rok“, takže se ani není čemu divit, že nám tato éra proklouzla mezi prsty.

V roce 2001 totiž původní vlastník Jednota rozhodlo prodat celý komplex budov pod souborným názvem „Družstevník“, ve kterém měl i bar Černá Hora své zázemí. Ty nakonec koupil místní podnikatel a od počátku bylo Tomášovi jasné, mu nájemní smlouvu neprodlouží, začal se na to připravovat, a když to opravdu nastalo, tak se vrátil zpět do Holešova, kde si otevřel svůj vlastní podnik „Retro bar“ (a ten se bohužel taktéž nachází v této kronice, protože jeho činnost byla ukončena v roce 2019)“.

„V roce 2003 tu už bylo ale všechno jinak; majitel domu si uvědomil, jak úspěšný podnik se v jeho prostorách nachází, a tak zrušil holešovskému hospodskému pronájem a začal to tu provozovat sám, resp. s pomocí najatých barmanů. Pivní značku doplnil o nedaleký Zubr, otevírací doba byla naštěstí pořád do rána, a první léta pod novým vedením je možno ještě považovat za poměrně úspěšná.“

První písemnou zmínku o „čéháčku“ nám tedy přinesli až Kryšpín s Hajdalákem v roce 2003, a to již za Kuldovy éry, což byla přezdívka nového výčepáka. Nový provozovatel podlehl vlivům nedalekého přerovského pivovaru, a svou nabídku rozšířil i o značku Zubr; tímto krokem sice ztratil tento podnik určitý punc originality a jedinečnosti na podhostýnském pivním písečku, ale bystřičtí pochlastávači jsou prostě ortodoxní, jsou odkojeni sladkým pivkem z Přerova, a jak zaznamenal Kryšpín, tato rozšířená nabídka nebyla vůbec na škodu:

„Černá hora – pivo poctivě natočené, včetně míry, ale jeho chuť mně vůbec nezaujala. Zato Zubr je to pravé pivo. Má správný říz a hustotu i míru. Cena 13 Kč za 11 stupňů je skvělý poměr, byť pěna byla poněkud nestálá.“

Tohle bylo ještě období hojnosti a návštěvnost tohoto podniku byla neuvěřitelná. Pařívalo se zde do ranních hodin, prostě se ctilo pravidlo, že dokud jsou zákazníci, tak se podnik nezavírá. Dokonce ještě ve dvě ve tři ráno zde nebylo kde sednout a návštěvníci tak tvořili obrovské shluky u barového pultu, čímž ovšem přirozeně bránili vstupu a odchodu ostatním lidem, protože barový pult se nacházel hned u prostupu ze vstupní chodby do hospody.

Tato vstupní lidská bariéra ovšem vadila nejen hostům, ale po čase taktéž obsluze, což došlo až tak daleko, že v určitou hodinu po půlnoci byl obsluhou uzavřen vstup do hospody tím, že se u vchodových dveří zavřely mříže. Bohužel, anebo pro mnohé spíše bohudík, mříž měla jednu vadu, a sice, že šla při použití příslušného chvatu otevřít, takže to časem obsluha musela řešit i zamykáním mříží. Původně zde ovšem mříž nebyla jako bič na zákazníky, byla zde odjakživa jako zábrana proti zlodějům, což nicméně nezabránilo tomu, aby tehdy pana Tomáše nevykradli (viz krátký úryvek z jeho interview, které poskytl do mé knihy Zaniklé příběhy podhostýnských pohostinství):

„Krásná mříž už tam byla. Asi tam byly dřív problémy s vloupačkama; mimochodem mě tam taky vykradli. Já si nějak neuvědomuji, jestli jsem ji používal na zákazníky, ale asi jo. Já, když jsem chtěl už zavřít, tak jsem řekl pijte anebo domů…“

O atmosféře této ještě poměrně úspěšné éry jsme spolu s Trpajzlikem informovali na našem webu dvěma recenzemi, a to z roku 2005 a 2006. V té době bylo pivko ještě v naprostém pořádku, přece jenom na Zubru toho nelze moc pokazit, a tak se na něj vždy těšili. Daleko horší to ovšem začalo být s obsluhou; to co dříve zastával pan Tomáš sám, tak nyní pořádně nestíhali dva číšníci. Trpajzlik to upřesňuje slovy:

„Můžete se mnou nesouhlasit, můžete mi můj názor i vyvracet, ale já jsem přesvědčen, že upocený střapatý vesan, který bývá šrot dříve než zákazníci, do takovéhle putyky prostě nepatří. On je pro mne ta největší překážka v tom, abych na ČH chodil častěji a sráží mé hodnocení obsluhy pod bod mrazu. Je mi líto pohodového týpka, že musí snášet přítomnost a přihlouplé vtípky téhle figurky.“

Kromě rapidně se zhoršujících kvalit obsluhy se zde taktéž začala rapidně měnit klientela, což jsem v roce 2006 popsal následovně:

„…statečně se zde ožírají mlamoji, gelomrdi, zlatomládežníci i frikulíni. Prostě a dobře, klientela nestojí za řeč, raději se uzavřít do své společnosti u jednoho stolu a nevšímat si kreténů všudekol, toť jediné rozumné řešení.“

Uvedená léta 2005 a 2006 byla zlomová pro existenci a úspěšnost tohoto podniku. Otevírací doba byla smrsknuta na standardní čas do půlnoci max, čímž se ztratila konkurenční výhoda; tu převzaly podniky typu Renno bar a další, takže se noční výletníci začali stěhovat tam. Pokračující nekvalitu jednotlivých kritérií vysledoval v roce 2009 i Ozzy, přičemž ve své recenzi zároveň zmínil i rapidní úbytek klientely:

„V době mojí návštěvy tam bylo cca 6 lidí, kteří se postupně vydávali k domovu a zůstal jsem tam já, můj kamarád, výčepák a jeho kamarád – prostě tak akorát na mariáš.“

Nižší návštěvnost logicky znamenala určitě i nižší příjmy, což se projevilo skutečností, že se do interiéru přestalo jakkoli investovat, a tak se popisy prostředí hospody v dalších a dalších recenzích vždy jen odvolávaly na popis z předchozích recenzí. Naštěstí po stránce hygieny bylo ještě vše v pořádku, což Ozzy okomentoval následovně:

„Toalety byly toho času čistý a vyhovující, ale je fakt, že už jsem chcal aji ve větším luxusu.“

O dva roky později pak následovala má recenze z roku 2011 s průměrným hodnocením, a posledním odvážlivcem z naší poroty, který to tu navštívil, by Čiva v roce 2014, který svým hodnocením poslal tenhle pajzl již do horoucích pekel. V té době se tam již nevyskytovala mužská obsluhující dvojice, ale člověk pohlaví ženského, nicméně že by to byl dobrý krok, to není možno říci:

„Postarší žena ne příliš vlídného vzhledu, které velmi dlouho trvalo, než nás oslovila s dotazem, co že si dáme; zřejmě nás hledala v té tmě, co zde naprosto ovládla zadní prostory krčmy. Pauza po prvním pivku byla snad ještě delší, a proto jsme se také zanedlouho sbírali k odchodu.“

Celkové hodnocení na úrovni hodně podprůměrných 2,25 bodu bylo jistým náznakem, kam se tento podnik bude ubírat.

„Vepředu nábytek spíš jak ze školy než do hospody, vzadu hrůzostrašná tma, blikající hlouposti, velká televize, šipky, stolní fotbálek, na jejichž rozpoznání ale potřebujete docela dlouhou dobu. Nejlepší věcí na této návštěvě byl průměrně pitelný Zubr. Takto zformulovaná věta dost jasně naznačuje, že to tady za moc nestálo. Jako by tu snad byl nějaký klub jen pro zvané či co, ale příjemně jsme si tu rozhodně nepřipadali. Další návštěvu tak snad nechám na někom jiném, jelikož skoro každá bystřická knajpa je lepší než toto.“

A to byla také poslední recenze na našem webu, od té doby se sem neměl odvahu nikdo ani podívat. Hořký konec této putyky byl očekávaný, a bylo jen zarážející, jak dlouho to tu vlastně ještě fungovalo, byť evidentně jen paběrkovalo. Otevřeně řečeno přesný čas konce jsem nějak nezaregistroval, proto netuším, zdali se tu mříže definitivně zavřely až v roce 2019 nebo snad už dříve, ale to není podstatné. Ať už ale byly kvality jakékoliv, navždy budeme mít celou řadu krásných vzpomínek na zdejší pobyty.

Sepsáno 03/2020.