Příběh neznámé restaurace

U Luďka

Bystřice pod Hostýnem

---

Ruku na srdce, kdo z nás kdy věděl, že bystřická putyka „U Luďka“ je plnohodnotná restaurace? A pokud to někdo věděl, tak jestli ji tak i bral, a že ji nepovažoval za prachsprostou nálevnu? A pokud ji nepovažoval za nálevnu, kdo ji teda kolikrát navštívil za účelem jídla? Já tu byl minimálně desetkrát, a nikdy mě nenapadlo se tady pídit po jídle, a byť jsem byl mnohdy hladový, tak to jsem raději vyhledal okolní jídelny. Vlastně ani nevím proč, ale tak nějak jsem si nikdy k „Luďkovi“ v podvědomí nepřiřadil tu skutečnost, že by se mohlo jednak o plnohodnotnou restauraci.

Kdy byla tato hospoda otevřena, takže netuším, zdali to bylo již za bývalého režimu anebo to tu začalo být aktivní až po revoluci. To ale nic nemění na tom, že jsme se tu vyskytovali mnohokrát; neříkám často, ale s ohledem na to, že v 90. letech součástí tohoto podniku byl i noční bar, otevřený skoro až do rána, tak naše kroky sem směřovaly už jen pro to, že i nad ránem bylo kde složit naše alkoholem znavená těla.

Je úplně famózní, když se člověk začte do našich prvních recenzí, díky čemuž může i po oněch skoro 20 letech nasát zdejší atmosféru té doby, toho času, onoho mládí, nálad a poznámek našich porotců atd. Poprvé napsali o Luďkovi zakladatelé našeho webu v roce 2002 Jaryn, Vanďas a Štajny, kteří zde okusili desítkový Radegast, který byl roznášen mladou dívčinou; kvalitu obsluhy zhodnotil Jaryn takto:

„Pohotová, nezůstaneš napospas žízni. Celkové bodové hodnocení však sráží fakt, že číšnice nemá více prázdných sklenic, a tak žádá návštěvníky, aby co nejrychleji dopili své předchozí pivo; ovšem nikoho do ničeho nenutí, a když si dáš pivní pauzu, tak tě nezbije.“

Tato Jarynova slova ovšem nebyla nijak míněna negativně, ba právě naopak, obsluhu ohodnotili všichni nadprůměrně, a dokonce o rok později v době návštěvy Kryšpína, Hajdaláka, Kuzmiče a Srnce dostala obsluhující slečna skoro plný počet bodů s následujícím Kuzmičovým komentářem:

„Mladá, hezká, rychlá slečna s velmi sexy postavou. Svou přítomností mi zpříjemňovala večer; vydržel bych na ni čumět až do rána, jenže spolurecenzenti trvali na brzkém odchodu do dalšího lokálu. Zdejší obsluhu považuji za nejlepší v Bystřici a nevidím důvod, proč ji neudělit skoro nejvyšší možný počet bodů.“

Prostředí zde bylo vpravdě spartánské, takové neotesané, takové přirozeně neprofesionální, ale možná právě to nás tehdy lákalo sem zajít. Jaryn zdejší prostory nastínil jen krátce:

„…židle zde tlačí do zadku, vypadá to, jako by si je zdejší majitelé dovezli z hradu Buchlova. Zdi této hospody zkrášluje prasečí kožešina, 5 umělých květin a věšák na bundy.“

Vanďas jej trochu doplnil:

„Menší hospůdka, tlumeně osvětlená, kde vládne příjemná atmosféra. Stěny zdobí dekorace z umělého kvítí a velká prasečí kožešina.“

a Štajny vše završil:

„Jinak tam je super akvárko, kde se ryby střídají rychleji než Vanďasova piva, a slabší umělé květiny. WC na dvoře bych hodnotil jako přinos, člověk se aspoň trochu projde.“

Ano, při cestě na záchody se muselo vždy projít venkovním prostorem, takže ať už pršelo nebo sněžilo, člověk byl nucen se podle toho obléct, aby se následně dostal tam i zpět bez větší zdravotní újmy. A že hajzlíky zrovna v té době nebyly výstavním artiklem, o tom v roce 2003 věděl Hajdalák své:

„Nemýlím-li se, tak na hajzlech přibyly k původnímu žlábku pisoáry, od kterých je moč sváděna potrubím do kanálku, kam vede i žlábek. Tento vylepšovák však neodstranil zápach, který nás při návštěvě WC doprovází, proto doporučuji raději močit na dvorku.“

I přes toto negativum byla ale tato hospůdka hojně navštěvovaná, a to jak okolobydlícím obyvatelstvem, tak i našimi porotci, protože jak zmínil Kuzmič, nedošlo zde nikdy k žádnému většímu problému či faux pas:

„Můj velmi pozitivní vztah k této hospodě je veskrze založen na dobré zkušenosti, nikdy jsem odsud neodcházel ve špatné náladě, neopit, či zklamán. Co je však na této hospodě tak magického rozumně formulovat nedokážu. To však zhola nic nemění na faktu, že tuto hospu mám opravdu rád.“

Moje osobní první písemné zhodnocení jsem na web přinesl v roce 2006, kdy už jsem se hodnotitelské činnosti věnoval na plný úvazek, a tak bylo na čase se pořádně podívat na zoubek širšímu okruhu hospod než jen těm oblíbeným a opakovaně navštěvovaným. První velkou změnou byla obsluha, a to jak pohlaví, tak věk. V tu dobu tu kolem nás už neskákaly mladší dívčiny, ale:

„Typický hospodský ze staré školy, s velkým pivním pupkem, navíc i v bílé košili a zástěře, což je dnes už víceméně rarita. Moc toho sice nenakecal, ale o to více a lépe obsluhoval jak nejlépe dovedl; a to dovedl, o tom svědčí i mé plné hodnocení.“

Tento styl obsluhy se zde již usídlil natrvalo, i Myšák v roce 2008 potvrdil stejnou obsluhu, a to včetně jejich kvalit. Pivo v podobě Radegastu se zde točilo i nadále, ostatně tady se nikdy žádná jiná pivní značka nijak neohřála a Radegastovy patoky tu bylo možno požívat po celou dobu existence tohoto podniku. Útulný malý interiér taktéž zůstával víceméně beze změny, a proč taky zasahovat do něčeho, co bylo funkční, čisté, vzdušné a osvědčené.

Ale podle mě tady šlo stále jen o nálevnu, ne o restauraci. Jasně, je sice fakt, že slovo „restaurace“ bylo nad vchodem napsáno, ale kdo by to četl že? Takže jestli se tu po celou dobu existence regulérně vařilo, to vůbec netuším, ale když to tu v roce 2013 navštívil Čiva, tak jeho slova o místních pokrmech nebyla zrovna pozitivní:

„Objednány byly spíš na chuť než na hlad jakési postmoderní mřížované chipsokrekry, ale himbajs šůviks, takový kentus jsem teda nečekal.“

Možná si někdo řekne, hele, píšeš tady nějaký romány, ale kdy hospoda vznikla, kdy začali nebo přestali vařit, to už si nezjistíš. Abych pravdu řekl, i já se nějaký čas zamýšlel nad tím, že bych pozjišťoval o minulostech zaniklých pajzlů větší detaily, ale de facto okamžitě jsem to zavrhl; přece jen to už by zavánělo investigativní činností, a jak jsem uvedl v „Příběhu neivestigativní novinařiny“, mým cílem ani záměrem není přinášet jakákoliv aktuální fakta, ale povyprávět příběhy. Navíc by sepsání takové knihy mohlo trvat tak dlouho, až by už dané příběhy nebyly ani zajímavé ani zapamatovatelné, a to by byla věčná škoda jen kvůli pracnému zjišťování skutečností zapomenout na podstatu prožitých příběhů.

Taky si přitom nejsem jistý, pro jakou čtenářskou základnu bych taková fakta připravoval, zjišťoval, filtroval, ověřoval, citoval. Myslím si, a v zásadě i vím, že pro těch pár čtenářů, kteří se na knihu těší už teď, by takový velký obsah práce nebyl ani zajímavý ani oceněný, protože tito čtenáři byli v minulosti právě spíše přímými účastníky zdejších příběhů. Proto je pro ně daleko zajímavější zavzpomínat na ony příběhy bez širších souvislostí, prostě jen tak, pro osvěžení paměti, pro zavzpomínání na doby dávno či nedávno minulé. Prostě připomenout si okolnosti a události, které se již nikdy nebudou opakovat, a zaarchivovat si je na věky věků ve své knihovně pro budoucí pobavení.

Ale zpět k zapomenuté restauraci; podle Čivového hodnocení z roku 2013 se na interiér opět ani nesáhlo, což sice potvrzuje má slova výše o tom, proč měnit účelné a zavedené, ale přece jen už se začaly objevovat i určité kritické připomínky:

„Připadal jsem si, jako bych tu byl naposled před měsícem, a ne před cca čtyřmi léty. Za tu dobu se zde podle mě nezměnilo vůbec nic, až na kamna relativně blízko vchodovým dveřím, čili návštěvník tohoto neznalý může při mírném vanglu sebou lisknout na zem přes polínko. Rovněž byla od roztápění kamen vcelku špinavá zem, ale jasně, přišli jsme sem chlastat, ne na hygienickou inspekci.“

Ale i když zde byla snaha o natáhnutí nové klientely díky vařeným pokrmům, tak buďto přišel tento nápad pozdě, anebo nebyl tento fakt moc známý mezi potenciálními návštěvníky, protože prostě a dobře se asi neujal; už v té době zde byly totiž zaznamenány první příznaky nízké návštěvnosti; a to je vlastně hlavní a jediné kritérium, které rozhoduje o bytí či nebytí.

„Klientelu bych snad hodnotit ani neměl, protože kromě našeho udatného stolu zde byli jen další cca tři lidé. Sem tam sice dveře vrzly a někdo se objevil, ale to byli asi robotníci z okolních fabrik dávající si jedno pivko při cestě z práce k domovu.“

Posledním hodnotitelským zářezem pak bylo mé hodnocení z roku 2014, kde jsem víceméně potvrdil stálou existenci piva značky Radegast, přítomnost mužského pingla typického formátu tak, jak už jsem nastínil před 10 lety, absolutní neměnnost interiéru a taktéž nulovou návštěvnost. A taky jsem potvrdil, že je tady vlastně krásně.

Bohužel od roku 2014 se sem nikdo z nás nepodíval, a pokud ano, tak to na něj asi nezanechalo tolik dojmů, aby se obtěžoval něco vymýšlet při sepisování recenze. Tenhle podnik jsem bral čistě jako pivnici, ale na pivo jsem chodil prostě jinam, takže žádný důvod sem zavítat jsem neviděl a neměl. A jak už jsem několikrát výše zmínil, jako restauraci jsem to tu nevnímal už vůbec; a jelikož po mém vzoru asi nebrali ani další obyvatelé tuto hospodu jako restauraci, tak sem prostě na jídlo nechodili.

Asi to s tou slabou návštěvností prostě tady nějak podobně bylo, protože k 1.6.2019 svou velkou bránu podnik „U Luďka“ uzavřel. Na podhostýnském pohostinském poli nicméně působil několik desítek let, psal taktéž své příběhy, ať už na poli pivním, tak na poli restauračním, a tak jeho uzavření je jistě do určité míry škoda.

Jak jsem zjistil dodatečně, tak snaha o zviditelnění existence zdejší restaurace došla dokonce i na sociální sítě, protože existovaly i fejsbukové stránky, ale jejich poslední aktualizace z roku 2013 nesvědčila zrovna o nějaké přílišné a zázračné aktivitě; a teď už je to vlastně jedno.