Když jsem v roce 2003 začínal jako středočeský zpravodaj ČTK, regionální novinařina tehdy zažívala obrovský boom. Svoje „krajánky“ měly komerční televize, velké deníky (jistě si pamatujete velké regionální přílohy například MF Dnes), veřejnoprávní instituce investovaly do krajských poboček obrovské peníze. Sám jsem měl svoji kancelář v Kladně, což je dnes prakticky nemyslitelné. Každé větší město mělo svoje kauzy, za něž se z veřejných funkcí odstupovalo.
Pamatuji si dobu, kdy se každý týden konalo několik tiskových konferencí jednotlivých radnic, což je dnes něco absolutně nepředstavitelného. Po pár skvělých letech v regionální žurnalistice jsem se přesunul do pobočky ČTK v Bruselu. Měli jsme tehdy dva stálé zpravodaje a jednoho stážistu. ČTK měla deset zahraničních poboček a kdo chtěl jít do zahraničí, musel projít stáží v Bruselu. Pro mladé novináře to byla skvělá motivace. Měli jste perspektivu, naučili jste se kupu nových věcí, a ještě jste si slušně vydělali.
V Bruselu tehdy působilo deset českých zpravodajů, mimochodem skvělých novinářů. Tlak internetu a nových technologií už jsme tehdy cítili, ale viděli jsme jej jako obrovskou příležitost. Byla to už tehdy doba, kdy jsme si mohli pořídit kvalitní techniku a obtěžkáni fotoaparátem a kamerou jsme vyráželi do terénu. Byla to taky doba, kdy jste videoreportáž mohli bez větších problémů prodat a něco i vydělat. Bez jakýchkoliv pochyb byla žurnalistika na svém absolutním vrcholu. Kdy přišel zlom?
Pamatuji si telefon svého šéfredaktora, který se někdy koncem roku 2007 ptal, zda nepotřebujeme nové vybavení kanceláře. Tu jsme tehdy měli přímo naproti Evropské komisi, zkrátka ideální pracovní prostředí. O necelý rok později přišel pád Lehman Brothers, který nejenom vysál peníze za reklamu z médií, ale především vedl k masivnímu propouštění, kterému může konkurovat málokterý segment ekonomiky.
Než jsem v roce 2011 odešel z Bruselu, přišli jsme o kancelář, o část výplaty, o techniku, o stážistu, o několik zahraničních poboček a po mém odchodu z unijní metropole zůstal pouze jediný zpravodaj ČTK. A po jednom z ČT a ČRo. Soukromá média Brusel úplně vyklidila, přestože jeho důležitost roste, ať už v dobrém či zlém. Dnes v Česku neexistuje komplexní zpravodajství z Evropské unie, protože na něj média prostě nemají peníze.
Regionální žurnalistika dostala srovnatelnou ránu. Začalo to rušením regionálních příloh, kanceláří a podobně. Ze žurnalistiky, které byla předvídána zářná budoucnost, se stala nechtěná popelka. Bez lidí nemůžete novinařinu dělat.
Svého prvního člověka jsem propustil po návratu do Prahy v roce 2011. Bylo jich hned několik, protože jsme museli vytvořit úspory v zahraniční redakci. Na „dlažbě“ skončili excelentní a zkušení novináři. Logika byla jednoduchá. Když hledáte úspory, propustíte novináře, kteří se specializují na oblasti, které Čechy tolik nezajímají. Ano, tehdy se skutečně novináři specializovali a znali jednotlivé oblasti světa naprosto dokonale. Dnes už nic takového nemáte. Každý novinář musí zvládat celý svět, samozřejmě jeho vhled nikdy nemůže být tak kvalitní.
Nepamatuji si rok, kdy bych někoho nepropustil, protože bylo nutné hledat úspory. Celá novinářská povolání takřka vyhynula. Korektoři šli jako první, protože čtenáři vám nějakou tu gramatickou chybu odpustí a editoři přeci v nové logice zvládnou všechno. Fotoeditorů už je jen pár. Protože fotkám přece v nové logice rozumí každý a čtenáři je jedno, co tam bude.
Mnozí se spoléhali, že internet přinese kýženou kvalitu. Pamatujete si na různé iReportéry? Prostě obyčejné lidi, kteří točili reportáže na mobilní telefon. Byla to tehdy velká budoucnost, z níž nezbylo nic. Zmizeli zkrátka proto, že se na to nedalo koukat. Místo toho máme Youtubery.
Díky nim (až na pár ojedinělých výjimek) víte, co si koupit za „vychytávku“, děti vědí, jakou hru hrát a ženy, jak se líčit. Obsah žádný. Čert vezmi, že jde vlastně o skrytou reklamu, kterou si třeba v televizi nemůžete dovolit. Ale Google jako vlastník YouTube nic podobného nemusí řešit. Pohybuje se mimo prostor, protože na internetu je přeci dovolené vše a neplatí zde pravidla z reálného života. Nemusí se řídit ani těmi otravnými etickými kodexy, kterými se zatěžují novináři. Svědomí, že by měl reportovat o události, která zůstává veřejnosti skryta, ho netíží. Vždyť obsah tvoří jiní a on na něj může prodávat reklamu. Jak jednoduché.
Posledních několik měsíců se to snažíme změnit. S českými i evropskými kolegy objíždíme celou Evropskou unii, abychom přesvědčili zákonodárce, že máme poslední šanci svobodná média zachránit. Reforma autorského práva, o níž bude ve středu hlasovat Evropský parlament, je skutečně poslední možností, jak trudnou realitu změnit. Technologičtí giganti se také činí. Fake news, výhrůžky, roboty generované emailové zprávy, falešné neziskovky a desítky milionů eur vydaných na kampaň.
Už ani nevím, kolikrát jsem slyšel, že jsme stejní lobbisté. Co na tom, že za lobbing nedostáváme zaplaceno a obětovali jsme často jinou práci, abychom se pokusili reformu autorského práva prosadit. Pohybujeme se na hraně vlastních etických pravidel, když přesvědčujeme politiky, aby nás podpořili. Konkurenční tábor se etikou zatěžovat nemusí. My jsme byli dosud tak naivní, že jsme si mysleli, že ochrana svobodných médií je samozřejmostí. Že nemusíte nikoho přesvědčovat, aby tak činil. Teď víme, že to tak není, a tak jsme také museli jít s kůži na trh. Můžete se vsadit, že budeme urputní až na samotnou hranici snesitelnosti. Bojujeme totiž o život.
