Za grafičkou Zuzanou Brychtovou Horeckou jsme se vypravili do Statenic, malé obce kousek za Prahou. Povídali jsme si v místní knihovně, kterou již pět let s kamarádkou Barborou Černohorskou oživují akcemi pro děti i dospělé, a z tradiční obecní knihovny tak tvoří knihovnu komunitní, obývák pro celou vesnici.

Kdy jste se začala zajímat o statenickou knihovnu?

Kdysi dávno jsem četla v Respektu článek o studentce, která začala ve své vesnici dělat knihovnu komunitním způsobem. Zaujalo mě to a říkala jsem si, že něco takového by se mi taky líbilo. Krátce po přestěhování do Statenic se mi narodil syn a někdy v té době jsem si na nástěnce místní knihovny všimla informace, že zde proběhne čtení japonských pohádek. Když jsme s dětmi na čtení dorazili, byli jsme v knihovně úplně sami, nikdo jiný nepřišel. Dala jsem se do řeči s paní knihovnicí a z našeho povídání vyplynulo, že už by toho chtěla nechat, protože se musí starat o nemocnou maminku a do knihovny už stejně moc lidí nechodí, takže jí schází motivace. Ve mně ta informace nějak zarezonovala, chodila jsem po obci s kočárkem a pořád jsem nad tím přemýšlela. Cítila jsem chuť se do toho pustit a po té paní knihovnu převzít.

A v té době už jste se znaly s Bárou?

Neznaly, ačkoliv jsme měly holčičky ve stejné školce v Praze. Poprvé do řeči jsme se daly až během třídních schůzek, když naše dcery nastoupily do stejné třídy ve stejné škole. Tím, že se skamarádily naše holky, začaly jsme se i my dvě trochu víc vídat. Po nějaké době jsme se svěřila Báře se svým nápadem ohledně komunitní knihovny. Bára se pro to úplně nadchla a přislíbila, že mi s tím pomůže. Ona je totiž původním vzdělání knihovnice, i její maminka i babička byly knihovnice, takže k tomu má blízko. A tím vznikla naše spolupráce.

Jak jste tedy začínaly? Co všechno se musí stát, aby se z obecní knihovny stala knihovna komunitní?

Bára pracuje v neziskové organizaci Aperio, a měla tudíž na rozdíl ode mě páru, jak funguje fundraising, jak se žádá o dotace… To všechno byl pro mě svět do té doby úplně neznámý. Představovala jsem si, že si tady takhle sednu a nějak to začne (smích). Ale Bára to viděla úplně jinak a tušila, že lze zažádat o podporu právě v Nadaci Via. Takže pak následovaly zhruba dva měsíce, kdy jsme se s Bárou scházely po večerech, kloubily to s rodinou a dětmi, jak jen to šlo, a připravovaly žádost o grant. Nejen že jsme se u toho hodně nasmály, ale také jsme se tím vlastně sbližovaly. Byl to pro mě velice hezký čas. Se spoustou věcí jsem se tehdy setkala poprvé. A vlastně i struktura a priority celého projektu se nám průběžně vyjasňovaly podle toho, jak jsme žádost o grant vyplňovaly. A ještě teď zpětně když se podívám na to, co jsme do žádosti tehdy napsaly, tak to prostě přesně sedí. Všechny cíle jsme naplnily.

Na co jste v grantu žádaly?

Primárně jsme žádaly na úpravu tohoto prostoru, peníze jsme použily například na pořízení nových stolů. Tady to předtím vypadalo tak, jak to asi obyčejně vypadá ve většině vesnických knihoven (smích). Naštěstí jsme to tu dokázaly malými prostředky výrazně zútulnit. V podmínkách grantu bylo také zapojení komunity. Takže jsme se opravdu začaly seznamovat s lidmi, co tady žijí, a ti nám začali pomáhat. Třeba úplně na počátku nám hodně pomohla místní designérka Markéta Cermanová, která mimo jiné vytvářela interiér květinářství na náměstí. Nám se ten interiér moc líbil, tak jsme se v květinářství poptali, kdo ho navrhoval, a získali jsme tak kontakt na Markétu. Ta pro nás zadarmo navrhla úpravy prostoru knihovny, dokonce zajela sama do Ikey a nakoupila tam nábytek, což byla v začátcích opravdu velká pomoc. A ještě do toho okruhu šikovných ženských patří kavárnice Bára Škopková, která provozuje kavárničku na náměstí. Kromě toho, že dělá dobré kafe, je Bára taky takovým srdcem toho prostoru. I ona nám moc pomohla, zakoupila nám například tohle křesílko (červené křeslo, v němž sedí Zuzana, pozn. red.) Žádaly jsme také o podpoření prvních komunitních projektů, bylo to mnoho víkendových akcí, s nimiž nám zásadně pomohla kamarádka Pavlína Talacko. S Pavlínou jsme také připravovaly dobročinnou aukci knih „Hon na knihy“, což byl v rámci grantu povinný fundraisingový počin.

Aukce knih, to zní zajímavě! Jaké knihy jste dražily?

Knihy do aukce mohl přinést kdokoliv. Kolegyně Bára navíc oslovila různá nakladatelství, která nám poslala knížky k vydražení zdarma, takže jsme měli hodně aktuálních, kvalitních knih. Bára z kavárny připravila nádherné občerstvení, upekla muffinky s motivem knížečky a sušenky s nápisem „knihovna Statenice“. Výtěžek byl 21 tisíc korun, který nadace znásobila na výsledných 42 tisíc korun. Na aukci se lidé seznámili, takže se jejím prostřednictvím povedlo naplnit i podmínky Nadace Via. Díky knihovně jsme poznaly mnoho nových a zajímavých lidí. Když jsme sháněly fotografa, který by naše akce fotil, daly jsme výzvu na facebook a přihlásila se teď už naše kamarádka Dáša Plotěná s tím, že sice nemá moc zkušeností, ale že ráda fotí a že by to u nás ráda zkusila. Tak pro nás začala fotit a fotí doteď. Nyní nabízí focení rodin a dětí a možná si začala i více věřit díky tomu, že měla prostor si to u nás vyzkoušet.

Jakým způsobem jste pracovaly s původním knihovním fondem?

Knihovní fond jsme tak ze dvou třetin zrušily, tento postup nám byl schválen i z kladenské knihovny, pod kterou metodicky spadáme. Opravdu se toho hodně vyhodilo a hodně nového nakoupilo. Když jsme dostaly peníze z grantu Nadace Via, použily jsme je na obnovu dětského knižního fondu. Což vypadalo tak, že jsme jely na knižní festival Tabook do Tábora a měly jsme s sebou v hotovosti třicet tisíc korun. To se to nakupovalo (smích)!

Podle čeho jste nové knížky vybíraly?

Ptaly jsme se na to, zda na dokup knih existují nějaká pravidla. V kladenské knihovně jsou naštěstí bezvadné metodičky, hodně nám pomohla právě naše metodička Zuzka Kantová. A i ona nám řekla, že na to není žádný recept. Že záleží na lidech, kteří k nám do knihovny chodí. Jenže tehdy se k nám teprve chodit začínalo, takže jsme to braly podle sebe, jaké knihy by se líbily nám, a myslím, že se to povedlo, že to lidé oceňují. Teď už máme dobrou představu o tom, co naše čtenářky a čtenáři potřebují, a vybíráme podle toho. 

Kdo jsou vaši čtenáři a čtenářky? Nejste zaměřením jen dětská knihovna, že?

Chodí děti i dospělí, senioři, pomalu se to rozrůstá. Říká se, že knihovna by měla umět přitáhnout 10 % lidí, kteří v obci žijí. My máme aktuálně přibližně 200 uživatelů v poměru asi tak půl na půl, sto dětí a sto dospělých. Takže i když se to třeba na první pohled může zdát málo, těch deset procent opravdu splňujeme, protože Statenice mají zhruba 2 tisíce obyvatel. Začínali jsme na počtu okolo 20 čtenářů, takže je vidět, že to číslo opravdu narostlo.

Vaším cílem není pouhé půjčování knih, ale také organizování komunitních akcí. Můžete některé vyjmenovat?

Jsme zapojeni do standardních akcí knihoven, jako je Noc s Andersenem, děláme autorská čtení pro dospělé i pro děti, organizujeme výstavy, někdy spojené i s vernisáží. Originálnější v knihovnickém světě může být třeba náš plenér. V téhle vesnici je totiž spousta umělců. Jedním z nich je pan Šmaha, asi 70letý malíř, který bydlí v Černém Vole a je to taky takový náš fanda. Loni jsme pod jeho vedením pořádali plenér v parčíku pod zámkem a teď můžete tady po stěnách vidět věci, které tam vznikly. Pak sem chodí kamarádka, která tu jednou týdně vede malovánky pro nejmenší děti. Měl se rozjet klub seniorů,  to nám ale překazila korona. Další taková ne úplně běžná věc je to, že máme dětskou redakci místního zpravodaje. To vypadá tak, že se v knihovně sejde okolo pěti dětí, které tu píšou, kreslí a vytvářejí příspěvky na témata, která jim přetlumočíme poté, co se zúčastníme klasické dospělácké schůzky redakce. Děti se pak témat dotýkají ze svého pohledu. Tímto způsobem vznikl například seriál o Myšákovi, který reflektuje obecní témata, jako je třeba kanalizace (smích). Za zmínku stojí i filmový klub. Chtěly jsme ho tady od začátku, ale úplně jsme si na něj netroufaly a přály jsme si, aby se ho někdo ujal. Naštěstí se našla teď už kamarádka Lýdia, která tady každý měsíc na plátno promítá nějaký film.

Jak to vlastně prakticky funguje, jak řešíte například autorská práva?

Zjistily jsme, že pokud děláme filmový klub jako vzdělávací akci, tedy že po promítání následuje nějaká debata, tak můžeme koupit DVD nebo film legálně stáhnout na internetu a pak ho tu promítat. Lýdie navázala spolupráci s filmovým klubem v Buštěhradě, který je zastřešen Asociací filmových klubů, ta ale není vůči knihovnám úplně vstřícná. Spolupráci jsme po roce ukončili, protože byla oboustranně nepohodlná. Něco jiného je letní kino, které taky děláme, ale tam si objednáváme firmu, která se na provozování letních kin přímo specializuje. Takže zajistí licenci, promítne film, má k dispozici veškeré technické vybavení. Letní kino se odehrává kousek od nás, v parku Parádnice pod zámkem. Zámecké schodiště vytváří jakési odstupňované hlediště a dole se promítá.

Aktivní lidé v menších městech a obcích často završí svoji cestu občanskou angažovaností zapojením se do komunální politiky. O tom jste s Bárou neuvažovaly?

Před posledními komunálními volbami jsme z popudu místního sdružení Via Magna, které bylo kritické vůči tehdejšímu vedení a územnímu plánu, uspořádaly v prostorách knihovny besedu s veřejností. Na tuto akci jsme pak samy navázaly sérií besed na témata, která tu lidi pálí, jako je místní zámek, rozpadající se ruina v úplně patové situaci, nebo další žhavé téma, neexistující škola a školka, územní plán a další. Na základě těchto debat se dala dohromady skupina lidí, kteří měli pocit, že se s tím musí začít něco dělat a že nezbývá než se pokusit vstoupit do zastupitelstva. Do této party také patříme. A zatímco náš cíl byl dostat tam jednoho, v lepším případě dva lidi z této neformální skupiny, podařilo se, že máme starostku a místostarostu. Je to takový hezký příklad toho, jakou má knihovna komunitní moc. Ale jinak přísně dbáme na to, aby prostředí knihovny zůstávalo apolitické, vítáme každého, kdo přijde, stejně vlídným způsobem a knihovnu nezneužíváme k prosazování svých názorů.

Jaké jsou vaše aktuální plány?

Máme teď dva nové impulsy. Zaprvé se budeme stěhovat, do vedlejšího domečku, který rekonstruuje pomocí dotace z ministerstva kultury obec. Dále se nám povedlo získat grant v rámci programu Erasmus plus, takže budeme moci během následujících dvou let uskutečnit dvě cesty, jednu do Dánska a druhou do Finska, kde navštívíme ty nejlepší světové knihovny. Navíc letos statenická knihovna slaví 100 let, což jsme na jaře plánovaly velkolepě oslavit, ale nakonec jsme tedy oslavu vzhledem k situaci odložily o rok. S vedením obce vyjednáváme navýšení našich úvazků, aktuálně pracujeme jeden a půl dne v týdnu, máme otevřeno celou středu a pondělky dopoledne. Rádi bychom spadli do kategorie profesionálních knihoven, které mají otevřeno 3 dny v týdnu. (Rozhovor vznikal v srpnu 2020. Aktuálně má již knihovna otevřeno v pondělí, středu i ve čtvrtek, pozn. red.)

Vzpomenete si na nejtěžší moment při budování statenické komunitní knihovny, měla jste někdy krizi nebo chuť to vzdát?

U mě přišla krize, když jsme tady tehdy s Bárou a Pavlínou počítaly vyúčtování grantu. Seděly jsme tu do noci a počítaly peníze, z nichž část byla určena i na naše odměny. A když jsme si je konečně rozdaly, uvědomila jsem si, jak směšně málo to za všechnu tu práci je. A i když jsem to věděla celou dobu, tak jsem tu tak najednou seděla a říkám si, že už to nedám, že je to na mě moc (smích). Hodně to na mě v tu chvíli padlo. Ale bylo to dané i tím, že synovi byl v té době rok a půl, kojila jsem, on se hodně budil, byla jsem pořád nevyspalá. Také doma to občas zaskřípalo, když moje péče o domácnost a rodinu byla na druhém místě a já měla pocit, že manžel dostatečně nesdílí mé nadšení pro věc. Ale to vše si už dávno sedlo, v manželovi mám velkou oporu. A kdyby naši rodinu finančně nezabezpečil, ani bych si nemohla dovolit tuhle práci dělat.

Co Vám ten moment pomohlo překonat?

Mně pomohla hodně Bára, která mi připomněla, že jsme to celé začaly dělat pro lidi a že se nám to opravdu povedlo. A že finanční odměna bude třeba později. V roce 2006 jsem s kamarádkou založila grafické studio a 10 let jsem se učila, jak ocenit svoji práci, jak nastavit její hodnotu. Nebylo úplně jednoduché se to naučit a neumím to pořádně doteď, ale šlo o důležitou součást mojí práce. A najednou jsem se ocitla v knihovně, ve světě nezisku, kde bylo všechno zase úplně jinak.

Co vám naopak za dobu, co v knihovně působíte, udělalo největší radost?

Nás to pořád celé naplňuje nějakým nadšením a vlastně i překvapením, že se to opravdu takhle událo a že to nekončí. Pořád máme nadějnou perspektivu, knihovna se má stále kam rozvíjet a potenciál před námi je pořád velký. Knihovnu nepovažuji za úspěch nás dvou, mám pocit, že jsme zapadly do nějakého hodinového stroječku jako kolečko, které tam chybělo, a prostě se to celé rozpohybovalo. Radost nám dělá i zpětná vazba od okolí. Když děláte grafiku, tak to není takové, ocenění v nějaké formě třeba přijde, ale není tak okamžité a bezprostřední jako tady v knihovně, kde nám lidé říkají, že i díky nám to ve Statenicích začalo konečně žít.

webové stránky knihovny J. M. Hovorky Statenice

gallery image_source= „selected“ ids= „37544,37546,37548“