2014 (2015) Kuna, M. et al. [NOW COMPLETE]: Archeologický atlas Čech. Vybrané památky od pravěku do 20. století - Archaeological Atlas of Bohemia. Selected Sites from Prehistory to the 20th century. Praha: Institute of Archaeology - Academia. 520 pp. 1st edition 2014 (2015), 2nd edition 2015.

David Novák; Judita  Korteová; Dagmar Dreslerova; Zdeněk  Mazač; Michaela Langová; Jan Hasil; Betka Danielisova; Martin Kuna

A guide book to 105 archaeological sites of Bohemia selected as typical examples of archaeological monuments from prehistory up to 20th century. Its general aim is to present archaeological sites in landscape in such a way that readers can find and identify them, as well as grasp the logic of the evidence they offer. Therefore, the book includes detailed site plans, new photographs, coordinates for navigation and QR codes linking the book with additional information on the web (http://www.archeologickyatlas.cz/).

MARTIN KUNA A KOLEKTIV ARCHEOLOGICKÝ ATLAS ČECH VYBRANÉ PAMÁTKY OD PRAVĚKU DO 20. STOLETÍ ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR, PRAHA ACADEMIA ARCHEOLOGICKÝ ATLAS ČECH VYBRANÉ PAMÁTKY OD PRAVĚKU DO 20. STOLETÍ ARCHAEOLOGICAL ATLAS OF BOHEMIA SELECTED SITES FROM PREHISTORY TO THE 20th CENTURY Martin Kuna a kolektiv: Alžběta Danielisová Dagmar Dreslerová Jan Hasil Josef Hložek Michaela Langová Jan Mařík David Novák Čeněk Čišecký Zuzana Kačerová Eva Čepeláková Judita Korteová Dana Křivánková Petra Maříková Vlčková Zdeněk Mazač Jitka Říhová Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Academia PRAHA 2015 Kniha byla vydána s podporou Akademie věd České republiky. Recenzovali: doc. PhDr. Ondřej Chvojka, Ph.D. prof. PhDr. Václav Matoušek, CSc. KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kuna, Martin Archeologický atlas Čech: vybrané památky od pravěku do 20. století = Archaeological atlas of Bohemia: selected sites from prehistory to the 20th century / Martin Kuna a kolektiv: Alžběta Danielisová, Dagmar Dreslerová, Jan Hasil, Josef Hložek, Michaela Langová, Jan Mařík, David Novák, Čeněk Čišecký, Zuzana Kačerová, Eva Čepeláková, Judita Korteová, Dana Křivánková, Petra Maříková Vlčková, Zdeněk Mazač, Jitka Říhová. – Vydání druhé. – Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha: Academia, 2015. – 517 stran: ilustrace (převážně barevné), mapy, plány Anglické resumé ISBN 978-80-200-2526-5 (Academia: vázáno) – ISBN 978-80-87365-78-6 (Archeologický ústav AV ČR, Praha: vázáno) 902.2 * (437.31) - archeologické lokality – Česko - Čechy (Česko) - průvodce 902 - Archeologie [8] © Martin Kuna a kolektiv, 2014, 2015 ISBN 978-80-87365-82-3 (Archeologický ústav AV ČR, Praha) ISBN 978-80-200-2526-5 (Academia) OBSAH ÚVOD [mk] K čemu archeologický atlas? Opuštěná místa, zapomenuté věci Archeologické stopy v krajině Práce s Archeologickým atlasem Přístup k archeologickému dědictví Mapové značky 9 10 10 17 26 30 32 KATALOG LOKALIT Albrechtice u Sušice, okr. Klatovy. Pravěké hradiště Sedlo [ad] Bedřichov u Jablonce nad Nisou, okr. Jablonec nad Nisou. Novověká sklářská huť [jm, pmv] Bechyňská Smoleč, okr. Tábor. Raně středověké mohylové pohřebiště [jm, pmv] Bělčice, okr. Strakonice. Čtyřúhelníkové valy doby laténské [ad] Bezemín, okr. Tachov. Raně středověké hradiště a mohylník [jm] Blatná, okr. Strakonice. Rýžoviště zlata [dd] Boseň, okr. Mladá Boleslav. Středověký hrad Valečov s přilehlou sídelní aglomerací [jhl] Boudy, okr. Písek. Pravěké hradiště Hrad u Čimelic [dd] Březí u Říčan, okr. Praha-východ. Pravěké hradiště [mk] Březno u Loun, okr. Louny. Archeologický skanzen na místě archeologického výzkumu [ml] Bzí, okr. Plzeň-jih a Radkovice u Měčína, okr. Klatovy. Výšinná sídliště Velká skála a Osobovská skála ze středního eneolitu [dd] České Lhotice, okr. Chrudim. Hradiště – oppidum doby laténské [ad] Češov, okr. Jičín. Pravěké a raně středověké hradiště Češovské valy [jm, pmv] Čistá u Rovné, okr. Sokolov. Těžební komplex Jeroným a zaniklé město Lauterbach [dn] Davle, okr. Praha-západ. Sídelní celek středověkého kláštera, klášterního městečka Sekanka a souvisejících komunikací [jh] 35 36 40 43 47 50 53 56 61 65 69 73 76 80 83 89 Box: Archeologie a detektivky [jh] Doubravčice, okr. Kolín. Pravěké a raně středověké hradiště, středověký hrádek Šember [jm] Drahoňův Újezd, okr. Rokycany. Zaniklá středověká a časně novověká ves Rovný [dn] Drnek, okr. Kladno. Zaniklá středověká ves Svídna [mk] Dýšina, okr. Plzeň-město. Pravěké mohylové pohřebiště v trati Nová Huť [ml] Hradišťko u Sadské, okr. Nymburk. Zaniklá středověká ves Lhota na Kří [jh] Hvožďany u Bechyně, okr. Tábor. Pravěké mohylové pohřebiště Hemery [dd] Chlístovice, okr. Kutná Hora. Středověký hrad Sion s pozůstatky obléhacího tábora [jhl] Box: Archeologie a historická skutečnost [mk, dn, jhl] Chloumek u Mladé Boleslavi, okr. Mladá Boleslav. Raně středověké hradiště [mk] Chýnov, okr. Praha-západ. Pravěké mohylové pohřebiště [mk] Jedomělice, okr. Kladno. Tvrz a zaniklá středověká ves Ostrov [mk] Jistebsko, okr. Jablonec nad Nisou. Pravěký těžební areál [ml] Klášter u Vilémova, okr. Havlíčkův Brod. Těžební okrsek vilémovského kláštera [dn] Klobuky, okr. Kladno. Menhir [ml] Knížecí Pláně, okr. Prachatice. Zaniklá dřevorubecká vesnice Fürstenhut [mk] Box: Archeologie na dálku [mk] Kolvín, okr. Příbram. Proboštství Baštiny [dn] Kouřim, okr. Kolín. Raně středověká sídelní aglomerace a středověké město [jh] Kováry, okr. Kladno. Raně středověké hradiště Budeč [jm, pmv] Kozojedy, okr. Rakovník. Vrchnostenský dvůr Rychvald [dn] Kytlické Mlýny, okr. Děčín. Areál vojenského opevnění z 20. století [jh] 90 95 100 105 109 113 117 122 126 129 133 138 142 146 150 153 158 160 164 169 172 176 Lhota u Dolních Břežan, okr. Praha-západ. Hradiště doby bronzové až laténské – oppidum Závist [ad] Libice nad Cidlinou, okr. Nymburk. Raně středověké hradiště [jm] Libochovany, okr. Litoměřice. Pravěké hradiště Hrádek (Tříkřížový vrch) [ad] Libomyšl, okr. Beroun. Tvrziště Hrádek u Libomyšle [dn] Libušín, okr. Kladno. Raně středověké hradiště [jm, pmv] Lídlovy Dvory, okr. Klatovy. Sklárna Stará Huť u Podlesí [dd] Líšná u Zbiroha, okr. Rokycany. Zaniklý středověký hrad Řebřík [jhl] Litice u Plzně, okr. Plzeň-město. Zaniklý středověký hrad [jhl] Louňovice pod Blaníkem, okr. Benešov. Pravěké hradiště a středověký hrad na vrchu Velký Blaník [mk] Malovice u Erpužic, okr. Tachov. Pravěké mohylové pohřebiště [ml] Malšice, okr. Tábor. Zřícenina středověkého hradu Příběnice [jhl] Markvartice u Sobotky, okr. Jičín. Čtyřúhelníkové valy doby laténské [ad] Mirkovice, okr. Český Krumlov. Středověký areál dobývání zlata [jm, pmv] Mukov, okr. Teplice. Pravěké hradiště Hradišťany [mk] Nemějice, okr. Písek. Pravěké kultovní místo na vrchu Burkovák a jeho okolí [ad] Netolice, okr. Prachatice. Raně středověké hradiště, archeologický park [jm] Nevězice, okr. Písek. Pravěké hradiště – oppidum [ad] Nymburk, okr. Nymburk. Muzeum nad pravěkou mohylou [ml] Obora u Tachova, okr. Tachov. Středověká zemská stezka [dn] Olešná u Radnic, okr. Rokycany. Pravěké hradiště Radná [dd] Oparno, okr. Litoměřice. Pravěké a středověké lomy na kámen [mk] Písek, okr. Písek. Středověké zlatodoly Havírky [dd] 180 186 191 194 197 200 204 208 212 215 218 222 225 228 232 236 239 243 246 250 254 257 Plav, okr. České Budějovice. Pravěké mohylové pohřebiště [dd] Počaply u Březnice, okr. Příbram. Raně středověké hradiště [dd] Pořejov, okr. Tachov. Zaniklá obec Pořejov [dn] Pořešín, okr. Český Krumlov. Zříceniny středověkého hradu [jhl] Praha-Hradčany. Raně středověké centrum Pražský hrad [jm] Praha-Královice. Raně středověké hradiště [jh] Praha-Kunratice. Středověký hrad Nový hrad u Kunratic s obléhacím táborem [jhl] Praha-Liboc. Raně středověké hradiště Šárka [jh] Praha – Staré Město. Románský dům pánů z Kunštátu a Poděbrad v Řetězové ulici čp. 222/I [dn] Praha – Újezd nad Lesy. Zaniklá středověká vesnice Hol [jh] Praha-Vinoř. Raně středověké hradiště [jh] Prachatice, okr. Prachatice. Zlatá stezka [ml] Putim, okr. Písek. Tábořiště z období paleolitu a mezolitu [dd] Radíč, okr. Příbram. Pravěké hradiště – oppidum Hrazany [ad] Rejkovice, okr. Příbram. Pravěké hradiště Plešivec [mk] Box: Archeologie a právo na minulost [mk] Rolava, okr. Sokolov. Zaniklý důlní závod a zajatecký tábor [jh] Roztoky u Prahy, okr. Praha-západ. Raně středověké sídliště a okolí [mk] Box: Archeologie a přírodní vědy [mk] Řepeč, okr. Tábor. Pravěké mohylové pohřebiště [dd] Řepeč, okr. Tábor. Sídelní komplex hradu Příběničky [jhl] Sepekov, okr. Písek. Pravěké mohylové pohřebiště [dd] Skřipel, okr. Beroun. Čtyřúhelníkové valy doby laténské [ad] Slavonice, okr. Jindřichův Hradec. Zaniklá středověká vesnice Pfaffenschlag [jm] Stradonice u Nižboru, okr. Beroun. Pravěké hradiště – oppidum doby laténské [ad] Stradonice u Pátku, okr. Louny. Pravěké hradiště [dd] 261 265 269 274 278 283 288 293 296 301 305 308 312 316 319 322 324 329 332 336 340 345 348 352 355 360 Šťáhlavy, okr. Plzeň-město. Archeologická naučná stezka F. X. France v Kozelském polesí [dn, jm] Box: Archeologie a krajina [mk] Tasnovice, okr. Domažlice. Raně středověké hradiště [jh] Tašovice, okr. Karlovy Vary. Raně středověké hradiště Starý Loket [jh] Tetín u Berouna, okr. Beroun. Jeskyně Koda [ml] Tmaň, okr. Beroun. Pravěké hradiště Kotýz a blízké jeskyně s paleolitickým osídlením [ad] Třebel a okolí, okr. Tachov. Bojiště u Třebele [dn] Třebovětice, okr. Jičín. Pravěký rondel [ad] Třebsko, okr. Příbram. Čtyřúhelníková valová ohrazení doby laténské [ad] Třebušín, okr. Litoměřice. Zříceniny středověkého hradu Kalich [jhl] Třísov, okr. Český Krumlov. Pravěké hradiště – oppidum [ad] Velká Dobrá, okr. Kladno. Pravěké mohylové pohřebiště [mk] Box: Archeologie a památná místa [mk] Velký Uhřínov, okr. Rychnov nad Kněžnou. Archeologický skanzen Villa Nova Uhřínov [ml] Vesec u Sobotky, okr. Jičín. Pravěké a raně středověké hradiště Poráň a pravěká obřadní jeskyně [mk] Vitín, okr. České Budějovice. Raně středověké mohylové pohřebiště [jm] Box: Archeologie a prostor [mk] Vítkovice v Krkonoších, okr. Semily. Horské hospodářství Kotelská bouda [dd] Vlastislav, okr. Litoměřice. Raně středověké hradiště [jm] Volary, okr. Prachatice. Polní opevnění Volarské šance [ml] Vraclav, okr. Ústí nad Orlicí. Raně středověké hradiště [jm] Vyžlovka, okr. Praha-východ. Zaniklá středověká vesnice [jm] Zabrušany, okr. Teplice. Raně středověké hradiště [jm] Záhořice, okr. Karlovy Vary. Pravěké hradiště Vladař [ad] Zálezly u Čkyně, okr. Prachatice. Pravěké hradiště Věnec [dd] 364 368 371 Zbyslavec, okr. Chrudim. Partyzánské zemljanky [ml] Zhůří u Rejštejna, okr. Klatovy. Zaniklá novověká ves Haidl s částí Zlaté stezky [dd] Žalov, okr. Praha-západ. Raně středověké hradiště Levý Hradec [jm, pmv] 454 457 462 VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ 468 LITERATURA 474 PODĚKOVÁNÍ 487 O AUTORECH 488 396 REJSTŘÍK NÁZVŮ KATASTRŮ A LOKALIT Přehledná mapa lokalit 489 490 401 SUMMARY 492 374 376 380 384 389 392 405 408 411 415 419 422 423 427 430 434 437 440 443 448 Dýšina, okr. Plzeň-město. Mohyla z doby bronzové na pohřebišti v trati Nová Huť. Foto Z. Kačerová, 2014. „Současně vyskytají se v Čechách žárové hroby v malých i velikých mohylách, v kterých pravidelně pohřeb uložen v nádobách vkusně zdobených i jednoduchých. Do nádob, neb častěji podle nich položeny dary pohřební neb zbytky ozdob… a pak nasypán z kamene většího kužel, tu vyšší, tu nižší…“ (J. L. Píč, Archeologický výzkum ve středních Čechách,1893) ÚVOD K ČEMU ARCHEOLOGICKÝ ATLAS? Kniha, kterou otevíráte, se připravovala skoro dvě desetiletí, i když konkrétní podobu začala získávat teprve v posledních dvou letech. Na jejím počátku byl pocit, že – na rozdíl od situace v jiných evropských zemích – podobná publikace české veřejnosti stále schází. I u nás sice vyšla řada archeologických průvodců a encyklopedií, které nám sdělují utříděná fakta o archeologických lokalitách, historii jejich výzkumu a zajímavých nálezech; v této knize se však snažíme o něco jiného. Naším cílem je představit archeologická naleziště jako součást dnešní krajiny, umožnit čtenářům je v terénu nalézt, orientovat se v nich a pochopit logiku jejich výpovědi. Přivést zájemce na samotný počátek archeologického poznání, na němž je třeba si určitých stop v krajině nejprve všimnout a uvědomit si jejich význam. Jinými slovy, naším neskromným cílem je vtělit do každého čtenáře kus archeologa a umožnit mu prožít zážitek z objevování všudypřítomných pozůstatků předchozích lidských aktivit v prostředí, ve kterém žijeme. Tím samozřejmě nikoho nevybízíme, aby se sám pustil do archeologických výkopů či sběru nálezů, což v naší zemi není dovoleno. Naštěstí to ani není nutné. Řadu zajímavých poznatků lze zjistit i jinak, např. pouhou povrchovou prohlídkou terénu či studiem mapy. I bez zásahu pod povrch lze poznávat např. mohyly nad pravěkými hroby, zbytky opevnění, zaniklé cesty, doklady těžby a celou řadu dalších stop minulosti. Nezbytným předpokladem ovšem je, aby se pozůstatky někdejších lidských činností projevily a zachovaly v podobě povrchově rozeznatelných stop, což se samozřejmě stává jen někdy. A právě na takové případy, lokality s povrchově pozorovatelnými archeologickými relikty, se soustřeďujeme v této knize, protože právě ony dokáží v návštěvníkovi i bez archeologického výkopu vyvolat autentický zážitek z kontaktu s minulostí. Jen v malé míře doplňujeme soubor těchto lokalit o zajímavá místa jiného typu, např. muzea v přírodě, lokality s mimořádně významnými nálezy apod. Naším původním záměrem bylo předvést stovku nejzajímavějších archeologických lokalit z Čech, což se ovšem záhy ukázalo jako nereálné. Je třeba si uvě- 10 ÚVOD domit, že např. jen pravěkých a raně středověkých hradišť je v Čechách kolem tisíce, zaniklých středověkých vsí ještě dvakrát více, zřícenin hradů několik set atd., takže jakýkoli pokus o objektivní výběr těch nejzajímavějších by nám patrně vzal všechen čas, který byl na vlastní přípravu publikace vymezen. Opravdu významné archeologické lokality se v této publikaci sice vesměs objevují, nicméně náš výběr hodnotíme skromněji. Chápeme ho jako soubor, který čtenáře může seznámit s typickými archeologickými lokalitami Čech v širokém spektru jejich podob, funkcí a stáří, v neposlední řadě sestavený i s ohledem na vyvážené zastoupení různých geograﬁckých částí území. Z uvedeného snad vyplývá i to, proč jsme se rozhodli nazvat knihu „Archeologický atlas“. Za prvé, naším cílem je nasměrovat čtenáře nejen k hotovým informacím, ale i k vlastnímu poznávání archeologických pozůstatků v terénu. Proto jsou naším hlavním prostředkem mapy a plány terénních situací, a to většinou nově vytvořené a poskytující podrobné údaje. Za druhé, chtěli bychom čtenáři nabídnout určitý klíč („atlas“) k poznání typických archeologických pozůstatků v krajině, aby je na jiných místech případně dokázal rozeznat sám. K tomu mají přispět i fotograﬁe, které byly většinou také pořízeny nově a s velkým důrazem na sdělnost a srozumitelnost jejich obsahu. Předložená publikace vznikla jako dílčí výsledek projektu Archeologická mapa ČR, který usiluje o vytvoření přehledné mapy archeologických výzkumů a nálezů na území českého státu. Tento širší cíl vyžaduje shromáždit a revidovat údaje o řádově desítkách až stovkách tisíc archeologických nalezišť. Do řešení projektu je zapojeno velké množství odborníků a doufáme, že během příštích let budou jeho výsledky dostupné na internetu v podobě mapy a databáze. OPUŠTĚNÁ MÍSTA, ZAPOMENUTÉ VĚCI… Archeologie zkoumá minulost prostřednictvím hmotných pozůstatků života a činnosti člověka, mezi něž patří třeba zuhelnatělé zrno obilí, ztracená mince, potopená loď i hradby zaniklého města. Archeologie studuje věcnou stránku těchto pozůstatků; jejich případný psaný obsah a uměleckou hodnotu přenechává k posouzení jiným oborům – historii, archivnictví či dějinám umění. Ne každou starou věc lze ovšem považovat za archeologický nález. Tím se stávají věci, které souvislost s činností lidí již zcela ztratily, pozbyly svůj účel a dostaly se do prostředí, v němž na ně už nepůsobí člověk, nýbrž přírodní procesy. Nejsou již užívány v domácnostech nebo dílnách, neleží vyhozené na dvoře ani schované na půdě. Jsou to věci, které člověka opustily deﬁnitivně, zůstaly rozptýleny na povrchu pustých sídel, byly překryty vrstvami zeminy nebo se ocitly pod vodou, a abychom z nich patřičnou informaci získali, musíme je nejprve podrobit *archeologickému výzkumu. S archeologickými nálezy se můžeme setkat v muzeích, kam bývají přenášeny movité předměty nalezené při výzkumu, nebo v terénu – na archeologických lokalitách, přímo v místech, kde kdysi různé lidské činnosti probíhaly. Mezi nimi jsou obsaženy jak předměty, které ještě nebyly dotčeny výzkumem a vyzvednuty, tak nálezy, které z důvodu jejich nemovité povahy do muzea přenést nelze: opuštěné ruiny staveb, stopy terénních zásahů apod. Archeologické lokality a nálezy v původním uložení (*in situ) mají několikerý význam. Kromě toho, že obsahují prameny pro budoucí vědecký výzkum, dokáží v návštěvníkovi vybaveném přiměřenou dávkou znalostí a fantazie vyvolat představu o charakteru života minulých lidí, o zasazení jejich činností do krajiny, o způsobech a nákladnosti stavby i funkci určitých objektů apod. Poznání tlumočené odborníky i bezprostřední zážitek z kontaktu s minulostí se pak vzájemně doplňují a pomáhají nám najít naše vlastní místo v neustále se proměňujícím světě. Proto je třeba archeologické lokality mapovat, poznávat a chránit. Místa, která dnes obsahují významné archeologické informace, nemusela být původně mimořádná; naopak, podstatnou výpověď o životě minulých lidí často skrývají i lokality s doklady činností docela běž- ných, jako jsou např. zemědělské usedlosti, někdejší pole, hřbitovy apod. Pozornost archeologů i veřejnosti se samozřejmě přednostně upírá k nalezištím, která zcela běžná nejsou a ani v minulosti nebyla. Do nich se často koncentrovalo největší množství lidské práce s cílem vybudovat objekty k účelům nikoliv každodenním, a návštěvník se tak může na takových lokalitách setkat s nejnázornějšími doklady schopností minulých lidí. K těmto památkám patří např. pravěká a raně středověká hradiště, pohřební mohyly, středověké hrady a kostely apod. Zcela logicky proto tvoří taková naleziště většinu v rámci zde prezentovaného výběru. Archeologických lokalit existuje kolem nás velké množství, rozhodně více, než kolik si běžně uvědomujeme. Na druhé straně ovšem stačí málo a tato místa mohou být i se svým obsahem nenávratně zničena. Z české krajiny tak např. už dávno zmizela většina z původních desetitisíců pravěkých mohyl; v současné době jsou stovky lokalit neustále poškozovány nebo ničeny novou výstavbou, těžbou surovin či dřeva, hlubokou orbou nebo rabováním pomocí detektorů kovů. Průběžný úbytek archeologických nálezů je do značné míry nezbytný. Moderní evropská společnost si však uvědomuje význam archeologického dědictví a snaží se jeho zánik omezovat na případy, u nichž jiné řešení není možné. I proto je třeba, aby lidé byli vůči archeologickým nálezům v krajině vnímaví a dokázali je alespoň na základní úrovni rozeznat. Tato kniha se mimo jiné snaží ukázat, pro někoho možná překvapivě, že významné části archeologického dědictví nemusejí být nijak zvlášť staré. Už včerejšek patří minulosti a každý den zůstávají kolem nás věci, které se obratem stávají archeologickými prameny s potenciální výpovědí o našem životě. Není tedy nemožné hovořit o „archeologii současnosti“, i když směrem do hloubky času význam archeologických poznatků pochopitelně roste. Reálný význam má archeologický výzkum rozhodně již pro období obou světových válek 20. století a dobu bezprostředně následující; lze doložit, že takový výzkum přináší nezanedbatelné nové poznatky a zkušenosti. ÚVOD 11 Věci a čas Věci, které lidé vyrábějí a užívají, se mění. Z toho archeologie vychází a člení minulost především podle materiálu, způsobu výroby a ztvárnění předmětů, které člověk produkoval. V tomto archeologickém postupu je obsažen obecný poznatek, že v každém období a na každém území lidé vyráběli věci způsobem, který byl do značné míry jednotný a lišil se od jiných období a území. Důvodem k tomu byly odlišné technologické zkušenosti a jejich postupný rozvoj, dostupnost různých surovin, ale též jiný vkus, tradice a symbolický význam určitých *artefaktů. Pravěk, pro jehož členění nemáme jinou oporu, dělíme na několik hlavních období podle základního materiálu užívaného na výrobu nástrojů (dobu kamennou, bronzovou a železnou) a dále na tzv. *archeologické kultury. Archeologické kultury chápeme jako časově a prostorově speciﬁcké „styly“ artefaktů (keramiky, nástrojů, obydlí, hrobů), jejichž význam spočívá především v tom, že umožňují třídit archeologické nálezy z hlediska jejich stáří a geograﬁckého původu. Následnost archeologických kultur (v uvedené tabulce ukazujeme výběr těch hlavních pro území Čech) je už poměrně dobře a spolehlivě známa, přičemž každou z kultur lze ještě podrobněji dělit na stupně, fáze či regionální okruhy. Víceméně dobře poznané je dnes i skutečné (tzv. absolutní) stáří archeologických kultur v kalendářních letech. V tomto ohledu přinesla revoluci zejména metoda *radiouhlíkového datování a tzv. *dendrochronologie. Data získaná těmito metodami se v současné době ještě v detailech zpřesňují, nicméně je již krajně nepravděpodobné, že by se dále měnila podstatným způsobem. Věci a materiální svět Věci, kterými se archeologie zabývá, jsou součástí materiálního světa, ale zároveň něčím, co člověk mezi sebe a okolní materiální svět vkládá, aby v něm mohl přežít. Tyto předměty tedy fungují i jako prostředky, jimiž lidé zajišťují svou existenci a obživu. Věci proto mohou vypovídat o tom, jaké postupy člověk k zajištění 12 ÚVOD své materiální existence používal a jak se tyto postupy měnily v čase. Nejdelší období naší minulosti, paleolit a mezolit, charakterizoval lovecko-sběračský způsob života. Sortiment předmětů, které lovecké společnosti používaly, byl omezený (kopí, oštěp, harpuna, luk a šípy, nástroje na zpracování kůží, oděv z kůží a předměty ze dřeva a proutí). Nebylo tomu však z důvodu nedostatečných znalostí nebo omezené pracovní kapacity lidí (právě naopak, někteří antropologové dokonce hovoří v souvislosti s loveckými populacemi o „původní společnosti nadbytku“). Hlavní příčinou bylo, že lovectví vyžaduje vysokou pohyblivost, a tou je omezeno nejen množství věcí, které může člověk vlastnit, ale i zájem investovat práci do trvalých nemovitých objektů. Zásadní změnu způsobu života přineslo období neolitu (v Čechách od 6. tisíciletí př. Kr.), kdy společnost přešla k pěstování zemědělských plodin a chovu dobytka. Přechod k zemědělskému způsobu obživy souvisel s hlubokou změnou v mnoha rovinách života, především se vznikem dlouhodobých sídlišť. Není sice zcela jasné, zda zemědělství způsobilo vznik trvalých sídlišť, nebo tomu bylo naopak, nicméně usedlý způsob života všeobecně vedl ke zvýšení hustoty obyvatel (v usedlých podmínkách lze vychovávat najednou více samostatně nepohyblivých dětí) a větším zásahům člověka do krajiny (žďáření a klučení lesa k zakládání polí, stavba domů, zásobních jam atp.), které se projevují výraznějšími archeologickými stopami. Objevily se zcela nové druhy předmětů každodenní potřeby, např. keramické nádoby, *broušené kamenné sekery, *štípané srpové čepelky aj. Zpočátku mělo zemědělství spíše „zahradní“ ráz, ale již v eneolitu začala být půda obdělávána oradlem s využitím tažné síly dobytka, tedy způsobem, který byl v základních principech praktikován donedávna. Zemědělství zůstalo hlavním zdrojem obživy většiny obyvatel českých zemí až do průmyslové revoluce 19. století, kdy se velká část pracovní síly přesunula do jiných odvětví. Nejstaršími pěstovanými plodinami byly archaické typy pšenic (jednozrnka, dvouzrnka) a luštěniny; v eneolitu přibyl ječmen – zřejmě i k výrobě piva. Od doby HLAVNÍ ARCHEOLOGICKÁ OBDOBÍ A KULTURY V ČECHÁCH OBDOBÍ ARCHEOLOGICKÁ KULTURA / DÍLČÍ OBDOBÍ paleolit nejstarší 2,5 mil. – starý 750 tis. – střední mladý 300 tis. – např. aurignacien, gravettien, magdalénien pravěk doba kamenná pozdní 10000–5600 k. lineární keramiky neolit k. vypíchané keramiky lengyelská k. např. jordanovská k., michelsberská k. k. nálevkovitých pohárů 3800–3400 badenská k. 3400–3100 řivnáčská k., chamská k. 3100–2800 k. šňůrové keramiky 2800–2500 střední 4200–3800 k. zvoncovitých pohárů 2500–2300 únětická k. 2300–1800 věteřovská k. 1800–1600 mohylová k. 1600–1300 mladší knovízská k., lužická k. 1300–1000 pozdní štítarská k., slezskoplatěnická k. 1000–800 d. halštatská, k. bylanská, slezskoplatěnická k. 800–500 časně laténské obd. 500–400 400–0 střední doba železná d. laténská d. římská d. stěhování národů středověk 4900–4200 starý starší raný středověk 5600–4900 časný mladý doba bronzová 40 tis. – 12 tis. – mezolit eneolit DATUM obd. hradištní 0–400 400–550 k. pražského typu 550–700 starohradištní obd. 700–800 středohradištní obd. 800–950 mladohradištní obd. 950–1200 vrcholný středověk 1200–1300 pozdní středověk 1300–1500 novověk 1500–1800 industriální období 1800–2000 ÚVOD 13 bronzové se sortiment kulturních plodin rozšiřoval (o proso, pšenici špaldu a další) a optimalizovala se jejich skladba podle lokálních půdních a klimatických podmínek. V raném středověku začala převládat pšenice obecná a od 9. století se výrazněji uplatnilo žito, které následně představovalo hlavní plodinu vrcholně středověkého trojpolního systému. Až v pokročilém novověku se významnou plodinou staly brambory. Chovaným dobytkem byl u nás vždy především skot, v menší míře ovce, kozy a prasata. S počátkem zemědělství přestal hrát významnou roli lov divokých zvířat, který už zdaleka nestačil pokrývat potřeby společnosti, a ve středověku se stal především společenským znakem a zábavou elit. Základní způsoby obživy postupně doplňoval rozvoj řemesel a obchodu. Kamenné nástroje byly v době bronzové nahrazovány bronzovými, a to v široké škále nových typů předmětů (např. srpy, meče aj.). Přínos bronzu ovšem nespočíval v pronikavě větší efektivitě práce, mimořádně závažné důsledky měla především jeho obliba jako prestižního zboží. Touha po bronzu vedla k rozvoji dálkového obchodu (vydatná ložiska mědi jsou v Evropě rozmístěna poměrně řídce, do Čech se dostávala nejvíce měď z Alp) a k vzestupu společenských vrstev, které byly schopné obchod s mědí organizovat. Proces specializace výroby a hledání nových zdrojů surovin dále pokračoval v době železné. Výhody železa jako základního materiálu k výrobě nástrojů prvotně spočívaly v jeho všeobecné dostupnosti (i v Čechách existovalo mnoho menších ložisek, včetně např. bahenních rud v náplavách některých potoků), teprve později pokročila technologie zpracování tohoto kovu k výrobě kvalitní oceli. Pravěký ekonomický rozvoj kulminoval v době laténské, a to např. rozsáhlou prospektorskou a těžební činností v jižních Čechách, vznikem industriálních oblastí (např. na Rakovnicku, odkud se do celé Evropy exportovaly *švartnové náramky), zakládáním opevněných center výroby a směny (tzv. *oppid) a dokonce i ražbou mincí. S tímto procesem souvisel vznik širokého spektra nových nástrojů, které dokládají intenziﬁkaci výroby, např. kamenných rotačních mlýnů, železných kos 14 ÚVOD (doklad sklízení píce a zimního ustájení dobytka), hrnčířského kruhu (ukazatel hromadné produkce keramiky pro směnu) a dalších nástrojů (železná pila, kleště aj.). Na přelomu letopočtu prošel ekonomický a společenský vývoj kolapsem, jehož příčiny nejsou zcela jasné. Tradičně se vysvětluje odchodem keltských kmenů z našeho území a příchodem méně civilizovaných Germánů, ale to jistě nebyl hlavní důvod, proč se následujících šest až sedm století jeví jako civilizační úpadek. Během této doby, v archeologické terminologii nazývané dobou římskou a obdobím stěhování národů, zmizela nejen opevněná centra, ale i řada specializovaných nástrojů, dokládajících vysokou úroveň výroby a směny. Důvodem mohla být odlišná ekonomická strategie (spoléhající na dovoz luxusního zboží ze sousední římské říše), trvalý společenský neklid (doloženy jsou časté konﬂikty na římské hranici i mezi místními kmeny) a narůstající celkový chaos v Evropě, doprovázející postupný rozklad římské říše, který vyvrcholil v 5. století. Situace se změnila teprve v raném středověku, kdy se ustálily ekonomické a společenské poměry a v české kotlině začal výrazný nárůst počtu obyvatel. Postupně se rozšířilo obydlené území za hranice, které ho vymezovaly po celý pravěk. Zásadní proměnou prošla ekonomika ve 13. a 14. století: byla kolonizována další území, objevily se nové technologie a způsoby obdělávání půdy (pluh tažený koňmi, trojpolní osevní systém, vodní kolo pohánějící mlýny), změnily se ekonomické a právní vztahy, vznikala města se specializovanými řemeslníky, rozvíjela se těžba nerostných surovin, zejména stříbra potřebného k ražbě mincí. Objevila se také řada nových sídelních forem (*hrady, tvrze, dvory atd.). Pro archeologii jsou významná nejen okázalá šlechtická sídla, ale i běžné *vesnice, jejichž stavby byly od středověku kamenné (a tudíž dlouhodobě užívané) a postupně se vyvinuly do základních typů venkovských budov známých donedávna. Stabilizovala se také sídelní síť a základní uspořádání sídelních jednotek jak uvnitř zástavby, tak v jejím okolí. Středověká *kolonizace je pro archeology zajímavá i tím, že v mnoha případech zřejmě přecenila své síly a potenciál přírodního prostředí, takže řada z nově založených vesnic byla v následujících dvou až třech staletích opět opuštěna (srov. *poustka). Vrcholně a pozdně středověkou formu zemědělské krajiny nahradilo zcela nové uspořádání až v souvislosti s kolektivizací ve 20. století. Období pozdního středověku a novověku přineslo několik hospodářských a společenských krizí, např. v době husitského povstání a během třicetileté války, při kterých došlo k úbytku obyvatelstva, ekonomickému úpadku a zániku sídel. Do tváře české krajiny se novověk, který chápeme jako období 16. až 18. století, zapsal především sítí církevních staveb, architekturou zámeckých sídel a kompozicí rozsáhlých krajinných celků (loveckých obor, zámeckých zahrad, sítí cest aj.). Z archeologického hlediska jsou zajímavé též doklady dálkových komunikací (obchodních stezek) a vojenských opevnění, pocházejících z četných válek tohoto období. Změny, které přinesla průmyslová revoluce a industrializace 19. století, již přímo předznamenaly vývoj k současnému stavu naší země. Železniční a silniční síť, regulace vodních toků, výstavba továren (textilky, sklárny, strojírenské závody, cukrovary) a přesun velké části venkovského obyvatelstva do měst rychle změnily základy ekonomiky a společnosti. Za pomoci nových zdrojů energie (především uhlí, později elektřiny a nafty) vznikla strojní velkovýroba. Dvě světové války se paradoxně také odrazily v řadě vynálezů a zrychleném rozvoji některých průmyslových odvětví. Poslední válečná událost přinesla i jednu z nejhlubších změn v sídelní struktuře českých zemí, spojenou s vysídlením německého obyvatelstva a novým osidlováním pohraničí. O pár let později prošla česká společnost další krizí, a to v důsledku socialistického experimentu. Ten se do krajiny vepsal především kolektivizací zemědělství, překotnou výstavbou (továrny těžkého průmyslu, přehrady, paneláková sídliště) a chátráním historického dědictví. Ještě hlouběji však toto období ovlivnilo naši společnost ztrátou vnímání historické kontinuity a úbytkem úcty k hodnotám, které přírodní a kulturní prostředí představují. Věci a lidé Archeologie dlouho věřila, že lidé, kteří sdíleli určitou *archeologickou kulturu, měli též společný původ a hovořili stejným jazykem. Změny archeologické kultury proto byly chápány jako doklad výměny obyvatelstva, mnohdy odlišného etnického původu – Keltů, Germánů či Slovanů. Nezdá se však pravděpodobné, že by od mezolitu dodnes došlo někdy ve střední Evropě k celkové výměně obyvatelstva. Pro kontinuitu, nikoliv střídání populací, svědčí jak některé argumenty jazykové (u nás např. místní jména předslovanského původu), tak především nové výsledky z oboru *archeogenetiky. Ty naznačují, že středoevropské populace mají různé biologické kořeny, ale přinejmenším zčásti jsou zdejší obyvatelé prastarého místního původu. Na druhé straně, jednotlivci a malé skupiny obyvatelstva cestovali vždy, ať už šlo o kolonisty směřující do dosud neosídlených území, řemeslníky a obchodníky nebo kořistící vojenské družiny. Potvrzují to i metody, které se v poslední době v archeologii objevují a kterými je možné sledovat pohyb jednotlivců a jejich individuální životní osudy – např. měření *izotopů stroncia v kostech a zubech. S pohybem jedinců, obchodem, módou a přejímáním symbolů se šířily i tvary artefaktů a technologie jejich výroby. Tento předpoklad vytváří věrohodnější základ pro vysvětlení změn archeologických kultur než představa „národů“ či kmenů putujících periodicky po rozlehlých územích Evropy. Domníváme se, že podobně jako archeologické kultury se šířily i jazyky – nástroje komunikace. Je velmi pravděpodobné, že nejpozději od neolitu se na našem území mluvilo jazyky indeoevropského původu. Z nich v době železné vykrystalizovaly keltské dialekty (jejichž vývojovými následovníky dodnes mluví části populace např. v Irsku a Walesu), v době římské je nahradily jazyky germánské a od raného středověku v Čechách převládl jazyk slovanského původu. Je popsána řada způsobů, jakými určitá populace získává a mění jazyk: může jít o přijetí jazyka neseného civilizační změnou, převzetí jazyka od nové vládnoucí vrstvy, anebo naopak touto vrstvou od většinového obyvatelstva, užívání společného jazyka jako nástroje dorozumění mezi skupinami mluvícími původně různými jazyky (tzv. lingua ÚVOD 15 franca, jakou byla např. latina v evropském středověku) apod. Změna jazyka může, ale nemusí přímo souviset se změnou archeologické kultury. Proto není zásadně správné obě roviny pojmů mísit a hovořit např. o „keltském stylu“, „germánských hrobech“ či „slovanské keramice“, protože to jsou pojmy různých a principiálně nezávislých oblastí života (jazyka a artefaktů). Romantický náhled vedl starší archeology často k tomu, že chápali archeologické kultury a jazyky také jako základ identit společenských skupin. Stěží se ovšem někdo v hlubší minulosti mohl cítit primárně „Keltem“ nebo příslušníkem kultury zvoncovitých pohárů, protože existence těchto velkých etnických a kulturních celků si nemohl být vůbec vědom. Svou identitu odvozovali lidé nejspíše od celků mnohem menšího rozsahu: komunit, rodů, od dostupného území, elitní skupiny apod. Jen mnohem později a postupně můžeme předpokládat uplatnění identit vyplývajících z univerzálnějších hodnot, např. náboženství nebo etnicity. Jazyk začal hrát významnější roli při tvorbě identity společenských skupin ve středověku a jako jedno z hlavních hledisek se prosadil až v 19. století. Neblahé důsledky tohoto procesu se markantně projevily během druhé světové války a následujících událostí, přičemž latentní dědictví netolerantního nacionalismu v sobě evropské populace do jisté míry nesou dodnes. Věci a společnost Základním rysem člověka je život v síti mezilidských vztahů, ve společnosti. Lidé vyrábějí věci potřebné k životu a jejich prostřednictvím tvoří společnost, což platí ve dvou rovinách. Za prvé, způsob získávání surovin, výroby a šíření produktů vytváří určité vztahy mezi lidmi, které jednotlivcům relativně pevně vymezují jejich místo ve skupině. Za druhé, věci mají vždy odraz v lidském myšlení, přičemž i tato jejich „vlastnost“ je do značné míry na jednotlivci nezávislá. Věci na nás např. působí svou krásou, monumentalitou a obecně sdíleným symbolickým významem; jsou tedy nástrojem určité formy komunikace, která rovněž vytváří a upevňuje společnost. 16 ÚVOD Toto konstatování není samoúčelné. Bez něj bychom totiž nedokázali pochopit řadu jevů, se kterými se setkáme v této knize. Fakt, že archeologické prameny jsou věcmi, ještě neznamená, že v původní podobě sloužily pouze materiálním cílům. Stejně tak jednoduchost pravěké a středověké hmotné kultury (ve srovnání s tou dnešní) neznamená, že by byl život v dávnější minulosti primitivní, redukovaný na otázky pouhé obživy a boje o přežití, a že by v něm nezbýval čas na rituály, víru, umění a reprezentaci. I z lovecko-sběračských kultur evropského paleolitu a mezolitu známe doklady umění (ÒTmaň), obřadů, pohřebních rituálů apod., i když na našem území postrádají velkolepost skalního umění v jihozápadní Francii a severním Španělsku. Se stavbami monumentálního charakteru se u nás ovšem setkáváme brzy po přechodu k zemědělskému způsobu obživy v neolitu. Nový životní styl se kromě jiného projevil také budováním objektů a areálů, do kterých musely komunity investovat velké množství práce, i když praktickým cílům v materiálním smyslu evidentně nesloužily. K takovým areálům patřily např. neolitické *rondely, později pak mnohá *hradiště, pohřební *mohyly apod. Hlavní účel těchto staveb nebyl praktický, nýbrž sociální: společnou prací komunity vytvářely „společnost“ a zároveň ji symbolicky potvrzovaly. Monumentální objekty zdůrazňovaly sounáležitost komunit, nárok na obývané území a prosperitu. Nejpozději od doby bronzové se setkáváme s tím, že velké množství práce bylo vkládáno nejen do staveb kolektivního využití, ale i objektů, které souvisely s výjimečnými jedinci, rodinami či vrstvami. Společnost se začala členit, postupně vznikla vyšší společenská vrstva, která se od ostatních obyvatel odlišovala zvláštními typy sídlišť, bohatou pohřební výbavou a vlastnictvím luxusního zboží, pocházejícího často ze vzdálených oblastí. Potřeba vedoucí společenské vrstvy reprezentovat se formou „okázalé spotřeby“ (např. stavbou nákladných obydlí a hrobů, rituálním zbavováním se majetku, ukládáním *depotů, pořádáním picích slavností apod.) je od té doby dodnes trvalým jevem; mění se pouze skladba vedoucích vrstev, procesy jejich vzniku a metody, kterými jsou ostatní členové společnosti nu- ceni se na reprezentaci elit podílet. I z tohoto pohledu je nutné se dívat na středověké tvrze, *hrady, církevní stavby a další areály – tedy lokality, s nimiž se v archeologii (a v této knize) setkáváme. Tato úvaha nám také umožňuje překlenout vztah mezi dnešní racionalitou a zdánlivou iracionalitou časově vzdálených společností. Není zdaleka možné nalézt pro všechny pozůstatky minulosti vysvětlení, které by nám připadlo dostatečně logické. To však neznamená, že bychom původce těchto pozůstatků mohli považovat za iracionální či zaostalé. V daném kontextu mohlo být totiž svým způsobem účelné i chování, kterému dnes nerozumíme nebo ke kterému bychom se sami neuchylovali. „Vytváření společnosti“ je obecně nezbytnou a racionální činností, i když způsoby, které jsou k němu použity, nám mohou připadat iracionální, v některých případech třeba i kruté nebo nesmyslné; krajními příklady mohou být třeba rituální válčení, lidské oběti, kanibalismus a další jevy, s jejichž doklady se v archeologických nálezech čas od času setkáváme. ARCHEOLOGICKÉ STOPY V KRAJINĚ Doklady pobytu člověka v krajině mají buď povahu věcí záměrně vytvořených k určitému účelu, nebo pozůstatků, které člověk vytvořil nezáměrně. V prvním případě hovoříme o *artefaktech, v tom druhém o *ekofaktech. K artefaktům počítáme nástroje, zbraně, součásti oděvu a ozdoby, dále též obytná zařízení, opevnění, hroby, celé vesnice atd. Jako ekofakty chápeme vedlejší produkty lidské činnosti, např. výrobní odpad, kosti chovaných zvířat apod., ale třeba i obsah fosforu v půdě, který vznikl v souvislosti s ustájením dobytka a dalšími činnostmi na sídlištích. Archeologické stopy je možné v krajině nalézt různými způsoby. Lze je zkoumat pouhým okem na povrchu terénu (povrchový průzkum), pohledem z výšky (zejména z letadla), archeologickým odkryvem (vykopávkami) nebo s použitím speciálních technických zařízení a metod (*geofyzikální a geochemické měření apod.). Jak již bylo řečeno, tato kniha se soustřeďuje především na postupy prvního typu. Při každém *archeologickém výzkumu je nejprve nutné určité prvky v prostředí zachytit a rozpoznat jakožto stopy lidské činnosti, tj. *antropogenní pozůstatky. Při povrchovém průzkumu lze za takové „nepřirozené“ prvky považovat některé artefakty (např. budovy a jejich ruiny, zlomky keramiky rozptýlené na povrchu terénu), pozůstatky vzniklé destrukcí a překrytím zeminou s vegetací (např. prohlubně v místech sklepů nebo těžebních šachet), ale též prvky s povahou ekofaktů (např. odlišnou vegetaci v prostoru někdejšího sídliště). Pomineme-li stojící budovy a jejich ruiny, nejčastějším případem archeologických pozůstatků v krajině jsou reliéfní tvary, které vznikly přeměnou z objektů antropogenního původu za působení přírodních procesů. Takové útvary lze z hlediska jejich vnějšího vzhledu obecně charakterizovat jako konvexní (vypouklé), konkávní (zahloubené), nepřirozeně členité, nepřirozeně ploché a hrany. *Konvexní tvary vznikly zpravidla navršením zeminy (např. mohyla nad hrobem, hromada hlušiny na rýžovišti) nebo zřícením nadzemního objektu (domu, hradby). *Konkávní útvary jsou naopak pozůstatky objektů uměle zahloubených (příkopu) nebo původně dutých a propadlých (sklepení). Nepřirozeně členitý terén (tzv. *neklidný) je plocha, která se skládá z většího počtu menších konvexních a konkávních tvarů, takže může dokládat např. ruinu větší budovy s vystupujícími zdmi a prohlubněmi mezi nimi nebo větší počet malých vkopů do terénu, např. těžebních jam a hromad vytěžené zeminy. Nepřirozeně ploché tvary (tzv. zrcadla) představují naproti tomu části terénu, které byly záměrně upraveny jako základ pro nadzemní stavbu nebo objekt (budovu, milíř), který se sám o sobě nezachoval. Terénní hrany jsou dokladem liniových úprav terénu, např. teras polí, okrajů cest apod. Při posuzování antropogenní povahy terénních útvarů hraje roli nejen jejich tvar, ale i kontext a celkové uspořádání. Např. ojedinělý konvexní útvar může vzniknout i přirozeným způsobem (skalní výchoz překrytý zeminou, vývrat aj.), ale je-li takových útvarů na jednom místě více, mají-li pravidelný tvar a jsou v řadách, je velmi pravděpodobné, že nejde o přirozené ÚVOD 17 18 útvary, nýbrž o pohřební mohyly. Lineární konkávní útvar (rýha), který je situován po spádnici svahu, je zase nejspíše zaniklou vodotečí, zatímco vede-li šikmo svahem, může jít o úvozovou cestu. Určitou roli v odhalení archeologických stop mohou hrát i některé druhy rostlin, které působí jako *geobotanické indikátory. Jde buď o pozůstatky někdejších sadů a zahrad přežívající v novém prostředí po desetiletí až staletí (např. ovocné stromy kolem vesnic opuštěných po druhé světové válce; léčivé rostliny v místech zaniklých středověkých sídel), nebo o druhy, pro které archeologické pozůstatky vytvořily vhodné prostředí (např. vápnomilné druhy rostlin indikující podpovrchové zbytky zdiva, rumištní rostliny). ní, středověké podobě (tzv. zaniklé středověké vsi). Na těchto lokalitách se setkáváme s pozůstatky středověkých *domů (ÒDrahoňův Újezd, ÒDrnek, ÒPraha – Újezd nad Lesy) a hospodářských budov, např. sýpek, sušáren a stájí. Zachyceny mohou být i sklepy a studny či linie obvodových zdí s branami. Samostatnou archeologickou kapitolu představují relikty opuštěných a posléze často záměrně destruovaných sídel německého obyvatelstva odsunutého po druhé světové válce. Archeologie v tomto ohledu poskytuje nejen informace, ale často i velmi působivé památníky, které by jako memento válečných a poválečných hrůz měly být uchovávány a chráněny (ÒČistá u Rovné, ÒKnížecí Pláně, ÒPořejov). Obytné objekty a zemědělská sídliště Ohrazené areály a opevněná sídla Běžná zemědělská sídliště pravěkého a raně středověkého období jsou ve střední Evropě na povrchu prakticky nezachytitelná, což souvisí s charakterem obytných objektů a forem sídlení obecně. Základními materiály pro stavbu domů bylo totiž dřevo, proutí a hlína (*mazanice), které se archeologicky nezachovávají (ÒBřezno u Loun). Kromě toho se obytné objekty v rámci sídliště relativně často (v každé generaci) přemisťovaly, takže nevznikala ani umělá sídlištní návrší (tzv. *telly, které známe z Předního východu a Balkánu). V našich podmínkách lze proto pravěká sídliště na povrchu zachytit zpravidla pouze sběrem zlomků keramiky a dalších předmětů vyoraných z podpovrchových objektů na zemědělsky obdělávaných plochách. Situace se změnila ve vrcholném středověku, kdy i vesnické domy začaly být stavěny z kamene nebo na kamenné podezdívce, což souviselo s jejich dlouhodobým užíváním. V důsledku přinesla tato změna i větší archeologickou viditelnost jejich reliktů. Středověké *vesnice představovaly většinou sídelní jednotky s pevným půdorysem, který se v mnoha případech zachoval dodnes. Vesnice se skládaly z jednotlivých usedlostí, jež zahrnovaly obytnou stavbu, hospodářské budovy a prostor mezi nimi. Pro archeologické studium jsou důležité zejména případy vsí, které byly po kratší době existence opuštěny, a zachovaly se tedy ve své původ- Shrnout všechny druhy ohrazených lokalit do jedné funkční kategorie není možné; právě tak těžké je ale rozdělit tyto lokality do kategorií zvláštních, protože jejich funkce i tvary se vzájemně prolínaly. Ohrazování určitého prostoru provázelo v minulosti různé společenské aktivity: areál mohl být ohrazen z důvodů rituálních, reprezentačních i obranných, přičemž ohrazené areály mohly sloužit jak celé komunitě k příležitostným aktivitám, tak jedné rodině k trvalému sídlení, či specializované skupině lidí při vojenské akci (Ò Chlístovice, Ò Praha-Kunratice). Areály zmiňovaných funkcí se většinou liší od středověkých a novověkých ohrazení hospodářského rázu (např. snosů a mezních pásů kolem polí, vymezení lesních parcel, loveckých obor atd.), avšak možnost jejich záměny v terénu nelze zcela vyloučit. K nejstarším ohrazením patří neolitické a eneolitické areály vymezené příkopy. Vyskytují se většinou v rovinatém terénu mimo přirozené dominanty krajiny, nejčastěji v zemědělsky využívaných oblastech, čímž se odlišují od většiny hradišť. Z tohoto důvodu bývají původní reliéfní tvary těchto ohrazení obvykle zarovnány orbou a jejich objevování je spíše doménou *leteckého průzkumu. Výraznou skupinu v rámci tohoto typu lokalit představují tzv. *rondely, kruhová ohrazení z období mladého neolitu. Jak naznačuje jeden z přípa- ÚVOD dů (ÒTřebovětice), mohla být tato ohrazení vymezena nejen příkopy, ale i valy, byť způsobem, který víceméně vylučuje obrannou funkci. Velmi různorodou skupinu památek představují tzv. *hradiště, a to především proto, že tímto pojmem označujeme lokality velmi různých tvarů a z velmi dlouhého časového úseku. Jejich společným prvkem je ohrazení a zpravidla „strategické“ umístění v krajině, např. na vrcholcích kopců, ostrožnách, někdy i v meandrech vodních toků. Jejich časový výskyt pokrývá období eneolitu až raného středověku. S ohledem na opevnění a polohu hradišť je v archeologii hluboce zakořeněna představa, že šlo o areály, jejichž základní funkce byla obranná. Tento pohled je však nejspíše příliš zatížen naší vlastní zkušeností a racionalitou. Současná archeologie se proto spíše domnívá, že se účel hradišť vyvíjel a mohl se lišit u jejich jednotlivých typů. Například u některých hradišť doby bronzové (zejména těch na vrcholcích kopců; ÒRejkovice, ÒMukov) považujeme dnes za nejpravděpodobnější funkci posvátných areálů (podobně jako u předchozích rondelů, ale i některých pozdějších lokalit: ÒBoudy). Naproti tomu u menších hradišť doby halštatské šlo spíše o sídla elitní společenské vrstvy, u nichž převažovala reprezentační funkce nad obrannou (ÒBřezí u Říčan). V době laténské vznikala tzv. *oppida, tj. velká hradiště, ve kterých se koncentrovalo větší množství obyvatel, řemeslná výroba a směna. Byla zakládána hlavně na okrajích osídlené oblasti – i tento zvláštní rys může signalizovat specializovanou funkci související s obchodem a jinými nezemědělskými činnostmi (ÒČeské Lhotice, ÒLhota u Dolních Břežan, ÒRadíč, ÒStradonice u Berouna, ÒTřísov). Po přestávce několika staletí se hradiště opět začala budovat v 8. století, zřejmě jako regionální centra (ÒPraha-Liboc). Od 9. a 10. století se na nich objevily první křesťanské kostely, pohřebiště elitních skupin a větší obytné stavby; hradiště v této době tedy zřejmě kombinovala funkce kultovních center a sídel vedoucích rodin (ÒKováry, ÒLibice nad Cidlinou, ÒŽalov). V pravěkých a raně středověkých hradištích tedy můžeme s trochou nadsázky hledat zárodky všech hlavních typů pozdější středověké a novověké nákladné archi- tektury: kultovních center, elitních opevněných sídel (hradů a tvrzí), měst i vojenských táborů. Přerod této „univerzální“ kategorie sídelních jednotek do funkčně vyhraněných areálů pozdějších historických období nepostrádá určitou logiku. Jde o výsledek specializace různých společenských vrstev, kterou v průběhu pravěku a doby historické pozorujeme jako obecný proces rozvoje civilizace. Opevnění hradišť se skládají z *valů, případně valů a příkopů. Byla budována po celém obvodu hradiště, nebo jen v některých úsecích (typickým případem je přehrazení přístupové strany ostrožen), mohla být jednoduchá i vícenásobná, v některých případech měla podobu složité opevňovací soustavy. Valy a příkopy někdy navazují na přirozené překážky a tu a tam zahrnují i části svahů, *předhradí, hospodářské zázemí apod. Valy hradišť představují zpravidla pozůstatky hradeb, které mohly mít původně různou konstrukci. Nejrozšířenější variantou pravěkých a raně středověkých hradeb byl hlinitokamenitý násep (viz *opevnění dřevohlinité), zpevněný na přední straně, případně na obou stranách dřevěnou palisádou (viz rekonstrukci v Ò Netolicích) nebo *čelní kamennou plentou (lícovou stěnou). Největší zachovalé valy dosahují ještě dnes značné výšky a šířky (např. ÒČešov, ÒPraha-Královice, ÒChloumek u Mladé Boleslavi), ale mnoho valů je patrných jen jako mírná terénní vlna nebo ostřejší hrana svahu (srov. ÒVesec u Sobotky). Zvláštní skupinu opevnění představovaly pravé valy, tj. pouhé hlinitokamenité náspy, s předpokládanou palisádou na temeni. V řadě případů jsou pravěká hradiště obehnána valy skládajícími se výhradně z kamenů (ÒBoudy, ÒZálezly u Čkyně), přičemž ne vždy je jasné, zda šlo původně o lícovanou hradbu, nebo jen nízké symbolické vymezení areálu (ÒRejkovice). Důležitý prvek opevnění hradišť tvořily *brány, jichž rozlišujeme několik typů. Dílčí skupinu opevněných areálů, které nelze zařadit mezi hradiště, představují tzv. čtyřúhelníková valová ohrazení (něm. *Viereckschanzen) z doby laténské (ÒBělčice, ÒMarkvartice u Sobotky, ÒSkřipel, ÒTřebsko). Mají většinou čtvercový až obdélný tvar o rozměrech stran 50–200 m; ohrazeny bývají valy i příkopy. Podle současných názorů jde o sídla elit, spoje- ÚVOD 19 ná snad s kultovní funkcí a řemeslnou výrobou. Tyto útvary lze zaměnit s novověkými vojenskými tábory; u několika případů ze zhruba desítky čtyřúhelníkových valů v Čechách právě taková pochybnost existuje. Uvedené druhy areálů byly ve vrcholném středověku vesměs nahrazeny novými sídelními formami: dvory, tvrzemi, hrady a opevněnými řemeslnickými centry – městy. Tvrze jsou drobná opevněná sídla situovaná zpravidla v kontaktu s hospodářským zázemím, tj. s vesnicí (ÒJedomělice). Jejich nepříliš rozlehlou plochu vymezují zbytky opevnění, tedy obvodového příkopu a valu; zeminou z příkopu byl často zvýšen prostor středu *tvrziště. V takto ohraničeném prostoru mohou být zachovány pozůstatky obytného stavení, obvodové hradby i dalších staveb (např. brány, studny atd.), a to v podobě kamenných konstrukcí nebo vyvýšenin; nejstarší tvrze však bývaly pouze dřevěné. Zejména u starších tvrzí byla jejich obranná i obytná funkce často soustředěna do věžovité stavby, tvořící jádro oválné či kruhovité tvrze (ÒHradištko u Sadské). Od nich vývoj postupně směřoval k čtverhrannému půdorysu a obvodové zástavbě, až palácové tvrze opět splynuly se stavbami svého hospodářského zázemí – dvora. Kromě celých vesnic mohlo být zázemí tvrze tvořeno právě pouze samostatným hospodářským (*poplužním) dvorem (ÒDrahoňův Újezd, ÒJedomělice). *Hrad, na rozdíl od tvrze, nebyl bezprostředně vázán na vesnické zázemí. Při volbě jeho umístění hrála významnou roli strategická a reprezentativní poloha místa, jíž dával majitel hradu demonstrativně najevo svou moc. Hradní stavby jsou charakteristické svým opevněním, které se zpravidla skládá ze systému příkopů, sypaných valů a především kamenných hradeb, doplněných dalšími fortiﬁkačními prvky (věžice, *bašty, brány atd.). Zástavba je většinou alespoň z části dochována v podobě zdiva. Hrady zahrnují širokou škálu objektů od jednoduchých staveb po složité vícedílné obranné a rezidenční komplexy a bývají doplněny opevněným i neopevněným předhradím s dalším provozním zázemím. Vrcholně středověká města představovala ve společnosti nový prvek, a to jak po stránce sídelní, tak ekonomické, sociální a právní. Jelikož města zpravidla 20 ÚVOD existují od doby svého založení ve středověku až dodnes, je jejich archeologický výzkum značně speciﬁcký. O původní podobě měst se můžeme poučit z několika známých případů neúspěšných založení (ÒDavle) a z fragmentů, které archeologové pracně shromažďují během dynamického rozvoje městských organismů v posledních desetiletích (ÒPraha – Staré Město). Města se vyznačovala do té doby nevídanou organizací veřejného i soukromého prostoru, který byl již od jejich založení jasně deﬁnován pravidelnou parcelací. Omezený prostor parcel vedl k rozvoji takové architektury, která ve vesnickém prostředí nemá obdobu. Speciﬁckým typem archeologických památek jsou tzv. konﬂiktní areály, mezi které patří např. *obléhací tábory hradů, datované nejčastěji do bouřlivého 15. století. Skládají se zpravidla z útočné zóny a zázemí. V útočné zóně, v níž probíhaly boje, zachycujeme palebné pozice, tvořené příkopy, valy a drobnými vkopy pro jednotlivé vojáky i pro těžší palné zbraně a *praky (Ò Chlístovice, Ò Praha-Kunratice, Ò Šťáhlavy). V zázemí tábořilo obléhající vojsko, které si zde často vybudovalo plnohodnotné sídliště včetně rozličných řemeslných dílen. Zázemí bývalo ohrazeno jak proti obléhanému hradu, tak proti případné příchozí nepřátelské pomoci. Čistě vojenskými objekty jsou fortiﬁkace, které vznikaly na počátku novověku v souvislosti se změnami ve vojenství a těžkými konﬂikty své doby, zejména s třicetiletou válkou (Ò Třebel, Ò Volary). Jde převážně o polní *opevnění v otevřené krajině, jejichž koncepce zůstala v zásadě nezměněna až do 19. století. Fortiﬁkace tohoto období mohou být „otevřené“ (linie, redany, lunety) nebo „zavřené“ (*reduty a jejich varianty, jako jsou půlreduta, hvězdicovitá reduta, reduta s půlbastiony a *bastiony; Ò Třebel). Všechny tyto pokročilé fortiﬁkace jsou založeny na promyšleném systému obrany pomocí *ﬂankování a využití těžkého polního dělostřelectva s pěchotou. Poslední kapitolu vývoje „ohrazených areálů“ představuje systém opevnění hranic československého státu, jehož budování bylo zahájeno v polovině 30. let minulého století. Opevnění se mělo skládat z cca 15 tisíc lehkých objektů (betonových pevnůstek) a 1200 těžkých objektů (tzv. pěchotních, dělostřeleckých a dalších srubů), z nichž se ovšem do okamžiku reálného ohrožení podařilo vybudovat jen část (ÒKytlické Mlýny). Samostatné kultovní areály Souvislost některých pravěkých ohrazení s kultovní funkcí již byla zmíněna v předchozí kapitole (neolitické rondely). Objekty spojené s kultem měly v pravěku nicméně asi spíše přírodní ráz. Jako místa uctívání nadpřirozených sil mohly sloužit např. studánky, bažiny, řeky, vrcholky hor, skalní rozsedliny, výjimečné stromy či háje (Ò Nemějice) apod. Soudíme tak alespoň z toho, že v takových místech nalézáme nápadně často obětiny v podobě předmětů, které již nemohly a zřejmě ani neměly být nikdy vyzvednuty, např. bronzové meče v korytě řeky (Ò Libochovany), *depoty bronzových předmětů na dominantních kopcích (Ò Rejkovice) aj. Na rozdíl od západní a severní Evropy v Čechách takřka chybějí doklady pravěké *megalitické architektury, a to jen s několika málo výjimkami, z nichž jednu představuje *menhir u ÒKlobuk. S příchodem křesťanství v průběhu 9. století a zejména ve století následujícím se i v našich zemích objevily první kostely v areálech hradišť (Ò Praha-Hradčany, Ò Kováry, Ò Žalov) a o století později i nejstarší kláštery. Z archeologického hlediska jsou opět zajímavé především ty areály, které zanikly brzy a náhle, a byl tak zakonzervován jejich původní středověký stav (Ò Davle, Ò Kolvín). Pole a areály zemědělské výroby I když ze západní a severní Evropy jsou pravěká a raně středověká pole celkem v hojném počtu známa, z našeho území až na ojedinělé výjimky zatím nikoliv. Situace se mění až pro období vrcholného středověku. Středověká a novověká pole zachycujeme pomocí jejich ohrazení, tzv. *mezních pásů, nebo prostřednictvím úvozových cest, které zpřístupňovaly jednotlivé úseky polností. Meze mohou mít podobu 2–3 m širokého konvexního liniového útvaru, na prudších svazích pak spíše schodů a terasových hran (tzv. agrární terasy). Jádro mezního pásu často tvoří kameny vynesené po orbě z pole (tzv. *snosy), které mají někdy kupovitý tvar a připomínají mohyly. Zemědělské zázemí vesnice se nazývá *plužina a bývá členěno do parcel (Ò Drnek, Ò Knížecí Pláně, ÒSlavonice), které jsou rozměřovány v *lánech. Plužiny mají různá uspořádání, přičemž obvyklá je tzv. záhumenicová plužina, u níž pásy parcel přímo navazují na humna jednotlivých usedlostí. Méně obvyklým indikátorem polí jsou v naší krajině tzv. záhony, tj. konvexní liniové útvary vzájemně oddělené rýhou, jejichž šířka činí zpravidla 4–8 m. Záhony zřejmě vznikaly speciﬁckým způsobem orby (při orbě určitého pásu oběma směry docházelo k přihrnování půdy do středu parcely) a sledují její směr, takže jsou situovány rovnoběžně s dlouhou osou parcel. S hospodařením středověkých vesnic souvisely také hráze rybníků, které někdy zjišťujeme přímo uvnitř vsí (ÒDrahoňův Újezd, ÒVyžlovka). Jde převážně o sypaná tělesa, přepažující nivu vodního toku. Rybníky poblíž vsi sloužily kromě chovu ryb často také k provozu mlýnů. Nejlepším vodítkem pro takovou interpretaci je evidence náhonu k mlýnskému kolu (v podobě rýhy). Areály těžby a specializované nezemědělské výroby Nerostné suroviny hrály v životě společnosti významnou roli už od pravěku. Do reliéfu krajiny se zapsaly především pozůstatky jejich těžby, ale zčásti i zpracování. U archeologických dokladů těžby není vždy zcela snadné určit surovinu, která byla těžena, ani období, v němž těžba probíhala. Již v době kamenné existovala systematická těžba dvou základních druhů kamenné suroviny, a to hornin typu amﬁbolitu na výrobu sekerek a dalších *broušených nástrojů a silicitů (např. pazourku nebo křemence) k výrobě *štípaných nástrojů typu srpových čepelek, hrotů, škrabadel apod. První, avšak velmi zajímavý nález lomů na amﬁbolový rohovec byl nedávno zachycen v severních Čechách (ÒJistebsko), *doly na těžbu suroviny na výrobu štípaných nástrojů jsou pak známy např. z Tušimic na Chomutovsku. Samo- ÚVOD 21 statnou kapitolu představují lomy na stavební kámen, s nimiž se můžeme velmi často setkat v blízkém okolí zaniklých středověkých vesnic (např. ÒDrahoňův Újezd, ÒDrnek). Jak dokládáme na více místech v této knize, obdobím maximálního rozvoje pravěké těžby, výroby a obchodu byla doba laténská. V této etapě se nejméně na dvou místech v Čechách intenzivně těžily i horniny na výrobu rotačních mlýnů neboli žernovů, jedné z inovací doby laténské, a to křemenný porfyr v Ò Oparně a znělec v Rábech u Pardubic. Nepřímo je v tomto období doložena i těžba *švartny na výrobu náramků a tuhy (graﬁtu) jako příměsi do keramiky. Pravěká těžba měděné rudy se ve větší míře zřejmě neodehrávala na našem území; surovina byla importována nejčastěji z alpských ložisek. Často se uvažuje o rýžování kasiteritu jako zdroje cínu v Krušných horách, ale přímé doklady této činnosti zatím chybí. Jejich nalezení by bylo velmi významné, protože zdrojů cínu, nutné příměsi k výrobě bronzu, je v Evropě jen velmi málo, což kontrastuje s všeobecným rozšířením a množstvím bronzových předmětů v době bronzové. Ani pravěká těžba železných rud není v pravěku na našem území doložena, což nejspíše souvisí s tím, že byly čerpány zdroje velmi různorodé, malé, dnes již vyčerpané a současnými metodami nezachytitelné, příp. převrstvené mladší těžbou. Zlato bylo na našem území těženo převážně (byť ne výhradně) rýžováním, tj. získáváním zrnek volného kovu promýváním říčních nebo svahových usazenin v údolích potoků a řek. Pro lokality s tímto druhem těžby jsou typické tzv. *sejpy neboli haldy prorýžovaného materiálu (hlušiny), které mohou vzdáleně připomínat mohyly (Ò Blatná). Rýžování je na českých řekách přímo doloženo až pro období středověku (Ò Šťáhlavy), nicméně je velmi pravděpodobné, že probíhalo už v době laténské (Ò Třebsko) a možná i dříve. V mnohem větší míře můžeme těžbu různých druhů rud doložit ve středověku a novověku, přičemž zejména těžba stříbra a zlata přímo ovlivňovala bohatství státu a jeho celkový ekonomický rozvoj. K počátečním fázím těžby patří kutací objekty, často mimo vlastní ložiskové pásmo, k nimž řadíme zjišťovací a ověřovací rýhy, 22 ÚVOD případně menší jámy. Přípovrchová těžba, exploatující svrchní ložisková pásma, probíhala v nevelkých úklonných či svislých šachticích, na které navazoval systém chodeb a komor sledujících žílu (ÒPísek). Tento druh těžby představoval nejčastější způsob dolování v raném středověku i větší části vrcholného středověku. Povrchovým reliktem těžby je v tomto případě tzv. *obval. Obvaly vytvářejí řady sledující žílu nebo u jiných typů zrudnění obvalová pole. Mezistupněm mezi těžbou hlubinnou a přípovrchovou jsou úzké úklonné šachty. Další objekty vznikají propadem či sesednutím poddolovaného prostoru, tedy druhotnými procesy probíhajícími v těžebních areálech. K těmto objektům patří např. tzv. *pinka, prohlubeň vzniklá propadnutím podpovrchově vydobytých prostor (ÒČistá u Rovné). Hlubinná dobývka je zaměřena na ložiska v hloubkách přesahujících desítky metrů. Její provoz, včetně zabezpečení (např. odvodnění, větrání), je tedy přirozeně technicky nejnáročnější. Typickým dokladem tohoto způsobu dobývky je tzv. *dědičná štola, zajišťující odvodnění důlního díla. Na těžbu často navazovaly zpracovatelské areály s komplikovanými vodními díly, technologickými objekty a patřičným komunikačním napojením a specializovaná hornická sídliště (např. různé mlýny a stoupy: ÒČistá u Rovné, ÒKlášter u Vilémova). Velmi častým dokladem jiných druhů specializované výroby jsou tzv. *milířiště čili místa (plošiny), na nichž stávaly milíře, určené k výrobě dřevěného uhlí (ÒKolvín). V lesních oblastech v okolí těžby rud se nachází zpravidla velké množství milířů (Ò Rejkovice), většinou ovšem nejspíše poměrně mladých. K výrobním objektům, kterým byla věnována systematická pozornost formou povrchového průzkumu i archeologického výzkumu, patří také novověké sklárny (Ò Bedřichov u Jablonce nad Nisou, Ò Lídlovy Dvory). Komunikace Pozemní komunikace propojují lidská sídla a objekty v nich. Komunikace vyššího řádu, dálkové cesty či zemské stezky, spojují celé regiony a tvoří nepominu- telné osy historické krajiny. Mohou být doprovázeny speciﬁckými areály, např. osadami, v nichž bylo možno vyměnit koně, a strážnicemi či drobnými opevněnými sídly situovanými v klíčových bodech trasy (u brodů, v horských průsmycích apod.). Podoba dochovaných reliktů komunikací souvisí s celkovým uspořádáním krajiny. Nejlépe viditelné pozůstatky středověkých a raně novověkých komunikací jsou obvykle doloženy v místech stoupání či klesání v nerovném terénu. Vznikají zde dobře viditelné *úvozové cesty, charakteristické i několik metrů hlubokými a širokými zářezy do terénu. Ve frekventovaných oblastech se objevují paralelní linie či svazky cest. Systematicky byly v české archeologii studovány zejména cesty v Krušnohoří, Českém lese (Ò Obora u Tachova) a na Šumavě (Ò Prachatice, Ò Zhůří u Rejštejna), příležitostně i na jiných lokalitách (Ò Roztoky u Prahy). Pohřební mohyly Hroby a lidské ostatky patří k obvyklým archeologickým nálezům, ale správnému zacházení s nimi je třeba věnovat zvláštní pozornost. V civilizovaném světě je nutno dodržovat jak obecné etické zásady, tak zvláštní pravidla vyplývající z chápání identity a víry komunit, které se k nalezeným ostatkům hlásí. Archeologicky doložitelné způsoby pohřbívání (tzv. *pohřební ritus) byly v minulosti velmi rozmanité. Na našem území se podle tradice jednotlivých archeologických kultur pohřbívala nespálená těla i popel po obřadu žehem, a to do hrobů i sídlištních objektů (zásobních jam, pod podlahu domu), za účasti doložitelných zvláštních obřadů nebo bez nich (případy lidských kostí smíchaných se sídlištním odpadem), s bohatou výbavou i zcela chudě. V těchto zvycích prakticky nelze vysledovat žádný celkový trend, ale je zcela jisté, že preference určitých obřadů vždy souvisela s vírou a symbolickým systémem daného prostředí (jako např. odklon od žehu v souvislosti s šířením křesťanství nebo možná souvislost nedostatku hrobů z konce doby laténské s údajnou vírou v převtělování duší u keltských druidů). Při povrchovém průzkumu lze (kromě novověkých hřbitovů) zachytit prakticky jediný druh pohřební památky, a to *mohyly. Zvyk navršit nad hrobem mohylu, tj. trvalý a často monumentální terénní objekt, se objevuje v různých kulturách takřka po celém světě. V základu tohoto zvyku stojí nejen fyzické odstranění a ochránění mrtvého těla, ale i řada dalších významů: dlouhodobé připomínání památky zemřelého, zdůraznění jeho významu, symbolická ochrana rodového území, vytvoření místa zádušních obřadů, obavy ze zemřelého (jeho oddělení symbolickým kruhem a náspem), reprezentace pozůstalých, společná práce na budování náhrobku apod. V Čechách se pohřební mohyly objevily v některých kulturách eneolitu (ÒNymburk, ÒBřezno u Loun), běžně pak ve střední a mladší době bronzové (např. Ò Dýšina, Ò Malovice u Erpužic, Ò Řepeč, Ò Sepekov, Ò Velká Dobrá), v době halštatské (Ò Hvožďany u Bechyně, Ò Nemějice) a v raném středověku (Ò Bechyňská Smoleč, Ò Vitín). Daný zvyk nebyl praktikován zcela průběžně (z některých kultur ho neznáme) a nemusel být užíván při pohřbu všech členů komunity. Velikost pravěkých mohyl se pohybuje od pár metrů do cca 20 metrů v průměru, dnešní zachovalá výška od několika centimetrů do 2 metrů. Pracnost jejich stavby musela být v některých případech enormní. I když obrovské („knížecí“) mohyly, jaké známe např. z doby halštatské v Německu, u nás nalezeny nebyly, existují případy, které vzbuzují podezření, že k dosypání „mohyl“ byl využit přirozený terénní útvar (ÒLibomyšl). Mohyly se zpravidla vyskytují ve skupinách, tzv. mohylnících. Pravěké *mohylníky se obvykle skládají z několika desítek mohyl, největší až z několika set. Většina mohylníků zanikla už v hlubší minulosti, především vlivem zemědělské činnosti, a proto se dnes vyskytují prakticky pouze v oblastech dlouhodobě zalesněných. Přibližnou představu o původním počtu mohyl v krajině si lze učinit např. na základě výjimečně dobře zachovalého území v okolí Hluboké nad Vltavou, kde je na ploše necelých 20 km2 lesa zachováno 96 pravěkých mohylových pohřebišť s celkovým počtem přes 1000 mohyl (část tohoto území viz Ò Vitín); po- ÚVOD 23 dobnou hustotu ukazují i některé starší archeologické plány z jiných částí Čech (Ò Dýšina, Ò Sepekov). Mohylníky mívají často charakteristické umístění v krajině: preferována jsou místa s dobrým rozhledem (dobře viditelná), ještě v prostorovém kontaktu se zónou sídlišť, např. poblíž vrcholků nižších kopců, na rozvodích, okrajích teras a v horních partiích svahů. Je pravděpodobné, že menší skupiny mohyl (rodinná pohřebiště) doprovázely sídliště jednotlivých pravěkých komunit a byly situovány v jejich blízkém okolí. Pohřební mohyly lze zaměnit s některými přírodními útvary, např. s vývraty stromů nebo tvary vzniklými kolem skalních výchozů, a to zejména v případech, kdy je u skalního výchozu uložen pohřeb překrytý dosypaným materiálem (tzv. polní mohyly doby halštatské v jižních Čechách). Z antropogenních útvarů jiné funkce a stáří hrozí především záměna se snosem kamene (tj. kameny vybranými z polí), milířem (pokud je zachován v kupovité formě), tvrzištěm, sejpem či *odvalem horního díla. Vývoj osídlení Čech Lovecko-sběračské populace využívaly příležitostně celé území české kotliny, jejíž přírodní charakter se během desítek až stovek tisíc let trvání paleolitu a mezolitu výrazně měnil. V souvislosti s výkyvy klimatu se zde střídala tundra, step a les a s těmito změnami i strategie, kterými lidé zajišťovali svou obživu. Šlo o život pohyblivý a využívající všechny dostupné zdroje. Vzhledem k celkové délce období představuje počet dnes známých lokalit v Čechách (několik set) jen nepředstavitelně malý zlomek původních pozůstatků tohoto nejstaršího stadia vývoje lidstva. S koncem poslední doby ledové se oteplilo a v období, kdy se na našem území objevili první zemědělci (6. tisíciletí př. Kr.), Čechy souvisle pokrýval dubový prales, který bylo nutné pro založení polí vyklučit. Do budování zemědělské kulturní krajiny muselo být vloženo velké množství práce, a proto začala vznikat stabilní sídelní síť, která se jen pomalu rozšiřovala. Mapa na str. 25 ukazuje území Čech rozdělené do čtverců o velikosti 5 × 5 km, jejichž barvy odpovídají 24 ÚVOD nejstaršímu období (od neolitu dále), které je v daném čtverci doloženo. Z mapy vidíme, že zemědělské osidlování země začalo v úrodných nížinách severní poloviny Čech, většinou pod hranicí 350 m nadmořské výšky. I když už v neolitu osídlení ojediněle zasáhlo podél hlavních řek i do dalších částí země, trvalo dalších několik tisíc let, než se (během eneolitu a doby bronzové) zformovaly souvisle osídlené regiony v západních a jižních Čechách, oddělené od staré sídelní oblasti prázdnými nebo řidčeji osídlenými pásy území. V době halštatské a laténské postoupilo osídlení ještě dále, zřejmě z důvodu hledání nových zdrojů nerostných surovin. Zásah do nových oblastí je dobře vidět např. v prostoru mezi střední Vltavou a Otavou (Blatensko). Po kolapsu v době kolem přelomu letopočtu se osídlené území (a zřejmě i počet obyvatel) na několik staletí mírně zmenšilo a maximální pravěký rozsah překonalo až během raného středověku. Ve vrcholném středověku došlo k systematické *kolonizaci dosud nevyužitých ploch, a to jak uvnitř dosud osídlené zóny, tak na jejím obvodu. Osídlena byla většina území oddělujících pravěké regiony, jakož i podhůří pohraničních hor. K plnému využití celých Čech a jejich pokrytí lidskými sídly došlo teprve během novověku a industriálního období. V zemědělském pravěku byla základní složkou krajiny pravidelná síť *sídelních areálů, obývaných malými komunitami o velikosti několika rodin, tj. 15–20 lidí. Jak můžeme sledovat systematickými povrchovými průzkumy, sídelní areály sledovaly průběh vodních toků ve vzájemných vzdálenostech 1–3 km. Na základě těchto a dalších podobných údajů lze odhadnout, že v pravěku obývalo Čechy několik desítek tisíc lidí, přičemž jejich celkový počet kolísal a vcelku jen zvolna rostl, takže se v některých obdobích mohl blížit hodnotě 100–200 tisíc lidí. Zásadní změna nastala ve středověku, kdy proběhla hluboká přestavba společnosti a vznikala sídla s velkou koncentrací lidí (větší vesnice a zejména města). V důsledku ekonomických a sociálních změn začal růst počet obyvatel mnohem rychleji, než se zvětšovala rozloha osídleného území. Předpokládá se, že kolem r. 1000 žilo v Čechách kolem 400 tisíc lidí, kolem r. 1200 dvojnásobek a kolem r. 1400 ÚVOD 25 pětinásobek tohoto počtu. Pro konec 18. století hovoří odhady o 3,1 milionu lidí a zhruba dnešního počtu obyvatel dosáhly Čechy ve 20. letech 20. století. • PRÁCE S ARCHEOLOGICKÝM ATLASEM Co v Atlasu najdete? Lokality jsou řazeny podle názvu katastrálního území, na kterém leží, a to z důvodu jednotného a jednoznačného postupu (některé lokality totiž nemají jiný název). Jelikož to však někdy může být pro uživatele zavádějící (např. hradiště Levý Hradec leží na katastrálním území Žalov a je součástí obce Roztoky u Prahy), připojujeme na závěr publikace rejstřík, ve kterém se objevují nejen jména katastrálních území, ale i lokalit s odkazy na příslušný katastr. • • • • Kromě názvu katastru, okresu a kraje uvádí následující katalog u každé lokality: • základní druhové určení lokality a její jméno (pokud jde o jméno samotné lokality, nikoliv jen trati); • datování hlavní *komponenty (nejvýrazněji zastoupeného období) archeologické lokality; • QR kód s odkazem na webové stránky Atlasu; • souhrn významu lokality, tedy i důvodů, proč stojí za to ji navštívit (Význam); • zasazení lokality do historického kontextu, včetně okolností jejího poznávání (Historie); • popis lokality, zejména viditelných archeologických pozůstatků s jejich vysvětlením (Popis) – tato část je odkazy provázána s mapami; • jméno autora příslušného hesla v podobě iniciál v hranatých závorkách; • odkaz na další zdroje informací (Literatura); • souřadnice tzv. navigačních bodů, tj. bodů označených v plánu lokality jako možná východiska k prohlídce (Navigační bod); • stručný slovní popis přístupu k lokalitě (Přístup); • varování před možnými riziky spojenými s návštěvou lokality a upozornění na speciﬁcké podmínky přístupu (Rizika); 26 ÚVOD • heslovité odkazy na další zajímavé lokality v okolí, včetně jejich souřadnic (Okolí). Okolní lokality jsou seřazeny podle vzdáleností vzdušnou čarou od výchozí lokality a jsou zakresleny v příjezdové mapě. V zápatí stránek uvádíme: jméno katastru (uvedeno na všech stránkách; následující údaje pouze na první stránce lokality); informaci v podobě ikon, zda jde o lokalitu s viditelnými reliéfními tvary či ruinami budov (většina případů); lokalitu, na niž proběhly mimořádně významné archeologické výzkumy; lokalitu s historickým příběhem významným pro pojetí národní a kulturní identity; skanzen či muzeum, příp. národní kulturní památku; v podobě dalších ikon informaci o tom, jak dobře viditelné jsou povrchové relikty na lokalitě; hodnocení fyzické náročnosti přístupu a pohybu po lokalitě; délku pěšího pochodu na lokalitu, po lokalitě a zpět z doporučených míst parkování v kilometrech (více údajů je uváděno tehdy, má-li lokalita více částí; délka případných alternativních cest na lokalitu je uváděna v závorce). Atlas obsahuje též vysvětlivky k poměrně širokému okruhu odborných pojmů. Pojmy, které jsou zařazeny ve vysvětlivkách, označujeme v textu „*“, ale vždy jen u prvního použití v příslušné kapitole. Atlas je dále doplněn přehlednou mapou Čech s výskytem popisovaných lokalit (viz str. 490), rejstříkem lokalit a seznamem použité literatury. Seznam literatury pochopitelně nemůže obsahovat veškeré publikace, protože tím bychom čtenáři další studium spíše komplikovali, ale jen výběr základních zdrojů informací, z nichž ty hůře dostupné dáváme k dispozici i prostřednictvím webových stránek Atlasu (viz níže). Mapy a mapové značky Mapy jsou základní součástí Atlasu. Ke každé lokalitě jsou zpravidla připojeny mapy tří měřítek, a to: • • • příjezdová mapa (automapa) zachycující polohu lokality v širším okolí. Tato mapa je zhotovena vždy ve standardním výřezu a měřítku (1 : 300 000). Lokalita, k níž se mapa váže, leží většinou ve středu výřezu a je znázorněna větší značkou. Stejnou, ale menší značkou jsou označeny i lokality „z okolí“ zmíněné Atlasem; přístupová (turistická) mapa ukazující přístup na lokalitu v přiměřeném měřítku a výřezu. Je dbáno na to, aby zde bylo prezentováno doporučené místo parkování a značené turistické stezky, které jsou základní pomůckou při orientaci v terénu. Naproti tomu nebyly (s výjimkou lokality ÒŠťáhlavy) mapovány naučné stezky, které v poslední době v okolí archeologických lokalit často vznikají, ale jejich průběh může být proměnlivý; plán lokality – mapa velkého měřítka ukazující podrobně vlastní archeologický obsah lokality v měřítku podle potřeby. Je-li to třeba, jsou do plánů doměřeny i některé topograﬁcké prvky (např. malé lesní cesty), které mohou napomoci při orientaci na lokalitě. U větších lokalit s relativně jednoduchým archeologickým obsahem je někdy plán lokality spojen s turistickou (přístupovou) mapou. Mapy Atlasu zachycují obraz krajiny, jaký byl dostupný v aktuálních mapách a v terénu v l. 2012–2014. Krajina se však průběžně mění, což postihuje zejména zalesněné terény, u nichž dochází k těžbě, novému zalesnění, přemístění cest apod. Jediným zcela spolehlivým vodítkem při lokalizaci objektů v mapách a plánech jsou proto souřadnice, které jsou udány v textu i zobrazeny v mapách (viz níže). Jako náročný úkol se ukázalo vytvoření vhodných značek pro vykreslení archeologického obsahu map. Nešlo ani tak o bodové symboly (na jejichž vytvoření s námi spolupracoval ing. K. Kuča v rámci projektu NPÚ), ale spíše o plošné značky v plánech větších měřítek a kombinaci geomorfologického popisu objektů (konvexní, konkávní objekty atd.) s jejich funkční interpretací (mohyla, příkop apod.). Jako víceméně nemožné se ukázalo použití tradičního odborného vyjádření pomocí hran a spádnic, a proto bylo třeba najít alternativní, jednodušší způsob plošného vyjádření s využitím barevných ploch a šrafů. Fialovou barvu jsme pro archeologický obsah zvolili záměrně, protože jde o barvu, která je dostatečně výrazná a v jiných vrstvách mapových informací se obvykle neuplatňuje. Základem pro vytváření topograﬁckého podkladu Atlasu byla Základní báze geograﬁckých dat České republiky (ZABAGED®) Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, odvozená od Základních map ČR v měřítku 1 : 10 000. Její výškopisná složka byla v některých případech nahrazena vrstevnicemi Digitálního modelu území v měřítku 1 : 25 000 (DMÚ25), spravovaného Vojenským topograﬁckým ústavem v Dobrušce. Problémem využití obou datových zdrojů je především jejich generalizace, která někdy neumožňuje zcela přesné prolnutí topograﬁckého a archeologického obsahu (archeologické objekty byly zpravidla zaměřeny mnohem přesněji, ve větším měřítku). V takových případech byly některé topograﬁcké prvky vynechány nebo nahrazeny námi zaměřenými objekty; v některých dalších případech (zejména u generalizovaných vrstevnic) nezbylo než se s touto okolností smířit. Archeologické mapování a technologie 21. století Devadesátá léta minulého století znamenala pro českou archeologii nejen změnu k obecně příznivějšímu společenskému klimatu, ale i nástup a posléze běžné použití nových technologií, vesměs souvisejících s digitalizací informací a elektronizací všech sfér našeho života. Kromě počítačů jako takových a s nimi souvisejících možností hromadného zpracování dat (databází) šlo např. o technologii geograﬁckých informačních systémů (GIS), která se od té doby stala běžnou výbavou všech pracovišť vytvářejících mapy a pracujících s prostorovými informacemi. I všechny naše mapy byly sestaveny z různých vrstev digitálních map, které byly zpracovávány a kombinovány v prostředí GIS. Zásadní přínos pro archeologii představovala i technologie navigačních systémů (GPS), která umožnila snadný, rychlý a relativně přesný sběr terénních dat a posléze i jejich prezentaci veřejnosti. Běžná dostup- ÚVOD 27 nost GPS dnes umožňuje jednoduché nalezení objektů v krajině, jejich jednoznačnou lokalizaci a sdílení dat. Propojení GPS s mobilními telefony a metodami virtuální či rozšířené reality zřejmě v nejbližší době přinese zájemcům o archeologii další, zatím jen neurčitě tušené možnosti a zdroje informací. Kromě těchto technologií jsme v Atlase mohli použít několik dalších, dosud ne zcela běžných postupů. Jedním z nich je vytváření panoramatických fotograﬁí, které se pro naše účely ukázaly jako mimořádně vhodné. Klíčovým problémem fotodokumentace archeologických terénních situací, a to zejména v zalesněných oblastech, je totiž okolnost, že relikty lze rozpoznat jen zblízka, ale zároveň je nutno zachytit je v širokém výřezu, aby bylo srozumitelné jejich zasazení do krajiny. Automatické spojení různě nasměrovaných záběrů představuje řešení, kterým se podařilo vytvořit obrazy lokalit s vysokou vypovídací hodnotou a přitom minimálně zkreslené širokoúhlým objektivem. Panoramatické fotograﬁe se do jisté míry staly jedním z proﬁlujících vizuálních prvků této publikace. Velmi významnou inovací, se kterou je širší veřejnost u nás seznamována víceméně poprvé, je aplikace *leteckého laserového skenování (LLS, též LiDAR), která se v české archeologii stala známou teprve v posledních 5–6 letech. Využití laserového skeneru neseného letadlem umožňuje vytvořit velmi přesný výškopisný model terénu. V případě námi užitých dat (poskytovaných Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním) připadají na každý m2 území v průměru 1–2 měření s výškovou přesností 15–30 cm. K takovému mapování českého území dnes dochází nezávisle na archeologii, ale jeho výsledky jsou pro ni za dostupnou cenu k dispozici. Na snímcích je zpravidla vidět dosud netušené bohatství *antropogenních reliktů, a to především v terénu, který je pokryt lesem, protože při zpracování měření je možné odlišit odrazy laserových paprsků od korun stromů a od terénu pod nimi (viz box Archeologie na dálku u lokality ÒKnížecí Pláně). Výsledkem je pak nejen přesné zobrazení archeologických stop, ale i jejich velmi působivá prezentace. Není proto divu, že autorský tým Atlasu neodolal a vedle topograﬁckých map do publikace zařadil i řadu tzv. lidarových (LLS) 28 ÚVOD snímků, jakkoliv jejich informace do jisté míry opakuje informaci obsaženou v plánech lokalit. Počítačové zpracování LLS snímků nabízí řadu možností. V této knize používáme nejčastěji zobrazení typu „hillshade“ (stínovaný model), tj. virtuální osvětlení počítačového modelu nízkým světlem z určitého úhlu, zpravidla z levého horního rohu. Tmavé plochy představují zastíněná místa, světlé plochy jsou naopak vystaveny osvětlení. Druhým užitým typem zobrazení je „model lokálního reliéfu“, u nějž se v počítači odstraní (vyhladí) větší a plynulé trendy v nadmořské výšce a ponechají se pouze náhlé lokální rozdíly, zpravidla důsledky lidských zásahů do terénu. Neobvyklá převýšení nad terénem jsou pak zobrazena červeně, zahloubené objekty modře. GPS, mobilní telefony a doplňkové informace U každé lokality udáváme souřadnice nejméně jednoho „navigačního bodu“. Tento údaj může návštěvník použít k navigaci, příp. k ověření místa, na němž se právě nachází, a to pomocí přístroje GPS. Stejnou službu dnes nabízejí i různé aplikace pro mobilní telefony. Navigační body zpravidla neleží ve středu lokality, nýbrž na jejím okraji, v místech, kde předpokládáme vstup na lokalitu. Navigační bod je zakreslen i v mapách. Souřadnice, které v Atlase užíváme, jsou buď zeměpisné (zeměpisná šířka a délka; uváděny v textu) nebo rovinné (systém UTM, po obvodu map; viz níže). Pokud uživatel hodlá tyto informace využít, musí svůj přístroj GPS nastavit do příslušného typu a formátu souřadnic (u turistických přístrojů lze volbu souřadnicového systému provést zpravidla ze základního menu volbami „Nastavení“ – „Jednotky“ – „Formát souřadnic“). Při nastavení přístroje GPS je třeba se rozhodnout, se kterým typem souřadnic (zeměpisné vs. rovinné) hodláme pracovat. V případě zeměpisných souřadnic zvolte variantu „hddd°mm'ss.s"“ s elipsoidem „WGS-84“, což odpovídá údajům v Atlase. Pozor: pokud by byl zvolen elipsoid jiný, tatáž číselná hodnota souřadnic by znamenala polohu o desítky metrů jinou. V případě práce s rovinnými souřadnicemi, které jsou uvedeny po obvodu map, je třeba nastavit přístroj na souřadnicový systém „UTM UPS“ a elipsoid rovněž „WGS-84“. Při zadávání souřadnic je pak třeba zvolit zónu 33U (pokud není automaticky nastavena). Častější uživatelé map a GPS vědí, že v ČR jsou paralelně používány různé souřadnicové systémy (JTSK, S-42, UTM), nemluvě o speciálním systému, který donedávna používali archeologové (určení polohy v mm od západní a jižní sekční čáry Základních map ČR různých měřítek). Zavedeným nástrojem evidence nemovitostí v ČR je (zejména z důvodů své přesnosti) souřadnicový systém JTSK, s nímž ovšem zpravidla neumějí pracovat běžné přístroje GPS. Další nevýhodou tohoto systému je, že jeho svislá osa není orientována přesně k severu. Standardem turistických map a mezinárodních aplikací (včetně vojenských) se dnes postupně stává tzv. Univerzální transverzální Mercatorův systém souřadnic (UTM) na elipsoidu WGS-84, který používáme i v mapách této publikace. Jde o rovinný systém, který dělí zemský povrch do poledníkových pásů o šířce 6° (celé Čechy spadají do pásu 33, jehož středem je 15. poledník) a rovnoběžkových pásů o šířce 8° (Čechy spadají do rovnoběžkového pásu „U“, tedy celkově do sektoru 33U). Vodorovná vzdálenost (tzv. easting) se měří od myšlené linie ve vzdálenosti 500 km vlevo (západně) od středového poledníku (který má tedy vždy hodnotu 500,000); svislá vzdálenost (northing) je měřena od rovníku. Aplikace mobilních telefonů zpravidla udávají zeměpisné souřadnice, ale místo rovinných souřadnic UTM často používají jen z nich odvozený, tzv. hlásný systém UTM (MGRS – Military Grid Reference System). V tomto systému jsou sektory UTM (v případě Čech tedy „33U“) dále rozděleny na čtverce 100 × 100 km podle schématu uvedeného na vedlejším obrázku. Číselné hodnoty souřadnic MGRS se uvádějí v rámci těchto čtverců (ušetří se tedy číslice vlevo) a podle požadované přesnosti se vypouštějí i číslice vpravo (pokud lokalizace nemusí být přesná na 1 metr, ale třeba jen na 10, 100 nebo 1000 m). Průsečík 14. poledníku a 50. rovnoběžky (zhruba u Nižboru), který má v UTM souřadnicovou hodnotu 33U E 428333 : N 5539109, bude mít v MGRS (s přesností 1 metru) hodnotu 33UVR 28333 39109, resp. (s přesností 100 m) 33UVR 283 391. Abychom vyšli vstříc srozumitelnosti našich map i v tomto souřadnicovém systému, uvádíme na horním okraji každé mapy a LLS snímku i sektor MGRS, a to modrou barvou. K převodu souřadnic UTM do MGRS stačí použít tento kód a z vodorovné souřadnice UTM odebrat jednu číslici, ze svislé pak dvě číslice zleva. Převod souřadnic mezi různými systémy dnes umožňují kvalitní a uživatelsky jednoduché programy (např. Unitrans; k volnému stažení na www.archeologickyatlas.cz). Čtenáři, kterého některá z popsaných lokalit v Atlasu zaujme, dáváme prostřednictvím výše uvedených webových stránek možnost získat o ní další, doplňující informace. Na uvedené webové adrese jsou umístěny složky k jednotlivým lokalitám, obsahující jak fotograﬁe, které se do publikace již nevešly, tak odborné články a zprávy, na něž v této knize odkazujeme. Kromě toho jsou zde k dispozici ke stažení i mapy a plány, aby si je uživatel mohl uložit či vytisknout a v terénu použít místo knihy. Proto také u každé kapitoly uvádíme QR kód, který obsahuje odkaz na příslušnou část webové stránky, a umožňuje tak snadné vyhledání a prohlížení údajů přímo v terénu pomocí mobilního telefonu s internetovým připojením (pro čtení QR kódů je zdarma dostupná řada aplikací). ÚVOD 29 PŘÍSTUP K ARCHEOLOGICKÉMU DĚDICTVÍ Památková ochrana archeologických lokalit a nálezů Archeologické nálezy jsou chráněny zákonem č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči (dále Památkový zákon), § 176 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) a tzv. Maltskou konvencí (ETS č. 143), která deﬁnuje základní principy péče o archeologickou část kulturního dědictví v Evropě. Obecnou prioritou této úmluvy je ochrana archeologického fondu v jeho přirozeném prostředí, tj. v krajině (též *in situ). Úmyslné ničení archeologických nemovitých a movitých nálezů může být stíháno nejen v rámci sankcí Památkového zákona, ale také soudně podle trestního práva. Český právní systém používá pojem „území s archeologickými nálezy“, pod kterým rozumí prostor, v němž je prokázána přítomnost nemovitých a/nebo movitých archeologických nálezů, a také území, na kterém lze archeologické nálezy odůvodněně očekávat. Každý, kdo na takovém území provádí stavební, těžební či jiný zásah do terénu, je povinen postupovat podle ustanovení Památkového zákona, tedy zejména hlásit předem svůj záměr Archeologickému ústavu a umožnit provedení případného *archeologického výzkumu. Jako území s archeologickými nálezy je chápáno celé území ČR kromě míst vytěžených či jinak prokazatelně znehodnocených. Nelze-li se zásahu do terénu s archeologickými nálezy vyhnout, je nutné provést tzv. záchranný archeologický výzkum. Tento pojem ovšem neznamená záchranu památky v pravém slova smyslu, nýbrž její dokumentaci a přenesení movitých součástí do muzea. Pokud při jakémkoli jiném terénním zásahu dojde k náhodnému objevu archeologického nálezu, je třeba takový nález neprodleně oznámit Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu, a to buď přímo, nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo. Jde-li o nález s velkou hodnotou, např. soubor mincí, bronzových či železných výrobků, může být nálezci, pokud nález řádně oznámí, přiznána krajskými úřady odměna do výše 10 % kulturně historické hodnoty nálezu či hodnoty drahého kovu (upravuje vyhláška č. 66/1988 Sb.). 30 ÚVOD Některé lokality, včetně těch, které jsou součástí jiných druhů památek (přírodních, architektonických atp.), jsou chráněny i zápisem do Ústředního seznamu kulturních památek ČR; takových lokalit je v ČR kolem 1300 (stav k r. 2009). Každý stavební či jiný zásah do terénu na těchto lokalitách musí být posuzován zvlášť pozorně a měla by být preferována taková řešení, která co nejméně poškodí archeologické nálezy a celkový ráz místa. Prohlášení archeologické lokality za kulturní památku se děje na základě návrhu, který Ministerstvu kultury ČR podává Akademie věd ČR, ale v principu může návrh podat kdokoli prostřednictvím jednoho z Archeologických ústavů AV ČR. Archeologické movité nálezy jsou ve veřejném vlastnictví. Od r. 1958 nesmějí být získávány jinak než archeologickým výzkumem, který může být prováděn pouze k tomu oprávněnými organizacemi a osobami (viz box Archeologie a právo na minulost u lokality ÒRejkovice). Tato skutečnost zabraňuje jakékoli jiné formě záměrného vyzvedání movitých archeologických nálezů z jejich původního uložení v terénu. V r. 2005 bylo výlučně státní vlastnictví archeologických movitých nálezů novelou Památkového zákona rozděleno mezi kraje, stát a obce, které o nálezy pečují prostřednictvím specializovaných, jimi zřizovaných institucí (muzeí). Ohrožení archeologických lokalit Archeologické dědictví je prakticky všudypřítomné, a je proto logické, že musí průběžně ustupovat potřebám současného života. Proto je také vhodnější chápat péči o archeologické prameny nikoliv jako jejich „ochranu“ za každou cenu, nýbrž jako rozumné „hospodaření“ s nimi. Základním úkolem je zajistit, aby k ničení archeologického fondu nedocházelo zbytečně a tam, kde to není nutné. Faktorů, které archeologické lokality ohrožují, je mnoho. Negativní vliv těch, které zničí konkrétní lokalitu náhle a totálně (jako např. výstavba, těžba), lze důslednou aplikací platných zákonů celkem účinně minimalizovat. Mnohem horší dopady mají procesy, které probíhají pomalu, bez konkrétního známého původce, ale na obrovských plochách. K takovým faktorům pa- tří zejména zemědělské obdělávání půdy v kombinaci s procesy eroze (byť jsou v poslední době zemědělské postupy poněkud šetrnější než dříve), těžba dřeva v lesích a v posledních desetiletích vzrůstající intenzita nelegálního průzkumu detektory kovů. Je třeba přiznat, že v důsledku různých příčin přispěli u nás k ne zcela dobrému stavu archeologického dědictví sami archeologové. Nejde jen o minulost, kdy archeologové vedeni touhou po poznání rozkopali bez dostatečného metodického zázemí skoro všechny pravěké mohyly, nebo o to, že na některých lokalitách lze dodnes vidět i na leteckých mapách portálu Google nezaházené archeologické sondy z 80. let. Podstatnější je, jak relativně malou pozornost u nás archeologové věnovali a zatím věnují systematickému vyhledávání a evidenci archeologických lokalit, které jsou hlavní podmínkou jejich efektivní ochrany. Řada možností byla v tomto ohledu zmeškána deﬁnitivně, jako např. během rozorávání mezí a při intenziﬁkaci zemědělské výroby v 50.–60. letech. Tehdy bylo možno na povrchu terénu sbírat tisíce čerstvě vyoraných zlomků keramiky z podpovrchových objektů, které se během následujících desetiletí postupně rozpadly. V jiných zemích povrchové průzkumy probíhaly systematicky; např. v Polsku bylo od 70. let během tří desetiletí tímto způsobem zmapováno celé území státu a zjištěno kolem 400 tisíc archeologických lokalit. Navíc teprve v posledních letech se v ČR rozbíhá systém registrace terénních výzkumů a (ve srovnání s ostatními zeměmi) existuje u nás jen málo způsobů, jak organizace oprávněné k provádění archeologických výzkumů (kterých je u nás mimořádně mnoho) přimět k tomu, aby poskytovaly o výsledcích svých výzkumů relevantní informace do všeobecně přístupného informačního systému. Domníváme se, že základním předpokladem správného hospodařeni s archeologickým dědictvím je jeho poznaní, evidence a rozšíření poznatků o něm na veřejnosti. Např. většina případů ničení památek v českých lesích není důsledkem zlé vůle, ale spíše neznalosti, nedbalosti a informačního šumu při přenosu informací od odborníků k orgánům státní správy a k těm, kdo v krajině pracují. Dohled poučené veřejnosti, která zná hodnotu svého okolí a je ochotna na ně dbát – třeba jen hlášením špatného stavu nebo podezřelých aktivit – může chránit památky efektivněji než policie a několik stovek profesionálních archeologů. Co můžeme udělat pro archeologické dědictví? Návštěvník archeologické lokality by měl především respektovat skutečnost, že terén a povrchové vrstvy jsou základním zdrojem archeologických informací. Není proto přípustné, aby návštěvník jakýmkoli způsobem do terénu zasahoval kopáním či přemisťováním materiálu. Lokality by rozhodně neměly sloužit jako tábořiště, lezecká stěna nebo dráha pro motocykly a horská kola. Většině lokalit v lesích by prospělo, kdyby jejich prostor byl po dohodě s vlastníkem pozemku čas od času upraven, např. vysekáním křovin. Uvažovat je třeba i o úpravě hospodářských postupů na památkách. Archeologické lokality by měly byt vhodně označeny a prezentovány na informačních tabulích. Odbornici rádi poskytnou podklady, ale samo provedeni musí byt zpravidla v režii místních úřadů a zájemců. Archeologické dědictví je materiální pamětí, která nám pomáhá pochopit naše místo ve světě, poznat svou identitu a vyrovnat se s relativitou vlastního pohledu na svět. Patří do krajiny, která se průběžně mění a k níž máme určité povinnosti, mimo jiné i tu, předat ji pokud možno zachovalou svým nástupcům. Vstupujte do ní s očima vnímavýma i k té její speciﬁcké dimenzi, v niž jsou uloženy křehké stopy věcí a lidi již neexistujících. Při troše úsilí uvidíte nejen odraz skutečností důvěrně známých, ale i dalších, dosud nepoznaných, hůře pochopitelných, a proto obohacujících; těch, které k nám hovoří přes vzdálenost času. Stojí to za námahu. [mk] Literatura: Sahlins 1976 (pravěká ekonomika); Smetánka – Klápště 1979 (geodeticko-topograﬁ cký průzkum); Renfrew 1987 (archeologie a jazyk); Dreslerová 1995 (sídelní struktura, demograﬁe); Kuna a kol. 2004, 2007 (nedestruktivní metody, teorie archeologie); Neustupný 2010 (teorie archeologie); Gojda – John a kol. 2013 (LLS). ÚVOD 31 MAPOVÉ ZNAČKY / MAP SYMBOLS TOPOGRAFICKÉ PRVKY A ORIENTAČNÍ BODY / TOPOGRAPHIC FEATURES AND LANDMARKS silnice, zpevněná cesta / roads polní a lesní cesta, pěšina / ﬁeld and forest path, footpath informační tabule / information panel viklan / rocking stone jeskyně / cave rozcestník / signpost hájovna / forester’s lodge směr pokračování cesty / path continues in this direction značené turistické cesty / marked tourist paths lesní školka / forest tree nursery les s pasekou, průsek / forest clearing, operation forest aisle mokřina / marsh konec značené cesty / end of tourist path naučná stezka / educational trail parkoviště /doporučené místo parkování; nádraží / parking reccomended parking place; railway station zastávka tramvaje; autobusu / tram stop; bus stop důležitý (chráněný) strom / important (protected) tree socha, památník / statue, memorial kříž, Boží muka / cross, wayside shrine zvonice / bell tower výhled / view muzeum, skanzen / museum, open-air museum rozhledna / lookout tower státní hranice / state border vysílač (stožár) / transmitter (pylon) navigační bod / navigation point pramen / spring ARCHEOLOGICKÉ OBJEKTY A KOMPONENTY / ARCHAEOLOGICAL FEATURES AND COMPONENTS objekty převážně zarostlé vegetací / features mostly covered by vegetation budova / building hradiště / hillfort vesnice / village hrad / castle objekty s převážně odhaleným zdivem / features with visible stone or brickwork mlýn / mill vojenský objekt, polní opevnění / military feature, ﬁeld fortiﬁcation plocha areálu/komponenty / site area tvrz, tvrziště / fortiﬁed manor, moated site dvůr / manorial farmyard bunkr / pillbox (20th cent.) 32 ÚVOD kultovní místo / ritual site kostel; synagoga / church; synagogue sejpy / goldwashing (panning) spoil heaps vápenka, sklárna / lime works, glassworks zřícenina kostela / church ruins pinky, obvaly, jiné těžební objekty / mining features (shafts, spoil heaps, depressions, other mining features) milířiště, milíř / charcoal production platform, coal kiln klášter / monastery zřícenina kláštera / monastery ruins pohřebiště, hřbitov / cemetery, graveyard vstup do štoly / adit halda / mining spoil heap pole, plužina / ﬁeld, ﬁeld system zaniklý rybník / deserted pond studna / well bojiště / battleﬁeld mohyla, mohylník / barrow, barrow cemetery snos / clearance cairn lom / quarry hraniční kámen / border stone areál zaniklých cest / area (cluster) of hollow ways TERÉNNÍ TVARY V PLÁNECH NALEZIŠŤ / RELIEF FORMS ON SITE PLANS konvexní plocha / convex feature lineární konvexní útvar (val) / linear convex feature (rampart, earthworks) konkávní plocha / concave feature lineární konkávní plocha (příkop) / linear concave feature (ditch) reliéfně vyznačená hranice katastru / municipal boundary marked by relief předpokládané (rekonstruované) zdivo / assumed (reconstructed) masonry terénní hrana / relief edge pomocná linie (členění areálu) / auxiliary line (site division) antropogenní terénní hrana / anthropogenic relief edge (terrace, lynchet, etc.) archeologická sonda / archaeological trench nerovný („neklidný“) terén, plocha s objekty / uneven terrain, surface with features pravděpodobný (nejistý) obvod lokality / probable (unclear) site boundary plošina (zrcadlo) / platform skalní blok / rock formation zdivo, zděný objekt / masonry, brick or stone feature skalní hrana / rock edge zděný objekt zastřešený / roofed over brick or stone feature úvozová cesta / hollow way mohyla narušená vkopem / barrow damaged by trench mohyla rozvalená / dismantled barrow mohyla nezřetelná / indistinct barrow starý tok řeky / old river/stream vypálená plocha / burnt surface mezní pás / ﬁeld boundary zachovalá mohyla / barrow (preserved) zaniklá vodoteč, náhon / old watercourse, millrace příznak (např. vegetační, půdní) na leteckém snímku / crop (soil, etc.) mark on aerial snap ÚVOD 33 CHARAKTERISTIKA LOKALITY (ZÁPATÍ STRÁNKY) – SITE CHARACTERISTICS lokalita s reliéfními objekty / site with relief features místo s významnými nálezy a/nebo archeologickým výzkumem / site with important ﬁnds and/or archaeological excavations lokalita s ruinami zděných budov / ruins of stone/brick structures lokalita s historickým příběhem / site with a historical narrative muzeum, archeoskanzen / museum, open-air archaeological museum NKP národní kulturní památka / national cultural monument VIDITELNOST PAMÁTKY / MONUMENT VISIBILITY nelze přehlédnout / can’t be missed dobře se dívat / keep an eye out nutno hledat / search needed NÁROČNOST TRASY / APPROACH DIFFICULTY LEVEL Æ snadná (zpevněná cesta, po rovině) / easy (solid road, no elevation) Æ středně obtížná (nezpevněná cesta, zvlněný terén) / moderate (dirt road, hilly terrain) Æ vztah k obrázku, obrázek na vedlejší straně / link to illustration, illustration on the neighbouring page * náročná (prudký svah, suť, skály apod.) / demanding (steep slope, rubble surface, rocks, etc.) SYMBOLY V TEXTU / TEXT SYMBOLS Ò 34 ÚVOD odkaz na lokalitu publikovanou v této knize / site described in this book Ö, Ö Ö odkaz na vysvětlivky na konci knihy / explanation available in the end of this book "Nemo viam veteram vel amici spernat amorem! – Nikdo ať nepohrdá starou cestou a přátelskou láskou!" KATALOG LOKALIT (Středověké přísloví) Davle, okr. Praha-západ. Svazek středověkých úvozových cest u sv. Kiliána. Foto Z. Kačerová, 2013. 35 ALBRECHTICE U SUŠICE, okr. Klatovy, Plzeňský kraj Pravěké hradiště Sedlo 600 př. Kr. až přelom letopočtu, příležitostně i později Význam: Pravěké hradiště v dominantní krajinné poloze a velké nadmořské výšce. Historie: Opevněný areál na vrchu Sedlo u Sušice v podhůří Šumavy je s nadmořskou výškou 880–902 m po *hradišti Obří hrad u Studence nejvýše položeným pravěkým opevněním v Čechách. Jde v podstatě o skalní pevnost – systém fortiﬁkací, který využívá místní skály a skalky a doplňuje je nasypaným *valem z kamenů a hlíny. Archeologické nálezy *datují areál do mladší doby halštatské a časné doby laténské (6.–5. století př. Kr.). V tomto období byly patrně vystavěny valy kolem vrcholu hory. Opětovně se místo užívalo v mladší době laténské (2.–1. století př. Kr.), s poněkud menší intenzitou pak i v mladší době římské a v raném a vrcholném středověku (od 9. století dále). Při *archeologic- 36 kém výzkumu ve 30. letech 20. století byly prozkoumány pozůstatky dvou zahloubených obydlí (*polozemnic) s početnými nálezy sídlištního charakteru z časné i mladší doby laténské. Archeologové zde nalezli ohniště, zlomky keramiky i celé nádoby, hliněné přesleny, tkalcovská závaží a další předměty. Podle nejčastějších výkladů mělo hradiště původně obrannou funkci, a sloužilo tedy jako útočiště pro okolní obyvatelstvo. V některých obdobích zde mohla sídlit společenská elita; v této souvislosti budí pozornost především nálezy z mladší doby laténské, z níž kromě běžných sídlištních předmětů pochází i prestižní malovaná keramika a zlomek importované bronzové nádoby ze severní Itálie – opěrka (držátko) cedníku. Sídelní funkci naznačuje také přítomnost pramenů pitné Ó Hradiště Sedlo od západu. Foto A. Danielisová, 2014. £ Plán lokality podle Chytráček – Metlička 2004; upravila A. Danielisová. Æ 3,0 km vody v severozápadním rohu areálu a za severní linií opevnění. Na druhou stranu, určitými rysy se hradiště Sedlo podobá starším hradištím typu Plešivec (ÒMukov, ÒRejkovice), u nichž lze předpokládat funkci kultovních center. Této interpretaci ovšem zcela neodpovídá sídlištní ráz nálezů a doklady dálkového obchodu, spojeného s přítomností vyšší společenské vrstvy. Pokud hradiště skutečně sloužilo k pobytu společenské elity, mohlo její postavení souviset s rýžováním zlata na řece Otavě. Nejbližší další známé lokality doby laténské se sice nacházejí až v Sušici a souvislejší pravěké osídlení začíná přibližně od linie Rabí–Volyně, z okolí Kašperských Hor ovšem pocházejí doklady rýžování zlata a ty je podle některých badatelů možné spojovat již s dobou laténskou. Hradiště je situováno v dominantní poloze, dobře viditelné v rámci předhůří Šumavy. Místo mohlo sloužit jako dobrý orientační bod v krajině, ačkoliv samo neleží na žádné významné dálkové komunikaci. Z vrcholku hory se nabízí dokonalý přehled o širokém okolí, na sever až k vrchu Třemšín u Rožmitálu a k Zelené hoře u Nepomuku. V době římské a ve středověku proto hradiště nejspíše sloužilo jako hlídkový či strážní bod. Ö Kamenný val na východní straně hradiště. Foto A. Danielisová, 2014. Ò Cesta procházející kamenným valem na západní straně hradiště (C). Průchod valem není původní. Foto A. Danielisová, 2014. ALBRECHTICE U SUŠICE, okr. Klatovy, Plzeňský kraj 37 Popis: Hradiště obklopuje jednoduchý val bez příkopu, kopírující vrchol hory Sedlo. Tvar terénu určuje podobu celého areálu – je poměrně úzký (30–110 m) a protáhlý v ose od severozápadu na jihovýchod. V tomto směru dosahuje hradiště délky 440 m, ohrazená plocha má rozlohu 2,9 ha. Nejvyšší bod (902 m n. m.) je situován v místě původní *akropole (F), na níž dnes stojí rozhledna. Valy měří celkově 920 m a jsou patrné víceméně po celém obvodu hradiště. Při jejich stavbě bylo využíváno přirozené konﬁgurace terénu a skal, které byly propojeny jednoduchým valem z kamenů, hlíny a původně patrně i ze dřeva. Při pohledu z vnějšku dosahuje val převýšení až 10 m, z vnitřní strany činí jeho výška 1–1,5 m. Na západní straně cesta po červené turistické značce přímo protíná val (C) a po levé straně (ve směru do hradiště) stojí velké skalisko (tzv. sluj, G). Na řezu valem je v těchto místech znatelné začervenání kamenů a i při archeologickém výzkumu zde bylo pozorováno „spečení" valu, tj. propojení masy kamenů působením vysokého žáru. Vznik tzv. *spečených valů patří k dlouhodobým archeologickým záhadám – někteří badatelé v nich vidí záměrné spálení hradeb za účelem zpevnění, jiní přičítají jejich vznik požárům při vojenských konﬂiktech. Za valem ve střední partii opevnění byla objevena hromada oblázků, pravděpodobný sklad munice do *praků. Do hradiště vedly původně dva vstupy, a to brána A v severozápadní části areálu, přirozeně chráněná skálou (z cesty je třeba odbočit doprava a sledovat val až k bráně), a brána B, považovaná za hlavní vstup do hradiště z jihovýchodní strany. Brána 38 ALBRECHTICE U SUŠICE, okr. Klatovy, Plzeňský kraj B je řešena *ulicovým vstupem mezi dvěma valy a skalními útvary v délce 17 m a šířce 1,5 m. Někteří autoři uvádějí, že na jihovýchodní straně hradiště jsou viditelné „*bastiony“ – strážní pozice v linii valu (D). Ve všech případech jde ale spíše o původní napojení valu na skálu. Dvě menší valové linie nejasného stáří údajně člení plochu v její východní polovině, v současné době je však patrný pouze jeden z těchto vnitřních valů (E). [ad] Literatura: Dubský 1933, 1949; Beneš A. 1980; Zavřel 2000; Waldhauser 2001; Chytráček – Metlička 2004. Navigační bod: N 49°11'21.99", E 13°34'19.26" (vstup od východu); N 49°11'29.31", E 13°34'00.77" (vstup od západu). Přístup: Z doporučeného místa parkování v Albrechticích po červené turistické značce až na hradiště. Rizika: Výstup od jihovýchodu je poněkud náročnější. V zimě mohou cestu ovlivňovat sněhové podmínky. Okolí: [1] Žlíbek (KT), hrad Kašperk: N 49°09'58.20", E 13°33'52.04" (2,7 km). [2] Žlíbek (KT), zřícenina hradu Pustý zámek: N 49°09'54.78", E 13°34'10.66" (2,8 km). [3] Kašperské Hory (KT), archeologický skanzen se středověkou úpravnou zlaté rudy: N 49°08'31.19", E 13°33'39.32" (5,4 km). Ò Pohled k jihu na hrad Kašperk z nejvyššího místa hradiště. Foto Z. Kačerová, 2014. ALBRECHTICE U SUŠICE, okr. Klatovy, Plzeňský kraj 39 BEDŘICHOV U JABLONCE NAD NISOU, okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj Novověká sklářská huť 17.–19. století Význam: Jedna z nejstarších sklářských hutí v Jizerských horách. Historie: Sklářská huť v Bedřichově patří mezi nejstarší a nejdéle působící sklářské provozy v Jizerských horách; založil ji již r. 1598 mistr Petr Wanderer. Dochovala se dokonce kupní smlouva z r. 1602 mezi tímto sklářským mistrem a původní majitelkou pozemků, hraběnkou Kateřinou z Redernu, která kupujícímu zaručovala práva na pálení dříví na popel (z popela byla získávána potaš, používaná na výrobu draselného skla), rybolov v okolních potocích, vaření piva a dovoz vína pro pokrytí spotřeby sklárny, zřízení pily a mlýna. Sklářský mistr, jeho potomci i dělníci byli navíc osvobozeni od roboty. Hutní statek se postupně rozrůstal, až v sobě zahrnul kromě vlastní sklárny i funkční mlýn, *stoupu a obytný dům sklářského 40 mistra. Ve druhé polovině 18. století ale začala huť upadat pro nedostatek dřeva, až byla nakonec na počátku 19. století deﬁnitivně opuštěna. V prostoru sklárny proběhlo od 70. let 20. století několik *archeologických výzkumů, které lokalitu vymezily a zachytily její hlavní objekty. Přinesly také bohatý soubor sklářského nářadí (např. železné nože, nůžky a kleště na tvarování lustrových závěsků), polotovarů i vlastních výrobků (nádobky různých tvarů a velikostí, kalamáře, lustrové závěsky, knoﬂíky apod.), keramiky i předmětů ilustrujících běžný život v huti (kovové přezky, mince). Soudobé písemné a *ikonograﬁcké prameny i známé archeologické analogie naznačují, že centrum sklářské huti v raném novověku tvořila dvoukomorová pec oválného půdorysu. Hlavní tavicí pec byla zpravidla kupo- Ó Celkový pohled na lokalitu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Stará a kol. 2002. Æ 0,5 km lovitě zaklenutá a k ní se přimykala nižší chladicí pec (tzv. vošovna). Obě pece se vyhřívaly buď z jednoho nebo ze dvou topenišť. Ve stěnách pece se nacházely malé otvory, skrze něž skláři nabírali z keramických pánví píšťalami roztavenou sklovinu; pracovní prostory před jednotlivými otvory se označovaly jako tzv. verštaty (z něm. Werkstatt, dílna). Výrobky se následně postupně ochlazovaly v chladicí peci. Popis: Pozůstatky sklářské huti se nacházejí na louce pod penzionem Lesní chata v obci Bedřichov v Jizerských horách. Ve středu haly jsou zachovány pozůstatky pece s tavicí a chladicí částí tvořící objekt nepravidelně oválného půdorysu (5a). Ve spodní části pece procházel topný kanál a nad ním se nacházela lavice (nístěj), na které stály a vyhřívaly se sklářské pánve. V peci se topilo dřevem, které bylo přikládáno z předního a zadního topeniště, tedy tzv. šírlochu (5c) a šíru (5b). Nad šírem a po jeho stranách se pravděpodobně nacházel chladicí prostor (srov. ÒLídlovy Dvory). Ze severozápadu ústil do topeniště kamenný kanál (5e), jehož účelem bylo nejspíše zajišťovat dostatečný přívod vzduchu. Kolem pece stála pracovní pódia (tzv. verštaty) sklářů, z nichž se zachovala jen část základů západně od pece (5d). Po obvodu sklářské haly je rozmístěno několik pomocných pecí: pece na temperování sklářských pánví a žáruvzdorných pomůcek v severozápadním rohu (3a–c), starší pec (3d) a mladší pece (1–2), vystavěné po požáru provozu r. 1711 v jihozápadní části stavby. Další pomocná pec zřejmě stála i u jižní stěny (4); vedle ní jsou základy kamenného BEDŘICHOV U JABLONCE NAD NISOU, okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj 41 pódia (6) nejasné funkce. Vchod (7) do sklářské haly vedl od východu. [jm, pmv] Literatura: Stará a kol. 2002. Navigační bod: N 50°47'41.14", E 15°08'41.42" (u lokality). Přístup: Z parkoviště u běžeckého lyžařského areálu po silnici vpravo k rozcestníku „Bedřichov-stadion, bus“ a dále po žluté turistické značce směrem na východ až k lokalitě. Rizika: Lokalita je celoročně bezbariérově přístupná, v zimě ji ovšem pokrývá sníh. Okolí: [1] Ruprechtice (LI), zřícenina skalního hrádku Jezdec (Reitstein): N 50°47'51.55", E 15°05'37.27" (3,6 km). [2] Lukášov (JN), dělostřelecké opevnění z druhé poloviny 18. století: N 50°44'52.16", E 15°07'46.69" (5,3 km). J M O M L Õ Zadní topeniště centrální tavicí pece. Foto J. Mařík, 2014. O H F K A B D E F G N K D C J O 0 42 Ó Základy mladší přístavby bedřichovské sklárny (1-2) s vedlejšími pomocnými pecemi (v levém dolním rohu snímku). Foto J. Mařík, 2014. 2,5 m BEDŘICHOV U JABLONCE NAD NISOU, okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj Ñ Schéma tzv. české sklářské pece na přímý otop dřevem, užívané v 17.–19. století. A: Topný kanál; B: přední topeniště (šírloch); C: zadní topeniště (šír); D: pískovcové rošty; E: úprava roštu pro svedení nístějového skla; F: nístějový hořák; G: sklářské pánve; H: brána pece; J: věnec (ring); K: lavice (bank); L: pracovní (nakládací otvory); M: průduch (vandloch); N: chladicí pec (vošovna); O: vkládací otvory. Podle Hais 2013. BECHYŇSKÁ SMOLEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Raně středověké mohylové pohřebiště 8.–9. století Význam: Rozsáhlý raně středověký mohylník s typickým řadovým uspořádáním. Historie: *Mohylník v Bechyňské Smolči poprvé popsal r. 1906 J. L. *Píč, který na něm rozpoznal 30 *mohyl. Dvě z nich prozkoumal, neboť byly narušeny při rozšiřování *úvozové cesty. Zatímco o první prozkoumané mohyle se nezachovaly žádné informace, o druhé víme, že byla částečně tvořena náspem z písku, její průměr dosahoval 7 m a výška 1,5 m. V tělese mohyly Píč identiﬁkoval tři koncentrace popela, které pravděpodobně obsahovaly i lidské ostatky. Dvě z nich ležely na úrovni původního terénu a třetí přibližně ve střední části tělesa mohyly, blíže k povrchu. V mohylovém náspu byly dále objeveny zlomky raně středověké keramiky. Æ 4,0 km Další *archeologický výzkum na lokalitě uskutečnil A. Knor ve spolupráci s J. *Böhmem v r. 1933. Napočítali zde 50 mohyl a svá pozorování popsali detailněji. Jedna z mohyl měla např. údajně pravoúhlý půdorys s oblými rohy, délku 9 m, šířku 6 m a zachovanou výšku 1,3 m. Uvnitř byly zjištěny základy dvou náspů, které obsahovaly celkem čtyři samostatné žárové pohřby. Bohužel ani z těchto výzkumů se s výjimkou několika keramických střepů nedochovaly žádné nálezy. V 70. letech 20. století byl na lokalitě proveden povrchový *archeologický průzkum, během něhož bylo identiﬁkováno 70 kruhových a obdélných mohyl o průměru 6 a více metrů. Zhruba pětina mohyl byla v té době již narušena. Poslední průzkum lokality, a to včetně moderního zaměření (viz plán), provedla v l. 2007–2009 Kated- Ó Panoramatický pohled na mohylové pohřebiště. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality podle Maxová – Menšík 2011; podle LLS snímku upravil J. Mařík. 43 ramické nádobě na povrchu náspu nebo na kůlu zaraženém do vrcholku mohyly (starší varianta); následně byly spálené kosti postupně ukládány do tělesa mohyly. Náspy tak mohly být dosypávány ostatky dalších jedinců i během delšího časového období. Výmluvným dokladem konstrukce mohylových náspů je mohyla č. 28 v Bechyňské Smolči, která byla v létě r. 2014 vážně poškozena hledačem pokladů. Na fotograﬁi lze vidět více než dva metry dlouhý průkop náspem mohyly, u jehož dna je patrná popelovitá vrstva. Z této vrstvy, v níž se asi také nacházel samotný pohřeb, mohl nepoučený zloděj získat maximálně pár zlomků keramických nádob, drobné železné předměty (např. nůž nebo ocílku), ve výjimečném případě pár jednoduchých šperků z bronzu nebo skleněných korálků. Hodnota těchto předmětů, vytržených z jejich nálezových okolností, na černém trhu s velkou pravděpodobností nepřesáhne několik tisíc korun, nicméně škoda způsobená ztrátou informací o minulosti je obrovská a jen stěží ji lze vyčíslit penězi. ra archeologie Západočeské univerzity v Plzni. Mohylník je rámcově *datován do 8. až 9. století. Raně středověká mohylová pohřebiště se žárovými hroby se v Čechách poprvé objevila na počátku 8. století a daný způsob *pohřebního ritu pokračoval i v 9. století, kdy jej však postupně začalo nahrazovat pohřbívání nespálených těl. Mohylníky jsou doloženy pouze v severovýchodních, jižních a západních Čechách. Do současnosti se totiž dochovaly téměř výhradně ve větších lesních celcích, zatímco v otevřené 44 krajině je pravděpodobně zničila dlouhodobá zemědělská činnost. Snad nejmladší český mohylník pochází z 10. století a nachází se v Hlohovičkách u Rokycan. Mohylové náspy byly nasypávány z místního materiálu, zpravidla z hlíny, a k jejich zpevnění byly používány kameny. V mohylách se někdy dochovala i vnitřní dřevěná konstrukce, jež může být pozůstatkem tzv. domů mrtvých, které byly v průběhu pohřebních rituálů zapalovány. Do mohyl se zpravidla ukládala jen část spálených ostatků. Původně byly uloženy v ke- BECHYŇSKÁ SMOLEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Popis: Mohylník leží na pomezí katastrálních území Bechyňská Smoleč a Všechlapy, na vrcholové partii výrazného pískového návrší a na jeho svazích v lesní trati Na Žlutých horách. Zaujímá plochu přibližně 180 × 70 m, přičemž poslední provedený průzkum potvrdil existenci 55 mohyl; původně se jich však na pohřebišti mohlo nacházet více. Zdá se, že ve východní části mohylníku byl terén výrazným způsobem poškozen lesním hospodářstvím a novodobou těžbou písku, po níž zde zbyla rozlehlá těžební jáma o rozměrech 45 × 16 m (A). Mohyly v Bechyňské Smolči mají víceméně standardní tvar a rozměry. Jsou obvykle kruhové, jejich průměry se zpravidla pohybují mezi 6 až 9 m a jejich současná výška jen v několika případech přesahuje 1 m. Největšího průměru (tj. 10,5 m) dosahuje mohyla č. 28. Zatímco mohyly s největším průměrem se koncentrují v nejsevernější řadě, ve východní části pohřebiště jsou mohyly většinou menší a nižší – velmi pravděpodobně byly poničeny. U většiny dochovaných mohyl (v celkem 24 případech) se podařilo prokázat přítomnost obvodových žlábků (malých příkopů) o šířce nepřesahující 1 m a hloubce mezi 15 a 30 cm. Všechny mohyly byly nasypány z písku smíšeného s hlínou, v němž je možné identiﬁkovat kumulace pískovcových kamenů načervenalé barvy. Mohyly jsou uspořádány do čtyř řad vedoucích od východu k západu. Nejlépe je toto uspořádání pozorovatelné ve střední části mohylníku, na krajích je patrné hůře. Na severozápadním konci pravidelnost několik mohyl narušuje a na východním okraji se řadové uspořádání zcela ztrácí. Uspořádání v řadách s touto orientací je u raně středověkých mohyl velmi časté; vztah pohřebních objektů ke světovým stranám ovšem není v této době ničím novým – objevuje se v různých podobách i u mnoha pravěkých kultur (*archeologická kultura). Světové strany měly pro člověka v minulosti nepochybně symbolický význam a souvisely s *kosmologickými představami. Orientaci západ–východ dodržují i kostrové hroby o něco mladších raně středověkých pohřebišť. V minulosti byl tento zvyk považován za projev nastupujícího křesťanství, což je však vy- světlení poněkud krátkozraké, protože stejná orientace byla vlastní i celé řadě starších kultur. Význam orientace hrobové jámy podle světových stran podtrhují nepřímo i nálezy z hrobů, které se tomuto pravidlu vymykají. Hroby takto pohřbených lidí totiž naznačují, že šlo o jedince, kteří byli z většinové společnosti vyloučeni, soudě alespoň podle malého množství hrobové výbavy, často neobvyklého až nepietního uložení těla apod. [jm, pmv] Literatura: Maxová – Menšík 2011. Navigační bod: N 49°19'09.06", E 14°33'52.37" (křižovatka lesních cest u lokality). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Bechyňská Smoleč – železniční stanice“ po zelené turistické značce a z ní asi po 400 m odbočit doleva na lesní cestu vedoucí po obvodu Černické obory. Cesta se asi po 1 km stáčí na východ a vede k mohylníku u křižovatky lesních cest. Také je možné dojít po zelené turistické značce až před rozcestník „Marunka“ a zde zahnout na lesní cestu přímo na sever k mohylníku. Rizika: Mohylník je celoročně snadno přístupný. Nachází se však v zalesněném terénu (borovicový les) a částečně jej překrývá mladý a těžko prostupný lesní porost. Okolí: [1] Dobronice u Bechyně (TA), mohylník: N 49°20'57.56", E 14°31'24.36" (4,5 km). [2] Bezděčín (TA), raně středověký mohylník: N 49°18'55.86", E 14°37'48.98" (4,8 km). BECHYŇSKÁ SMOLEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj 45 [3] Želeč u Tábora (TA), raně středověký mohylník: N 49°18'23.90", E 14°38'38.71" (6,0 km). [4] Slavňovice (TA), hradiště Velišov: N 49°22'50.83", E 14°31'46.26" (7,4 km). [5] Bechyně (TA), v severní části náměstí T. G. Masaryka znázorněn v dlažbě dvojitý příkop laténského hradiště: N 49°17'43.26", E 14°28'06.94" (7,4 km). [6] Rybova Lhota (TA), raně středověký mohylník: N 49°17'10.48", E 14°39'09.17" (7,4 km). Õ Jedna z dobře zachovalých mohyl. Foto P. Menšík, 2011. Ñ Mohyla č. 28, zničená recentním nelegálním výkopem. Foto J. Mařík, 2014. 46 BECHYŇSKÁ SMOLEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj BĚLČICE, okr. Strakonice, Jihočeský kraj Čtyřúhelníkové valy doby laténské 200 př. Kr. až přelom letopočtu Význam: Ohrazený areál typu Viereckschanze s možnou vazbou na zlatonosné vodní toky jižních Čech. Historie: Čtyřúhelníková valová ohrazení mladší doby laténské (asi 3.–1. století př. Kr.), v archeologické literatuře označovaná německým termínem *Viereckschanzen, tvoří mezi laténskými lokalitami specifickou skupinu památek. Na mapách bývají někdy označena jako „keltské valy“ a takto vstoupila (byť je toto označení sporné) i do povědomí veřejnosti. Na naše území se stavby tohoto typu pravděpodobně rozšířily ze sousedního Bavorska, kde jsou známy ze stovek nalezišť. V Čechách jich bylo spolehlivě identiﬁkováno prozatím sedm. Obtíže jejich správného *datování jsou způsobeny mnohdy krátkým osídlením, které po sobě nezanechalo početnější archeologické stopy. Druhým důvo- Æ 1,0 km dem je jejich časté opětovné využívání ve středověku a novověku a nápadná podoba s novověkými vojenskými tábory, s nimiž mohou být při absenci archeologických nálezů a bez řádného *archeologického výzkumu snadno zaměňovány. Typickou podobu areálů typu Viereckschanze představuje čtvercový, obdélný nebo lehce lichoběžníkový tvar o straně přibližně 100 m; výjimkami ale nejsou větší ani menší případy. Obvod areálu bývá lemován nasypanými hliněnými *valy (zpravidla bez vnitřní kamenné konstrukce), na jejichž vnější straně jsou hrotité (tj. do tvaru „V“ zahloubené) příkopy. Některé z těchto staveb mají charakteristicky převýšená nároží a v jedné straně (nikdy ovšem ne v té severní) patrný vstup. V novověku byly valy čtyřúhelníkových areálů často rozorávány při obdělávání polí, a proto se do současnosti dochovaly Ó Pohled na lokalitu (zachovalý západní val) od jihovýchodu. Foto A. Danielisová, 2014. £ Plán lokality A. Danielisová. 47 v úplnosti jen nemnohé. Nezřídka již nejsou na povrchu patrné vůbec a k jejich objevu došlo jen díky *leteckému průzkumu (částečně je tomu tak i v případě areálu v Bělčicích). Uvnitř těchto opevnění se zpravidla nenacházelo mnoho staveb, což vedlo mj. k tomu, že Viereckschanzen byly dlouho chápány jako kultovní areály – svatyně. Teprve asi před deseti lety převážil zřejmě správnější názor, že šlo o typ sídliště, možná sídlo lokální elity. V některých případech bylo ohrazení i součástí většího sídliště, které se rozkládalo kolem. Všem těmto areálům je pak společná poloha na mírně vyvýšeném místě s dobrým rozhledem do krajiny a poblíž vodního toku. Podél potoků v blízkosti čtyřúhelníkových valů se poměrně pravidelně objevují rýžovnické *sejpy – kromě Bělčic jde např. o okolí ÒMarkvartic u Sobotky, ÒTřebska nebo ÒSkřiple, kde byl 48 BĚLČICE, okr. Strakonice, Jihočeský kraj dokonce nalezen *depot zlatých keltských mincí. Není proto vyloučeno, že tento typ sídliště souvisel s činností společenských skupin zabývajících se získáváním (a zpracováním?) zlata. Lokalita v Bělčicích vstoupila do povědomí archeologů r. 1986. O dva roky později bylo archeologickým výzkumem potvrzeno, že jde o areál z doby laténské (i když podle písemných pramenů zde mělo za třicetileté války přechodně ležet vojsko českých stavů). Sondy byly položeny v místě valu (A) a příkopu (B) a byly z nich získány nepočetné zlomky laténské keramiky. V příkopu u severozápadního nároží byl nalezen ve druhotné poloze (tj. mimo místo svého původního použití) laténský kamenný mlýnek. *Geofyzikální měření zjistilo, že v jihozápadním nároží pravděpodobně stál nadzemní objekt (dům). Popis: Ohrazení leží na jihovýchodním svahu kopce Budín (536 m n. m.), zhruba 50 m pod jeho vrcholem. I když tato poloha není ze strategického hlediska optimální, otevírá se odsud daleký výhled na velkou část Blatenska a některé vrcholky Pootaví. Rozměry téměř čtvercového areálu činí 101 × 107 m, rozměry vnitřní plochy asi 75 × 80 m. Plocha lokality je stále orána, pouze s výjimkou valu na západní straně a v jihozápadním rohu, který je porostlý keři a stromy. Původní vchod do areálu není dnes patrný, ale mohl se nacházet buď na jižní, nebo na východní straně. Dnes se dovnitř nejlépe vstupuje ze severozápadu. Valy jsou poznamenány dlouhodobou zemědělskou činností, která zcela zničila severní a východní stranu ohrazení. Na východě je vidět jen nevýrazná terénní vlna, která ukazuje původní vymezení plochy, jinak patrné pouze na leteckých snímcích. Nejlépe jsou valy s příkopem dochovány na západní straně, kde výška valu dosahuje téměř 3 m, a do jisté míry i na straně jižní. Uvnitř plochy lze přítomnost archeologických objektů sledovat pomocí *porostových příznaků na vzrostlém obilí – nejvýraznější jsou tyto stopy v jihovýchodní části areálu. Jižně od ohrazení, za silnicí, objevil v minulosti povrchový *archeologický průzkum současné laténské sídliště. Nedaleko lokality se také nacházejí rýžovnické sejpy podél Závišínského potoka, z nichž nejbližší jsou vzdálené méně než 1 km. Získávání zlata v době laténské není sice v případě závišinských rýžovišť zatím spolehlivě prokázáno, ale je pravděpodobné v nedalekých Modlešovicích. [ad] Literatura: Waldhauser – Fröhlich 1992; Michálek 1999a. Rizika: V pozdně jarních a letních měsících jsou terénní prvky hůře viditelné kvůli vegetaci. Přístup může být tou dobou komplikován nebo znemožněn vzrostlým obilím. Okolí: [1] Újezdec u Bělčic (ST), rýžovnické sejpy na Závišínském potoce: N 49°29'56.10", E 13°50'41.45" (0,8 km). [2] Záhrobí (ST), rýžovnické sejpy na Závišínském potoce: N 49°30'32.41", E 13°50'23.17" (1,2 km). [3] Závišín u Bělčic (ST), rýžovnické sejpy na Závišínském potoce: N 49°29'02.22", E 13°51'56.85" (2,3 km). [4] Chlum u Blatné (ST), rýžovnické sejpy na Závišínském potoce: N 49°27'38.05", E 13°51'57.86" (4,9 km). Navigační bod: N 49°30'14.43", E 13°51'13.23" (vstup ze severní strany). [5] Voltuš (PB), hradiště a hrad Třemšín: N 49°34'01.41", E 13°46'39.15" (9,0 km). Přístup: Z doporučeného místa parkování po naznačené cestě přes pole k valům. × Letecký snímek lokality s dobře patrnými porostovými příznaky nad příkopem v zaniklé části opevnění. Foto J. Michálek, 1999. Ô Řez valem a příkopem dokumentovaný archeologickým výzkumem v r. 1988. Podle Waldhauser – Fröhlich 1992 (s podrobným popisem). BĚLČICE, okr. Strakonice, Jihočeský kraj 49 BEZEMÍN, okr. Tachov, Plzeňský kraj Raně středověké hradiště a mohylník 8.–9. století Význam: Dobře zachovaný komplex opevněného centra a pohřebiště. Historie: První celkový popis lokality přinesl v r. 1934 učitel L. Bittner, který zde provedl také první *archeologické výzkumy. *Hradiště i *mohylník posléze v l. 1949–1950 systematicky zkoumal J. *Kudrnáč. Jeho výzkum se soustředil především na opevnění, podobně jako tomu bylo i při jiných výzkumech hradišť v té době. Zjištění doby vzniku a zániku opevnění bylo totiž chápáno jako hlavní cíl výzkumu a klíč k historickým událostem, které danou lokalitu provázely. V jihovýchodní části hradiště byl proveden řez *valem, který ukázal, že opevnění tvořila *čelní kamenná plenta z nasucho kladených břidlicových kamenů o šířce asi 1 m, za níž následoval hliněný násep vyztužený dřevěnou konstrukcí. Hradbu chránil příkop o šířce 9 m a hloubce 1,5 m. 50 Soudě podle dočervena přepálených kamenů a hlíny zanikla sledovaná část opevnění patrně požárem. První *mohylu na nedalekém mohylovém pohřebišti prozkoumal v r. 1934 opět L. Bittner; další čtyři mohyly o průměru asi 6 m a výšce 50–75 cm prokopal r. 1951 J. Kudrnáč. V mohylách byly zachyceny pouze žárové pohřby. Základní konstrukce mohylových náspů sestávala z velké části z břidlicových kamenů, které byly naskládány i v několika vrstvách. Stopy jednotlivých pohřbů se dochovaly v podobě koncentrací zlomků keramiky a lidských kostí. V každé mohyle bylo tímto způsobem pohřbeno několik lidí. Další výzkum mohyl narušených těžbou dřeva proběhl v l. 1989 a 1990, kdy se podařilo zachytit na úrovni původního terénu ohořelé trámové konstrukce, které byly základem tzv. domů mrtvých. Tyto čtverce či obdélníky Ó Pohled na val bezemínského hradiště zevnitř areálu. Foto J. Mařík, 2013. Ö Archeologický výzkum severovýchodní části Ö opevnění hradiště. Druhý zleva vedoucí výzkumu J. Kudrnáč (1950). Archiv ARÚP, FT-8738. £ Plán lokality J. Mařík podle LLS snímku; číslování mohyl podle plánu L. Bittnera (Lutovský 2001). NKP Æ 4,0 km o hraně 3–4 m tvořené silnějšími větvemi nebo trámy představovaly symbolické obydlí mrtvého. Stejně jako lidské tělo a milodary, které shořely na pohřební hranici, byl ještě před navršením mohyly zapálen i tento „příbytek“. Podle keramiky, získané z výzkumu opevnění, z *povrchových sběrů na hradišti a z mohyl, lze celý areál *datovat od poloviny 8. do 9. století. V rámci opevněných raně středověkých center tedy patří ke skupině těch starších. Tomu odpovídá i mohylový a žárový *pohřební ritus souvisejícího pohřebiště; v následujících několika staletích se ráz pohřbívání na hradištích i v jejich zázemí totiž měnil (srov. např. ÒKováry, ÒLibice nad Cidlinou aj.). Popis: Hradiště leží na vysoké ostrožně nad soutokem Hadovky a Úterské- ho potoka v poloze Švédské šance, což je oblíbené lidové označení používané i u jiných lokalit (srov. ÒChloumek u Mladé Boleslavi). Opevněný areál se skládá ze dvou částí, přičemž větší z nich, opevněná po celém svém obvodě, pokrývá plochu asi 3,4 ha. Nejlépe se dochovala jihovýchodní část opevnění, u níž šířka hradby dosahovala až 9,5 m a dochovaná výška činí až 2,5 m. Před hradbou byl v tomto úseku vyhlouben příkop, který je přerušen v místě brány (A). Tato brána, s tzv. bočním vchodem (průchod zřejmě procházel hradbou šikmo), byla hlavním vstupem do hradiště. V jižní části areálu se nachází fragment patrně další linie opevnění (B), která je vedena ve směru severozápad–jihovýchod a odděluje trojúhelníkový prostor v jihozápadním cípu hradiště. Přerušení vnějšího valu v této části (H) je zřejmě druhotné, právě tak jako přerušení valu na východní straně (J). Na západním výběžku ostrožny, dlouhém asi 60 m, se nachází menší, samostatně opevněný areál, označovaný jako *akropole (C). Opevnění se zde BEZEMÍN, okr. Tachov, Plzeňský kraj 51 dochovalo pouze částečně a nepřesahuje výšku 1,5 m. Mohylové pohřebiště leží asi 170 m jižně od opevnění. Na ploše 300 × 300 m se nachází přes 40 mohyl o průměru od 3,5 do 6 m. Jejich výška obvykle nepřesahuje 0,5 m. Mohyly jsou uspořádány ve čtyřech skupinách. První skupina tvořená 3–4 spojenými mohylovými náspy (D), orientovanými ve směru na východ, se nalézá přibližně 130 m jižně od brány hradiště. Takovéto vícenásobné mohylové náspy, tzv. hromadné mohyly, se v našem prostředí objevují jen ojediněle. Dvě nepravidelné řady či skupiny s celkem 14 mohylami (E) najdeme 50 m západně od tohoto místa. Na jih od nich pohřebiště pokračuje dvojicí mohyl a řadou 10 dalších mohyl táhnoucí se zhruba severojižním směrem (F). Na západním okraji celého areálu 52 BEZEMÍN, okr. Tachov, Plzeňský kraj leží skupina sedmi mohyl (G) v okolí křižovatky lesních cest. Je pravděpodobné, že mohylových náspů bylo na pohřebišti původně mnohem více a že prostorové uspořádání mohylníku bylo pravidelnější, než se dnes jeví. Někdejší struktura byla totiž jistě pozměněna hustou sítí novodobých lesních cest a zásahy spojenými s těžbou dřeva. [jm] Literatura: Kudrnáč 1951; Trnka 2006. Navigační bod: N 49°51'17.49", E 13°01'43.44" (vstup do hradiště od východu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Šipín“ po žluté turistické značce k hradišti Bezemín, příp. dále k mohylovému pohřebišti. Rizika: Na trase je třeba v obou směrech překonat 100 metrů převýšení. Východní část mohylníku se nachází v husté vegetaci uvnitř oplocenky. Okolí: [1] Okrouhlé Hradiště (TC), pravěké a raně středověké hradiště Šipín: N 49°51'23.93", E 13°01'59.70" (0,4 km). [2] Okrouhlé Hradiště (TC), zřícenina hradu Gutštejn: N 49°51'06.02", E 13°00'59.28" (0,9 km). [3] Sviňomazy (TC), zřícenina hradu Sviňomazský hrádek: N 49°50'08.15", E 13°02'55.41" (2,7 km). [4] Strahov (TC), mohylník z doby bronzové: N 49°51'30.34", E 12°58'13.19" (4,1 km). Ó LLS snímek bezemínského hradiště. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. BLATNÁ, okr. Strakonice, Jihočeský kraj Rýžoviště zlata 12.–16. století (možná i 200 př. Kr. až přelom letopočtu) Význam: Výborně zachovalé rýžovnické sejpy, typická archeologická památka jižních Čech. Historie: Jižní a jihozápadní Čechy se řadí mezi oblasti s největším množstvím rýžovišť v Evropě. Zlatonosné řeky Otava, Lomnice a Skalice a jejich přítoky se staly v mladším pravěku a středověku hlavním zdrojem zlata v Čechách. Řeky protékají geologickým podložím zvětralin v místech výchozů zlatonosných rud, odkud se malé částečky zlata, tzv. zlatinky, uvolňují do říčních sedimentů – štěrků a písků. Odtud mohou být získány tzv. rýžováním, se kterým souvisejí speciﬁcké archeologické pozůstatky – hromady hlušiny, zvané *sejpy. Původní technikou rýžování bylo zřejmě promývání náplav v rýžovnické misce, teprve později, prokazatel- Æ 2,5 km ně ve středověku, začal být používán rýžovnický splav. Nejstarší známý splav byl nalezen v r. 1940 v nedalekých Modlešovicích na Strakonicku; pochází z 12. století. Tvořilo jej dřevěné koryto, asi 160 cm dlouhé, 50 cm široké a 25 cm vysoké, s dvoudílným dnem, kterým se reguloval přívod proudu vody, jenž vymýval zlatonosný štěrkopísek sypaný do splavu. Zlato se zachytávalo na dně splavu v chlupech ovčí kůže (rouna), jejíž pozůstatky a konopná vlákna byly při výzkumu nalezeny. Ještě na konci 19. století zabírala rýžoviště v jižních Čechách rozlohu minimálně 75 čtverečních kilometrů. Za předpokladu, že z plochy 1 m2 říčních sedimentů se daly získat nejméně 3 g zlata, lze odhadovat, že celkově se během historie z tohoto území mohlo vytěžit více než 225 tun zlata. Ó Rýžovnické sejpy v zámeckém parku. Foto V. Turek, 2014. £ Plán lokality zaměřil Č. Čišecký. 53 Přesné *datování sejpů je velice obtížné, neboť se v nich zpravidla nezachovávají žádné archeologické nálezy. Je však velmi pravděpodobné, že už první jihočeské zlaté výrobky, šperky z doby bronzové, byly vyrobeny z místního narýžovaného zlata. Vzhledem k pozdní kolonizaci Blatenska, ke které došlo až v průběhu mladší doby halštatské, jsou první zdejší sejpy poněkud mladší, patrně laténské. Ostatně rozsah laténského osídlení v jižních Čechách se s místními zdroji zlata nápadně shoduje; také velké množství zlatých předmětů známých 54 BLATNÁ, okr. Strakonice, Jihočeský kraj z tohoto období napovídá, že muselo (alespoň zčásti) pocházet z domácích zdrojů. Většina pravěkých sejpů byla znovu promývána v době středověké „honby za zlatem“. Tím byly zničeny pozůstatky staršího rýžování, a dnešní stav tak již odpovídá středověké těžbě. V hospodaření středověkého přemyslovského státu znamenalo rýžování zlata důležitou položku. Později jeho význam upadal a jako nerentabilní deﬁnitivně zaniklo po třicetileté válce. Ve 20. století začaly být sejpy postupně rozebírány a odstraňovány. Dodnes se jich zachovalo jen malé množství na několika desítkách lokalit a jako technické památky jsou vesměs chráněny zákonem. Popis: Rýžovnické sejpy se v Blatné zachovaly přímo ve středu města v zámeckém parku, původní oboře. Po jejím severním okraji protéká Smolivecký potok, který se po soutoku se Závišínským potokem (pod dnešním zimním stadionem) mění v řeku Lomnici. Voda je svedena do vodního příkopu obklopujícího dnešní zámecký komplex (A). Na jeho místě stála původně tvrz, založená před r. 1235, která byla později přestavěna ve vodní hrádek; přeměna okolních bažin v oboru je však pozdějšího data. Sejpy jsou kruhové až protáhlé kupy hlušiny pocházející z proplavených říčních nebo potočních štěrků a písků. Někdy mohou být až několik metrů vysoké. Prohlubně mezi nimi vznikaly vybíráním zlatonosných nánosů. Sejpy zpravidla vyplňovaly celé říční a potoční nivy, v případě Blatné však byl tento dojem zastřen vybudováním umělého návrší se skalami (B) v jihozápadní části nivy. Stalo se tak v r. 1810 s cílem oddělit nově vznikající zámecký park v anglickém stylu od silnice směřující k Písku a Plzni. Park dnes zabírá kolem 42 ha. Sejpy se nacházejí v části, která si uchovala původní charakter obory. Pokud stojí osamoceně, je snadné je zaměnit s pohřebními *mohylami. K takovému omylu může dojít i v Blatné, především u několika osamocených sejpů (C) na začátku lesnaté části parku, na jejichž temenech rostou nádherné staré duby. Další monumentální rýžoviště zlata o délce téměř 4 km se nachází hned vedle Blatné podél obou břehů Závišínského potoka na katastrech obcí Závišín u Bělčic, Chlum u Blatné a Bezdědovice. Je snadno přístupné z kteréhokoli místa silnice mezi Blatnou a Bělčicemi. Kouzelná procházka podél Závišínského potoka umocňuje zážitek z doteku historie. Sejpy lze zahlédnout i z vlaku na trati Blatná–Březnice. [dd] Literatura: Kudrnáč 1971; Dreslerová a kol. 2003; Fröhlich 2006. Navigační bod: N 49°25'24.62", E 13°52'33.75" (vstup na lokalitu). Přístup: Z doporučeného místa parkování v centru města areálem zámku do parku. Rizika: Park slouží jako dančí obora, a proto je zakázáno pohybovat se mimo vyznačené cesty. Sejpy jsou však výborně vidět i z nich. Ideální výlet pro rodinu s dětmi. Okolí: [1] Blatná (ST), hrad s pozůstatky románské patrové kaple: N 49°25'22.64", E 13°52'44.93" (0,2 km). Ó Rýžovnické sejpy v okolí nedalekých Strakonic na vyobrazení kolem r. 1780. Podle Fröhlich 2006. Ñ Mohutné duby na rýžovnických sejpech v zámecÑ kém parku v Blatné. Foto V. Turek, 2014. [2] Chlum u Blatné (ST), rýžovnické sejpy na Závišínském potoce: N 49°27'38.05", E 13°51'57.86" (4,1 km). [3] Závišín u Bělčic (ST), rýžovnické sejpy na Závišínském potoce: N 49°29'02.22", E 13°51'56.85" (6,7 km). [4] Kadov u Blatné (ST), viklan: N 49°24'08.73", E 13°46'38.93" (7,6 km). BLATNÁ, okr. Strakonice, Jihočeský kraj 55 BOSEŇ, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj Středověký hrad Valečov s přilehlou sídelní aglomerací 14.–19. století Význam: Jeden z nejrozsáhlejších středověkých skalních hradů v Čechách. S hradem souvisejí dvě předhradí a zaniklé skalní městečko. Historie: *Hrad založili páni z Valečova, kteří se v písemných pramenech objevují poprvé v l. 1316–1318 v souvislosti s pleněním statků Voka z Rotštejna. V období husitských válek hrad představoval významný rezidenční a opěrný bod předních husitských hejtmanů Bartoše a Bernarta z Valečova. Na *předhradích byl v této době umístěn tzv. menší Tábor orebitských husitských vojsk. O významném postavení bratří z Valečova svědčí nejen jejich úzký vztah k Janu Žižkovi, ale také skutečnost, že jim byl svěřen hrad Valdštejn poté, co jej r. 1424 orebité dobyli. V r. 1426 vytáhli proti Valečovu Pražané v čele s Hynkem z Valdštej- 56 na; výsledek tohoto tažení však není znám. Další vojenskou akci proti Valečovu vedl v r. 1439 Jindřich Děčínský z Vartenberka. Hrad byl dobyt a vypálen, a to včetně „srubů valečovských“ – zřejmě části přilehlého městečka a vojenského ležení na předhradích. V r. 1452 se již opravený hrad opět nacházel v rukách Jana z Valečova. V r. 1468 bylo valečovské panství popleněno lužickými křižáky, ale samotnému hradu se tyto události nejspíše vyhnuly. Po vymření pánů z Valečova r. 1481 hrad střídal majitele a v 16. století byl rozdělen mezi dva vlastníky z rodu Vančurů z Řehnic. Toto rozdělení přetrvalo i v následujícím období, kdy se Valečov nacházel v majetku Kapounů ze Svojkova, jimž byl v r. 1622 zkonﬁskován. V r. 1623 přešel hrad do rukou Albrechta Eusebia z Valdštejna, který jej zanedlouho prodal. Ó Do skály vytesaná obydlí ve skalním městečku. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Chotěbor 1986; upravili Č. Čišecký a M. Kuna. Æ 1,0 km Již za Albrechta z Valdštejna byl hrad připojen k Mnichovu Hradišti, ztrácel význam a pustl. Zaniklé skalní městečko, známé pod názvem Valečovské světničky, vzniklo nejspíše již ve středověku jako součást hospodářského zázemí hradu, a to podle jednotného plánu zástavby, která se převážně připojovala k obvodovému opevnění. Tato nejstarší doložená fáze sídliště mohla být poničena při dobývání Valečova v r. 1439; skalní městečko však (pokud vůbec) neosiřelo nadlouho. Asi již na konci 50. let 15. století zde byly vystavěny původně provizorní obytné objekty příslušníků vznikající církve českých bratří, jejichž učení byli nakloněni nejen Vaněk Valečovský z Kněžmostu, ale také další majitelé Valečova, Samuel a Jiřík z Hrádku. Je pravděpodobné, že tato tolerance ze strany majitelů hradu přetrvávala i později, neboť Jiřík Vančura z Řehnic, majitel Valečova v l. 1543–1554, a jeho vnuk Bedřich byli členy Jednoty bratrské. Obdobné smýšlení je pak možné vysledovat i u dalších majitelů hradu, Kaplířů ze Sulevic či Kapounů ze Svojkova. Českobratrská církevní komunita tak mohla tuto lokalitu v důsledku měnících se poměrů v regionu s různou intenzitou využívat do r. 1621. Nejmladší horizont osídlení aglomerace se spojuje s bezejmennou osadou tzv. skaláků, která byla úředně vyklizena 5. října 1892. Popis: Hradní komplex, sestávající z hradu (A), dvou předhradí (B) a zaniklého skalního městečka (C), byl založen na skalnatém jazykovitém ostrohu nad vsí Boseň u Mnichova Hradiště v nadmořské výšce 293 m. Hradní jádro tvořily v zásadě tři řady BOSEŇ, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj 57 skalních bloků. Největší význam měl prostřední skalní útvar (D), rozpadající se do čtyř samostatných částí, který posloužil jako staveniště obou hradních paláců (E–F). Tento skalní masiv byl protkán množstvím prostor, kterými procházela cesta na horní plošinu. V západní části hradního jádra vznikl tzv. starý palác (E), v jehož konstrukcích se kromě částí zalámaných do pískovce uplatnilo zejména dřevo. Tzv. nový, kamenný palác (F), vystavěný ve východní části skalního masivu, vznikl 58 podobně jako starý palác již před požárem hradu v r. 1439. Svou dnešní podobu získala stavba ale patrně až při opravách hradu ve 40. letech či na počátku 50. let 15. století. Součástí vybavení prvého patra nového paláce byly kromě krbu také dva do současnosti patrné prevéty (toalety). Některá z oken osvětlujících interiér paláce byla opatřena sedátky. Poslední patro palácového objektu vzniklo až v rámci další stavební fáze, datovatelné do 16. století. Nemalého využití se dočkala také BOSEŇ, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj skalní žebra kopírující hradní jádro na severní a jižní straně, do nichž byly zalámány další prostory (G a H). Tyto skalní útvary neplnily po řadě úprav pouze funkci obrannou či obytnou, ale také hospodářskou a provozní. Jedna z prostor v jižním skalním žebru obsahuje například tesaný lahvovitý zásobní objekt, v jehož okolí se koncentrovalo několik dalších, zejména hospodářských a provozních staveb. Celý areál hradního jádra, včetně vystupujících skalních bloků, byl v pozdním středověku a v časném novověku postižen řadou úprav, které souvisely zejména s rozdělením hradního areálu mezi více majitelů. Na dvou předhradích (B), která byla k hradu připojena patrně dodatečně, se odehrávaly hospodářské aktivity spojené s provozem hradu a přilehlého skalního sídliště. V období pozdního středověku a novověku zde vznikla řada obytných objektů s kachlovými kamny a pálenou střešní krytinou, ale též stavby, u nichž se v širší míře uplatnily dřevohlinité konstrukce, po kterých zůstaly dochovány četné úlomky přepálené *mazanice. V době rozdělení hradu představovala obě předhradí společně užívaný prostor. Na povrchu dnes nejsou patrné žádné stopy jejich zástavby. Skalní městečko, tradičně nazývané Valečovské světničky, je od hradního areálu odděleno nedokončeným šíjovým příkopem (N). Rozkládá se na ploše 1,5 ha a jeho jednotlivé objekty jsou částečně nebo zcela vytesány do měkkého pískovce. Doposud bylo v terénu identiﬁkováno 89 objektů nebo jejich pozůstatků, povětšinou formovaných dlouhodobým využíváním v období středověku a novověku (některé z nich tak vykazují stopy složitějšího stavebního vývoje). Plán lokality ukazuje polohu tesaných obytných (plná značka) a hospodářských (kroužek) objektů. S ohledem na nálezy mazanice v prostoru městečka je možné předpokládat, že nejen jednotlivé do pískovce zalámané objekty byly opatřeny nadzemními dřevohlinitými partiemi, ale že další domy obdobné lehčí konstrukce mohly minimálně zčásti tvořit samotnou zástavbu valečovského městečka. Kromě šíjového příkopu (N) bylo městečko chráněno strmými skalními stěnami se zajištěnými průrvami (J). Je velmi pravděpodobné, že někdejší opevnění bylo, podobně jako na dalších lokalitách obdobného charakteru, doplněno také fortiﬁkačními prvky schopnými vedení tzv. aktivní obrany, především *baštami. Na základě vyhodnocení charakteru a vzájemného vztahu dochovaných pozůstatků jednotlivých obydlí bylo možné vymezit tři základní horizonty využití této části lokality. Prozatím nejstarší osídlení spadá do období středověku. V této etapě se plánovitá zástavba městečka (K) v podobě jedno- a dvouprostorových domů, z nichž některé dosahovaly úrovně prvního patra, připojovala k obvodovému opevnění. Zřejmá návaznost jednotlivých domů na obvodovou fortiﬁkaci Ö Hradní jádro od západu. Foto Z. Gersdorfová, 2014. Ò Výhled z interiéru obydlí skalního městečka, využívaného až do konce 19. století. Foto Z. Kačerová, 2014. BOSEŇ, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj 59 umožňuje formulovat hypotézu, že sídliště bylo založeno jako jeden logický celek. V 16. století se domy, částečně zalámané do skalního podkladu, rovněž koncentrovaly podél obvodové fortiﬁkace, avšak další zástavba zaujala také vnitřní prostor aglomerace a na severozápadní straně lokality (L) vznikla část objektů i mimo někdejší opevněnou plochu. V tomto horizontu osídlení převládal na lokalitě dvojdílný dům s větší obytnou prostorou v zadní části a obslužnou místností při vstupu. Některé z domů vykazují stopy po možném členění na více pater; této úpravy se dočkalo také několik starších skalních prostor. V 19. století byly využívány či upravovány starší středověké a novověké objekty a vznikala i nová obydlí, zalámaná zcela nebo částečně do pískovcových skalních útvarů. Většinu usedlostí (M) této doby představovaly dvoj- a trojdílné *domy s různorodým bezprostředním hospodářským zázemím, uspořádaným kolem dvorku. Některé z těchto domů byly jednopodlažní, doplněné roubenou konstrukcí. Valečovské světničky byly různým způsobem využívány, upravovány a opakovaně „vyklízeny“ také v průběhu 20. století. [jhl] Literatura: Chotěbor 1980; 1986; Sedláček 1997a; Gabriel a kol. 2007; Podroužek – Gabriel 2007; Durdík 2009. Navigační bod: N 50°30'39.35", E 15°01'31.90" (vstup od severozápadu). Přístup: Z parkoviště u rozcestníku „Pod Valečovem“ po turistické značce k hradu. 60 Rizika: Hradní komplex byl založen na členitém pískovcovém skalním útvaru. Přesto je dobře přístupný – v podstatě celoročně. Při vzrostlé vegetaci mohou být některé části městečka hůře přehledné. Okolí: [1] Dneboh (MB), skalní hrad Klamorna: N 50°31'40.69", E 15°02'02.81" (2,0 km). [2] Dneboh (MB), pravěké a raně středověké hradiště Hrada: N 50°31'49.78", E 15°02'06.45" (2,3 km). [3] Dneboh (MB), zřícenina hradu Drábské světničky: N 50°31'52.61", E 15°01'54.18" (2,4 km). [4] Branžež (MB), zřícenina hradu Hynšta: N 50°31'20.60", E 15°03'52.80" (3,0 km). [5] Podkost (JC), hrad Kost: N 50°29'24.63", E 15°08'06.54" (8,0 km). [6] ÒVesec u Sobotky (JC), pravěké a raně středověké hradiště Poráň a pravěká obřadní jeskyně (8,2 km). Ö Kresebná rekonstrukce palácového bloku hradu Valečova v podobě z poloviny 15. století. Podle Chotěbor 1986. Ò Půdorys starého a nového paláce. I: Suterén; II: přízemí; III: první patro. 1: Řez skálou s vylámanými prostory; 2: skalní blok; 3: starší zdivo; 4: mladší zdivo; 5: interiér starého paláce. Podle Chotěbor 1986. BOSEŇ, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj BOUDY, okr. Písek, Jihočeský kraj Pravěké hradiště Hrad u Čimelic 600–450 př. Kr. Význam: Jedno z nejlépe dokumentovaných výšinných ohrazení doby halštatské. Historie: *Hradiště v Boudách je známo již od 19. století. V r. 1867 ho do odborné literatury uvedl J. Dastich, který jej pokládal za „slovanské“. Až výzkum známého jihočeského archeologa B. *Dubského v l. 1927–1928 však umožnil jeho *datování do doby železné. Jako jiné podobné lokality bylo hradiště donedávna považováno za typickou útočištnou pevnost. Nový pohled na danou památku přinesl terénní výzkum Archeologického ústavu AV ČR v Praze, během nějž bylo hradiště podrobně geodeticky zaměřeno a *valy dokumentovány pomocí *leteckého laserového skenování. Na základě tohoto výzkumu a rozsáhlého srovnávacího studia dnes spíše věříme, že ohrazení v Boudách slouži- Æ 2,0 km lo jako víceúčelové „centrální místo“, na němž se širší komunita scházela při výjimečných událostech, prováděla zde obřady a směňovala zboží. Region historického Prácheňska byl v rámci Čech osídlen až poměrně pozdě, v mladší době bronzové a zejména v době halštatské. Kolonizaci tohoto území nejspíše vyvolalo bohatství zlatorudných nánosů v řekách Skalici a Lomnici, v jejichž klínu se hradiště nachází. Na hradišti mohla stát svatyně tvořící ideový základ kolektivní identity dané komunity, místo, se kterým se nově příchozí obyvatelstvo ztotožnilo. Z tohoto hlediska je zajímavé také umístění hradiště ve středu pomyslného kruhu o průměru zhruba 12 km, na jehož obvodu se vyskytují další, menší hradiště doby halštatské: Orlík, Zvíkov, Zlivice, Zadní Zborovice a jiná. Předpokládaná rituální funkce areálu však nevylučuje Ó Vnitřní val hradiště. Foto V. Turek, 2014. £ Plán lokality podle Dreslerová – Hrubý 2004; upravil Č. Čišecký. 61 jeho příležitostné využití jakožto útočiště v případě nebezpečí – podobně tomu bylo i u středověkých kostelů. Popis: Hradiště leží na vrcholu pravidelného kupovitého kopce o nadmořské výšce 574 m, v místě s výborným rozhledem do kraje. Na jihozápadní straně se ke kopci připojuje nižší vrcholek, oddělený od hlavní vrcholové partie plochým sedélkem. Vrchol kopce je obehnán dvěma liniemi ohrazení z nasucho kladených kamenů. Plocha vymezená vnějším ohrazením činí 2,3 ha. Vnější val obkružuje vrcholek kopce v nepravidelné vzdálenosti od vnitřního valu, a to tak, že vzdálenost od středu hradiště zůstává stejná. Ve srovnání s vnitřním valem je zachovaná hmota navršených kamenů vnějšího valu asi poloviční. Původní průchod vnějším valem je patrný na západní straně, kde dvě křídla valu dělí 4 m široká mezera (A). Vnitřní ohrazení uzavírá plochu kolem 0,5 ha. Val má po obvodu délku 244 m, v nejširším místě je 13 m široký a maximální zachovaná výška dosahuje 1,4 m. Vchod do vnitřního areálu se mohl nacházet nejspíš v místě dnešní cesty na východní straně hradiště (B). Původní podoba ohrazení zůstává i přes podrobný *archeologický výzkum nejasná. Vnitřní val byl protnut čtyřmi řezy, které ukázaly, že stejně jako u ohrazení na hradišti ÒStradonice u Pátku byly jednotlivé segmenty valu budovány rozdílnou technikou, pravděpodobně různými skupinami okolního obyvatelstva. Řez valem ve východní části odhalil v jeho základech dvě linie kamenů vzdálené od sebe 8 m, které tvořily vnitřní a vnější líc hradby. Prostor mezi nimi byl vyplněn nasucho kladenými kameny bez jakékoliv další zachytitelné 62 BOUDY, okr. Písek, Jihočeský kraj vnitřní konstrukce. Podél týlní základové zdi valu probíhal mělký, asi 50 cm široký žlábek s plochým dnem. Celková šířka valu na východní straně se pohybuje kolem 11 m. Řez valem na severozápadní straně (C) odhalil uvnitř, ve vzdálenosti 2,5 m od vnějšího okraje destrukce (foto, 1) jednoduchou, necelý metr vysokou vnitřní zeď, stavěnou pouze na šířku jediného kamene a lícovanou vně (foto, 2). Zeď byla zachycena v souvislém pásu asi 14 m, na jižní straně pak zmizela. K ní se přimykal opěrný pilíř, postavený patrně k jejímu zpevnění. Týlní zeď (foto, 3), zachovaná v mase valu do výšky asi 0,5 m, byla od vnější zdi hradby vzdálena pouze 3,7 m, přestože celková šířka destrukce činila 12,7 m, tedy téměř o dva metry více než na východní straně. Ve východní a severní části hradiště leží ve vzdálenosti 5 m od vnitřního valu směrem do středu lokality torzo kamenné zdi nebo hrany terénní vyrovnávky, rovněž postavené z nasucho kladených kamenů (D). V severní části vnitřního areálu nasedala na tuto zeď uměle vyrovnaná plocha o rozměrech asi 10 × 4 m (E). Stopy zahloubených objektů však na ní nebyly zachyceny a o jejím původním účelu můžeme jen spekulovat. Pokud se na hradišti nacházely nějaké obytné objekty, ležely na jeho východní a jižní straně v prostoru těsně přiléha- Ö Vnější líc vnitřního valu (č. 2 na předchozí fotografii) na severozápadní straně hradiště. Foto D. Dreslerová, 2007. Ñ Řez vnitřním valem s označením základních Ñ prvků jeho vnitřní struktury (1–3, viz text). Foto D. Dreslerová, 2007. BOUDY, okr. Písek, Jihočeský kraj 63 Ñ Model vnitřního valu hradiště, zhotovený na základě trojrozměrného laserového skenování. Barevná pásma ukazují relativní převýšení valů v intervalech 20 cm. Zaměřili I. Koloušek a T. Mikolášek (Geotechnika), 2003. Model zhotovila A. Danielisová. Ô Mapa areálu dohledu (zobrazen šedou barvou) z budského hradiště. Mapa dokumentuje dominantní postavení hradiště v krajině a vizuální kontakt s ostatními hradišti a výšinnými sídlišti v okolí (vyznačena červeně). Zhotovil Č. Čišecký, 2014. jícím k vnitřní zdi; jinak byla vnitřní plocha hradiště prázdná. Mohutný vizuální dojem, který val dodnes vyvolává, je způsoben založením hradby na prudkém svahu, který ji při pohledu zdola opticky zvyšuje. Koruna vnitřního valu je po celém obvodu zachována v relativně stejné výšce od původního povrchu, s rozdíly menšími než 20 cm (červená barva na obrázku laserového zaměření). To naznačuje, že i přes soustavné ničení památky v minulosti se destrukce vnitřního valu zřejmě výrazně neliší od jeho původní podoby. Ohrazení mohla tvořit kamenná hradba, uvnitř vyplněná kameny a na vnější straně lícovaná jednoduchou zdí, která se zhroutila. Dnešní masa valu by v tomto případě byla destrukcí spadlé části hradby. Druhou možností je, že nalezené linie kamenů uvnitř valu nepředstavují zbytky zdí, ale jakési 64 BOUDY, okr. Písek, Jihočeský kraj „vodicí lišty“, které sloužily k pravidelnému navršení skutečných kamenných valů různými skupinami obyvatelstva. Takový princip stavby ohrazení je popsán u hradiště pozdní doby bronzové Mooghaun v západním Irsku. Pokud by valy skutečně byly konstruovány podle této představy, totiž spíše jako „hromady kamene“, podobné dnešnímu stavu, byl by jejich vojenský význam sporný, a jejich smysl by pak spočíval především v symbolickém vymezení vnitřního prostoru vůči okolnímu světu. [dd] Literatura: Dreslerová a kol. 2003; Dreslerová – Hrubý 2004; Dreslerová a kol. 2008. Navigační bod: N 49°27'33.52", E 14°01'45.57" (vstup od východu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na severním okraji obce Boudy vede cesta po žluté turistické značce až k lokalitě. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Boudy (PI), mohylník a viklan: N 49°26'55.32", E 14°01'24.57" (1,3 km). BŘEZÍ U ŘÍČAN, okr. Praha-východ, Středočeský kraj Pravěké hradiště 700–400 př. Kr. Význam: Menší pravěké hradiště v typické poloze, s dvojicí dobře zachovalých valů a příkopů. Historie: Přestože *hradiště v Březí (s místním názvem „Staré šance“ nebo „V Šancích“) je známo od první poloviny 19. století, jsou poznatky o jeho osídlení dosud velmi sporé. Jediným zdrojem informací o areálu je systematický *archeologický průzkum, který zde v r. 1961 provedl J. *Kudrnáč. Při průzkumu bylo hradiště poprvé přesně zaměřeno a bylo zde provedeno několik sondážních rýh a půdních vrtů. Na tomto základě bylo možné přinejmenším spolehlivě vyvrátit do té doby převládající domněnku o raně středověkém stáří hradiště, neboť veškeré nálezy, které byly sondáží zjištěny, patří do doby halštatské. Hradišť různých typů je známo z doby halštatské relativně mnoho Æ 2,0 km (2,5 km) a obvykle jsou považována za sídla elitní společenské vrstvy. Hradiště v Březí patří k těm menším. Je situováno na typické ostrožně nad malým vodním tokem a z přístupové strany je ohrazeno dvojicí příkopů a *valů. Podobných lokalit bylo v Čechách objeveno již několik. Na základě nálezů z různých částí střední Evropy se můžeme oprávněně domnívat, že společnost doby halštatské byla poměrně silně rozvrstvena, a to nejspíše v důsledku obchodu s luxusním zbožím, který se stal zdrojem bohatství a moci některých jedinců a skupin. O společenských rozdílech té doby vypovídá jak charakter sídlišť, tak výbava hrobů. Vedle běžných zemědělských osad známe malá i větší hradiště s různě mohutným opevněním, odrážející zřejmě postavení dané rodiny ve společenské hierarchii. Do hrobů byli nejbohatší Ó Vnitřní val hradiště v severní části, pohled zevnitř areálu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Kudrnáč 1962; upravil M. Kuna. 65 jedinci ukládáni pod velikými *mohylami s bohatou výbavou, kterou tvořily keramické a bronzové nádoby (z nichž některé jistě obsahovaly víno či medovinu), železné zbraně, ozdoby, součásti koňského postroje, případně i vůz a další předměty. Nejpočetnější příklady velkých, tzv. komorových hrobů s bohatou výbavou byly v Čechách odkryty na několika lokalitách v okolí nepříliš vzdáleného Českého Brodu. Vedle bohatých hrobů se ale objevuje i větší množství pohřbů zcela chudých. 66 Popis: Údolí menších vodních toků ve východním a severovýchodním předpolí Prahy mají často speciﬁcký ráz terénního reliéfu, který sestává z mírného táhlého svahu na levém (západním) břehu a náhlého schodovitého převýšení o 20–30 m na břehu pravém (východním). Právě na pravých březích těchto toků (Výmola, Rokytka, Vinořský potok) jsou často vymodelovány ostrožny využívané v pravěku jako *výšinná sídliště či hradiště. Hradiště Březí je situováno na pravidelné lichoběžníkovité ostrož- BŘEZÍ U ŘÍČAN, okr. Praha-východ, Středočeský kraj ně nad říčkou Výmolou. Jeho plocha není velká, jen o málo více než 3 ha. Nejvýraznější archeologické objekty lokality představují dva valy s příkopy, které ostrožnu přehrazují na východní straně, jež není jako jediná chráněna přirozeným terénem. Vnější val (A) je dodnes kolem 2 m vysoký a v základu takřka 8 m široký; příkop, který probíhá před ním, je jen o málo užší a přes 1 m hluboký. Vnější val s příkopem přehrazují celou ostrožnu. Vnitřní val a příkop (B) vedou asi 10 m směrem za vnějším valem a jsou Ó Vnější val hradiště, pohled z koruny valu k jihu. Foto Z. Kačerová, 2014. Ñ Profil valů a západního okraje hradiště. Zaměřil D. Novák, 2014. ještě o něco mohutnější. Na rozdíl od vnějšího opevnění nedosahují až k samotným okrajům ostrožny, ale končí ve vzdálenosti kolem 5 m od jejího severního, resp. 17 m od jižního okraje. V tom patrně spočíval původní záměr, protože není pravděpodobné, že by vnitřní val mohl být druhotně zničen dříve než val vnější, např. rozvozem materiálu na pole nebo na stavby. Během průzkumu lokality byl očištěn povrch valů a provedena série půdních vrtů. Ukázalo se, že val je převážně hlinitý; původní hradba byla proto nejspíše konstruována ze dřeva a hlíny, bez *čelní kamenné plenty. Časté nálezy propálené hlíny a přepálených menších kamenů naznačily, že opevnění mohlo zaniknout požárem. Ze zbývajících stran je hradiště přirozeně chráněno poměrně prudkým svahem. Skutečný reliéf ostrožny neodpovídá zcela vrstevnicím ve zde prezentované topograﬁcké mapě, jejíž výškopis je silně generalizován. Plošina hradiště ve skutečnosti dosahuje až k vnitřní (horní) terénní hraně (C) a pod ní je svah mnohem prudší, než by se z mapy zdálo. Nicméně i zde mohlo původně stát lehčí opevnění. Jako pozůstatky příkopu kolem hradiště lze totiž interpretovat terasový schod (D), který obíhá kolem všech tří svažitých stran hradiště v hloubce asi 5–10 m pod horním okrajem plošiny. Terénní hrana a svah na severovýchodním okraji hradiště jsou na četných místech narušeny tratěmi motorkářů, které zde vytvářejí až 50 cm hluboké koleje. Vzhledem k tomu, že hradiště je oprávněně za- BŘEZÍ U ŘÍČAN, okr. Praha-východ, Středočeský kraj 67 Ñ Terénní vlna pod okrajem hradiště interpretovaná jako pozůstatek opevnění (srov. profil F). Foto Z. Kačerová, 2014. × Koleje vyježděné motocykly na okraji hradiště, v místě předpokládaného opevnění. Foto. Z. Kačerová, 2014. psáno jako kulturní památka, je toto chování krajně nevhodné a vůči archeologickým nálezům nešetrné. [mk] Rizika: Žádná. V letním období klesá průchodnost terénu a viditelnost archeologických stop. Literatura: Kudrnáč 1962. Okolí: [1] Babice (PY), zaniklá středověká ves Janovice: N 50°00'00.74", E 14°43'25.70" (3,0 km). Navigační bod: N 50°01'19.69", E 14°41'58.76" (vstup od jihovýchodu). Přístup: Z doporučeného místa parkování v obci Březí po polní a lesní cestě na sever. Parkovat lze také u kostela sv. Bartoloměje na východním okraji obce, odkud vedou na lokalitu neznačené lesní cesty. [2] Květnice (PY), zřícenina hradu: N 50°03'25.60", E 14°40'56.24" (4,1 km). [3] Praha-Královice (PHA), pozdně středověká tvrz a novověký dvůr: N 50°02'20.54", E 14°38'14.18" (4,9 km). [4] ÒPraha-Královice (PHA), raně středověké hradiště U Markéty (5,3 km). [5] Štíhlice (PY), zaniklá středověká ves Lažany: N 49°59'45.88", E 14°47'24.35" (7,0 km). [6] ÒPraha – Újezd nad Lesy (PHA), zaniklá středověká ves Hol (7,1 km). [7] Ò Doubravčice (KO), pravěké a raně středověké hradiště a hrádek Šember (7,5 km). [8] Doubravčice (KO), zaniklá středověká ves Dolánky: N 50°01'25.37", E 14°48'25.02" (7,6 km). [9] ÒVyžlovka (PY), zaniklá středověká ves Ve Spáleném (8,0 km). [10] Jevany (PY), zaniklá středověká usedlost Jevany-Dubina: N 49°58'46.17", E 14°48'02.30" (8,6 km). 68 BŘEZÍ U ŘÍČAN, okr. Praha-východ, Středočeský kraj BŘEZNO U LOUN, okr. Louny, Ústecký kraj Archeologický skanzen na místě archeologického výzkumu Rekonstrukce obytných a hospodářských objektů z období pravěku a raného středověku Význam: Jeden z nejvýznamnějších archeologických výzkumů druhé poloviny 20. století v Čechách. Na jeho místě vzniklo v 80. letech centrum experimentální archeologie, dnes archeologický skanzen. Historie: *Archeologický výzkum začal na lokalitě v r. 1954, kdy bylo naleziště bezprostředně ohroženo povodní. Nejdříve zde proběhl krátký záchranný výzkum, který však vzhledem k hustotě a zajímavosti nálezů postupně přešel v dlouhodobý badatelský výzkum Archeologického ústavu ČSAV v Praze. V l. 1954–1973 zde bylo pod vedením I. *Pleinerové postupně prozkoumáno přibližně 5 ha, na nichž byly odkryty mnohdy celé obytné a pohřební jednotky různých období. Pro mnohá období našeho pravěku přinesl výzkum v Březně u Loun jednu z mála možností sledovat struk- Æ 0,5 km turu pravěkých sídlišť a vzájemné prostorové vztahy sídlišť, pohřebišť a dalších funkčních částí pravěkých *sídelních areálů. Souhrn nálezů na této lokalitě vypovídá o dlouhodobé kontinuitě české kulturní krajiny, neboť dané místo bylo užíváno víceméně nepřetržitě po dobu několika tisíciletí. Lokalita byla osídlena již v neolitu – v období kultury s lineární keramikou. Celkem zde výzkum odkryl pozůstatky 11 typických dlouhých domů, které stály ve větších vzdálenostech od sebe, ne všechny ale byly současné. Pozorovaný obraz je zřejmě výsledkem přestaveb menšího počtu usedlostí během trvání dané *archeologické kultury. Délka domů se pohybovala mezi 11 a 42 m a šířka dosahovala 5 až 7 m; konstrukci tvořilo pět řad kůlů. Uvnitř byly domy členěny do tří funkčních částí (obytné, skladovací a stáje). Součástí Ó Vpravo rekonstrukce neolitického „dlouhého domu“, vlevo zahloubená chata z doby stěhování národů a dva raně středověké domy. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Mapa M. Langová. 69 sídliště byly i desítky jam s různou funkcí: skladovací jámy, pece, jámy na těžbu hlíny apod. Lokalitu lidé znovu osídlili v závěrečné fázi kultury s vypíchanou keramikou, z níž jsou doloženy tři dvojice *sloupových domů lichoběžníkovitého půdorysu; jeden takový dům je dnes rekonstruován ve skanzenu. V časném eneolitu zde byly vybudovány dva mimořádně zajímavé objekty pohřebního účelu. Šlo o úzké a dlouhé *mohyly, orientované ve směru východ–západ. Jejich půdorys vyznačovaly úzké základové 70 BŘEZNO U LOUN, okr. Louny, Ústecký kraj žlaby – pozůstatky po nízké palisádě. Delší z objektů dosahoval minimálně 143,5 m, avšak jeho západní konec se nedochoval, protože jej zničila eroze působená řekou Ohří. Na východním konci tohoto objektu byla oddělena 7 m dlouhá předsíň s vchodem v užší stěně. V obou objektech byly nalezeny hroby (v kratším dva a v delším tři) a pro oba je možné najít analogie u některých typů *megalitických staveb v západní Evropě. Pod náspem delšího z objektů byly objeveny tmavé brázdy – stopy po (rituální?) orbě. Před samotným navršením mohyly mohla být plocha zorána v rámci nějakého rituálu, nebo byla mohyla postavena na místě, které předtím bývalo oraným polem; doklady orby tedy mohly být zakonzervovány pouze náhodou. Podobné stopy pod mohylami jsou známé i z některých dalších soudobých lokalit v zahraničí (např. Sarnowo v Polsku nebo Avebury v Británii). Výzkumem bylo odkryto také sídliště a pohřebiště starší doby bronzové, které dodnes patří mezi nejlépe prozkoumané sídelní areály daného období v Čechách. Na sídlišti se podařilo kromě řady sídlištních jam zdoku- Ñ Rekonstrukce domu z období mladšího neolitu. Dům má lichoběžníkový půdorys, a proto se hřeben jeho střechy sklání směrem dozadu. Foto Z. Kačerová, 2014. Ô Půdorys „dlouhého domu“ kultury s lineární keramikou z Března. U jižní části se předpokládá skladovací funkce, ve střední části obytný prostor, severní část nejspíše sloužila k ustájení dobytka. Dům, který je rekonstruován ve skanzenu, patří mladšímu období a má mírně lichoběžníkový půdorys; v zásadě je však obdobného typu. Podle Pleinerová – Pavlů 1979. mentovat 11 půdorysů pravděpodobně obytných staveb sloupové konstrukce o velikosti až 20 × 6 m. K sídlišti patřily i dvě skupiny hrobů, vzdálené od sebe 200 m. U většiny hrobů byla hrobová konstrukce vybudována z vápencových desek, které musely být na lokalitu dovezeny ze vzdálenosti několika kilometrů, v dalších případech výzkum zjistil dřevěné konstrukce a nechyběly ani hroby v prosté zemi. Z mladších období doby bronzové je doloženo osídlení mohylové kultury a sídliště kultury knovízské, které existovalo 150–200 let. V každé jeho fázi na něm mohly stát tři až čtyři domy. V úplnosti bylo v Březně odkryto sídliště z mladšího stupně doby stěhování národů (první polovina 6. století) s 21 *polozemnicemi, pěti *kůlovými stavbami na úrovni terénu, dvěma neúplnými kůlovými půdorysy a množstvím dalších sídlištních objektů. Osídlení tohoto období trvalo až do poloviny 6. století (asi do r. 560). Ani přes velký rozsah odkryvů se k sídlišti nepodařilo najít současné pohřebiště. Podle historických souvislostí mohli obyvatelé sídliště patřit ke germánskému kmeni Langobardů, což svou podobností s polabským kulturním okruhem naznačují i některé nálezy ze sídliště. Do druhé poloviny 6. století až konce 9., případně počátku 10. století jsou datovány stopy osídlení tradičně spojované se Slovany. Toto období lze v Březně rozdělit do tří etap, které na sebe pravděpodobně přímo nenavazovaly. V první fázi jde o sídliště kultury pražského typu (6.–7. století) s osmi polozemnicemi rozestavěnými po obvodu polokruhovité plochy (návsi?). Podobné domy pocházejí ve velkém množství též z lokality ÒRoztoky u Prahy. Velikost domů se obvykle pohybovala mezi 10 a 11 m2;; vždy v severozápadním rohu měly domy kamennou pec. V druhé fázi (8. století) zde postupně stálo osm až devět polozemnic, které byly situovány blíže břehu řeky Ohře a byly poněkud mělčí než ve starším období. Nejrozsáhlejší osídlení výzkum zachytil pro třetí etapu (9. století), z níž bylo prozkoumáno 23 domů. Kromě polozemnic, které nebyly již zdaleka tak uniformní jako v předchozích obdobích, zde stály i domy s podlahou na úrovni terénu. K této fázi patřil i dvouprostorový dům BŘEZNO U LOUN, okr. Louny, Ústecký kraj 71 Ñ Rekonstrukce raně středověké pece. Foto Z. Kačerová, 2014. s kamennými základy, který je svým charakterem v rámci daného období výjimečný. Popis: Po ukončení archeologického výzkumu bylo od r. 1981 v Březně budováno *experimentální archeologické pracoviště. Archeologickými „pokusy“ je možné získat některé údaje, které nejsou běžným archeologickým výzkumem zjistitelné. Lze si tak udělat představu např. o technické náročnosti stavby, spotřebě materiálu, o optimálním počtu pracovníků a času, který byl k provedení záměru nutný. Domy a další objekty byly stavěny podle konkrétních půdorysů, které odkryl archeologický výzkum, a při jejich stavbě byly používány repliky původních nástrojů, staré techniky a doložené typy stavebních materiálů. V r. 1981 byla vystavěna polozemnice podle nálezu domu kultury pražského typu s vyplétanými stěnami a sedlovou střechou. Během dalších dvou let následovala rekonstrukce raně středověkého domu z 9. století – šlo o srub s drážkovou konstrukcí stěn a valbovou střechou. Jako další byly postaveny mělce zahloubená chata 72 BŘEZNO U LOUN, okr. Louny, Ústecký kraj období stěhování národů, mladoneolitický dlouhý dům lichoběžníkovitého půdorysu, raně středověká keramická pec a jáma na vypalování keramiky na otevřeném ohni, obilnice (zásobní jámy na obilí) a další objekty. Kromě experimentů se stavbou obytných a hospodářských zařízení zde byly opakovaně testovány i provozní vlastnosti rekonstruovaných objektů. Jeden z pokusů byl zaměřen na možnosti vytápění slovanských domů, spotřebu dřeva, cirkulaci a odchod kouře. Experiment proběhl tři roky po sobě v zimních měsících, kdy se venkovní teplota pohybovala pod bodem mrazu a v objektu se topilo vždy déle než týden. Ukázalo se, že teplota uvnitř kopírovala teplotu venkovní a že ji topením bylo možné zvednout jen zhruba o 6–8 °C. Obyvatelé domu se navíc museli smířit s tím, že v místnosti se trvale nacházela kouřová clona, a to ve výšce 120–150 cm nad podlahou; pobývat a pracovat v domě proto znamenalo zvyknout si na život ve dřepu. V r. 1984 byla replika domu z 9. století obývána pětičlennou rodinou po dobu 13 dnů. Cílem bylo zjistit, zda dům poskytuje dostatek prostoru pro veškeré nutné činnosti. Kromě experimentů s obýváním domů v Březně také probíhaly pokusy s vypalováním keramiky nebo skladováním obilí v zásobní jámě. [ml] Literatura: Hnízdová 1955; Pleinerová 1956, 1972, 1980, 1984, 1986, 1991, 2000, 2007; Pleinerová – Pavlů 1979; Pleinerová – Hrala 1988; Pleinerová – Zápotocký 1999. Navigační bod: N 50°21'33.78", E 13°44'44.66" (parkoviště u lokality). Přístup: Lze u skanzenu. zaparkovat přímo Rizika: Žádná. Otevřeno úterý až neděle, 9:00–17:00 (květen až září), 8:00–16:00 (říjen až duben). Okolí: [1] Březno u Loun (LN), hradiště starší doby bronzové a doby halštatské: N 50°21'29.47", E 13°43'11.65" (1,8 km). [2] Postoloprty (LN), raně středověké hradiště Drahúš: N 50°21'12.43", E 13°41'31.71" (3,9 km). BZÍ, okr. Plzeň-jih a RADKOVICE U MĚČÍNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj Výšinná sídliště Velká skála a Osobovská skála ze středního eneolitu 3100–2800 př. Kr. Význam: Typické příklady sídlišť období středního eneolitu v západních Čechách, která jsou situována na skalách a ostrožnách. Tento typ lokalit u nás nemá v jiných pravěkých kulturách obdoby. Historie: Chamská kultura (název podle bavorské lokality Cham; střední eneolit, asi 3100–2800 př. Kr.) je zajímavá ve více ohledech. Její nositelé přišli na naše území nejspíše z dnešního Bavorska a osídlili zemědělsky dosud nevyužívanou část západních a jižních Čech v pásmu vyšší nadmořské výšky (zhruba 450–550 m) s půdami méně vhodnými pro orné hospodaření. Zcela unikátní byla podoba jejich sídlišť: ve většině případů vypadají jako orlí hnízda situovaná na členitých, dominantních vrcholcích skal, nejčastěji buližníkových suků, nebo na úzkých ostrožnách vysoko Æ 2,0 km; 1,5 km nad řekou. Takových sídlišť známe v současnosti jen ze západních Čech více než sedmdesát. Podle jejich malé plochy, která obvykle nepřesahuje 500 m2, lze soudit, že každé místo obývala jen jedna rodina nebo malá komunita. První z popisovaných lokalit, Velká skála u Bzí, byla zkoumána již v r. 1882 a zdejší nálezy patřily v rámci chamské kultury k prvním u nás. Toto *výšinné sídliště zůstává dodnes nálezově nejbohatší lokalitou daného typu. Výzkum sám byl na svou dobu až neuvěřitelně moderní. Vedl ho F. X. *Franc, zahradník z nedalekého zámku Kozel a zručný kreslíř, pro kterého archeologie nebyla profesí, ale vášní. Nejprve provedl detailní zaměření a zakreslení lokality, což mu umožnilo sledovat prostorové vztahy mezi nálezy. Jako první se zamýšlel nad původním množstvím keramic- Ó Radkovice u Měčína, Osobovská skála od jihu. Foto Č. Čišecký, 2013. £ Mapy D. Dreslerová. 73 Ö Bzí, Velká skála. Dnešní stav vrcholové plošiny. Foto D. Dreslerová, 2013. Ô Bzí, Velká skála. Plán lokality od F. X. France z r. 1882. Podle Franc 1906. 74 Ò Radkovice u Měčína, Osobovská skála. Pohled Ò na skalní útvar, na kterém se nacházelo pravěké sídliště. Foto J. John, 2006. Ø Předpokládaná poloha eneolitického domu (G) Ø a umístění archeologických sond (H, J) na počítačovém modelu terénu Osobovské skály v Radkovicích u Měčína. Podle John 2007. BZÍ, okr. Plzeň-jih a RADKOVICE U MĚČÍNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj kých nádob, jejichž zlomky při výzkumu nacházel, a došel k odhadu, že za dobu existence sídliště zde muselo být použito nejméně 2300 nádob. Kromě keramiky objevil také množství kamenných sekerek, brousky, *štípané kamenné nástroje, přesleny a jiné předměty. U kamenných nástrojů se Franc zajímal o původ surovin, a spojil se proto s předními odborníky v oborech geologie a paleontologie. Povšiml si také otisků obilných zrn na keramice, zhotovil jejich sádrové odlitky a určil je jako pšenici; pozdější analýzy mu daly za pravdu. Tento poznatek je významný pro hodnocení způsobu obživy v oblasti, která je ze zemědělského hlediska spíše nevýhodná. S trochou nadsázky lze říci, že Franc provedl první komplexní *archeologický výzkum na našem území. Druhou lokalitou je Osobovská skála u Radkovic. Jako naleziště je známa až od r. 1977, a to díky *archeologickému průzkumu K. Škrábka, ředitele muzea v Blovicích. V r. 2006 zde proběhl výzkum Západočeské univerzity v Plzni. O zemědělském charakteru osídlení svědčí i tady nálezy obilí (pšenice dvouzrnky a ječmene), luštěnin a lnu. Rozbor zachovalých pylových zrn (srov. *pylová analýza) navíc ukazuje, že v okolí sídliště byla situována pole. Vzhledem ke kyselosti půd se sice ani na jedné z lokalit nezachovaly zvířecí kosti, ale v sousedním Bavorsku je pro danou *archeologickou kulturu doložen chov skotu a koní. Je tedy velmi pravděpodobné, že se na uvedených sídlištích hospodařilo v zásadě stejně jako v úrodnějších částech tehdejších Čech. Racionální důvody využívání skal jako sídlišť se zatím nepodařilo přesvědčivě najít, pokud bychom nechtěli přistoupit na myšlenku, že každá z lokalit byla vlastně malou pevností. Jen u malé části dosud známých nalezišť chamské kultury bylo ovšem prokázáno jiné než přírodní opevnění (např. *valem či příkopem), v případě sídlišť na buližníkových skalách tomu tak nebylo dokonce ani jednou. související s činnostmi na sídlišti byly nalezeny jak v archeologických sondách na skále (H, J), tak i v jejím okolí; na úpatí skály se zřejmě ocitly působením přirozených sesuvů. [dd] Popis: Lokalita Velká skála u Bzí leží na buližníkovém suku v nadmořské výšce 590 m, s převýšením asi 20 m nad okolním terénem. Vrcholová plošina je nerovná, nachýlená k západu, a má zhruba trojúhelníkový tvar o délce stran 30–40 m. Nejsnazší, i když stále poněkud náročný přístup na ni vede z jihovýchodní strany. Na mírně nakloněné rovině (ve Francově plánu označena jako C) našel Franc stopy zřejmě tří obydlí v podobě ker z vypálené hlíny (tzv. *mazanice) – pozůstatků spadlých stěn domů, které zanikly požárem. Domy byly zřejmě nadzemní a malé, s plochou kolem 12 m2. Nálezy keramiky a drobných předmětů byly roztroušeny po celé vrcholové plošině skály, zejména v místech označených na Francově plánu písmeny B, D a F. Naleziště na Osobovské skále u Radkovic má některé podobné rysy: nadmořskou výšku, geologické podloží, rozlohu a převýšení nad okolním terénem. Vrchol je přístupný ze severní a západní strany; na jižní a východní straně skály jsou prudké srázy. Z vrcholové plošiny je nádherný rozhled (pokud je okolí alespoň částečně odlesněno), ale pro osídlení poskytuje jen velmi omezený prostor. Přesto skála jednoznačně sloužila k obytným účelům. Na základě poznatků archeologického výzkumu lze obydlí situovat na malou plošinku (G) na západním úbočí skály. Předměty Navigační bod: N 49°32'30.08", E 13°28'56.76" (Bzí, u lokality); N 49°28'47.62", E 13°27'34.32" (Radkovice, u lokality). Literatura: Franc 1906; John 2007, 2010. Přístup: K výšinnému sídlišti Velká skála u Bzí z doporučeného místa parkování po žluté turistické značce k rozcestníku „Jezevčí skála“ a dále po zelené značce směrem ke Korandovu památníku až na lokalitu. K výšinnému sídlišti Osobovská skála u Radkovic z doporučeného místa parkování u kapličky ve středu obce Osobovy po modré turistické značce na sever, po 300 m zahnout na polní cestu směřující k lesíku a pokračovat lesní pěšinou k lokalitě. Rizika: Výstup na oba buližníkové suky je nevhodný pro děti a osoby se sníženou pohyblivostí – existuje nebezpečí zřícení. Okolí: [1] Hradiště u Blovic (PJ), zámek a muzeum: N 49°34'41.07", E 13°32'38.89" (6,0 km od Bzí). [2] Žinkovy (PJ), zřícenina hradu Potštejn: N 49°28'52.47", E 13°30'31.39" (7,0 km). [3] Žinkovy (PJ), raně středověké Obrovo hradiště: N 49°28'36.69", E 13°30'40.13" (7,5 km). BZÍ, okr. Plzeň-jih a RADKOVICE U MĚČÍNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj 75 ČESKÉ LHOTICE, okr. Chrudim, Pardubický kraj Hradiště – oppidum doby laténské 150–50 př. Kr. Význam: Rozsáhlá opevněná lokalita doby laténské – oppidum. Jediná památka tohoto typu ve východních Čechách. Historie: Největší význam měla lokalita v posledních dvou stoletích př. Kr., kdy zde existovalo jedno z osmi známých českých *oppid. Oppidum leželo na spojnici mezi českou a moravskou sídelní oblastí doby laténské a tvořilo pravděpodobně komunikační most mezi podobnými lokalitami Závist (ÒLhota u Dolních Břežan) a Staré Hradisko u Prostějova. Tak jako většina jiných oppid hrály i České Lhotice důležitou roli v organizaci těžby surovin, zejména graﬁtu (tuhy), železa, zlata a mědi z okolních zdrojů. Jako *hradiště byla lokalita využívána již v mladší době bronzové, později také v raném středověku; v době halštatské zde 76 zřejmě fungoval pohřební areál (mohylové pohřebiště). Stejně jako ostatní lokality tohoto typu budilo oppidum v Českých Lhoticích pozornost odborné veřejnosti již hluboko v 19. století, kdy se začaly objevovat zprávy o mohutném trojitém opevnění a náhodně sebraných nebo vyoraných nálezech keramiky a rotačních mlýnů. Nejstarší informace o oppidu podali zejména M. Lüssner a L. Šnajdr, *archeologického výzkumu se však České Lhotice dočkaly až v 70. a 80. letech 20. století. Výzkum Archeologického ústavu ČSAV v Praze trval patnáct let; přinesl rozsáhlý soubor materiálu a poznatky o opevnění a organizaci vnitřního prostoru hradiště. Zachyceny byly mj. doklady specializované výroby (kovářská dílna), importované *artefakty (např. žernovy z materiálu těženého na lokalitě Ráby pod Kunětickou horou) a předměty Ó Pohled na jižní část hlavního opevnění oppida v Českých Lhoticích od východu. Foto J. Marounek, 2008. £ Plán lokality A. Danielisová. Æ 3,0 km luxusního charakteru (malovaná keramika, sklo aj.). Přes dlouhodobé archeologické výzkumy se v kontextu podobných středoevropských lokalit České Lhotice donedávna jevily jako centrum chudší, neboť zdejší nálezy zdaleka nedosahují bohatosti inventáře oppid Stradonice (ÒStradonice u Nižboru), Závist (ÒLhota u Dolních Břežan) nebo ÒTřísov. Pozornost naopak vždy budila velkorysost opevnění, jehož koncepce tří fortiﬁkačních linií za sebou se zdála mezi ostatními oppidy ojedinělá. Teprve nové vyhodnocení terénní situace a nálezů ukázalo, že jde o typické oppidum střední Evropy, z hlediska nálezů srovnatelné např. s oppidy Hrazany (ÒRadíč) nebo ÒNevězice. Nové výzkumy také ukázaly, že všechna oppida byla původně opevněna podobnými několikanásobnými fortiﬁkačními liniemi, které se však, vzhledem ke konstrukci hliněných náspů bez vnitřního kamenného zpevnění, jinde nezachovaly. V Českých Lhoticích byl příkop mezi *valy od středověku využíván jako *úvozová cesta, jejíž boky tak nebyly zplanýrovány. Situace je unikátní i proto, že zde bylo možno původní trojitou sekvenci opevnění detailně prozkoumat – archeologické sondy jsou stále viditelné, např. na *leteckém laserovém snímku. Popis: Oppidum je situováno na nezalesněné zvlněné ostrožně nad řekou Chrudimkou (dříve Kamenice) vedle Křižanovické přehrady. Západně od oppida do přehrady ústí Lhotický potok, na východě je lokalita lemována bezejmenným přítokem Chrudimky a o něco dále potokem Debrný. Přehrada Křižanovice, která byla vybudována v 50. letech minulého sto- letí na Chrudimce, zaplavila původní údolí řeky pod oppidem, kde se v minulosti nacházely louky a pole. Lokalitu zčásti ohraničují strmé srázy údolí vodních toků; na severu přechází hradiště v dlouhý hřbet vybíhající směrem do ohybu řeky. Na jihu spadá plošina do táhlého údolí, na jehož okraji jsou patrné relikty jižní části původně trojitého opevnění, které je však na této straně hodně poškozeno stavbou evangelické fary a hřbitova (jsou zde dochovány jen dva valy). Na východě je poloha uzavřená trojitým opevněním, v němž jsou patrné archeologické sondy (F). Oppidum se dělí na vnitřní hradiště (celkem asi 23 ha) a *předhradí (asi 8 ha), situované východněji. Vnitřní hradiště je od předhradí odděleno systémem mohutných trojitých valů s příkopy (rozdíl úrovně koruny valů a dna příkopu činí až 8 m). Na jejich jižním okraji, v místech, kde trojitý val navazoval v pravém úhlu na jižní obvodové opevnění, byla původně umístěna hlavní klešťovitá *brána (A); její pravé křídlo bylo však zcela ČESKÉ LHOTICE, okr. Chrudim, Pardubický kraj 77 zničeno v r. 1910 při stavbě silnice do Křižanovic. Další tři vstupy (brány) do hradiště lze předpokládat na jeho severozápadní (směřující do údolí řeky, C), jihozápadní (B) a severní (D) straně. Na severozápadě, kde se do oppida mohlo vcházet pravděpodobně z protáhlého terénního hřbetu, byl přístup přerušen příkopem ve skalnatém podloží (G, srov. též letecký laserový snímek). Na příkopu jsou patrné *antropogenní zásahy, nicméně *datace do laténského období se nedá s jistotou prokázat. 78 *Akropole tvoří nejvýše položenou plochu vnitřního hradiště a její okolí bylo v době laténské využíváno k sídlištním činnostem zřejmě nejintenzivněji. Soustřeďovaly se zde nejbohatší nálezy z archeologických odkryvů a zachycen byl i nejhustší výskyt nálezů při *povrchových sběrech. V těchto místech se také měly nacházet pohřební *mohyly ze starší doby železné, které byly archeologicky prozkoumány, ale dnes již v terénu nejsou patrné. Severozápadní strana oppida a zejména zalesněný svah nad ko- ČESKÉ LHOTICE, okr. Chrudim, Pardubický kraj munikací do Křižanovic nese jasné antropogenní zásahy. Úpravy terénu do několikanásobných horizontálních teras (E) jsou pozorovatelné v několika výškových úrovních. Jejich datace do doby laténské je pravděpodobná; povrchový *archeologický průzkum přinesl nálezy laténské keramiky a železných předmětů – zlomků šatových spon a nožů. Na této straně se nacházela zmiňovaná severozápadní brána (C), která navazovala na systém teras. Při pohledu ze severní strany mohlo oppidum v odlesněném a upraveném terénu budit monumentální dojem; jinak však jeho poloha v dobře chráněném chrudimském meandru (podobná např. umístění oppid v ÒNevězicích a ÒRadíči) dokonale splňovala požadavky oppidálních lokalit na vlastnosti krajiny, tedy „vidět, ale (až do poslední chvíle) nebýt viděn“. Okolí oppida nabízí zdroje mělce uložených sekundárních, dobře tavitelných železných rud (např. bahenních rud v povodí Debrného potoka) a ložiska barevných kovů. Vodní toky v blízkosti oppida jsou známy jako zlatonosné; stopy po rýžování zlata (*sejpy) byly zjištěny v povodí Okrouhlíku a Debrného a předpokládá se (i když nebylo archeologicky doloženo) jejich využití v laténském období. Oppidum a okolní krajinu si lze dobře prohlédnout z rozhledny „Bójka“ východně od Českých Lhotic. [ad] Literatura: Lüssner 1857; Šnajdr 1911; Waldhauser 2001; Danielisová – Mangel 2008; Danielisová 2010. Navigační bod: N 49°51'21.29", E 15°47'00.58" (vstup u brány A). Přístup: Zaparkovat lze přímo na lokalitě. Rizika: V některých částech lokality jsou po obvodu poměrně příkré svahy a hrozí nebezpečí pádu. Okolí: [1] Nasavrky (CR), Keltské muzeum na zámku: N 49°50'42.18", E 15°48'11.10" (1,9 km). [2] Nasavrky (CR), Keltský archeopark Nasavrky: N 49°50'06.15", E 15°48'04.14" (2,7 km). [3] Svídnice u Slatiňan (CR), hradiště Práčov z doby bronzové: N 49°52'33.68", E 15°48'51.10" (3,1 km). [4] Žumberk (CR), zřícenina hradu: N 49°52'17.08", E 15°51'24.45" (5,5 km). Ö LLS snímek oppida. Data ČÚZK Praha; zpracovala A. Danielisová, 2013. Ò Trojité valy v místech zničené původní klešťovité brány (A) na historickém snímku. Foto B. Lipš, 1910. ČESKÉ LHOTICE, okr. Chrudim, Pardubický kraj 79 ČEŠOV, okr. Jičín, Královéhradecký kraj Pravěké a raně středověké hradiště Češovské valy 1. století př. Kr., raný středověk? Význam: Hradiště s nejmohutnějšími dochovanými valy v Čechách. Historie: Tzv. Češovské valy a jejich blízké okolí představují archeologickou památku, na níž nalezneme dochované stopy lidské činnosti od pravěku do raného novověku. Jako první si *valů povšimli dva zájemci o historii Jičínska – děkan F. A. Vach a hrabě Šlik, a to již kolem r. 1822. Nejasnosti o *datování vzniku *hradiště a jeho nejviditelnějšího prvku, vysokých valů, ovšem nepomohla objasnit ani moderní archeologie, neboť zde dosud neproběhl žádný rozsáhlejší *archeologický výzkum. Na ploše hradiště a v jeho bezprostředním okolí se uskutečnily jen malé sondáže a *povrchové sběry. Sběry poskytly velmi nesourodý soubor keramických zlomků, především z halštatského, laténského, římského 80 a raně středověkého období (zvláště z 9. století). V posledních letech byla navíc lokalita výrazně poničena (a tím i deﬁnitivně ochuzena) rabováním pomocí detektorů kovů. Kdo tedy vybudoval Češovské valy? Tradičně byla stavba alespoň části opevnění připisována době laténské. Pro možnou dataci do tohoto období (1. století př. Kr.) by mohly svědčit nalezené „keltské“ mince a použitý typ tzv. klešťovité *brány. Hradiště tedy mohlo sloužit jako opevněné centrum té doby, avšak bez dalšího výzkumu není jasné, zda mohlo jít o centrum typu *oppida nebo o opevněné sídliště s nějakou jinou funkcí. Na druhou stranu je však třeba podotknout, že při drobném terénním zásahu do destrukce valu v jižní části opevnění byly objeveny pouze zlomky raně středověké keramiky. Výjimečnou velikost a dobrou zachovalost valů je Ó Panoramatický snímek valu v okolí vstupu do areálu češovského hradiště od severu. Foto Z. Kačerová, 2013. Ø Jižní opevnění hradiště, průchod zrušené turisticØ ké cesty. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality J. Mařík. Æ 4,5 km možné vysvětlit také tím, že hradby na *akropoli (kromě západní části) byly dodatečně navýšeny Švédy v době třicetileté války (snad v r. 1639). Někteří badatelé do tohoto období datují i ohrazení prameniště (C) západně od akropole. Hradiště sloužilo jako útočiště i v moderní době, kdy se zde např. ukrývalo obyvatelstvo v době prusko-rakouské války v r. 1866. Popis: Češovské hradiště se nachází na mírném a zalesněném pahorku označovaném jako Valy nebo Hradiště, jihozápadně od obce Češov. Nepravidelné lichoběžníkovité hradiště je kompletně opevněné a zaujímá plochu přes 36 ha. K centrální části – akropoli o rozloze 24 ha (A) s tzv. vysokými valy dochovanými do výšky až 12 m a širokými při patě až 55 m – přiléhá od východu *předhradí (11 ha; B), opevněné nižší hradbou. Na jihozápadní straně akropole vybíhá malý trojúhelníkovitý výběžek (C) s opevněným prameništěm – tzv. Prasečí rynek o ploše 1,26 ha. Do prostoru hradiště vedly původně dvě brány klešťovitého typu (D, E), a to ze severu a východu. Zvláště severní brána působí impozantním dojmem. Podél vnější strany vysokých valů se táhly příkopy hluboké místy i 5 m, které byly částečně vytesány do skalního podloží. Na základě sporadických údajů o vnitřní konstrukci valů lze odhadovat, že Češovské valy byly původně tvořeny mocným náspem, zpevněným vnitřní trámovou konstrukcí, s *čelní plentou z nasucho kladených kamenů. Celkově se valy velmi dobře zachovaly, byť vnější nízké valy v severovýchodním rohu předhradí jsou částečně rozorané. U severní brány hradiště stojí pomník myslivce Tomáše Svobody, který byl slavnostně odhalen r. 1929. Postava tohoto češovského obyvatele, který bojoval proti rekatolizaci a nakonec byl r. 1729 popraven v Kopidlně, se objevila i v knize Temno od Aloise Jiráska. Přibližně 250 m jihovýchodně od hradiště se v zalesněném prostoru nacházejí dvě obdélné vyvýšeniny o rozměrech 128 × 58 m a 143 × 66 m (F, G), jejichž výška dosahuje přibližně 3 m. Velmi pravděpodobně jde o jednoduchá opevněná dělostřelecká postavení z třicetileté války, tzv. *reduty. V jejich bezprostředním okolí se dochovaly pozůstatky menšího *mohylníku (H), čítajícího přibližně osm *mohyl. Dvě osamocené mohyly stojí také asi 500 m jihozápadně od hradiště (K). Jejich přesnější dataci není možné určit, protože zde dosud neproběhl žádný archeologický výzkum; mohou pocházet jak z pravěku, tak i z raného středověku. Pravděpodobně za nejmladší stopu lidské činnosti v okolí můžeme považovat svazek *úvozových cest (J), který vede 150 m severozápadně od hradiště. [jm, pmv] ČEŠOV, okr. Jičín, Královéhradecký kraJ 81 Literatura: Čtverák – Ulrychová 2001; Čtverák a kol. 2003. Navigační bod: N 50°19'58.13", E 15°20'59.75" (severní brána). Přístup: Z doporučeného místa parkování po polní cestě (naučná stezka Češov–Vysoké Veselí) k Češovským valům. Rizika: Hradiště je dnes téměř úplně zalesněné hustým dubohabrovým lesem a přístupné po celý rok, avšak návštěvu je lepší uskutečnit buď v jarních, nebo podzimních měsících kvůli viditelnosti. Okolí: [1] Kostelec u Jičíněvsi (JC), raně středověké hradiště: N 50°22'53.68", E 15°19'51.22" (5,9 km). [2] Velešice (JC), raně středověké hradiště: N 50°19'18.33", E 15°26'00.61" (6,3 km). Ñ LLS snímek (stínovaný model) češovského hradiště. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. 82 ČEŠOV, okr. Jičín, Královéhradecký kraj ČISTÁ U ROVNÉ, okr. Sokolov, Karlovarský kraj Těžební komplex Jeroným a zaniklé město Lauterbach 14.–20. století Význam: Dobře zachovalý komplex pozůstatků novověké důlní činnosti. Tvoří provázaný celek se zaniklým městem Čistá (Lauterbach) a společně s ním představuje unikátní doklad složitosti krajinného vývoje. Historie: Oblast Slavkovského lesa získala svůj význam především díky ložiskům cínu, tvořeným mocnými, byť chudými rudními čočkami v malé hloubce pod povrchem. Těžba cínu je zde doložena od 14. století; pro toto nejstarší období lze ještě předpokládat získávání suroviny pouze z povrchových výchozů metodou rýžování. Největšího rozvoje hornictví doznalo v první polovině 16. století za Pluhů z Rabštejna. Město Lauterbach (Čistá) bylo po královské konﬁskaci 20. června 1551 prohlášeno královským městem s vlastními horními privilegii, tj. právy k těžbě. Právě z tohoto obdo- NKP Æ bí pochází většina nedalekého důlního díla Jeroným, i když jeho počátky lze hledat již v 15. století. Do období první poloviny 16. století je kladen též vznik hornických příruček Georgia Agricoly, jenž působil v nedalekých Krušných horách, a nabízí nám tak zajímavé srovnání historického popisu se skutečnou podobou důlního díla, které vzniklo popisovanou technologií. Od počátku 17. století se výnosnost a intenzita těžby významně snižovaly, což přispělo k dochování reliktů důlních děl v jejich původní raně novověké podobě. V listopadu 1772 byl Lauterbach zachvácen požárem, při němž došlo ke zničení většiny psaných pramenů k historii města i okolní těžby. Těžba, včetně rýžování, místy pokračovala až do počátku 20. století, ale po první světové válce byla deﬁnitivně ukončena. Podle 1,5 km; 2,0 km; 1,5 km Ó Dnešní vstup do dolu Jeroným v Čisté. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality zaměřil a podle starých map, leteckých snímků a LLS zpracoval D. Novák. V textu byla využita nepublikovaná data O. Maliny (NPÚ Loket). 83 odhadů z dílčích zpráv bylo za celou dobu užívání zdejších cínových *dolů vytěženo 500 až 700 tun cínu. V souvislosti s prohlášením dolu národní kulturní památkou r. 2008 jsou systematicky prováděny práce na jeho zpřístupnění veřejnosti a probíhá výstavba návštěvnického centra. Město Lauterbach zaniklo po r. 1945 po nuceném vystěhování německého obyvatelstva. Na jeho místě a v širším okolí byl r. 1946 založen Vojenský újezd Prameny a celá oblast byla odříznuta od okolního světa. Deﬁnitivní zkázu města přinesla pravidelná cvičení armády, která jej užívala jako kulisu pro vojenské manévry a terč pro ostrou střelbu. Začátkem 50. let zde byl jako ukázka boje ve městě (včetně dělostřeleckého a leteckého bombardování) natočen výukový ﬁlm „Boj o osadu“, na kte- 84 rém jsou naposledy vidět zbytky zástavby. Ty byly zcela srovnány se zemí r. 1954. Popis: Důlní komplex pokrývá plochu o přibližné délce 500 m a šířce kolem 150 m; místy se zahlubuje až 50 m pod povrch dnešního terénu. Chodby byly kutány ručně za užití tzv. *želízka a mlátku, jak dokazují stopy na stěnách, ale i raženy metodou sázení ohně, při níž byla hornina narušována žárem. V některých prostorách lze rozeznat takové detaily jako vysekané niky pro umístění kahanů. Na důl navazuje nejméně 500 m dlouhá *dědičná štola Bohatá sv. Barbora, jejíž zavalené ústí leží v polích severozápadně od samotného dolu. Ze štoly stále pramení drobná vodoteč, níže ve svahu nalezneme haldy nashromážděné hlušiny a ve vytyčeném ČISTÁ U ROVNÉ, okr. Sokolov, Karlovarský kraj prostoru probíhalo také rýžování (A). Druhá dědičná štola Jeroným, o délce 405 m, ústí jižně od dolu v údolí Chalupeckého potoka (N). Nejvýraznějším reliktem původní těžby je areál propadajících se štol (B), které se projevují na povrchu dnešní krajiny *neklidným terénem s výraznými *konvexními a *konkávními objekty, tzv. *pinkovištěm. Hloubka některých propadů dosahuje i více než deseti metrů; jedná se o destruující podzemní prostory, které mohly nabývat velikosti až 30 m délky, 7 m šířky a 8 m výšky. Tyto komory byly původně zajištěny výdřevou, bez níž se staly značně nestabilními, a stále zde proto dochází k propadům. Pokles terénu na některých místech odhalil čela původních chodeb. Pohyb v prostoru hlubinné dobývky, vymezeném dnes lesíkem po pravé straně silnice Horní Slavkov–Sokolov, je z důvodu stálého pohybu terénu nebezpečný, a proto ho nelze doporučit. Kromě vlastních těžebních objektů lze na lokalitě nalézt i pozůstatky dalších činností, především objekty spojené se zpracováním vytěžené rudy. Byla zde vybudována rozsáhlá kaskáda rybníků a kanálů (C), která měla zadržovat co největší množství vody jednak pro účely plavení rudniny, dále pro rýžovnictví, ale také jako zdroj energie pro pohon rudných mlýnů. Některé z rybníků si podržely svůj účel i v současné krajině, z jiných však zbývají pouze zbytky protržených hrází. Svým nezvyklým tvarem zaujme především nejvýchodněji položený rybník (O), rozdělený podélnou hrází na dvě nestejně velké poloviny. Roli této konstrukce ve výrobním procesu se dosud nepodařilo určit, avšak lze uvažovat o potřebě dopravy vytěžené rudniny na vozech po hrázi k plavení. Samotné rudné mlýny již nelze přímo identiﬁkovat, i když místy tvar reliéfu naznačuje přítomnost podobných staveb (D). Pravděpodobně díky svému dalšímu využití pro mletí obilí se nám dobře dochovaly zbytky dvou Ó Bývalý rudný mlýn na Lobezském potoce, později užívaný k mletí obilí. Stavba zanikla po r. 1945. Foto Z. Kačerová, 2013. Ö Typický „neklidný terén“ na pinkovišti s propady do podzemních prostor. Foto Z. Kačerová, 2013. Ò Podzemní prostor dolu Jeroným. Na stěnách jsou dobře patrné stopy hornického želízka a mlátku, stejně jako stopy po narušování horniny metodou sázení ohně. Foto V. Fikar, 2013. ČISTÁ U ROVNÉ, okr. Sokolov, Karlovarský kraj 85 komplexů budov, které tvořily dva mlýny na Lobezském potoce (E), a to včetně 190 a 250 m dlouhých liniových reliktů náhonů (F). Lze předpokládat, že i zaniklá síť komunikací ve formě dobře zřetelných *úvozových cest souvisí s provozem dolu a sloužila k přepravě surovin a produktů. Kromě stop důlní činnosti zachycujeme na lokalitě i *mezní pásy a terasy zaniklých *plužin (G), zaniklé úvozové cesty (velký svazek cest viz M), pozůstatky rozličných staveb neznámého účelu (H), drobných zem- 86 ních prací sloužících k zadržení vody (I), ale také vojenských okopů pro pěchotu (J) a snad i pro těžkou techniku (K), spojovaných s poválečnou etapou vývoje krajiny. Město Lauterbach (L) dnes připomíná jen alej při silnici z Krásna do Sokolova, původně lemující severní stranu náměstí. Nacházejí se zde zbytky kostela sv. Michaela spolu s pomníčkem věnovaným sudetským Němcům a naučnou tabulí s plánem původní obce. Z budov jsou zachovány částečně zasypané sklepní pro- ČISTÁ U ROVNÉ, okr. Sokolov, Karlovarský kraj story, v některých případech včetně základního půdorysu domu a podezdívek; mezi rozeznatelné objekty patří rovněž relikty studen. Část původních komunikací dnes respektují silnice Krásno–Sokolov a odbočka na Prameny; ostatní komunikace jsou buď zaniklé, nebo jsou užívány jako polní cesty. Zajímavá je cesta, která ohraničuje západní stranu náměstí a směřuje po hrázi prostředního ze tří místních rybníků dále do polí ve směru na Prameny: v prostoru těsně nad rybníkem se dodnes mezi mladšími nánosy objevují části dláždění někdejší komunikace. Areál bývalého města se zničenými objekty je hustě zarostlý náletovými dřevinami, křovisky a bolševníkem (ten je v poslední době systematicky likvidován) a ve vegetačním období se stává takřka neprostupným. [dn] Literatura: Majer 1970; Beran a kol. 1996; Hlušičková a kol. 2002, 533–534; Jaša 2007; Kukutsch – Stolárik 2008; Kaláb – Lednická 2009; Tomíček 2011; 2012; www_Čistá u Rovné. Navigační body: N 50°06'05.04", E 12°42'42.87" (parkoviště u pinkoviště B); N 50°06'09.89", E 12°42'10.07" (parkoviště u zaniklých mlýnů); N 50°05'58.19", E 12°43'43.36" (Lauterbach, křižovatka silnic). Ó LLS snímek (model lokálního reliéfu) těžebního areálu s okolím. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Přístup: Kvůli rozsahu lokality není příliš výhodné absolvovat souvislou pěší obchůzku všech jejích částí. Nejlépe jich lze proto dosáhnout postupným zastavením na doporučených místech parkování na polní cestě u zaniklých mlýnů, na silnici č. 210 ČISTÁ U ROVNÉ, okr. Sokolov, Karlovarský kraj 87 u dolu Jeroným a u rozcestníku „Bývalá Čistá“ na silnici č. 210 ve středu zaniklého města Lauterbach. Rizika: Průchod může v některých částech komplikovat hustá náletová vegetace. Pohyb po pinkovišti se z důvodu hrozících propadů a nestabilního terénu nedoporučuje. Okolí: [1] Třídomí (SO), hora a rozhledna Krudum: N 50°08'15.16", E 12°43'45.49" (4,1 km). [2] Třídomí (SO), ruiny kostela sv. Mikuláše: N 50°08'49.31", E 12°43'47.46" (5,2 km). [3] Bečov nad Teplou (KV), hrad Bečov: N 50°05'10.59", E 12°50'21.60" (9,3 km). [4] Bečov nad Teplou (KV), relikt šibenice: N 50°04'41.25", E 12°50'42.69" (9,9 km). Õ Propadem odhalená dvojice chodeb v prostoru pinkoviště. Foto Z. Kačerová, 2013. Ñ Největší trychtýřovitá pinka (propad do podzemního prostoru) na lokalitě. Hloubka přesahuje 10 m. Foto Z. Kačerová, 2013. 88 ČISTÁ U ROVNÉ, okr. Sokolov, Karlovarský kraj DAVLE, okr. Praha-západ, Středočeský kraj Sídelní celek středověkého kláštera, klášterního městečka Sekanka a souvisejících komunikací 11.–14. století Význam: Provázaný celek významných lokalit z období raného a vrcholného středověku. Místo *archeologických výzkumů, které ovlivnily vývoj oboru; unikátní příklad zaniklého středověkého městečka. Historie: Lidmi opuštěná oblast jižně od Prahy, ostrov ve Vltavě jižně od soutoku se Sázavou, byla vybrána snad již knížetem Boleslavem II. na sklonku 10. století jako místo založení druhého nejstaršího mužského kláštera u nás. Kolem r. 1000 sem přišla první mnišská komunita benediktinů z předního bavorského kláštera v Niederalteichu. Písemné svědectví pak charakterizuje klášter Stětí sv. Jana Křtitele po celé přemyslovské období jako významné ohnisko vzdělanosti, písemnictví i politiky. Tato skutečnost výrazně kontrastuje se zjištěními z *archeologických výzkumů Æ 1,5 km; 1,5 km někdejšího kláštera, které probíhaly od 30. let a vyvrcholily na přelomu 70. a 80. let. Jejich výsledky poukazují na jen velmi pozvolný a postupný přechod od dřevěných provizorních budov, přičemž teprve druhá polovina 12. a první polovina 13. století vtiskly klášteru kamennou stavební podobu v románském slohu. Další výraznou proměnu přinesla první z velkých katastrof, která klášter postihla, a sice braniborské plenění po smrti krále Přemysla Otakara II. (1278), po němž následovala rekonstrukce a přestavba areálu v raně gotickém slohu. Požáry a další rány osudu pokračovaly po celé 14. století a vyvrcholily v době husitských válek, kdy byl klášter postižen natolik, že se mnišská komunita rozpadla, a ruiny kláštera pak fungovaly již jen jako poustevna. Někdy v první polovině 13. století začalo vznikat na ostrožně nad klášte- Ó Svazek úvozových cest v trati u sv. Kiliána. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality J. Hasil s využitím LLS snímku. 89 ARCHEOLOGIE A DETEKTIVKY Seděli na schůdkách maringotky, opodál na place pracovali dělníci a nějaká studentská mládež, a doktor Rittr, archeolog, jehož motorka stála opodál opřená o strom, řekl: „Pan doktor Soudek mě již varoval, pane doktore.“ „Mám radost,“ pravil Exner srdečně. „A jak ho to napadlo?“ „Poznal jednoho z vašich důstojníků.“ „To je osud,“ vzdychl Exner. „Tak těch pár kopečků v lese, to bývalo středověké město...“ „Ano. Našli jsme dokonce i desetimetrovou studnu, předpokládám ovšem, že vás příliš nezajímají archeologické vykopávky.“ „Jak kdy, pane doktore. Proč zaniklo?“ „Nevhodné položení. Zpočátku se jim to asi tak nezdálo...“ „To bylo...“ „V polovině třináctého století. Blízko byl prosperující klášter, kolem zlatonosné potoky, nedaleko doly na zlato, ale: žádné zázemí, málo vody, mimo hlavní komunikace. Za pár let přišli Braniboři a bylo po městě.“ Milovníci detektivních románů vědí, že jednou z mnoha výstředností kapitána JUDr. Michala Exnera, hlavní postavy detektivek Václava Erbena, byla i záliba v archeologii. O něco méně je však známo, že autor disponoval detailní znalostí archeologických reálií a ve svých knihách zobrazil a karikoval řadu významných českých archeologů. V úryvku z detektivky Pastvina zmizelých z r. 1971 ﬁgurují skutečné postavy české archeologie, M. Richter a B. Soudský, i obraz jednoho z nejvýznamnějších poválečných archeologických výzkumů středověkého období v Čechách, vykopávek v areálu zaniklého městečka nad soutokem Sázavy s Vltavou v 50. a 60. letech minulého století. [jh] 90 DAVLE, okr. Praha-západ, Středočeský kraj rem sídliště městského typu, kterým bylo české archeologické studium středověkých měst obohaceno o jednu ze svých nejvýznamnějších položek. Písemné prameny nám nedochovaly ani jeho jméno, ani údaj o jeho zakladateli; v odborné literatuře proto přejala daná lokalita pomístní jméno Sekanka, které se původně vztahovalo jen k *úvozovým cestám vysekaným do skalnatého podloží severní části ostrožny. Zvláštní krajinná poloha městečka prakticky vylučuje z okruhu jeho zakladatelů kohokoliv jiného než ostrovské benediktiny. O městském charakteru sídliště vypovídá jednak speciﬁcká parcelace a její zástavba ve formě tzv. *lokačních provizorií, doklady dálkových kontaktů a směny, ale především přítomnost kamenné fortiﬁkace. Ta byla v této době vyhrazena pouze královským městům a městům jiných významných držitelů, mezi které ostrovský klášter nepochybně náležel. Jakkoliv si bohatý a vlivný klášter jistě mohl dovolit založit vlastní městečko a získat pro něj důležitá panovnická privilegia, nebylo umístění města v krajině právě nejvhodnější. Bezprostřední blízkost kláštera sice jistě nabízela vzájemné ekonomické Ö Letecký pohled na okolí ostrovského kláštera od jihu. V jižní části ostrova se nacházejí pozůstatky kláštera, na ostrožně vpravo ve stínu stará pískovna (dnes skládka) v severovýchodní části areálu městečka. Foto M. Gojda, 2011. Ò Vnitřní plocha zaniklého městečka na Sekance. V popředí jsou patrné povrchové pozůstatky někdejší zástavby i archeologických sond, v pozadí ubíhá val, v jehož jádru se skrývá kamenná zeď opevnění. Foto Z. Kačerová, 2013. DAVLE, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 91 výhody, izolovaná poloha na ostrožně mezi dvěma relativně mohutnými vodními toky ale znemožňovala vznik běžné *plužiny. S vlastním zemědělským zázemím se setkáváme po celé středověké období i v případě nejvýznamnějších královských měst, neboť agrární výroba byla v této době ještě běžnou součástí života městského obyvatelstva. Slabé zemědělské zázemí tak způsobovalo nestálost v hospodářském životě Sekanky. Nelze se proto divit, že když na mladou, ještě nestabilizovanou městskou obec, která stále nepřekročila fázi provizorní zástavby a budování hradeb, dopadlo braniborské běsnění, bylo bez zásahu ze zbídačeného kláštera místo natrvalo opuštěno. Popis: Hned při vstupu do areálu zaniklého městečka Sekanka je možné obdivovat poměrně dobře zřetelný příkop a *val (A). Val v sobě skrývá kamennou hradební zeď, jejíž koruna je na povrchu dodnes místy vidět, zejména na jaře, v době vegetačního klidu. Dále je pak v areálu možno pozorovat několik výrazných zahloubených objektů, které představují pozůstatky středověké zástavby, resp. nikdy nezasypané sondy archeologického výzkumu; některé z nich využívají místní chataři jako sklípky. Tyto erodující jámy v místech původních obytných objektů dávají alespoň rámcovou představu o někdejší zástavbě městečka, která se v podobě asi 30 městských parcel koncentrovala okolo uprostřed ležícího, téměř čtvercového náměstíčka (B). V jeho severovýchodní části se nacházel pohřební areál, snad i se sakrální stavbou; tato část památky v místě dnešní veřejné skládky (C) však byla již v první polovině 20. století zničena bez archeologického vý- 92 DAVLE, okr. Praha-západ, Středočeský kraj zkumu těžbou písku. Severní stranu areálu opět uzavírá val a příkop (D). Vyjdeme-li po pěšině tímto směrem, narazíme asi po 150 m chůze na úvozové cesty, vysekané ve skále, které daly celé lokalitě její novodobé jméno (E). Ze západního svahu ostrožny je dále možno s opatrností shlédnout na davelský ostrov, na němž jsou ponechány *in situ odhalené základové zdi někdejšího benediktinského opatství. Pozorný pozorovatel si povšimne v jižní části výrazných pozůstatků *baziliky (F), k níž na severní straně přiléhá samotný areál kláštera, koncentrovaný okolo čtvercového nádvoří, tzv. rajského dvora (G). Zájemcům o středověké cesty lze doporučit, aby se přesunuli na levý vltavský břeh, kde přibližně v úrovni ostrova v poloze u sv. Kiliána ústí mohutný svazek úvozových cest (H), které kdysi směřovaly k místnímu brodu, a tedy i na Sekanku a k ostrovskému klášteru. Mimořádně výrazné relikty, jejichž současná podoba vznikla spolupůsobením lidské aktivity a mikrogeomorfologických procesů, dávají dobrou představu o někdejším komunikačním významu mikroregionu. [jh] Ò LLS snímek (stínovaný model) terénu názorně ukazuje hlavní archeologické součásti zaniklé krajiny mikroregionu. Zvlášť dobře jsou patrné úvozové cesty v poloze u sv. Kiliána a ohrazení a zástavba zaniklého městečka. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. DAVLE, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 93 Literatura: Stehlík 1947; Richter 1982; Brych – Stehlíková 2003; Klápště 2005, 366–376. Navigační bod: N 49°52'45.55", E 14°23'39.34" (Sekanka, průchod valem); N 49°52'50.18", E 14°23'26.70" (severní okraj klášterního areálu na ostrově); N 49°52'40.83", E 14°23'22.16" (začátek úvozových cest u sv. Kiliána). Přístup: Z doporučeného místa parkování na severozápadním okraji chatové osady Sekanka vede místní komunikace k zaniklému městečku na ostrožně. Po domluvě se lze dostat lodí i na ostrov s relikty kláštera. Úvozové cesty v poloze u sv. Kiliána lze nalézt přímo u doporučených míst parkování (na silnici č. 102 nebo na lesní cestě). ána může být zejména zjara poněkud náročnější a vyžaduje pevnou obuv. Rizika: Na lokalitě Sekanka žádná. Na ostrov s klášterem neexistuje veřejný přístup; o povolení ke vstupu je proto vhodné požádat majitele pozemku. Pohyb v úvozovém poli u sv. Kili- [3] Dolní Břežany (PZ), hradiště: N 49°57'46.04", E 14°26'41.54" (10,0 km). Okolí: [1] Jíloviště (PZ), hradiště Kazín: N 49°56'55.04", E 14°20'24.30" (8,6 km). [2] ÒLhota u Dolních Břežan (PZ), oppidum Závist (9,3 km). Õ Letecký snímek ostrova s půdorysem kláštera. Foto M. Gojda, 1995. Ó Hmotová rekonstrukce románské fáze ostrovského kláštera ukazuje základní stavební komponenty areálu. 1: Bazilika Stětí sv. Jana Křtitele; 2: rajská zahrada; 3: křížová chodba, tzv. ambit; 4: obytné budovy klášterní klausury. Podle Stehlík 1947. Ñ Úvozová cesta stoupající od soutoku Vltavy a Sázavy k zaniklému městečku. Cesta je vysekána do skály, což dalo vzniknout místnímu jménu Sekanka. Foto Z. Kačerová, 2013. 94 DAVLE, okr. Praha-západ, Středočeský kraj DOUBRAVČICE, okr. Kolín, Středočeský kraj Pravěké a raně středověké hradiště, středověký hrádek Šember 600–400 př. Kr., 8. století, 14.–15. století Význam: Vícenásobně osídlená lokalita, v raném středověku patřila k nejstarším opevněným centrům v Čechách. Historie: Doubravčické *hradiště v poloze Staré (Pusté) Zámky patří do skupiny opevněných výšinných areálů (Klučov, Tismice, Přistoupim, Poříčany, Kounice), které tvořily v 7.–8. století společně s dalšími sídlišti v okolí poměrně jasně ohraničenou sídelní enklávu na východě dnešních středních Čech. Odpověď na otázku, proč právě toto území o rozloze asi 50 km2 bylo natolik důležité či zajímavé, že zde vznikl takový počet opevněných center, není zcela jednoznačná. Úvahy, zda šlo o území určitého kmene, zárodek systematicky budovaného a centrálně ovládaného správního celku, příp. zda tato aktivita souvisela s intenzivním využíváním urči- Æ 4,5 km tých přírodních zdrojů, zůstávají bez možnosti ověření raně středověkými písemnými prameny či rozsáhlejším *archeologickým výzkumem pouhou spekulací. Nejstarší nálezy z areálu hradiště pocházejí již z pozdní doby kamenné. Další doklady osídlení jsou *datovány do mladší doby bronzové a první opevnění bylo vystavěno v době halštatské (srov. ÒBřezí u Říčan). Další linie opevnění přeťala ostrožnu nad říčkou Šemberou na přelomu 7. a 8. století. Archeologický výzkum, který na hradišti probíhal v 60.–70. letech minulého století pod vedením J. *Kudrnáče, zachytil doklady osídlení především na *akropoli hradiště. Šlo hlavně o pozůstatky nadzemních *kůlových staveb, zahloubená obydlí (*polozemnice), obilnice a další sídlištní objekty. Hradiště vysunuté na samotný jižní okraj *sídelní komory patrně plnilo Ó Dvojice vnitřních valů a příkopů (A – vlevo, B – vpravo) raně středověkého hradiště v Doubravčicích. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality plán J. Mařík s využitím LLS snímku. 95 strážní funkci. Je však také možné, že bylo vybudováno v souvislosti s využíváním blízkých zdrojů barevných kovů, čemuž by napovídal i nález tyglíku (kelímku) používaného k jejich tavení. Nejmladší doklady osídlení najdeme na samotném výběžku ostrožny, kde byl ve druhé polovině 14. století postaven hrádek Šember. Pozemek pro jeho stavbu prodal v r. 1357 Ješek z Náchoda biskupovi Dětřichovi z Portic pro klášter v Klášterní Skalici. Tato stavba, jako řada jiných církevních majetků, patrně nepřežila husitské války, protože k r. 1452 se objevuje v písemných pramenech již jako pustá. Popis: Hradiště leží na ostrožně na pravém břehu říčky Šembery. Díky velmi strmým svahům je dobře chráněno od severu, západu i východu. Ostrožnu o rozloze 4,5 ha rozděluje celkem osm pásů liniových objektů, z nichž některé jsou jistě opevněními ze starší doby železné a z raného středověku. Lehčí ohrazení v podobě palisády bylo nejspíše vybudováno i po obvodu hradiště. Dvojice nejlépe dochovaných *valů a příkopů chrání akropoli hradiště (1,3 ha). První z nich, datovaný do raně středověkého období (A), je 18 m široký a 4 m vysoký; šířka příkopu dosahuje 12 m. Tato hradba měla dřevohlinitou konstrukci zpevněnou kameny a patrně zanikla v důsledku požáru. Druhý val a příkop (B) postavili již pravěcí obyvatelé hradiště, konkrétně v době halštatské; pozůstatky opevnění ale mohly být k obranné funkci znovu využity i v raném středověku. Ostatní liniové objekty protínající ostrožnu hradiště jsou v terénu mnohem méně nápadné. Na publi- 96 DOUBRAVČICE, okr. Kolín, Středočeský kraj kovaných plánech se nachází celkem pět pásů valů: jeden údajně ze starší doby železné (C), dva z raného středověku (F, H) a dva (E, G) bez datování. Další obdobný objekt (D) se podařilo nedávno identiﬁkovat na *leteckém laserovém snímku reliéfu. Ve srovnání s podobou a stavem dochování dvojice valů a příkopů chránících akropoli (A, B) je na místě otázka, zda ve všech dalších případech skutečně jde o objekty s obrannou funkcí, tj. pozůstatky hradeb. Nápadná je totiž také poměrně velká vzdálenost mezi jednotlivými liniemi, která se pohybuje mezi 24 a 80 m. K úvaze je proto možné nabídnout alternativní interpretaci, a to že může jít o mnohem mladší meze polí, které najdeme ve velkém počtu na lidarovém snímku i v okolí hradiště. Tomuto vysvětlení mohou rovněž napovídat řezy liniemi C, F a H, v nichž nebyla zachycena konstrukce hradeb, ale spíše jen volně naskládané kameny. Vrcholně středověký hrádek (K) byl oddělen od nejsevernějšího výběžku akropole mohutným šíjovým Ö Valy (A, B) a příkop raně středověkého hradiště. Foto J. Marounek, 2006. Ò Terénní relikty středověkého hrádku Šember, pohled z příkopu. Foto J. Mařík, 2014. DOUBRAVČICE, okr. Kolín, Středočeský kraj 97 příkopem (J). Reliktem zděné stavby hrádku je patně asi metr vysoký a 2 m dlouhý fragment zdiva z nasucho kladených kamenů na jižní straně. Na základě nevýrazných prohlubní můžeme usuzovat, že v západní části se nacházel sklep; na nejvyšším bodu ostrožny se předpokládá dřevěná roubená stavba. [jm] Literatura: Profantová 1998. Navigační bod: N 50°00'54.12", E 14°48'25.77" (rozcestí „Dolánka“ pod východní stranou hradiště); N 50°00'48.55", E 14°48'08.66" (vstup od západu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Sv. Martin“ po zelené turistické značce k rozcestí „Dolánka“, zde odbočit vlevo na žlutou turistickou značku (naučnou stezku Údolím Šembery) k hradišti. Z místa parkování lze jít také po červené turistické značce k rozcestníku „Na Zámkách“ a zde odbočit doprava na žlutou turistickou značku k hradišti. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Doubravčice (KO), zaniklá středověká ves Dolánky: N 50°01'25.37", E 14°48'25.02" (1,1 km). [2] Kozojedy u Kostelce nad Černými lesy (PY), románský kostel sv. Martina: N 50°00'06.81", E 14°48'24.20" (1,3 km). [3] Štíhlice (PY), zaniklá středověká ves Lažany: N 49°59'45.88", E 14°47'24.35" (2,2 km). [4] ÒVyžlovka (PY), zaniklá středověká ves Ve Spáleném (2,8 km). 98 DOUBRAVČICE, okr. Kolín, Středočeský kraj [5] Jevany (PY), zaniklá středověká usedlost Jevany-Dubina: N 49°58'46.17", E 14°48'02.30" (3,8 km). [6] Tismice (KO), raně středověké hradiště a románský kostel Nanebevzetí Panny Marie: N 50°03'09.41", E 14°49'11.90" (4,5 km). [7] Babice (PY), zaniklá středověká ves Janovice: N 50°00'00.74", E 14°43'25.70" (5,9 km). [8] Přistoupim (KO), raně středověké hradiště: N 50°03'23.42", E 14°52'51.92" (7,3 km). Ò LLS snímek (model lokálního reliéfu) hradiště v Doubravčicích. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. DOUBRAVČICE, okr. Kolín, Středočeský kraj 99 DRAHOŇŮV ÚJEZD, okr. Rokycany, Plzeňský kraj Zaniklá středověká a časně novověká ves Rovný 14.–17. století Význam: Jedna z nejlépe dochovaných sídelních jednotek z období středověku a raného novověku v Čechách. Skládá se z tvrziště, hospodářského dvora, vesnice a mlýnů. Historie: Vznik středověké vsi Rovný datujeme podle svědectví písemných pramenů do poloviny 14. století. První písemná zmínka o vsi pochází z r. 1367 a po ní následuje několik zpráv se jmény jejích držitelů. Poslední z nich – Lvík z Jivjan – je jmenován jako jeden z obránců Plzně při jejím obléhání v l. 1433–1434. Lze proto hypoteticky uvažovat, že k zániku Rovného došlo právě v tomto období, v souvislosti s pleněním kraje husitskými vojsky. Ves pak z pramenů zmizela a je zmiňován pouze zdejší mlýn. Dočasně obnovena byla *vesnice počátkem 16. století, a to pod správou zbirožského panství. 100 Deﬁnitivní zánik přinesly vsi události třicetileté války, kdy krajem protáhla švédská i císařská vojska; od té doby byl Rovný uváděn mezi zaniklými sídly, tzv. *poustkami. Obě fáze vesnice, a to jak podle historických, tak archeologických pramenů, zanikly požárem, přičemž je zřejmé, že v obou případech šlo o přímé důsledky válečných konﬂiktů. Traduje se dokonce pověst o nešťastném osudu mlynáře a jeho ženy, kteří byli vojáky za zradu přivázáni k mlýnskému kolu a upáleni za živa. Rovensko, jak se místu později začalo říkat, bylo dále užíváno jako luční enkláva uprostřed lesů, jejíž obhospodařování před úplným zalesněním připadlo poddaným z okolních obcí. Než místo zcela upadlo v zapomnění, byly ještě po určitou dobu využívány zdejší rybníky. Ó Východní část vodního opevnění tvrziště (D) ve vsi Rovný. Tvrziště je situováno na ostrůvku uprostřed rybníka. Foto Z. Kačerová, 2013. Ò Hráz největšího rybníka od severu. Vlevo vodní Ò příkop tvrze, ze kterého vystupuje tvrziště s palácem (D), vpravo hladina rybníka. Dobře patrné je značné převýšení obou vodních ploch. Foto Z. Kačerová, 2013. Æ 3,0 km Popis: Někdejší vesnice ležela v údolí drobné bezejmenné vodoteče, jednoho z levobřežních přítoků Koželužky. Původně se skládala zhruba z osmi samostatných usedlostí situovaných po obou stranách potoka (A, B), jednoho či dvou mlýnů (C, M), zaniklého drobného vrchnostenského sídla (tvrze; D) a hospodářského dvora (E). Dominantou vsi je kaskáda čtyř zaniklých rybníků, které zčásti tvořily opevnění tvrze a zároveň sloužily jako vodní zdroj pro předpokládaný mlýn pod hrází posledního z nich. Důmyslný systém propustí a přepadů umožňoval v případě nutnosti přepouštět vodu mezi jednotlivými rybníky a případně plnit dřevěná koryta (vantroky), kterými mohla být voda vedena k mlýnskému kolu. Pozůstatky tvrze (D) se nacházejí na ostrůvku uprostřed třetího rybníka a její hlavní obytnou stavbou byl palácový objekt o velikosti 7 × 14 m. Na tento objekt navazovala hradba obepínající obdélné *tvrziště o rozměrech 35 × 24 m. Fortiﬁkace byla dále posílena čtyřbokou (?) věží, jež stávala v severovýchodním nároží tvrziště. Jihovýchodně od paláce je hradba prolomena jednoduchou branou, která za příkopem ústila směrem do uvažovaného hospodářského dvora. Dvůr (E) byl umístěn na mírné terénní vlně nad potokem. Za jeho nejdůležitější objekt považujeme 10 m širokou, 22 m dlouhou a až 2,5 m hlubokou jámu s kamennou destrukcí, interpretovanou jako pozůstatky mohutného podsklepeného domu, který byl v nadzemní části dřevěný. Mezi další budovy patřil roubený dvojdílný objekt se zahloubenou *komorou, vytápěný pecí, a dva *špýchary na severu a jihu, jež tvořily společně celek o rozměrech DRAHOŇŮV ÚJEZD, okr. Rokycany, Plzeňský kraj 101 asi 50 × 50 m, ovšem bez zjevného ohrazení. Poslední objekt jižně od dvojdílného domu patrně sloužil jako součást provozního vybavení dvora; jde o velmi speciﬁckou stavbu se šíjovým vstupem v nároží. Vesnické usedlosti po obou svazích údolí uzavírají 200 m dlouhou a 100 m širokou náves. Jižní řada domů (A) odpovídá středověké fázi osídlení vesnice, o čemž svědčí nejen více rozvolněné, archaicky působící uspořádání usedlostí, jejich menší velikost a horší čitelnost v terénu, ale i přítomnost keramiky spadající výhradně do období 14. a počátku 15. století. Nejčastějšími objekty jsou terasovité *konvexní pozůstatky obytných jader domů a zahloubené části samostatně stojících komor. Ty jsou doplněny o další hospodářské stavby a případně také *cisterny. 102 DRAHOŇŮV ÚJEZD, okr. Rokycany, Plzeňský kraj Ne zcela jednoduché čtení situace ještě znesnadňuje přítomnost mladších těžebních jam a *obvalů (F), stejně jako *milířišť (G). K prospekci železné rudy v okolí vsi docházelo snad již ve středověku, na což poukazují nedaleké relikty těžby, a vyloučeno není ani základní zpracování rudy v pecích na pražení. Takové pece jsou bezpečně doloženy v nedaleké vsi Ó LLS snímek (model lokálního reliéfu) zaniklé vsi Rovný. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ñ Pozůstatky prostorného sklepa jednoho z objektů Ñ poplužního dvora (E). Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Vařeka 2014; upravil D. Novák s využitím LLS snímku. Sloupku a na základě předběžného určení by mohlo být pozůstatkem podobných zařízení také několik objektů (H) v potoční nivě na Rovném. Příkop a *val probíhající napříč vsí jsou dokladem vymezení novověké luční enklávy po zániku vsi (I). Severně od potoka se nacházejí čtyři usedlosti, které odpovídají novověké fázi osídlení (B). Písemné prameny nám připomínají dokonce jejich tři majitele – Šťastného Smíška, Jíru Hroudu a Jana Mlynáře. Poslední usedlost je nazývána „poustka Drchkovská“. Základem zmiňovaných statků jsou trojdílné *domy (9–12 × 20–31 m), zcela odlišné od místních středověkých budov. Projevují se jako velké terasy orientované štítovou stranou směrem k návsi. Někdy jsou patrné také vyvýšeniny – zbytky velkých kupolovitých pecí, doložených i nálezy kachlů. Domy stály na kamenné podezdívce a byly z větší části dřevěné. Usedlosti jsou sice uspořádané systematičtěji než ve středověku, nicméně nelze mluvit o jednoznačné struktuře parcel, jako je tomu u zaniklých vsí Hol (ÒPraha – Újezd nad Lesy) či Svídna (ÒDrnek). Pouze na jednom místě se dochovala zídka ohraničující usedlost; jinde rozeznáváme hnojiště, dvorky zahlubující se do svahu či rozličné hospodářské stavby. Také tato mladší fáze vsi je narušena pozdějšími zásahy spojenými s těžební činností. Další drobné stopy v okolí lze interpretovat jako *úvozové cesty (J), případně meze zaniklých *plužin (K), jejichž pozůstatky se nacházejí také mimo areál samotné vsi. Některé objekty zůstávají dosud bez vysvětlení. DRAHOŇŮV ÚJEZD, okr. Rokycany, Plzeňský kraj 103 Ñ Val s příkopem (I), který po zániku vsi v novověku odděloval lučinu Rovensko od okolního lesa. Foto Z. Kačerová, 2013. Jižně od tvrze leží vyrovnaná plocha zahlubující se do svahu, kterou je možné považovat za lom (L), jenž snad sloužil jako jeden ze zdrojů stavebního materiálu pro tvrz či dvůr. Mimo areál vesnice při Koželužce leží druhý z rovenských mlýnů, ke kterému směřuje od hráze protrženého rybníka (M) asi 200 m dlouhý náhon (N). Mlýn stával na terase nad soutokem potoka Koželužky a vodoteče tekoucí z Rovného. Otázkou je, zda „mlýn pod Rovným“, zmiňovaný r. 1466, stál už tehdy zde při Koželužce, nebo zda se středověký mlýn nacházel původně na výše zmiňovaném místě poblíž tvrze (C) a tyto relikty jsou časně novověkou stavbou mlýna nového. [dn] Literatura: Anderle – Švábek 1992; Novák – Vařeka 2012; Vařeka 2014. 104 Navigační bod: N 49°50'48.49", E 13°42'58.77" (hráz rybníka nad tvrzí). Přístup: Z doporučeného místa parkování v osadě Plískov po zelené turistické značce směrem do Radnic až na lokalitu. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Drahoňův Újezd (RO), zaniklá středověká ves Cetkov: N 49°50'40.65", E 13°41'14.72" (2,1 km). [2] Těškov (RO), zřícenina hradu Radeč (Mitterwald): N 49°49'26.31", E 13°41'15.23" (3,3 km). [3] Zbiroh (RO), hrad (zámek): N 49°51'30.91", E 13°45'43.08" (3,5 km). DRAHOŇŮV ÚJEZD, okr. Rokycany, Plzeňský kraj [4] Vejvanov (RO), nedostavěný hrad Babská skála: N 49°51'28.66", E 13°39'59.60" (3,8 km). [5] Sklená Huť (RO), hradiště Bílá skála: N 49°49'15.35", E 13°39'03.60" (5,5 km). [6] ÒLíšná u Zbiroha (RO), zřícenina hradu Řebřík (7,0 km). DRNEK, okr. Kladno, Středočeský kraj Zaniklá středověká ves Svídna 14.–15. století Význam: Příklad dobře zachovalých reliktů zaniklé středověké vesnice. Na lokalitě proběhl významný archeologický výzkum, který byl součástí široce koncipovaného programu poznání středověkých venkovských sídel a stal se jedním z mezníků archeologického bádání o českém středověku. Historie: *Vesnice Svídna (název zřejmě podle keře svídy) vznikla na počátku 14. století, v závěru procesu středověké *kolonizace. Lokalita leží na okraji tradiční sídelní oblasti středních Čech, na území zemědělsky ne zcela optimálním. Dostupná půda není příliš úrodná a oblast je poměrně suchá. Založení vesnice je tedy dokladem snahy o maximální využití území v nových ekonomických a společenských poměrech vrcholného středověku, které zahrnovaly rozvoj podnikání a řemesel, nové právní Æ 0,5 km normy, peněžní hospodářství apod. Venkovská sídla vznikající v tomto období charakterizuje řada zcela nových rysů: jednotný plán a pravidelné rozměření parcel, technika stavby z kamene (předpokládající dlouhodobé využití budov a prostorovou stabilitu usedlostí), rozvržení *plužiny podle nových ekonomických potřeb aj. Zánik vesnice zřejmě souvisí s dalšími změnami v ekonomice, které se začaly uplatňovat od druhé poloviny 15. století, konkrétně se vznikem panských velkostatků a rozvojem obchodu; ovlivnit ho mohl i dílčí výkyv suššího klimatu. Během těchto změn se zdejší hospodaření zřejmě stalo nevýnosným a obyvatelstvo se nejspíše přesunulo – najednou nebo postupně – do nedalekých Malíkovic, v nichž fungoval panský hospodářský dvůr. Žádný z domů nenese stopy násilného zániku nebo Ó Důležitý archeologický indikátor – tzv. neklidný terén – v západní části zaniklé středověké vsi. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Smetánka 1988; upravili M. Kuna a D. Novák podle LLS snímku. 105 požáru, příčiny opuštění vesnice byly tedy zřejmě hlavně hospodářské. Zaniklou středověkou vesnici Svídnu objevil a v l. 1966–1973 prozkoumal Z. *Smetánka. Jeho cílem bylo poznat celkový půdorys typické vrcholně středověké vsi, její zasazení do krajiny, detaily zástavby a příčiny relativně rychlého zániku. Při výzkumu se uplatnily na svou dobu moderní metody, které dále ovlivnily českou archeologii. Ô Konvexní liniové útvary vzniklé destrukcí zdí domů a obvodových zdí usedlostí. Foto Z. Kačerová, 2013. 106 DRNEK, okr. Kladno, Středočeský kraj Ò LLS snímek (model lokálního reliéfu) zaniklé Ò středověké vsi Svídna. Na snímku byly poprvé zachyceny náznaky záhumenicové plužiny v podobě mezních pásů. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Popis: Vesnice Svídna byla pro systematický *archeologický výzkum vybrána proto, že nabízela ucelený a dobře čitelný půdorys, třebaže postupný růst lesa a těžební zásahy mohou viditelnost reliktů průběžně měnit. *Antropogenní tvary mají v případě Svídny podobu pásů o šířce 3–5 m a výšce 30–100 cm: jde o kamenné destrukce původních zdí domů a obvodových zdí parcel. Relikty mají převážně *konvexní tvar; mírné prohlubně ve středech domů nezasahují pod úroveň terénu, což souvisí nejspíše s tím, že vesnice byla postavena na skalním podloží, a podsklepení staveb by tak bylo příliš náročné. Soudě z pravidelného sevřeného půdorysu, vznikla Svídna podle jednotného plánu. Její půdorys lze označit jako přechod mezi návesním a ulicovým typem vesnice. Skládá se ze 14 usedlostí, přičemž tento počet představuje ves spíše malou. Šířka usedlostí vycházela z určitého pravidla, neboť šestkrát odpovídá 21 m (35 pražským loktům; usedlosti č. 1, 2, 4, 7, 12, 13), třikrát je jeden a půl násobkem tohoto rozměru (č. 5, 8, 9), třikrát dvojnásobkem (č. 3, 10, 11) a jednou jeho čtyřnásobkem (č. 14). Zbývající jedna parcela dosahuje šířky asi tří čtvrtin daného rozměru. Délky parcel kolísají od 47 do 75 m. Archeologický odkryv prozkoumal usedlosti 1–3. Jejich základ tvořily trojdílné *domy postavené celé z kamene. Soudě podle objemu kamenů v destrukci, byly zdi 50–80 cm široké a jejich původní výška činila nejméně 150–200 cm. Postaveny byly z opukových kamenů lepených jílovitou maltou. Typické středověké domy dosahovaly rozměrů zhruba 15 × 5 metrů a skládaly se ze *síně (vstupní prostor s ohništěm na vaření), jizby (obytný prostor s pecí; srov. *světnice) a *komory (skladovací místnost). Tyto domy se u nás objevily právě v období vrcholného středověku a staly se základem venkovských staveb, přežívajících až donedávna. Podobné typy staveb lze předpokládat ve všech usedlostech. U některých byly obdobnou technikou postaveny i hospodářské budovy (sýpka, stáj aj.), v jiných byly tyto stavby asi dřevěné. Za domem, ještě v rámci ohrazené plochy, se nacházely zahrady. Podle velikosti parcel a charakteru jejich zástavby lze hypoteticky uvažovat o sociálním složení vesnice. Velmi solidně je postavena zejména usedlost č. 3 na parcele s dvojitou šířkou, která měla z kamenů vystavěn zřejmě nejen dům, ale i stáj, sýpku a další hospodářské budovy. Navíc byla parcela kromě zahrady za dvorem opatřena ještě další zahradou na východním boku. Vzhledem k těmto rysům a její centrální poloze lze uvažovat o tom, že šlo o sídlo rychtáře (rychtu). Ještě větší je pak parcela č. 14. V její severozápadní části se nachází mohutná destrukce, možná zbytek věžovité stavby; v západní části jsou doloženy hluboké sklepy, jediné na lokalitě. Není pro- DRNEK, okr. Kladno, Středočeský kraj 107 to vyloučeno, že jde o zbytek dvora, v němž sídlil buď majitel vesnice (vrchnost), nebo jeho zástupce (šafář), pověřený výběrem renty. Kámen na stavbu domů byl zřejmě lámán v bezprostředním okolí vesnice. V blízkosti lomů, poblíž prameniště nepříliš vydatného potoka, se asi nacházela i studánka. Na potoce pravděpodobně existoval rybník, který je zmiňován v písemných pramenech. Ani jeden ze zdrojů pitné vody však nebyl spolehlivý, a proto musela být ve vsi pracně vykopána studna – jejím pozůstatkem by mohla být prohlubeň zhruba uprostřed návsi. Pole nebyla při někdejším výzkumu v okolí vesnice zachycena; na zbytky plužiny se usuzovalo z reliktů terasových úprav až ve vzdálenosti kolem 500 m severovýchodním směrem. Nově získaný laserový letecký snímek ovšem naznačil, že na usedlosti přímo navazují nízké konvexní liniové útvary ve víceméně pravidelné síti, které jsou při povrchovém archeologickém průzkumu nerozlišitelné. Tyto stopy lze zřejmě chápat jako mezní pásy klasické záhumenicové plužiny. Podobné útvary jsou zachytitelné i na druhém břehu potoka jihovýchodně od vsi. [mk] Literatura: Smetánka 1988; typy vesnic a plužin viz Pešta 2000. Navigační bod: N 50°12'06.28", E 13°57'05.67" (vstup od západu). Přístup: Nejkratší trasa vede z doporučeného místa parkování na silnici z Drnku do Mšece lesní cestou po pravé straně k lokalitě. Parkovat lze také na západním okraji obce Malíkovice, odkud jde na Svídnu polní cesta podél lesa. Třetí možností je trasa po silnici z Drnku do Mšece po modré turistické značce. Rizika: Větší rizika spojená s návštěvou nejsou. Viditelnost a přístupnost reliktů může snížit hustá vegetace, zejména mladého lesa. Okolí: [1] ÒJedomělice (KD), tvrz a zaniklá středověká ves Ostrov (2,5 km). [2] ÒLibušín (KD), raně středověké hradiště (7,5 km). [3] Třebíz (KD), Národopisné muzeum Slánska se skanzenem: N 50°16'10.72", E 13°59'29.60" (8,1 km). Ó Plán usedlosti 3. A: Vztah mezi útvary pozorovatelnými na povrchu terénu a zdmi zjištěnými archeologickým odkryvem; B: funkční interpretace zjištěných objektů. 1: síň; 2: jizba; 3: pec; 4: komora; 5: sklep; 6: stáj; 7: hnojiště; 8: sýpka; 9: kůlna; 10–12: další hospodářské budovy. Podle Smetánka 1988. Ñ Kresebná rekonstrukce usedlostí 1–3. Podle Smetánka 1988. 108 DRNEK, okr. Kladno, Středočeský kraj [4] Neprobylice u Kutrovic (KD), tvrz Hrádek: N 50°15'52.40", E 14°01'39.58" (8,8 km). DÝŠINA, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj Pravěké mohylové pohřebiště v trati Nová Huť 1600–1300 př. Kr., ojediněle i později Význam: Dobře zachovalé mohylové pohřebiště v regionu s velkou koncentrací pravěkých mohyl. Historie: V zalesněné oblasti kolem říčky Klabavy, v lesích mezi Dýšinou, Novou Hutí, Kyšicemi a Ejpovicemi, se až do moderní doby dochovalo několik mohylových pohřebišť, která byla vesměs prozkoumána (z velké části neodborně) již v 19. století, případně na počátku 20. století. V lese zvaném Kokotsko v poloze pod Velkou skálou uvádí J. Smolík k r. 1878 asi 500 *mohyl, z nichž „prokopáno bylo toho času asi 200, ne-li více, nepočítaje v to ony, které nepovolaní a nerozumní lidé rozkopávati začali“. Výzkum Archeologického ústavu ČSAV v Praze zde před 60 lety ve zbylých náspech zjistil žárové hroby v popelnicích i v prosté zemi, které bylo možné přiřadit zčásti střední době bronzové (mohylové kultuře) Æ 2,0 km a především mladší době bronzové. Podobně je *datováno i nedaleké pohřebiště východně od osady Horomyslice, na němž byla dokumentována více než stovka hrobů. S výjimkou několika mohyl zničila oba mohylníky těžba železné rudy, která zde probíhala po velkou část 20. století. Třetí, do dnešní doby dobře dochované mohylové pohřebiště leží v lese Háj u Nové Huti. První *archeologické průzkumy na lokalitě provedli již v 80. letech 19. století F. Křikava a poté F. X. *Franc. Systematický výzkum *mohylníku zahájil v l. 1907–1911 F. Macháček, který prozkoumal 71 mohyl a zároveň vyhotovil celkový plán pohřebiště, na němž zachytil 124 mohyly. V r. 1925 byl *archeologický výzkum dokončen za účasti V. Čtrnácta, rodáka z Dýšiny. Když mohylník v r. 1958 zaměřovali pracovníci muzea v Plzni, bylo na pohřebišti patrných Ó Jedna z nejlépe zachovaných mohyl na lokalitě, v pozadí jsou patrné další. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle archiv ARÚP, plán PY1074001; upravili M. Langová a Č. Čišecký. 109 Ô Velká mohyla na okraji paseky. Foto Z. Kačerová, 2014. 110 DÝŠINA, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj ještě 113 mohyl, z nichž tři čtvrtiny již byly porušeny staršími archeologickými výkopy. Na rozdíl od výše jmenovaných pohřebišť pochází většina mohyl z Nové Huti ze střední doby bronzové, pouze některé je možné přiřadit mladší době bronzové nebo době laténské. K mohylovému pohřebišti není zatím známo sídliště; v několika desítkách mohylových náspů ale byly při výzkumu zaznamenány zlomky sídlištní keramiky. Soudilo se, že tato keramika se do hrobů dostala s hlínou záměrně přinášenou i ze vzdálenějších sídlišť. Dnes tuto otázku vidíme střízlivěji: většinou se archeologové domnívají, že mohylová pohřebiště nebyla od sídlišť příliš vzdálena, a proto se sídlištní keramika mohla v náspech mohyl objevit i bez hlubšího záměru. Můžeme tedy předpokládat, že soudobé sídliště se nacházelo nedaleko. Popis: První mohyly jsou patrné za informačním panelem na kraji lesa (u navigačního bodu), kde také odbočuje vpravo do lesa k mohylníku cesta, která mohylník obchází zprava; po ní dále se po levé straně nachází vysekaná paseka (stav k r. 2014). Největší mohyly na pohřebišti jsou situovány hned za pasekou (např. č. 52 a 53 jsou vidět z cesty; č. 91, 93, 102 jsou situovány dále směrem do lesa). Jejich náspy dosahují průměru kolem 20 m, běžná velikost se však pohybuje mezi 10 a 15 m. Dochovaná výška mohyl většinou nepřesahuje jeden metr, některé z nich jsou ale o dost vyšší. Největší mohyly, jejichž základna měla průměr 10–20 m a jejichž násep často přesahoval 1 m, je možné zpravidla přiřadit do střední doby bronzové; mohyly z mladších období byly mnohem menší a dnes se většinou v terénu jeví jen jako nenápadné pahrbky. Nad některými hroby mladší doby bronzové a doby laténské nebyl dokonce navršen násep, ale byly pouze dodatečně vloženy do pláště starší mohyly. Vnitřek náspů se obvykle skládal z kamenné konstrukce, do níž byly uloženy ostatky zemřelého. Nad ní se pak navršil plášť mohyly, který tvořily většinou kameny, ale v několika případech byl nasypán jen z hlíny. Obvod mohyl někdy ještě ohraničoval a zpevňoval *kamenný věnec. Mezi běžné milodary, které se podařilo výzkumem na lokalitě zachytit, patří keramické nádoby různých tvarů, bronzové šperky (náramky, jehlice, prsteny) i zbraně (dýky, nože, šipky s tulejkou, sekerky). Z pohřebiště pochází i několik zlatých předmětů (zlatý terč, svitky drátu, zlatá folie). Některé výzdobné prvky na zlatých špercích připomínají nálezy z jihovýchodní Evropy. [ml] DÝŠINA, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj 111 Literatura: Smolík 1878; Rybová – Šaldová 1958; Čujanová-Jílková 1970; Čtrnáct 1975. Navigační bod: N 49°47'04.45", E 13°30'19.91" (vstup od jihozápadu). Přístup: Z doporučeného místa parkování po modré turistické značce po lávce přes říčku Klabavu a dále až k mohylníku. Rizika: Odbočka k mohylám může být po vydatnějších deštích místy rozbahněná. Okolí: [1] Dýšina (PM), hradiště mladší doby bronzové: N 49°45'42.91", E 13°30'50.22" (2,6 km). [2] Nadryby (PS), hradiště Kozel z pozdní doby bronzové: N 49°48'54.60", E 13°29'49.10" (3,4 km). [3] Druztová (PS), zřícenina hradu Věžka: N 49°47'40.70", E 13°27'25.92" (3,6 km). [4] Bukovec (PM), halštatské a raně středověké hradiště: N 49°46'20.09", E 13°26'53.08" (4,4 km). [5] Klabava (RO), důl Kristiánie: N 49°44'55.26", E 13°32'34.81" (4,8 km). [6] Ejpovice (RO), zřícenina hradu Starý zámek: N 49°44'53.36", E 13°32'34.29" (4,9 km). [7] ÒOlešná u Radnic (RO), pravěké hradiště Radná (8,3 km). Ó Plán mohylových pohřebišť v okolí řeky Klabavy kolem r. 1880 od F. Křikavy. Mnohé z mohyl dnes již neexistují. Upraveno podle původního plánku publikovaného v Rybová – Šaldová 1958. Ñ Nálezy z mohyly č. 3 v Dýšině – Nové Huti, výzkum v l. 1907–1908. Foto Z. Kačerová, 2014. 112 DÝŠINA, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj [8] Újezd u Svatého Kříže (RO), pravěký mohylník: N 49°51'24.72", E 13°33'17.82" (8,8 km). [9] Újezd u Svatého Kříže (RO), areál středověké těžby zlata v poloze V Jámách: N 49°51'37.12", E 13°33'12.67" (9,1 km). HRADIŠŤKO U SADSKÉ, okr. Nymburk, Středočeský kraj Zaniklá středověká ves Lhota na Kří 14. století Význam: Zaniklá středověká ves s tvrzištěm v areálu někdejšího knížecího loveckého hvozdu. Historie: Když r. 1124 putoval přes přemyslovské knížectví bamberský biskup a pozdější světec Ota na jednu ze svých misijních cest k tehdy ještě pohanským Pomořanům, přijal jej kníže Vladislav I. na svém loveckém dvorci v Sadské. Jeho okolí bylo tehdy tvořeno převážně loukami a křovinami a chybělo zde výraznější osídlení. Přestože Sadská leží v jinak úrodném Polabí, tvoří zdejší půdy tzv. váté písky, které nejsou zemědělsky příliš výnosné. Vznikla tu tak vnitřní periferie v rámci raně středověké sídelní oblasti, která zůstala neosídlena až do poloviny 14. století (podobný areál, který Přemyslovci rovněž rádi využívali k loveckým radovánkám, se nacházel v dnešních křivoklátských lesích okolo Zbečna). Æ 4,5 km Někdy na počátku 50. let 14. století získal tuto oblast tehdejší držitel poděbradského panství Boček z Kunštátu a během několika let zde uskutečnil ambiciózní podnikatelský záměr, když někdejší panovnický hvozd rozparceloval pro pět nově založených *vesnic návesního typu. Objevila se pětice Lhot – Písková, Přední, Vrbová, Kostelní a Lhota na Kří. První čtveřici sídel nalezneme i na současných mapách, zato v místech Lhoty na Kří, která svým názvem upomíná na místní křovinatý porost, zůstal na současné mapě pouze rozsáhlý lesní komplex, který převzal její jméno – jedná se o hrabalovské Kersko. Lhota na Kří se nedokázala nikdy plně rozvinout a sídelní aktivity na tomto místě zanikly zhruba po dvou generacích. Tak jako v jiných případech (ÒPraha – Újezd nad Lesy, ÒDavle, ÒDrnek) se na neúspěchu Ó Panoramatický snímek tvrziště se všemi podstatnými prvky tvrze typu motte: vnějším valem, vodním příkopem a středovým pahorkem („hroudou“), na kterém stála útočištná věž. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Klír 2014; upravil J. Hasil s využitím LLS snímku. 113 tohoto založení podepsala patrně celá řada důvodů; za stěžejní lze v tomto případě pokládat právě nevhodné půdní podmínky. Přesto však dokážeme v poměrně přesných konturách rekonstruovat původní rozsah *lokátorova záměru. V severovýchodní části vsi stál hospodářský dvůr s tvrzí typu *motte. Tento pojem pochází z francouzštiny a označuje „hroudu“, což je v případě těchto drobných tvrzí velmi přiléhavé pojmenování. Podobně jako jinde v Evropě, od západní Francie po východní Polsko, je totiž jediným reliktem, který v terénu po těchto stavbách zbývá, okrouhlý násep (zpravidla obroubený suchým či vodním příkopem) o průměru několika málo metrů – jedním slovem „hrouda“ hlíny. Důvodem pro takovéto stavby nejspíše byla absence přirozených 114 vyvýšenin v daném místě. Po obvodu umělého pahorku stála zpravidla palisáda a uprostřed se tyčila nevysoká dřevěná či kamenná věž, v některých případech podsklepená. Ta však pro své miniaturní vnitřní prostory rozhodně nemohla sloužit rezidenčním funkcím (ty je třeba klást do areálu přilehlého dvora – viz např. ÒJedomělice) a byla využívána zřejmě pouze jako místo posledního útočiště v případě ohrožení. Subtilnost a nenáročnost tohoto typu opevnění na první pohled výrazně kontrastuje s mohutnými fortiﬁkacemi pravěkých a raně středověkých *hradišť i s kamennými hradbami soudobých *hradů, takže o reálné bojové hodnotě těchto objektů lze úspěšně pochybovat. Účinně se mohly uplatnit nejvýše v tzv. drobné válce, jejíž charakter byl svou podstatou spí- HRADIŠŤKO U SADSKÉ, okr. Nymburk, Středočeský kraj še kriminální než skutečně válečný. Přesto však v rámci oblasti rozšíření těchto tvrzí můžeme napočítat tisíce podobných objektů. Jednalo se tedy o masový jev, pro který je příznačné, že v konkrétních regionech Evropy nastupoval rámcově v období, kdy vznikal soukromý vlastnický vztah k půdě – v Čechách tedy v průběhu 13. století, v západní Evropě až o několik století dříve. Vybudování podobné stavby tak patrně mělo i významný, snad až převážně symbolický rozměr, neboť zřejmě vyjadřovalo vyšší sociální status drobného šlechtice. Popis: Areál zaniklé vesnice Lhota na Kří se nachází v lužním smíšeném lese severně od silnice z Velenky do Sadské, přibližně na úrovni ﬁlmaři oblíbeného motorestu Kersko. Asi po 800 m chůze se západně od lesní cesty začnou objevovat více i méně zřetelné relikty jednotlivých usedlostí (lépe viditelné a interpretovatelné případy jsou označeny písmenem A), které se shlukují do dvou severojižních pásů okolo bývalé návsi (B). Pozůstatky usedlostí mají podobu *konvexních objektů, které vznikly zřícením staveb (domů, chlévů, stodol) postavených buď zcela z kamene, nebo na kamenné podezdívce. Proláklé (*konkávní) objekty mohou být reliktem sklepů, příp. dalších druhů zahloubených objektů, např. studní. Centrální prostor vesnice tvořila přes 700 m dlouhá a téměř 100 m široká severojižně orientovaná náves, po jejíchž obou stranách mohlo být rozměřeno přibližně pět desítek parcel o šířce asi 25–30 m, které představovaly základní sídelní jednotky vsi. Jádrem parcely byl víceprostorový, standardně tříprostorový *dům, přiléhající zpravidla štítovou stranou k prostoru návsi. Parcela byla ohrazena a v její čelní části se většinou nacházely další hospodářské objekty. Zadní část sloužila jako zahrada a dále od centra vsi na jednotlivé parcely radiálně navazovaly pásy polí (*plužiny). Podle velikosti lokality lze odhadnout, že vesnici tvořilo (mělo tvořit) 35–50 usedlostí. Na rozdíl od jiných zaniklých středověkých vesnic, které uvádí tato publikace (např. ÒDrnek, ÒPraha – Újezd nad Lesy), pozůstatky zástavby nevytvářejí ucelené jádro, takže je na místě uvažovat o tom, zda všechny parcely vůbec kdy byly zastavěny. Viditelnost archeologických reliktů a jejich „čitelnost“ je v případě této lokality řádově nižší. Po asi 1400 m chůze od hlavní silnice se před zraky návštěvníka objeví již nepřehlédnutelná dominanta celé HRADIŠŤKO U SADSKÉ, okr. Nymburk, Středočeský kraj 115 lokality, pozůstatky hospodářského dvora (E) s vodním *tvrzištěm typu motte (C), jehož příkop dnes napájí přilehlý rybníček Káň (D). Tvrziště má tvar čtverce se zaoblenými rohy a rozměry cca 40 × 40 m. Pahorek, na kterém stávala věž je spíše kruhový a jeho průměr dosahuje zhruba 20 m. [jh] Literatura: Klír 2008, 2014. Ó Letecký snímek tvrziště a rybníčku Káň z časného jara ukazuje, nakolik výhodné je navštívit lokalitu v době vegetačního klidu. Foto M. Gojda, 2008. Ô Boj o tvrz typu motte zachycený na tapiserii z Bayeux (11. století). Tapisérie zobrazuje charakteristickou zemní stavbu (val okolo vnější hrany příkopu, příkop samotný a centrální návrší) a dřevěnou zástavbu (branku na přístupové cestě k tvrzi, obvodovou palisádu a věžovitou stavbu). Podle Hinz 1981. Navigační bod: N 50°08'06.41", E 14°55'38.71" (odbočka ze silnice); N 50°08'47.54", E 14°55'52.60" (vstup od východu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Kersko-motorest“ asi 500 m po silnici č. 611 směrem na Sadskou a vlevo po lesní cestě k tvrzišti u rybníčku Káň. Rizika: Lokalitu je lépe navštívit v době vegetačního klidu (listopad až duben), kdy jsou relikty snáze viditelné. Okolí: [1] Klučov u Českého Brodu (KO), raně středověké hradiště: N 50°05'53.42", E 14°54'33.53" (5,7 km). [2] Přerov nad Labem (NB), Polabské národopisné muzeum: N 50°09'38.55", E 14°49'28.09" (7,7 km). [3] Nymburk (NB), odkryté základy sladovny ze 16. století: N 50°11'09.35", E 15°02'23.39" (8,9 km). [4] ÒNymburk (NB), rekonstrukce pravěké mohyly (9,2 km). [5] Nymburk (NB), cihlové opevnění města z první poloviny 14. století: N 50°11'11.86", E 15°02'43.53" (9,3 km). 116 HRADIŠŤKO U SADSKÉ, okr. Nymburk, Středočeský kraj HVOŽĎANY U BECHYNĚ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Pravěké mohylové pohřebiště Hemery 1600–450 př. Kr. Význam: Jedno z největších a nejzachovalejších jihočeských mohylových pohřebišť. Historie: Mohylová pohřebiště jsou typickým fenoménem jihočeského pravěku. K jejich zachování napomohla přítomnost velkých lesních celků, které byly v ostatních částech země většinou přeměněny na ornou půdu. Zvyk pohřbívat pod *mohylami se uplatňoval v mnoha obdobích pravěku, v jižních Čechách od starší doby bronzové. Všechny větší *mohylníky byly archeologicky zkoumány již v poslední třetině 19. století, což lze s ohledem na v té době ještě málo rozvinuté terénní metody považovat pro jejich vypovídací hodnotu v mnoha případech za fatální. Nejstarší zprávy o výkopech na pohřebišti ve Hvožďanech, známém též jako Hemery u Bechyně Æ 4,5 km (traťový název Na Hoškové), se datují do r. 1891. První velký profesionální *archeologický výzkum zde uspořádal J. L. *Píč v l. 1894–1905 a při této příležitosti prokopal celkem 32 mohyly. Další mohyly zkoumali ve 30. letech minulého století A. Knor a J. *Böhm ze Státního archeologického ústavu v Praze. V r. 1934 zde také působila americká expedice z Harvardovy univerzity, jejíž výzkum probíhal tak překotně, že J. Böhm byl nucen telegraﬁcky požádat pražský Archeologický ústav o ﬁnanční i materiální pomoc, neboť americkému profesorovi Fewkesovi se nepodařilo v Bechyni proměnit dolary na koruny. Od té doby se zde již archeologické odkryvy nekonaly, ale mohylník byl v posledních letech opakovaně geodeticky zaměřován. Větší část mohyl ve Hvožďanech pochází z tzv. mohylové kultury Ó Jedna z velkých mohyl na pohřebišti. Foto M. Kuna, kolem 1999. £ Plán lokality podle Chvojka a kol. 2011; upravil Č. Čišecký. 117 střední doby bronzové, zatím pouze jediná může být bezpečně *datována do mladší doby bronzové. Její výzkum je zvěčněn na připojené fotograﬁi z r. 1934. Ve střední době bronzové byli zemřelí pohřbíváni jak žehem, tak ukládáním nespálených těl, přičemž žeh převládal. Žárový pohřeb byl většinou umístěn na úrovni terénu (nikoliv v nádobě – urně) a v jeho okolí byla uložena hrobová výbava v podobě keramických nádob, bronzových zbraní, příp. šperků. Podle velikosti náspu se nedá spolehlivě usuzovat na celkovou bohatost výbavy hrobu. Zdá se, že ve střední době bronzové byla pod mohylami pochovávána většina členů společnosti a že případný nedostatek milodarů byl nahrazován složitější stavební technikou mohyly. Po několikasetletém přerušení pohřbívání bylo užívání mohylníku obnoveno v době halštatské. Objevily se zde jak pohřby přidané do starších mohylových náspů z doby bronzové, tak nové mohyly, z nichž některé jsou značně velké a zahrnují robustní kamennou konstrukci a mohutný, někdy dvojnásobný *kamenný věnec po obvodu. Doposud je známo osm halštatských mohyl a sedm pohřbů přidaných do pláště starších náspů. Halštatské mohyly obsahují až na výjimky žárové pohřby uložené v nádobě nebo na hromádce (spálené pozůstatky bývají často položeny v místech, kde se v kostrovém hrobě nalézá hlava) a početné keramické, bronzové a železné předměty. Mezi zajímavými nálezy se ojediněle objevují tehdy ještě vzácné skleněné korálky, většinou modré barvy. Další údaje o pravěkých mohylových pohřebištích na území jižních Čech lze nalézt u hesel ÒPlav, ÒŘepeč a ÒSepekov. 118 HVOŽĎANY U BECHYNĚ, okr. Tábor, Jihočeský kraj HVOŽĎANY U BECHYNĚ, okr. Tábor, Jihočeský kraj 119 Popis: Mohylové pohřebiště leží v přírodním parku Plziny, revíru Hemery, v místě s traťovým názvem Hošková či Na Hoškové, jižním až jihovýchodním směrem od hájovny Soví. Jde o nejvyšší bod mírného návrší a jeho západní a severní svahy. Dnes je zde registrováno 98 mohyl. Z tohoto počtu je přes 40 ještě neporušených, kolem 40 mohyl rozkopaných nebo zasažených středovou šachtou a 10 zcela zničených; zbývající náspy byly novodobými zásahy sníženy, patrně během lesních prací. Uspořádání mohyl je nepravidel- né, což je typickým znakem pravěkých, dlouhodobě využívaných mohylníků. Půdorys mohyl je většinou kruhový až mírně oválný, ovšem jejich velikost a konstrukce (tj. způsoby užití kamene a navršení hliněného pláště) jsou víceméně individuální a málokdy se opakují. Obvykle náspy obsahují jeden nebo dva kamenné obvodové věnce, vnitřní kamennou komoru či plášť, někde se při výzkumu nalezly zbytky dřevěné konstrukce. U žárových pohřbů se občas také objevují pozůstatky pohřební hranice. Podle Píčových popisů se průměry mohyl střední doby bronzové pohybovaly mezi 8 a 14 m a jejich výšky dosahovaly 0,7 až 1,7 m. Největší neporušená mohyla (č. 17) se nachází v severovýchodní části pohřebního areálu a může pocházet spíše z doby halštatské. Její průměr činí 15 m a výška 1 m. Ve vzdálenosti 50 m severovýchodně stojí další mohyla (č. 16), která je mezi neporušenými náspy nejvyšší (1,6 m). V této části pohřebiště můžeme získat představu o jeho původním vzhledu. Střední část mohylníku jižně od paseky je dnes zarostlá jen těžce prostupným porostem, takže hledání mohyl je obtížné; naopak mohyly v jižní části jsou ve vzrostlém lese dobře patrné. Ve stejném lesním celku se objevují i další mohylníky a osamocené mohyly. Dnes je zde identiﬁkováno asi 10 takových míst, ovšem některé z nich patří období raného středověku. Raně středověký mohylník ve Hvožďanech leží v trati Na Blátě a obsahuje 44 mohyly uspořádané v řadách (srov. ÒBechyňská Smoleč, ÒVitín). [dd] Literatura: Píč 1896, 1900; Dubský 1949; Venclová a kol. 2008; Menšík a kol. 2010; Chvojka – Michálek 2011. Navigační bod: N 49°18'31.50", E 14°24'52.23" (západní okraj lokality). Přístup: Z doporučeného místa parkování na silnici z Hvožďan do Dražíče směrem na sever po lesní cestě. Největší skupina mohyl se nachází napravo od cesty asi po 1,5 km. Parkovat lze také u hájovny Soví, odkud vede lesní cesta na jih k lokalitě. 120 HVOŽĎANY U BECHYNĚ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Rizika: V létě je část mohylníku na lesní pasece zarostlá vysokou trávou, což zhoršuje viditelnost památek. Okolí: [1] Bechyně (TA), v severní části náměstí T. G. Masaryka znázorněn v dlažbě dvojitý příkop laténského hradiště: N 49°17'43.26", E 14°28'06.94" (4,1 km). [2] ÒNemějice (PI), pravěké kultovní místo na vrchu Burkovák neboli Tábor (4,6 km). [3] Nuzice (CB), pravěké a raně středověké (?) hradiště Hradec u Nuzic: N 49°16'40.73", E 14°27'42.56" (4,8 km). [4] Písecká Smoleč (PI), raně středověký mohylník v poloze V Kamenici: N 49°18'33.64", E 14°20'35.10" (5,3 km). [5] Dobronice u Bechyně (TA), mohylník: N 49°20'57.56", E 14°31'24.36" (8,9 km). Ö Foto z výzkumu mohyly mladší doby bronzové z r. 1934. Archiv ARÚP, FT-2353. Ò Telegram J. Böhma do Státního archeologického ústavu. Archiv ARÚP, TX193401526. Õ Õ Řez mohylou v Hvožďanech prozkoumanou J. L. Píčem na konci 19. století. Na řezu je vidět, že mohyla obsahovala několik hrobů neuložených najednou. Je tedy pravděpodobné, že některé mohyly byly navršovány postupně, během několika následných pohřbů. Podle Píč 1900. Ñ Dokumentace archeologického výzkumu v r. 1933. Ñ Mohyla z mladší doby bronzové. 1: Vnější kamenný věnec mohyly; 2: vnitřní konstrukce odpovídající jednomu z hrobů; 3: konstrukce druhého hrobu (v horní části porušená dalším pohřbem nebo druhotným zásahem); 4: hliněný násep (těleso) mohyly; 5: vrchní kryt mohyly (zachovaný jen částečně); 6: úprava dna mohyly pod hroby. Archiv ARÚP TX193400518 (A. Knor). HVOŽĎANY U BECHYNĚ, okr. Tábor, Jihočeský kraj 121 CHLÍSTOVICE, okr. Kutná Hora, Středočeský kraj Středověký hrad Sion s pozůstatky obléhacího tábora 15. století Význam: Zříceniny středověkého hradu s výraznými terénními relikty silně opevněného předhradí a rozsáhlých obléhacích prací. Historie: O počátcích *hradu jsme informováni pouze prostřednictvím mladších nepřímých zmínek. Na základě dosavadních výsledků *archeologického výzkumu i historického bádání je možné předpokládat, že hrad vznikl ve 30. letech 15. století jako soukromé sídlo významného husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé i jako možný vojenský opěrný bod v sousedství Kutné Hory. Velmi záhy se stal Sion oporou pro odbojnou činnost Jana Roháče vedenou proti Zikmundu Lucemburskému. Z dostupných pramenů vyplývá, že tyto aktivity měly spíše charakter útoků menšího rozsahu, směřovaných zejména na komunikace a majetky 122 Zikmundových stoupenců. Některé však mohly nabývat i rozsahu většího. Tyto kroky Jana Roháče nezůstaly dlouho bez odezvy a staly se jednou z řady příčin vedoucích k zániku hradu. Sion byl obležen 1. května 1437 zemskou hotovostí pod vedením Hynka Ptáčka z Pirkenštejna. Hrad se však podařilo dobýt až při útoku posíleném uherským vojskem 2. září téhož roku, při němž byl Jan Roháč s částí svých mužů zajat. O postupu vojenské akce vedené proti hradu jsme informováni ze soudobých či jen o málo mladších písemných pramenů vztahujících se k oběma stranám tohoto významného vojenského střetnutí, které je v současné době předmětem diskuzí. Mezi nejvýznamnější historické prameny patří korespondence mezi císařem Zikmundem a Oldřichem z Rožmberka, v níž panovník žádá jihočeského vladaře Ó Předhradí hradu Sionu od severovýchodu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Koscelník 2013 a zaměření M. Sýkory; upravil M. Kuna. Æ 0,5 km; 1,5 km CHLÍSTOVICE, okr. Kutná Hora, Středočeský kraj 123 hy, kde byli všichni následujícího dne oběšeni. Touto událostí se završil osud poslední skupiny radikálních husitů a odpůrců císaře Zikmunda Lucemburského. Přestože hrad nebyl obnoven, připadlo v dalších letech sionské panství Bedřichu ze Strážnice, někdejšímu husitskému hejtmanovi, a Benešovi z Hustířan, kteří se v r. 1449 v souvislosti s majetkoprávními nároky dostali do sporu. V následujících letech střídal hrad vlastníky. Naposledy bylo samostatné sionské panství zmiňováno v r. 1581, kdy jej připojil Rudolf II. k Malešovu. Zděné konstrukce hradu pak zůstaly ze značné části stát až do konce 19. století, kdy byly záměrně pobořeny a rozvezeny. o odeslání posil obléhatelům Sionu, zápisky Bartoška z Drahonic či popis celé akce od papežského nuncia Enea Silvia Piccolominiho. V základních rysech se dostupné prameny shodují v tom, že kolem hradu probíhaly poměrně zdlouhavé a intenzivní boje. Dosavadní představy o dlouhodobém obležení hradu, ovšem bez podstatnějších útočných aktivit, bylo možné výrazně přehodnotit nejen na základě revize archeologického výzkumu hradního areálu vedeného E. Janskou v l. 1953 124 a 1962–1965, ale také na základě výsledků *archeologického průzkumu v bezprostředním i širším okolí hradu, kde jsou dochovány rozsáhlé pozůstatky obléhacích prací. Nová archeologická zjištění totiž potvrzují výpovědi dobových autorů o intenzivních bojových aktivitách předcházejících dobytí hradu. Dne 8. září 1437 byl Jan Roháč i s částí svých mužů, mezi nimiž byli také polský rytíř Vyšek, kněz Martin řečený Prostředek, puškař Zelený a purkrabí ze Sionu, převezen do Pra- CHLÍSTOVICE, okr. Kutná Hora, Středočeský kraj Popis: Hrad se nachází na skalnatém ostrohu obtékaném ze tří stran říčkou Vrchlicí. Na lokalitě jsou dochovány zříceniny hradního jádra (A), s patrnými snahami o velmi rychlou a v mnoha ohledech nouzovou přeměnu nevelkého hradu v silně opevněný objekt. Dále jsou zde znatelné terénní relikty rozsáhlého *předhradí (B), které bylo chráněno převážně zemním opevněním, a v terénu dobře čitelné pozůstatky obléhacích prací (C), situované severovýchodně a jihozápadně od hradního areálu. Hrad byl založen v nepříliš výhodné poloze, na místě staršího raně středověkého osídlení. Při výstavbě fortiﬁkací se starší nálezy dostaly do příkopu oddělujícího hradní jádro od předhradí a do hmoty *valů zajišťujících čelo hradního areálu. Roháčův hrad představoval v zásadě trojdílnou dispozici přístupnou přes předhradí od východu. Tíha obrany spočívala na mohutném zemním opevnění čela předhradí (R), které se skládalo ze tří valů, jež mezi sebou vytvářely koridor s poměrně složitým systémem první brány, narušeným dnes erozí a mladšími aktivitami na lokalitě. Valy byly na koruně doplněny o další, nejspíše dřevohlinité konstrukce a stavby, které umožňovaly aktivní využití palných zbraní k obraně hradu. Mezi prvním a druhým valem probíhá příkop s širokým rovným dnem. Na jižní straně tento příkop uzavírá plošina s baštovitým útvarem (S); severní část příkopu předhradí je ukončena výraznou hranou (T), ze které byla patrně přístupná také terasa zajišťující níže ve svahu severní stranu předhradí. V současné době je prostor předhradí pokryt méně výraznými terénními relikty, které je možné s opatrností spojovat s pozůstatky lehčí zástavby (U), jež se napojovala k severní straně předhradí, i s dalšími aktivitami realizovanými v tomto prostoru v době nedlouho před zánikem hradu a během archeologického výzkumu. K jižní straně předhradí pak přiléhala také kamenná zástavba, nejspíše hospodářsko-provozního charakteru (V). Součástí vybavení byla rovněž kovárna, zachycená v podobě nálezů kovářské strusky. Rozlohou nezanedbatelné a dobře opevněné předhradí přispívalo nejen ke zvětšení rozměrů využitelné plochy a kapacity celého hradního areálu, ale Ö Kresebná rekonstrukce hradního jádra. Kresba P. Koscelník, 2013. Ò Hradní jádro od severu. V popředí objekt hradní kuchyně, vlevo severozápadní nároží paláce, v pozadí stavba v jižní části hradního jádra. Foto Z. Kačerová, 2014. CHLÍSTOVICE, okr. Kutná Hora, Středočeský kraj 125 ARCHEOLOGIE A HISTORICKÁ SKUTEČNOST V učebnicích dějepisu se donedávna často objevovalo tvrzení, že archeologické nálezy jsou sice němé, ale proto – na rozdíl od písemných pramenů – alespoň nemohou lhát. Tak jednoduché to však s archeologickými prameny a jejich spolehlivostí bohužel není. Středověké kroniky líčí hlavního aktéra událostí na *hradě Sionu, Jana Roháče z Dubé, rozporuplně. Např. Eneas Piccolomini o něm píše jako o člověku „rodu poctivého“, avšak mysli „zlé a nešlechetné“, která jej vedla k tomu, že loupil na majetku císaře Zikmunda. Podobně hodnotila husitského hejtmana i soudobá latinská Pověst o jednom lupiči českém, jménem Roháč. Již ve středověku však vznikla i vyprávění, která Roháče popisovala příznivěji a zištné motivy jeho boje s císařem popírala. Obdiv k husitství zanesl do našeho národního povědomí „otec národa“, historik František Palacký, který v něm viděl oprávněný boj proti zkažené církvi, sociální nerovnosti a německému živlu. Tento (dnes již těžko udržitelný) pohled později dovedl do krajnosti komunistický režim, jehož zájem o husitské dědictví se dotkl i hradu Sionu. V r. 1960 předložil Vojenský historický ústav projekt rozsáhlého *archeologického výzkumu, ve kterém se konstatovalo, že „…velký výchovný význam husitské tradice, zakotvený v ústavě a vyjádřený ve státním znaku ČSSR, bude nepochybně posílen odhalením a zpřístupněním pozůstatků místa posledního hrdinského boje zbytků husitských bojovníků. Ti raději obětovali své životy, než aby ustoupili před reakčním nepřítelem. Jejich příklad, účinně využitý ve výchově vojsk i občanstva, zejména mladé generace, bude mít právě pro svou historickou i hmotnou konkrétnost značný význam v upevňování socialistického vlastenectví.“ (Archiv ARÚP, TX196005121). Výsledky archeologického výzkumu v 60. letech ukázaly, že nejen na osobu Jana Roháče, ale překvapivě i na průběh událostí pod hradem Sionem lze mít různé názory. Kroniky hovoří o náročných a marných ztečích hradeb, budování podkopů a nakonec o rozhodujícím útoku s pomocí uherských posil, větru a kouřové clony. Naproti tomu archeologové přišli nejprve s tvrzením, že hrad nemohl – vzhledem ke své velikosti, charakteru opevnění a absenci vlastního vodního zdroje – odolávat čtyři měsíce značné přesile. Rovněž množství *militarií nalezených při terénním výzkumu se nezdálo tak velké, aby svědčilo o dlouhých bojích. Objevily se proto úvahy, že Hynek Ptáček z Pirkenštejna, synovec Jana Roháče, své útočné aktivity pod hradem spíše předstíral a ve skutečnosti, zřejmě v naději na smír a dohodu, umožňoval obráncům tajné zásobování hradu. Nové vyhodnocení starších výzkumů a systematický průzkum okolí hradu v l. 2011–2013 pohled archeologů opět změnil. Ze starší terénní dokumentace bylo nově vyčteno, že se družina Jana Roháče do poslední chvíle snažila posilovat opevnění hradu, a to i za cenu částečného rozebrání některých obytných staveb. Tenčící se zásoby a zhoršující se situaci obránců dokládají porážky koní a jejich zpracování na maso. Detektorový 126 CHLÍSTOVICE, okr. Kutná Hora, Středočeský kraj průzkum okolí hradu přinesl doklady intenzivního ostřelování – početné hroty šípů a projektily z různých palných zbraní. Není to poprvé, kdy se archeologické a historické poznání vrací spirálou zdánlivě tam, odkud vyšlo – jinak tomu být ostatně nemůže. Ani dnešní pohled jistě není konečným slovem. Další možný posun našich znalostí v tomto případě ovšem ztěžuje skutečnost, že archeologický výzkum v 60. letech 20. století prostor hradního jádra odkryl víceméně celý (bez ohledu na budoucí generace archeologů, jak to bylo v té době běžné), a tím výrazně omezil možnosti dalšího poznání. Ztráty pro archeologii přinesla také následná památková úprava lokality (hrad je od r. 1958 kulturní památkou), při níž zanikly líce původních zdí, a nedostatečná péče o nálezy z výzkumu a původní terénní dokumentaci. Kde je tedy „historická skutečnost“ a jak je to s pravdivou výpovědí archeologických pramenů? Dnes víme, že i *artefakty mohou záměrně klamat, i když se to zřejmě netýká nálezů ze Sionu. V tomto případě se však spíše ukazuje, že klíčový problém poznání historické skutečnosti je v nás samých, v našich omezených schopnostech pramenům rozumět a v našem chtění číst je určitým způsobem, a ne jiným. Historie ani archeologie nejsou – i když si to možná mnozí myslí – shromažďováním hotových a neměnných faktů, nýbrž nepřetržitým dialogem dnešních lidí nad různě srozumitelnými fragmenty minulosti. [mk, dn, jhl] Ó Fortiﬁkace v čele hradního areálu z pohledu od severovýchodu. Foto J. Hložek, 2012. × Kachel se znakem Jana Roháče z Dubé (ve znaku × je zápalný šíp s přivázanou látkou, též tzv. zavinutá střela – „odřivous“). Kopie podle nálezů z hradu Sion. Foto O. Kačerovský. také k jeho obranyschopnosti. A to zvláště za situace, kdy fortiﬁkační kvality staveniště v nepříliš výhodné poloze dále deklasoval charakter okolního terénu, který umožňoval užití palných zbraní a vrhacích strojů proti hradu. S ohledem na množství nalezených projektilů uvnitř hradního areálu byly tyto zbraně při jeho dobývání v nemalé míře skutečně použity. Hlavní rezidenční částí Sionu bylo hradní jádro nepravidelného protáhlého trojúhelníkového půdorysu, oddělené od předhradí šíjovým příkopem (D). K zesílenému čelu hradního jádra byla v celé šířce přiložena zástavba (E). V jihovýchodním nároží jádra hradu vznikla poměrně subtilní brána (F), na niž na severní straně navazovala další obdélná stavba. V severovýchodní části byl pak založen zděný objekt lichoběžníkového půdorysu (G), obsahující mohutnou roubenou nástavbu. K jihovýchodnímu průběhu obvodové hradby jádra, zakončené patrně z větší části ochozem, se napojoval obdélný palác (H) o rozměrech 14 × 7 m, vybavený nejméně trojicí kachlových kamen. Naproti paláci byl k obvodové hradbě přistavěn nevelký objekt hradní kuchyně (I) o rozměrech 4 × 7 m. Jižní část hradního jádra pak vyplnila další kamenná stavba (J): objekt čtvercového či mírně lichoběžníkovitého půdorysu o rozměrech až 8 × 10 m, jehož základová řádka byla založena na upravenou hranu skalního podloží. Nelze vyloučit, že tato stavba mohla mít věžovitý charakter. V tom případě by mohlo jít o další rezidenční budovu hradního jádra, stojící přímo naproti kostelu sv. Ondřeje (K), vystavěnému na protějším návrší. Patrně v důsledku dramatických událostí předcházejících obležení hradu bylo hradní jádro zajištěno třemi *baštami. První zděná bašta (L) se zemním náspem vznikla v prostoru mezi bránou hradního jádra a palácem. Druhá (M) pak zaujala místo v sousedství rozebrané, v průběhu vojenských událostí poškozené, či ne zcela realizované stavby v jižní části hradního jádra. Třetí bašta (N) chránila severní nároží. V mladší fázi života hradu byla připojena k fortiﬁkaci také plošina pod severozápadní částí hradního jádra (O). Opevnění této plochy tvořila nasucho kladená zeď kopírující důsledně její vnější hranu; zakončoval ji patrně další obranný objekt. Toto ohrazení mělo pro hrad citelný význam, neboť mezi opevněnou plošinou a severovýchodní stranou hradního jádra se nacházela skalní rozsedlina (P) umožňující přístup k říčce, jejíž hladina byla výrazně zvýšena po napuštění rybníka pod hradem (Q). Dostupný zdroj vody měl nejen hospodářský, ale i značný obranný potenciál. Na základě dosavadních poznatků o hradním areálu se zdá, že hrad postrádal jiný vlastní zdroj vody; doposud nebyla prokázána ani existence *cisterny, která se však mohla nacházet v prostoru jen částečně prozkoumaného předhradí. Severovýchodně a jižně od hradu se rozkládají rozsáhlé a dobře patrné pozůstatky obléhacích prací v podobě zemních fortiﬁkací, palebných posta- CHLÍSTOVICE, okr. Kutná Hora, Středočeský kraj 127 Ñ Hradní jádro od severovýchodu. Vlevo palác Jana Roháče z Dubé, v pozadí objekt hradní kuchyně. Foto Z. Kačerová, 2014. vení a dalších terénních úprav (C). Podobný objekt byl zachycen i na leteckém snímku cca 400 m východně od hradu. Stopy obléhacích prací lze spojovat se známými událostmi r. 1437. Představují velmi cenný pramen ilustrující průběh, charakter a v neposlední řadě také intenzitu poslední velké vojenské akce husitské revoluce. Není ovšem zcela vyloučeno, že se v terénních situacích překrývají pozůstatky této události se stopami po polním opevnění vybudovaném husity při jiné příležitosti, v souvislosti s bitvou u Malešova v r. 1424. Jižně od hradního areálu, pod hranou protějšího návrší, jsou zachovány pozůstatky čtyřboké fortiﬁkace o rozměrech 10 × 5 m a palebného postavení. Oba objekty propojuje okop, před jehož vnějším lícem byl navršen val. Za okopem jsou v terénu patrné další, nejspíše provozní objekty, z části zahloubené do podloží. Severně od hradního areálu leží rozsáhlý *obléhací tábor. S ohledem na vzájemné prostorové vztahy zahloubených i nasypaných objektů je možné předpokládat, že během obléhání hradu prodělal jistý vývoj. Patrně 128 nejstarší část komplexu představuje obdélný areál (W) o velikosti asi 1 ha vymezený příkopem a valem. V jihovýchodní části obléhacího komplexu tvoří dochované terénní situace několik prostorově vymezitelných celků. Dominantním objektem je obdélná fortiﬁkace (X) o rozměrech 43 × 47 m zajištěná valem s nárožními podkovovitými baštami se zesíleným čelem a příkopem. Koruna opevnění byla původně opatřena omazanou proutěnou konstrukcí. Tuto stavbu lze na základě analogických situací považovat s jistou opatrností za stanoviště velitele. Nelze vyloučit, že zároveň se zde nacházelo také palebné postavení děl. V prostoru mezi oběma objekty, zejména v řadě za valem, je v terénu patrné větší množství *konvexních i *konkávních objektů, které představují pozůstatky palebných postavení *praků, obytných a provozních objektů obléhatelů (Y) aj. Nemalý význam mají rovněž zahloubené objekty dochované před vnější hranou opevněného komplexu, které mohly zahrnovat vedle dalších objektů obytné a provozní funkce také tzv. vlčí jámy (jámovité objekty obranné funkce; Z). [jhl] CHLÍSTOVICE, okr. Kutná Hora, Středočeský kraj Literatura: Janská 1963, 1965; Sedláček 1997b; Durdík – Sušický 2000; Durdík 2009; Koscelník a kol. 2013; Sýkora 2013. Navigační bod: N 49°53'20.08", E 15°12'45.44" (vstup do hradu); N 49°53'35.97", E 15°12'46.61" (vstup do obléhacího tábora). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Sion-zřícenina“ po červené turistické značce na hrad. Ze stejného místa lze dojít po modré turistické značce k reliktům obléhacího tábora. Rizika: Žádná. Hradní jádro i předhradí jsou celoročně přístupné a velmi dobře přehledné. Okolí: [1] Malešov (KH), věžovitá tvrz: N 49°54'40.00", E 15°13'16.89" (2,5 km). [2] Lomec u Úmonína (KH), raně středověké hradiště Na Zelenici: N 49°52'06.73", E 15°17'57.20" (6,7 km). CHLOUMEK U MLADÉ BOLESLAVI, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj Raně středověké hradiště 8.–10. století Význam: Raně středověké hradiště v dominantní krajinné poloze s unikátním rozhledem, příklad mimořádně mohutné raně středověké fortiﬁkace. Historie: Umístění *hradiště na okraji Mladé Boleslavi svádí k úvahám, že šlo o staré regionální centrum, které bylo později, byť stále v průběhu raných dějin, přeneseno do míst dnešního města. Vzhledem ke svému mohutnému opevnění nemohlo hradiště uniknout pozornosti archeologů už v 19. století, avšak přesto zde dosud proběhlo jen velmi málo odborných *archeologických výzkumů. Dosavadní poznatky o osídlení tohoto místa jsou proto velmi kusé. Název „Švédské šance“ odráží nejspíše události třicetileté války, během níž se v blízkých lesích ukrývalo obyvatelstvo z okolního území před švédskými Æ 3,5 km vojsky; hradiště samotné a zejména jeho fortiﬁkace však s aktivitami Švédů nijak nesouvisí. V r. 2000 bylo okolí lokality vyhlášeno za přírodní park. Soudě podle sporadických archeologických nálezů, byl areál užíván už v eneolitu. Opevněn mohl být v mladší a pozdní době bronzové, nicméně pokud tomu tak bylo, jsou pozůstatky starších opevnění skryty pod mohutnou středověkou fortiﬁkací. Na základě nálezů z malého terénního výzkumu J. L. *Píče v 90. letech 19. století a z *povrchových sběrů lze soudit, že hradiště bylo osídleno v raném středověku relativně časně, již v 8. století. Jeho užívání ovšem také poměrně brzy skončilo, a to nejspíše už v první polovině 10. století. Starší bádání spojovalo zánik hradiště s událostmi, které k r. 936 uvádí Ó Panoramatický snímek valu hradiště od jihu. Foto J. Marounek, 2007. £ Plán lokality zaměřil M. Kuna. 129 saský kronikář Widukind: v tomto roce přemyslovský kníže Boleslav I. porazil saské vojsko a vzápětí dobyl území sousedního „podkrálíčka“ (či "minikrále", lat. vicinus subregulus) v prostoru mezi středními Čechami a Saskem. I když je souvislost této události právě s hradištěm v Chloumku více než sporná, proces násilného rozšiřování *přemyslovské domény a území českého státu v této době nesporně probíhal. Během něj bylo hradiště jakožto centrum starší sídelní struktury zničeno nebo opuštěno a přeneseno na výhodnější místo při soutoku Jizery s Klenicí, kde pak vzniklo nové (přemyslovské) hradiště a později středověký *hrad a město Mladá Boleslav. Ne zcela jasný je vztah hradiště v Chloumku k dalšímu hradišti, které stálo ve vzdálenosti 1,2 km vzdušnou čarou na dnešním katastrálním území Nepřevázka. I to má zřejmě raně středověký původ, ale fungovalo déle a později bylo přestavěno na středověký hrad, který existoval do 15. století. Dnes jej připomíná jen místní název „Na Hrádku“. Popis: Chlumecký hřbet vytváří výrazný geomorfologický prvek na jižním okraji Turnovské pahorkatiny. Táhne se západovýchodním směrem v délce asi 13 km a svým západním výběžkem, na kterém stálo hradiště, dosahuje k jižnímu okraji města Mladé Boleslavi. Je nepřehlédnutelnou krajinnou dominantou při příjezdu po dálnici od Prahy, ale i z jiných míst v okolí. Hřbet sám převyšuje okolní krajinu o 100–120 m a z *valu hradiště lze shlédnout panorama všech významných vrcholů středních a severních Čech: Říp, Bezděz, Ralsko, Ještěd a další. 130 CHLOUMEK U MLADÉ BOLESLAVI, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj Hradiště „Švédské šance“ leží na západním okraji Chlumu, na úzkém jazykovitém výběžku směrovaném k severu a ze tří stran obklopeném poměrně prudkými svahy. Jeho plocha činí kolem 4 ha. Na jižní straně přechází ostrožna asi 200 m širokou šíjí v plošinu Chlumu, která byla přehrazena mohutnou hradbou. Z hradby se zachoval val o délce asi 120 m (A); ve východní části byl na počátku 20. století zničen, neboť jej majitelé pozemků rozkopávali a rozváželi na pole. Mohutnost zachovalé části valu je skutečně mimořádná. Val (A) s příkopem (B) jsou dohromady široké asi 40 m, přičemž výškový rozdíl mezi korunou valu a dnem příkopu činí dodnes kolem 11 m. V ostatních částech hradiště valy nejsou patrné, i když terasový charakter obvodových partií může někdejší přítomnost hradeb naznačovat. Pravděpodobné Ö Letecký snímek hradiště. Foto M. Gojda, 2012. Ò Základní typy raně středověkých hradeb a jejich zachování v archeologickém kontextu. A–B: Hradby skořepinové konstrukce s masivní čelní zdí a kombinovanou komorovou a roštovou výztuží (A: ÒKouřim, hradiště u sv. Jiří; B: Bílina, střední hradba ve dvou fázích výstavby, 10–12. stol.); C: ideální řez hradbou raně středověkého hradiště, svými rozměry odpovídající reliktům v Chloumku; D: změřený profil valu a příkopu v Chloumku; E: profil valu a příkopu ve ÒVesci u Sobotky – val mohl být původně stejně vysoký jako v Chloumku, ale byl mnohem více zarovnán orbou. A–B: Podle Procházka 2009 a starší literatury, D–E: zaměřil M. Kuna. CHLOUMEK U MLADÉ BOLESLAVI, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj 131 je to zejména v severní části, kde je hradiště ukončeno pravidelnou terasovou hranou o výšce kolem 5 m (C), pod níž (dnes již v lese) leží za sebou dvě obdélné, stupňovitě oddělené plochy (D), které se jen mírně svažují k severu. Tyto plochy mohly původně představovat *předhradí; v důsledku husté vegetace jsou dnes víceméně nepřístupné. Na hypotetické předhradí navazuje na severu nedávno objevený val (E), který probíhá v délce asi 400 m po hřbetu vrcholu až dolů k potoku. V některých částech se zdá, že je z vnější strany lemován příkopem. Funkce tohoto ohrazení není zcela jasná; jako vysvětlení se nabízí opevnění přístupu k vodě. K hornímu okraji valu přichází od západu stará *úvozová cesta (F), přičemž podobných útvarů je v bezprostředním i širším okolí lokality více. Zhruba ve středu ostrožny leží mírně vyvýšené místo (G), odkud pochází největší množství nálezů z povrchových sběrů. Zde se snad koncentrovala zástavba hradiště, příp. zde mohla stát hradba rozdělující hradiště na dvě části. [mk] 132 Literatura: Píč 1908; Čtverák a kol. 2003. Navigační bod: N 50°23'22.53", E 14°55'46.58" (informační tabule u lokality). Přístup: Z doporučeného místa parkování na severním okraji obce Chloumek po červené turistické značce na sever až k hradišti „Švédské šance“. Rizika: Prostor hradiště je využíván jako pole, a od jara do sklizně je tak obtížně přístupný; toto omezení se však netýká vlastního valu s příkopem. V letních měsících je nepřístupné zejména předhradí, zarostlé hustým křovím a kopřivami. Okolí: [1] Nepřevázka (MB), raně středověké hradiště a vrcholně středověký hrad: N 50°22'41.61", E 14°55'31.10" (1,1 km). [2] Čejetice u Mladé Boleslavi (MB), hradiště a mohylník Choboty: N 50°24'08.68", E 14°52'20.80" (4,1 km). CHLOUMEK U MLADÉ BOLESLAVI, okr. Mladá Boleslav, Středočeský kraj Ó Panorama středních a severních Čech z koruny valu. Vlevo Bezděz (604 m), vpravo Ralsko (696 m). Foto M. Kuna, 2014. CHÝNOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj Pravěké mohylové pohřebiště 6.–5. století př. Kr. Význam: Jedno z mála zachovalých mohylových pohřebišť ve středních Čechách. Je situováno v typické poloze a v zajímavém kontextu dalších archeologických nalezišť v okolí. Historie: Málokterá část Čech je tak bohatá na archeologické nálezy jako katastrální území Chýnova a sousedního Turska. V druhém případě jde navíc i o kraj s podmanivým vztahem ke starým českým bájím. Podle nich se na „Turském poli“ odehrála rozhodující bitva války mezi Čechy a Lučany a byli zde pohřbeni vůdci obou vojsk, kteří v bitvě padli. Staří archeologové a lidová tradice uvažovali hned o třech místech, která by bylo možno ztotožnit s pohřbem českého hrdiny Tyra (též Styr, později Čestmír) a jeho *mohylou, kterou zmiňuje středověký kronikář Kosmas. Patří k nim mohyla v lese Ers (A), Æ 1,5 km pahorek Krliš (B) a tzv. Čestmírova mohyla (C). V prvním případě jde o pohřební mohylu z doby bronzové, která je v terénu ještě patrná, ale deformovaná moderními zásahy. Pahorek Krliš značně poškodily staré *archeologické výzkumy a lámání kamene; stávala zde zřejmě mohyla z doby halštatské, přisypaná na přírodní skálu, v jejímž okolí se pohřbívalo i v jiných obdobích. V případě Čestmírovy mohyly jde o pohřební památku z časně laténského období, zkoumanou ve 20. letech 20. století. Na jejím místě dnes stoji kamenný křiž, ale ze samotné mohyly se nezachovalo nic. Ve všech případech se jednalo o mohyly větší, situované na terénních vyvýšeninách, což odpovídá líčení v Kosmově kronice (před bojem se zde mělo shromáždit české vojsko). Ani v jednom případě je však nelze spojovat s obdobím raného Ó Mohyla č. 41. Foto M. Kuna, 2014. £ Plán lokality podle Vojtěchovská 2001; upravil M. Kuna. 133 středověku; jde o památky mnohem starší. Jisté ostatně není ani to, zda sama lucká válka je odrazem historických událostí 9. století, nebo jen zlomkem tradovaného epického vyprávění bez konkrétního základu. Zachovalé mohylové pohřebiště v Chýnovském háji (D) je od uvedených mohyl vzdáleno několik set metrů až 2 km. Dodnes se dochovala jen část na chýnovské straně, ale původně se pohřebiště zcela jistě rozkládalo i na straně Turska. Svědčí o tom terénní náčrtek jednoho z prvních čes- kých archeologů, kněze V. *Krolmuse, který lokalitu opakovaně navštívil v l. 1828–1853. Situaci dokresluje i sugestivní název „Na zabitém“, jak se říká poli směrem k jihu od Chýnovského háje. Jsou odtud také známy archeologické nálezy, možná hrobového původu, ale bez přesnější lokalizace. Celkový počet mohyl, které Krolmus při své první návštěvě Turska napočítal, totiž 60, není zase tak velký, abychom mohli uvažovat o tom, že mohylové pohřebiště dosahovalo až k výše uvedeným, dnes samostatným mohylám – v jejich případě šlo spíše o stranou položené hroby významnějších jedinců nebo o části jiných pohřebišť, které se dodnes nezachovaly. Od V. Krolmuse pocházejí i první zprávy o terénních výkopech v Chýnově, které ovšem přinesly zklamání, neboť se nepodařilo najít žádné nálezy. O mnoho úspěšnější nebyli ani Krolmusovi následovníci ve druhé polovině 19. století a v r. 1901. Jejich úsilí vyvážil pouze nález vzácné bronzové spony zdobené zvířecí hlavičkou (tzv. maskovité spony) z časně laténského období (5. století př. Kr.) a bronzového náramku stejného stáří. Spon podobného typu bylo zatím v Čechách nalezeno jen několik. Tak jako je tomu i v případě jiných lokalit a starých výzkumů, nedokážeme dnes již určit, ze které mohyly vzácný nález pocházel. Jedna z narušených mohyl byla prozkoumána v r. 1978. Pod pláštěm z několika vrstev kamenů byla zachycena menší hrobová jáma s žárovým pohřbem a zcela rozpadlou urnou. Podobná zjištění učinil v r. 1901 i J. Felcmann, který prozkoumal posledních 18 dosud nedotčených mohyl Ñ Plánek chýnovského mohylníku od V. Krolmuse, 40. léta 19. století. 134 CHÝNOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj a popsal několik typů jejich konstrukce – hliněné náspy, náspy s příměsí kamenů a náspy proložené vrstvami kamenů. Kromě bronzové spony byly hroby velmi chudé a většinu z nich nešlo přesněji *datovat. V zásypu mohyly zkoumané v r. 1978 byly nalezeny zlomky keramiky mladší doby bronzové. Vcelku je tedy velmi pravděpodobné, že mohylové pohřebiště bylo užíváno po delší dobu, a to od střední nebo mladší doby bronzové až do časně laténského období. Toto datování umožňuje spojovat pohřebiště s rozlehlým, dlouhodobým sídlištním areálem vzdáleným 500–1000 m východním směrem, pod svahem Chýnovského háje. Sídlištní aktivity z těchto období byly zachyceny rozsáhlým záchranným výzkumem především na ploše chýnovské pískovny (E) v 80. a 90. letech, ale i na jiných místech v obci. Popis: *Mohylník leží v poloze typické pro lokality svého druhu. Pravěké mohyly byly velmi často situovány nad sídlištěm, k němuž patřily, zejména na okrajích vyvýšených teras či jiných místech s dobrým rozhledem a zároveň dobře viditelných. Symbolika takového umístění je nasnadě – zemřelí zůstávají v kontaktu se světem živých, berou ho v ochranu a jejich náhrobky jsou viditelným dokladem dlouhodobé sounáležitosti komunity s daným územím. Podle Krolmuse klesl do r. 1853 celkový počet mohyl v chýnovském mohylníku z uvedených 60 na 46. Mohyly v této době (a zřejmě již dlouho předtím) ubývaly především tím, že je místní sedláci rozkopávali a rozváželi na pole. Na hranici katastru se ničení mohyl zastavilo, protože na chýnovské straně začínal svah a terén byl pokryt CHÝNOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 135 lesem. Naproti tomu turská strana katastrální hranice byla obdělávána nepřetržitě a v 70. letech minulého století nakonec sloužila jako skládka; zalesněna byla až relativně nedávno. Hranici katastrálních území sleduje úzká terénní rýha (F). Okraj mohylníku je rozhraním katastrálních území ostře vymezen, a to až do té míry, že některé mohyly jsou na hranici katastru v půli odříznuty. Tento stav je kromě jiného názorným příkladem dlouhodobého a komplexního vývoje krajiny, v němž se neustále střetávají a ovlivňují prvky různého stáří. I když dnes jsou obě strany katastrální hranice opět skryty pod lesním porostem, v předchozím období měla každá z nich jinou historii a tento rozdíl se zásadním způsobem vepsal do podoby archeologické památky – pozůstatku krajiny ještě starší. 136 Od r. 1853 se počet mohyl už víceméně nezměnil, i když jistě se na stavu mohylníku nepříznivě podepsaly další archeologické výkopy. Přibližně stejný počet mohyl lze dohledat dodnes; v r. 1982, kdy byl pořízen přesný plán mohylníku, jich bylo napočítáno ještě 43. Některé mohyly jsou ovšem poměrně nízké a nezřetelné (nemluvě o dalších rušivých zásazích), takže návštěvníkovi bez větších zkušeností se asi nepodaří při první návštěvě objevit všechny. Z navigačního bodu vede cesta k lokalitě severním směrem podél mělkého příkopu, který vyznačuje hranici mezi dvěma katastry. Zhruba po 100 m začíná pásmo mladšího lesa s převahou borovic a hned v tomto místě je možné narazit na první mohyly. Mohyly 2 a 3 jsou zakryté velmi hustou a neprostupnou vege- CHÝNOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj tací; o něco lépe viditelná je mohyla 6, kolem níž pěšina vytváří kličku a která je zarostlá náletem mladých bříz. Za ní mladý les končí a pěšina opět vstupuje do vzrostlého dubového háje. Mohyla 8 je zachována jen zčásti, druhou část tvoří kráter po starších výkopech. Mohyly 9–12 jsou takřka nezachytitelné, navíc právě v místě bývalé mohyly 12 se zřejmě nachází velký oválný výkop (po těžbě písku?). Poměrně dobře viditelná je mohyla 14, shora odříznutá, ale zezdola dosahující výšky skoro 2 m nad pěšinou. Na druhé straně jsou dobře patrné mohyly 18, 19 a 22, všechny se středovými vkopy. Cesta dále přechází přes mohylu 25, která je takřka nezřetelná; po pravé ruce zůstane mohyla 26 se zarovnaným temenem. Zarovnaný vršek má i nezarostlá mohyla 34, přičemž je z něj dobře vidět její kruhový tvar a několik dalších mohyl v okolí. Výrazná je částečně zachovalá mohyla 33, převýšená nad cestou o 2 m. Ve středu mohyly se nachází stopa po vkopu a z ní vyrůstá již starší dvojitý dub. Při hledání mohyl v této části pohřebiště je třeba místo obejít i z východní strany, neboť vzhledem k poloze na svahu jsou některé mohyly lépe patrné při pohledu vzhůru. Mohylu 42 změnil archeologický výzkum v dnes již zarostlý výkop s hromadami vyházené hlíny po obvodu; mohyly 41 a 43 jsou hůře viditelné. Místo, kde se zprava připojuje pěšina od Chýnova, se nachází již několik desítek metrů za mohylníkem. Z obou stran mohylníku, vedle lesních cest, sestupují dolů svahem dvě hluboké rýhy. S největší pravděpodobností jde o zbytky starých *úvozových cest (výřez plánu zahrnuje pouze jednu z nich, G). [mk] [2] Tursko (PZ), raně středověké hroby v okolí návrší Krliš: N 50°11'13.08", E 14°19'40.61" (1,3 km). [3] Kozinec (PZ), mohyla v lese Ers: N 50°11'14.42", E 14°18'25.12" (2,7 km). [4] Žalov (PZ), pravěké výšinné sídliště Řivnáč: N 50°09'56.98", E 14°21'41.42" (3,3 km). [5] ÒŽalov (PZ), raně středověké hradiště Levý Hradec (3,4 km). [6] Klecany (PY), raně středověké hradiště: N 50°10'21.78", E 14°24'12.95" (4,9 km). [7] Únětice u Prahy (PZ), pravěké naleziště, které dalo název únětické kultuře starší doby bronzové: N 50°09'07.99", E 14°22'13.64" (4,9 km). [8] ÒRoztoky u Prahy (PZ), raně středověké sídliště (5,5 km). Literatura: Felcmann 1902; Sklenář 1972; Sankot 1979; Lutovský 1994; Vojtěchovská 2001. [9] Roztoky u Prahy (PZ), Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy: N 50°09'29.17", E 14°23'57.79" (5,6 km). Navigační bod: N 50°11'25.53", E 14°20'34.44" (křižovatka lesních cest jižně od lokality). [10] Praha-Bohnice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Zámka: N 50°08'44.29", E 14°24'18.47" (6,9 km). Přístup: Z doporučeného místa parkování asi 50 m po silnici z Turska do Chýnova a dále vlevo po lesní cestě ke křižovatce cest. Mohylové pohřebiště se nachází severně od ní. Rizika: V zásadě žádná. Nejvhodnější dobou pro návštěvu je jaro, dokud les nezaroste hustou vegetací. Ó Časně laténská bronzová spona (tzv. maskovitá) z jedné z mohyl v Chýnovském háji. Žlábek na lučíku spony (vnějším oblouku) byl původně patrně vyplněn emailem. Sbírka Národního muzea v Praze, H1-229108. Délka spony 50 mm. Foto M. Stecker. Ñ Pahorek Krliš na „Turském poli“. V pozadí vlevo Ñ les Ers, vpravo od Krliše vesnice Tursko s kostelem. Foto Z. Kačerová, 2014. [11] Holubice v Čechách (PZ), románský kostel Narození Panny Marie: N 50°12'11.00", E 14°17'35.82" (3,7 km). [12] Okoř (PZ), zřícenina hradu: N 50°09'51.49", E 14°15'20.19" (7,0 km). [13] ÒKováry (KD), raně středověké hradiště Budeč (7,1 km). Okolí: [1] Tursko (PZ), Čestmírova mohyla v poloze U Křížku: N 50°11'57.74", E 14°20'24.34" (0,8 km). CHÝNOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 137 JEDOMĚLICE, okr. Kladno, Středočeský kraj Tvrz a zaniklá středověká ves Ostrov 14.–16. století Význam: Působivý krajinný celek skládající se z tvrze s hospodářským dvorem a zaniklé středověké vesnice. Historie: Tvrz a *vesnice Ostrov jsou v písemných pramenech poprvé uváděny až v r. 1395; založeny však pravděpodobně byly již kolem r. 1300 v souvislosti s pozdní fází středověké *kolonizace Slánské plošiny. Tomu odpovídá jak podoba vesnice, tak forma věžovité tvrze. Vesnice je naposledy zmiňována k r. 1435 a v r. 1605 byla již pustá. Zanikla tedy někdy v tomto rozmezí, a to nejspíše v důsledku reorganizace hospodářství, spojené s koncentrací zemědělské výroby do větších panských statků v první polovině 16. století. O procesu pustnutí vesnic zajímavě vypovídá i asymetrický tvar katastrálních území sousedních vesnic – území Ostrova zřejmě bylo 138 rozděleno a připojeno ke vsím Jedomělice a Pozdeň. Zatímco tvrz Ostrov byla známa od poloviny 19. století (původně jako *hradiště, teprve později správně jako tvrz), o poloze vesnice se kvůli hustému vegetačnímu krytu nevědělo donedávna. Objevena byla teprve v 70. letech, a celá lokalita se pak stala předmětem podrobného geodeticko-topograﬁ ckého průzkumu, který prováděli v l. 1973 a 1978 Z. *Smetánka a J. Klápště. Jejich cílem bylo poznat celkový půdorys vesnice a porovnat ho s nedalekou lokalitou Svídna (ÒDrnek), zachytit vztah mezi vsí a tvrzí a zasadit takto získané poznatky do celkového obrazu středověké kolonizace Slánska. Na výsledcích jejich *archeologického průzkumu staví i následující popis lokality. Ó Pohled na relikt tvrze přes příkop, který ji ze západu odděluje od areálu hospodářského dvora. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Smetánka a kol. 1979. Æ 3,0 km Popis: Svým prostorovým uspořádáním sídelní celek Ostrov působivě ilustruje charakter vrcholně středověké společnosti. Na poměrně vysokém ostrohu, v dominantní poloze přehlížející soutok dvou malých vodotečí, stála tvrz (A), sídlo majitele vesnice. V jejím předpolí směrem k západu byl situován majitelův dvůr (B), dole u soutoku obou potoků pak malá vesnice (C), z jejíchž hospodářských aktivit majitel, zřejmě nižší šlechtic, pobíral vrchnostenské dávky. Vstoupíme-li do areálu od západu, dostaneme se nejdříve k hospodářskému dvoru (navigační bod se nachází před vstupem do něj). Lichoběžníkovitý dvůr je obklopen nízkým *valem, viditelným zejména na západní straně, z nejž místy vystupují opukové kameny. Dnešní přístupová pěšina, vedoucí po hraně ostrožny, prorazila val zřejmě druhotně; původní vstup se nacházel o několik metrů severněji, v místech snížení valu. Stopy vnitřní zástavby dvora se nezachovaly – bu- dovy byly nejspíše dřevěné. Výjimku představuje pouze objekt (D) stojící hned za předpokládaným vstupem. Jeho jižní, vyšší část tvořil pravděpodobně kamenný věžovitý *špýchar, který mohl mít vzhledem ke své poloze i obrannou funkci. Tvrz, sídlo šlechtice, od dvora odděloval hluboký příkop (E), který měl původně hrotité dno; za ním stála obvodová zeď o celkové délce 55 m. Ve středu areálu jsou vidět zbytky čtvercové stavby, obytné věže, s pro- Ò Výsledek původního geodeticko-archeologického průzkumu v Ostrově u Jedomělic. Ukázka způsobu odborné dokumentace archeologické situace s přesným průběhem vrstevnic, které jsou v topograﬁckých podkladových mapách silně generalizované. Podle Smetánka a kol. 1979. JEDOMĚLICE, okr. Kladno, Středočeský kraj 139 mu s průjezdním dvorem, usedlost č. 4 typu obestavěnému ze tří stran a usedlost č. 1 typu se zástavbou ve tvaru „L“ („do háku“). Zástavba usedlostí se skládala z obytných trojdílných *domů a hospodářských budov, podobných, jaké stály v nedaleké Svídně. Vzhledem k množství opukových kamenů v destrukcích není vyloučeno, že domy byly postaveny celé z kamene. Šířka jejich zdiva se pohybovala mezi 60–70 cm. Kámen na stavbu byl nepochybně těžen přímo na místě, přičemž na výstavbu tvrze mohl být použit především materiál získaný při hloubení jejího příkopu. S těžbou kamene pravděpodobně souvisejí i jámy pod jižním a východním okrajem ostrožny a objekty ve svahu severně od vesnice (H). Výrazná těžební jáma (K) východně od vesnice u křižovatky cest byla vytvořena až novodobým dolováním uhlí. Jižně od usedlosti č. 5 je ve svahu patrná umělá kruhová plošina a u jejího jižního okraje ruina budovy (G). Tento objekt nezapadá do celkového půdorysu vesnice a měl zřejmě nějakou zvláštní funkci. [mk] hlubní uprostřed. Z kamene byla postavena zřejmě jen spodní část věže, vrchní konstrukce byla nejspíše roubená. Do vesnice nejsnáze sestoupíme pěšinou ze severozápadního rohu hospodářského dvora, která vede po severním úbočí ostrožny kolem studánky, za níž překračuje relikt původní cesty (F). Po ní přijdeme po 50 m ke krajní usedlosti středověké vsi (5). Objekty středověkých usedlostí jsou většinou na obvodu vymezeny nízkými valy (zbytky zdí), 140 JEDOMĚLICE, okr. Kladno, Středočeský kraj u větších z nich může být patrná také středová prohlubeň, která však nezasahuje pod úroveň okolního terénu, protože domy asi nebyly podsklepeny. Půdorys vesnice lze charakterizovat jako jednostranný řadový typ. Bylo v něm rozeznáno pět parcel, jejichž šířka se pohybovala od 14 do 27 m – liší se tedy od formy, která byla použita v nedaleké a zhruba stejně staré vsi Svídna (ÒDrnek). Půdorys usedlostí patřil různým typům: usedlosti č. 3 a 5 typu řadové- Literatura: Smetánka a kol. 1979; Vytlačil 2006. Navigační bod: N 50°13'12.02", E 13°55'48.88" (vstup od zaniklého hospodářského dvora). Přístup: Z doporučeného místa parkování poblíž autobusové zastávky na silnici č. 16 lesní cestou na sever. Na křižovatce lesních cest odbočit vpravo na nejsevernější z cest (málo výraznou), vedoucí po okraji ostrohu až k tvrzi. Rizika: Tvrz a hospodářský dvůr jsou situovány ve vzrostlém lese bez podrostu a jsou dobře viditelné. Vesnice může být hůře viditelná v období s hustším porostem. Okolí: [1] ÒDrnek (KD), zaniklá středověká ves Svídna (2,5 km). [2] Třebíz (KD), Národopisné muzeum Slánska se skanzenem: N 50°16'10.72", E 13°59'29.60" (7,1 km). [3] Neprobylice u Kutrovic (KD), tvrz Hrádek: N 50°15'52.40", E 14°01'39.58" (8,6 km). [4] ÒLibušín (KD), raně středověké hradiště (10,0 km). Ö Pozůstatky zaniklé vsi v údolí pod tvrzí. Foto Z. Kačerová, 2013. Ò Schematická rekonstrukce komplexu tvrze, hospodářského dvora a vesnice. Podle Vytlačil 2006. Õ Tvary katastrálních území a poloha zaniklých Õ středověkých vsí v okolí Jedomělic. Výrazně asymetrický tvar území Jedomělic a Pozdně naznačuje, že tyto katastry byly dodatečně rozšířeny o plochu zázemí zaniklé vesnice Ostrov. Něco podobného pozorujeme i na katastrálních územích Malíkovic a Drnku se zaniklými vesnicemi Hlína, Humniště a Svídna. Podle Smetánka a kol. 1979. JEDOMĚLICE, okr. Kladno, Středočeský kraj 141 JISTEBSKO, okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj Pravěký těžební areál 5400–4800 př. Kr. Význam: Unikátní těžební areál na surovinu k výrobě kamenných seker. Historie: Na lokalitu poprvé poukázal počátkem 20. století geolog a mineralog A. Huyer, který si na Maršovickém vrchu všiml výskytu tmavě šedých až černých kamenů a upozornil na jejich nápadnou podobu se surovinou využívanou neolitickými zemědělci k výrobě *broušených kamenných předmětů. Vlastní těžební jámy v polozasypaném stavu byly ale objeveny až o sto let později v lese pod osadou Dolní Černá Studnice. Od r. 2002 zde probíhá *archeologický výzkum, který již odkryl velké množství movitých i nemovitých dokladů pravěké těžby – k r. 2014 bylo prozkoumáno kolem 115 m2 jedné z těžebních jam a bylo zde zaznamenáno kolem 25 000 kamenných nálezů, převážně odpadu 142 z výroby polotovarů kamenných seker. Kromě kamenných seker se z této suroviny vyráběly tesly (nástroje k opracování dřeva s vodorovným ostřím), sekeromlaty (jejichž znakem je provrtaný otvor, který umožňuje nasazení na dřevěné topůrko), a další nástroje, které se většinou používaly k práci se dřevem – ke kácení stromů, jejich osekávání nebo k jemnějšímu opracování dřeva. Byly užívány i jako zbraně a prestižní nebo symbolické artefakty. Broušené nástroje se u nás hojně vyráběly od počátku neolitu až do závěru eneolitu, tedy více než 3500 let. Na lokalitě byl těžen amﬁ bolitový kontaktní rohovec, který se v archeologické literatuře vyskytuje pod názvem metabazit typu Jizerské hory. Užití suroviny z Jistebska je doloženo již pro mladší paleolit Ó Pozůstatky po těžebních jamách. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Šída a kol. 2013; části textu zpracovány podle nepublikovaných podkladů P. Šídy. Æ 5,0 km a mezolit, ale samotnou těžbu řadí *radiokarbonové datování do intervalu 5600–4860 př. Kr., tedy do kultury (srov. *archeologická kultura) s lineární keramikou a starší fáze následující kultury s keramikou vypíchanou. Archeologický výzkum prokázal, že zde probíhala nejen těžba kamene, ale i jeho následné zpracování. Při stavbě rodinného domu v r. 2009 byl objeven zbytek dílny na výrobu kamenných seker i s ohništěm. V okolí pracovního místa se nacházela více než třiceticentimetrová vrstva ka- menných odštěpků – odpadu z výroby broušených nástrojů. Podle odhadů mohlo být v této oblasti během 500 let trvání těžby vyrobeno zhruba 1,5 až 3 miliony polotovarů z minimálně 1530 tun suroviny. Relikty pravěké těžby byly nalezeny i na dalších lokalitách v okolí – Velké Hamry I a II, Zásada a Šumburk nad Desnou. Polotovary byly vyráběny pouhým otloukáním kamene do přibližného tvaru, který měl výsledný produkt mít. Poté bylo zapotřebí do některých typů artefaktů (např. u sekeromlatu) vyvrtat otvor za pomoci dutého vrtáku z organického materiálu; pozůstatkem po vrtání otvorů jsou tzv. vývrtky (vnitřek vrtaného otvoru). Do konečné podoby se pak artefakt upravoval broušením pomocí pískovce. Těžební a výrobní areály v Jizerských horách lze chápat jako specializované dílenské okrsky, v nichž byly přímo u zdrojů suroviny vyráběny polotovary broušených kamenných nástrojů. Odtud pak byly distribuovány až do vzdálenosti několika set kilometrů, přičemž do vzdálenosti JISTEBSKO, okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj 143 desítek kilometrů od zdroje tato surovina při výrobě broušené industrie naprosto dominovala nad lokálními zdroji. Předměty z jistebského metabazitu byly nalezeny např. na neolitických sídlištích ve Vedrovicích (zde takřka stoprocentním podílem) a v Mohelnici na Moravě, dále v Německu, na západním Slovensku a v severní Itálii. V mladší fázi kultury s vypíchanou keramikou těžba suroviny na Jistebsku patrně skončila a nově byly využívány druhotné zdroje suroviny, např. z teras řeky Jizery. V té době také začaly fungovat četné menší sekundární dílny přímo na sídlištních. Těžební areál v Jistebsku patří k nejstarším a největším známým památkám svého druhu a je téměř neuvěřitelné, že se zde až do dnešní doby zachovaly viditelné terénní relikty po těžbě, která tu probíhala přibližně před 7000 lety! Popis: Lokalita leží na úpatí Maršovického vrchu v nadmořské výšce 630–710 m a rozkládá se v dlouhém pásu o šířce asi 500 m, na ploše 1,1 km2. Dodnes zachované relikty, původní těžební jámy, se na většině plochy jeví jako nepříliš výrazné prohlubně, které jsou rozloženy relativně blízko u sebe, a celá situace tak budí dojem zvlněného terénu. Na některých místech je možné objevit i jámy hlubší. Archeologický výzkum opakovaně ukázal, že se v případě jedné prohlubně ve skutečnosti může jednat o soubor několika těžebních jam, které dosahovaly hloubky i několika metrů a které byly vždy z větší části při pokračující těžbě zaházeny odpa- Ó Celkový pohled na lokalitu z rozhledny Černá Studnice. Foto Z. Kačerová, 2014. Ñ Polotovar sekeromlatu s nedokončeným vrtáním otvoru pro topůrko z Turnova-Nudvojovic a hotový sekeromlat z Kaškovic (oba okr. Semily). Předměty byly vyrobeny z metabazitu typu Jizerské hory. Délka cca 20 cm. Foto J. Prostředník, 2011. Ñ Metabazit typu Jizerské hory jako surovina na výrobu broušených kamenných nástrojů. Foto J. Prostředník, 2011. 144 JISTEBSKO, okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj Ñ Neolitické sídelní oblasti střední Evropy, ve kterých se vyskytuje surovina z lomů v podhůří Jizerských hor. Podle Prostředník a kol. 2011. Hamburk Berlín Varšava 'UiåćDQ\ 0 Kolín n. R. 500 km Praha Brno Mnichov 9tGHĖ Bratislava Terst dem z blízké, nově hloubené jámy. Současná podoba terénních reliktů tak byla do velké míry vytvořena již v neolitu. Podle P. Šídy se původní neolitický povrch nachází jen několik centimetrů pod dnešním terénem a kameny, kterých je v lese velké množství, jsou ve skutečnosti odpadem z pravěké těžby. Při troše štěstí je možné najít i kámen se stopami úderu, jímž byl oddělen z většího celku. Ve středověku byla část lokality odlesněna a nadzemní relikty byly rozorány na pole. Většina plochy byla takto zničena, a v odlesněných částech tak již nejsou na povrchu pozůstatky těžby patrné, přesto jsou však i v těchto místech stále zachovány pod povrchem. Památkou na středověké *plužiny jsou místy dodnes zachované meze, které se v terénu jeví jako dlouhé liniové *konvexní útvary. V okolí největšího těžebního areálu (Jistebsko I) byla objevena řada dalších poloh s relikty těžby a celková plocha s viditelnými těžebními jámami z období neolitu na této lokalitě dosahuje rozlohy 25 ha. [ml] Riziko: Autem lze dojet až k lesu, je zde ale problematické zaparkovat. Pěšinka do lesa může být zarostlá a na první pohled nenápadná. V zimních měsících není návštěva lokality vhodná. Literatura: Šída 2005, 2007; Prostředník – Šída 2010; Prostředník a kol. 2011; Šída a kol. 2013. Okolí: [1] Jistebsko (JN), Kittelovo muzeum: N 50°41'40.56", E 15°12'53.43" (0,8 km). Navigační bod: N 50°42'06.14", E 15°12'31.77" (střed lokality). [2] Smržovka (JN), rozhledna Černá Studnice: N 50°42'42.00", E 15°14'01.52" (1,9 km). Přístup: Z doporučeného místa parkování po modré turistické značce po silnici na jih, po 390 m odbočit vpravo na cestu mezi domy a za posledním domem zahnout vpravo na lesní pěšinu vedoucí do středu lokality. [3] Huť (JN), výletní areál Pěnčín: N 50°41'18.10", E 15°14'10.02" (2,2 km). [4] Lukášov (JN), dělostřelecké opevnění z druhé poloviny 18. století: N 50°44'52.16", E 15°07'46.69" (7,8 km). JISTEBSKO, okr. Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj 145 KLÁŠTER U VILÉMOVA, okr. Havlíčkův Brod, kraj Vysočina Těžební okrsek vilémovského kláštera 12.–13. století Význam: Dobře zachovalý těžební areál, který dovoluje na základě archeologických reliktů rekonstruovat proces těžby a zpracování rudy na přelomu raného a vrcholného středověku. Historie: Osidlování oblasti v okolí Vilémova, především blízkých Železných hor, začalo kolem poloviny 12. století, kdy byl ve Vilémově založen benediktinský klášter sv. Petra a Pavla. Některé indicie sice naznačují, že klášter vznikl již na počátku 12. století (r. 1119), avšak spolehlivě je doložen až k r. 1160. Klášter na pomezí Čech a Moravy proﬁtoval z několika různých zdrojů příjmů. Zaprvé to bylo samotné zemědělské zázemí, tvořené množstvím vsí v okolí, dále bylo jeho právem vybírat clo na nedaleké Haberské stezce, spojující Prahu se Znojmem, a také mu patřilo několik tržních městeček. Jeho hlavním příjmem ale 146 byly výnosy z těžby stříbro- a zlatonosných rud. Majetky kláštera se rozpínaly od Čáslavi po Havlíčkův Brod a od Ledče nad Sázavou po Nasavrky. Klášter byl zničen r. 1421 při tažení husitů do východních Čech, kdy místní mnišská komunita utekla na Moravu, a území se dostalo pod světskou správu. Po polovině 16. století bylo zbytků klášterních staveb využito k vybudování tvrze (panského sídla), která byla následně rozšířena a přebudována v barokní zámek. Tím byl postupně setřen původní ráz místa a ze středověkého kláštera se v podstatě nic viditelně nedochovalo. Rozvoj kláštera a celé okolní oblasti byl úzce spojen s těžbou zlata a stříbra na klášterních statcích. K prospekci drahých kovů zde docházelo minimálně do konce 13. století, kdy s rozkvětem těžby na Kutnohorsku upadal význam menších ložisek, Ó Hráz zaniklého rybníka se sníženinou regulačního přepadu (vlevo). Foto Z. Kačerová, 2014. Ò Zbytky náhonu zasekaného do skalního podloží Ò se stopami užití želízka a mlátku. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Kuna a kol. 2004; upravil D. Novák s využitím LLS snímku. Æ 2,0 km jaké byly zastoupeny právě na Vilémovsku. V této oblasti si proto nelze představovat podobně intenzivní těžbu, jakou byly hlubinné *doly v Kutné Hoře či Jihlavě. Byla zde prováděna pouze povrchová a přípovrchová těžba, která však zanechává výrazné a dobře rozlišitelné stopy v krajině. Kupříkladu v tzv. Bojanovském újezdě východně od Vilémova se poblíž příhodně nazvané zaniklé vsi Zlatník nalézají rozsáhlé rýžovnické *sejpy, které byly původně spojovány s místním laténským osídlením (konkrétně s *oppidem ÒČeské Lhotice); nově jsou však kladeny do souvislosti právě se středověkou těžbou. Podobných lokalit s doklady těžebních areálu jsou v okolí desítky. Popis: V lesním prostoru přibližně 1 km jihozápadně od obce se nachází komplex objektů, které lze zcela jednoznačně označit za pozůstatky těžebních aktivit. Nasnadě je spojení tohoto poměrně rozsáhlého areálu se středověkým klášterem ve Vilémově. Na základě dosavadního *archeologického výzkumu nelze spolehlivě určit dobývanou surovinu, avšak odhady mluví o těžbě zlata. Na lokalitě je možno díky kvalitnímu dochování terénních reliktů zrekonstruovat celý proces těžby a základního zpracování rudy. Těžební areál, reprezentovaný *obvalovým polem o rozměrech 350 × 300 m (A), se nachází na rovinaté ploše nad údolím Babského potoka. Plocha s objekty se rozkládá po obou stranách cesty vedoucí od hospodářského dvora poblíž bývalého kláštera k jihozápadu. Jednotlivé těžební jámy a šachtice jsou již z větší části zasypány, a hlavním viditelným prvkem jsou tak *odvaly vytěžené hlušiny, které dohromady tvoří linie (tzv. obvalové tahy) sledující jednotlivá rudní ložiska. Prostor je místy nepřístupný a zarostlý hustou vegetací, avšak tam, kde se otvírá vyšší stromoví, lze vidět zahloubené i vyvýšené terénní útvary, dosahující vzájemného převýšení až 3 m. Někde jsou mezi pozůstatky těžby dochovány také úseky zaniklých cest. Vytěžená rudnina byla na místě očištěna, roztříděna a případně pražena, a poté nakládána na vozy či trakaře a převážena po (dnes zanikající) cestě klesající po úbočí údolí (B) k dalšímu zpracování ve zlatorudném mlýnu. Tento mlýn (teoreticky mohlo jít také o vodou poháněnou *stoupu na hrubší drcení) musel stávat v místě, kde těsně pod bývalou cestou ústí náhon (C), který přiváděl vodu ženoucí mlýnské kolo. Ve starší literatuře je cesta chybně zaměňována s pokračováním náhonu, čemuž však neodpovídá úroveň terénu – voda by zde musela téci výrazně do kopce. Voda byla naopak náhonem vedena téměř po vrstevnici a strouha dlouhá 450 m byla částečně zasekána přímo do skály. Ač většina strouhy již podlehla erozi, skalní stěna dosud nese stopy *želízek a mlátků zdejších horníků (D). Jinde se pak strouha zahlubovala do příkrého svahu údolí a dnes zde tvoří zřetelný terénní stupeň (E). Pozůstatky mlýna se v terénu bohužel nezachovaly, a jeho podobu tak dosud neznáme. Lze ale předpokládat, že na ústí náhonu navazovala dřevěná koryta (vantroky), z nichž voda spadala na mlýnské kolo, přenášející sílu na mlýnské kameny, které drtily rudu. Voda pro mletí byla shromažďována v rybníce, jehož monumentální hráz, vysoká až 5 m, byla již z větší části zničena, ale část zůstala v terénu stále dochována (F). Shodou okolností se zachovala severní strana hráze, z níž vybíhá strouha náhonu. Zároveň KLÁŠTER U VILÉMOVA, okr. Havlíčkův Brod, kraj Vysočina 147 je zde na koruně hráze patrná široká sníženina – bývalá propusť, která patrně sloužila k regulaci průtoku vody skrz náhon. Vzhledem k výšce hráze a plochému dnu údolí musela být vodní plocha velmi rozsáhlá a táhla se jistě až 200 m proti proudu Babského potoka. Po nadrcení mezi mlýnskými kameny byla ruda proplavena, opět naložena na vozy a odvážena do městečka, kde mohla být zpracovávána tzv. amalgamací, při níž se smíchávala se rtutí, a následným odpařováním rtuti se získalo čisté zlato, které bylo v posledním kroku taveno a sléváno. O komunikačním propojení areálu s městečkem svědčí směřování cesty po úbočí údolí (G). Před okrajem lesa se pak cesta dělí na část mířící k těžebnímu okrsku (zavážení rudy k mlýnu) a část vedoucí k městečku (vyvážení zpracované rudniny). Zde se bohužel povrchová stopa ztrácí, takže další informace přinesou teprve budoucí archeologické výzkumy ve Vilémově a jeho okolí. [dn] Literatura: Kuna a kol. 2004, 283–286; Somer – Šrámek 2010; Šrámek 2012; Musil – Netolický 2013. 148 KLÁŠTER U VILÉMOVA, okr. Havlíčkův Brod, kraj Vysočina Navigační bod: N 49°48'06.21", E 15°30'51.90" (křížek na rozcestí u obvalového pole). Přístup: Nejkratší trasa vede z doporučeného místa parkování na silnici č. 345 za obcí Vilémov polní cestou rovnou k lokalitě. Parkovat lze i na okraji obce nebo u zámku Klášter. Rizika: Obvaly jsou místy zarostlé hustou vegetací. Údolím s náhonem vede pouze bahnitá cesta vyjetá od traktoru. Náhon je zčásti zarostlý maliním a ostružiním. Okolí: [1] Klášter u Vilémova (HB), zaniklý klášter sv. Petra a Pavla, přestavěný na zámek: N 49°48'33.82", E 15°31'43.82" (1,6 km). [2] Golčův Jeníkov (HB), židovský hřbitov: N 49°48'59.29", E 15°28'04.76" (4,0 km). [3] Běstvina (CR), naučná stezka Krajem Železných hor: N 49°50'12.42", E 15°35'43.45" (7,2 km). Õ Pozůstatky těžby v prostoru obvalového pole. Foto Z. Kačerová, 2014. Õ Dochovaný profil náhonu zasekaného do skalního Õ podloží. Foto Z. Kačerová, 2014. Ó LLS snímek (stínovaný model) těžebního areálu s okolím. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. KLÁŠTER U VILÉMOVA, okr. Havlíčkův Brod, kraj Vysočina 149 KLOBUKY, okr. Kladno, Středočeský kraj Menhir Datace nejasná Význam: Jeden z mála dokladů megalitické architektury u nás. Historie: Slovo *menhir pochází z keltských jazyků a znamená „dlouhý kámen“. Menhiry jsou jedním z charakteristických typů tzv. *megalitických památek. Obecně lze menhir deﬁnovat jako kámen, který byl záměrně zasazen do země tak, aby jeho nejdelší osa byla svislá. V zemi je většinou upevněna pětina až čtvrtina jeho celkové délky, příp. mohl být ukotven konstrukcí z kamenů. Královstvím menhirů je Bretaň, kde je jich nejvíce (přes 4 tisíce; většina z nich tvoří řady nebo kruhy, samostatně stojících je jen asi čtvrtina) a jsou také největší. Největším stojícím menhirem v Bretani je kámen v Kerloas, který měří kolem 11 m a původně dosahoval výšky až 12 m. Ve Francii bývají kameny opracované 150 a zaoblené, ve střední a severní Evropě jsou naopak zcela neopracované nebo jen lehce upravené do typického homolovitého tvaru. Důvodů ke vztyčení menhiru se nabízí celá řada. Mohlo se jednat o pohřební památku či kenotaf (symbolický prázdný hrob), místo s kultovním, rituálním nebo ceremoniálním významem, příp. označení svatyně. Menhiry mohly ale také plnit čistě praktické funkce – např. jako orientační body nebo hraniční kameny. Stáří menhirů, tedy doba jejich vztyčení, je velmi těžko určitelné. V západní Evropě bývají zpravidla řazeny do tamního neolitu (odpovídajícího zhruba našemu období eneolitu), ale vyloučen není ani jejich vznik v době výrazně pozdější. Ať už byly menhiry vztyčeny kdykoliv, nepochybně hrály významnou roli i v následujících obdobích. Ó Menhir u Klobuk připomíná z dálky shrbenou lidskou postavu. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality M. Langová. Æ 2,0 km (2,0 km) Menhiry byly vždy opředeny tajemstvím a řadou pověr a legend. Především z Bretaně je doložena celá řada zvyků, které byly ještě v 19. století živé, přestože se je snažila církev vymýtit jako pohanské již v raném středověku. Z lidského konání je patrný strach a úcta ke kamenům. Bretaňským menhirům byla přisuzována moc zajišťovat manželům četné a zdravé potomky, léčit neplodnost a další nemoci, kromě toho měly některé kameny zaručit ženám, že si udrží manželovu věrnost. Jiné kameny zase mohly posvěcovat obchodní dohody a přísahy snoubenců. Další se podle legend samy od sebe umí otáčet nebo se pohybovat – mohou se o Vánocích chodit koupat do moře nebo se jít napít do jezera. Donedávna lidé na Hebridách některým kamenům dokonce přinášeli oběti. Popis: Po pravé straně silnice z Klobuk do Telců se tyčí menhir, někdy zvaný také Kamenný muž nebo Zkamenělý pastýř. Z dálky připomíná svým obrysem shrbenou lidskou postavu, je ale podstatně větší. Jde o téměř 3,5 m vysoký a 1 m široký tmavý pískovcový kámen; jeho hmotnost se odhaduje na 5 tun. Lidé z okolí ho chovali v úctě, a když byl v polovině 19. století povalen, znovu ho slavnostně postavili a ověnčili. Počátkem 90. let 19. století zde probíhal *archeologický výzkum pod vedením prof. J. L. *Píče za účelem zjistit stáří menhiru, což se ale nepodařilo. Při dalším výzkumu v r. 1898 se opět dataci menhiru nepovedlo objasnit. Ukázalo se ale, že je zasazen v písčité vrstvě nad podložní skálou, a nemůže být tedy zbytkem po přirozeně odvětralém pískovcovém bloku, nýbrž musel být vztyčen uměle. I k menhiru u Klobuk se váže řada pověr. Říkalo se o něm, že při každém zvonění na klobuckém kostele postoupí o krok ke kostelu a že až k němu dojde, bude soudný den. Podle pověstí měl mít původně u sebe Zkamenělý pastýř i kamenné stádo ovcí, které ale není nijak doloženo. Na nedávném *leteckém snímku okolí menhiru bylo možné rozeznat půdorys protáhlé lichoběžníkové stavby. Nelze vyloučit, že šlo o pohřební *mohylu z období eneolitu, tedy z doby, která by mohla připadat v úvahu pro vztyčení klobuckého kamene. Stáří i funkce dané stavby jsou ovšem zatím krajně nejisté. V prostoru mezi dolními toky Vltavy a Ohře není klobucký menhir jediný. Další důvěryhodné, ale už menší kameny můžeme najít u Drahomyšle na Žatecku, v PrazeChabrech nebo v muzeu v Žatci, kam byl přenesen kámen z Března. Stáří žádného z nich není jasné. Možná sice pocházejí z období megalitů v západní Evropě, ale mohou být i mladší a nemusejí být všechny současné. KLOBUKY, okr. Kladno, Středočeský kraj 151 Mezi megalitické památky jsou někdy řazeny i kamenné řady u nedalekého Kounova, nad nimiž se vznáší snad ještě více otazníků než kolem klobuckého menhiru. [ml] Literatura: Sklenář 1977, 1996; Šarič – Štěpánek 2010. Navigační bod: N 50°18'04.56", E 13°59'04.37" (u menhiru). Přístup: Z doporučeného místa parkování v obci Klobuky po naučné stezce Z Klokovic do Klobuk, vedoucí po silnici na Telce a cestou doprava až k menhiru. Na lokalitu lze jít i z druhé strany od obce Telce. Rizika: V místě menhiru platí zákaz zastavení. 152 KLOBUKY, okr. Kladno, Středočeský kraj Okolí: [1] Klobuky (KD), ruiny gotické tvrze ze 14. století: N 50°17'41.23", E 13°59'17.12" (0,8 km). [2] Třebíz (KD), Národopisné muzeum Slánska se skanzenem: N 50°16'10.72", E 13°59'29.60" (3,6 km). [3] Panenský Týnec (LN), nedostavěný kostel Panny Marie: N 50°17'46.57", E 13°55'00.18" (4,9 km). [4] Neprobylice u Kutrovic (KD), tvrz Hrádek: N 50°15'52.40", E 14°01'39.58" (5,1 km). [5] Žerotín u Panenského Týnce (LN), zřícenina hradu: N 50°17'09.34", E 13°54'35.39" (5,6 km). Ó Bokorys klobuckého menhiru, pohled zhruba od severu. Materiálem objektu je hnědý středozrnný železitý pískovec (A), středem prochází vrstva slepence (B). Hornina pochází z okolí Klobuk, příp. z údolí Žerotického potoka u Kokovic. Podle Šarič – Štěpánek 2010. Õ Letecká fotografie menhiru s patrnými porostovými příznaky, prozrazujícími půdorys lichoběžníkovité stavby. Foto Z. Smrž, 2009. KNÍŽECÍ PLÁNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj Zaniklá dřevorubecká vesnice Fürstenhut 19. a 20. století Význam: Rozsáhlý a vnitřně provázaný krajinný celek zaniklé vesnice, hřbitova, kostela a polí v krásné šumavské krajině; místo působivě ilustrující tragické stránky moderní historie českých zemí. Historie: Ve druhé polovině 18. století, kdy vnitrozemské zdroje dřeva přestaly pokrývat rostoucí potřebu měst a průmyslu, došlo na Šumavě k rozvoji dřevorubectví; do té doby se zásoby zdejšího dřeva využívaly převážně jen v místních sklářských hutích (ÒLídlovy Dvory). V 80. letech 18. století začala i výstavba šumavských plavebních kanálů, jimiž se dopravovalo dřevo do Vltavy a Dunaje, a tudíž i do Prahy a Vídně. *Vesnice Fürstenhut (tradiční překlad je „Knížecí klobouk“, název je ale spíše odvozen z Hütten čili „chalupy“) vznikla na místě zvaném Krásná vy- Æ 12,0 km hlídka (též Krásná rovina), kde od r. 1792 stály myslivna a hájovna. Údajně brzy poté nechal kníže Schwarzenberg v tomto místě postavit přes 40 domů, pozval do nich rodiny ze stašského panství a nabídl jim práci. Podmínky života zde však nebyly lehké: domácnostem bylo dovoleno obhospodařovat jen malý kus půdy a chovat omezené množství dobytka, domy měly jen jednu *světnici a jednu *komoru a obyvatelé je měli pouze v dědičném pronájmu. Byli také smluvně zavázáni k těžbě dřeva a až do r. 1848 museli 26 dnů v roce robotovat. Přesto žilo v polovině 19. století ve vesnici již kolem 600, v r. 1865 přes 700 a v meziválečném období 400–500 obyvatel. Po správní stránce byla v r. 1850 ves připojena k obci Kunžvart (dnes Strážný), v r. 1902 byl v Knížecích Pláních zřízen samostatný obecní úřad a v r. 1913 pošta. V tém- Ó Mezní pás uprostřed někdejších polí v zaniklé vsi Fürstenhut. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality M. Kuna podle LLS, leteckých snímků a starých map. Popisná čísla a další údaje k usedlostem podle Petráš 2006. Mapa stabilního katastru podle http://archivnimapy.cuzk.cz. 153 154 KNÍŽECÍ PLÁNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj KNÍŽECÍ PLÁNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 155 Ó Opuštěný hřbitov, restaurovaný v 90. letech minulého století (D). Foto M. Kuna, 2013. Ô Deska na pomníku se jmény obyvatel obce padlých v obou světových válkách (B). Foto M. Kuna, 2013. Ò Výřez mapy prvního (tzv. josefského) vojenského Ò mapování, list č. 247. Na mapě je zřetelně vidět pravidelný obdélník vyklučeného lesa s vesnicí Fürstenhut a osadou Hüttel. Podle http://oldmaps. geolab.cz/. 156 že roce Schwarzenbergové prodali pozemky, na kterých stály obytné domy, jejich obyvatelům, ale vlastníky půdy se usedlíci stali až po pozemkové reformě v r. 1919. Vývoj obce lze sledovat i na starých mapách. Již v mapě tzv. prvního vojenského mapování je na šumavském hřebeni vidět pravidelný obdélníkový prostor o rozměrech přibližně 2 × 1 km, vyklučený uprostřed hlubokého lesa, do nějž jsou umístěny vesnice Fürstenhut a Hüttel (Chaloupky). To je překvapivé, protože práce na prvním vojenském mapování skončily v Čechách v 80. letech 18. století. Buď tedy byl do mapy zanesen dosud nerealizovaný projekt, nebo bude třeba historii obce posunout poněkud hlouběji do minulosti. Vesnice byla postavena podle předem stanoveného plánu, který je zřejmý z mapy stabilního katastru z r. 1837. Tvořily ji převážně domy s dřevěným patrem, které jsou vedeny jako „spalné“ (7); plně kamenných staveb (6) ve vsi stálo jen pár. Z mapy také vidíme, že okolí vesnice pokrývaly v této době především louky (2) a pastviny (3), méně již lesy (1) a místy mokřiny (5). Rozloha polí (4) byla poměrně malá a krajinu ještě nečlenily mohutné *mezní pásy. Některé usedlosti přibyly teprve v následujících dvou až třech desetiletích a do mapy byly zakresleny dodatečně (8, srov. box na str. 158). Později byly dostavěny i některé komunikace, jako např. cesta v místě dnešní silnice od č. p. 48 směrem na Borová Lada. Několik usedlostí (9) bylo založeno až v době, kdy mapa stabilního katastru již nebyla aktualizována, a proto se v ní neobjevují (do naší verze mapy na str. 154 jsou přikresleny z mladších zdrojů). Jejich KNÍŽECÍ PLÁNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj pozdější vznik dokládají i vyšší popisná čísla. Původně dřevěný kostel sv. Jana Křtitele (viz box Archeologie na dálku) byl postaven v r. 1824 a v l. 1861–1864 přestavěn v pseudogotickém slohu. V r. 1912 vyhořel, ale byl ještě téhož roku opraven. V sousedství kostela se rozkládal hřbitov a od r. 1856 zde byla i fara. V dobách největšího rozkvětu stávalo v obci přes šedesát domů a kromě církevních budov bychom zde našli též školu, mlýn, pilu a hájovnu; fungoval tu také divadelní spolek, orchestr a taneční soubor. Obyvatelé obce byli převážně německé národnosti a i několik usedlíků českého původu v meziválečném období národnost změnilo. Vztahy mezi německy mluvícími občany a státem nebyly v té době jednoduché a s nepříznivým vývojem politické situace ve střední Evropě se dále komplikovaly. Za druhé světové války narukovalo mnoho místních mužů do německé armády (46 z nich padlo). Nedostatek pracovní síly byl nahrazován francouzskými válečnými zajatci, jejichž tábor se nacházel v lese nedaleko myslivny. I samotný konec války byl v obci dramatický: 8. května poškodila některé domy dělostřelecká palba americké armády a na konci května zde začala honička na vedoucí představitele budějovického gestapa, kteří se ukrývali v č. p. 7 a v Tremlově pile. Ihned po válce odešla většina zdejšího obyvatelstva do Bavorska. Zbývající část obyvatel vesnice byla v r. 1946 vysídlena a do obce přišli noví usedlíci ze Slovenska a Rumunska. V r. 1957 zde bydlelo několik desítek osob, avšak do dalšího vývoje vsi fatálně zasáhl vznik zakázaného příhraničního pásma. Brzy po r. 1948 byla v obci umístěna rota Pohraniční stráže a podél hranice vybudován třístěnný drátěný zátaras. Během r. 1953 byl prostor dočasně zaminován a posléze podél hranice vznikl signální systém. V r. 1950 se v kostele sloužila poslední bohoslužba, o šest let později byl kostel odstřelen. Během 60. let byly zplanýrovány i obytné domy a hřbitov. Budova roty pohraničníků zmizela počátkem 90. let minulého století. V r. 1992 obnovili potomci bývalých obyvatel ze zbytků náhrobních kamenů hřbitov a na místě kostela nechali vztyčit kříž. Popis: Zaniklá obec Knížecí Pláně leží cca 5 km vzdušnou čarou jihozápadně od Borových Lad, v nadmořské výšce kolem 1000 m, na hranici s Bavorskem. Pozůstatky vesnice a jejího hospodářského zázemí pokrývají plochu přes 1 km2. Jádro vsi tvořily kostel, fara a hřbitov, od nichž vybíhaly volně uspořádané řady někdejších usedlostí podél esovitě prohnutých cest. Ruiny kostela (A) vytvářejí velký kupovitý útvar, na jehož temeni byl v r. 1992 vztyčen 13 m vysoký dřevěný kříž, po vichřici v lednu 2007 nahrazený křížem menším. Ke kříži s pamětním nápisem vede krátké schodiště, po jehož levé straně stojí velký schwarzenberský erb. Na opačné straně hájku s pozůstatky kostela stojí pomník padlým v obou světových válkách (B). Severně od kostela byla situována fara (č. p. 59; C). Hřbitov (D) je nově upraven, i když většina náhrobků postrádá desky s původními jmény. Nedaleko od kostela stála škola (č. p. 57; E) a hostinec Pöschl (č. p. 58; F). S výjimkou č. p. 76 se do současnosti nedochovala žádná z původních staveb. Budovy usedlostí byly zplanýrovány a na jejich místech lze dnes zachytit jen nízké *konvexní útvary, občas se zachovalými zbytky zdiva. U některých usedlostí jsou rozeznatelné dlážděné nájezdy, u dalších lze objevit vstup do podsklepených částí. Z dálky viditelný samostatný sklep (G) je situován nedaleko od původně výstavné budovy hostince Kölbl (č. p. 35; H). Na jižním okraji obce stával mlýn (č. p. 56; J), kolem nějž vedl náhon. Z mlýna se dochovaly ruiny a v turbínové kašně údajně dosud zůstává původní turbína. Nedaleko od mlýna se nacházela Tremlova pila (K). Poblíž bývalé myslivny (č. p. 60; L) dnes stojí turistická chata Hájenka (M), jediný dům, který unikl poválečné demolici, protože v něm byli ustájeni koně lesní správy. Opačným směrem od myslivny byla později postavena budova roty pohraničníků (N), z níž dodnes zbyla jen plošina na okraji lesa. Na rozdíl od budov je v terénu mimořádně dobře čitelný systém polí, která bezprostředně navazovala na jednotlivé usedlosti a vytvářela záhumenicovou *plužinu. Mezní pásy oddělující jednotlivé parcely jsou KNÍŽECÍ PLÁNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 157 ARCHEOLOGIE NA DÁLKU Archeologický průzkum už dávno neznamená jen dlouhé pěší pochody terénem; nicméně poslední desetiletí přineslo v této oblasti další, převratně nové možnosti. Kombinací *leteckých topograﬁckých snímků, leteckých laserových skenů a starých map v digitalizované podobě vznikl obrovský soubor geograﬁckých dat s dosud nepředstavitelným množstvím potenciálních archeologických informací. Tato data mohou být (přinejmenším v první fázi) studována mimo terén a mimo prostředí specializovaných pracovišť, neboť se šíří prostřednictvím internetu. Knížecí Pláně můžeme pomocí takových pramenů předvést ve třech časových řezech, které reprezentují tři hlavní stadia existence lokality: postupný vznik obce na mapě tzv. stabilního katastru z r. 1837, rozkvět a maximální rozsah lokality na leteckém topograﬁckém snímku z r. 1949 (paradoxně pocházejícím až z doby, kdy obec již byla vysídlena) a její zaniklou podobu na leteckém laserovém skenu z r. 2013. Uvedené zdroje zachycují nejen celkový obraz, ale i množství pozoruhodných detailů vývoje vsi. Na staré mapě např. vidíme, které budovy stály už v 30. letech 19. století (zděné jsou vyznačeny růžovou barvou, dřevěné žlutou) a které vznikly později, ale stále ještě v době, kdy mapa byla doplňována (hnědě šrafované plochy). Je to případ i kostela, který je zakreslen v podobě dřevěného provizoria i deﬁnitivní kamenné stavby, která vznikla o čtvrtstoletí později než původní mapa. Na leteckém snímku vidíme konečnou podobu vsi. Hřbitov byl posunut o něco severněji a centrum obce bylo změněno na pole, o čemž svědčí mohutné mezní pásy. Fotograﬁe vypovídá o kulturní krajině, jejímuž vytvoření bylo věnováno nesmírné úsilí. Poslední snímek naopak ilustruje devastaci, kterou obec prošla po druhé světové válce. Zůstaly jen *mezní pásy, hřbitovní zeď a *úvozové cesty; kostel se změnil v protáhlý pahorek suti a usedlosti jsou stěží zachytitelné jako plochy *„neklidného“ terénu. [mk] 158 KNÍŽECÍ PLÁNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj vytvořeny z velkých balvanů, které z dálky působí s mírnou nadsázkou až dojmem *megalitické architektury. Pokrývají celou plužinu a jejich dnešní působivost je umocněna řadami stromů, zejména jeřabin. Mohutné kamenné pásy svědčí především o těžkém životě v daném prostředí – balvany bylo totiž nutno odstranit z polí během jejich přípravy k obdělávání půdy. V některých případech lemují podobné pásy i staré cesty (např. O). Nejmladší stopou v krajině je průsek železné opony. Původně šlo o tři linie plotů z ostnatého drátu v pásu oraniště asi 20 metrů širokém. Prostřední z plotů, 2–3 m vysoký, byl až do r. 1965 nabit vysokým napětím. Na *leteckém laserovém snímku je ohrazení patrné jako široká liniová prohlubeň (P) vedoucí od východního okraje obce do jejího centra u kostela; další pokračování směrem k severozápadu se prozrazuje liniemi stromů na dnešních *leteckých snímcích (ortofotomapě), mezi nimiž vede nezvykle přímá cesta (Q). Pruh bývalého opevnění zřetelně porušuje mezní pásy a další části starší krajiny – pro archeologii jde o učebnicový příklad následnosti krajinných prvků. [mk] pláně-rozcestník“ ve středu zaniklé vsi. Ideálně dostupná je lokalita pro cyklisty. Rizika: Jde o poměrně dlouhý výlet v lesním prostředí a větší nadmořské výšce. Je nutno počítat se změnami počasí a v zimě se sněhovou pokrývkou. Okolí: [1] Bučina u Kvildy (PT), obec Buchwald, zaniklá po r. 1945: N 48°58'03.75", E 13°35'41.20" (2,3 km). Ó Usedlost č. p. 40, projevující se skupinou stromů nad nízkým pahorkem z kamení. Vlevo nájezdová rampa. Foto M. Kuna, 2014. Ñ Střed vesnice s kostelem na mapě stabilního kaÑ tastru z r. 1837, leteckém topografickém snímku z r. 1949 (podle kontaminace.cenia.cz) a LLS snímku z r. 2013 (data ČUZK Praha; upravil D. Novák, 2014). Ô Mezní pás z balvanů v okolí usedlostí č. p. 38–40. Foto M. Kuna, 2014. Literatura: Beran 2005; Petráš 2006; Tabera 2011; Sankot 2012; www_Knížecí Pláně 1–2. Literatura k boxu: Gojda – John a kol. 2013. Navigační bod: N 48°57'20.35", E 13°37'02.36" (u rozcestníku „Knížecí pláně-rozcestník“, ve středu lokality). Přístup: Vzhledem k tomu, že lokalita se nachází na území národního parku Šumava, je nutné parkovat v obci Borová Lada, odkud vede žlutá turistická značka až k rozcestníku „Knížecí KNÍŽECÍ PLÁNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 159 KOLVÍN, okr. Příbram, Středočeský kraj Proboštství Baštiny 14.–15. století Význam: Jeden z mála příkladů daného typu památek v Čechách. Díky příznivým okolnostem jsou reliéfní tvary a pozůstatky budov dosud dobře patrné v terénu. Historie: Proboštství Baštiny leží poblíž západní hranice pásma Padrťských rybníků. Ty byly založeny snad již v 16. století jako rezervoáry vody pro plavení dřeva do blízkých hutí a dnes patří k velmi cenným přírodním biotopům. Proboštství vzniklo před polovinou 14. století jako pobočný řeholní dům (tzv. cella) benediktinského kláštera na ostrově u ÒDavle. Nelze vyloučit, že již před jeho založením se zde nacházela poustevna neboli ermitorium. Lze tak usuzovat na základě nepřímých zmínek v písemných pramenech, avšak archeologické prameny dosud tento předpoklad věrohodně nepotvrzují. 160 Jisté je, že v průběhu 14. století byl vystavěn zprvu snad dřevěný kostel, který byl později nahrazen velkou zděnou kostelní stavbou, jejíž pozůstatky dodnes přitahují pozornost. Podle blízké osady někdy bývá celý areál označován jako Teslín, navzdory tomu, že v historických pramenech je důsledně uváděno jen jméno Baštiny. Problematická je i domněnka, že součástí zázemí baštinské celly byl původní Starý Teslín, lokalizovaný k dnešnímu jižnímu břehu Hořejšího Padrťského rybníka. Jeho pozůstatky se však v podmáčeném okolí rybníků archeologicky dosud nepodařilo určit. Proboštství bylo domovem malé skupiny mnichů, z nichž jménem známe pouze několik představených čili proboštů (1385 Oldřich, 1395 Jan, 1401–1408 Fráněk, 1411 Mstislav). V době existence proboštství Ó Destrukce zdiva kostela se vstupem do hlavní lodi. Foto Z. Kačerová, 2013. Ò Pohled do interiéru zaniklého kostela s dobře Ò patrnými zbytky zdiva. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Nováček – Petr 2009; upravil D. Novák s využitím LLS snímku. Æ 5,0 km byla okolní krajina osídlena řídce, zato však byla hustě zalesněna. K nejhojnějším dřevinám patřily buk, habr, jedle a smrk. Okolí lokality sloužilo především k provozování lesních řemesel, nikoliv jako prostor k trvalému sídlení; poměrně vysoká nadmořská výška (kolem 700 m n. m.) a v jejím důsledku méně příznivé klimatické podmínky totiž omezovaly rozvoj zemědělských aktivit. Podle dostupných pramenů zničila proboštství husitská vojska v únoru r. 1421. Významné hospodářské uplatnění našla krajina až podstatně později, během 16. století, s objevem a využitím místní surovinové základny – hlavně železné rudy. Popis: Obecně se baštinská cella svým volným prostorovým uspořádáním vymyká dobovým zvyklostem klášterních areálů, které jsou obvykle uzavřené a jasně strukturované. Vzhledem k tomu, že velikost zděného kostela je vůči ostatním objektům zjevně předimenzovaná, můžeme uvažovat o nedokončeném větším stavebním záměru, který byl zmařen válečnými událostmi 15. století. Tehdy zanikla jak samotná cella, tak její mateřský klášter (ÒDavle). Nejnápadnější terénní relikty, dosahující délky úctyhodných 41 m a šířky 15–18 m, patří velkému jednolodnímu kostelu (A). Ten se postupným procesem *archeologizace, završeným až na počátku 20. století rozpadem posledních částí stojícího zdiva, proměnil v 1–2 m vysoký obdélný *val, probíhající souběžně se současnou cestou. Stavbu lze rozdělit na tři viditelné části: hlavní loď (1), presbytář (tj. kněžiště, v němž stál oltář) s původně pětibokým závěrem (2) a předsíň (3), navazující na západ- KOLVÍN, okr. Příbram, Středočeský kraj 161 ní část lodi. Závěr kostela (zakončení presbytáře) byl opatřen opěráky, jak místy naznačuje větší tloušťka valu a zároveň i pozorování z přelomu 19. a 20. století. Tehdy zdi kostela ještě stály do výšky až 5 m a byly v nich patrné úzké otvory po oknech, byť již bez *ostění. I když pohřbívání na lokalitě není dosud přímo potvrzeno, je logické zde hroby mnichů předpokládat; *konkávní objekty v prostoru lodi tak mohou být propadlými hrobkami pod podlahou kostela. Do kostela se vstupovalo od západu zmiňovanou předsíní (dnes sníženina o velikosti 10 × 12,5 m), místem, v němž je patrné přerušení zdiva. Kostel v Baštinách se svým typem i rozměry podobá některým dosud stojícím stavbám, jako je např. klášterní kostel cisterciaček v Sezemicích nad Loučnou. Kromě kostela patří mezi středověké objekty také stavba (B) skrytá v houštinách několik metrů severně od kostela. Jde o zbytky zděné věžovité budovy čtvercového půdorysu o straně 8 m, se vstupem od jihu, která je na východě doplněna mělkou sníženinou (pozůstatkem dřevěné budovy?). Celek zřejmě fungoval jako součást provozních budov proboštství (dílna či společná ložnice – dormitorium); v případně věže se mohlo hypoteticky jednat o samostatně stojící zvonici. Původ shluku *konvexních a konkávních objektů (původních menších staveb) v severovýchodní části areálu (C) není jasný. Opomenout však nelze zajímavý relikt (D) situovaný asi 50 m jihozápadně od kostela. Šlo zřejmě o dvojdílný, pravděpodobně roubený dům o velikosti 12 × 9 m. Mezi listím zde ze země vystupují ploché kameny, tvořící podklad pod dřevěné trámy roubení. Uprostřed větší místnosti 162 KOLVÍN, okr. Příbram, Středočeský kraj (9 × 8,5 m) leží kupa kamenů, v níž byly nalezeny zlomky kachlů; jde tedy bezesporu o destrukci centrálně umístěných kamen v obytné části domu. Celý areál proboštství byl snad původně ohrazen drobnou zídkou, která vystupuje na povrch západně od kostela a alespoň symbolicky dotváří celek klausury, jakožto místa odloučeného od okolního světa. Lze předpokládat, že kaskáda zaniklých i dnes obnovených rybníků má své kořeny již v době života kláštera, stejně jako tři drobné pozůstatky *úvozových cest. Středověké stopy na lokalitě jsou překryty či porušeny řadou mladších objektů. Mezi ně patří např. těžební jámy (*obvaly a *odvaly; E), rozlámané žulové balvany s křemennými žílami a čtyři velká *milířiště (nejčitelnější je milíř F, jenž ještě stále obsahuje větší množství dřevěného uhlí). Stopy lesních řemesel svědčí o opětovném nástupu lesa brzy po zániku proboštství, což umožnilo zachování lokality do dnešních dnů. [dn] Literatura: Lego 1898; Podlaha 1900, 65–66; Foltýn 2006; Smolová 2007; Nováček – Petr 2009. Navigační bod: N 49°38'19.49", E 13°45'07.14" (u kostela). Přístup: Nejkratší trasa vede z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Teslíny“ po lesní cestě k lokalitě. Rizika: Lokalita se v současné době nachází na území Vojenského újezdu Brdy s omezeným režimem vstupu (pouze víkendy a státní svátky). Okolí: [1] Záběhlá (PB), přírodní rezervace Padrťské rybníky: N 49°38'51.35", E 13°45'36.43" (1,1 km). Ó Největší a nejlépe dochované milířiště na lokalitě je tvořeno vyrovnanou kruhovou platformou (F), na níž byl založen samotný milíř. Kolem středového kůlu se navršilo dřevo, které bylo následně překryto drny a hlínou a v tomto redukčním prostředí páleno po několik dní. Následně byl milíř rozebrán, dřevěné uhlí užito pro další účely a v terénu zbylo pouze milířiště se zbytky uhlí a propálených vrstev. Fotografie dobře ilustruje typickou podobu takových objektů, včetně zbytků náspu po obvodu. Foto Z. Kačerová, 2013. Ñ LLS snímek (model lokálního reliéfu) zaniklého Ñ proboštství Baštiny. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. [2] Kolvín (PB), zřícenina hradu Ronšperk (Dršťka): N 49°40'04.77", E 13°42'34.07" (4,5 km). [3] Příkosice (RO), zřícenina hradu Homberk: N 49°39'14.65", E 13°40'21.65" (6,0 km). [4] Voltuš (PB), hradiště a hrad Třemšín: N 49°34'01.41", E 13°46'39.15" (8,2 km). KOLVÍN, okr. Příbram, Středočeský kraj 163 KOUŘIM, okr. Kolín, Středočeský kraj Raně středověká sídelní aglomerace a středověké město 9.–15. století Význam: Kouřimsko představuje druhou největší středověkou aglomeraci na území Čech, jejíž význam zejména v 9. století možná dokonce převyšoval Pražskou kotlinu. Stará Kouřim je svou rozlohou největší raně středověkou fortiﬁkací v Čechách. Historie: Členitá krajina nad říčkou Výrovkou poskytla jeviště možná nejpozoruhodnějšímu středověkému sídelně historickému příběhu, jaký můžeme v Čechách zaznamenat. Jeho hlavními aktéry však nejsou lidé, nýbrž různé typy jejich sídel, která se v rámci nevelkého mikroregionu, jehož rozměry nepřesáhly 3 × 3 km, v průběhu pěti set let doplňovala a střídala v centrální úloze jednoho z nejvýznamnějších českých středověkých krajů. Počátky tohoto příběhu leží kdesi na přelomu 8. a 9. století, kdy nad 164 pravým břehem Výrovky v poloze Stará Kouřim (B) vyrostlo trojdílné *hradiště o rozloze 47 ha, což je výměra, která v Čechách nemá u tohoto druhu památek obdoby. Četné doklady přítomnosti elit, nebývalý rozsah, mohutná fortiﬁkace i – jakkoliv nečetné – historické zprávy dovolují srovnání významu Kouřimi v 9. a na počátku 10. století s oblastí Pražské kotliny. S jistou dávkou nadsázky lze spekulovat, že kdyby kouřimská knížata, jejichž hroby byly v areálu rovněž odkryty, uspěla v mocenském boji s pražskými Přemyslovci, mohla se centrem českého státu stát právě Kouřim a malebná zemědělská krajina dnes mohla pokrývat okolí nepříliš výrazných pozůstatků Pražského hradu… To se však nestalo a v polovině 10. století si zřejmě právě Přemyslovci oblast Kouřimska podmanili. Tím Ó Lechův kámen (A), mýty opředená přírodní dominanta v předpolí Staré Kouřimi. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality J. Hasil. Æ 3,0 km; 2,5 km KOUŘIM, okr. Kolín, Středočeský kraj 165 Ñ Letecký snímek kouřimské sídelní aglomerace. V popředí Stará Kouřim (dobře patrný je průběh půlkruhových valů), v pozadí poloha u sv. Jiří, vpravo středověké město. Foto M. Gojda, 2010. Ò Tzv. Libušino jezírko (D) na hradišti Stará Kouřim. Ò Foto Z. Kačerová, 2013. ztratilo hradiště Stará Kouřim na centrálním významu a zároveň vzniklo na opačném břehu Výrovky nové regionální správní centrum, hradiště v poloze u sv. Jiří (E), nazvané podle kostela, který zde stál ještě v raném novověku. Alespoň v tomto bodě se příběh sídlišť a staveb, byť jen nakrátko, protne s osudy konkrétních osob: počátkem 11. století při tomto kostelu působil jako farář budoucí světec a zakladatel nedalekého Sázavského kláštera, Prokop. Mozaiku raně středověkých hradišť v regionu dále doplnila nevelká oválná fortiﬁkace (F) jižně od hradiště u sv. Jiří, která se – opět podle dnes již neexistujícího kostela – nazývá svatovojtěšská. Vrcholně středověká proměna společnosti i krajiny přinesla nové sídelní formy i do oblasti Kouřimska. Počátkem 13. století byly dosavadní sídelní polohy opuštěny a osídlení se soustředilo do *lokačního města, jehož malebné uličky můžeme obdivovat až do dnešních dní. Náš hlavní příběh „cesty do města“ pak má samozřejmě i své epizodní aktéry: v nedaleké Klášterní Skalici začal ve druhé polovině 14. století vznikat areál výstavního 166 KOUŘIM, okr. Kolín, Středočeský kraj cisterciáckého opatství, které však bylo r. 1421 vypleněno husity a Kouřimskými; dnes je možno na jeho místě obdivovat poslední pozůstatky kdysi monumentální gotické architektury. Popis: Jak jistě není třeba připomínat, paměť o někdejším významu Kouřimska nikdy v českém historickém povědomí zcela nezapadla. Díky tomu je tato oblast spojena s celou řadou legendárních i mytických příběhů, jejichž domnělá dějiště se v krajině okolo Kouřimi volně potkávají se skutečnými archeologickými objekty. Podle mytologického líčení má být nejstarším objektem v mikroregionu tzv. Lechův kámen (A), rulová skalka, která se nachází v předpolí nejstaršího hradiště v poloze Stará Kouřim (B). Pojmenování kamene však pochází zřejmě až z doby obrození a odkazuje na doplněk k pověsti o praotci Čechovi, podle nějž právě sem přišel z oblasti okolo Řípu Čechův bratr Lech, když se svým klanem hledal vlastní zaslíbenou zemi. Podle dohody udali Lechovi lidé Čechům polohu svých nových sídel velikým ohněm, jehož dým byl patrný až na horu Říp, a od tohoto kouře pak mělo dostat hradiště své jméno. Jedná se ovšem o příklad humanistické etymologie (výkladu původu slova), která s historickými fakty nakládá jen velmi volně. Příběh v této podobě jako první zaznamenal kronikář Václav Hájek z Libočan, jenž jej zkonstruoval na základě starších mytologických líčení českých a polských středověkých kronik, které však v této souvislosti Kouřim vůbec nezmiňují. Asi osmdesát metrů za Lechovým kamenem nelze přehlédnout pozůstatek hmatatelné historické reality – výrazný *val (1), který vyznačuje průběh vnějšího opevnění starokouřimského hradiště. Skrz tuto téměř 1,5 km dlouhou linii opevnění je možno dnes projít na několika místech, z nichž však žádné nepředstavuje původní vstup do areálu. Ten se nacházel přibližně uprostřed délky valu a ve formě tzv. klešťovité *brány (C) se otevíral směrem k severovýchodu. Při procházce po pěšině podél vnější linie valu není těžké toto místo rozpoznat, zvláště v zimních měsících, kdy není zarostlé bujnou vegetací. Návštěvník se však nesmí nechat zmást zdánlivě výraznými terénními hranami – nevznikly v době zániku hradiště, nýbrž teprve ve druhé polovině 20. století. Na přelomu 40. a 50. let prostor brány totiž kompletně odkryl M. Šolle, který nechal polovinu brány zrekonstruovat do původní podoby. Terénní relikty po více než šesti desetiletích opět destruované brány jsou tedy výsledkem jednoho z prvních *experimentů v dějinách české archeologie. Zhruba ve vzdálenosti 150 m kopíruje průběh vnějšího valu druhá linie opevnění (2), která se dnes ovšem v terénu neprojevuje natolik výrazně jako relikty vnější fortiﬁkace. Na vnitřním *předhradí se pak nachází další objekt spojený se jménem legendární postavy: jedná se o nevelkou vodní plochu, všeobecně známou jako Libušino jezírko (D). To sice opět nemá s legendární hadačkou či kněžnou cokoliv společného, představuje však poměrně raritní doklad vodního hospodářství na raně středověkých hradištích v Čechách; v případě drtivé většiny podobných lokalit pouze domýšlíme, jak si obyvatelé těchto pevností obstarávali životodárnou tekutinu. Její význam si obyvatelé hradiště nepochybně velmi dobře uvědomovali; bezprostředně vedle jezírka totiž fungovalo v 9. století pohřebiště místní elity, která si dokázala opatřovat zbraně, šperky a luxusní zboží jak z oblasti franské říše, tak i z Panonie. Centrum Staré Kouřimi představovala přibližně kruhová *akropole o průměru opevněné plochy asi 250 m, která se nacházela v nejvyšší partii táhlého kuželovitého návrší. Terénní stopy mladšího hradiště v poloze u sv. Jiří (E) jsou paradoxně mnohem méně výrazné. Omezují se vesměs pouze na archeologicky doposud neověřené terénní hrany, takže i celkový rozsah opevněných ploch lze stanovit pouze hypoteticky. Jako jediná byla zkoumána ta linie opevnění, která přepažovala svatojiřskou ostrožnu v západovýchodním směru a kterou je dodnes možno v terénu lokalizovat, přestože její západní část je rozorána a projevuje se jen jako mohutná terénní vlna (3). Zda se jednalo o vymezení jižní strany areálu, nebo jen o vnitřní členění plochy, zůstává otevřenou otázkou. Pozůstatky obou sakrálních staveb, kostelů sv. Jiří (4) a sv. Klimenta (5), které se na přemyslovském svatojiřském hradišti nacházely, jsou dnes zcela skryty pod úrovní terénu. Pouze po orbě je možno v místech prvního ze jmenovaných svatostánků pozorovat koncentraci úlomků kamene, malty a lidských kostí (srov. ÒPraha-Vinoř). Podobný, tedy ne zcela uspokojivý stav poznání panuje i v případě opevnění okolo zaniklého kostela sv. Vojtěcha (6) jihovýchodně od dvora Bukačov. I zde chybí jakékoliv povrchové stopy zaniklé sakrální stavby. Nejmladším opevněným sídlem v regionu je samotné město Kouřim (G), založené králem Přemyslem Otakarem II. Pozornost návštěvníků Kouřimi jistě zasluhují pozůstatky městského opevnění, mezi kterými dominuje tzv. Pražská brána (7) a Muzejní bašta (8). Nejzajímavější vrcholně středověkou památku v Kouřimi ale nesporně představuje *bazilika sv. Štěpána, prvomučedníka (9), která stojí v jihovýchodním rohu náměstí. Byla postavena v raně gotickém slohu, snad královskou hutí, tedy řemeslníky, kteří patrně pocházeli z Burgundska, nebo alespoň byli s burgundskou ranou gotikou výtečně obeznámeni. Současná podoba kostela je výsledkem romantizujících úprav z konce 19. století, výrazná polychromie (vícebarevná výmalba) však přesto dává zajímavou představu o někdejší pestrosti gotických chrámů. Architektonicky nejcennějším prostorem kostela je krypta zasvěcená sv. Kateřině, osmiboký prostor pod kněžištěm, sklenutý síťovou klenbou na jediný centrální pilíř. Autenticitu prostoru umocňuje výmalba z přelomu 14. a 15. století, která zobrazuje legendu o patronce kaple a scénu ukřižování; raritní je pak výzdoba klenebních polí, v nichž se objevují kresby andělů hrajících na rozličné dobové hudební nástroje. Ke kostelu KOUŘIM, okr. Kolín, Středočeský kraj 167 náleží i samostatně stojící renesanční zvonice s unikátně zavěšenými zvony. Atraktivní archeologické nálezy z Kouřimi a okolí, mimo jiné honosné stříbrné šperky a zbraně, je možno shlédnout v budově místního muzea, která se nachází uprostřed náměstí. Tamtéž lze objednat návštěvu kostela a zvonice. [jh] Literatura: Šolle 1981; Lutovský 2001; Rišlink 2011. Navigační bod: N 50°00'08.07, E 14°59'10.47" (Lechův kámen); N 49°59'55.70", E 14°58'52.44" (u sv. Jiří); N 49°59'45.83", E 14°59'14.09" (u sv. Vojtěcha); N 50°00'09.29", E 14°58'38.12" (muzeum na náměstí). Přístup: Z doporučeného místa parkování u náměstí v Kouřimi po modré turistické značce k rozcestníku „Kouřim-hradiště“, zde zahnout doleva přes říčku Výrovku a pokračovat po polní cestě k Lechovu kameni a dále do areálu hradiště v poloze Stará Kouřim. Muzeum a bazilika sv. Štěpána, prvomučedníka se nacházejí přímo na náměstí v Kouřimi. Další dvě polohy je lepší navštívit z druhého doporučeného místa parkování, odkud vede cesta k modré turistické značce u dvora Bukačov. Vpravo se nachází poloha u sv. Vojtěcha, po modré značce doleva lze dojít k poloze u sv. Jiří. Rizika: V areálech raně středověkých fortiﬁkací chybějí zpevněné cesty a plochy jsou částečně zemědělsky využívány, takže je vhodné si vzít terénní obuv. Před návštěvou kouřimského muzea je dobré ověřit si jeho aktuální otevírací dobu. 168 KOUŘIM, okr. Kolín, Středočeský kraj Okolí: [1] Klášterní Skalice (KO), zaniklý cisterciácký klášter: N 50°01'23.42", E 14°59'07.79" (2,3 km). [2] Vrbčany (KO), kostel sv. Václava lovým opevněním: E 14°59'37.17" (5,4 raně středověký s kruhovým vaN 50°03'02.45", km). [3] Chotouň (KO), halštatská mohyla zvaná Homole: N 50°03'57.46", E 14°57'45.09" (7,3 km). [4] Přistoupim (KO), raně středověké hradiště: N 50°03'23.42", E 14°52'51.92" (9,6 km). Ó Veduta Kouřimi od J. Willenberga; přelom 16. a 17. století. Vlevo jsou patrná již zaniklá hradiště v poloze u sv. Jiří a u sv. Vojtěcha, na nichž však stále ještě stály původem raně středověké kostely, stržené až v době osvícenství. Podle Tůma 1915, Tab. 6. Ñ Ikonický nález z pohřebiště u Libušina jezírka. Patrně symbolický artefakt označovaný jako čakan byl nalezen v jednom z „knížecích“ hrobů a vyjadřoval světskou moc pohřbeného jedince. Šlo zřejmě o předmět panonského či byzantského původu. Sbírka Národního muzeum v Praze, H196694. Délka 117 mm, max. šířka 61 mm. Foto L. Kochová, 2013. KOVÁRY, okr. Kladno, Středočeský kraj Raně středověké hradiště Budeč 9.–13. století Význam: Raně středověké hradiště tradičně spojované s památkou sv. Václava. Rotunda sv. Petra a Pavla je nejstarší stojící církevní stavbou v Čechách. Historie: Počátky osídlení budečské ostrožny je možné klást hluboko do staršího pravěku, do střední a pozdní doby bronzové, kdy pravděpodobně vzniklo i nejstarší kamenné opevnění budoucí *akropole. Z 6.–7. století pocházejí sporadické doklady osídlení v podobě nahodilých keramických zlomků. V poslední třetině 9. století, případně na počátku 10. století byla fortiﬁkací vymezena akropole *hradiště a přibližně v tomto období, nejspíše za vlády knížete Spytihněva I. (875–915), vznikla i rotunda sv. Petra a Pavla s přilehlým hřbitovem, na němž byly objeveny např. nálezy šperků velkomoravské- NKP Æ ho typu. Bohatství výbav hrobů pravděpodobně odráží přítomnost členů vládnoucí vrstvy, která v polovině 10. století sídlila na dvorci, archeologicky odkrytém v jihozápadní části budečské akropole. Svatováclavské legendy uvádějí, že právě na Budči, u kněze zvaného Uceno („Učený“), získal mladičký kníže Václav své vzdělání v latinském jazyce. V průběhu druhé třetiny 10. století došlo na Budči k několika událostem: nejstarší pás opevnění byl místy poškozen ohněm, zanikl knížecí dvorec a na pohřebišti kolem rotundy sv. Petra a Pavla se přestalo pohřbívat. Jednou z příčin těchto změn mohly být mocenské spory související s nástupem Boleslava I. na knížecí stolec. Následně bylo opevnění opraveno, na akropoli i předhradí byly vybudovány nové obytné stavby a kostel Panny Marie, 2,0 km Ó Půdorys kostela Panny Marie (F), v pozadí linie valu. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Bartošková 2014. 169 především tzv. knížecí dvorec o rozloze přibližně 4500 m2, obehnaný místy zdvojenou palisádou. Podobný areál se v Čechách podařilo archeologům objevit jen v několika ojedinělých případech. Větší část dvorce byla zničena současným hřbitovem; z jeho ohrazení výzkum zachytil pouze východní část, která prochází podél dnešní hřbitovní zdi. u nějž byl založen hřbitov. Zánik hradiště můžeme *datovat především na základě archeologických pramenů do druhé poloviny 11. století. Nadále se však pohřbívalo v okolí obou kostelů a v průběhu 12. století byla přistavěna ke svatopetrské rotundě na místě severní apsidy románská věž. Poslední spojení dřívějšího hradiště s panovnickým rodem mizí v r. 1262, kdy se královna Kunhuta vzdala patronátního práva k budečskému kostelu ve prospěch vyšehradské kapituly. 170 KOVÁRY, okr. Kladno, Středočeský kraj Prvním archeologem, který na Budči pracoval, byl již ve 40. letech 19. století V. *Krolmus. Dlouhodobý a systematický *archeologický výzkum Budče prováděli od 70. do 90. let 20. století specialisté z Archeologického ústavu ČSAV v Praze – Z. *Váňa, M. Šolle, A. Bartošková, I. Krutina a další. Celkem bylo v tomto období prozkoumáno přibližně 6100 m2 plochy budečského hradiště. K nejvýznamnějším objevům patří kromě bohatého pohřebiště v okolí rotundy sv. Petra a Pavla Popis: Hradiště Budeč leží na ostrožně nad soutokem Zákolanského a Týneckého potoka, přibližně 15 km severozápadně od Prahy. Ostrožna tvoří konec návrší táhnoucího se od obce Brandýsek k obci Zákolany. Rozsáhlý areál hradiště (přibližně 15,2 ha) má nepravidelný tvar a skládá se z akropole (3,5 ha) na jižním cípu ostrožny (A), k níž se od západu, severu a východu připojuje vějířovité *předhradí (11,7 ha; B). V literatuře se objevují zmínky o dalších dvou menších předhradích (o celkové výměře 7,5 ha), které by se napojovaly k velkému předhradí od severozápadu (C) a severovýchodu (D), avšak na nich dosud neproběhl žádný archeologický výzkum a v terénu nejsou znatelné stopy po jejich fortiﬁkaci. Akropole i předhradí byly opevněny dřevohlinitou hradbou (viz *opevnění dřevohlinité) s roštovou nebo komorovou konstrukcí s *čelní kamennou plentou, místy doplněnou o vnější mělký příkop. Brány byly nejspíše situovány v místech dnešních cest, ale zřetelnější pozůstatky jejich konstrukce se na hradišti nikde nezachovaly. Z raně středověké zástavby hradiště se dochovala pouze rotunda sv. Petra a Pavla (E). Jde o jednoduchou centrální stavbu s válcovou lodí (o vnitřním průměru 8–8,6 m a zdivu širokém 1 m), zděnou z opukových lomových kamenů, ke které přiléhala na východě polokruhovitá apsida. Archeologický výzkum zde nalezl doklady lité maltové podlahy. Rotunda sv. Petra a Pavla je nejstarším stojícím kostelem v Čechách. Nedaleko rotundy byl pravděpodobně ve druhé polovině 10. století vybudován kostel Panny Marie (F). Jednalo se o drobnější kamennou jednolodní stavbu s podkovovitou apsidou a hranolovitou věží. Zbořen byl v 18. století a jeho půdorys je v terénu vyznačen nízkými kamennými zídkami. Archeologický výzkum uskutečněný v 80. letech 20. století v poloze Na kašně (G) odhalil nejen strukturu osídlení budečského předhradí, ale i podrobný vývoj jeho opevnění. Celkem byly rozpoznány dva časové horizonty osídlení a opevnění: zatímco starší fázi (konec 9. až počátek 10. století) charakterizovaly pozůstatky nadzemních staveb v podobě jílových a kamenných podlah, zlomky *mazanice (vypálené hlíny, resp. omazávky domů) s otisky dřevěných konstrukcí, keramika, zvířecí kosti a drobné nálezy, v mladším období (od druhé třetiny 10. století) se na předhradí objevily domy s kamennou podezdívkou, stejné jako na akropoli. Přibližně 100 m jihozápadně od hradiště se nachází poloha Na Týnici (H), na níž odkryl archeologický výzkum doklady raně středověkého osídlení a pohřbívání a především hromadný hrob. Na základě antropologické analýzy lze předpokládat, že do opuštěného zahloubeného obydlí byly naházeny pozůstatky 33 až 60 těl mužů (nižší údaj vyplývá z počtu nalezených lebek, vyšší z počtu dlouhých kostí). Na kostrách byly zaznamenány četné stopy po sečných a bodných zraněních. Archeologické prameny umožňují přibližné datování tohoto nálezu do rozmezí od konce první třetiny až do poloviny 10. století, a teoreticky ho tak snad lze spojit s neblahými událostmi po zavraždění sv. Václava na Staré Boleslavi r. 935, kdy byli ve významných centrech pobiti jeho přívrženci. [jm, pmv] Literatura: Bartošková – Štefan 2006; Štefan – Krutina 2009; Bartošková 2014. Navigační bod: N 50°11'43.82", E 14°14'47.68" (vstup od severu); N 50°11'24.27", E 14°14'37.55" (vstup od jihu, poloha Na Týnici). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Zákolany“ po červené turistické značce na hradiště Budeč. [3] Kozinec (PZ), mohyla v lese Ers: N 50°11'14.42", E 14°18'25.12" (4,5 km). [4] Tursko (PZ), Čestmírova mohyla v poloze U Křížku: N 50°11'57.74", E 14°20'24.34" (6,9 km). [5] Tursko (PZ), raně středověké hroby v okolí návrší Krliš: N 50°11'13.08", E 14°19'40.61" (6,0 km). [6] ÒChýnov (PZ), pravěký mohylník (7,1 km). [7] Vrapice (KD), románská rotunda sv. Mikuláše: N 50°09'57.32", E 14°10'14.34" (5,9 km). [8] Hřebeč (KD), středověká tvrz Tasov: N 50°08'14.91", E 14°10'29.20" (7,7 km). Ô Rotunda sv. Petra a Pavla. Foto Z. Kačerová, 2013. Rizika: Žádná. Hradiště je celoročně snadno přístupné po schůdných cestách, nepočítáme-li převýšení zhruba 60 m. Prostor fortiﬁkací je zřetelný díky porostu stromů a křovin, akropole i předhradí jsou zatravněné. Před návštěvou doporučujeme zkontrolovat návštěvní dobu rotundy sv. Petra a Pavla na internetových stránkách Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně. Okolí: [1] Okoř (PZ), zřícenina hradu: N 50°09'51.49", E 14°15'20.19" (3,0 km). [2] Holubice v Čechách (PZ), románský kostel Narození Panny Marie: N 50°12'11.00", E 14°17'35.82" (3,8 km). KOVÁRY, okr. Kladno, Středočeský kraj 171 KOZOJEDY, okr. Rakovník, Středočeský kraj Vrchnostenský dvůr Rychvald 14.–15. století Význam: Výjimečně zachovalé pozůstatky pozdně středověkého poplužního dvora s provozním zázemím, doklad dobové stavební kultury venkovského prostředí. Historie: Od vrcholného středověku se ve venkovském prostředí s nástupem feudalismu začaly objevovat některé nové stavební typy. Emancipující se šlechta a další vrchnost potřebovaly svou moc na venkově opřít o sídla, která by reprezentovala jejich postavení a zároveň plnila řadu nových praktických funkcí. Kromě výstavných *hradů šlo o menší stavby, jako jsou tvrze, které byly s ohledem na dobové potřeby doplňovány hospodářskými areály, tzv. *poplužními dvory. Ty sloužily jako správní centra drobných panství a kromě obhospodařování vlastní vrchnostenské půdy na nich probíhala organizace robotních povin- 172 ností, výběr naturální a peněžité renty od poddaných a řada dalších činností spojených s životem vsi. U méně majetných vladyků často dvory sloužily jako jediné sídlo, v jiných případech zde sídlil pouze zástupce šlechtice a správce statku – šafář. Dvůr Rychvald nedaleko Dřevíče patří mezi dvory, které nebyly přímou součástí vsi a stály v krajině osamoceně. Tento fakt si lze vysvětlit majetkovými poměry, protože dvůr hypoteticky spojujeme s klášterem klarisek v Panenském Týnci, jejichž hospodaření nemuselo být přímo vázáno na vesnické osídlení. Podobné osamoceně stojící klášterní dvory, především cisterciácké (tzv. grangie), známe například ze západních Čech. Podle svědectví písemných pramenů se zdá, že dvůr Rychvald koncem 14. a počátkem 15. století pro klášter spravovali drobní zemané. Vznikl pa- Ó Trojdílný dům při severní straně hospodářského dvora (1). Vpravo narušení ohrazení dvora současnou cestou. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Kypta a kol. 2012; upravil D. Novák podle LLS snímku. Æ 3,0 km trně v průběhu 14. století, ale nebyl užíván dlouho; dvůr zřejmě nenásilně zanikl během 15. století. Popis: Lokalita položená na široké ostrožně se skládá z několika částí. Tou nejzřetelnější je samotná mírně lichoběžníkovitá plocha dvora (A) o přibližných rozměrech 60 × 50 m, vymezená destrukcí kamenné zdi. Ohradní zeď byla na východní straně vedena po okraji prudkého srázu a v ostatních směrech oddělovala dvůr od plochého terénu ostrožny. Do dvora se vstupovalo severní částí západní strany, kde se nacházejí zbytky brány s dovnitř zataženými rameny, vytvářejícími vstupní koridor. Zástavbu rozeznáváme při severní straně dvora, přičemž jejím jádrem jsou pozůstatky *trojdílného domu (1): hluboko zahloubená *komora ležela na západní straně, uprostřed se nacházela vstupní *síň a obytná část byla situována ve východní části stavby. Tento dům byl z větší části zděný, dosahoval 16 m délky a přiléhal přímo k ohrazení. Tvořil hlavní obytnou stavbu dvora a považujeme jej za sídlo jeho správce. V západním a jižním sousedství domu se nacházejí relikty dalších budov (2), při jejichž stavbě se více uplatnily dřevěné konstrukce a které snad sloužily pro potřeby hospodářského provozu. Drtivá většina prostranství dnes nenese stopy po zástavbě, což není překvapivé, jelikož tato plocha byla ve dvorech užívána k manipulaci s povozy, práci s dobytkem, zpracování zemědělských produktů apod. Nelze vyloučit, že zde mohly stávat některé dřevěné stavby, po kterých se v terénním reliéfu nezachovaly stopy. Cesta, která ohrazení dvora narušuje při jeho východním okraji (B), je mladší, pochází až z doby po jeho zániku. Směrem k severu přežívají zbytky dalších tří objektů. První z nich je trojdílný obytný dům (C), tentokrát bez zahloubené komory. Mohl sloužit k ubytování čeledi, najímané k práci na vrchnostenské půdě. O něco severněji stojí relikty částečně dřevěné a částečně zděné stavby bez zřetelného vnitřního členění, asi hospodářské budovy, poblíž které se nachází hluboká jáma (D) – nádrž na vodu (cisterna) nebo také možné hnojiště. Podle orientace staveb, shodné s ohrazením dvora, lze předpokládat, že tyto budo- vy s dvorem funkčně souvisely, i když bez dalších dokladů to nelze bezvýhradně potvrdit. Opodál směrem k jihozápadu jsou patrné zbytky třetí, mohutné, snad dokonce patrové zděné stavby o rozměrech 15 × 11 m (E), k nimž přiléhá mělce zahloubený prostor (10 × 8 m). Tento komplex budovy a přihrazeného dvorku či lehčí stavby vysvětlujeme jako skladiště úrody, *špýchar. Ten v jiných případech většinou stával přímo v areálu dvora, nicméně v této situaci byl snad umís- KOZOJEDY, okr. Rakovník, Středočeský kraj 173 těn mimo vlastní ohrazení. Mohly tak být odděleny výnosy plynoucí klášteru a výnosy, které si za svou službu ponechával světský správce dvora z řad nižší šlechty. Rozeznat bližší stavební podobu budovy špýcharu se zatím nepodařilo; místy vystupující líce kamenných zdí nevytvářejí zcela jasné tvary, ale pouze asi 2,5 m vysokou nesourodou kupu. Poslední kupovitý objekt (F), vzdálený 30 m na východ, se dosud nepodařilo interpretovat. Jako vodní zdroj sloužil silný pramen (G) položený těsně pod západním okrajem ostrožny. [dn] Literatura: Kypta a kol. 2012. Navigační bod: N 50°14'33.02", E 13°49'22.30" (dvůr Rychvald). Přístup: Z doporučeného místa parkování na východním okraji obce Smilovice po červené i zelené turistické značce až k rozcestníku „Dřevíč“ a odtud vzhůru po široké lesní cestě k reliktům vrchnostenského dvora. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Kozojedy (RA), hradiště Dřevíč: N 50°14'52.03", E 13°49'35.87" (0,7 km). [2] Smilovice (RA), tvrz Staré Smilovice: N 50°14'44.97", E 13°48'50.67" (0,7 km). [3] Kozojedy (RA), tvrz: N 50°15'08.77", E 13°49'16.26" (1,1 km). [4] Vinařice u Loun (LN), hrad Vinařice: N 50°15'48.57", E 13°49'36.19" (2,4 km). [5] Dolní Ročov (LN), augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Ma- 174 KOZOJEDY, okr. Rakovník, Středočeský kraj rie: N 50°14'53.56", E 13°46'44.95" (3,2 km). [6] Žerotín u Panenského Týnce (LN), zřícenina hradu: N 50°17'09.34", E 13°54'35.39" (7,9 km). [7] Panenský Týnec (LN), nedostavěný kostel Panny Marie: N 50°17'46.57", E 13°55'00.18" (9,0 km). [8] ÒJedomělice (KD), tvrz a zaniklá středověká ves Ostrov (8,0 km). Ö LLS snímek (stínovaný model) dvora s okolím. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ò Pozůstatky patrové zděné stavby (E) západně od dvora. Foto Z. Kačerová, 2013. Ñ Detail zahloubeného komorového dílu hlavní Ñ obytné stavby dvora. Foto Z. Kačerová, 2013. KOZOJEDY, okr. Rakovník, Středočeský kraj 175 KYTLICKÉ MLÝNY, okr. Děčín, Ústecký kraj Areál vojenského opevnění z 20. století 30. léta 20. století Význam: Výtečně dochovaný úsek československého lehkého opevnění s relikty doplňujících polních opevňovacích prací. Historie: Budování opevnění indikuje již od pravěku procesy, které zpravidla spojujeme se společenskými krizemi. Platí to pro raně středověká *hradiště, polní *opevnění z raného novověku i prozatím poslední podobný počin, stavbu stabilních opevnění ve druhé polovině 30. let 20. století, v době hitlerovského ohrožení Československa. Tyto nákladné stavby prověřují komplexitu společnosti, neboť jejich zřízení představuje obvykle z časového hlediska naléhavý úkol, takže kladou nárazové nároky na materiální zdroje, lidskou sílu a nakonec i její výživu. V případě předválečného československého opevnění pak můžeme sledovat ješ- 176 tě jeden zcela speciﬁcký rys, který charakterizuje industriální období, a to typizování hmotné kultury. Jejím charakteristickým příkladem je objekt lehkého pěchotního srubu označovaného československou armádou jako vz. 37, který byl masově stavěn od léta 1937 různými stavebními ﬁrmami po celém území republiky. Tento typ pevnostní stavby byl ve své době jednou z nejzdařilejších konstrukcí svého druhu a dnes představuje ikonu odhodlání masarykovské republiky hájit svou svobodu. S plánováním opevnění započala československá armáda v r. 1935, tj. přibližně v době, kdy se nacistické Německo začalo nepokrytě znovu vyzbrojovat. Strategický plán ochrany území státu vypracoval generální štáb československé armády; vlastní realizaci stavby převzal nově zřízený Ó Betonový srub vz. 37. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality J. Hasil. Æ 2,0 km orgán vojenské správy, tzv. Ředitelství opevňovacích prací, jehož zkratka ŘOP přinesla objektům lehkého opevnění jejich zlidovělé označení „řopíky“. Celkovým účelem opevnění hranic státu bylo zbrzdění případného vstupu německých vojsk a zpomalování jejich postupu do Čech. To mělo umožnit hlavním silám československé armády spořádaný ústup přes Moravu na Slovensko, kde by pak vázaly co nejdéle německé síly, aby Francie – strategický československý spojenec – mohla provést mobilizaci a zahájit postup přes oslabené německé pozice na západě. Zůstává otázkou, zda by tzv. Benešova linie, která koncepčně vycházela z taktických poznatků první světové války, splnila svůj úkol i v době vysoce mobilních tankových jednotek a taktické letecké podpory jejich postupu přes klíčové úseky fronty. Její četné relikty, které dodnes obepínají republiku, nicméně představují skvělý hmotný doklad odhodlání Čechoslováků hájit samostatný stát. Popis: V okolí hájovny v poloze Křížový buk (A), asi 3 km severně od obce Mlýny se v relativní úplnosti dochoval úsek lehkého opevnění vz. 37 (1) a souvisejících zemních objektů, jako jsou kulometná hnízda (2), přibližovací zákopy (3), minometný palpost (4) či protitankový příkop (5). Scenérii dotvářejí dodnes patrné palebné průseky mezi jednotlivými objekty. Vzájemný prostorový vztah staveb dobře dokumentuje taktiku obrany linie lehkého stálého opevnění doplněného o prvky polních KYTLICKÉ MLÝNY, okr. Děčín, Ústecký kraj 177 zemních objektů a dočasných konstrukcí. V první fázi boje měla být vedena přímá čelní palba z polních opevnění na pěší i motorizované útočící jednotky, jejichž postup zpomalovaly jak překážky z ostnatého drátu, tak protitankové příkopy a ocelové rozsocháče, tzv. české ježky. Osádky objektů lehkého opevnění vz. 37 se v této fázi boje příliš nezapojovaly, protože jejich zbraně zpravidla vůbec nebyly umístěny tak, aby mohly vést čelní palbu; před palbou nepřátel je kryl zemní násep a maskovací prostředky. Teprve v situaci, kdy by oslabení útočníci dokázali dosáhnout linie bunkrů, by obránci polních opevnění ustoupili hlouběji do vnitrozemí a do boje měly boční palbou zasáhnout těžké kulomety betonových objektů, jejichž vzájemná křížová palba by postup útočníků zastavila či alespoň výrazně zpomalila. V případě, že by se útočníkům přeci jen podařilo proniknout do týlu „řopíků“, přišla by ke slovu obranná výzbroj, která sestávala z lehkého kulometu, jenž přímou palbou kryl vstup do objektu, a tzv. granátových skluzů. Těmito rourami, které procházely betonovými stěnami, mohli obránci bez jakéhokoliv rizika vrhat ruční granáty přímo pod nohy útočníků. Pozůstatky lafetace (pohyblivých částí) kulometů i granátové skluzy jsou ve volně přístupných objektech u Křížového buku dodnes dochované. Osádku objektu vz. 37 tvořil velitel (zpravidla v poddůstojnické hodnosti) a jeho zástupce, kteří mohli okolí pozorovat pomocí dvou periskopů. Každý z dvojice těžkých kulometů obsluhoval střelec a nabíječ, sedmičlenné družstvo pak doplňoval muž obsluhující ventilátor (jeho užití bylo 178 KYTLICKÉ MLÝNY, okr. Děčín, Ústecký kraj nezbytné, neboť zplodiny ze střelby dokázaly velmi rychle naplnit stísněný objekt jedovatými plyny, takže osádka bunkru by byla nucena bojovat v plynových maskách). Ten v případě ohrožení vstupu do objektu navíc pálil z týlního lehkého kulometu. Prohlídka nevelkých vnitřních prostor některého z objektů dobře navodí atmosféru stísněnosti, kterou by v případném boji ještě umocňovala ohlušující střelba, štiplavý dým a hrůza bitvy… V nedaleké myslivně se nachází soukromé muzeum opevnění, jehož prohlídku je možno jen doporučit; návštěvník zde uvidí desítky autentických předmětů, fotograﬁí, zbraní i uniforem. [jh] rozkládají podél cesty označené zelenou turistickou značkou. Literatura: Stehlík 2001; Beneš J. a kol. 2004, 35–37. Rizika: Areál vojenských objektů lze navštívit celoročně, výhodou je však zjistit si předem návštěvní dobu muzea, které je otevíráno pouze sezónně. Pro prohlídku interiéru přístupných objektů je dobré opatřit si výkonnější zdroj světla. Navigační bod: N 50°49'55.94", E14°29'28.57" (rozcestník „Křížový buk“). Okolí: [1] Líska (DC), pomník obětem sedmileté války: N 50°49'30.45", E 14°28'05.39" (1,7 km). Přístup: Z doporučeného místa parkování u hájovny po červené turistické značce na severozápad do areálu vojenských objektů. Další relikty se [2] Dolní Prysk (CL), zřícenina hradu Fredevald: N 50°48'14.59", E 14°27'30.83" (3,8 km). Ó Širokoúhlý, a tedy zkreslený pohled ze střechy objektu vz. 37 směrem do týlu opevnění. Zcela vlevo protitankový příkop v ose palby jednoho z bočních těžkých kulometů, dále čtvercový skladovací či obytný prostor, přibližovací zákop a vpravo palebný průsek. Na střeše objektu jsou vidět pozůstatky dvojice periskopů. Foto Z. Kačerová, 2014; perokresba J. Minarčíková, 2013. Õ Nedokončený výkop pro bunkr vz. 37. Foto Z. KaÕ čerová, 2014. Ñ Tzv. prasečí ocásky sloužily pro napínání ostnaÑ tého drátu i maskovacích plachet. Foto Z. Kačerová, 2014. × Pohled na vnitřní vybavení střeleckého prostoru × bunkru vz. 37. Železný oblouk nahoře je zbytek lafety, pod ním litinová střílna a vlevo granátový skluz. Foto Z. Kačerová, 2014. KYTLICKÉ MLÝNY, okr. Děčín, Ústecký kraj 179 LHOTA U DOLNÍCH BŘEŽAN, okr. Praha-západ, Středočeský kraj Hradiště doby bronzové až laténské – oppidum Závist 600–50 př. Kr. a další období Význam: Významné pravěké hradiště, nejznámější oppidum doby laténské v ČR. Historie: Lokalita nazývaná Hradiště nad Závistí nebo Závist u Zbraslavi je národní kulturní památkou a naším nejznámějším *oppidem. „Zaniklé město nad Zbraslaví“ bylo jako významné místo z minulých dob poprvé jmenováno v kronice Václava Hájka z Libočan r. 1541. V moderní době Závist svým významem dokonce zastínila nálezově mnohem bohatší oppidum Stradonice (ÒStradonice u Nižboru), a to především díky dlouhodobým *archeologickým výzkumům Archeologického ústavu ČSAV v Praze, které byly (na rozdíl od starších výzkumů na Stradonicích) plošně rozsáhlé, moderně vedené a probíhaly bez přestávky skoro třicet let (1963–1990). Během těchto výzkumů byl prozkou- 180 mán nejen poměrně složitý fortiﬁkační systém s početnými branami, ale také velké plochy uvnitř hradeb, na kterých kdysi stály unikátní, do té doby na našem území neznámé stavby. Šlo především o zástavbu akropole, která představuje nejstarší kamennou architekturu v Čechách, *datovanou do 5. století př. Kr. Význam lokality umocňuje její poloha na vltavské vodní cestě v místech, kde řeka přechází z hlubokého údolí do rozvolněné Pražské kotliny. Vrch Závist tvoří nepřehlédnutelnou krajinnou dominantu a vizuální komunikační bod, dobře viditelný např. až z Prahy-Letné. Výzkumy zachytily osídlení lokality již v eneolitu; poprvé bylo místo opevněno patrně ve střední nebo mladší době bronzové. Prvního vrcholu dosáhlo osídlení Závisti v mladší době halštatské a zejména v časné době laténské, NKP Ó Vrch Hradiště nad Závistí u Zbraslavi. Pohled přes Vltavu k jihovýchodu. Foto Z. Kačerová, 2014. Ø Část vnitřního valu směřujícího k akropoli. Foto Ø Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Drda – Rybová 1997 a podkladů R. Křivánka; upravila A. Danielisová. Æ 5,0 km (4,5 km, 3,5 km) kdy na *akropoli (X) proběhly rozsáhlé stavební aktivity a lokalita byla pravděpodobně společně s Vladařem v západních Čechách (ÒZáhořice) nejvýznamnějším centrem české kotliny, s kontakty sahajícími do západní Evropy, Řecka a Etrurie (tj. střední Itálie). Ohrazená plocha zabírala kromě akropole celý přibližně trojúhelníkový vršek kopce. Málo se ví o následujících staletích, v nichž se prostor *hradiště pravděpodobně téměř vylidnil (nebo možné kontinuální osídlení nezanechalo dostatečné archeologické stopy). Dalšího vrcholu se lokalita dočkala přibližně v polovině 2. století př. Kr., kdy se stala rozsáhlým laténským oppidem. Kromě akropole a přilehlé plochy v sedle bylo do areálu připojeno trojúhelníkové podhradí a rozsáhlé *předhradí na východní straně, které bylo od vnitřní plochy odděleno několikanásobnou sekvencí hradeb. Výzkum zjistil nejméně pět fází opevnění s branami, z nichž některé byly zničeny požárem (tato sekvence byla detailně zkoumána v případě brány A a hlavní brány D). Hradiště bylo opuštěno – podobně jako ostatní česká oppida – po polovině 1. století př. Kr. Archeologové dále zaznamenali sporadické osídlení doby římské a doby stěhování národů. Z 9.–10. století pocházejí dva raně středověké kostrové hroby. Popis: Vrch, na kterém hradiště leží, dosahuje nadmořské výšky 391 m. Lokalita představuje naše plošně největší oppidum; celková délka jeho fortiﬁkací činí 9 km. Plochu tvoří kromě vlastní akropole a přilehlého skalního masivu nad Vltavou i kopec Šance na druhé, severní straně Břežanského údolí. I ten je obehnán fortiﬁkací, která podobně jako na Závisti směřuje po svazích dolů do údolí Břežanského potoka. Pokud započteme obě části lokality, rozloha celého areálu dosahuje téměř 200 ha. Na rozdíl od samotné Závisti však nebylo opevnění Šancí dosud spolehlivě datováno a ani nálezy na jeho ploše laténské osídlení jednoznačně nepotvrzují. Oppidum tvoří několik částí: akropole, obdélná vyvýšenina na západní straně (Balda), sedlo na severozápadě (U Altánu), podhradí na jihozápadě (Adámkovo mýto), rozsáhlé předhradí na poli pod kopcem na jihovýchodní straně a zmiňované protilehlé Šance za Břežanským údolím. Nejvýraznějším areálem je bezesporu akropole (X) – nejvyšší bod, který je nejlépe viditelný od jihovýchodu při příchodu od Břežan a Lhoty. Na tuto stranu byly také směřovány několikanásobné fortiﬁkační linie, které měly, kromě obranné funkce, vzbudit silný vizuální dojem stavbami, jež čněly nad vnějšími hradbami. Vstup do oppida je možný z jihovýchodní strany podél předhradí, které se táhne po celé ploše dnešního pole až k rokli Lhoteckého potoka na jižní straně. Asi 200 m od konce zpevněné cesty v obci Lhota se nachází nevýrazná terénní hrana (H), která signalizuje první *val, pozůstatek opevnění předhradí. Z rozcestí s odbočkou k archeologické základně vede cesta přes několikanásobné valy a kolem brány A k hlavní bráně do oppida, značené jako D. Je zde stále patrný patnáctimetrový příkop před valem a typický vstup zúžený do úzkého průchodu, který je označován jako klešťovitá *brána. Hradby byly kon- LHOTA U DOLNÍCH BŘEŽAN, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 181 182 LHOTA U DOLNÍCH BŘEŽAN, okr. Praha-západ, Středočeský kraj LLS snímek (stínovaný model) hradiště s okolím. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. LHOTA U DOLNÍCH BŘEŽAN, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 183 struovány z hlíny, dřeva a kamene: *čelní kamennou plentu členily vertikální dřevěné kůly a ze zadní strany na ni nasedal hliněný val, na jehož vrchu stála dřevěná palisáda. Výška fortiﬁkační linie tak mohla dosahovat 3–5 m. Dnešní podoba erozí roznesených valů už neumožňuje v terénu vidět kamenné prvky; ty byly patrné pouze při archeologickém výzkumu. Několik cest vede od hlavní brány D na akropoli, kde jsou na informačních tabulích shrnuty výsledky dlouholetých archeologických výzkumů na lokalitě. Téměř celá akropole byla kdysi výzkumem odkryta, a v úplnosti tak bylo odhaleno několik kamenných staveb z 6.–5. století, které některým badatelům připomínají středomořské náboženské budovy – podezdívky chrámů různých velikostí a tvarů. Rozsáhlé terénní úpravy na prahu 4. století př. Kr. tyto stavby zakryly a změnily akropoli na rovné plató bez viditelných povrchových staveb. Na plošině akropole byl v polovině 2. století př. Kr. postaven ohrazený dvorec, pravděpodobně sídlo lokální elity. Kamenné zdi a podezdívky odkryté archeologickým výzkumem zejména v 70. a 80. letech 20. století rychle podléhaly erozi a destruktivnímu působení návštěvníků. Proto byla celá plocha akropole před několika lety zasypána a jednotlivé stavby dnes vyznačují pouze barevně odlišené patníky. Z akropole vedou cesty buď k poloze Balda, nebo do sedla U Altánu. Zde se podle názoru badatelů rozkládala na mohutných umělých terasách běžná sídlištní zástavba, tedy domy místních obyvatel. Výzkumy odhalily síť komunikací a svahy zpevněné bezpočtem menších teras, na kterých 184 LHOTA U DOLNÍCH BŘEŽAN, okr. Praha-západ, Středočeský kraj Ñ Pohled na jednu z vnitřních teras v prostoru oppida mezi tratí Balda a Adámkovým mýtem. Foto J. Marounek, 2005. také stála jednotlivá obydlí nebo celé dvorce. Z polohy U Altánu se otevírá výhled na vltavské údolí a protilehlé první vrcholy Brd. Jihozápadně od Baldy vedou cesty do trojúhelníkového předhradí, známého jako Adámkovo mýto. I zde jsou patrné terasovité úpravy svahů. Ohradní valy a příkopy části Šance nebyly nikdy archeologicky zkoumány, proto je jejich stáří nejisté. Lichoběžníkovitá *reduta (R) navazující ve východní části na valy by však mohla svědčit spíše o novověkém stáří (nebo alespoň přestavbě) této části opevnění. [ad] Literatura: Motyková a kol. 1977, 1982, 1984, 1990; Drda – Rybová 1992, 1993, 1997, 2001. Navigační bod: N 49°58'18.58", E 14°23'59.61" (vstup od Zbraslavi); N 49°57'44.39", E 14°24'57.36" (vstup od Lhoty); N 49°57'25.68", E 14°23'48.42" (vstup od Jarova). Přístup: Nejpohodlnější cesta vede z doporučeného místa parkování na západním okraji obce Lhota po modré turistické značce k rozcestníku „Hradiště“ a dále po žluté značce na akropoli. Druhou možností je prudší výšlap z doporučeného místa parkování u železniční zastávky Praha-Zbraslav po žluté či zelené turistické značce k části hradiště U Altánu. Nejnáročnější trasa vede z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Károvské údolí“ na severním okraji osady Jarov po lesní cestě k podhradí Adámkovo mýto. Ñ Archeologický výzkum na akropoli oppida. ZobÑ razeny jsou tři z (minimálně) pěti archeologicky rozlišitelných horizontů (fází) osídlení, patřících do 6.–4. století př. Kr. 1: Horizont 1, charakteristický strukturovanou zástavbou dřevěných povrchových domů, patrně obydlím místní elity; 2: horizont 3, v němž na akropoli stály stavby založené na kamenných podezdívkách (podle některých badatelů šlo o kultovní okrsek); 3: horizont 4, v němž byl prostor mezi stavbami vyplněn kamennými komorami sloužícími k vyrovnání terénu a jako základ pozdějších nadzemních staveb; 4–5: val a příkop v podobě, v jaké existovaly nejspíše od horizontu 2. Podle Drda – Rybová 2008. Ô Rekonstrukce hlavní brány D v první fázi stavebního vývoje. Podle Drda – Rybová 1992. Rizika: Viditelnost terénních reliktů je lepší při absenci vegetace, tedy od pozdně podzimních do časně jarních měsíců. Okolí: [1] Dolní Břežany (PZ), hradiště: N 49°57'46.04", E 14°26'41.54" (2,6 km). [2] Jíloviště (PZ), hradiště Kazín: N 49°56'55.04", E 14°20'24.30" (5,1 km). [3] ÒPraha-Kunratice (PHA), zřícenina Nového hradu u Kunratic se středověkým obléhacím táborem (7,8 km). LHOTA U DOLNÍCH BŘEŽAN, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 185 LIBICE NAD CIDLINOU, okr. Nymburk, Středočeský kraj Raně středověké hradiště 9.–11. století Význam: Důležité raně středověké centrum, rodiště sv. Vojtěcha a místo významných událostí raných českých dějin. Historie: Jméno *hradiště se objevilo poprvé v podobě „LUIBUZ“ na mincích, které zde byly raženy v 80.–90. letech 10. století. Do historie se Libice zapsala především jako rodiště svatého Vojtěcha z rodu Slavníkovců, druhého pražského biskupa (asi 957–997). Na soutok Labe a Cidliny umístil sídlo Vojtěchova otce Slavníka kronikář Kosmas. Ten rovněž velmi barvitě popsal zánik slavníkovského sídla 28. září 995, kdy zde přemyslovští vojáci povraždili část příslušníků slavníkovského rodu. Dvě generace Slavníkovců vládly na Libici přibližně od poloviny 10. století. Původ tohoto rodu zůstává pro historiky dosti nejasný, 186 nicméně drobné zmínky v písemných pramenech naznačují příbuzenské vazby k rodu saských vévodů, pozdějších římských králů a císařů. V minulosti byli Slavníkovci považováni za vážné konkurenty Přemyslovců a událost z r. 995 byla interpretována jako významný krok při sjednocení Čech pod přemyslovskou vládou. Současné historické bádání se však kloní k názoru, že skutečná moc Slavníkovců se omezovala pouze na území dnešního Poděbradska a Kolínska. Vraždu příslušníků rodu v r. 995 můžeme tak spíše považovat za jednu z epizod raných českých dějin, jejíž příčinou mohly být konkrétní osobní spory nebo čistě ekonomické zájmy. Tento názor podporují i výsledky *archeologických výzkumů: v opevněném areálu hradiště nebyly zachyceny žádné stopy výrazné katastroﬁcké události, která by jej postihla (např. Ó Pohled na akropoli libického hradiště s rekonstruovaným půdorysem odkrytého kostela a sousoším sv. Vojtěcha a sv. Radima. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality J. Mařík. NKP Æ 2,0 km celkového požáru hradiště). Spíše můžeme předpokládat, že útok přemyslovských vojáků se soustředil pouze na relativně malou skupinu osob. Další historické události, které se na Libici odehrály, zachytily písemné prameny o více než století později. Připomínají jinou tragickou událost, k níž došlo 27. října 1108, kdy zde byli z rozkazu knížete Svatopluka zavražděni kastelán Božej a jeho syn Bořut z rodu Vršovců. Přestože písemné prameny po více než století mezi těmito dvěma událostmi mlčí, můžeme předpokládat, že i po zániku rodového sídla Slavníkovců si Libice uchovala pozici správního centra a že tuto funkci plnila nejméně do r. 1130, kdy je v této souvislosti zmíněna naposledy. První archeologické výzkumy na hradišti a v jeho okolí jsou spoje- ny s činností poděbradského lékárníka J. Hellicha na sklonku 19. století. Ten se soustředil na raně středověká pohřebiště v okolí hradiště, která byla v té době ohrožována výstavbou v rozvíjející se obci. V r. 1949 zahájil novou etapu archeologického výzkumu na *akropoli hradiště R. *Turek z Národního muzea, který se zaměřil především na západní část akropole, na níž v průběhu dvou výzkumných období v l. 1949–1953 a 1967–1973 prozkoumal areál kostela, pohřebiště a tzv. palácových staveb. Zatímco akropole hradiště byla zkoumána takto systematicky, na opevněném *předhradí byly prováděny především drobnější záchranné archeologické výzkumy. Od r. 1974 dohlížejí na většinu výkopových prací v dnešní obci pracovníci Archeologického ústavu ČSAV (dnes AV ČR) v Praze. Především díky dlouholeté systematické práci J. Princové-Justové máme dnes k dispozici mozaiku archeologických sond pokrývajících víceméně rovnoměrně celou plochu předhradí. Můžeme tak sledovat vývoj osídlení této části hradiště od mladší doby bronzové až do raného novověku. V posledních několika letech se archeologický výzkum na akropoli vrátil, a to v podobě *nedestruktivního průzkumu. Díky spojení výsledků *leteckého snímkování, *povrchových sběrů, geofyzikálního měření a průzkumu detektory kovů se výrazně rozšířily znalosti o podobě osídlení celé akropole. Většina její plochy byla intenzivně využívána po celou dobu existence hradiště, nejméně od konce 9. až do 11. století. Řada drobných kovových nálezů pocházejících ze severní, LIBICE NAD CIDLINOU, okr. Nymburk, Středočeský kraj 187 západní i východní Evropy dokládá, že si Libice zachovala významné postavení centra na dálkové obchodní trase i po pádu slavníkovského sídla po celé 11. století. Popis: Opevněné jádro sídelní aglomerace v Libici nad Cidlinou vzniklo na dvou pozůstatcích říční terasy obklopených nivou Labe a Cidliny. Dohromady tyto útvary pokrývají plochu 24 ha a svým tvarem připomínají číslici osm. Na větším z nich (14 ha), v archeologické terminologii označovaném jako předhradí (B), se nachází jádro dnešní obce Libice nad Cidlinou. Pro druhou část hradiště, položenou západně od předhradí, se vžilo pojmenování akropole nebo také vnitřní hradiště (A). Aglomeraci hradiště tvořila kromě opevněného areálu otevřená sídliště (C) a rozsáhlá pohřebiště (D, F) v okruhu asi 2 km. Drobná sídliště jsou také ukryta v dnešním Ñ Akropole hradiště s výsledky geofyzikálního magnetometrického měření. 1: Archeologické sondy; 2: stopy hradby; 3: stopy hradby poškozené ohněm; 4: „vnitřní příkop“, který mohl vzniknout při odebírání materiálu na stavbu hradby; 5: zdivo; 6: kladné (červené) a záporné (modré) magnetické anomálie – pravděpodobné podpovrchové objekty; 7: možné trasy původních komunikací, vyplývající z uspořádání objektů zachycených měřením. Měřil R. Křivánek, 2008–2009. Ö Akropole hradiště na leteckém snímku s četnými Ö porostovými příznaky, indikujícími podpovrchové objekty. Foto M. Gojda, 2000. Ò Aglomerace libického hradiště v raném středoÒ věku. 1: Osídlená plocha; 2: říční niva; 3: plocha archeologických výzkumů; 4: raně středověká pohřebiště. Další vysvětlivky v textu. 188 LIBICE NAD CIDLINOU, okr. Nymburk, Středočeský kraj lužním lese na zbytcích erodovaných říčních teras (např. E). V minulosti byla Libice považována za tzv. blatné hradiště. Představa hradiště obklopeného bažinami však vychází ze současného stavu krajiny, která se od doby raného středověku podstatně proměnila. Úroveň tehdejší říční nivy se totiž nacházela přibližně o dva metry níže oproti současnému terénu. Obě řeky ve štěrkopískovém povrchu meandrovaly a vytvářely četná ramena, přičemž hlinité a jílovité sedimenty začaly přinášet až po zániku hradiště ve vrcholném středověku a novověku. Podobně jako na řadě jiných raně středověkých hradišť byla základem *opevnění dřevohlinitá konstrukce, kterou chránila na vnější straně zeď z nasucho naskládaných opukových kamenů. Z původní, asi 10 m široké a téměř 3 km dlouhé hradby kolem akropole i předhradí je dnes v důsledku stavebních úprav a zemědělské činnosti na povrchu patrná pouze malá část (J) vpravo od cesty, která vede na akropoli hradiště. Na řadě míst se však pozůstatky opevnění podařilo zachytit pod dnešním povrchem při záchranných archeologických výzkumech. Na akropoli hradiště je vyznačen půdorys kostela, tvořený hlavní lodí s půlkruhovitou apsidou a lodí příčnou. Stavba tohoto typu je na českém území zcela ojedinělá, paralely však najdeme v prostředí saské otonské architektury – patrně nejbližší je libickému kostelu kapitulní chrám ve Walbecku (Sasko-Anhaltsko), jehož nejstarší fázi můžeme *datovat do 40. let 10. století. Na pohřebišti v okolí kostela bylo prokoumáno přibližně 400 hrobů; v nejstarší fázi, kterou datujeme na přelom 9. a 10. století, LIBICE NAD CIDLINOU, okr. Nymburk, Středočeský kraj 189 Ñ Libice nad Cidlinou na rytině z druhé poloviny 17. století z knihy Rosa boëmica sive vita sancti Woytiechi M. B. Boleluckého z Hradiště. Rytina je zajímavá i tím, že jde (podle Sklenář 2006) o nejstarší vyobrazení archeologické lokality v Čechách. byla řada z nich vybavena zbraněmi a šperky. Jižně od kostela jsou rekonstruovány kamenné podezdívky dřevěných budov, které R. Turek interpretoval jako palácové stavby postavené po zániku slavníkovské Libice. Sousoší sv. Vojtěcha a Radima, Vojtěchova bratra a prvního polského arcibiskupa, z dílny sochaře Vojtěcha Adamce bylo na hradiště instalováno v r. 2000. V centru dnešní obce se nachází na mírné vyvýšenině budova katolické fary (G). Za vysokou kamennou zdí stál až do konce 18. století kostel Panny Marie, který přestal plnit svoji funkci v době josefínských reforem. Do tohoto místa je tradičně situována sakrální stavba, v níž mělo podle legendy dojít k zázračnému uzdravení sv. Vojtěcha. Přestože je existence tohoto kostela spolehlivě doložena až ve 14. století, můžeme na základě archeologických nálezů z pohřebiště v jeho okolí předpokládat, že gotický kostel skutečně měl raně středověké190 ho předchůdce. Vojtěchovo zázračné uzdravení připomíná jeho socha v dětském věku, která byla u příležitosti tisíciletého výročí Vojtěchovy smrti odhalena v r. 1997. V budově obecního úřadu se nachází Pamětní síň (H) s expozicí archeologických nálezů a za pozornost stojí také asi 1,3 km dlouhá naučná stezka, na níž lze nalézt i informace o mladší historii obce a jejím životním prostředí. [jm] Literatura: Princová – Mařík 2006; Mařík 2009. Navigační bod: N 50°07'37.66", E 15°10'26.39" (vstup na akropoli). Přístup: Z doporučeného místa parkování u obecního úřadu vede cesta ulicí Ke Hradišti přímo na akropoli. Rizika: Žádná, lokalita je celoročně snadno přístupná. Přístup na akropoli je bezbariérový. LIBICE NAD CIDLINOU, okr. Nymburk, Středočeský kraj Okolí: [1] Poděbrady (NB), Polabské muzeum: N 50°08'31.03", E 15°07'21.94" (3,9 km). [2] Dobšice u Žehuně (NB), Muzeum Keltů: N 50°08'03.21", E 15°16'06.58" (6,9 km). [3] Hradišťko I (KO), raně středověké hradiště: N 50°03'39.01", E 15°10'40.11" (7,4 km). LIBOCHOVANY, okr. Litoměřice, Ústecký kraj Pravěké hradiště Hrádek (Tříkřížový vrch) Datace opevnění nejistá (1500 př. Kr. až přelom letopočtu, raný středověk) Význam: Hradiště s mohutnými valy, situované v dominantní poloze nad významnou komunikací – řekou Labe – v místech tzv. České brány. Historie: Nad pravým břehem Labe, zhruba 2 km od Velkých Žernosek, se vypíná skalnatý ostroh Kalvárie (Tříkřížový vrch). Úsek řeky pod ním se nazývá Česká brána (latinsky Porta Bohemica) a Labe je zde uzavřeno ve skalnaté soutěsce s výškou stěn 60–100 m. Řeka v těchto místech opouští Středočeskou tabuli a vtéká do Českého středohoří, opačným směrem vstupovala zemská stezka ze Saska do úrodného jádra české kotliny. *Hradiště na Tříkřížovém vrchu (*akropole) a Hrádku (vlastní hradiště) mělo díky své strategické poloze nad touto stezkou přímou kontrolu. Historie hradiště není dodnes dořešena, zejména vzhledem k nejasnému Æ 4,5 km (4,0 km) *datování opevnění. S jistotou víme, že hradiště bylo osídleno jak v pravěku (mladší doba bronzová, doba halštatská), tak v raném středověku (9.–12. století). Pocházejí odtud i ojedinělé nálezy z neolitu, eneolitu a doby laténské. Samotné opevnění vzniklo patrně v době bronzové, konečná podoba *valů však mohla být dílem pozdějších úprav. Nedávno byl v areálu hradiště nalezen *depot bronzových předmětů ze starší doby bronzové. Přímo pod akropolí hradiště bylo při úpravách říčního koryta v minulosti z řeky vybagrováno množství bronzových *artefaktů z mladší doby bronzové. Všechny předměty (většinou zbraně, zejména meče) pocházely z plochy jen asi 50 × 100 m, z hloubky 8–12 m a ležely pod nánosy říčních štěrků (původní hladina řeky byla asi o 3 metry níže). Zbraně z doby bronzové jsou často objevovány na urči- Ó Letecký pohled na lokalitu s územím České brány (Porta Bohemica). Foto M. Gojda, 2012. £ Plán lokality A. Danielisová. 191 tých místech v korytech evropských řek a interpretují se jako obětiny. Říční nálezy z České brány tak dokládají zvláštní význam tohoto místa v pravěku. Hradiště bývá někdy ztotožňováno s místem nazývaným v historických pramenech Canburg, na nějž mělo vést tažení franského krále Karla Mladšího v r. 805. Franské vojsko tehdy údajně zpustošilo okolí, ale hradiště nedobylo. V 9. století patřila lokalita do soustavy opevněných poloh na Litoměřicku, společně např. s hradištěm ÒVlastislav, které bylo podle pověstí centrem kmene Lučanů. Popis: Hradiště obtéká na západě a na jihu řeka Labe, z východu je poloha přirozeně chráněna hlubokou strží, která postupně mizí směrem k nejlépe přístupné severní straně. Zde je ostroh přepažen dvojicí mohutných valů s vnějšími příkopy, které uzavírají vnitřní plochu o rozloze 21 ha. Valy probíhají obloukovitě na severní straně a stáčejí se mírně k jihovýchodu. Celá jejich sekvence měří přes 500 m a hloubka (tj. vzdálenost mezi krajními fortiﬁkačními prvky) opevnění dosahuje až 70 m. Ve vnějším příkopu jsou v pravidelných rozestupech umístěny příčné zídky, které měly za úkol zabránit volnému pohybu případných útočníků v příkopu. Valy jsou dodnes velmi mohutné – výškový rozdíl mezi dnem příkopu a korunou vnitřního valu dosahuje místy až 13 m. Šlo pravděpodobně pouze o sypané valy z hlíny a opuky. Původní vstup do hradiště se dle plánků z 19. století nacházel patrně na severozápadní straně; zde však byly valy nenávratně poškozeny těžkou technikou. Badatelé tak dnes spíše předpokládají, že původně se 192 LIBOCHOVANY, okr. Litoměřice, Ústecký kraj do hradiště vstupovalo z plošiny nad strží u akropole. Skalnatá akropole zvaná Kalvárie je od vnitřní plochy oddělena hlubokým žlebem. Nejsou zde patrné stopy vlastního opevnění ani například úpravy terénu do teras, které by mohly nést nějaké stavby; původní podoba místa je ovšem hodně pozměněna rozsáhlými vinicemi. Kalvárie je rovněž jádrem stejnojmenné přírodní rezervace, v níž žije řada vzácných rostlinných i živočišných druhů, zejména stepních. Tři dřevěné kříže (kalvárie) jsou na tomto místě zmiňovány už v 16. století. [ad] Literatura: Vocel 1868; Kern 1925; Zápotocký 1965, 1974; Čtverák a kol. 2003. Navigační bod: N 50°32'52.43", E 14°03'04.59" (přístup od řeky); N 50°33'05.15", E 14°03'00.37" (přístup od severu). [4] Jenčice (LT), zřícenina hradu Košťálov: N 50°29'25.20", E 13°59'06.00" (7,9 km). Ó Pohled z protějšího břehu řeky na akropoli hradiště (Tříkřížový vrch) s kalvárií. Foto A. Danielisová, 2013. [5] Vlastislav (LT), zřícenina hradu Skalka: N 50°29'52.52", E 13°57'37.43" (8,5 km). Ô LLS snímek (stínovaný model) hradiště s okolím. Data ČÚZK Praha; zpracovala A. Danielisová, 2014. Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Velké Žernoseky-přívoz“ po zelené turistické značce k rozcestníku „Kalvárie“. Zaparkovat lze také na křížení silnice č. 261 se zelenou turistickou značkou vedoucí od obce Kamýk na hradiště. Rizika: V zimě může terén namrzat. Okolí: [1] Lhotka nad Labem (LT), areál těžby kamenné suroviny: N 50°32'27.86", E 14°01'14.67" (2,3 km). [2] Oparno (LT), hradiště Lovoš: N 50°31'43.25", E 14°01'09.70" (3,1 km). [3] Březno (LT), zřícenina hradu Ostrý: N 50°31'53.04", E 13°57'05.51" (7,3 km). LIBOCHOVANY, okr. Litoměřice, Ústecký kraj 193 LIBOMYŠL, okr. Beroun, Středočeský kraj Tvrziště Hrádek u Libomyšle 14.–17. století Význam: Lokalita s komplikovaným vývojem, dokládající kontinuitu kulturní krajiny a složitost interpretace některých výrazných krajinných prvků. Historie: Pahorek s letitou památnou lípou budí zájem badatelů již od poloviny 19. století, kdy B. Jelínek jako první vyslovil domněnku, že tento „vršek jako hřib“ byl uměle navršen lidskou rukou. Otevřel tak otázku, která se vine následujících 150 let všemi dalšími texty o tzv. Hrádku u Libomyšle, jak je vrcholek nazýván. V jeho horní partii jsou dodnes patrné zbytky středověké tvrze, která dala kopci jméno. Tvrz spolu se sousední vesnicí byly založeny nejspíše v první polovině 14. století. První písemná zmínka o vsi pochází z r. 1370 a připomenut je v ní i její majitel, Oldřich z Libo- 194 myšle, který snad užíval tvrz Hrádek jako své sídlo. Podle archeologických nálezů zanikla tvrz v průběhu 15. století a byla nahrazena dnes rovněž již zaniklým sídlem při *poplužním dvoře v severozápadní části návsi. Toto vysvětlení je však prozatím jen hypotetickou konstrukcí, která vychází ze studia historických map. Nelze proto zcela vyloučit, že tvrz sloužila svému původnímu účelu až do 16. století. V r. 1698 byla na návrší postavena kaple, která byla o sto let později pro neutěšený stav rozebrána; materiál z ní byl využit na stavbu školy. Na její památku přijala obec Libomyšl do znaku tři zvony, které byly v kapli užívány; k jejich osudu se váže i několik lidových pověstí. Zvláštní otázkou je vznik samotného návrší, na kterém Hrádek stával. Po dlouhou dobu se totiž zdála přijatelnou možnost, že jde o obří pra- Ó Osamocený vrchol Hrádku od jihozápadu. Foto M. Gojda, 2013. £ Plán lokality podle Novák – Vařeka 2013. Æ 0,5 km věkou pohřební *mohylu, která byla ve středověku využita pro stavbu tvrze. S podobnými stavbami se na různých místech Evropy a v různých obdobích pravěku ojediněle setkáváme – např. neolitická mohyla neznámého účelu z anglické lokality Silbury Hill měří 170 m v průměru a bezmála 40 m na výšku a odhaduje se, že 500 lidí by ji stavělo 15 let. Obrovské mohyly překrývají i některé knížecí hroby doby halštatské v Německu a Rakousku. Podle dosud provedených *geofyzikálních měření a terénních *archeologických průzkumů lze ovšem konstatovat, že v našem případě je situace pravděpodobně prostší. Přinejmenším spodní partie homole je tvořena břidličnatou skálou, a to až do výšky asi 18 m. „Pouze“ zbylých zhruba 5 m vrcholku bylo zřejmě uměle navršeno. I to však otevírá zajímavou otázku, kdy a za jakým účelem k tomuto zvýšení došlo. Lákavou hypotézu o pravěké mohyle, byť pouze v podobě dosypání existujícího kopce, proto nelze zcela vyloučit. Ani moderní geofyzikální metody (např. radar, elektroodporové měření) neposkytly zcela jednoznačnou odpověď, zda pod umělým násypem je, či není hrobová komora. Ke konečnému rozhodnutí by bylo třeba pahorek do hloubky prozkoumat, což by bylo jak nesmírně nákladné, tak vůči památce zcela destruktivní. Nezbývá tedy zřejmě než počkat na budoucí nové metody *nedestruktivního podpovrchového průzkumu – rychlý rozvoj technických prostředků moderní archeologie nás k takové naději opravňuje. Obecně se ale lze přiklonit k závěru, že „mohylový“ původ Hrádku je spíše nepravděpodobný. Za mnohem přijatelnější interpretaci lze označit názor, že při zakládání vsi Libomyšl si její majitelé vybrali jako staveniště pro svou tvrz drobný vrcholek, jež nechali materiálem z okolí zvýšit o několik dalších metrů tak, aby zesílili celkovou obranyschopnost tvrze a zlepšili možnost kontroly okolní krajiny, do níž je z pahorku výborný výhled. Přičteme-li ještě předpokládanou výšku staveb stojících na *tvrzišti, dostaneme se až na 30 m převýšení nad okolním terénem. Diskuze o pravěkém původu vrchu nesoucího středověkou fortiﬁkaci nás nutí přemýšlet nad dopadem lidských aktivit na podobu krajiny. Stěží lze odhadnout, jaké emoce takováto místa vyvolávala u našich předků. Popis: Tvrz Hrádek leží v těsném východním sousedství obce Libomyšl, zhruba 350 m od návsi, na výrazném homolovitém útvaru o výšce 22 m, vystupujícím ze dna údolí. Od spodní přirozené části pahorku odděluje navršenou část s tvrzí mohutný *val (A) s korunou o šířce 1–3 m, který obepíná vrch v půlkruhu od západní strany přes jih až na východ. Za ním se nachází příkop (B), dosahující šířky až 20 m. Na severozápadní a severo- východní straně návrší přechází val v plochý stupeň o šířce 1–4,5 m (C). Jak napověděl geofyzikální průzkum, na hlinitém materiálu jádra valu leží kamenitohlinitá vrstva, která mohla původně tvořit hradbu či zídku obíhající po horní části valu. V nejprudších, přirozeně lépe chráněných místech na severním svahu snad tato zeď přecházela pouze ve zmiňovaný terénní stupeň, a uzavírala tak celý areál. Přístup na vrcholovou plošinu, vystupující z příkopu až do výšky 9,5 m, se dnes nalézá na východní straně vrcholu, při ukončení valu a příkopu (D). Zde leží terénní proláklina, možná pozůstatek objektu chránícího vstup do opevněného areálu. Terén vrcholové plošiny je dnes značně „*neklidný“, avšak původní situace byla pravděpodobně setřena při stavbě kaple. Některé propadliny LIBOMYŠL, okr. Beroun, Středočeský kraj 195 Ñ Příkop a val tvrze na západní straně. Foto Z. Kačerová, 2013. × Digitální model vrchu Hrádek zhotovený z geodetických dat (měření totální stanicí). Zaměřili a zhotovili D. Novák a P. Vařeka, 2013. mohou nicméně představovat zahloubené části starších budov; při jižní straně pahorku se pak nachází povrchový jámový lom neznámého stáří (E). Středověká podoba staveb na tvrzišti i přes využití řady nedestruktivních metod dosud zůstává skryta a snad jen rozsáhlý archeologický odkryv by mohl přinést další poznatky o této záhadné lokalitě. [dn] Literatura: Jelínek 1878; Maličký 1954, 87; Sedláček 1995, 214–216; Kolektiv 2000, 397–398; Blecha a kol. 2006; Novák – Vařeka 2013, 495–496. Navigační bod: N 49°52'14.27", E 14°00'09.00" (vstup na vrchol). Přístup: Z doporučeného místa parkování vede k vrcholu příkrá vyšlapaná pěšina. Rizika: Strmá cesta na vrcholek může být v zimních měsících těžko schůdná. Okolí: [1] Neumětely (BE), tvrz Housina: N 49°51'49.78", E 14°02'37.98" (3,0 km). [2] Otmíče (BE), pravěké hradiště Otmíčská hora: N 49°51'47.52", E 13°56'54.44" (4,0 km). [3] ÒRejkovice (PB), pravěké hradiště Plešivec (6,0 km). [4] ÒTmaň (BE), pravěké hradiště Kotýz a jeskyně s paleolitickým osídlením (6,0 km). [5] Koněprusy (BE), Koněpruské jeskyně: N 49°54'57.59", E 14°04'06.13" (6,9 km). [6] Vinařice u Suchomast (BE), kultovní areál doby halštatské na vrchu Bacín: N 49°53'48.01", E 14°06'11.63" (7,8 km). [7] Rpety (BE), tvrz Ostrý: N 49°49'13.60", E 13°57'34.28" (6,4 km). [8] ÒSkřipel (BE), Viereckschanze (6,4 km). [9] Rejkovice (PB), zaniklá středověká ves Mořina: N 49°47'59.46", E 14°00'07.55" (7,9 km). 196 LIBOMYŠL, okr. Beroun, Středočeský kraj LIBUŠÍN, okr. Kladno, Středočeský kraj Raně středověké hradiště 10.–11. století Význam: Přemyslovské hradiště na obchodní stezce mezi centrálními Čechami a středním Poohřím. Historie: Počátky osídlení libušínské ostrožny spadají do pravěkého období, především do doby laténské. Kosmas ve své kronice uvádí, že Libušín založila kněžna Libuše, která zde měla sídlit a nakonec být i pohřbena. Tradice rovněž praví, že právě z Libušína kněžna věštila budoucí slávu Prahy. *Archeologické výzkumy však odhalily, že v 6.–7. století (což je období, do nějž jsou tyto legendární události teoreticky zasazeny) se na místě budoucí *akropole nacházelo pravděpodobně jen neopevněné sídliště. Na základě výsledků revize starších archeologických výzkumů je zřejmé, že *hradiště na tomto místě vzniklo nejdříve ve druhé třetině 10. století, tj. pravděpodobně v době Æ 1,5 km (2,5 km) vlády Boleslava I. (935–972), a jeho zánik je kladen do druhé třetiny 11. století. Nejnovější revize výzkumů naznačila, že založení libušínského hradiště pravděpodobně nenaplnilo svá původní očekávání, a velmi záhy proto došlo k redukci jeho plochy uzavřením brány mezi akropolí a *předhradím (z 10,8 na 2,6 ha). Libušín totiž stál na pomezí stejné *sídelní komory, v níž se nacházela např. i Budeč (ÒKováry), a hradiště se tak stalo centrem druhého řádu. Patrně však kontrolovalo část obchodní stezky spojující centrální Čechy se středním Poohřím, takže jeho funkci bychom mohli spíše přirovnat k „dvorci“, jehož existenci zde někteří badatelé předpokládají pro 11. a 12. století. Libušín výjimečně vystupuje i v mladších středověkých písemných pramenech jako součást majetků různých církevních institucí – staro- Ó Kostel sv. Jiří a dřevěná zvonice na akropoli hradiště. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Varadzin 2012. 197 boleslavské a vyšehradské kapituly či kladrubského kláštera. Existenci vrcholně středověké vsi zvané Hradiště v okolí kostela sv. Jiří potvrdila i archeologie. Tato osada však následně zanikla a jedinými pozůstatky osídlení zůstal právě kostel sv. Jiří s hřbitovem a šestibokou dřevěnou zvonicí. Tento původně raně gotický jednolodní kostelík byl později výrazně přestavován a jeho dnešní neorenesanční podoba vznikla r. 1883. Archeologický výzkum části pohřebiště naznačil, že kostel sv. Jiří mohl na tomto místě stát už před polovinou 13. století. První archeologické výzkumy na Libušíně provedl již r. 1835 M. Kalina z Jäthensteinu; ve 20. století zde pracovali J. L. *Píč, J. *Böhm, J. Kabát a především Z. *Váňa. Celkem bylo na hradišti archeologicky prozkoumáno asi 3000 m2 plochy. Vý- 198 LIBUŠÍN, okr. Kladno, Středočeský kraj zkum se však nesoustředil na poznání jeho vnitřní zástavby, ale především na prozkoumání opevnění, tak jak to bylo v této době typické. Z výsledků dosavadního archeologického bádání se dá přesto usoudit, že jak akropole, tak i obě předhradí byly zastavěny poměrně řídce, a dokonce i spektrum drobných předmětů nalezených při archeologickém výzkumu je dosti skromné. Na akropoli byly například odkryty pozůstatky jen několika zahloubených chat (*polozemnic) a obytných domů s *kůlovou konstrukcí, jejichž rozmístění nevykazuje žádnou snahu o vytvoření jakkoli uspořádané zástavby. Popis: Hradiště leží přibližně 1 km jihozápadně od obce Libušína na trojúhelníkovité ostrožně v poloze Sv. Jiří. Ostrožnu obtékají dva potoky, Svatojiřský a Libušínský. Hradiště o ploše 12,3 ha se skládá celkem ze čtyř opevněných celků: prvního (vnitřního; B) a druhého (vnějšího; A) předhradí (3,6 a 4,6 ha) v jihozápadní části plošiny, akropole (C; 2,6 ha) ve východním cípu ostrožny a areálu studánky (D; 1,5 ha) severně od akropole. Při stavbě opevnění libušínského hradiště se uplatnily různé varianty konstrukcí. Akropoli (C) souvisle opevňovala dřevohlinitá hradba (srov. *opevnění dřevohlinité) s *čelní kamennou plentou a stejným způsobem byla předělena i ostrožna, čímž došlo k vydělení prvního předhradí (B). Zatímco první předhradí bylo ohrazeno po celém obvodu, druhé (A) mělo pouze vnější příčný dřevohlinitý *val bez plenty. V místech, kde opevnění příčně přetínala ostrožnu, hradbu doplňovaly vnější příkopy. Severně od akropole se nacházela studánka (D), kterou jako strategicky významný zdroj vody chránila jednoduchá kamenná zeď slepovaná jílem. Většina dochovaného opevnění je v terénu velmi dobře patrná a dosahuje výšky 1–2 m; výjimkou je ohrazení areálu studánky, které bylo zachyceno pouze při archeologickém odkryvu. Poblíž jihovýchodního nároží akropole bylo ve valu objeveno asi 18 opukových kamenů s jednoduchými rytinami jezdců, koní a především s nahodilými rýhami. Nejspíše je vy- ryli vojáci, kteří si při hlídání hradby krátili dlouhou chvíli. Hradiště a jeho okolí ve 20. století částečně poničila důlní činnost (bývalý důl Schöller). Nejvíce zasažena byla severozápadní část druhého předhradí; důl navíc zcela zničil prostor na sever od hradiště. Lokalitou vede naučná stezka Hradiště Libušín; je dlouhá přibližně 1 km a má 11 zastavení. [jm, pmv] Literatura: Váňa 1973; Varadzin 2012. Navigační bod: N 50°09'40.60", E 14°01'55.24" (vstup od západu); N 50°09'42.45", E 14°02'19.65" (vstup od východu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na silnici u Dolu Libušín po zelené turistické značce na hradiště. Na lokalitu lze dojít také po zelené značce z obce Libušín, kde je možné zaparkovat. Rizika: V podstatě žádná, hradiště je celoročně snadno přístupné. Předhradí jsou téměř zcela zalesněná, pouze na akropoli s kostelíkem je louka. Okolí: [1] ÒVelká Dobrá (KD), pravěký mohylník (5,3 km). [2] ÒDrnek (KD), zaniklá středověká ves Svídna (7,5 km). [3] ÒJedomělice (KD), tvrz a zaniklá středověká ves Ostrov (10,0 km). Ò LLS snímek (stínovaný model) hradiště s okolím. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ñ Rytina jezdce s kopím na kameni z opěrné zdi Ñ jihozápadního nároží vnitřní hradby na hradišti v Libušíně. Přibližné rozměry 10 × 18 cm. Podle Váňa 1973. LIBUŠÍN, okr. Kladno, Středočeský kraj 199 LÍDLOVY DVORY, okr. Klatovy, Plzeňský kraj Sklárna Stará Huť u Podlesí – Althütte am Vogelsang 2. polovina 18. století Význam: Archeologicky prozkoumaná zaniklá sklárna s unikátně dochovanými základy sklářské haly a stojící částí chladicí pece. Významná technická památka. Historie: Výroba skla patřila od středověku v podhorských a horských oblastech k významným zdrojům obživy. Základem pro vznik skláren na Šumavě bylo dostatečné množství dřeva, potřebné k hutnění skla i výrobě potaše. Také další sklářské suroviny, křemen a vápenec, se zde vyskytovaly v hojné míře. V době největšího rozkvětu sklářství pracovalo na Šumavě více než 120 skláren. Nejstarší šumavská sklárna (Sklenářova Lhota) byla založena na Vimpersku již kolem r. 1359. Na Kašperskohorsku má nejdelší tradici sklářská výroba ve Vogelsangu – Podlesí. Nejstarší sklárna je zde písemně doložena 200 k r. 1584, ale s největší pravděpodobností existovala již o sto let dříve. Po vyčerpání surovin ve svém okolí se sklárny stěhovaly na nová místa, většinou výše do hor, do dosud neobývaných území. Pozůstatky výrobního objektu Stará Huť jsou nejvýše položeným stanovištěm této sklárny, která se od svého založení nejméně pětkrát v rámci hutního okrsku přestěhovala. Její existence spadá do druhé poloviny 18. století, kdy patřila do vlastnictví sklářské rodiny Eisnerů. Asi 600 m jihozápadně pracovala ve druhé polovině 18. století další sklárna. Patrně na konci 18. století se výroba vrátila zpět do Podlesí, kde v r. 1891 deﬁnitivně zanikla. Sklářskou činnost připomíná jméno nejbližšího horského vrcholu – Huťská hora. Na jejím severozápadním svahu ležel další významný, Ó Sklárna Stará Huť u Podlesí. Dnešní stav památky. Foto V. Turek, 2014. £ Plán lokality podle F. Frýdy (nepubl.) a Fröhlich 1991; upravil Č. Čišecký. Æ 3,5 km (8,5 km) dnes zaniklý, výrobní objekt, tzv. ﬂusárna neboli Flushaus (A). Zde se vyráběla z dřevěného popele sklářská surovina potaš neboli ﬂus (též draslo, chemicky uhličitan draselný). Sklárna v Podlesí produkovala duté sklo čiré i barevné, obyčejné i luxusní povahy. Duté sklo bylo při huti z velké části také zdobeno. Dále se vyrábělo tabulové okenní sklo a okenní terče. Typickým výrobkem šumavských skláren byly pateříky (korálky do růženců různých barev – nejčastěji mléčné modré a medově žluté), dále knoﬂíky, umělé kameny imitující drahokamy, části ověskových lustrů imitující horské křišťály či skla do brýlí. *Archeologický výzkum odkryl v odpadních haldách u sklárny pozůstatky vyráběného sortimentu. Výzkum zaniklé sklárny Stará Huť proběhl v l. 1989–1990 a byl společným projektem Muzea Šumavy v Kašperských Horách, Prácheňského muzea v Písku (J. Fröhlich) a Západočeského muzea v Plzni (F. Frýda). Popis: Pozůstatky hutě (B) leží na severovýchodním úbočí Huťské hory, na poměrně příkrém severním svahu u prameniště potoka, v nadmořské výšce 1100 m. Obvod sklářského komplexu je částečně ohrazen zídkou z kamene sebraného na okolních pozemcích. Z areálu sklárny se zachovaly pozůstatky hutní haly s pecemi (C), malého sklípku (D) ležícího východně od hutní haly a dalšího sklípku (E), který patřil k obytnému domu. Hutní hala měla rozměry 14,7 × 13 m. Na základy ve formě 65 cm široké podezdívky z nasucho kladených kamenů, postavené na předem zarovnaném terénu, nasedala roubená LÍDLOVY DVORY, okr. Klatovy, Plzeňský kraj 201 konstrukce, která byla orientována delší osou od jihovýchodu k severozápadu. Vchod haly vedl z jihu, z horní části svahu. Uprostřed haly stála původně cihlová tavicí pec o vnitřních rozměrech 3 × 1 m. Po zániku sklárny byla rozebrána a odvezena; dochovalo se pouze silně do červena propálené dno daných rozměrů (F). Pec měla pravděpodobně čtyři pánve, dvě po každé straně. Na tavicí pec navazovala delší osou kamenná chladicí pec (G) z nasucho kladených kamenů o rozměrech 2,8 × 6,5 m, která se zachovala do výšky téměř dvou metrů díky „konzervaci“ v kořenech mohutného smrku, jenž byl v době svého skácení devadesát let starý a bezmála 30 m vysoký. Středem chladicí pece procházel 1,7 m široký šír (tj. chodba zadního topeniště; srov. Ò Bedřichov u Jablonce nad Nisou; 1), který byl zaklenut dnes zřícenou valenou klenbou, spojovanou maltou. Nad klenbou se nacházel zřejmě první chladicí prostor, z nějž se sklo přesouvalo k dochlazení do bočních prostor chladicí pece, dlážděných cihlami. Ty byly již jen mírně vyhřívané teplým vzduchem proudícím z tavicí pece šírem a dvěma nikami v jeho bocích (2), které vedly do chladicích prostorů (3). Šír sloužil také k obsluze tavicí pece. Na šír navazovala na východní straně kamenná podezdívka (4) pro roubenou konstrukci a musel zde být i východ, jímž se vyvážel z haly popel a výrobní odpad. Stejným směrem byly situovány i odpadní haldy, jejichž pozůstatky můžeme ještě dnes rozeznat podle bohaté rumištní vegetace. Severozápadně od sklárny jsou v terénu patrné zbytky staré úvozové cesty (H), která stoupala k huti šik- 202 LÍDLOVY DVORY, okr. Klatovy, Plzeňský kraj mo svahem a obcházela ji po západní straně. Nedaleko je patrný i počátek vodního náhonu, který přiváděl vodu na hnací kolo brusírny. Po ukončení archeologického výzkumu byl objekt sklárny opatřen přístřeškem a informační tabulí. Další informace o historickém sklářství lze nalézt u lokality ÒBedřichov u Jablonce nad Nisou. [dd] Literatura: Lněničková 1989; Fröhlich 1991, 1995; Anděra – Zavřel a kol. 2003. Navigační bod: N 49°05'27.76", E 13°33'29.32" (lesní cesta u zaniklé sklárny). Přístup: Z parkoviště na silnici č. 169 po zelené turistické značce k rozcestníku „Zhůří“, dále k rozcestníku „Huťská hora“ a zde zahnout doprava na lesní cestu k zaniklé sklárně. Parkovat lze také v osadě Podlesí, odkud vede cesta na jih přes zastavení na Flusárně a dále po zelené turistické značce k lokalitě. × Sklárna během archeologického výzkumu. Foto × J. Fröhlich, 1990. Ó Výřez z Müllerovy mapy z roku 1820, na níž je znázorněna trasa Zlaté stezky vedoucí z Kvildy („Ausser Gefild“) přes Horskou Kvildu („Inner Gefild“), Zhůří („Haydl“) a sklárnu Podlesí („Vogelsang“) směrem ke Kašperským Horám. Podle archivnimapy.cuzk.cz. Ô Poslední podoba sklárny Vogelsang, ležící severně od popisovaných pozůstatků sklárny v Lídlových Dvorech. Podle Kintzl 2005. Rizika: V létě je lokalita značně zarostlá kopřivami. Okolí: [1] ÒZhůří u Rejštejna (KT), zaniklá novověká ves Haidl (0,7 km). [2] Studenec u Stach (PT), pravěké hradiště Obří hrad: N 49°06'13.63", E 13°35'31.25" (2,7 km). [3] Horská Kvilda (KT), rýžovnické sejpy: N 49°03'18.61", E 13°33'08.04" (4,1 km). [4] Kašperské Hory (KT), archeologický skanzen se středověkou úpravnou zlaté rudy: N 49°08'31.19", E 13°33'39.32" (5,6 km). LÍDLOVY DVORY, okr. Klatovy, Plzeňský kraj 203 LÍŠNÁ U ZBIROHA, okr. Rokycany, Plzeňský kraj Zaniklý středověký hrad Řebřík 13.–16. století Význam: Lokalita představuje sídelní komplex tvořený hradem, jeho bezprostředním ekonomickým zázemím a zaniklou středověkou vesnicí. Historie: První písemná zmínka o lokalitě pochází z r. 1318, kdy je v souvislosti s *hradem zmiňován Markvart ze Řebříka, příbuzný pánů ze Žerotína. V průběhu 70. let 14. století se vlastníky hradu stali Habart ze Žerotína a Habart z Dolan. Následně hrad připadl královské komoře a r. 1410 se dostal do zástavy Petru Praseti z Chrástu. V r. 1423 byl zastaven Zikmundem Lucemburským a k r. 1425 je jako majitel Řebříku uváděn Habart z Adlar. V r. 1495 byl hrad z držení Buriana ze Švamberka vyplacen a připojen ke Křivoklátu. Tento rok lze považovat za počátek jeho úpadku, neboť ztratil svůj původní význam. 204 R. 1506 Vladislav II. Jagelonský přenesl podací právo ke zdejšímu kostelu na držitele statku v Ejpovicích. Do této doby lze patrně klást deﬁnitivní zánik hradu a současně také stejnojmenné vsi pod ním. R. 1552 byly ves Líštný, dědina Okrouhlík a řebřícké popluží dány do držení Jiříku Protivci z Entnšlanku, křivoklátskému důchodnímu písaři, který si proto od r. 1570 přidal ke jménu predikát (přídomek) „na zámku Žebříce“ – v té době byl však hrad již nejspíše zpustlý. Výskyt zaniklé lokality v predikátech měšťanů a úředníků na Křivoklátsku a Rakovnicku nebyl po polovině 16. století ojedinělý. Jako poslední majitel hradu byl k r. 1571 zmiňován císařský služebník Václav Ekher; v r. 1607 bylo někdejší řebřícké panství odloučeno od Křivoklátu a pro snadnější správu připojeno ke Zbirohu. Ó Hradní areál od jihovýchodu. Foto Z. Kačerová, 2014. Ò Stísněné nádvoří jádra hradu se studnou vylámaÒ nou do skalního podloží. V pozadí druhé a první předhradí. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Durdík 1977 a Hnízdilová 2006; upravil M. Kuna. Æ 0,5 km Pod hradem stojí kostel sv. Petra a Pavla (P), který původně patřil k zaniklé *vesnici Řebřík. Kostel byl poprvé uváděn v písemných pramenech k r. 1348; jeho dnešní podoba je výsledkem mladších přestaveb. Popis: Z hradu i jeho někdejšího příslušenství se zachovaly dobře přehledné terénní relikty. Řebřík spadá do okruhu hradů, u nichž tvoří palác hlavní obytnou i obrannou stavbu, přičemž takové hrady patřily v době posledních Přemyslovců k těm nejúspornějším. Hradní areál, vystavěný na osamoceném skalním hřebenu, rozdělily příkopy na tři části: před čelem nevelkého hradního jádra (A) vznikla dvě nepravidelná *předhradí (B, C). Ani jedno z nich dnes nevykazuje, s výjimkou novověké zvonice (D) v západní části prvního předhradí, výraznější stopy zástavby. Za pozůstatek zaniklého, spíše lehčího objektu, přiloženého k obvodovému opevnění, by bylo možné považovat nevýraznou plošinu (E), která částečně kopíruje východní hranu prvního předhradí. Na druhém předhradí (B) je patrná pouze terénní hrana (F), která běží po západní straně a končí zároveň s vnější linií druhého příkopu. S jistou mírou pravděpodobnosti je možné tuto terénní situaci považovat za pozůstatek přístupové komunikace do hradního jádra. Je zřejmé, že předhradí hrála nemalou úlohu v rámci obranyschopnosti hradu, neboť oběma procházela přístupová cesta. Úzkému, původně téměř obdélnému jádru (A) hradu dominovala obdélná podsklepená trojdílná palácová stavba (G), orientovaná užší ští- tovou stranou k druhému předhradí a přístupové komunikaci. Z paláce, který byl vytápěn kachlovými kamny, jsou dnes dochovány výrazné terénní relikty s patrným dě- lením interiéru do tří prostor a velmi skromné pozůstatky nádvorní zdi. Dnešní nepravidelný obrys hradního jádra vznikl při sesuvu zásypu, jenž přiléhá k vnitřnímu líci severo- LÍŠNÁ U ZBIROHA, okr. Rokycany, Plzeňský kraj 205 východního úseku zaniklé obvodové hradby. V čele jádra hradu je viditelná hrana (H), kterou lze spojovat právě s průběhem obvodové hradby nebo s branou. V prostoru úzkého nádvoří je dochována částečně zasypaná hradní studna (I), vylámaná do skalního podloží. Od klesajícího skalního hřebene bylo jádro odděleno dalším, nejméně výrazným příkopem (Q). Zaniklou stejnojmennou ves (J), která leží na louce západně od hradu, dnes tvoří málo znatelné 206 *konvexní a *konkávní objekty, nejčastěji kruhového až oválného tvaru. Na většině plochy vesnice se rozkládá pastvina a relikty jednotlivých usedlostí nejsou na povrchu příliš patrné. Zcela na severu se nachází výrazný čtvercový objekt (R), který podle vrstvy uhlíků a přepálené *mazanice zanikl požárem. Pozůstatky hospodářského zázemí hradu, mezi něž patří zaniklý hospodářský dvůr (K) pod severním svahem hradního jádra, rybník (L) a jámový lom (M), *datuje objevená keramika do 13. až LÍŠNÁ U ZBIROHA, okr. Rokycany, Plzeňský kraj 15. století. Na povrchu terénu jsou nejlépe čitelné relikty obdélného areálu *poplužního dvora a pozůstatky vodních děl, jejichž prostor je stále periodicky zaplavován srážkovou vodou. Stopy po získávání stavebního kamene mohou pocházet jak z doby existence dvora, tak z období po zániku celého sídlištního komplexu. Kromě těchto terénních situací jsou na lokalitě patrné také pozůstatky zaniklých komunikací (N) a další menší, převážně zahloubené ojedinělé objekty (O). [jhl] Literatura: Durdík 1977; Durdík – Frolík 1982; Sedláček 1995; Hnízdilová 2006; Durdík – Sušický 2005. Navigační bod: N 49°53'30.22", E 13°47'03.78" (vstup z předhradí). Přístup: Z doporučeného místa parkování před kostelem sv. Petra a Pavla po silnici směrem na Líšnou a u rozcestníku „U sv. Petra“ zahnout doleva k hradu. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Zbiroh (RO), hrad (zámek): N 49°51'30.91", E 13°45'43.08" (4,1 km). [2] ÒDrahoňův Újezd (RO), zaniklá středověká ves Rovný (7,0 km). [3] Drahoňův Újezd (RO), zaniklá středověká ves Cetkov: N 49°50'40.65", E 13°41'14.72" (8,7 km). [4] Točník (BE), zříceniny hradů Žebrák a Točník: N 49°53'25.97", E 13°53'15.45" (7,5 km). [5] Kublov (BE), hradiště Velíz: N 49°56'47.39", E 13°53'15.86" (9,6 km). Ó Terénní relikty zaniklého hospodářského dvora (K). Foto J. Hložek, 2013. Ö Kresebná rekonstrukce hradu. A: Hradní jádro; B: druhé předhradí; C: první předhradí. Podle T. Durdíka. Ò Zaniklý rybník (L) v zázemí hradu. Foto J. Hložek, 2013. LÍŠNÁ U ZBIROHA, okr. Rokycany, Plzeňský kraj 207 LITICE U PLZNĚ, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj Zaniklý středověký hrad 13.–16. století Význam: Jeden z nejstarších šlechtických hradů v Čechách. Archeologicky dobře zachovalá památka, umožňující nejen rekonstrukci středověké hradní zástavby, ale i posouzení dalšího využití lokality v novověku a v období druhé světové války. Historie: *Hrad byl založen na výrazném, ze strategického hlediska výhodném skalnatém ostrohu. Lokalita byla osídlena už v pravěku, přičemž nelze vyloučit, že již v eneolitu byla také ohrazena. V předpolí hradu, v místě dnešní školní budovy z r. 1927, se nacházel další areál, vymezený mělkým příkopem a *valem, který mohl souviset právě s pravěkým využitím lokality. Nejstarší zmínka o hradu pochází z r. 1212, kdy se vyskytuje v predikátu (přídomku) Oldřicha z Litic z rodu Drslaviců. S určitostí nelze říci, zda 208 se predikát vztahoval přímo k samotnému hradu, nebo k jinému objektu, který mohl stát na místě pozdějšího hradu či v jiné části Litic. Vznik kamenného hradu můžeme každopádně datovat do první poloviny 13. století. V r. 1316 hrad dobyl v souvislosti se sporem pánů z Litic Jan Lucemburský, ale zřejmě jej příliš nepoškodil. Jeho majitelé ho získali zpět až po zaplacení pokuty ve výši 200 kop grošů. V r. 1343 byla na hradě podepsána smlouva mezi Drslavici a zástupci plzeňské obce ohledně hranic panství a k r. 1367 byla *vesnice Litice s hradem uváděna jako majetek chotěšovského kláštera, který hrad patrně i s příslušenstvím pronajímal. V r. 1422 zastavil Zikmund Lucemburský některé majetky chotěšovského kláštera Vilémovi z Rýzmberka a v r. 1448 odprodal Litice Bedřichovi z Donína. Ves Litice s „tvrzí“ a dvorem však zů- Ó Hradní jádro oddělené od předhradí mohutným příkopem. Foto J. Marounek, 2010. £ Plán lokality podle Novobilský – Rožmberský 1996 a Hložek 2012; upravil M. Kuna. Æ 0,5 km stala v majetku chotěšovského kláštera až do jeho zrušení v r. 1782. Do 16. století hrad dále střídal držitele a stával se předmětem majetkoprávních sporů. Před r. 1543 nechal Václav Běšín z Běšin opravit „litickou tvrz“. Tou se nejspíše myslí jádro hradu, které bylo v té době ještě obyvatelné a využívané spíše hospodářsky, pro což hovoří i povrchové nálezy keramiky tohoto stáří v hradním areálu. V průběhu 16. století hrad nejspíše zanikl a od té doby sloužil jako zdroj stavebního materiálu. Ruiny hradu ve strategicky výhodné poloze byly potom ještě využity během druhé světové války jako kontrolní stanoviště německé armády. Popis: Hrad se nachází na výrazném spilitovém ostrohu s nadmořskou výškou 350 m, který obtéká na jižní a západní straně Litický potok. Jeho dispozice je dvojdílná – skládá se z *předhradí (B) a vlastního jádra (A). Čelo hradu zajišťoval zdvojený šíjový příkop se dvěma valy. Vnějším příkopem (C) dnes vede cesta směřující k zadní části školní budovy. Z druhého příkopu a valu jsou kvůli relativně nedávnému zemědělskému využití patrné jen nevýrazné terénní vlny, které jsou lépe než v terénu vidět na trojrozměrné vizualizaci hradu. Půdorys předhradí připomíná stranově obrácené písmeno „L“. Na západní straně je předhradí vymezeno mohutným příkopem (D), který je vylámán do skalního podkladu a přibližně ve dvou třetinách šíře ostrohu se téměř pravoúhle stáčí k západu. Toto zdánlivě komplikované řešení mělo svůj význam: při stavbě příkopu bylo získáno nemalé množství stavebního materiálu a zároveň mohla přístupová komunikace vést lépe hájitelnou zú- ženou částí předhradí mezi příkopem a prudkým svahem hradního ostrohu. Příchozí tak byl nucen obcházet čelo hradního jádra až k místu nástupu na most, který spojoval předhradí s vysunutou branskou věží (E). Brána byla původně opatřena kolébkovým padacím mostem. Vlastnímu hradnímu jádru (A) nepravidelného lichoběžníkovitého půdorysu dominoval samostatně stojící okrouhlý *bergfrit, jehož pozůstatkem je výrazný kuželovitý útvar (F). Na západní straně byl situován rozměrný dvoutraktový palác (G), dochovaný v podobě výrazných terénních reliktů a několika řádek lícovaného nadzemního zdiva. Zástavba podél severní strany (H) bývá interpretována jako boční palácové křídlo, vměstnané mezi obvodovou hradbu a kratší, severní zeď paláce, který byl přistaven k západní hradbě jádra. Za předpokladu, že se do hradního jádra vstupovalo od severu, by však existence takového palácového křídla značně komplikovala komunikační schéma této části hradu. Jako LITICE U PLZNĚ, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj 209 pravděpodobnější se proto jeví, že jde o zástavbu pozdně gotického stáří nebo ještě mladší, tedy o budovy z období, kdy již redukovaný hradní areál zdaleka neplnil všechny své původní funkce. V té době bylo totiž hradní jádro přístupné po náspu (I), který uzavíral jižní vyústění příkopu mezi jádrem a předhradím. Tento násep na východní straně koresponduje se zaniklou cestou (J) směřující svahem k aglomeraci pod hradem. Jižní a částečně také západní stranu jádra hradu chránil *parkán (K), v jehož jižní části a v prostoru jihozápadního nároží nacházíme stopy zástavby. Některé z těchto objektů, zejména dvojdílná stavba nad jižní, vnější hranou parkánu, kterou poškodilo lámání kamene, působí spíše jako provizorium či kontrolní stanoviště z druhé světové války (L). Pozůstatky zástavby parkánu v místech jihozápadního nároží však svědčí o existenci rozměrnějších kamenných, patrně podsklepených budov (M). Zajímavé je, že právě jižní a západní strana hradu byla zajištěna parkánem, přestože jsou tyto části hradního areálu nejlépe chráněny příkrými skalními stěnami. Smysl parkánu v této části hradního jádra, která byla z prostoru podhradní aglomerace vystavena největší pozornosti, je tak možné hledat spíše v oblasti tzv. demonstrační architektury. Ve svahu pod západním vyústěním příkopu leží nevelký *konkávní objekt kruhového půdorysu o průměru 2,5 m (N). Je umístěn přímo nad dnešní silnicí spojující Litice, Dobřany a Plzeň-Valchu. Vzhledem k rozměrům i poloze objektu se jako nejpravděpodobnější jeví, že se jednalo o kontrolní stanoviště či kulometné hnízdo z období druhé světové války. 210 LITICE U PLZNĚ, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj Ñ Letecký snímek hradního areálu. Foto L. Šmejda, 2009. Ô Trojrozměrná vizualizace reliktů hradu. Podle Hložek 2012. × Hradní areál v pohledu od jihovýchodu. Foto × Z. Kačerová, 2014. Klikatý zákop (O) při severní hraně předhradí má pak nejspíše rovněž souvislost s tímto druhotným využitím hradního areálu. Z lokality se nabízí výhled na jižní část Plzně a centrum někdejší vsi Litice s gotickým kostelem sv. Petra a Pavla. Počátky kostela, vystavěného patrně na místě starší stavby, je možné *datovat do první poloviny 14. století. Exteriér si uchoval řadu původních kamenných architektonických prvků včetně románských článků, které byly v gotické stavbě použity druhotně. [jhl] Literatura: Durdík 1978; Novobilský – Rožmberský 1996; Durdík 2009; Hložek 2012. Navigační bod: N 49°41'57.61", E 13°21'06.98" (vstup z předhradí). Přístup: Z doporučeného místa parkování v ulici K Valše obejít hrad k jeho vstupu z východu. [4] Dobřany (PJ), kamenný most, pravděpodobně z počátku 15. století: N 49°39'22.36", E 13°17'14.54" (6,6 km). Rizika: Žádná. Díky dlouhodobému využití hradního jádra jako pastvin a díky stabilní údržbě je hradní areál dobře přehledný. [5] Úherce u Nýřan (PS), vyhlídková věž u přírodní rezervace Nový rybník: N 49°41'37.40", E 13°14'22.22" (8,0 km). Okolí: [1] Plzeň (PM), mohylník střední a mladší doby bronzové v poloze Nová Hospoda: N 49°42'59.11", E 13°18'49.97" (3,3 km). [2] Štěnovice (PJ), židovský hřbitov s náhrobky od první poloviny 19. století: N 49°40'26.14", E 13°24'23.58" (4,9 km). [3] Plzeň (PM), Západočeské muzeum: N 49°44'41.53", E 13°22'44.65" (5,5 km). LITICE U PLZNĚ, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj 211 LOUŇOVICE POD BLANÍKEM, okr. Benešov, Středočeský kraj Pravěké hradiště a středověký hrad na vrchu Velký Blaník 6.–5. století př. Kr., středověk Význam: Legendární místo české mytologie; inspirace umělců, zejména z období národního obrození. Na vrcholu kopce stálo menší pravěké hradiště, jehož střední část překryl a zničil středověký hrad. Historie: Pravěké *hradiště na vrchu Blaník má některé společné rysy s hradišti z mladší a pozdní doby bronzové (ÒRejkovice, ÒMukov), a to umístění v krajině izolovaně od svého zemědělského zázemí, kamenné *valy kolem nejvyššího bodu kopce, zapojení přírodních skalisek do umělého ohrazení, členění na *akropoli a *předhradí a absenci příkopů. Na druhé straně se od těchto hradišť liší svou malou rozlohou (kolem 2 ha) a zejména stářím – i když původ v pozdní době bronzové není zcela vyloučen, přesvědčivě *datovat lze lokalitu až do pozdní doby halštatské 212 a časné doby laténské (6.–5. století př. Kr.). Do tohoto období patří jak objekty, které zjistil výzkum v r. 1940, tak nálezy získané *povrchovým sběrem v 70. letech (kamenné mlýny tzv. řeckého typu). Prozkoumanými pravěkými objekty byly mírně zahloubené oválné „chaty“ o delších rozměrech 4 a 8 m. Zda šlo o skutečné domy, jejich části, nebo objekty jiné funkce, není zcela jasné, každopádně v nich nebylo objeveno otopné zařízení, což hypotézu o obytném účelu poněkud oslabuje. Středověké historické prameny zmiňují na hoře Blaník *hrad, avšak z nich samotných nevyplývá, zda měl stát na vrcholu Velkého Blaníku, nebo na sousedním kopci Malý Blaník. Teprve povrchový *archeologický průzkum T. Durdíka v 90. letech vyloučil jako místo středověkého hradu Malý Blaník, na němž byl pouze neopevně- Ó Hora Blaník, pohled od jihozápadu. Foto J. Marounek, 2008. £ Plán lokality podle Šolle 1988; upravil M. Kuna. Æ 2,0 km ný pozdně středověký dům či lovecký srub. Poblíž později vznikla barokní kaple sv. Máří Magdaleny. Je tedy velmi pravděpodobné, že hrad stál na Velkém Blaníku a lze jej ztotožnit s vnitřním kamenným ohrazením uvnitř původního pravěkého hradiště. Středověké nálezy jsou ostatně z Velkého Blaníku známy i z *archeologických výzkumů. Jako k mnoha jiným horám se rovněž k Blaníku vázala a váže řada pověstí. Např. v r. 1404 se zde údajně scházeli poutníci ve víře, že jsou v hoře pohřbeni apoštolové Petr a Pavel. Kořeny slavné pověsti o blanických rytířích, kteří v nitru Blaníku čekají, až budou moci vyjet na pomoc české zemi, sahají zřejmě až do 16. století. Populární inspirací umělců se tato báje stala zejména v době národního obrození v 19. století. Kámen z vrchu Blaník byl v r. 1868 zabudován do základů Národního divadla v Praze a na hoře se v tomto období konala i masová politická shromáždění. Popis: Velký Blaník (632 m n. m.) tvoří výraznou krajinnou dominantu. V jeho vrcholových partiích se objevují četné výchozy ortoruly, vytvářející suťová pole a skalní stěny. Mezi tyto skalní útvary jsou v několika pásech vloženy kamenné valy. Vnější pás valů (A) je nejmohutnější a má celkovou délku 545 m. Jeho původní šířka se pohybovala kolem 4–5 m, avšak líce hradby nebyly při archeologickém výzkumu dobře rozlišitelné; někdejší výšku hradby lze odhadovat na 2 m. Před valem nebyl zachycen příkop. Do vnějšího ohrazení byl vestavěn střední pás valů (B), a to tak, že v jižní a jihovýchodní části hradiště splývá s valem vnějším, resp. se skalním výchozem. I tato fortiﬁkace může být pravěká. LOUŇOVICE POD BLANÍKEM, okr. Benešov, Středočeský kraj 213 Vnitřní pás valů (C) má obdélníkový půdorys a byl stavěn poněkud jinou technikou. Uvnitř tohoto ohrazení se rýsuje příkop (D). Je pravděpodobné, že vnitřní val a příkop souvisely se středověkým hradem, který byl zřejmě postaven převážně ze dřeva. Před jeho výstavbou byl terén nejspíše uměle zarovnán (viz poměrně rovnou hranu na vnitřní straně příkopu), což mohlo poškodit starší relikty pravěkého areálu. Kromě toho zničila jádro akropole i stavba rozhledny v r. 1895 (přestavěna v r. 1941). [mk] Ó Vnější kamenný val v severovýchodní části obvodu hradiště. Foto J. Marounek, 2008. Ô Svatý Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z hory, ilustrace Věnceslava Černého ke Starým pověstem českým Aloise Jiráska (1898). Literatura: Šolle 1988; Čtverák a kol. 2003; Waldhauser 2012a. Navigační bod: N 49°38'29.75", E 14°52'16.78" (vstup od jihozápadu). Přístup: Z parkoviště na silnici č. 150 z Louňovic do Načeradce po červené turistické značce lesem až na lokalitu na vrchu Velký Blaník. Rizika: Bez vážných rizik. Povrch kamenných valů i okolních skal může být kluzký. Okolí: [1] Louňovice pod Blaníkem (BN), ruiny barokní kaple sv. Máří Magdaleny na kopci Malý Blaník: N 49°37'48.08", E 14°51'49.32" (1,4 km). [2] Louňovice pod Blaníkem (BN), zbytky středověkého objektu na kopci Malý Blaník: N 49°37'39.39", E 14°51'52.90" (1,7 km). [3] Kondrac (BN), románský kostel sv. Bartoloměje: N 49°40'00.43", E 14°53'03.27" (2,9 km). [4] Načeradec (BN), románský kostel sv. Petra a Pavla: N 49°36'41.11", E 14°54'25.56" (4,2 km). 214 LOUŇOVICE POD BLANÍKEM, okr. Benešov, Středočeský kraj MALOVICE U ERPUŽIC, okr. Tachov, Plzeňský kraj Pravěké mohylové pohřebiště 1600–1000 př. Kr. Význam: Dobře zachovalé mohylové pohřebiště, které nebylo jako jedno z mála v minulosti téměř narušeno. Historie: První osídlení doby bronzové se v západních Čechách objevilo teprve na přelomu starší a střední doby bronzové a plně se rozvinulo až ve střední době bronzové ve formě českofalcké mohylové kultury. Jedním z charakteristických znaků této *archeologické kultury je způsob pohřbívání. Nad hroby bývaly navršovány mohylové náspy, které jsou v lesích mnohdy dodnes patrné. Jejich množství svědčí o intenzivním a soustavném osídlení celé oblasti. Velmi často byla základem *mohyly vnitřní kamenná konstrukce a *kamenný věnec v kombinaci s hliněným náspem. Pohřbívalo se kostrově i žárově a pod jedním mohylovým náspem bylo často uloženo více pohřbů. Nápadný je roz- Æ 1,0 km díl v bohatství výbav mezi jednotlivými hroby, který je připisován vzrůstajícím sociálním rozdílům mezi zemřelými. Nejbohatší z pohřbů byly vybaveny především množstvím bronzových šperků, někdy i šperky ze zlata nebo z jantaru, bronzovým nářadím a zbraněmi (dýkami, poprvé se objevují meče) a velkým množstvím keramiky. V mladší době bronzové se nad hroby nadále budovaly mohyly, ale zemřelí byli vždy spalováni a jejich ostatky se ukládaly v nádobách („popelnicích“), zpravidla zapuštěných v jamce do původního terénu. Na Stříbrsku byly ve starší fázi mladší doby bronzové spálené kosti roztroušeny na ploše o velikosti, jakou by zabíralo nespálené tělo; do nádoby byly ostatky ukládány až v mladší fázi. V Malovicích bylo celkem prokopáno šest mohyl. Pět z nich zkoumal už v 70. letech 19. století tehdejší Ó Pohled od přístupové lesní cesty na mohylník. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle archivu ARÚP, PY-473002; upravili M. Langová a Č. Čišecký. 215 majitel panství, hrabě Kinský. S *archeologickým výzkumem pohřebiště pak pokračoval v srpnu r. 1933 O. Eichhorn, který prozkoumal jednu již dříve narušenou mohylu. Od té doby na lokalitě žádné výzkumy neprobíhaly, jen v 70. letech minulého století byl zhotoven geodetický plán pohřebiště. Na základě dosavadních poznatků je možné *mohylník zařadit právě do střední a mladší doby bronzové. Nalezené *artefakty jsou uloženy v muzeu ve Stříbře. Popis: Zhruba 1 km jižně od obce Malovice se v lese v poloze s názvem „K Valečkovu mlýnu“ rozprostírá mohylové pohřebiště z doby bronzové. Je zde zachováno téměř 30 mohyl, z nichž některé dodnes dosahují výšky až 2 m. Mohyla prokopaná O. Eichhornem patří se svým průměrem 12 m a výškou téměř 2 m k největším na lokalitě a také je jediná, u níž známe podobu vnitřní konstrukce a jejího hrobového inventáře. Obvod mohyly byl tvořen věncem o síle 80 cm a výšce 50 cm z nepravidelně vyskládaných kamenů. V její severní polovině se 216 MALOVICE U ERPUŽIC, okr. Tachov, Plzeňský kraj nacházel 90 cm vysoký kamenný kužel. Vzhledem k tomu, že v jednom z bronzových náramků se nalezly zbytky lidských kostí, bylo tělo do hrobu pravděpodobně uloženo nespálené. Vnitřek kužele zřejmě vyplňoval dutý prostor – pohřební komora. Pod kamennou konstrukcí byla uložena celá řada artefaktů: dvojuchá amfora na nízké nožce s typickou rytou výzdobou ve tvaru zavěšených trojúhelníků, mísa s uchem, šest zdobených bronzových náramků různého typu, dvě bronzové jehlice a bronzový prsten se dvěma spirálkami. V jižní části mohyly byla odkryta druhá kamenná konstrukce, zřejmě pozůstatek po druhé komoře, která v jednom místě dosahovala až k povrchu náspu. Její dno bylo vydlážděno mohutnými kameny, na nichž se nacházely další, uvolněné z klenby komory. Uvnitř byly nalezeny jen zlomky dvou jehlic a hromádka dřevěných uhlíků. Mohylu lze *datovat do střední doby bronzové. Na lokalitě dodnes nebyla většina mohyl narušena a můžeme se jen domnívat, jaká tajemství ještě skrývají. Takto dochovaných a neprozkoumaných mohylníků u nás již mnoho Ñ LLS snímek (stínovaný model) mohylníku. Na snímku jsou patrné i další mohyly, které nebyly při zaměřování v terénu rozpoznány. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ñ Kamenná konstrukce mohyly ze Stříbra-Butova. Ñ Opakovaný odkryv již prozkoumaného náspu v r. 2013. Uprostřed mohyly je patrná vydlážděná rovná plocha, na kterou bylo uloženo tělo zemřelého. Foto Z. Kačerová, 2013. × Nálezy z mohyly prokopané O. Eichhornem v r. 1933. Amfora (výška 132 mm, šířka dna 76 mm), detail hlavice bronzové jehlice (průměr 45 mm) a bronzový prsten (průměr 18 mm). Archiv ARÚP, TX195802982. není, a je proto třeba je chránit – ať již před narušením lesní těžbou, nebo před zásahy zlodějů. [ml] Literatura: Eichhorn 1934, 1937; Šaldová 1967; Čujanová-Jílková 1970; Šaldová 1975. Navigační bod: N 49°46'52.30", E 13°03'16.98" (severozápadní okraj lokality). Přístup: Z doporučeného místa parkování na silnici z Malovic do Butova po cestě podél lesa a odbočit vlevo na lesní cestu k lokalitě. Rizika: Po velkých deštích může být cesta rozbahněná. Okolí: [1] Stříbro (TC), mohylník v poloze Butov s odkrytou konstrukcí jedné z mohyl: N 49°46'36.37", E 13°02'53.41" (0,8 km). [3] Stříbro (TC), Hornický skanzen: N 49°45'08.44", E 13°00'32.60" (4,7 km). [4] Sviňomazy (TC), zřícenina hradu Sviňomazský hrádek: N 49°50'08.15", E 13°02'55.41" (6,0 km). [2] Erpužice (TC), mohylník: N 49°48'09.88", E 13°03'39.69" (2,3 km). MALOVICE U ERPUŽIC, okr. Tachov, Plzeňský kraj 217 MALŠICE, okr. Tábor, Jihočeský kraj Zřícenina středověkého hradu Příběnice 13.–15. století Význam: Lokalita představuje rozsáhlou zříceninu zaniklého sídlištního komplexu tvořeného hradem, předhradím, hospodářským dvorem a speciﬁckou, k hradu připojenou aglomerací městského typu – tzv. latránem. Historie: Hradní areál byl založen v první polovině 13. století na severním okraji rozsáhlého vítkovského dominia jako nejnáročnější vítkovský stavební podnik. Do písemné evidence vstoupil v r. 1243, kdy je jako jeho majitel uváděn Vítek z Příběnic. K dalšímu rozvoji *hradu došlo nejspíše v l. 1262–1347, kdy byl objekt v majetku Jindřicha z Rožmberka a jeho syna Petra. Za Petra z Rožmberka již k Příběnicím náležel také hrad Příběničky (ÒŘepeč) na protějším břehu Lužnice. Obě lokality byly provázány nejen komunikačně (kamenným mostem), ale 218 také provozně. Mezi l. 1347–1369 byl rodový majetek, představovaný oběma hrady, rozdělen mezi Petrovy syny: Oldřichovi zůstaly Příběnice, Petru a Joštovi Příběničky. Rozděleno bylo i dominium, které k hradům patřilo: k Příběnicím připadlo levobřeží Lužnice, Jistebnicko a Soběslavsko, zatímco k Příběničkám pravobřeží s několika *vesnicemi a městečkem Jistebnice. Po smrti bratří Jindřich z Rožmberka majetek opět scelil. Za jeho vlády se staly Příběnice prominentním vězením – v r. 1394 zde byl vězněn i Václav IV. Nejbouřlivější etapou života prošel hrad za Oldřicha z Rožmberka, který se dostal do konﬂiktu s táborskou obcí. Na rožmberských hradech byli postupně vězněni husitští kněží – na Příběnicích to byl v r. 1420 Václav Koranda. S jeho vězněním bývá spojováno dobytí hradu, které je v historické literatuře popi- Ó Torzo osmibokého bergfritu (H) v čele hradního jádra. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle zaměření manželů Menclových; upravili J. Hložek a M. Kuna. Æ 0,5 km sováno jako vzpoura zajatých kněží podpořená náhlou vojenskou akcí. Archeologické situace v podobě terénních reliktů v předpolí hradu však dokládají poněkud jinou skutečnost. Obsazení hradu totiž předcházelo obléhání, přičemž obléhací práce měly přehrazením přístupové komunikace izolovat hrad s *latránem od okolí. Dobytí hradu však bylo asi skutečně rychlejší, než Táborští předpokládali, a obléhací práce tak zůstaly nedokončeny. Na základě dohody mezi táborskou obcí a Oldřichem z Rožmberka, uzavřené r. 1437, byl hrad i s latránem zbořeny a již nebyly obnoveny. Popis: Hrad stojí na rozsáhlé protáhlé skalnaté ostrožně obtékané řekou Lužnicí. Přirozeným uspořádáním terénu bylo místo nejlépe chráněno na severovýchodní straně, kde strmé svahy ostrohu místy přecházejí v kolmou skalní stěnu. Pozvolnější jihozápadní stranu hradního areálu zajišťoval nejen hradební okruh, ale také opevnění (M) latránu, založeného na plošině v říční nivě. Hradní ostrožnu předělovaly dva mohutné příkopy (E, F), vylámané do skalního podkladu, které oddělovaly hradní jádro od *předhradí a předhradí od široce se rozevírajícího předpolí hradu. Hradní jádro (A) je nejlépe dostupné z prostoru latránu po lesní pěšině (G), která strmě stoupá podél severní strany ostrohu. I v letních měsících je docela dobře přístupné a přehledné. Jádro lze rozdělit do čtyř částí. Jihozápadní části dominoval samostatně stojící unikátní osmiboký *bergfrit (H), vystavěný z lomového zdiva a zpevněný v nárožích mohutnými tesanými kvádry. Za věží se rozkládal menší, snad původně prázdný dvorek (I); obvod i čelo hradního jádra zajišťovala kamenná hradba. Střední část zaujal rozsáhlý palácový komplex (J) s několika křídly kolem úzkého nádvoří, který byl přístupný průjezdem v severním křídle. Na severozápadě dominovala hradnímu jádru druhá čtverhranná věž (K). Hrad byl v rámci mladších stavebních aktivit, datovaných do 14. století, vybaven dodnes přesně nelokalizovanou kaplí. Hradní jádro bylo přístupné úzkým koridorem (L), který vedl podél jihozápadní strany hradu do prostoru nejníže položeného prvního nádvoří, z nějž se vstupovalo do palácového komplexu ve střední části jádra. Na jihozápadní straně přiléhal k tomuto koridoru latrán (C), který se rozkládal pod hradem. Relativně mimo logiku středověkých fortiﬁkačních systémů stojí zajištění severovýchodní strany jádra *parkánem (N) se dvěma čtverhrannými *baštovitými objekty nad téměř kolmou skalní stěnou. Pokud toto opevnění skutečně souviselo s obranou hradu, je možné jeho význam spatřovat spíše v oblasti tzv. demonstrační architektury. Ze sta- MALŠICE, okr. Tábor, Jihočeský kraj 219 vebního hlediska jsou Příběnice plně srovnatelné s náročnými královskými hrady s tzv. obvodovou zástavbou. Předhradí (B) dnes nevykazuje stopy zástavby. Je však zřejmé, že veškeré dostupné zděné konstrukce, včetně obvodové hradby, zanikly v důsledku pozdějšího rabování stavebního materiálu. Ostatní části hradního komplexu byly po zániku mostů přes příkopy mnohem hůře dostupné, takže jejich zástavba zůstala této systematické devastace v novověku i v době nedávné ušetřena. Před vnější hranou prvního příkopu, který silnice překonává po úzkém 220 MALŠICE, okr. Tábor, Jihočeský kraj náspu (O), jsou na pravé straně patrné pozůstatky obléhacích prací (D), narušené současnou cestou. Za nimi je pak v mírném svahu dochován těžební areál, hustě porostlý křovinami. Tvoří ho rozsáhlé *konkávní objekty (V), které souvisely s výstavbou obléhací fortiﬁkace před čelem hradu. Předhradí je přístupné od rozcestníku „Příběnice-u hradu“, odkud je možné prohlédnout si celý jeho prostor s *úvozovou cestou. Ta směřuje do latránu pod hradem a k zaniklému mostu přes druhý příkop, po jehož překonání se vstupovalo do hradního jádra. V širším předpolí hradu zachytil *povrchový archeologický průzkum svazky hlubokých úvozových cest (X), které souvisely s provozem hradního areálu a latránu a s mostem přes Lužnici spojujícím příběnický latrán s komplexem hradu Příběničky. Původní přístupovou komunikaci, která prochází kolem zaniklého hospodářského dvora (Y), uzavíraly před čelem hradu nedokončené obléhací práce (D), tvořené nasypanými *valy. Hospodářský dvůr, rovněž zmiňovaný v písemných pramenech, je dochován v podobě méně výraz- ných terénních reliktů. V prostoru předhradí se přístupová cesta, dnes tvořená mohutným úvozem, větvila: první (Q) z větví směřovala ke druhému příkopu a dále do hradního jádra, druhá (R) se v jihozápadní části předhradí stáčela do latránu. Je tak zřejmé, že přístup do latránu byl pod stálou kontrolou hradní posádky – příchozí musel nejprve projít po mostě přes první příkop první branou (S) do předhradí, a pak teprve mohl pokračovat dále do opevněné aglomerace pod hradem (C). V prostoru jižní části latránu jsou dobře dochovány části zástavby (T) a směrem k východu i jejího opevnění v podobě kamenné hradby (M). Hradba zajišťovala celý obvod podhradního městečka a na jeho severní straně nasedala až k západní obvodové zdi hradního jádra. S protilehlým hradem Příběničky byly Příběnice propojeny dnes zaniklým kamenným mostem přes Lužnici. Levobřežní opěra mostu (U), včetně komunikace vedoucí latránem, je dodnes mezi relikty někdejší zástavby velmi dobře patrná. [jhl] Literatura: Menclová 1972a; Sedláček 1996; Durdík – Sušický 2002; Durdík 2009; Hložek 2011. Rizika: Silnice, která vede k penzionu, může být kvůli značnému převýšení v zimním období hůře sjízdná. [5] Dobronice u Bechyně (TA), mohylník: N 49°20'57.56", E 14°31'24.36" (5,6 km). Okolí: [1] ÒŘepeč (TA), zřicenina hradu Příběničky (0,3 km). [6] Dražice u Tábora (TA), hradiště: N 49°24'26.90", E 14°35'36.38" (2,8 km). [2] Řepeč (TA), halštatská mohyla: N 49°23'39.98", E 14°33'21.01" (0,5 km). [3] ÒŘepeč (TA), pravěký mohylník (2,0 km). [4] Slavňovice (TA), hradiště Velišov: N 49°22'50.83", E 14°31'46.26" (2,7 km). Ó Zaniklá úvozová cesta směřující od první brány přes předhradí do hradního jádra a do latránu pod hradem. Foto J. Hložek, 2006. Ô Terénní relikty obléhacích prací v předpolí hradu. Foto J. Hložek, 2006. Navigační bod: N 49°23'33.28", E 14°33'40.31" (střed hradu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u penzionu pod hradem po silnici se žlutou turistickou značkou přes původní latrán do hradního jádra. Parkovat lze také v obci Bečice, odkud vede trasa po silnici k řece Lužnici, u níž se napojuje na červenou turistickou značku k rozcestníku „Příběnice-podhradí“. MALŠICE, okr. Tábor, Jihočeský kraj 221 MARKVARTICE U SOBOTKY, okr. Jičín, Královéhradecký kraj Čtyřúhelníkové valy doby laténské 300–50 př. Kr. Význam: Jediná památka typu Viereckschanze ve východních Čechách. Historie: Čtyřúhelníkové valové areály (k jejichž označení se používá také německý výraz Viereckschanzen) představují výrazný typ památky z mladší a pozdní doby laténské. Na starých mapách jsou často označovány jako „švédské šance“, protože připomínají vojenské pevnosti z doby třicetileté války (srov. ÒVolary, ÒTřebel). Čtyřúhelníkové areály doby laténské jsou ohrazeny rovněž *valy a příkopy, ale jejich příkopy mají hrotité dno a nejsou přerušeny kvůli vstupu (předpokládá se, že dovnitř se vcházelo po dřevěném mostku nebo lávce). U novověkých polních *opevnění bývá příkop vanovitý. Funkce laténských ohrazených areálů byla od počátku předmětem vědeckých diskuzí. Kvůli řídké zá- 222 stavbě doložené *archeologickými výzkumy mnozí badatelé stále věří v původní interpretaci ohrazení jakožto svatyní. Podle tohoto názoru sloužila ohrazení k shromažďování osob a rituálnímu obětování keltským božstvům v posvátných okrscích, resp. obětních šachtách či studnách. V poslední době se však stále častěji objevuje názor, že čtyřúhelníkové valy byly určeny především k sídlení, a představují tak speciﬁcký typ ohrazeného dvorce vyšší společenské vrstvy. To ovšem zcela nevylučuje ani možnost, že se zde širší komunita scházela ke společným rituálům či jiným společenským aktivitám. Hlavní oblastí výskytu čtyřúhelníkových valových areálů je Bavorsko, odkud se jako typická laténská sídlištní forma rozšířily i do Čech. Nejvíce případů je proto známo z jihozápadních a jižních Čech; ve východ- Ó Pohled na valy od západu. V pozadí mezi valy vrch sopečného původu Veliš, nad kterým prý o rovnodennosti vychází slunce. Foto Z. Kačerová, 2013. Ö Letecký pohled na lokalitu v době, kdy byla zeÖ mědělsky obdělávána. Foto M. Gojda, 2007. £ Plán lokality A. Danielisová. Æ 0,5 km ní části země je zatím doložen jediný zástupce, a to právě u Markvartic na Jičínsku. Lokalita je označována též jako „Žižkovy valy“, což souvisí více s lidovou představivostí než historickou realitou. Na přelomu 60. a 70. let 20. století zde byl uskutečněn archeologický výzkum Severočeského muzea v Liberci, při kterém bylo prozkoumáno několik sídlištních objektů včetně ohradního příkopu a valu. Stopy po laténském osídlení zjistil výzkum i vně areálu, kde byla kdysi provozována specializovaná výroba. Nalezena zde byla kovářská dílna (A) s železářskou struskou, hliněnými dyznami k pecím, metalurgickými nástroji, tyglíky (tavicími kelímky) a nezpracovanou železnou rudou. V souladu s typickou architekturou čtyřúhelníkových ohrazení byla v jihovýchodním rohu odkryta nadzemní halová stavba (B) a v severozápadním rohu zahloubená chata. K mimořádným nálezům patří jáma (C) se zbytky dřeva a spáleným prosem, která byla v minulosti považována za součást rituálního objektu „keltské svatyně“. Pravděpodobnější ale je, že areál měl sídelní funkci, kterou předpokládáme i u dalších lokalit stejného typu. Ve vnitřním prostoru ohrazení byl také odkryt žárový hrob (D). Aktivity v areálu lze *datovat do 2.–1. století př. Kr., některé objekty jsou však asi o století starší, a stavbě ohrazeného areálu tak patrně předcházely. Místní nálezy jsou poměrně bohaté a zahrnují i méně obvyklé předměty jako např. bronzové ozubené kolečko, zlomek skleněného korálu, zlomek pochvy meče či bronzové a železné spony. K novějším pozoruhodným objevům z okolí se řadí stříbrná mince – tetradrachma z oblasti Černomoří. Tyto nálezy naznačují, že lokalita mohla patřit k významnějším sídlištím, která udržovala kontakty i se vzdálenými oblastmi. Nalezen byl například kamenný rotační mlýnek z dílen v Rábech pod Kunětickou horou. Není vyloučeno, že zde sídlili specializovaní řemeslníci a obchodníci. Popis: Markvartický areál má lichoběžníkovitý půdorys o délce stran 150–180 × 95–125 m. Dochované valy na jižní a severní straně dodnes dosahují výšky až 3,5 m, na jižní straně je navíc zachován příkop. Nejzachovalejší je právě jižní část valů a příkopů; naproti tomu východní a západní strany byly rozorány a jsou z nich dnes patrné jen nevýrazné terénní MARKVARTICE U SOBOTKY, okr. Jičín, Královéhradecký kraj 223 vlny. Původní vstup (E), do kterého patrně vedla dřevěná lávka, se nacházel zřejmě na východní straně. Lokalita je dnes upravena jako archeologická rezervace. Na polní cestě ze silnice Markvartice–Hřmenín je umístěn informační panel a další tabule jsou instalovány uvnitř plochy valů. Východním směrem se u hřmenínského hřbitova nachází vyhlídka s dalšími informacemi. [ad] Literatura: Waldhauser 1971, 1975; Venclová 1998; Waldhauser 2004. Navigační bod: N 50°25'00.61", E 15°12'12.46" (střed lokality). Přístup: Z doporučeného místa parkování na cestě mezi Markvarticemi a Hřmenínem polní cestou na západ k valům. 224 Rizika: Žádná. Okolí: [1] Rakov u Markvartic (JC), zaniklá tvrz: N 50°25'28.56", E 15°13'33.73" (1,7 km). [2] ÒVesec u Sobotky (JC), pravěké a raně středověké hradiště Poráň a pravěká obřadní jeskyně (8,7 km). [3] Podkost (JC), hrad Kost: N 50°29'24.63", E 15°08'06.54" (9,4 km). [4] Troskovice (SM), pravěké a raně středověké hradiště Semín: N 50°30'28.23", E 15°11'54.63" (10,0 km). [5] Troskovice (SM), pravěké hradiště a hrad Trosky: N 50°30'58.70", E 15°13'51.14" (11,1 km). MARKVARTICE U SOBOTKY, okr. Jičín, Královéhradecký kraj Õ Val areálu na jižní straně. Foto J. Marounek, 2008. MIRKOVICE, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj Středověký areál dobývání zlata 12.–14. století Význam: Rozsáhlý areál dobývání zlata s dochovanými sejpy, haldami a hraničními kameny. Historie: Historie dobývání drahých rud v povodí Jíleckého potoka, na němž fungoval rozsáhlý těžební areál u Mirkovic, se začala psát ve 14. století. V této době zde, mimo jiná sídliště, existovalo pět vsí (Černice, Skřidla, Svince, Mojné a Žaltice) se zlatými *doly (lat. aurifodinae), které odkázal šlechtic Bavor III. ze Strakonic listinou datovanou do 2. února 1315 cisterciáckému klášteru ve Zlaté Koruně. Rozvoj dobývání a následného zpracování barevných a drahých kovů (tedy i zlata), které bylo rozvíjeno např. na českokrumlovském *hradě, je spojován s působením šlechtických rodů Vítkovců a především jejich následovníků, Rožmberků. Jedno takové zařízení na zpracování a tavbu rudy Æ 1,0 km z přelomu 13. a 14. století bylo nalezeno v prostoru dnešního druhého hradního nádvoří v Českém Krumlově. Zdá se, že vytěženou rudu Vítkovci hutnili a čistili a získaný drahý kov dále se ziskem prodávali, aniž by ho zpracovávali např. do podoby mincí. Díky této činnosti patrně nashromáždili v relativně krátké době značný majetek. Kromě výše uvedené zmínky v listině z r. 1315 nemáme o dobývání zlata v povodí Jíleckého potoka žádné další písemné informace. Tato část Českokrumlovska (především povodí potoků Jíleckého, Zubčického a Mirkovického) však byla podrobena detailnímu povrchovému *archeologickému průzkumu, který odhalil četné terénní pozůstatky v podobě *sejpů, hraničních kamenů, struh, přívodních kanálů, hald apod., jež svědčí o plošně rozsáhlém a velmi Ó Jeden z dobývacích prostorů nad Jíleckým potokem v Mirkovicích. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality zaměřil J. Mařík. 225 proprané hlušiny (tzv. sejpy) na ploše asi 150 × 100 m (B), které mají kruhový či oválný tvar a okolní terén převyšují i o několik metrů. Druhá linie těžby (C) ve východní části areálu je vyznačena dvanácti menšími kameny, tzv. hraničními, které jsou pravoúhle opracované a zasazené do země; na horní ploše mají vytesané křížky (přibližně 25 × 25 cm). Všechny kameny spojuje lesní pěšina, která kopíruje hranu terasy. Tyto kameny patrně označovaly hranice jednotlivých dobývacích prostorů. Za jejich linií jsou ve svahu viditelné zářezy (D) po těžbě rudy a při severní patě tohoto svahu se nachází další rozsáhlé pole sejpů (E). V severovýchodní části areálu můžeme sledovat dvě až tři hluboké rýhy (F) vedoucí po spádnici směrem k západu, které lze interpretovat buď jako pozůstatky *úvozových cest, nebo jako vodní kanály, jež přiváděly vodu používanou k oddělení kovu od hlušiny. [jm, pmv] Literatura: Michálek – Zavřel 1996; Ernée a kol. 2014. intenzivním mělkém dobývaní zlatonosných sedimentů z teras potoků a říček. Dosud nedořešenými otázkami, k nimž svými poznatky výrazněji nepřispěla ani archeologie, zůstává, kdy přesně bylo zlato v této oblasti těženo, zda byla známá naleziště dobývána současně a konečně i kdy a za jakých okolností dobývání skončilo. Popis: Lokalita o rozloze přibližně 200 × 200 m se rozkládá jihovýchodně od obce Mirkovice, na pravém břehu 226 Mirkovického potoka, na úbočí zalesněné stráně, která se sklání k Jíleckému potoku. Odhaduje se, že původní plocha tohoto prostoru přesahovala 7 ha. Jde o poměrně dobře dochované dobývací pole, které lze rozdělit do dvou částí. V severojižním směru procházejí lokalitou dvě výrazné terénní hrany, na nichž probíhala těžba. První (A) se nachází na západním okraji lokality a vytěženy materiál byl propírán přímo pod ni. Výraznou stopou po dobývání jsou průzkumné jámy a haldy MIRKOVICE, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj Navigační bod: N 48°48'30.78", E 14°23'36.09" (počátek řady hraničních kamenů). Přístup: Z doporučeného místa parkování u silnice mezi Mirkovicemi a Malčicemi na odstavném místě u samoty Hamr po lesní pěšině s hraničními kameny do středu lokality. Rizika: Lokalita se nachází na hustě zalesněném svahu (ve smíšeném lese) a je celoročně přístupná, byť poněkud obtížně. Doporučujeme místo navštívit v době, kdy nízký podrost není příliš vzrostlý. [4] Sedlce (CB), zřícenina hradu Velešín: N 48°49'55.24", E 14°28'46.52" (6,9 km). [5] Branišovice u Římova (CB), hradiště: N 48°51'14.73", E 14°29'53.39" (9,2 km). [6] ÒTřísov (CK), oppidum (9,2 km). [7] Křemže (CK), pravěké hradiště a hrad Dívčí Kámen: N 48°53'21.05", E 14°21'27.74" (9,3 km). Ó Tzv. neklidný terén v místech středověké těžby. Foto J. Mařík, 2014. × Hraniční kámen dobývacího prostoru s vyrytým × křížkem. Foto J. Mařík, 2014. Ô Propírání rudy na splachovníku na dřevořezu z knihy Lazara Eckerta (Praha 1577). Zjednodušené verze tohoto zařízení, vyrobené např. z dlabaných kmenů, mohly být používány i v Mirkovicích. Podle Husa a kol. 1967, 162. Okolí: [1] Chabičovice (CK), rýžovnické sejpy na Jíleckém potoce: N 48°49'40.88", E 14°22'32.51" (2,5 km). [2] Zlatá Koruna (CK), cisterciácký klášter: N 48°51'18.52", E 14°22'15.10" (5,4 km). [3] Prostřední Svince-Holkov (CK), kamenný most koněspřežné dráhy: N 48°50'22.54", E 14°27'09.72" (5,6 km). MIRKOVICE, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj 227 MUKOV, okr. Teplice, Ústecký kraj Pravěké hradiště Hradišťany 1300–800 př. Kr. Význam: Hradiště z doby bronzové patřící k speciﬁckému typu opevněných lokalit s kultovní funkcí. Je vymezeno dobře viditelnými kamennými valy. Historie: *Hradiště Hradišťany zapadá svou polohou a charakterem ohrazení do poměrně výrazné skupiny hradišť nazývané „typ Plešivec“ (ÒRejkovice). Tato skupina je charakteristická svou izolovanou polohou stranou od běžných sídlišť, umístěním na dominantních kopcích s dobrým rozhledem, ohrazením celého vrcholu obvodovými *valy (a to zpravidla z nasucho kladených kamenů), absencí příkopů, členěním na dvě až tři části a poměrně častým výskytem *depotů bronzových předmětů. Hradiště tohoto typu vznikala většinou v mladší a pozdní době bronzové, i když některé podobné lo- 228 kality mohou být *datovány i do doby halštatské. Většina z charakteristických rysů těchto hradišť naznačuje, že nešlo o areály určené k sídlení, nýbrž spíše o posvátné okrsky, v jejichž rámci mohly probíhat speciﬁcké činnosti, včetně kovolitecké výroby. Kromě kamenné neolitické sekerky pocházejí z hradiště Hradišťany nálezy několika bronzových seker z rozhraní střední a mladší doby bronzové; při *archeologickém výzkumu v r. 1951 byla objevena především keramika mladší doby bronzové. Stejný výzkum též zjistil, že v jádru kamenných valů se nacházejí zbytky „hradby“ z nasucho kladených kamenů, která byla asi 3 m široká a z obou stran lícovaná. Její původní výška mohla dosahovat kolem 2 m (nikoliv tedy 15 m, jak uváděla literatura 19. století). Předpoklad, že prohlubně na koruně kamenného valu jsou Ó Letecký pohled na hradiště na pozadí Českého středohoří. Foto Z. Smrž, 2013. Ò Kamenné valy hradiště. Foto L. Buko, 2008. Ò £ Plán lokality a část textu podle Smrž 2011. Æ 6,0 km pozůstatkem palisády z kůlů, se dnes jeví jako nepravděpodobný. Hradiště v r. 2007 přesně zaměřil Z. Smrž, který též shrnul problematiku památek tohoto typu. Při té příležitosti byly revidovány i starší představy o vstupech do areálu, z nichž většina je dnes považována za druhotná přerušení valů. Areál hradiště je zajímavý také z přírodního hlediska. Vrchol kopce totiž patří k nemnohým místům v Čechách, kde se díky nadmořské výšce, klimatu a skalnímu podloží udrželo tzv. primární bezlesí, tedy pozůstatek stepi, která předcházela vzniku přirozeného lesa po konci doby ledové. Ve středověku a raném novověku byla odlesněna i úbočí kopce (tak jako na jiných kopcích Českého středohoří); dnešní les je výsledkem umělého zalesňování od konce 19. století. Na samotném vrcholu založili majitelé pozemku, rodina Lobkowiczů, v první polovině 20. století soukromou přírodní rezervaci. Chráněné území Hradišťanská louka existuje dodnes, je pravidelně sečeno a slouží jako příklad vysokohorského biotopu se speciﬁckou květenou. Zvláštní charakter krajiny na vrcholu kopce mohl původně umocňovat vnímání hory jako posvátného místa. Popis: Hradiště leží na vrcholku stejnojmenného kopce (752 m n. m.), po Milešovce druhého nejvyššího vrcholu Českého středohoří. Jde o mohutný čedičový masiv, který ční do výšky kolem 300 m nad okolní krajinou. Kamenné valy hradiště člení areál do dvou částí, tradičně nazývaných *akropole (plocha asi 3,5 ha) a *předhradí (o stejné rozloze). Podobně jako u jiných hradišť se zdá, MUKOV, okr. Teplice, Ústecký kraj 229 že původních vstupů do areálu bylo relativně málo, dnešní početnější přerušení valů bývají často až druhotná. I v případě Hradišťan se lze domnívat, že vchody C a D jsou novodobé, zatímco původní průchody valem (brány) byly pouze dva (A a B). Jejich umístění je poměrně nezvyklé, protože hlavní vchod (A) směřuje rovnou do centrální části, akropole, a teprve skrze ni je možné projít druhou branou (B) na tzv. předhradí. Obě brány mají poměrně zvláštní ráz: valy se v místě bran rozdvojují a vytvářejí oválný vstupní prostor. Vnější křídlo západní části brány A přechází do okrouhlé konstrukce o průměru 8–9 m. Ta ovšem s původní branou asi nesouvisí, neboť tvořila nejspíše základ novověkého přístřešku pro pastevce. Vyjdeme-li z akropole branou B na předhradí, dostaneme se k objektu připomínajícímu rampu (E) o rozměrech 7 × 10 m a výšce přes 1 m, v jejímž středu je dodnes patrná prohlubeň vyplněná vodou. Jde zřejmě o pozůstatek původně mnohem hlubší studny či *cisterny – soudě podle úpravy terénu sloužila spíše jako sakrální objekt než běžné napajedlo. [mk] Literatura: Šolle 1952; Čtverák a kol. 2003; Smrž 2011. Navigační bod: N 50°30'35.94", E 13°52'02.65" (vstup od severozápadu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na severovýchodním okraji obce Mukov lze jít polní cestou kolem Prokopova pramene na východ, nebo pokračovat po silnici severovýchodním směrem k prameni Studánka 230 MUKOV, okr. Teplice, Ústecký kraj a dále po polní cestě. Obě tyto trasy se v lese napojují na červenou turistickou značku, která vede z jihu či ze severu k rozcestníku „Hradišťany“ a dále na lokalitu. Rizika: V letních měsících může být prostor předhradí obtížně průchodný, zarostlý keři, kopřivami a vysokou trávou. Okolí: [1] Děkovka (LT), zřícenina hradu Oltářík: N 50°29'24.02", E 13°55'24.53" (4,4 km). [2] Kostomlaty pod Milešovkou (TP), zřícenina hradu Sukoslav: N 50°33'15.31", E 13°52'46.37" (5,1 km). [3] ÒVlastislav (LT), raně středověké hradiště (6,2 km). [4] Vlastislav (LT), zřícenina hradu Skalka: N 50°29'52.52", E 13°57'37.43" (6,7 km). [5] Březno (LT), zřícenina hradu Ostrý: N 50°31'53.04", E 13°57'05.51" (6,4 km). [6] Bílina (TP), hradiště: N 50°32'47.08", E 13°46'53.84" (7,4 km). Ö Kamenné valy hradiště. Foto L. Buko, 2008. Ò Hradišťanská louka s chráněnou lilií zlatohlávkem. Foto J. Syslová, 2007. Ñ LLS snímek (stínovaný model) hradiště s okolím. Ñ Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. MUKOV, okr. Teplice, Ústecký kraj 231 NEMĚJICE, okr. Písek, Jihočeský kraj Pravěké kultovní místo na vrchu Burkovák a jeho okolí 800–500 př. Kr. Význam: Ojedinělý typ archeologické lokality – kultovní místo z doby halštatské v bezprostředním okolí soudobých mohylových pohřebišť. Známé středověké poutní místo Tábor. Historie: Vrch Burkovák (též Burkovský vrch, 504 m n. m.) vystupuje v širším povědomí především jako hora „Tábor“, nazvaná podle biblické hory v Izraeli. V době husitského povstání kopec údajně sloužil jako shromažďovací a poutní místo, neboť panovalo přesvědčení, že při zániku světa budou věrní křesťané spaseni „na horách“. Dne 22. července 1419 se na Burkováku mělo konat vůbec největší shromáždění stoupenců husitské víry, kterého se podle písemných pramenů zúčastnilo až 42 tisíce lidí. Burkovák je však také jednou z nejznámějších lokalit doby halštatské v jižních Čechách. Jde o památku 232 evropského významu, jedno z mála prozkoumaných kultovních míst starší doby železné. Ve 20. a 40. letech 20. století probíhaly na vrcholu kopce archeologické sondáže, při nichž bylo shromážděno několik tisíc zlomků keramických nádob a kolem 1500 drobných hliněných plastik, které patrně souvisely s kultovními obřady prováděnými na vrcholové plošině ve starší době železné (asi v 6. století př. Kr.). Nálezy pocházely z malého prostoru v severozápadní části plošiny (A), kde *archeologický výzkum také odkryl několik zahloubených objektů a kůlových jamek. Všechny plastiky (např. zvířata, ptáci, cívky, ozubená kolečka, jha, korálky, prstence atd.) jsou spojené se sluneční symbolikou, kultem charakteristickým pro mladší dobu bronzovou a starší dobu železnou. Byly provrtány nebo opatřeny ouškem, takže se původně – patrně jako Ó Vrch Burkovák od západu. Foto Z. Kačerová, 2014. Ø Vrcholová plošina hory, na níž bylo nalezeno praØ věké kultovní místo. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Chytráček a kol. 2009, Fröhlich – Michálek 1978; upravila A. Danielisová. Æ 1,0 km; 1,0 km votivní dary – zavěšovaly na dřevěnou konstrukci, která zde kdysi stála. Mohlo jít o svatyni tzv. venetského typu (označovanou podle podobných lokalit v severní Itálii), u níž by odkryté kůlové jamky představovaly stopy po původní nadzemní stavbě, nebo šlo o samostatné sloupy, na něž se při náboženských slavnostech věšely hliněné plastiky. Svatyně měla sloužit velkému okruhu lidí, a jelikož ležela v blízkosti mohylových nekropolí, místní kult patrně zahrnoval i pohřební rituály. Jedno z mohylových pohřebišť (B) je situováno v bezprostředním okolí kultovního areálu na západním svahu kopce, další mohylník (D) leží v nedaleké trati Na Kopci, na jihovýchodním úpatí návrší, které archeologové na počátku minulého století začali nazývat Hůrka. V jedné z mohyl na Hůrce nalezl v r. 1904 J. L. *Píč unikátní bronzový závěs, představující „sluneční kolo“ – bronzové kolečko s centrálním motivem kříže s ﬁgurkami ptáčků, které se svojí symboliku velmi podobá hliněným plastikám z Burkováku. Popis: Vrcholek kopce Burkováku (A) tvoří malá plošina ve tvaru nepravidelného oválu (o délce asi 40 m), která je nejširší na západní straně (asi 15 m) a směrem k východu se zužuje (asi na 8 m). Vrchol je dnes nezalesněný, hustý jehličnatý porost však pokrývá jeho svahy, včetně mohylníku, který leží na západním úbočí kopce. Na vrcholové plošině stojí informační tabule a kříž. V okolí vrcholu lze pozorovat četné známky minulé těžby kamene – rozsahem malé, ale poměrně hluboké těžební jámy se táhnou zejména v prostoru severozápadního svahu pod vrcholem. Ně- NEMĚJICE, okr. Písek, Jihočeský kraj 233 vodobou vlnou zájmu o megalitické památky a jejich předpokládaný esoterický význam. Pohřebiště v poloze Hůrka (D) leží asi 1 km severovýchodně od vrchu Burkovák. Dokumentováno zde bylo původně 15 mohyl s pohřby ze střední doby bronzové a z doby halštatské. V jedné z halštatských mohyl nalezl J. L. Píč v r. 1904 bronzový turban (zdobený dutý kruh navlékaný na paži) a již zmíněný bronzový předmět se stylizovanými plastikami vodních ptáků. [ad] Literatura: Dubský 1949; Chytráček a kol. 2009. Navigační bod: N 49°19'09.13", E 14°21'12.78" (mohylník na západním svahu hory Tábor); N 49°19'37.76", E 14°21'42.97" (mohylník Na Kopci). Přístup: Z doporučeného místa parkování na křižovatce polních cest po zelené turistické značce a doprava po lesní cestě na horu Tábor. K mohylníku v poloze Na Kopci lze dojít z doporučeného místa parkování na silnici č. 105. kde v těchto místech byla zachycena zmíněná koncentrace keramických votivních plastik. Na místě původní svatyně výzkum odhalil pouze kůlové jamky a zahloubené objekty, které dnes již nejsou v terénu patrné. Mohylové pohřebiště na západním svahu Burkováku (B), které částečně archeologicky prozkoumal r. 1894 J. L. Píč, se nachází asi 100 m od vrcholu kopce po obou stranách lesní cesty. Původně zde byly napočítány 33 mohyly pocházející z doby bronzové a starší doby železné, některé z nich už dnes nejsou v terénu patrné. 234 NEMĚJICE, okr. Písek, Jihočeský kraj Za lesem, ve kterém leží mohylník, vede cesta podél louky k původnímu statku „Souložnice“. Asi 60 m od kraje lesa se po její levé straně nachází kamenný kruh (C), postavený r. 2011 ze vztyčených kamenů evokujících tzv. kromlech – *megalitickou památku jinak známou pouze ze západní Evropy. Kamenný kruh o průměru 8 m tvoří středový kámen a čtyři velké obvodové kameny, které označují hlavní světové strany. Mezi nimi a centrálním kamenem pak stojí dalších 12 obvodových kamenů. Vytvoření tohoto objektu souvisí s no- Rizika: Žádná. Terénní relikty jsou lépe viditelné mimo vegetační období, tedy od pozdního podzimu do časného jara. Mohylová pohřebiště jsou pokryta poměrně hustou vegetací. Okolí: [1] Písecká Smoleč (PI), raně středověký mohylník v poloze V Kamenici: N 49°18'33.64", E 14°20'35.10" (1,4 km). [2] Chřešťovice (PI), pravěké hradiště: N 49°20'04.26", E 14°17'47.39" (4,6 km). [3] ÒHvožďany u Bechyně (TA), pravěký mohylník (4,6 km). Ó Mohylové pohřebiště na západním svahu Burkováku. Foto Z. Kačerová, 2014. [4] Bechyně (TA), v severní části náměstí T. G. Masaryka znázorněn v dlažbě dvojitý příkop laténského hradiště: N 49°17'43.26", E 14°28'06.94" (8,7 km). × Nálezy z vrcholové plošiny Burkováku. Podle Axamit 1928–1930. Ô Novodobý kamenný kruh na úpatí Burkováku, napodobenina megalitických staveb. Foto Z. Kačerová, 2014. [5] Nuzice (CB), pravěké a raně středověké (?) hradiště Hradec u Nuzic: N 49°16'40.73", E 14°27'42.56" (9,0 km). NEMĚJICE, okr. Písek, Jihočeský kraj 235 NETOLICE, okr. Prachatice, Jihočeský kraj Raně středověké hradiště, archeologický park 10.–12. století Význam: Raně středověké přemyslovské správní centrum, na jehož místě je budován archeologický park. Historie: Netolické *hradiště se v písemných pramenech objevilo poprvé v Kosmově kronice, která jej k r. 981 uvádí jako součást panství rodu Slavníkovců. S ohledem na stav dnešního poznání se však líčení kronikáře, který své dílo sepsal až na počátku 12. století, jeví jako velmi nepravděpodobné. Přestože nejstarší archeologické nálezy jsou *datovány již do 10. století, jednoznačný doklad o existenci hradiště přináší až písemná zmínka z r. 1088, kdy byly Netolice součástí systému knížecích správních „*hradů“ (v dnešní terminologii hradišť), tzv. hradské soustavy. Tyto hrady představovaly centra knížecí moci, kterou zastupoval kastelán. K jeho povinnostem patřil 236 pravidelný výběr dávek, vymáhání povinností poddaných a rozhodování soudních sporů. K r. 1167 se v písemných pramenech objevuje jméno kastelána, správce netolického hradiště, Nemoje. Postavení správního centra si hradiště udrželo patrně až do r. 1256, kdy se Netolice dostaly do správy kláštera ve Zlaté Koruně. Ó Pohled na rekonstruovanou hradbu raně středověkého hradiště v Netolicích od jihozápadu. Foto M. Pták, 2014. Ø Detail palisády v rekonstruované raně středověké Ø hradbě v archeoskanzenu Netolice. Foto Z. Přibyl, 2005. £ Plán lokality podle Beneš J. a kol. 2010. Popis: Hradiště se nachází na východním okraji města Netolice v poloze Na Jánu, na široké ostrožně nad potokem Rapačov. Stopy raně středověkého opevnění jsou viditelné především na východní a částečně i na severní a jižní straně *akropole hradiště. Půl hektaru velkou akropoli chránila hradba, dochovaná v podobě podkovovitého *valu, vysokého 1,5–2 m a širokého 10–15 m. Na jihovýchodě prochází opevněním jedna z novodobých přístupových cest (A). Æ 2,0 km Na severním okraji akropole se do terénu zařezává hluboký *úvoz (B), o němž se uvažuje jako o původním vstupu do hradiště. Pozůstatky opevnění *předhradí, které jsou zmiňovány ve starší literatuře, patrně podlehly mladším terénním úpravám; přesnou polohu a rozlohu předhradí lze proto pouze odhadovat. V odborné literatuře se uvažuje o dvou předhradích sledujících tvar terénu nad Bezdrevským potokem směrem severovýchodně a jihovýchodně od akropole. Na druhém břehu potoka, naproti hradišti, lze předpokládat podhradní osadu, v níž se mohl soustřeďovat obchod a řemesla. Další část ohrazení, která však není na dnešním povrchu patrná, objevilo *geofyzikální měření na východní straně akropole, pod dnešním valem. Výsledky tohoto měření je možné interpretovat jako trojitý příkop a zřejmě jde o zbytky staršího opevnění. Do r. 1789 stál ve středu akropole kostel sv. Jana Křtitele, jehož základy jsou v posledních několika letech postupně odkrývány při *archeologickém výzkumu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Přestože se stáří této církevní stavby zatím nepodařilo jednoznačně určit, jistou oporu pro datování představuje pohřebiště v jejím blízkém okolí, jehož počátky jsou kladeny do 12. století. Na akropoli hradiště je od r. 2004 postupně budován archeologický park, v němž návštěvníci najdou repliku opevnění z 10. století (C), tvořenou *čelní kamennou plentou (opěrnou zdí), dřevohlinitou komorovou hradbou (srov. *opevnění dřevohlinité) a dubovou palisádou. Vyhlídková věž, která je součástí rekonstruovaného opevnění, nabízí krásný pohled NETOLICE, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 237 na dnešní město. Při stavbě byly v maximální možné míře využívány dobové nástroje a materiály s cílem ověřit původní technologické postupy. Občanské sdružení Archeopark Netolice zde pravidelně pořádá programy pro veřejnost, jejichž cílem je přiblížit každodenní život středověkého člověka. V budoucnosti je plánována stavba návštěvnického centra a několika srubů s řemeslnickými dílnami. [jm] Literatura: Beneš J. a kol. 2010, 2012a, 2012b. Navigační bod: N 49°03'02.22", E 14°12'03.27" (akropole). Přístup: Z parkoviště na Mírovém náměstí po zelené turistické značce a za mostem odbočit k rekonstrukci opevnění na hradišti. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Malovice u Netolic (PT), Viereckschanze: N 49°04'26.76", E 14°11'49.39" (2,6 km). [2] Krtely (PT), halštatský a raně středověký mohylník: N 49°05'09.27", E 14°09'16.97" (5,1 km). [3] Třebanice (PT), halštatské hradiště Velký Hrádeček: N 49°00'55.67", E 14°08'41.47" (5,7 km). Õ Výstavba rekonstrukce raně středověké hradby Ñ v archeoskanzenu Netolice. Foto Z. Přibyl, 2005. 238 NETOLICE, okr. Prachatice, Jihočeský kraj NEVĚZICE, okr. Písek, Jihočeský kraj Pravěké hradiště – oppidum 150–50 př. Kr. Význam: Oppidum doby laténské, speciﬁcké svou malou rozlohou, dobře zachovalým opevněním a zasazením do malebné krajiny. Historie: Nevězice jsou naším nejmenším *oppidem. Malá rozloha tohoto *hradiště a jednoduchost jeho opevnění vedly k označení „rurální oppidum“, a dokonce ke zpochybnění toho, že má být řazeno mezi velká hradiště typu oppid. Odhlédneme-li od terminologických nejasností, vidíme Nevězice jako součást tzv. povltavské soustavy opevněných lokalit mladší doby laténské, k nimž patřila též oppida Hrazany (ÒRadíč) a ÒTřísov a menší opevněné polohy Orlík a Zvíkov (obě využity ve středověku pro výstavbu hradů). Pozornost se k Nevězicím obrátila v polovině 20. století, kdy zde byly provedeny první zjišťovací sondáže. Æ 4,0 km V 80. letech 20. století proběhl rozsáhlejší výzkum Archeologického ústavu ČSAV v Praze, jenž prozkoumal konstrukci opevnění a částečně také podobu vnitřní zástavby oppida, kterou tvořily prostorově vymezené usedlosti. Zjištěny byly i stopy staršího osídlení z doby halštatské. Představu o rozsahu a hustotě osídlení přinesl také povrchový *archeologický průzkum. Koncentraci dokladů sídlištních aktivit zachytil zejména za dvojitou hradbou v severní části oppida (F) a v jeho středu (G), kde byly nalezeny i doklady řemeslných aktivit, např. tavicí kelímek s nálitky bronzoviny. Předpoklad, že lokalita sloužila jako obchodní zastávka na vltavské cestě, sice zatím neprokázaly zvláštní nálezy typu importovaných předmětů či mincí (i když z kruhů detektorových vykradačů památek prosakují jiné zprávy), Ó Val oppida od východu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Drda 1987 a podkladů R. Křivánka; upravila A. Danielisová. 239 ale je zde zastoupena keramika cizí provenience, tedy dovezené hrnčířské výrobky. Na několika místech opevnění byly zjištěny stopy požáru, který mohl být podle výsledků archeologického výzkumu založen na několika místech současně, což by dokládalo konkrétní katastroﬁckou událost. Požárem zanikla i část vnitřní zástavby. Archeologické prameny nicméně nenaznačují, že by oppidum bylo na konci své existence vojensky dobyto. Po požáru bylo spíše opuštěno, podobně jako další podobné lokality daného období. Kdo a z jakých důvodů požár založil, zůstává proto otevřenou otázkou. Popis: Poloha Hrad, na které stojí oppidum, je situována na protáhlé ostrožně tvořící výběžek nad kaňonem Vltavy. Hluboko zaříznuté romantické údolí Vltavy vytváří přirozenou ochranu hradiště na jedné straně, stejně jako prudké svahy bočního údolí menšího potoka brání polohu na straně druhé. Ostrožna je tak sama o sobě velmi dobře chráněna. Přístup do ní tvoří jen asi 120 m široká šíje, která se posléze rozšiřuje na více než 300 m. Při dnešní výšce hladiny přehradní nádrže Orlík nevynikne tolik strategické umístění lokality, ale je nutno si představit vysoké skalní stěny, spadající více než 70 metrů hluboko k tehdejší hladině řeky. Poloha malého oppida nebyla přesto v krajině příliš nápadná – křivolaké skály vltavského údolí jsou poměrně nepřehledné a ostrožna nijak výškově nevystupuje nad okolní kopce. Krajinné umístění tak dobře vystihuje vlastnosti míst typických pro zakládání laténských oppid v Čechách, které s výjimkou Závisti 240 NEVĚZICE, okr. Písek, Jihočeský kraj (ÒLhota u Dolních Břežan) odpovídaly principu „vidět, ale nebýt viděn“. Hlavní přístupové cesty k oppidu se řídily vztahem k řece a k důležitým pozemním komunikacím. Dosud je v terénu patrná zřejmě původní *úvozová cesta (C), obloukovitě probíhající po jižním svahu ostrožny a pravděpodobně směřující k brodu přes řeku. Hlavní přístup vedl od severozápadu přes zmíněnou úzkou přístupovou šíji; v těchto místech byla lokalita také nejdůkladněji chráněna opevněním. Hradby měřily 1650 m a probíhaly původně po celém obvodu ostrožny. Uzavřely do sebe prostor 13 ha, což je skutečně poměrně málo ve srovnání s typickými středoevropskými oppidy, jejichž plocha většinou přesahuje 20 ha, ale někdy dosahuje i více než 50–100 ha. Šíji oppida přehrazovaly dva *valy s příkopy (D); v terénu je ale zachována pouze vnitřní dvojice fortiﬁkací (val a příkop). Vnější val, pravděpodobně konstruovaný pouze jako hliněný násep, byl v minulosti rozorán a vnější příkop zavezen. Na relativně přístupné jižní a západní straně oppida byl před valem vyhlouben příkop, dnes viditelný v terénu zhruba 5 m od úrovně koruny valu. V lépe přirozeně chráněných úsecích obvodu hradiště pak nebylo nutné doplňovat valy předsunutými příkopy. Opevnění zahrnulo do vnitřní plochy oppida také vodní zdroj (E). Hlavní bránu A tvořil na severní straně dlouhý ulicovitý vstup mezi zdvojenými valy (*brána ulicovitá); na jihovýchodní straně byla do systému opevnění začleněna další *brána (B), původně zřejmě klešťovitá s bočním vchodem. *Archeologický výzkum zde doložil klasickou konstrukci oppidálních hradeb – čelní kamennou zeď Ò Kresebná rekonstrukce jihovýchodní brány (B) oppida. Podle Drda 1987. Ñ Letecký záběr oppida od jihovýchodu. Foto Ñ ÚAPPSČ Praha, 2004. NEVĚZICE, okr. Písek, Jihočeský kraj 241 Ñ LLS snímek (stínovaný model) oppida. Data ČÚZK Praha; zpracovala A. Danielisová, 2014. členěnou v pravidelných rozestupech svislými kůly, k níž z vnitřní strany přiléhal hliněný val provázaný s hradbou vodorovnými trámy. Pro vyzdění čela nevězické hradby byl použit kvalitní materiál z různorodých hornin – vesměs trvanlivých nevětrajících vyvřelin (žula, granodiorit, amﬁbolit), které byly získávány z několik kilometrů vzdálených zdrojů. Méně kvalitní lokální horniny stavitelé ignorovali, případně je pouze přisypávali do hradebního tělesa. Nejvíce shodných rysů nese nevězická fortiﬁkace s vý- 242 NEVĚZICE, okr. Písek, Jihočeský kraj chodočeským oppidem ÒČeské Lhotice. [ad] Literatura: Drda 1987; Drda – Rybová 1997, 1998; Waldhauser 2001. Navigační bod: N 49°28'08.53", E 14°09'55.75" (vstup od severozápadu). Přístup: Z doporučeného místa parkování po červené turistické značce směrem na jih a asi po 150 m zahnout doleva na polní cestu k oppidu. Rizika: Žádná. Terénní relikty jsou lépe patrné mimo vegetační období, tedy od pozdního podzimu do časného jara. Okolí: [1] Zvíkovské Podhradí (PI), hradiště doby železné pod hradem Zvíkov: N 49°26'17.28", E 14°11'34.12" (4,0 km). [2] Kučeř (PI), Viereckschanze Obrovy hroby: N 49°27'08.36", E 14°14'53.25" (6,7 km). NYMBURK, okr. Nymburk, Středočeský kraj Muzeum nad pravěkou mohylou 3800–3400 př. Kr. Význam: Unikátní forma prezentace vnitřního prostoru pravěké mohyly. Historie: Zvyk ukládat zemřelé v hrobkách s rozsáhlou kamennou konstrukcí je v Evropě doložen od 4. tisíciletí př. Kr., a to především na západě a severu kontinentu. Tyto památky patří k okruhu tzv. *megalitických staveb, z nichž některé (např. dolmeny a jiné hrobky s kamennou konstrukcí, původně uloženou zpravidla pod mohylou) souvisejí s pohřbíváním, jiné nejspíše s kultovními obřady. Mnoho z těchto staveb udivuje svými rozměry a nákladností. V Čechách se památky megalitického typu vyskytují jen ojediněle (ÒKlobuky, ÒBřezno u Loun) a většina zachovalých mohyl pochází až z doby bronzové a mladších období. Jedna z výjimek, která v Čechách zatím nemá obdoby a svou složitou kamennou konstrukcí může vzdáleně připomínat megalitické Æ 0,5 km stavby západní Evropy, byla nedávno odkryta v Nymburce. Hrobku, původně nejspíše překrytou mohylovým náspem, objevil záchranný *archeologický výzkum, vedený v l. 1994–1995 K. Motykovou, který předcházel plánované stavbě velkého domovního komplexu. Díky objevu pohřební komory k výstavbě komplexu naštěstí již nedošlo. V historickém jádru města zůstala mohyla do dnešní doby zachována pravděpodobně jen díky tomu, že se nacházela v zadní, hospodářské části městské parcely, kde zůstala po celý středověk a novověk uchráněna před výraznějšími stavebními zásahy. V r. 1996 se hrobka stala kulturní památkou. Nad unikátním nálezem byla r. 2010 dokončena stavba podle návrhu akademického architekta J. Matyáše, která umožnila zachovat odkrytou mohylu na místě původ- Ó Muzeum nad pravěkou mohylou v historickém jádru města Nymburka. V pozadí Kostelní náměstí s cihlovým kostelem sv. Jiljí ze 13.–14. století. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Mapa M. Langová. 243 ního nálezu (*in situ) a zpřístupnit ji veřejnosti. Muzeum bylo slavnostně otevřeno v dubnu 2013. Lze zde shlédnout animovaný příběh, který zobrazuje události, jež mohly stavbě mohyly předcházet – je sice smyšlený, ale byl vytvořen na základě zjištěných archeologických faktů. Návštěvník si může také pustit rozhovor s autorkou výzkumu, v němž vypráví o nálezu mohyly, průběhu jejího zkoumání a významu tohoto objevu. Eneolitická hrobka není zdaleka jediným pravěkým nálezem v okolí. I přes intenzivní sídlení ve vrcholném středověku a novověku je zde doloženo osídlení z neolitu a dále řada sídlištních nálezů kultury nálevkovitých pohárů (srov. *archeologická kultura), jíž je připisována i mohyla. Ve střední a mladší době bronzové tu stávalo *hradiště, které bylo opevněno hradbou a příkopem, jehož průběh 244 NYMBURK, okr. Nymburk, Středočeský kraj dodnes sleduje Palackého ulice a ulice Na Příkopě. V době železné se v blízkosti nacházel dvorec a prokázáno je i slovanské osídlení z 10. století. Popis: Pohřební objekt sestával z mohutné konstrukce z velkých opukových bloků. V jádru se nacházel skříňkový hrob o rozměrech 215 × 115 cm, jehož stěny tvořily svisle naskládané ploché kameny. Uvnitř byly při výzkumu patrné stopy ještě po dřevěné konstrukci – dvou kůlech s obložením. Horní část hrobu překrývaly další ploché kameny, z nichž bylo několik přepálených, stejně jako hlinitopísčitá vrstva nad nimi. Tuto situaci autorka výzkumu interpretuje jako pozůstatek po ohni, který měl být součástí pohřebních ceremonií. I když část mohyly nad propálenou vrstvou značně porušila středověká a novověká činnost, byly zde zachyceny i pravděpodobné zbytky mohylového náspu z hlíny a drobných kamenů; jeho původní výšku a rozsah již však rekonstruovat nelze. Uvnitř se nacházelo několik zlomků keramiky, které je možné zařadit převážně do období eneolitu. Kosti v hrobě se dochovaly ve velmi špatném stavu, přesto se ale podařilo určit, že se jednalo o dospělého jedince, pravděpodobně muže, který zemřel ve věku mezi 40 a 50 lety. Do hrobu byl uložen ve skrčené poloze na pravém boku hlavou k západu, avšak podle K. Motykové již ve stupni počátečního rozkladu těla, protože některé kosti neležely v anatomickém upořádání. Tyto detaily jsou důležité, protože uložení zemřelých a jejich orientace vůči světovým stranám hrály právě v období eneolitu významnou roli. Společnost takto vyjadřovala postavení zemřelého (např. jinak ukládala muže a ženy), ale i obecný vztah člověka ke *kosmologickým otázkám (pohled zemřelého k jihu zřejmě souvisel s významem Slunce). Ze západu (a tedy v ose hrobu) na kamennou konstrukci mohyly navazovala jakási přístupová rampa z vějířovitě uspořádaných velkých plochých kamenů. Pod vrstvou kamenů byla odkryta oválná jáma, která obsahovala kromě zvířecích kostí také kamenný hrot šípu s trnem. Přímá souvislost tohoto objektu s mohylou ovšem nebyla prokázána. Vzhledem k nepřítomnosti milodarů bylo *datování mohyly možné pouze na základě nálezů z hliněného pláště. Podle několika fragmentů keramiky se dá mohyla přiřadit ke staršímu eneolitu, ke kultuře nálevkovitých pohárů. Toto časové zařazení potvrzuje i *radiokarbonové datování vzorku z kosti pohřbeného muže, který měl zemřít někdy mezi l. 3630 a 3140 př. Kr. I když v hrobce nebyla nalezena prakticky žádná výbava, už ze samotného charakteru stavby lze soudit, že zemřelý představoval významnou osobu. I z jiných nálezů můžeme odhadovat, že právě v období eneolitu společenská role mužů rostla, a to nejspíše v důsledku změn v ekonomické sféře – např. v zemědělství, těžbě a směně surovin aj. Úspěšní a významní jedinci mohli nabývat společenského postavení tzv. velkých mužů (angl. big men) a jejich důležitost se odrážela i v mimořádných pohřebních ceremoniích. Pohřební areály tohoto typu se stávaly místem dalších obřadů, uctívání předků a zdrojem identity dané komunity. [ml] Literatura: Motyková 1998, 2013a, 2013b. Navigační bod: N 50°11'11.47", E 15°02'39.00" (u mohyly). Přístup: Z parkoviště na náměstí Přemyslovců lze dojít Kostelní ulicí kolem kostela sv. Jiljí a ulicí Na Příkopě až k mohyle. Rizika: Otevírací doba pouze od dubna do září 9:00–17:00. Okolí: [1] Nymburk (NB), cihlové opevnění města z první poloviny 14. století: N 50°11'11.86", E 15°02'43.53" (0,1 km). 3ģ'25<6 S obj. 77 A B KURE 0 2m ÄUDPSD³ ě(= 188.00 m SRKĜHEQtNRPRUD ]QLþHQRSĜLGHPROLFLGRPX A B 2 2 10 13 obj. 77 KURE 13 12 186.00 m Ó Plán hrobu odkrytého v mohyle. Podle Motyková 2013a. Ò Odkrytá kamenná konstrukce mohyly s hrobovou komorou a částí „přístupové“ rampy. Foto Z. Kačerová, 2013. [2] Nymburk (NB), odkryté základy sladovny ze 16. století: N 50°11'09.35", E 15°02'23.39" (0,3 km). [3] Poděbrady (NB), Polabské muzeum: N 50°08'31.03", E 15°07'21.94" (7,5 km). [4] ÒHradišťko u Sadské (NB), zaniklá středověká ves Lhota na Kří (9,2 km). NYMBURK, okr. Nymburk, Středočeský kraj 245 OBORA U TACHOVA, okr. Tachov, Plzeňský kraj Středověká zemská stezka 12.–16. století Význam: Celistvý úsek zaniklé dálkové komunikace spojující Čechy se středověkou západní Evropou. Historie: Obchodní spojení mezi Prahou a německými zeměmi přes Tachovsko je nepřímo doloženo nejpozději od 12. století. Původně však hlavní spojnice Čech s Německem vedla ve směru na Bamberk; teprve později došlo ke změně trasy na Norimberk. Největšího významu tato tzv. Zlatá cesta (nezaměňovat s jihočeskou „Zlatou stezkou“, viz ÒPrachatice) dosáhla po nástupu Karla IV. na český trůn. Cílem císaře Karla bylo vybudovat nové základní propojení mezi západní a východní Evropou (z Frankfurtu přes Norimberk, Tachov, Plzeň, Prahu, Brno a dále do Polska, Uher a Rusi), které by přitáhlo do Čech obchodní aktivity. Tuto ideu také postupně naplňoval. Přesunem celnice, tedy faktic- 246 ké hranice Čech, z Kladrub na *hrad Přimdu, kudy vedla dříve preferovaná jižní větev stezky, a později (r. 1341) do královského města Tachova, byla jasně stanovena poloha středověké dopravní tepny. Z historických pramenů vyplývá, že císař sám několikrát po tachovské stezce do Norimberku cestoval. Průběh komunikace měl význam také v souvislosti s připojením Horní Falce k českému území. Sledovaný úsek stezky, spojující Tachov s městem Bärnau těsně za dnešními hranicemi, vznikl nejpozději ve 13. století a byl nejvíce užíván v průběhu 14. a 15. století. V 16. století již jeho důležitost upadla ve prospěch jiných komunikací v okolí. Význam cesty byl především obchodní. Byly tudy přepravovány rozličné komodity oběma směry a svou roli sehrála stezka také v průběhu husitských válek při bitvě u Tachova, kdy Ó Jeden z úvozů stezky stoupající od Oborské hájenky k samotě Hruškovna. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality zaměřil a podle LLS a leteckých snímků zpracoval D. Novák. Æ 2,5 km po cestě postupovala křižácká vojska k Tachovu a následně stejnou cestou prchala po prohrané bitvě zpět do Německa. Střety s křižáky jsou na některých místech doloženy četnými nálezy *militarií (hrotů šipek, ostruh apod.). Na své poslední cestě do Kostnice po stezce prošel také Mistr Jan Hus, jak svědčí jeho dopisy, a cestoval tudy i Mistr Jeroným Pražský. Díky Zlaté cestě získal Tachov jako celní město značný význam. Provoz stezky byl chráněn tachovským královským hradem a systémem přidružených *manských služebníků, sídlících na tvrzích v jeho okolí. Doložen je i výběr tzv. konduktu, tedy poplatku za užívání stezky a za poskytovanou ochranu. Popis: Rekonstrukce průběhu historických komunikací je obecně komplikovaným úkolem. Většinou jsou z psaných pramenů známy jak výchozí, tak cílové body cest, avšak samotný průběh stezek se ztrácí „v mlze“. Komunikace se v terénu zachovávají ve formě *úvozů, tedy vyježděných a erozí dále prohloubených liniových zářezů, které se projevují hlavně tam, kde cesty stoupaly nebo klesaly po svazích. Jak byla komunikace v rámci několika desítek metrů širokého koridoru přesouvána podle jejího aktuálního stavu, vznikaly dílčí větve cest. Na takových místech dnes objevujeme mnohačetné svazky úvozů, které mohou dosáhnout až několika metrů hloubky. Jde ale většinou o krátké úseky, které nejsme schopni zařadit do širšího kontextu, a určit tak, odkud a kam cesta vedla. Přesto nám vzácná souhra historických a archeologických pramenů umožňuje v případě středověké Norimberské stezky jednoznačně určit trasu, kudy procházela, a to v celistvých a dlouhých úsecích. Jedna z těchto nebývale dobře poznaných částí, jejíž délka z Tachova k německým hranicím činí více než 13 km, spojuje Tachov s německým městem Bärnau. Na většině trasy nalézáme drobné relikty, jako jsou krátké, avšak široké a hluboké pozůstatky úvozů, zarůstající meze, hráze rybníků, po kterých cesta procházela, brody, drobné terénní nerovnosti, *porostové příznaky na polích a výjimečně také původní *smírčí kříže. K zásadní změně dochází mezi obcemi Milíře a Zadní Milíře, kde se historická komunikace noří do stromoví CHKO Český les. Zde od samoty Hruškovna (A) k hájovně Obora (B) sbíhá v pásu širokém asi 70 m svazek úvozů, z nichž některé dosahují OBORA U TACHOVA, okr. Tachov, Plzeňský kraj 247 hloubky až 3 m. Úvoz se pak na krátký čas ztrácí, ale po 150 m se hned za hájovnou opět rozbíhá směrem k brodům přes Studenecký a Sklářský potok. Brody jsou dosud rozeznatelné a nacházejí se v místech, kde jsou potoky široké a velmi mělké. Při archeologickém odkryvu části úvozu mezi potoky se podařilo odhalit kamenité dno (C) – v širokém a plochém údolí snad kameny zpevňovaly dno úvozu proti podmáčení. Od brodu již úvozy nepřetržitě stoupají k zemské hranici, kterou přetínají u bývalého Pavlova Studence (obec zanikla po r. 1945). Úvoz lze lesem stopovat v celkové délce 4,8 km a jeho hloubka a četné vedlejší větve přibližují význam této komunikace v době, kdy cestou kráčely slavné postavy našich dějin a proudily tudy kupecké výpravy směrem ku Praze a dále do východní Evropy, stejně jako opačným směrem. Na stezce jistě ležela místa, na nichž bylo možno přepřáhnout čerstvé koně a najít odpočinek; jejich konkrétní podoba ale dosud čeká na své objevení. Tu a tam se pozdně středověké úvozy kříží se staršími cestami, z nichž však známe jen dílčí úseky. Navíc nevíme, kde se nacházel jejich výchozí a cílový bod. Mohlo jít jak o lokální komunikace, tak o starší variantu soumarské stezky, která zde vedla před ustálením a kodiﬁkací pravidel provozu na říšské cestě ve 14. století. V okolí reliktů stezky lze zachytit i další archeologické stopy, např. *milířiště či těžební areály. [dn] Literatura: Minátová 1979; Široký – Nováček 1998; Soukup 2008. Navigační bod: N 49°47'47.49", E 12°31'37.22" (počátek úvozových cest). 248 OBORA U TACHOVA, okr. Tachov, Plzeňský kraj Přístup: Z doporučeného místa parkování u Oborské hájenky vede zelená turistická značka, poblíž které se v obou směrech nacházejí doklady úvozů. Zachovalejší část úvozů lze sledovat podél cesty směrem k samotě Hruškovna. Rizika: Některé úseky stezky probíhají nízkým lesním porostem či oplocenými lesními školkami. Okolí: [1] Milíře u Tachova (TC), zaniklá pila: N 49°48'07.21", E 12°31'48.02" (0,6 km). [2] Tachov (TC), zámek, jízdárna a zaniklý novověký klášter Světce: N 49°48'08.79", E 12°36'17.93" (5,7 km). [3] Bažantov (TC), zaniklá novověká ves Bažantov: N 49°44'36.45", E 12°34'20.96" (6,8 km). [4] Pavlův Studenec I (TC), zřícenina hradu Šelmberk: N 49°45'17.06", E 12°27'21.40" (6,9 km). [5] Bärnau (Tirschenreuth, Horní Falc, Bavorsko), archeologický skanzen: N 49°48'30.44", E 12°25'56.72" (6,9 km). [6] Dlouhý Újezd (TC), židovský hřbitov: N 49°45'51.20", E 12°36'49.46" (7,2 km). [7] ÒPořejov (TC), zaniklá obec Pořejov (9,0 km). Ö LLS snímek (stínovaný model) úvozů. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2013. Ò Vidlice sbíhajících se úvozů v úseku mezi Hruškovnou (A) a Oborskou hájovnou (B). Foto Z. Kačerová, 2013. Ñ Kamenité dno úvozu (C), které odhalil archeoÑ logický výzkum v úseku mezi Studeneckým a Sklářským potokem. Foto Z. Kačerová, 2013. OBORA U TACHOVA, okr. Tachov, Plzeňský kraj 249 OLEŠNÁ U RADNIC, okr. Rokycany, Plzeňský kraj Pravěké hradiště Radná 950–450 př. Kr. Význam: Typické pravěké ostrožné hradiště nad řekou. Historie: Povědomí o *hradišti (dříve mylně evidovaném pod k. ú. Planá) existuje velmi dlouho. Jeho nejstarší náčrt pochází z pera vlasteneckého katolického kněze a amatérského archeologa F. X. Petery Rohoznického (1798–1877) a vznikl mezi l. 1862–1863. První, a nutno podotknout, že záchranný, výzkum zde proběhl až v r. 1931, kdy V. Klein, zaměstnanec Historického muzea v Plzni, prokopal několik sídlištních objektů narušených opravami cesty. Byť byl tento výzkum rozsahem skromný, dodnes z něj pocházejí nejdůležitější informace, které o hradišti máme. Nálezy ze sídlištních objektů a *kulturní vrstvy *datují hradiště do pozdní doby bronzové a pozdní doby halštatské. Bohužel se výzkum 250 netýkal *valů, a nevíme tedy, jaké části opevnění byly vybudovány již v době bronzové a jaké až následně ve druhé fázi osídlení hradiště. Nejmladší aktivity zde probíhaly ještě v raném středověku (ve druhé polovině 9. století), avšak jejich rozsah nebyl nijak významný, neboť je doložen pouhými 25 zlomky keramiky. Radná patří do početné skupiny hradišť, pro která je typická menší rozloha, tvořená pouze několika hektary. Tato hradiště bývají situována na ostrožnách nad řekou či potokem v poloze strategicky výhodné, ale nevyvýšené nad okolní krajinu. Tvar opevněné plochy je přizpůsoben ostrožně, jejíž šíje bývá často přepažena mohutným jednoduchým, zdvojeným nebo trojitým valem. Podle naší přední odbornice na problematiku mohylových kultur doby bronzové a halštatské, V. Šaldové, nebylo úko- Ó Vnitřní val hradiště, pohled od východu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Šaldová 1977 a 1981; upravil Č. Čišecký. Æ 7,0 km lem takto položených hradišť ovládat okolí, nýbrž chránit vlastní opevněné sídliště. *Archeologický výzkum odkryl na poměrně prudkém svahu mezi severním okrajem *akropole a cestou několik sídlištních objektů – jámy z doby bronzové a tři chaty (*polozemnice) z doby halštatské. Poloha sídlištních objektů těsně za valem je obvyklá pro hradiště tohoto období; snad se na akropoli šetřilo místem. Jelikož o zbytku zástavby nemáme povědomí, může být tento předpoklad ověřen pouze budoucím *archeologickým průzkumem. Chaty – čtyřúhelníkové nečleněné jednoprostorové polozemnice se zahloubenou zásobní jámou – sloužily pravděpodobně jak obytným, tak výrobním účelům. Byly postaveny v místě předchozích aktivit v pozdní době bronzové a jejich obyvatelé použili zlomky nádob ze staršího období ke zpevnění podlah a ohnišť. Všechny chaty měly uprostřed ohniště či spíše jakési krby nebo krbové oltáříky ve formě plochých *mazanicových (hliněných) desek se žlábky při okraji. Nejzajímavější nálezy poskytla chata č. IV (E) o rozměrech téměř 6 × 5 m. Měla dvojitou dusanou podlahu a v západním rohu „sklípek“ ve formě oválné jámy vyplněné spáleným obilím a luštěninami. U jižní stěny byla nalezena skupina nádob a 11 hliněných závaží z tkalcovského stavu. Velké množství popela, zřícená mazanicová stěna a ohořelé trámy ukazují, že chata zanikla při požáru. Jestliže u některých jiných hradišť doby halštatské si nejsme jisti jejich stálým osídlením (srov. ÒBoudy, ÒStradonice u Pátku), pak právě velké množství nálezů z Radné svědčí o intenzivních sídlištních aktivitách a dlouhodobém sídlení spíše zemědělského charakteru. Vyspělé zemědělství je doloženo širokým spektrem nalezených pěstovaných plodin: pšenice dvouzrnky, ječmene, pšenice obecné, prosa, bobu koňského, hrachu a čočky. Chov domácích zvířat je prokázán kosterními pozůstatky skotu, prasete, koně a kozy. Lovnou zvěř pak reprezentují kosti jelena, divokého prasete, bobra či srnce. Ovšem tak jako po celý zemědělský pravěk a středověk, hrál lov divokých zvířat i zde pouze okrajovou roli. Popis: Trojdílné hradiště leží v nadmořské výšce 330 m na úzké skalnaté ostrožně s místním názvem Na zámku či Starý Zámek. Protáhlá akropole o rozměrech 200 × 50 m má rozlohu 0,9 ha, první *předhradí 1,2 ha a druhé předhradí asi 2,4 ha. Ostrožna se svažuje k západu k toku Berounky, na sever do údolí potoka Velká Radná a na jih k potoku Malá Radná. Převýšení ostrožny nad řekou činí asi 50 m. Místo samotné skýtá nemálo výhod: ze skály bylo možné kontrolovat řeku i údolí, pod ní se při soutoku nepochybně nacházel brod a také ideální rybářské loviště. Středem hradiště prochází cesta, která protíná na východní straně vnější val (A), situovaný kolmo na plochu ostrožny. Ten byl navršen z hlíny a drobných kamenů bez patrné vnitřní pevnější konstrukce a z vnější strany jej doplnil příkop. Val spadá po příkrých stráních do údolí obou potoků a postupně se ztrácí, zejména na severní straně. Ve vzdálenosti 200 m západním směrem protíná cesta prostřední val (B), který je dnes patrný pouze severně od ní. Je rovněž hlinitý a na vnitřní OLEŠNÁ U RADNIC, okr. Rokycany, Plzeňský kraj 251 straně jej doplňuje mělký příkop. Val je zachován do výšky asi 1 m a v délce 130 m. Na nejprudší části svahu spadající k Velké Radné poté zaniká. Po dalších 150 m západním směrem lemuje cesta jižní okraj vnitřního valu (C) a vstupuje do prostoru tzv. akropole (D), snad v místě původní brány. I tento val je zachován pouze severně od cesty v délce asi 40 m. Je nejmohutnější, vysoký přes 6 m; z obou stran jej lemují prohlubně, možná původní příkopy. Val byl rovněž navršen z hlíny, avšak v řezu cesty si V. Klein všiml v jeho spodní části zuhelnatělých dřev. Ani na jižní, ani na severní straně nenavazuje na příčný val žádné další viditelné opevnění, které by ohraničovalo strmé svahy ostrožny. Stopy po případném lehčím dřevěném opevnění totiž nepochybně zničily erozní procesy. 252 Lesní cesta, nyní již hluboce zaříznutá do terénu, dále prochází podél severního okraje akropole a příkře se svažuje k soutoku Berounky a Velké Radné. Ani v místě, kde opouští poměrně strmou vrcholovou plošinu ostrožny, nelze nalézt stopy žádného opevnění. Od soutoku pokračuje cesta kouzelnou procházkou podél řeky. V okolí hradiště je mnoho památek svědčících o dalším osídlení a pohřebních aktivitách doby bronzové a halštatské. Podél dnešní cesty do Újezdu u Svatého Kříže ležel ve vzdálenosti asi jednoho kilometru od hradiště *mohylník (F) s nejméně 82 *mohylami, téměř v úplnosti zničenými výzkumy Národního muzea v první polovině 20. století a následnými lesními pracemi. Nedaleko se nachází také velký areál těžby zlata OLEŠNÁ U RADNIC, okr. Rokycany, Plzeňský kraj (G), která je však prokazatelně až středověkého stáří. [dd] Literatura: Šaldová 1977, 1981; Sklenář 1989. Navigační bod: N 49°51'31.23", E 13°31'27.90" (vstup od západu); N 49°51'26.42", E 13°31'53.91" (vstup od východu). Přístup: Z doporučeného místa parkování v centru obce Újezd u Svatého Kříže po žluté turistické značce směrem k rozcestníku „Na Drážkách“ a dále až na hradiště. Rizika: Vnitřní val je dobře patrný; střední a vnější valy jsou v současné době zarostlé vegetací a pro jejich identiﬁkace je nutno se v terénu dobře dívat. Okolí: [1] Újezd u Svatého Kříže (RO), areál středověké těžby zlata v poloze V Jámách: N 49°51'37.12", E 13°33'12.67" (2,0 km). [2] Újezd u Svatého Kříže (RO), pravěký mohylník: N 49°51'24.72", E 13°33'17.82" (2,1 km). Õ Tzv. chata IV. Skupina jedenácti hliněných závaží Õ tkalcovského stavu a nádob ze starší doby železné u jižní stěny. Foto z výzkumu V. Kleina, 1931. Ó Pohled na hradiště od soutoku Berounky a Velké Radné. Foto Z. Kačerová, 2014. Ô Zuhelnatělé makrozbytky některých druhů kulturních plodin, které byly nalezeny na pravěkém hradišti Radná. Zleva: pšenice dvouzrnka (pohled z boku), pšenice setá, ječmen a čočka. Foto P. Kočár, 2014. [3] Liblín (RO), zřícenina hradu Libštejn: N 49°54'01.33", E 13°32'51.90" (5,0 km). [4] Nadryby (PS), hradiště Kozel z pozdní doby bronzové: N 49°48'54.60", E 13°29'49.10" (5,2 km). [5] Druztová (PS), zřícenina hradu Věžka: N 49°47'40.70", E 13°27'25.92" (8,6 km). 0 2 mm OLEŠNÁ U RADNIC, okr. Rokycany, Plzeňský kraj 253 OPARNO, okr. Litoměřice, Ústecký kraj Pravěké a středověké lomy na kámen 150–50 př. Kr., raný středověk Význam: Rozsáhlý areál těžby suroviny na výrobu mlýnských kamenů z doby laténské a ze středověku, unikátní památka svého druhu. Historie: Kamenné rotační mlýny na obilí, tzv. žernovy, představovaly technologickou novinku, která se poprvé objevila v době laténské, ale mezi základními domácími nástroji trvale zakotvila teprve od raného středověku. Ve srovnání se staršími drtidly šlo o nástroje výkonnější, ovšem také nákladnější. Jejich široké uplatnění svědčí nejen o zintenzivnění zemědělské výroby, ale i o poměrně komplexním systému těžby, výroby a distribuce kamenné suroviny i distribuce polotovarů nebo hotových mlýnských kamenů. Platí to zejména pro dobu laténskou, kdy se vhodná surovina těžila jen na několika místech v Čechách a z nich se exportovala do širokého 254 okolí. Nejdůležitější byly lomy na znělec (fonolit) na úpatí Kunětické hory u Pardubic a křemenný porfyr (ryolit) v Opárenském údolí u Lovosic. Podle M. Zápotockého souvisejí se středověkou těžbou suroviny i názvy sousedních obcí Velkých a Malých Žernosek. Ryolit je vulkanickou horninou prvohorního (přesněji permského) stáří. Na povrch vystupuje v úzkém pásu na svazích údolí Milešovského potoka a na levém břehu Labe v Malých Žernosekách (viz hnědé polygony v přístupové mapě). Ve vrstvě několika svrchních metrů se rozpadá na polygonální sloupky, což usnadňovalo lámání kamene do podoby válcovitých disků, které se na místě ihned opracovávaly. Nahrubo přitesané polotovary se odvážely do nedalekých dílen na území dnešních Lovosic, kde byly dále zpracovávány. Je evidentní, že k distribuci polotovarů žernovů se využívala také Ó Těžební jámy v areálu Oparno. Foto Z. Kačerová, 2014. Ø Polotovary žernovů v okolí těžebních jam. Foto Ø Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Waldhauser 1981; výskyt ryolitu podle Geologické mapy ČR 1 : 50 000. Æ 2,0 km lodní doprava po Labi. V této souvislosti jsou zajímavé údaje z r. 1951, kdy byly z řečiště Labe u Malých Žernosek v délce několika desítek metrů vybagrovány dřevěné piloty přístavního mola a v jeho okolí 15–20 žernovů a jejich polotovarů. I když se nálezy nezachovaly, a nelze je tudíž přesněji *datovat, je zřejmé, že šlo o doklad intenzivní dopravy žernovů po řece. Jelikož v novověkých pramenech už není těžba suroviny a výroba žernovů v této oblasti zmiňována, musejí nejen zdejší těžební areály, ale i distribuční centra souviset se situací středověkou, nebo dokonce pravěkou. Rotační mlýny se skládaly ze dvou disků – pevného ležáku a otáčejícího se běhounu. Běhoun se otáčel kolem osy, která byla středovým otvorem zapuštěna do spodního ležáku. Týmž otvorem se do žernovu sypalo obilí, které mezi sebou kameny mlely; semletá mouka se po obvodu vysýpala na podložku. V době laténské měly žernovy v průměru 30–40 cm, hmotnost jednoho kamene se pohybovala zpravidla v rozmezí 25–35 kg. Rozboru českých nálezů laténských žernovů i způsobům jejich výroby a distribuce se podrobně věnoval J. Waldhauser. S mlýny z Oparna se v době laténské setkáváme na mnoha sídlištích v celé severní polovině Čech, a to i ve vzdálenosti větší než 100 km vzdušnou čarou od zdroje. Žernovy odsud byly objeveny také na významných českých *oppidech, např. ve ÒStradonicích u Nižboru a Hrazanech (ÒRadíč). těžby se táhnou v délce 1 km podél pravého břehu Milešovského potoka na zalesněném svahu severní orientace východně od vsi Oparno. Celkem zde bylo identiﬁkováno a zaměřeno kolem 400 těžebních jam. Ve východní, větší části lokality se vyskytují jámy menší, kruhové až oválné, o průměru 5–10 m; v západní části lomu se koncentrují jámy větší, dlouhé až 50 m. Jelikož v okolí menších těžebních jam často nacházíme polotovary žernovů, které svými rozměry odpovídají laténským mlýnům, lze uvažovat o tom, že tato část (A) těžebního areálu byla užívána právě v době laténské; západní část (B) lomu s většími těžebními jamami pak byla zřejmě v provozu v raném středověku. Těžební jámy mají nepravidelný tvar a po obvodu plynule přecházejí do *konvexních náspů, pozůstatků hlušiny a výrobního odpadu. Částečně opracované kamenné disky, představující polotovary mlýnských kamenů, které se vyskytují v okolí jam, nenesou středové otvory nebo důlky, a je proto pravděpodobné, že Popis: Lomy na surovinu pro výrobu kamenných mlýnů fungovaly v okolí Oparna a Malých Žernosek na více místech, dobře zachovány a dokumentovány jsou však prozatím jen na zde popisované lokalitě. Stopy OPARNO, okr. Litoměřice, Ústecký kraj 255 konečná úprava výrobků probíhala na jiném místě. Nacházet opracované polotovary je vzrušujícím zážitkem – v zájmu zachování archeologické památky by však nalezené *artefakty neměly být ani odnášeny, ani otáčeny či jinak přemisťovány. Fotograﬁcká dokumentace zachovalých kusů spojená s jejich přesným zaměřením (obojí lze dnes kombinovat např. pomocí chytrého telefonu) by však byla užitečná a mohlo by jít o vhodný úkol i pro amatérské zájemce o archeologii. [mk] Literatura: Zápotocký 1969; Waldhauser 1981, 2012b. Navigační bod: N 50°32'23.71", E 14°00'40.17" (počátek těžebních jam). 256 OPARNO, okr. Litoměřice, Ústecký kraj Přístup: Z doporučeného místa parkování ve středu obce Oparno stezkou za čp. 22 ke křižovatce lesních cest a zde zahnout na cestu vlevo, kolem níž se po celé její délce nacházejí těžební jámy. [4] ÒLibochovany (LT), pravěké hradiště Hrádek na Tříkřížovém vrchu (2,9 km). Rizika: Terén je poměrně náročný, pohyb na suťovém svahu vyžaduje dobrou obuv. [6] Jenčice (LT), zřícenina hradu Košťálov: N 50°29'25.20", E 13°59'06.00" (5,8 km). Okolí: [1] Oparno (LT), zřícenina hradu: N 50°32'32.19", E 14°00'36.23" (0,3 km). [2] Lhotka nad Labem (LT), areál těžby kamenné suroviny: N 50°32'27.86", E 14°01'14.67" (0,7 km). [3] Oparno (LT), hradiště Lovoš: N 50°31'43.25", E 14°01'09.70" (1,4 km). [5] Březno (LT), zřícenina hradu Ostrý: N 50°31'53.04", E 13°57'05.51" (4,3 km). [7] Vlastislav (LT), zřícenina hradu Skalka: N 50°29'52.52", E 13°57'37.43" (5,9 km). [8] ÒVlastislav (LT), raně středověké hradiště (6,1 km). Ó Polotovar laténského žernovu u jedné z těžebních jam. Foto M. Kuna, 2014. Ó Mletí na rotačním mlýnu doby laténské a řez zařízením. Kresba J. Janíčková. PÍSEK, okr. Písek, Jihočeský kraj Středověké zlatodoly Havírky 13.–17. století Význam: Rozsáhlé středověké zlatodoly s výraznými povrchovými stopami těžby; první archeologický výzkum daného typu lokality u nás. Historie: Těžba zlata byla v minulosti jedním z typických fenoménů jižních Čech. Jak naznačuje nález zlaté vlasové ozdoby z *hradiště Vrcovice u Písku, rýžování zlatonosných náplavů v řece Otavě a jejích přítocích (ÒBlatná) začalo snad již v době bronzové. Největší intenzity dosáhlo ve vrcholném středověku, avšak po vyčerpání náplavů se pozornost soustředila na hlubinnou těžbu zlata. Tehdy se začalo těžit i v Píseckých horách (Mehelnické vrchovině). Jak uvádí J. Fröhlich, z českých ložisek se v minulosti mohlo vytěžit až tisíc tun zlata; z toho kolem 60 % pocházelo z rýžovišť a zbytek z dolování. Æ 3,0 km První písemná zmínka o hlubinné těžbě zlata u Písku se nachází v zástavní listině Jana Lucemburského z r. 1336. Kromě lokality Havírky jsou stopy staré těžby patrné např. také na Jarníku, Kraví hoře, Kloboučkách nebo na vrchu Kometa, kde probíhaly hornické práce již od 13. století. Hlubinná těžba zlata v prostoru Píseckých hor byla nepřímo prokázána také objevem technického zařízení na úpravu zlaté rudy při řece Otavě v Písku. Úpravna rudy je *datována do druhé poloviny 13. a počátku 14. století; pozůstatky zařízení dnes můžeme spatřit v expozici Prácheňského muzea v Písku. Název lesní části „na Hawierkach“ je (asi poprvé) uveden na mapě píseckých lesů z r. 1759, jejímž autorem je J. J. Mann. Dosavadní *archeologické výzkumy prokázaly, že zdejší těžba dosahovala vrcho- Ó Zlatodoly Havírky v Píseckých horách. Povrch terénu ve vrcholové partii areálu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle dokumentace J. Marka z r. 1924 (Fröhlich 1997); na základě LLS snímku upravili Č. Čišecký a D. Dreslerová. 257 Ò LLS snímek (stínovaný model) areálu. Data ČÚZK Ò Praha; zpracoval D. Novák, 2014. První archeologický výzkum zlatodolů u nás provedl v r. 1968 J. *Kudrnáč z pražského Archeologického ústavu právě na Havírkách. V severní části areálu nalezl zbytky menšího stavení s píckou a další doklady sídlení z první poloviny 16. století. Později byly objeveny pozůstatky nejméně dvou kováren, které sloužily k výrobě a opravě hornického nářadí – tzv. *želízek. Nalezené *artefakty doplňovala keramika, úlomky kachlů a hliněných hornických lampiček, železné nůžky či bronzová pracovní hornická známka. lu v 15. a 16. století. Podle opisu listiny z r. 1530 se mělo pracovat na čtyřech hlavních šachtách, pojmenovaných po svatých Bernardovi, Kleofáši, Mikuláši a Rochovi. V polovině 17. století bylo, zřejmě z důvodu nerentability, dolování na Havírkách ukončeno. Nejvýnosnější byla totiž těžba ve středověku, kdy horníci odtěžili nejbohatší svrchní partie zlatorudného křemene, navíc bez technických potíží se spodní vodou. Provoz byl nakrátko obnoven na počátku 70. let 18. století, tentokrát 258 PÍSEK, okr. Písek, Jihočeský kraj na šachtě sv. Josef, ale po dvou letech byl znovu ukončen. V r. 1919 se snažil naposledy oživit dolování příbramský podnikatel J. Bambas, ovšem kvůli velkému přítoku spodní vody musely být práce deﬁ nitivně zastaveny. V r. 1774 pořídil známý důlní odborník J. A. Alis plán zlatodolu, který se jen nepatrně liší od plánu J. Marka z r. 1924. Oba plány můžeme porovnat s dnešním obrazem lokality získaným pomocí *leteckého laserového skenování. Popis: Zlatodoly Havírky leží na katastru města Písek východně od části Semice (též Na Flekačkách), na lesních parcelách č. 2374 a 2344, v nadmořské výšce 460–495 m. Šachty a propadlé štoly tvoří dvě řady severojižního směru, sledující tektonické poruchy v podloží (geologicky jde o biotitické žuloruly podolského komplexu moldanubika). Hlavní řada (A) pozůstatků důlní činnosti (tzv. stařin) je dlouhá kolem 700 metrů, včetně odbočky na severozápad v délce 300 m. Druhá řada (B) dosahuje délky asi 300 metrů. V podzemí jsou šachty propojené štolami, dnes z velké části zaplavenými vodou. Jejich charakter odhalil další archeologický výzkum, který v r. 1975 provedli potápěči píseckého klubu Nekton pod vedením J. Kurze a J. Fröhlicha. Ojedinělý průzkum důlního podzemí znesnadňoval přítok spodní vody, která musela být intenzivně odčerpávána. Přes tyto problémy byla jedna ze šachet pro- PÍSEK, okr. Písek, Jihočeský kraj 259 zkoumána do hloubky 16,5 m, aniž by bylo dosaženo dna. Předpokládá se, že původní hloubka šachet nepřesáhla 25 m, avšak do délky dosahovaly systémy podzemních chodeb i několika desítek metrů. Proﬁly šachet měly většinou obdélníkový tvar o rozměrech stěn kolísajících v rozsahu 1–2 m. Jejich svrchní části dnes spatříme při opatrném (!) nahlédnutí za provizorní ohrazení nejhlubších šachet (C), které byly zkoumané archeologickým výzkumem. Leží zhruba uprostřed delší řady stařin. Ve vrcholové partii zlatodolu směřujícího k jihu jsou k vidění spíše mělčí doklady povrchové těžby. Již v r. 1884 byl učiněn první pokus o ohrazení nebo zavezení starých šachet z bezpečnostních důvodů – šachta označená na plánu písmenem D byla v horní partii dozděna a opatřena mříží. Většina šachet však zůstala odkrytá a nechráněná dodnes. [dd] N 49°17'40.45", E 14°13'32.09" (2,3 km). [2] Písek (PI), stopy těžby zlata a rozhledna Jarník: N 49°18'28.81", E 14°11'32.86" (2,3 km). [3] Písek (PI), Prácheňské muzeum s archeologickou expozicí: N 49°18'31.80", E 14°08'47.29" (4,3 km). [4] ÒPutim (PI), sídliště lovců-sběračů (8,1 km). Literatura: Fröhlich – Kurz 1980; Fröhlich 1997, 2006; www_Písek. Navigační bod: N 49°17'22.41", E 14°11'42.61" (přístup od rozcestníku „Havírky“). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Na Flekačkách“ po naučné stezce Zlatodoly k rozcestníku „Havírky“ a zde odbočit vlevo na lesní cestu k lokalitě. Hlavní linie šachet vede napravo od cesty směrem na jih. Rizika: Opatrně s malými dětmi. Hrozí zřícení se do neoplocených šachet. Okolí: [1] Písek (PI), tzv. obětní kámen (zřejmě halštatský) Loupežníkův stůl na kopci Velký Mehelník: 260 PÍSEK, okr. Písek, Jihočeský kraj Õ Jedna z nejhlubších zachovaných šachet. Foto Z. Kačerová, 2014. Ñ Podzemí zlatodolu Havírky. Foto J. Kurz, 1975. PLAV, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj Pravěké mohylové pohřebiště 1600–50 př. Kr. Význam: Zajímavé mohylové pohřebiště jihočeské oblasti, významné naleziště z hlediska dějin oboru. Historie: *Mohylník u Plavu objevil někdy před r. 1865 p. Kotka z Českých Budějovic. Oznámil nález „kopenců“, které pokládal za pohanské hroby, českobudějovickému obchodníkovi a milovníku starožitností F. Stulíkovi, který začal na jaře r. 1866 z pověření Archeologického sboru Musea království Českého s jejich výzkumem. Stulík byl zručný kreslíř a ještě před výzkumem (v r. 1865) pořídil druhý nejstarší plán mohylníku u nás vůbec – první byla skica pohřebiště u Ratají na Táborsku, kterou načrtl jeho kolega, průkopník *archeologického výzkumu *mohyl v jižních Čechách J. K. *Hraše. Ten se v srpnu téhož roku ke Stulíkovi přidal a postupně Æ 1,0 km spolu prokopali u Plavu 23 mohyly. Následovaly další výzkumy a poslední mohyla byla prokopána v r. 1893, čímž byl odborný potenciál lokality v podstatě vyčerpán; charakter mohylového pohřebiště nicméně zůstal zachován. V době svého objevu byly náspy považovány za „keltické, podél nichž byly později mohyly slovanské nasypány“. Novější výzkumy tento předpoklad potvrdily jen částečně: mohyly pocházejí totiž ze střední doby bronzové a z doby halštatské; laténské neboli „keltské“ nálezy (např. železné nůžky, bronzový kruh a zlomek železného meče, patrně i se spálenými pozůstatky těl) byly do plášťů starších mohyl vloženy až dodatečně. Podobně jako u jiných mohylových pohřebišť jižních Čech nebylo pohřbívání průběžné, byť celkově trvalo po dlouhou dobu. K přerušení Ó Jedna z dobře zachovalých mohyl plavského pohřebiště. Foto V. Turek, 2014. £ Plán lokality podle Beneš A. a kol. 1999; upravil Č. Čišecký. 261 tohoto zvyku došlo koncem mladší a během pozdní doby bronzové, kdy se pohřbívalo do plochých žárových hrobů bez mohylových náspů. Na počátku doby halštatské bylo užívání mohylníku obnoveno, a trvalo pak až do počátku laténského období. Plavské mohyly je možné rozdělit na starší a mladší podle jejich obsahu a snad i umístění. Jak si již první výkopci všimli, obsahovala východní část mohylníku hroby ze střední doby bronzové, zatímco část západní patřila halštatskému období 262 PLAV, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj a přechodu k němu. Pohřby z doby bronzové byly doprovázeny nádobami a bronzovými předměty, především soubory šperků. Pohřební výbava žárových hrobů halštatského období pak zahrnovala kromě nádob a bronzových *artefaktů i předměty železné, především šperky a součásti oděvů. Mohyla původně označená jako č. III (dnes pod č. 27?) a popsaná jako největší obsahovala bohatý pohřeb se zachovalými pažními a loketními kostmi, mezi nimiž se našly zbytky jakéhosi koženého oděvu pošitého různě velkými bronzovými pukličkami, přichycenými ke kůži koženými řemínky. Nad kůží byly zachyceny ještě části zetlelé dřevěné desky, patrně pozůstatku pohřební komory. Ta zabránila větší destrukci nálezů, kterou by byl jinak způsobil tlak zeminy. Fragmenty podobného oděvu byly nalezeny i v mohyle původně označené č. I. V obou mohylách se bezpochyby nacházely pohřby významných jedinců, podle Stulíka a Hrašeho „vůdců neb hrdin znamenitých vynikajících osobou i nádherou nad ostatními“, ve skvostném oděvu, který se třpytil bronzovým leskem. Nálezy organických hmot jsou v prostředí kyselých půd jižních Čech velmi vzácné a lze si jen postesknout, že k výzkumu nedošlo až v dnešní době. Moderní metody by z organických součástí oděvu i pohřební komory dokázaly vytěžit velké množství informací (nehledě na přesné *datování nálezu pomocí *radiokarbonové či *dendrochronologické metody) a současné konzervační postupy by byly zajistily jejich uchování. Naproti tomu dnes máme k dispozici již jen Stulíkův nákres situace na přiloženém obrázku. Další informace o pohřebních zvycích stejných období obsahují hesla ÒHvožďany u Bechyně, ÒŘepeč, ÒVelká Dobrá a ÒSepekov. Popis: Pohřebiště leží jihozápadně od vesnice Plav na mírném zalesněném návrší na levém břehu Malše. Je umístěno tak, „aby rodové jich měli poslední odpočinek na místě slunečném, s něhož by bylo viděti po okolí“, což je ostatně typická poloha pro mnoho pravěkých mohylníků. Dnes roste v místě mohylového pohřebiště vysoký les, a viditelnost mohyl je proto dobrá. Náspy se většinou skládají z kamenného jádra (skříňky, kužele nebo obložení pohřbu) krytého hlinitým pláštěm; objevují se i *kamenné věnce po jejich obvodu. Hlína a kameny jsou u jednotlivých mohyl použity v různém poměru, patrně podle místních podmínek; nelze však vyloučit ani to, že množství kamene a hlíny odpovídalo významu zemřelého. Velikost náspů nesouvisí ani s jejich stářím, ani s bohatstvím výbavy a i v řadě dalších podrobností se mohyly vzájemně lišily. Nejstarší plánek mohylníku byl zhotoven, jak bylo uvedeno, již v r. 1865 a dodnes udivuje svou přesností a smyslem pro detail. Vadu na kráse mu způsobuje pouze fakt, že výkopci mohylníku nepoužili při evidenci nálezů čísla mohyl uvedená na plánu, a proto dnes nelze jednoznačně určit, ze kterých náspů konkrétní předměty pocházejí. Víme jen, že mohyly ve východní části naleziště byly bohatší a že od ostatních tuto skupinu odděluje asi 70 m široký prázdný prostor. Na Stulíkově plánku je zakresleno 29 mohyl, dvanáct z nich bylo v době výzkumu zřejmě již porušeno staršími průkopy, které v mohylách vytvořily prohlubně (autor nákresu je na plánu vyznačil kroužkem nebo půlkroužkem). V současnosti evidujeme 35 mohyl, z toho 4 nejisté. Dnešní průměr náspů se pohybuje mezi 6 až 17 m, avšak výška 4 m, kterou uvádí Stulík, se do dnešních dnů u žádného nedochovala. [dd] PLAV, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj 263 Literatura: Hraše – Stulík 1868; Dubský 1949; Sklenář 1983; Beneš A. a kol. 1999; Jiráň a kol. 2008; Chvojka – Michálek 2011. Navigační bod: N 48°53'52.82", E 14°28'27.06" (vstup na lokalitu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Na Plavnickém potoce“ po žluté turistické značce k rozcestníku „U mohyl“ a k lokalitě. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Branišovice u Římova (CB), hradiště: N 48°51'14.73", E 14°29'53.39" (5,2 km). [2] Prostřední Svince-Holkov (CK), kamenný most koněspřežné dráhy: N 48°50'22.54", E 14°27'09.72" (6,8 km). 264 PLAV, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj [3] Sedlce (CB), zřícenina hradu Velešín: N 48°49'55.24", E 14°28'46.52" (7,4 km). [4] Zlatá Koruna (CK), cisterciácký klášter: N 48°51'18.52", E 14°22'15.10" (9,0 km). [5] Chabičovice (CK), rýžovnické sejpy na Jíleckém potoce: N 48°49'40.88", E 14°22'32.51" (10,7 km). Ó Stulíkova kresba pohřbu s „koženým oděvem“ – rekonstrukce rozložení nálezu v mohyle, výřez „Obrazu II“. Obsahuje ručně psanou poznámku: „Co je červeně přetrženo neplatí, stalo se to jen omylem“. Archiv NM, fond RNM-SNM – Archeologický sbor, inv. č. 300 300/5. Õ Plánek mohylníku od F. Stulíka. Archiv NM, fond RNM-SNM – Archeologický sbor, inv. č. 300 300/8. POČAPLY U BŘEZNICE, okr. Příbram, Středočeský kraj Raně středověké hradiště 10.–11. století Význam: Jedna z nejzachovalejších a nejpůsobivějších památek svého druhu, hradiště s monumentálním opevněním. Historie: *Hradiště leží v pahorkatinné oblasti Březnicka (Podbrdska), na rozhraní středních a jižních Čech, v kraji osídleném poměrně pozdě, až na počátku starší doby železné. Bylo založeno v první polovině 10. století, a to jako jeden z opěrných bodů při záboru jižních Čech Přemyslovci (snad společně s nedalekým hradištěm v Kozárovicích). Podle některých badatelů se hradiště původně jmenovalo Bozeň podle středověkého názvu nedaleké říčky „Bozzes“, dnes Vlčavy-Skalice. Po sjednocení Čech se místo stalo centrem přemyslovské správy území tzv. Bozeňska (lat. provincia Bozenensis), tj. oblasti tvořené zhruba povodím řek Skalice a Lomni- Æ 3,0 km ce. Nezdá se však, že by dosáhlo tak velkého významu jako některá jiná přemyslovská centra, přestože pravděpodobně zaniklo až v průběhu nebo na konci 11. století. Pobyt elitní společenské vrstvy na hradišti naznačují nálezy luxusních předmětů. Mince a doklady zpracování výrobků ze železa i neželezných kovů napovídají, že lokalita sloužila také jako tržní místo či centrum výroby. Přestože bylo hradiště poprvé popsáno již v r. 1868, nekonal se zde dosud žádný větší *archeologický výzkum. Dostupné informace o této památce jsou proto pouze kusé. Menší výzkumy tu prováděli např. J. L. *Píč (počátkem 20. století), B. *Dubský (1947) a R. *Turek (1956). Ó Pohled na opevnění akropole od východu. Vlevo strmě se zvedající akropole; vpravo val; uprostřed západní zakončení valu a ulicovitá brána. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality zaměřil a podle LLS upravil Č. Čišecký. Popis: Hradiště bylo vybudováno na konci protáhlého hřbetu Šance 265 (odtud pochází též označení hradiště jako Šance u Březnice) nad údolím řeky Skalice v nadmořské výšce 520 m. Severní a západní svahy, spadající k vodnímu toku, jsou strmé a obtížně přístupné, naopak od východu je přístupová šíje relativně plochá a široká. Jádro hradiště tvoří *akropole (A), která je umístěna na okrouhlém skalnatém návrší s (pravděpodobně) uměle terasovitě upravenými boky. Je obehnána mohutným, 360 m dlouhým a místy až 6 m vysokým 266 *valem, který je na jihovýchodě proražen průchodem (B). Ten leží snad v prostoru původní brány, ale poničení místa lesními pracemi, novodobými terénními úpravami i starými archeologickými výkopy je tak velké, že původní situaci není možné rekonstruovat. Navíc, jak ukazuje lidarový snímek, objem zeminy, která tvoří pahorek na jižní straně tohoto průchodu, odpovídá svou velikostí otvoru ve valu, a může být tedy pozůstatkem jeho proražení v nedávné minulosti. Za spolehlivý původní POČAPLY U BŘEZNICE, okr. Příbram, Středočeský kraj vchod do vnitřního areálu hradiště je možné považovat dva konce valů, které se překrývají v délce přes 10 m, a vytvářejí tak úzkou uličku – tzv. ulicovitou *bránu (C) – na západní straně hradiště, přiléhající k vodě. Zrcadlově k tomuto vchodu je umístěn průchod (D) v severním rohu mezi akropolí a ledvinovitě tvarovaným *předhradím (E), opevněným rovněž mohutným valem. Opevnění předhradí kolmo nasedá na vnitřní val těsně vedle jižního vchodu. Mezi oběma valy se dnes nachází úzký průchod, možná novodobý; původní zakončení opevnění je nejasné. Vnitřní plocha hradiště zabírá necelý (0,95) hektar, severní předhradí 1,17 ha. Zdá se, že druhé identické předhradí mohlo přiléhat k vnitřnímu opevnění na západní straně; jeho stopy v podobě nízkého valu (F) zachytil lidarový snímek, avšak v terénu jsou dnes sotva patrné. Hradby měly zřejmě hlinitokamenitou konstrukci s přední nasucho kladenou lícovanou zdí, tzv. *čelní kamennou plentou. Její části jsou ještě dobře znatelné např. na vnějším plášti vnitřního valu vedle severního vchodu. Další konstrukční detaily valů známy nejsou. Rovněž vnitřní zástavba hradiště není dostatečně poznána. Akropole je na západní straně zakončena mohutnými rulovými bloky přírodního původu. Blok na jihovýchodní straně předěluje průrva, v níž mohl být uměle vytvořen průchod (G). J. L. Píč odkryl na akropoli místy až půlmetrovou *kulturní vrstvu, „hojně střepy promísenou“, která svědčí o intenzivním osídlení místa. B. Dubský nalezl ve vzdálenosti 8 m od paty vnitřního valu asi 40 cm vysokou kamennou zídku a kulturní vrstvu se zuhelna- tělými zrny pšenice. Jiné informace o zástavbě akropole nemáme; lze si zde představovat jednodílné obytné stavby srubové nebo *kůlové konstrukce se stěnami vymazanými hlínou (*mazanicí). Domy významných jedinců mohly mít kamennou podezdívku – podobný půdorys o rozměrech 7 × 10 m zde odkryl v padesátých letech 20. století R. Turek. Nálezy luxusních předmětů z prostoru hradiště dokládají, že šlo skutečně o sídlo elity. V průběhu 10. století vzniklo další valové opevnění na nedaleké ostrožně nad levým břehem Skalice (1,8 km vzdušnou čarou), na katastrálním území Bor u Březnice. Užíváno bylo až do počátku 13. století a později ho nahradila gotická tvrz Hrochův Hrádek. Původně ohraničoval celou ostrožnu o rozloze asi 1 ha val, který je na východní straně zachován do výšky 3 m; ostatní jeho části zničila stavba tvrze a později výstavba železnice v r. 1874. I toto opevnění mohlo sloužit jako sídlo některého z předních hradských úředníků. [dd] Literatura: Píč 1909; Dubský 1947; Turek 1965; Lutovský 1999; Lutovský – Stolz 2001. Ò LLS snímek (stínovaný model) areálu. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. POČAPLY U BŘEZNICE, okr. Příbram, Středočeský kraj 267 ÑVal a průchod mezi akropolí a předhradím na severní straně. Foto Z. Kačerová, 2014. Ô Nekvalitní, ale cenná fotografie počapelského hradiště z počátku 20. stol., kdy byl vrchol kopce dílem odlesněn, a část valů tak byla i zdaleka viditelná. Pohled od severu. Podle Píč 1909. Navigační bod: N 49°32'46.02", E 13°59'12.37" (vstup od jihovýchodu). Přístup: Z doporučeného místa parkování ve středu obce Počaply na severovýchod ke Kněžskému rybníku, doleva po polní cestě a v lese se napojit na modrou turistickou značku. Po ní doleva k rozcestníku „Bozeň“ a dále na hradiště Šance. Parkovat lze také u samoty na Pazdernách, odkud vede přímo tato modrá turistická značka až na lokalitu. 268 Rizika: Žádná. Okolí: [1] Stražiště (PB), kostel sv. Jana Křtitele se zachovaným gotickým portálem: N 49°33'00.92", E 14°00'12.16" (1,3 km). [2] Bor u Březnice (PB), tvrz Hrochův hrádek na místě raně středověkého hradiště: N 49°33'18.95", E 14°00'18.73" (1,7 km). [3] Ohař (PI), rýžovnické sejpy v údolí Hrádeckého potoka: N 49°32'45.81", E 14°01'41.67" (3,1 km). POČAPLY U BŘEZNICE, okr. Příbram, Středočeský kraj POŘEJOV, okr. Tachov, Plzeňský kraj Zaniklá obec Pořejov 14.–20. století Význam: Pozůstatky městečka Pořejov zahrnují rozličné objekty přímo v zástavbě obce (tvrz, dvůr, kostel, synagoga, pivovar), ale i v jejím zázemí. Zároveň nesou svědectví o naší nedávné historii a vztahu k ní. Historie: Proces vývoje krajiny se nezastavil ani ve 20. století; lze naopak říci, že se právě tato historická kapitola na její tváři podepsala zásadní měrou. Jednou z významných proměn, které poznamenaly archeologický obraz krajiny, byl odsun německého obyvatelstva po r. 1945. Kromě zjevných sociálních dopadů měla tato dějinná událost klíčový vliv na sídelní strukturu, a to především v pohraničních oblastech, kde v důsledku náhlého demograﬁckého výkyvu zanikla celá řada sídel. Na těchto lokalitách, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti, probíhá proces rozpadu Æ doslova před očima. Zároveň jde o témata spojovaná s dosud živou národní pamětí, a proto je jejich studium jedním z důležitých úkolů současné archeologie. Ta se nezabývá pouze podobou původních obcí, ale také procesem *archeologizace objektů a budov, sledováním rostlinných společenstev na lokalitách (výskytem kulturních a rumištních rostlin, reliktů stromořadí, sadů apod.) či analýzou movitých *artefaktů (nálezů). Otvírá se též možnost archeologicky zkoumat vývoj sídel v celém „životním cyklu“, od jejich vzniku hluboko ve středověku po nedávný zánik. Obec Pořejov na Tachovsku vznikla před polovinou 14. století a již brzy se stala sídlem tachovských *manů. Její součástí byl kostel zasvěcený sv. Bartoloměji a drobné šlechtické sídlo – nejdříve tvrz, od r. 1567 zámeček, rozparcelovaný v 18. sto- 1,0 km; 1,5 km; 3,0 km Ó Hřbitov pořejovské židovské komunity s kořeny v 18. století. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Balý 2009; na základě leteckých snímků a starých map upravil D. Novák. 269 letí na usedlosti. Městečkem se stal Pořejov r. 1500 a v r. 1921 měl 673 obyvatele a 135 domů. Od poloviny 17. století zde žila početná židovská komunita, která v areálu bývalého zámečku a *poplužního dvora vybudovala školu a synagogou. Na konci druhé světové války se v obci střetly jednotky SS s vojáky postupující americké armády a při bojích byla obec těžce poškozena. Po odsunu německého obyvatelstva Pořejov postupně chátral a jako poslední byl r. 1971 zbořen kostel sv. Bartoloměje. Od 80. let se západní část zaniklého městečka zavážela skládkou, která byla v poslední době částečně rekultivována. Popis: V údolí při silnici mezi Žebráky a Dlouhým Újezdem se nachází lesík s velkým podílem náletových dřevin, který skrývá ruiny bývalého 270 POŘEJOV, okr. Tachov, Plzeňský kraj městečka (A). Obec byla založena při drobné vodoteči protékající středem kapkovité návsi, ke které svými štíty přiléhaly jednotlivé usedlosti. V západní části návsi obklopuje několik starých kaštanů místo, na němž stál kostel sv. Bartoloměje (B). V nedávné době byly z prostoru kostela odstraněny nánosy skládky a byly odhaleny zbytky zdiva a dlažby. Kostel s okolním hřbitovem sloužil k pohřbívání místních obyvatel včetně vrchnosti. Zdobené náhrobníky nesoucí jména zdejší šlechty (např. Dolnicové, Perglárové ad.) unikly zničení a jsou dnes uloženy v zahradách tachovského muzea. Společně s kostelem stávala na návsi tvrz (C), ze které po četných přestavbách a následné úplné destrukci zbyla jen nevýrazná plošina a ledvinovitý rybníček (D) – původní vodní příkop. Uvnitř tvrze, resp. pozdějšího zámečku byla vybudována zmiňovaná synagoga. Další velký kupovitý útvar na návsi je objektem bývalé školy, která byla založena v západním křídle rozparcelovaného poplužního dvora (E). Kromě jmenovaných budov se postupně na návsi objevila mladší parazitní domkářská zástavba, a původně pravidelný půdorys prostoru je tak dnes jen obtížně čitelný. Ve vsi fungoval také pivovar, hospoda a fara. Usedlosti byly tvořeny pravidelnými bloky, které se skládaly z obytného *domu trojdílné dispozice (F; zastoupeny jsou také *domy chlévní), dvorku (G) a stodoly v zadní části parcely (H). Někdy doplňovaly tuto základní formu sekundární obytné stavby (výminek) či další hospodářské budovy a zázemí (např. kůlny, latríny). Na parcelu přímo navazovala *plužina, kterou dnes ohraničují *mezní pásy (I), a to nejen v zalesněném porostu, ale také v ploše dnešních polností a luk. V některých případech její průběh naznačují již jen *porostové příznaky zřetelné na *leteckých snímcích. Mezi jednotlivými polnostmi probíhaly cesty sloužící k přístupu na pozemky, které dnes vytvářejí hluboce zařízlé *úvozy (J). Téměř polovina bývalé obce je v současné době zavezena tachovským odpadem, ale relikty druhé, východní půle je možné v terénu rozeznat. Pozůstatky sklepů a spodních partií zdiva domů doplňují tu a tam v porostu nepatřičně působící ovocné stromy či jiné kulturní dřeviny. Průběh silnice respektuje původní cestu pouze rámcově; při její stavbě byly dokonce některé objekty odstraněny. Do jižní návesní fronty domů, která je dochována téměř v úplnosti, však silnice výrazněji nezasáhla a víceméně kopíruje její průběh. POŘEJOV, okr. Tachov, Plzeňský kraj 271 K Pořejovu se dále vztahuje několik památek v okolí. V dominantní poloze na kopci nad obcí nelze přehlédnout chátrající poutní kostel sv. Anny z poloviny 17. století s přiléhajícím hřbitovem (K). Na něm byli pohřbíváni obyvatelé okolních vsí a mimo jiné také Pořejova, který ležel ke kostelu nejblíže. Po válce sloužila jeho věž jako pozorovatelna pohraniční stráže, přičemž při severní hřbitovní zdi lze rozlišit okop pro těžkou techniku. Z kostela zbývá dnes jen ruina s propadlým krovem a zřícenou klenbou; okolní poškozené hroby a náhrobky zarůstají travou a maliním. Při silnici do Žebráků se ve svahu v lesíku skrývá malý židovský hřbitov (L), obehnaný nízkou rozpadající se zídkou, na němž pohřbívala své mrtvé pořejovská židovská komunita. Hřbitov byl založen během 18. století a nachází se zde asi 76 náhrobků, nicméně podle matričních záznamů by tu mělo být pohřbeno nejméně 300 zesnulých. Nejstarší čitelný náhrobek je datován do r. 1755. V r. 2006 byl hřbitov prohlášen za kulturní památku a proběhla jeho celková rekultivace. Do zázemí Pořejova náležely také dva mlýny východně od obce (M, N), nejlépe se však ze zaniklých mlýnů dochoval třetí, tzv. Mašův mlýn (O), blíže k obci Žebráky. Pochází z druhé poloviny 17. století a zanikl společně s Pořejovem po r. 1945. V hlavní budově mlýna při hrázi rybníka, který sloužil jako vodní zdroj pro pohon mlýnského kola, rozeznáme mlýnici, *světnici, *síň a chlév. Podle nejnovějších *archeologických výzkumů měl mlýn původně roubenou konstrukci na kamenné podezdívce a teprve později, po požáru r. 1908, k ní přibyly další zděné části. Jeho rozsah a uspořádání však zůstalo po celou dobu nezměněno. Ostatní budovy plnily hospodářské funkce. [dn] Literatura: Procházka 2005; Balý 2007; Galusová 2007; Vařeka a kol. 2008. Navigační bod: N 49°43'57.33", E 12°36'14.53" (zaniklá obec Pořejov); N 49°44'00.17", E 12°35'20.93" (kostel sv. Anny); N 49°43'26.96", 272 POŘEJOV, okr. Tachov, Plzeňský kraj E 12°35'31.12" (židovský hřbitov); N 49°43'31.68", E 12°35'02.76" (Mašův mlýn). Přístup: Z doporučeného místa parkování u silnice mezi Žebráky a Dlouhým Újezdem po silnici směrem na Dlouhý Újezd k zaniklému městečku Pořejov a dále k mlýnům v jeho zázemí. Stejnou cestou zpět k místu parkování a odtud polní cestou ke kostelu sv. Anny nebo po silnici směrem k Žebrákům k židovskému hřbitovu a tzv. Mašovu mlýnu. Rizika: Ve vegetačním období jsou ruiny obce zarostlé a špatně viditelné. Místy se objevují nezajištěné vstupy a propady do sklepů. Kostel sv. Anny je v dezolátním stavu a hrozí zřícením zdiva či dalších součástí propadlého krovu. Okolí: [1] Bažantov (TC), zaniklá novověká ves Bažantov: N 49°44'36.45", E 12°34'20.96" (2,6 km). Õ Kostel sv. Anny se hřbitovem na vrchu nad obcí. Õ Foto Z. Kačerová, 2013. [2] Dlouhý Újezd (TC), židovský hřbitov: N 49°45'51.20", E 12°36'49.46" (3,6 km). × Ledvinovitý rybníček je pozůstatkem příkopu × tvrze, která stojí v sousedství. Foto Z. Kačerová, 2013. Ó Interiér kostela sv. Anny. Foto Z. Kačerová, 2013. Ô Zbytky zdiva jednoho ze zanikajících domů, vytvářející typický destrukční kužel. Foto Z. Kačerová, 2013. [3] Pernolec (TC), tvrz: N 49°46'27.21", E 12°40'52.57" (7,3 km). [4] Přimda (TC), hrad: N 49°40'46.84", E 12°40'00.90" (7,4 km). [5] Tachov (TC), zámek, jízdárna a zaniklý novověký klášter Světce: N 49°48'08.79", E 12°36'17.93" (7,8 km). [6] ÒObora u Tachova (TC), pozůstatky středověké zemské stezky (9,0 km). [7] Milíře u Tachova (TC), zaniklá pila: N 49°48'07.21", E 12°31'48.02" (9,4 km). POŘEJOV, okr. Tachov, Plzeňský kraj 273 POŘEŠÍN, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj Zříceniny středověkého hradu 13.–15. století Význam: Lokalita představuje rozsáhlé zříceniny trojdílného hradu, který byl na konci svého života záměrně vypálen a pobořen. V předpolí hradu jsou patrné stopy po těžbě kamene, úseky zaniklých cest různého stáří a pozůstatky mlýnského náhonu. Historie: Archeologické nálezy *datují počátky *hradu, vystavěného jako opěrný a správní bod na majetcích Bavorů ze Strakonic, do samého závěru 13. století. Do psané historie vstoupil Pořešín až 4. března 1312. Na konci 20. let 14. století upadl zájem pánů ze Strakonic o místní državy a r. 1317 směnil Bavor III. hrad se spřízněným rodem za hrad Vitějovice. V rukou pánů z Vitějovic, kteří se záhy začali po Pořešínu psát, zůstal hrad více než jedno století. Nejvýznamnějším příslušníkem rodu pánů z Pořešína byl Markvart I., 274 který započal svou kariéru v rožmberských službách, ale po r. 1375 je uváděn na královském dvoře jako hofmistr císařovny Elišky Pomořanské, poslední manželky Karla IV. Období největšího rozkvětu hradu je možné spojovat právě s jeho osobou. V této době získal Pořešín dnešní rozsah i podobu a zařadil se mezi přední stavební realizace své doby. Po smrti Markvarta I. se v prosinci 1416 ujal majetku jeho vnuk Markvart II.; tehdy ale již společenská a ekonomická situace nebyly pro hrad příznivé. V r. 1423 oblehl Pořešín Jan Žižka a několik Markvartových služebníků se mu jej neúspěšně pokoušelo vydat. Nelze vyloučit, že s touto událostí souvisí také kolekce střel do kuše, včetně jedné střely do katapultu, nalezená ve svahu před vnější hranou prvního příkopu. Osud hradu po smrti Markvarta II. není zcela jasný. Je pravděpodobné, Ó Zaniklý těžební areál v předpolí hradu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Durdík 2008; doplnil a upravil J. Hložek. Æ 1,5 km že panství bylo částečně rozděleno: po určitou dobu zůstal hrad a část jeho příslušenství v držení Hrocha z Maršovic, zatímco jinou část majetků odkázal Markvart Smilovi z Křemže. Tato situace se podstatně změnila po zásahu Oldřicha z Rožmberka, který se pořešínského panství, neznámo přesně kdy, zmocnil. Po smrti Jana a Hroška, synů Hrocha z Maršovic, si Oldřich z Rožmberka vyprosil na císaři Zikmundovi tzv. právo odúmrti na pořešínský majetek. Císař na jeho žádost skutečně vydal r. 1434 listinu, jíž mu potvrdil držbu hradu s veškerým příslušenstvím. Je však možné, že v době vydání listiny byl již Pořešín v troskách. Spory o nároky na někdejší části panství se pak táhly až do 60. let 15. století. Oldřich z Rožmberka hrad záměrně vypálil a pobořil. Pozůstatky katastrofálního požáru i bouracích prací jsou patrné na většině dochovaných hradních staveb. Líce zdí jsou do růžova propálené a místy jsou na zdivu patrné vypálené otisky dřevěných konstrukcí. Popis: Hrad byl založen na výrazném ostrohu s nadmořskou výškou 525 m, který obtéká na severovýchodní a východní straně řeka Malše; na jižní a jihozápadní straně chránilo Pořešín strmé údolí jejího levobřežního přítoku. Nejstarší podoba hradu patřila tzv. *bergfritovému typu. V té době dominovala čelu hradního jádra (A), které bylo obehnáno kamennou hradbou, okrouhlá útočištná věž – *bergfrit (D). Není možné vyloučit, že menší dvouprostorový palác (E) situovaný podél jihozápadní strany hradního jádra, který byl vytápěn v úrovni prvního patra krbem, patřil rovněž k nejstarší zástavbě. Na přístupové straně zajišťovalo hrad obdélné *předhradí (B). K jeho čelní hradbě se na vnitřní straně přikládala větší kamenná stavba, jejímž pozůstatkem je mohutný suťový kužel (G), který nasedá na vnitřní líc čelní hradby. V sousedství této stavby stála druhá věžovitá *brána (F), která nahradila starší *bránu kulisovou. Spíše lehčí zástavba byla připojena také k jihozápadní straně dnešního druhého předhradí – v jejím místě jsou dochovány výrazné plošiny (H) kopírující průběh obvodové hradby. Vyústění třetího příkopu (I), který odděloval hradní jádro od předhradí, bránila v mladším období uzavírací hradba. Hradní jádro i druhé předhradí prošly velmi složitým stavebním vývojem. Ve své vrcholné podobě, kterou hradu vtiskla přestavba Markvarta I. v polovině 14. století, se hrad změnil na méně obvyklý typ s plášťovou hradbou. K vysoké, byť poměrně slabé obvodové hradbě (J) jádra hradu se přikládala další zástavba (K), přičemž většina obvodu hradního jádra tak byla zcela zastavěna. Hradnímu jádru POŘEŠÍN, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj 275 i nadále, a to až do okamžiku jeho zániku, dominovala okrouhlá věž, jejíž hmotu však částečně skrývala vysoká plášťová hradba. Ve prospěch tohoto předpokladu hovoří šikmé vedení *špalety nejmladší fáze třetí brány (L) i podoba severního nárožního objektu, který je interpretován jako hradní kuchyně (M). Původ takového hradního typu je možné hledat v Dolním Rakousku, Burgenlandu, na Moravě a ve Slezsku a touto přestavbou se z původně opěrného a správního bodu stal rezidenční objekt jednoho z předních šlechticů své doby. Rozsáhlé stavební úpravy Markvarta I. se dotkly nejen hradního jádra a dnešního druhého předhradí, ale také bezprostředního předpolí hradu. Zde vzniklo z důvodu zvyšujících se nároků kladených na středověký hrad nové první předhradí (C), zajištěné 276 příkopem, před jehož vnější hranu byl navršen *val. První předhradí bylo přístupné nejspíše jednoduchou kulisovou branou, před kterou je dochována skalní mostnice (N). Celou západní část předhradí zaujala rozměrná budova (O), přisazená k severozápadnímu nároží obvodové hradby. Budova, přístupná z prostranství prvního předhradí, byla v jihovýchodní části přízemní, v části severozápadní pak patrová. Do úrovně prvního patra byla vestavěna zateplená komora pletené konstrukce. Poklidnost doby, v níž se tato razantní přestavba hradního areálu odehrávala, ilustruje poměrně malá síla zděných konstrukcí jádra hradu i obou předhradí. Kromě pozůstatku plášťové hradby je tato skutečnost nejznatelnější v prostoru severozápadního nároží prvního předhradí, kde čelní POŘEŠÍN, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj hradba, tvořící zároveň severní zeď budovy se zateplenou komorou, dosahovala síly pouhých 80 cm. Nároží bylo navíc vyztuženo dřevěnou kleštinou, která ve zdivu zanechala dobře patrný negativ. Podmínky, z nichž hrad vzešel, významně ovlivnily i koncepci obrany, která zůstávala zcela pasivní. Spočívala pouze na příkopech a poměrně slabých obvodových hradbách, které byly navíc na několika místech, zejména v prostoru hradního jádra, náchylné ke statickým poruchám. Povrch severozápadní části stoupajícího předpolí hradu je pokryt méně výraznými terénními relikty (P), jež je možné spojovat se středověkým lámáním stavebního kamene. Vedle současné přístupové cesty k hradu, která vede v závěru souběžně s prvním příkopem, je viditelný krátký úsek historické *úvozové cesty (Q). Ta směřovala k zaniklé vápenické peci (R) z doby výstavby první fáze hradu, odkryté na vnější hraně prvního příkopu. V tomto prostoru byly archeologicky zkoumány pozůstatky provozně-zpracovatelského areálu v podobě slabé *kulturní vrstvy s drobnými železnými předměty a zlomky keramiky, datovanými do konce 13. či na přelom 13. a 14. století. Nálezy keramiky na hraně plošiny nad hradem dokládají, že byl využíván i tento prostor. Jihozápadně od hradu v protilehlém svahu jsou dochovány pozůstatky zaniklého mlýnského náhonu (S). Před čelem hradu bylo v r. 2012 otevřeno muzeum věnované archeologickým nálezům z hradů Pořešína a Velešína a z tvrze Tiché. Součástí muzea je také replika hrnčířské pece, rekonstrukce hradní kovárny či nedávno dokončené středověké kuchyně. Na hradě jsou pravidelně pořádány kulturní akce věnované různým aspektům života ve středověku. [jhl] Literatura: Menclová 1972b; Sedláček 1994; Durdík – Sušický 2002; Durdík 2008, 2009. Navigační bod: N 48°46'33.44", E 14°30'28.91". Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Pořešín“ po zelené turistické značce směrem k rozcestníku „Pořešín-zřícenina“ a dále po zelené značce k hradu. Okolí: [1] Malče (CK), mohylník: N 48°47'47.73", E 14°31'44.94" (2,7 km). Ó Hradní jádro v pohledu od severu. Nalevo nádvorní zeď nejstaršího hradního paláce; napravo torzo bergfritu. Foto. Z. Kačerová, 2014. [2] Děkanské Skaliny (CK), zřícenina hradu Sokolčí: N 48°44'47.26", E 14°33'13.65" (4,5 km). × Hradní areál v pohledu od západu. Foto Z. Kačerová, 2014. [3] Sedlce (CB), zřícenina hradu Velešín: N 48°49'55.24", E 14°28'46.52" (6,7 km). Ô Rekonstrukce stavební podoby hradu na konci 14. století. Model vytvořil J. Krampera na základě podkladů T. Durdíka. Foto R. Kocanda, 2012. [4] Suchdol u Bujanova (CK), zřícenina hradu Louzek: N 48°42'13.53", E 14°28'50.48" (8,3 km). [5] Prostřední Svince-Holkov (CK), kamenný most koněspřežné dráhy: N 48°50'22.54", E 14°27'09.72" (8,3 km). Rizika: Prakticky žádná, hradní areál je systematicky udržován. Návštěvnická trasa je doplněna o informační panely. Terénní relikty zaniklých komunikací a těžebních prací jsou dochovány ve vysokém, dobře přehledném lese. POŘEŠÍN, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj 277 PRAHA-HRADČANY, Hlavní město Praha Raně středověké centrum Pražský hrad 9.–12. století Význam: Pražský hrad je výjimečným příkladem více než tisícileté kontinuity centra vlády a církevní správy. Historie: Pražský hrad má mezi ostatními archeologickými lokalitami uvedenými v této knize velmi zvláštní postavení. Jen málokdo bude potřebovat přesné souřadnice a podrobný popis cesty k němu. I když většina archeologických nálezů zůstává pro běžného návštěvníka skryta několik metrů pod současným povrchem, následující text by chtěl upozornit na nejzajímavější archeologické pozůstatky osídlení, které každý den míjejí bez většího zájmu tisíce turistů. Právě tyto památky byly svědky počátků centra českých zemí, které si své postavení udrželo po více než tisíc let až dodnes. Jádro budoucího sídla českých knížat a králů představovala ostrožna, která na severu prudce spadala 278 do údolí potoka Brusnice; na jihu její podobu formoval dnes již neexistující Malostranský potok. Samotnou ostrožnu tvořily dva nerovné terénní bloky rozdělené roklí, která procházela v severojižním směru přibližně v místě, kde se dnes nachází Zlatá brána (vstup do katedrály sv. Víta na třetím hradním nádvoří). Do této rokle ústil silný pramen, který představoval jeden z významných zdrojů vody na Hradě. Západní částí ostrožny procházela podle některých archeologů tzv. hradčanská rokle, která měla oddělovat území Hradu od pozdějších Hradčan. Její existence však nebyla dosud jednoznačně potvrzena. Přestože ostrožna neposkytovala ideální podmínky pro osídlení a lidé se jí v pravěku spíše vyhýbali, pro založení raně středověkého hradu se nakonec ukázala jako rozhodující její strategická poloha, která umožňovala dobrou kontrolu Ó Pohled na Pražský hrad z rozhledny na Petříně. Foto Z. Kačerová v rámci projektu NAKI Praha archeologická, 2014. £ Plán lokality podle Maříková-Kubková – Herichová 2009. NKP Æ 1,5 km dnešní Malé Strany. Tato levobřežní část pražské aglomerace, opatřená významným tržištěm, představovala základ budoucí metropole. První ojedinělé raně středověké nálezy z Pražského hradu je možné *datovat už do závěru 8. století, avšak první ohrazení hradčanské ostrožny bylo vybudováno až v polovině 9. století. Prostor Hradu je v legendách a mladších pramenech spojován i s nejstaršími nastolovacími rituály. V křesťanském kontextu se pak podobné ceremonie světské i církevní moci odehrávaly v bazilice, později katedrále sv. Víta. Opevnění ostrožny sestávalo z asi 4 m širokého a 1,4–2 m hlubokého příkopu, který mohl být doplněn palisádou. Mimo takto ohrazený areál byla postavena první kamenná stavba, kostel Panny Marie (A), jehož vybudování je připisováno knížeti Bořivojovi I. (vládl v l. 872/883–888/890). V prvních dvou desetiletích 10. století došlo k výrazné stavební proměně Hradu. Jednoduché opevnění nahradila 7–8 m široká dřevohlinitá hradba (srov. *opevnění dřevohlinité) s roštovou konstrukcí a *čelní kamennou plentou (v mapě vyznačeny archeologicky doložené úseky ﬁalovou barvou). Celková délka fortiﬁkace přesahovala 1 km. Ve stejné době založil kníže Vratislav (915–921) ve východní části ostrožny *baziliku sv. Jiří (F) a na její protilehlé straně při okraji rokle vybudoval o několik let později kníže Václav rotundu (C), v níž byly uloženy ostatky sv. Víta. Když bylo v r. 972/3 založeno pražské biskupství, rotunda sv. Víta se stala biskupským kostelem. V její blízkosti PRAHA-HRADČANY, Hlavní město Praha 279 získal biskup pravděpodobně také prostor pro vystavění svého sídla, nejprve dřevěné, později kamenné rezidence. Polohu knížecího paláce se sice nepodařilo jednoznačně určit, nicméně hypoteticky je umisťován na dnešní Jiřské náměstí mezi rotundu sv. Víta a baziliku sv. Jiří. Další zástavbu Pražského hradu v 10.–12. století tvořily především roubené dřevěné domy, které spojovala dřevěná haťovaná cesta. Pozůstatky tohoto nejstaršího osídlení byly nalezeny hlavně při *archeologických výzkumech ve 20. letech minulého století na třetím hradním nádvoří, kde jsou dodnes ukryty pod jeho dlažbou. Počátky archeologického výzkumu Pražského hradu a jeho blízkého okolí sahají do první poloviny 19. století, kdy bylo zaznamenáno několik ojedinělých nálezů. Při zahájení dostavby katedrály 280 PRAHA-HRADČANY, Hlavní město Praha sv. Víta pak už byly pozůstatky předchůdců této gotické stavby odkrývány systematicky. Dokumentace pořízená především pod vedením architektů J. Mockera a K. Hilberta představuje i po více než 100 letech jeden ze základních pramenů pro moderní výzkum této významné lokality. Další velkou příležitost pro poznání nejstarší historie Hradu přinesla rozsáhlá rekonstrukce ve 20. letech minulého století. V souvislosti se stavebními zásahy bylo přímo na Hradě zřízeno v r. 1925 specializované detašované pracoviště Státního archeologického ústavu, které se (jako oddělení Archeologického ústavu AV ČR v Praze) dodnes věnuje archeologickému výzkumu tohoto místa. Stejně jako v první polovině 20. století je i dnes archeologická výzkumná činnost téměř bez výjimky prováděna v režimu záchranných výzkumů Ó Východní apsida krypty sv. Kosmy a Damiána po jejím objevení K. Hilbertem při dostavbě katedrály. Archiv Pražského hradu, 1928. Õ Pozůstatky kostela Panny Marie po odkrytí v r. 1950. Obraz V. Kubašty, 1950. zapříčiněných stavební činností. Za poslední léta to byly například rozsáhlé rekonstrukce ve Zlaté uličce nebo ve Vladislavském sále. Na rozdíl od jiných významných raně středověkých lokalit si tak archeologický tým Pražského hradu nemohl cíleně vybírat místa výzkumu, jak to bylo běžné zejména v 50.–70. letech minulého století, ale musel své výzkumné záměry přizpůsobovat plánovaným rekonstrukcím a jiným stavebním akcím na Hradě. Díky dlouholeté systematické práci se však podařilo shromáždit Ó Konstrukce dřevěných domů odkryté při archeologickém výzkumu na třetím hradním nádvoří ve 20. letech minulého století. Archiv Pražského hradu, 1929. Ö Pozůstatky dřevěné konstrukce raně středověkého opevnění z 10. století pod třetím hradním nádvořím. Foto M. Frouz, 2006. zcela ojedinělý soubor dat, která dokumentují vývoj celého hradního areálu od jeho raně středověkých počátků až do novověku. Náročnost archeologické práce na Pražském hradě mimo jiné dobře ilustruje skutečnost, že během více než tisíce let vývoje lokality často docházelo k výrazným změnám původních terénů a k ukládání vrstev, které dosahují v některých místech mocnosti až 16 metrů. Popis: Pozůstatky nejstarší zděné stavby na Pražském hradě, základy kostela Panny Marie (A), se nalézají v průchodu mezi zahradou Na Baště a druhým hradním nádvořím. Tato sakrální stavba, kterou podle písemných pramenů nechal postavit v r. 885 kníže Bořivoj, byla od 20. let minulého století hledána na celé řadě míst, nicméně její polohu se podařilo potvrdit až I. Borkovskému v r. 1950. Z nejstarší fáze kostela se dochovala pouze malá část obvodového zdiva, fragment severní stěny apsidy a hrobka vyzděná omítnutým opukovým zdivem, která skrývala další, menší hrobku. Ostatky muže a ženy nalezené uvnitř menší a mladší hrobky jsou připisovány knížeti Spytihněvovi (894–915) a jeho manželce. Většina dochovaného obvodového zdiva kostela pochází z jeho přestavby v 11. století. Kostel Panny Marie sloužil svému účelu až do druhé poloviny 13. století, kdy byl zničen požárem. V průchodu mezi druhým a třetím hradním nádvořím je možné po pravé straně vidět vnější líc románského opevnění (B), vystavěného knížetem Soběslavem v r. 1135. Tato první celokamenná hradba, postavená z opukového kvádříkového zdiva, chránila část Hradu, která byla opevněna už od jeho úplných počátků – dnešní třetí nádvoří. Pozůstatky hradby byly zachyceny na různých místech pod budovami po obvodu areálu. Vývoj sakrální architektury na Pražském hradě je velmi komplikovaný, a proto se text zaměří pouze na ty stavby, které byly archeologicky zkoumány a návštěvníci si je mohou prohlédnout. Nejstarší z kostelů zasvěcených sv. Vítu nechal postavit na západním okraji rokle rozdělující hradčanskou ostrožnu kníže Václav ve 20. letech 10. století. V první PRAHA-HRADČANY, Hlavní město Praha 281 fázi se jednalo o centrální stavbu (C) s apsidou na východní straně. Po Václavově smrti, když bylo jeho tělo přeneseno ze Staré Boleslavi právě do této rotundy, byla přistavěna jižní apsida s kaplí sv. Václava, která představovala základní osu všech následujících staveb. Severní apsida (D) byla ke kostelu připojena při stavebních úpravách až v 11. století. Právě zbytky severní apsidy jsou jedinou částí rotundy, kterou může spatřit běžný návštěvník, a to v kryptě svatovítské katedrály za sklem v severní lodi mladší románské baziliky. Stavba této trojlodní baziliky (E) se dvěma chóry a příčnou lodí byla zahájena v r. 1060 za vlády knížete Spytihněva II. a vysvěcena byla v r. 1097. Její nejlépe dochovanou částí je východní strana krypty sv. Kosmy a Damiána, která je rovněž součástí prohlídkového okruhu podzemím dnešní katedrály. Západní část krypty a jižní část transeptu baziliky společně se základy biskupské kaple sv. Mořice se nacházejí v prostoru tzv. malých vykopávek na třetím hradním nádvoří mezi chrámem sv. Víta a budovou starého proboštství. Většina terénů prozkoumaných při archeologickém výzkumu ve 20. a 30. letech minulého století zůstává skryta právě pod dlažbou třetího nádvoří a pro veřejnost je uzavřena. Jsou tam uchovány nálezy staveb a opevnění, které v tomto prostoru byly vybudovány v období od raného středověku až do prvního předláždění nádvoří v době panování Rudolfa II. Mezi nejzajímavější dochované konstrukce patří raně středověké dřevohlinité opevnění s prozkoumanou a stále zachovanou komorou *valu, pozůstatky dřevěné zástavby z 10. a 11. století, základy kamenných románských domů a velmi dobře dochovaný půdorys románského kostela, zvaného sv. Bartoloměj, který byl součástí biskupského areálu ve 12. století. Pozornost archeologů se jak v 19. století, tak v 60. letech 20. století obrátila i k bazilice sv. Jiří (F) a přilehlému ženskému klášteru. Prozkoumány byly starší fáze obou těchto staveb, ale odkryté a konzervované fragmenty zdiv jsou dnes veřejnosti nepřístupné. Movité nálezy pocházející z archeologických výzkumů na Pražském hradě jsou prezentovány ve stálé expozici Příběh Pražského hradu, která se nachází v tzv. Starém královském paláci; nálezy z raně středověkého období se staly součástí stálé expozice v Rožmberském paláci. [jm] Literatura: Frolík a kol. 2000; Maříková-Kubková – Herichová 2009; Boháčová 2011. Navigační bod: N 50°05'25.01", E 14°23'53.69" (počátek prohlídky). Přístup: Na druhé hradní nádvoří se lze dostat z tramvajové zastávky Pražský hrad přes Jelení příkop nebo ze zastávky Malostranská po tzv. Nových zámeckých schodech. Rizika: Žádná. Areál Pražského hradu je kromě podzemních krypt katedrály sv. Víta bezbariérově přístupný. Okolí: [1] Ò Praha – Staré Město (PHA), románský dům v Řetězové ulici (1,3 km). [2] Praha-Vyšehrad (PHA), raně středověké hradiště Vyšehrad: N 50°03'47.43", E 14°25'18.15" (3,4 km). [3] ÒPraha-Liboc (PHA), raně středověké hradiště Šárka (5,7 km). [4] Praha-Bohnice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Zámka: N 50°08'44.29", E 14°24'18.47" (6,2 km). [5] Praha-Jinonice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Butovice: N 50°02'27.51", E 14°21'29.97" (6,2 km). Ñ Rekonstrukce románské baziliky sv. Víta s částí původní rotundy (červená střecha) a povrchu ostrohu s hradčanskou roklí. Vytvořila J. Maříková-Kubková ve spolupráci s firmou GEO-CZ s. r. o. 282 PRAHA-HRADČANY, Hlavní město Praha PRAHA-KRÁLOVICE, Hlavní město Praha Raně středověké hradiště 10.–12. století Význam: Dobře zachovalé přemyslovské hradiště. Lokalita je v některých aspektech srovnatelná s Pražským hradem či Vyšehradem; relikty valů patří k nejlépe dochovaným v Čechách. Historie: Období 9. a 10. století přineslo v oblasti středních Čech výrazný nárůst počtu opevněných areálů, které zpravidla označujeme jako *hradiště; celkově bychom jich nalezli v širším okolí Prahy na dvě desítky. Některé z těchto lokalit jsou dodnes nepřetržitě osídleny a zachovávají si dokonce obdobnou centrální úlohu jako v raném středověku, např. Pražský hrad coby rezidence hlavy českého státu nebo Stará Boleslav jako jedno z duchovních center země. Jiná hradiště byla naopak již dávno opuštěna a dnes připomínají jejich někdejší význam jen mnoha- Æ 2,5 km hektarová rozloha a monumentální relikty fortiﬁkací. Na samém východním okraji hlavního města Prahy leží jeden z raně středověkých *hradů, jehož jméno bychom v učebnicích dějepisu hledali marně – žádný ze soudobých literátů jej totiž nepokládal za nutné zaznamenat. Snad proto, že dramatické okamžiky životů českých světců a přemyslovských knížat se odehrály jinde, nazýváme dnes celý areál podle katastrálního území nedaleké – a zjevně mladší – obce Královice. Proč usiloval některý z příslušníků druhé či spíše třetí historicky doložené přemyslovské generace, patrně Boleslav I. (vládl v l. 935–972), o zajištění jihovýchodního okraje svého středočeského panství mohutnou pevností, lze jen spekulovat. Okolí Prahy v tomto období obepnul celý prstenec podobných objektů (srov. Ó Letecký snímek hradiště s kostelem sv. Markéty. Vlevo tzv. předhradí, vpravo akropole. Foto M. Gojda, 2012. £ Plán lokality J. Hasil podle LLS snímku. 283 301.00 m A 300.00 m E 299.00 m B 298.00 m 297.00 m fáze 1 C C fáze 2 B současný stav F A E D D G 284 PRAHA-KRÁLOVICE, Hlavní město Praha Fotogrammetrická dokumentace řezu vnějším opevněním a kresebná rekonstrukce jeho první a druhé fáze. Jádro hradby tvořila dřevohlinitá konstrukce (A), o níž se vpředu opírala zeď z nasucho kladených kamenů (B) a kterou vzadu zajišťovalo dřevěné bednění zapřené mohutnými kůly, zapuštěnými hluboko do podloží (C). Celkovou výšku opevnění umocňoval ještě příkop (D). Po jisté době bylo nutno přistoupit k rekonstrukci staticky narušené hradby. Zadní líc byl nově zajištěn mohutným náspem (E), čelní kamenná plenta se odstranila a i tuto frontu hradby částečně zpevnilo přisypání materiálu. Na čelním náspu byla vztyčena nová kamenná zeď (F), která již nebyla provázána se starým jádrem hradby, a po čase tak destruovala do částečně zasypaného (G) příkopu. Foto a grafika I. Štefan, 2014. 0 2m 298.00 m F 297.00 m 296.00 m G D 295.00 m PRAHA-KRÁLOVICE, Hlavní město Praha 285 Ò Praha-Vinoř, Ò Libušín, Tetín), takže je nasnadě uvažovat v první řadě o ochraně tzv. *přemyslovské domény proti vnějšímu nebezpečí. Důvodů pro výstavbu podobného hradiště však mohla být celá řada a s největší pravděpodobností bude správná odpověď spočívat v jejich kombinaci. Transport a těžba stovek kubických metrů dřeva a především kamene (nejbližší zdroje opuky, která zde byla rovněž použita, se nacházejí minimálně ve vzdálenosti 12 km!), jakož i následné hloubení stovek 286 PRAHA-KRÁLOVICE, Hlavní město Praha metrů příkopu a vršení dřevohlinitého *opevnění znamenaly výrazný nárok na obyvatelstvo, které tak bylo tvrdou prací intenzivně zapojováno do sociální struktury rodícího se státního útvaru. *Archeologický výzkum také prokázal poměrně výraznou hutnickou a kovářskou činnost v různých částech areálu, přičemž na příkladu ÒPrahy – Starého Města lze dobře ilustrovat, jak významnou centrální funkci zpracování železa v raných přemyslovských Čechách mělo. Popis: Hradiště leží na výrazné ostrožně (v poloze U Markéty), jejíž strmé hrany představují výtečnou přirozenou ochranu ze severní, západní a jižní strany; snadný přístup do areálu je tak možný jen z východního směru. Zde však někdy krátce po r. 918 (podle *dendrochronologického data, získaného výzkumem Univerzity Karlovy v r. 2012) vyrostla mohutná dřevohlinitá hradba s *čelní kamennou plentou (D), jejíž celkovou výši více než 10 m umocňoval ještě předsunutý příkop. Relikty tohoto fortiﬁkačního systému jsou dodnes v terénu velmi dobře patrné (dosahují výše až 5 m, a jsou tedy nejmohutnějším dochovaným raně středověkým *valem v Praze a okolí) a návštěvník na ně narazí hned při vstupu do areálu směrem od silnice Královice–Sibřina. Bezprostředně v místech, kde stojí informační panel, odkryl výzkum v r. 2012 kompletní proﬁl opevnění. Uvnitř areálu se nachází – paralelně s vnějším valem – ještě druhá linie opevnění (B), která tak prostor ostrožny rozděluje na tzv. *předhradí (C) a *akropoli (A). Na akropoli proběhl v l. 2011–2012 velmi intenzivní *nedestruktivní průzkum, jehož výsledky rozvinul v l. 2013–2014 archeologický odkryv. Ten mj. zjistil, že z doby, kdy hradiště vznikalo, pochází jen málo zahloubených objektů, zatímco v době, kdy zanikalo či již dokonce ztratilo svou funkci (někdy v pokročilém 12. století), nastoupil zcela odlišný typ zástavby, který po sobě zanechal celou řadu zahloubených objektů, včetně více než dva metry hlubokých zásobních jam k uskladnění obilí. Mnoho desetiletí trvající zemědělské využívání vnitřních ploch hradiště a následná Ñ Vnitřní val hradiště severně od kostela sv. Markéty. Pohled z plochy předhradí. Val je dnes zarostlý vegetací. Foto M. Kuna,1991. × Archeologický řez vnějším systémem opevnění. Aby bylo možné rekonstruovat vývoj opevnění, je třeba val s příkopem dokumentovat v mnoha horizontálních úrovních i vertikálních řezech. Foto M. Hůrka, 2012. eroze však jakékoliv povrchové stopy někdejšího osídlení dokonale setřely. V prostoru akropole stojí také dnes barokizovaný kostelík, poprvé zmiňovaný k r. 1354. Tomuto letopočtu odpovídá i několik dochovaných gotických stavebních detailů – zvnějšku je zřetelné štěrbinové okénko zaklenuté lomeným obloukem ve východní stěně. Lze však seriózně uvažovat o možnosti, že počátky královického kostela sahají až do raného středověku, neboť přítomnost sakrální stavby byla na českých hradištích 10. století běžná; vznik kostela po opuštění hradiště na konci 12. století navíc odporuje veškeré logice. Zasvěcení sv. Markétě, které nebylo v raně středověkých Čechách obvyklé, mohl pak svatostánek získat při některé z četných pozdějších přestaveb. [jh] Přístup: Z doporučeného místa parkování v ulici K Uhříněvsi vlevo ulicí Ke Stupicím, která přechází v ulici K Markétě. Asi po 250 m zahnout vlevo na cestu do sadu a pokračovat k rozcestníku „Šance“ při vstupu do hradiště. Rizika: Žádná. Literatura: Richterová 1997; Lutovský 2001; Štefan – Hasil 2014. Navigační bod: N 50°02'36.05", E 14°38'06.40" (vstup do hradiště). Okolí: [1] Praha-Královice (PHA), pozdně středověká tvrz a novověký dvůr: N 50°02'20.54", E 14°38'14.18" (0,5 km). [2] Květnice (PY), zřícenina hradu: N 50°03'25.60", E 14°40'56.24" (3,7 km). [3] Praha-Dubeč (PHA), výšinné sídliště v poloze V Rohožníku: N 50°03'20.00", E 14°35'05.81" (3,8 km). [4] ÒBřezí u Říčan (PY), pravěké hradiště (5,3 km). [5] ÒPraha – Újezd nad Lesy (PHA), zaniklá středověká ves Hol (6,8 km). [6] Babice (PY), zaniklá středověká ves Janovice: N 50°00'00.74", E 14°43'25.70" (8,0 km). PRAHA-KRÁLOVICE, Hlavní město Praha 287 PRAHA-KUNRATICE, Hlavní město Praha Středověký hrad Nový hrad u Kunratic s obléhacím táborem 15. století Význam: Pozůstatky významného hradu krále Václava IV. Před čelem hradu jsou dobře přístupné a přehledné terénní relikty opevněného obléhacího tábora z prosince r. 1420. Historie: Samostatně jsou Kunratice v písemných pramenech poprvé zmiňovány k r. 1287. Tato zpráva se však vztahuje k tvrzi, situované v místě dnešního zámku, který svou podobu získal po přestavbě v r. 1688. Počátky hradního areálu nad údolím Kunratického potoka lze datovat až do r. 1407, kdy Kunratice odkoupil král Václav IV., resp. do r. 1411, kdy prostřednictvím novoměstské stavební huti zahájil stavbu *hradu, který měl plnit úlohu dalšího královského sídla v blízkosti Prahy. Hrad měl původně nést Václavovo jméno – Wenzelstein. O některých činnostech souvisejících s výstavbou objektu i dalším využitím 288 okolního terénu jsou dochovány dobové účty. Dozvídáme se tak například, že řízením stavby byl pověřen novoměstský měšťan Hertvín, že realizace stavby byla svěřena staviteli Křížovi a že některé práce nebyly ještě dlouho po dokončení hradu zcela proplaceny. Stavba nejspíše postupovala rychle, neboť první doklad využití hradu pochází již z října r. 1412; v té době tedy musel být obyvatelný a hajitelný. Je však pravděpodobné, že některé terénní úpravy v okolí či rybník založený na Kunratickém potoce ještě nebyly zcela dokončeny. Do r. 1416 zde Václav IV. několikrát přebýval a v následujícím roce započal se zřizováním *manského systému souvisejícího s obranou hradu. Dne 16. srpna 1419 však na hradě za dramatických okolností zemřel. Jeho bratr Zikmund Lucemburský navštívil Nový hrad patrně až 13. května 1420; v témže Ó Druhá brána s obezděným příkopem. V pozadí zdivo věžovitého paláce. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Kypta – Podliska 2013; upravil M. Kuna. Æ 3,0 km roce se na hrad dvakrát uchýlila také královna vdova. Na konci října r. 1420, před bitvou pod Vyšehradem, v Kunraticích Zikmund i se svým vojskem opět krátce pobýval a zanechal zde nevelkou posádku, která zůstala i po porážce jeho vojska věrná katolické straně. Hrad proto 30. prosince 1420 oblehlo vojsko Starého a Nového Města pražského a započalo s jeho ostřelováním *praky a palnými zbraněmi. 25. ledna 1421, po ostřelování, při němž byly těžce poškozeny, nebo dokonce zničeny střechy hradu a podsebití (krytý ochoz na vrcholu) hradby, se posádka výměnou za volný odchod vzdala. O dva dny později byl hrad vypálen a pobořen, poté již nebyl nikdy obnoven. Zikmund Lucemburský brzy odprodal Kunratice novým majitelům z řad katolické šlechty, což se neobešlo bez jistých majetkoprávních sporů. Nový hrad u Kunratic představuje nejmladší hradní stavbu Václava IV. a zároveň také poslední královský hrad vystavěný v předhusitském období. Třebaže Václav IV. věnoval obranným kvalitám hradu nemalou pozornost, dokazuje tato stavba, nakolik hradní architektura klidného 14. a počátku 15. století zaostala za prudce se rozvíjejícím vojenstvím a masovým použitím palných zbraní. Ze strany obléhatelů byly před Novým hradem použity kromě lehčích palných zbraní i tři obléhací praky. V období baroka byla do hradních zřícenin vestavěna kaplička a myslivna; ani jedna stavba však neměla dlouhého trvání. V následujících letech byl hradní areál poškozen lámáním kamene a zásahem správy kunratického velkostatku, která nechala hradní zříceniny, přitahující četné výletníky, v r. 1881 zbořit. Popis: Jako staveniště Nového hradu byl zvolen protáhlý plochý a v jihozápadní části skalnatý břidlicový ostroh v nadmořské výšce 293 m, který obtéká Kunratický potok. V zásadě jednodílný pětiboký hradní areál (A) odděloval od okolního terénu široký příkop (B), vylámaný do skalního podloží. Vstup do hradu tvořila menší čtverhranná věžovitá *brána (C), kterou příchozí vcházel do severní části *parkánu (D), obíhajícího hradní areál. Níže ve svahu hrad zajišťovalo ještě další opevnění (E). Vnitřnímu nádvoří, přístupnému druhou branou, dominoval rozlehlý podsklepený věžovitý palác (G), který byl přistavěn svým jihozápadním čelem k druhé bráně (F), opatřené úzkým obezděným příkopem a věží s kolébkovým padacím mostem. Palác a druhá brána tak spolu mohly do značné míry splývat. Palácová stavba se vůči podélné ose hradního ostrohu a případnému směru ostřelování obracela užší štítovou stranou. K nádvorní fasádě paláce přiléhalo kamenné schodiště (H) ve- PRAHA-KUNRATICE, Hlavní město Praha 289 doucí do sklepa, který byl původně zaklenut hrotitou cihlovou valenou klenbou a osvětlen dnes již téměř zaniklým světlíkem. V přízemí a patrně také v dalších patrech byl palác, vybavený řadou tesaných architektonických článků, rozdělen do tří prostor. K úzkému severovýchodnímu čelu paláce přiléhala lichoběžníkovitá nepodsklepená místnost (I) se zesílenou severní a východní obvodovou zdí, které tvořily břit. Zesílené nároží před severovýchodním čelem paláce se tak vůči předpolí hradu obracelo 290 PRAHA-KUNRATICE, Hlavní město Praha ostrou hranou, podobně jako tomu bylo u okrouhlých útočištných věží s břitem (*bergfritů). Tato prostora byla patrně součástí dalšího (nejspíše) obytného křídla paláce, obklopujícího východní část vnitřního nádvoří. S ohledem na stav dochování hradního areálu nelze zcela vyloučit ani možnost, že objekt s břitem mohl mít rovněž věžovitý charakter. Východní palácové křídlo je na úrovni terénu dochováno v podobě několika segmentů kvalitního oboustranně lícovaného zdiva. Méně jasná je situace v jihovýchodní části hradu, která byla silně postižena lomem (J), z většiny zavezeným při *archeologickém výzkumu v l. 1928–1929, a v části jihozápadní, kde došlo v minulosti k terénním úpravám a výstavbě barokní hájovny (K). Zástavba se v tomto úseku dochovala jen v podobě skromných pozůstatků zdiva a dobře patrných terénních reliktů. Je tedy velmi pravděpodobné, že i jihozápadní stranu hradního areálu uzavíralo palácové křídlo. Nový hrad u Kunratic tak představuje obdélný hrad s obvodovou zástavbou s protaženou hranou v podobě břitu, orientovanou ve směru osy hradního ostrohu. Hradní areál zajišťovaly celkem tři okruhy fortiﬁkace, tvořené vnějšími zdmi palácových křídel, parkánem a parkánovitým opevněním, které ve svahu navazovalo na šíjový příkop. Nemalý obranný význam pak měla také výstavba rybníka na Kunratickém potoce pod hradem. V předpolí hradu jsou v terénu ve vzdálenosti 160 m před vnější hranou šíjového příkopu velmi dobře patrné terénní relikty *obléhacího tábora (L). Na západní straně bránily tábor proti případnému výpadu z hradu dva mohutné *valy (M). Za tímto opevněním se rozkládá na ploše 2,4 ha vnitřní prostor obléhacího tábora, zaplněný terénními relikty 210 zahloubených objektů čtvercového nebo obdélného půdorysu o rozměrech 2 × 2 až 4,5 × 6 m, které představují pozůstatky povětšinou dřevěných krátkodobých obydlí obléhatelů. Severovýchodní stranu obléhacího tábora proti široce rozevřenému ostrohu s přístupovou komunikací chránily zdvojené valy a příkopy (N); první nižší val navíc zpevňovaly čtyři čtverhranné bašty. V lednu r. 1421 byla evidentně využívána také severovýchodní část ostrožny před touto fortiﬁkací. V prostoru mezi hradem a obléhacím táborem jsou patrné terénní relikty klikatého přibližovacího příkopu, tzv. sapy (O), vedoucí od čelní fortiﬁkace k předsunutému postavení obléhatelů. Tam se nachá- Ò Terénní relikty objektů tvořících zástavbu obléhacího tábora. Foto Z. Kačerová, 2014. PRAHA-KUNRATICE, Hlavní město Praha 291 Ñ Severovýchodní fortifikace obléhacího tábora. Foto J. Hložek, 2014. × Hradní jádro a sklep věžovitého paláce v pohledu od severovýchodu přes příkop. Foto J. Hložek, 2014. zel pravděpodobně i prak zmiňovaný kronikářem Vavřincem z Březové. Další prak byl postaven na zpevněné plošině přiložené k vnitřní straně čelního valu (M). Unikátní stopy obléhání hradu jsou v současné době do značné míry ohroženy, a to především nevhodným využitím terénu; méně výrazné relikty tak postupně zanikají. [jhl] Literatura: Drobná 1953; Durdík 1984; Sedláček 1998b; Durdík – Sušický 2000; Koscelník 2013. Navigační bod: N 50°01'14.84", E 14°28'38.19" (vstup přes obléhací tábor); N 50°01'10.64", E 14°28'19.79" (vstup do hradu od východu); N 50°01'07.68", E 14°28'14.70" (vstup do hradu od jihozápadu). k Novému hradu. Alternativně se lze vyhnout obléhacímu táboru a přijít rovnou do hradu po žluté a modré značce od východu nebo po neznačené cestě z rozcestníku „Lávka pod Novým Hrádkem“ jižně od hradu. Přístup: Z parkoviště před úřadem MČ Praha-Kunratice Ještědskou ulicí ke žluté turistické značce v ulici Krále Václava IV. a po značce na sever kolem Dolnomlýnského rybníka. Třetí odbočkou za rybníkem doprava k modré turistické značce a po ní vlevo Rizika: Hradní areál i prostor obléhacího tábora jsou dobře přístupné a přehledné, a to celoročně. Okolí: [1] Praha-Vyšehrad (PHA), raně středověké hradiště Vyšehrad: N 50°03'47.43", E 14°25'18.15" (6,0 km). [2] Dolní Břežany (PZ), hradiště: N 49°57'46.04", E 14°26'41.54" (6,6 km). [3] ÒLhota u Dolních Břežan (PZ), oppidum Závist (7,8 km). [4] ÒPraha – Staré Město (PHA), románský dům v Řetězové ulici (8,3 km). [5] Praha-Jinonice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Butovice: N 50°02'27.51", E 14°21'29.97" (8,5 km). 292 PRAHA-KUNRATICE, Hlavní město Praha PRAHA-LIBOC, Hlavní město Praha Raně středověké hradiště Šárka 9. století Význam: Významné pravěké sídliště a jedno z nejstarších raně středověkých hradišť v Pražské kotlině s počátky v předpřemyslovském období českých dějin. Historie: Počátky osídlení romantických skal nad Šáreckým potokem sahají až do neolitu; charakteristická keramika z Divoké Šárky dala pojmenování nejmladší fázi kultury s lineární keramikou (srov. *archeologická kultura), tzv. šáreckému stupni. Dvě nejvýraznější krajinné dominanty v údolí poté osídlili nositelé středoeneolitické řivnáčské kultury, pro kterou bylo využívání podobných výšinných poloh charakteristické. Severní vrchol byl osídlen také ve starší a pozdní době bronzové (v únětické a štítarské kultuře) a ve starší době železné. Kombinace nepříznivých vlivů (eroze a nedokumentované výzkumy NKP Æ 2,5 km z dob počátků archeologie) bohužel zničily většinu pravěkých terénů, takže charakter jednotlivých fází prehistorického osídlení Šáreckého údolí dnes již nedovedeme určit. Lepší představu si tak můžeme udělat o úloze Šárky v období raného středověku. Dějiny Prahy tak, jak ji známe dnes, tj. jako Pražského hradu a jeho sídelní aglomerace, se začaly psát zhruba ve druhé polovině 9. století. Ale již dříve, od pokročilého 8. století, obývaly Pražskou kotlinu a její okolí komunity s relativně vysokou mírou vnitřní organizace, kterou dokládá stavba sídlišť na strategických krajinných polohách, jejichž obrana byla dále posilována dřevohlinitým *opevněním. Vedle lokality „Zámka“ v Praze-Bohnicích a *hradiště v Prokopském údolí v Praze-Butovicích jde právě o opevněný areál v Divoké Šárce v Praze-Liboci. Ó Plocha předhradí, pohled směrem k akropoli. Foto J. Marounek, 2006. £ Plán lokality zpracoval J. Hasil podle LLS snímku. 293 zcela vyhasly nejpozději v 10. století, tj. v době, kdy na významu nabývala mladší hradiště, která na základě písemné evidence můžeme spojovat s počátky vzestupu přemyslovských knížat – např. Levý Hradec (ÒŽalov) či Pražský hrad (ÒPraha-Hradčany). Kdo tedy sídlil na kdysi mocném libockém *hradě, zda praotec Přemyslovců, či naopak jejich mocenský rival, patrně navždy zůstane tajemstvím. Současný *archeologický výzkum nedovede přesvědčivě zodpovědět otázku, jakou funkci plnily podobné areály v období, kdy Čechy, podobně jako celou středoevropskou sídelní oblast západních Slovanů, obývaly jednotlivé gentes (v češtině používáme nepřesný termín „kmeny“). V jejich čele stáli muži, které latinské prameny označují jako duces (tedy „knížata“); skutečnou vnitřní sociální strukturu těchto pospolitostí ale neznáme. Vycházet tak lze pouze z povšechných úvah a modelových kulturně antro- 294 PRAHA-LIBOC, Hlavní město Praha pologických představ. Vedle vojenské funkce plnila hradiště patrně i úlohy centra správy a směny, neboť nálezy avarských litých kování a západofranských mincí dokládají přítomnost elity schopné udržovat dálkové obchodní kontakty. Zároveň je možno uvažovat (zde zcela hypoteticky bez konkrétních dokladů) také o funkci výrobní (jak zemědělské, tak nezemědělské) a třeba i o přítomnosti kultovního okrsku. Zdá se, že hradiště v Šárce ztratilo svůj význam ve druhé polovině 9. století a že sídelní aktivity zde Popis: Malebné údolí na severozápadním okraji Prahy představuje oblíbené místo sportovců, fotografů i výletníků. Táhne se severně od Bílé Hory podél Šáreckého potoka, západně od vodní nádrže Džbán. Asi 200 m na západ od její hráze začíná soutěska mezi dvojicí buližníkových skal: jižní z nich se nazývá Šestákova skála (A) a je spojena zejména s několika fázemi pravěkého osídlení (především s již zmíněným šáreckým typem), severní potom Kozákova skála (B). Právě na jejím temeni se nacházela *akropole raně středověkého hradiště o rozloze asi 3 ha. Přibližně o 30 m níže na terase nad Šáreckým potokem se rozkládala dvojice dalších fortiﬁkovaných areálů, tzv. vnitřní (C) a vnější (D) *předhradí, jejichž celková plocha dosahovala 25 ha. Místo předpokládaného vstupu do hradiště (E) bývá někdy hledáno na jihovýchodním okraji předhradí, zřetelně se zde však *valy, resp. brána nerýsují. Vzhledem k tomu, že lokalita nebyla doposud moderně komplexněji archeologicky zkoumána, nelze se konkrétně vyjádřit ke konstrukci ani k celkovému rozsahu raně středověkého opevnění. Dobře zřetelné zůstávají *konvexní pozůstatky fortiﬁkace v severní části akropole. Zda byla akropole obehnána obvodovým opevněním (srov. ÒPraha-Královice), které později oderodovalo, nebo zda zejména jižní a západní část areálu spoléhaly pouze na strmé stěny Kozákovy skály doplněné například lehkou palisádou, zůstane patrně dalším z tajemství lokality. Ještě komplikovanější jsou potom úvahy o opevněních jednotlivých předhradí, která je možno rekonstruovat částečně podle nesporných pozůstatků hradeb (tyto valy jsou zřetelné zejména v severojižním směru na terase východně pod akropolí), zčásti ovšem jen podle terénních hran. Bez archeologického výzkumu samozřejmě zůstane otázkou i vzájemný chronologický vztah jednotlivých linií šáreckého opevnění. Návštěvník lokality při pohledu k jihu jistě nepřehlédne charakteristickou siluetu renesančního letohrádku Hvězda, který lze – spolu s nedalekým bělohorským bojištěm a břevnovským klášterem benediktinů – rovněž doporučit jako cíl vlastivědné vycházky po severozápadním okraji Prahy. [jh] Literatura: Sklenář a kol. 2002; Čtverák a kol. 2003; Nechvátal a kol. 2012. Navigační bod: N 50°05'48.31", E 14°19'15.60" (vstup na akropoli). [3] Praha-Jinonice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Butovice: N 50°02'27.51", E 14°21'29.97" (6,7 m). [4] ÒPraha – Staré Město (PHA), románský dům v Řetězové ulici (7,0 km). [5] Praha-Vyšehrad (PHA), raně středověké hradiště Vyšehrad: N 50°03'47.43", E 14°25'18.15" (8,1 km). [6] Praha-Bohnice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Zám- ka: N 50°08'44.29", E 14°24'18.47" (8,1 km). [7] ÒRoztoky u Prahy (PZ), raně středověké sídliště (8,7 km). [8] Okoř (PZ), zřícenina hradu: N 50°09'51.49", E 14°15'20.19" (8,8 km). [9] ÒŽalov (PZ), raně středověké hradiště Levý Hradec (8,9 km). [10] Klecany (PY), raně středověké hradiště: N 50°10'21.78", E 14°24'12.95" (10,3 km). Přístup: Cesta na lokalitu vede od tramvajové zastávky Divoká Šárka k rozcestníku „Dolní Liboc-MHD“, odtud po červené turistické značce kolem vodní nádrže Džbán a dále až k hradišti. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Praha-Břevnov (PHA), benediktinský klášter: N 50°05'05.25", E 14°21'27.15" (2,9 km). Ó Soutěska šáreckého údolí. Vlevo Šestákova, vpravo Kozákova skála, místa známých pravěkých a raně středověkých nálezů. Foto Z. Kačerová, 2014. [2] ÒPraha-Hradčany (PHA), Pražský hrad (5,7 km). Ñ Val prvního předhradí na jižní straně. Foto J. Marounek, 2006. PRAHA-LIBOC, Hlavní město Praha 295 PRAHA – STARÉ MĚSTO, Hlavní město Praha Románský dům pánů z Kunštátu a Poděbrad v Řetězové ulici čp. 222/I 12.–13. století Význam: Jeden z nejlépe dochovaných a přístupných příkladů románských budov z počátků „kamenné Prahy“. Historie: Jedním ze stěžejních témat české archeologie je dlouhodobě studium pražské aglomerace, jejíž kořeny jsou kladeny do první poloviny 9. století a jejíž rozvoj se stal tématem mnoha diskuzí. Je zřejmé, že prvotním jádrem staré Prahy byl Pražský hrad (ÒPraha-Hradčany) se svým opevněným podhradím, Malou Stranou. Protější břeh Vltavy zůstal dlouho osídlen pouze sporadicky; sloužil především jako zázemí rozvíjejícího se centrálního sídliště a tvořil prostor pro jeho pohřební areály, řekou oddělený pomyslný svět mrtvých. Až později, během 11. století, se na pravobřežní část začala přesouvat řemeslná výroba. Za zásadní je považováno 296 místní zpracování železné rudy, které se na pravý břeh přestěhovalo z původních poloh na svazích Petřína. Společenský a ekonomický význam železářství podtrhuje fakt, že v daném období se železářská výroba ve středních Čechách koncentrovala téměř výlučně do oblasti dobře kontrolované Pražské kotliny. Na pravém břehu se začaly objevovat rovněž aktivity spojené s obchodem. Jak písemné, tak archeologické doklady odkazují na přítomnost bohaté a etnicky nesourodé obchodnické komunity, která se soustředila v okolí hlavního tržiště na dnešním Staroměstském náměstí. Provozní zázemí, v němž mohli kupci najít odpočinek a ochranu pro sebe i své zboží, tvořil opevněný Týnský dvůr neboli Ungelt (A), který zároveň sloužil jako správní centrum podléhající panovníkovi. Jeho pozůstatky jsou dnes předmětem archeo- Ó Prostřední místnost polosuterénu s klenbou nesenou dvěma opukovými pilíři. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Dragoun Z. a kol. 2002; upravil D. Novák. Technické provedení R. Vlčková a Z. Mazač. Æ 0,5 km PRAHA-STARÉ MĚSTO, Hlavní město Praha 297 0 na který další vývoj Starého Města plynule navazoval a který dále rozvíjel. Suterény a někdy také vyšší podlaží románských domů jsou tak často nenápadnou, avšak nedílnou součástí dnešních stojících staveb. 5m 3ěË=(0Ë H I G J SUTERÉN F 1 D 2 3 C 298 E 6 5 logického bádání, avšak běžnému návštěvníkovi zůstávají skryty. Mnohem výraznějším projevem stabilizace osídlení Starého Města ve druhé polovině 12. století byl vznik „kamenné Prahy“, reprezentované románskými kvádříkovými domy. Za jejich majitele lze považovat právě movité kupce, kteří se usazovali na pražském pravobřeží. Objevování těchto památek, k nimž bychom nejbližší analogie nalezli v německém městě Řezně, souvisí s pražskou asanací na přelomu 19. a 20. století, při níž byly identiﬁková- 4 ny první románské stavby, nepočítaje již známé sakrální objekty. Pomineme-li četné nálezy románských kvádříkových zdí bez konkrétní interpretace, počet objevených domů se dnes pohybuje okolo padesáti a kromě několika málo výjimek se budovy soustřeďují právě do oblasti Starého Města (dosud identiﬁkované domy jsou vyobrazeny na přístupové mapě). Otevírá se nám tak obraz aglomerace z druhé poloviny 12. a ze 13. století. Na první pohled zaujme fakt, že románské domy tvořily první stabilní prvek zástavby, PRAHA – STARÉ MĚSTO, Hlavní město Praha Popis: Mezi nejznámější a nejlépe dochované památky románské architektury v Praze bezesporu patří tzv. dům pánů z Kunštátu a Poděbrad v Řetězové ulici (čp. 222/I; B), který je učebnicovým příkladem dobové stavební techniky a konstrukčních řešení. Památku tvoří dvoupodlažní budova, která je dosud skryta v jádru stojící stavby. Nejlepší představu o její podobě a vnitřním uspořádání získáme v současném suterénu, který zůstal z větší části nezměněn od přelomu 12. a 13. století, tedy od doby výstavby paláce. Na první pohled upoutá pečlivě lícované a řádkované zdivo z opukových kvádříků, které samo o sobě naznačuje románský původ budovy. Touto stavební technikou byl na parcele vyzděn trojprostorový palác, jehož spodní podlaží bylo zapuštěno jen asi 1 m do původního terénu. Do paláce se vstupovalo od západu ze dvora, skrze zahloubenou vstupní šíji do rozlehlé *síně (5,4 × 10,1 m) ve střední části domu (C). Ta byla dále komunikačně propojena se dvěma menšími bočními místnostmi (asi 5,5 × 6,5 m; D, E). Palác má proto obdélný půdorys s mírně šikmo nasazenou severní stěnou. Dům byl budován ve dvou stavebních etapách. Původně plochostropý interiér je dnes zaklenut rovněž románskou, avšak již mladší křížovou klenbou, která je snesena na středové pilíře (1–4). V bočních místnostech nalezneme po jednom mohutnějším čtyřbokém pilíři, ve středové síni stojí dva subtilnější o kruhovém průřezu. Všechny pilíře jsou vyzděny z opuky, avšak jejich povrchové úpravě věnoval kameník mnohem větší péči než běžnému zdivu, a jsou tak jasně proﬁlované s vyhlazeným povrchem. Stejným způsobem byly upraveny i *ostění dveřních otvorů a oken. Při pohledu na líc kleneb snadno v maltě rozeznáme otisky prkenné výdřevy, jež sloužila jako nosná konstrukce při stavbě klenby. V jižní místnosti jsou zřetelné také mezery mezi korunou zdiva a zaklenutím, které vznikly vyjmutím fošen po dokončení klenby. Uzavřený prostor, dnes zcela pod úrovní terénu, byl původně zahlouben pouze částečně a prosvětlen řadou okenních otvorů. Boční místnosti sloužily jako obytné jednotky, jak soudíme podle pozůstatků otopných zařízení, reprezentovaných zbytky dýmníků (zařízení pro odvod kouře) krbů v rozích obou místností (5, 6), které snad byly později zaslepeny. Místnosti bylo možné uzavřít pomocí dveří zajištěných závorou, což dokazují dva metry hluboké pochvy k jejímu zasunutí, zapuštěné do východní špalety obou vstupních portálů. Na protilehlé straně se nachází 15 cm hluboká lůžka pro zajištění závory. Podlaha, tvořená valouny a dlaždicemi, je ve všech suterénních prostorách oproti původní situaci snížena, soudě podle rozhraní lícovaného kvádříkového a nepravidelného lomového zdiva, které místy vystupuje až několik desítek centimetrů nad podlahu. Na pohled neúhledné lomové zdivo se totiž původně nacházelo pod úrovní terénu, a nerušilo tak celkový estetický dojem, tvořený pravidelným řádkováním kvádříků. Zdivo budovy bylo upraveno celou řadou mladších zásahů, mezi které patří jak současný vstup, tak větrací okénka a zamřížovaný portál mezi síní a jižní místností. Vně původní budovy byla přistavěna také prostora (F), která přiléhá k východní stěně jižní místnosti, s níž je propojena portálem s gotickým ostěním. Situaci nižšího patra kopíruje půdorysné schéma horního podlaží (dnešního přízemí). Jednotlivé místnosti byly přístupné pravděpodobně z dřevěné pavlače na západní straně paláce; tímto směrem jsou orientovány vstupy, původně umístěné vysoko nad úrovní terénu. Zaklenutí prostor Ó Rozhraní zdiva tvořeného typickými opukovými kvádříky a neopracovaného lomového zdiva, které bylo odhaleno v důsledku snížení úrovně podlahy. Foto Z. Kačerová, 2013. Ô Kapsa ve zdivu se zasouvací závorou, která zabezpečovala přístup do jižní místnosti polosuterénu. Foto Z. Kačerová, 2013. PRAHA – STARÉ MĚSTO, H lavní město Praha 299 křížovými klenbami se nedochovalo. V bočních místnostech (G, H) byly klenby sneseny na středové sloupy stejně jako ve spodním podlaží; naproti tomu v prostřední místnosti (I) byla dvě pole kleneb oddělena klenebním pasem (místnost je dnes rozdělena příčkou na průjezd a bar). Prostory byly opět uzavíratelné na závoru a z jižní místnosti pochází další doklad otopného zařízení, a to v jejím jihozápadním rohu. Na některých místech při patě zdiva jsou stále dochovány zbytky omítek nejstarší románské fáze, i když omítání románského zdiva bylo spíše výjimečné. Zručnost románských kameníků lze obdivovat na portále (J) propojujícím jižní místnost s původní pavlačí, který dnes ústí na schodiště do patra domu. Na severní straně podkroví se skrývá poslední identiﬁkovaná část románské budovy – štítová zeď se zachovanými otvory pro dřevěné lešení. Víme tak, že palác byl zastřešen strmou sedlovou střechou se sklonem více než 50 stupňů. Předpokládáme, že honosný, bohatě vybavený patrový palác na půdorysu 26,5 × 7 m s řadou obytných vytápěných místností byl součástí většího ohrazeného dvorce, který přiléhal k budově na západě. K jeho podobě se dosud nelze spolehlivě vyjádřit, a poněkud nejasné tak zůstává i celkové zapojení areálu do postupně se stabilizující uliční sítě románské a raně gotické středověké Prahy. Jisté však je, že se zde střetáváme s nejvyšším dobovým sociálním prostředím a vrcholem profánní (světské) románské architektury v Čechách. [dn] Literatura: Dragoun Z. 2002; Dragoun Z. a kol. 2002, 146–165; Klápště 2005, 340–354. 300 PRAHA – STARÉ MĚSTO, Hlavní město Praha Navigační bod: N 50°05'07.55", E 14°25'01.64" (Řetězová ulice čp. 222/I). Přístup: Řetězová ulice se nachází v centru Prahy mezi Staroměstským náměstím a Karlovým mostem. Rizika: V objektu funguje kavárna a galerie, a je tak zpřístupněn veřejnosti v otvíracích hodinách. Okolí: [1] ÒPraha-Hradčany (PHA), Pražský hrad (1,3 km). [2] Praha-Vyšehrad (PHA), raně středověké hradiště Vyšehrad: N 50°03'47.43", E 14°25'18.15" (2,5 km). [3] Praha-Jinonice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Butovice: N 50°02'27.51", E 14°21'29.97" (6,5 km). [4] Praha-Bohnice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Zámka: N 50°08'44.29", E 14°24'18.47" (6,7 km). [5] ÒPraha-Liboc (PHA), raně středověké hradiště Šárka (7,0 km). [6] ÒPraha-Kunratice (PHA), zřícenina Nového hradu u Kunratic se středověkým obléhacím táborem (8,3 km). Õ Pozůstatky dymníku krbu v jižní místnosti polosuterénu. Vpravo nároží středového pilíře. Foto Z. Kačerová, 2013. Ñ Portálek průchodu mezi zaniklou pavlačí a jižní místností v patře objektu. Foto Z. Kačerová, 2013. PRAHA – ÚJEZD NAD LESY, Hlavní město Praha Zaniklá středověká vesnice Hol 14.–15. století Význam: Díky vynikajícímu stavu dochování se překvapivě jedná o nejautentičtěji zachovanou památku z období gotiky na území hlavního města Prahy. Historie: Přestože jde o památku prvořadé důležitosti, k jejímu poznání a docenění došlo teprve v posledních několika letech. Povrchové relikty i několik písemných zmínek o *vesnici byly místním vlastivědným badatelům dávno známé, nepřesně však byla odhadována doba zániku lokality během třicetileté války. Vesnice se také často vyskytovala pod nesprávným jménem Žák, které se ve skutečnosti vztahovalo k mladšímu rybníku, jenž prostor někdejší vsi zatopil v období raného novověku. Mylné datování zániku vesnice bylo i hlavním důvodem, proč si zakladatel archeologie zaniklých středověkých vsí v Čechách, Z. *Sme- Æ 3,0 km (5,0 km) tánka, zvolil v 60. letech jako modelovou lokalitu pro svůj *archeologický výzkum vesnici jinou, a to Svídnu na Kladensku (ÒDrnek). Vesnice Hol tak zůstala prakticky nepovšimnuta (a dokonce bez jakékoliv památkové ochrany!) až do počátku 21. století, kdy se jejího poznávání ujali studenti archeologie z Univerzity Karlovy v Praze, kterým se během necelých pěti let podařilo zrekonstruovat základní kontury historie této významné lokality. Na základě jejich poznatků dnes již víme, že vesnice vznikla v průběhu 14. století a zanikla během husitských válek. Její příběh převyprávěla divákům mj. i Česká televize v rámci třetího dílu dokumentárního cyklu „Zmizelé adresy“. Ó Nejlépe dochovaný relikt trojprostorového domu s přiřazenou čtvrtou, podsklepenou místností v popředí. Leží v severozápadním rohu usedlosti č. 14, která někdy bývá ztotožňována s rychtou. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality vytvořil J. Hasil podle Beránek 2014, terénního měření a LLS snímku. Popis: Osu celého areálu představuje Horoušanský potok, který jím protéká přibližně od západu na východ. 301 Jeho tok v minulosti přehradily hráze dvou rybníků (A, B), které coby dnes zdaleka nejvýraznější povrchové tvary vymezují západní a východní hranici celé lokality. Rybníky vznikly až po zániku vesnice a její podobu dobře zakonzervovaly; samy zanikly před polovinou 19. století. Hráze spolu s potokem zároveň představují dobrou orientační pomůcku při prohlídce zaniklé vsi. Okolo potoka se po obou stranách rozkládala rozsáhlá obdélníková náves (C) o rozměrech 90 × 470 metrů, podél jejíž severní i jižní strany se nacházejí pozůstatky jednotlivých usedlostí, kterých můžeme napočítat 21–24 (D). Průměrné rozměry parcel se pohybovaly okolo 40 × 60 metrů, na plánu vsi však nalezneme i parcelu poloviční, tříčtvrteční, ale naopak i dvůr, který dohromady se zahradou zaujímal trojnásobnou plochu (usedlost 14 a prázdná parcela západně od ní, která sloužila jako zahrada). Jednotlivé parcely byly od sebe odděleny zřejmě poměrně mohutnými kamennými zdmi; kámen ostatně představoval základní stavební ma- teriál. V okolí vsi se totiž nacházejí bohaté zdroje pískovce, takže lze seriózně uvažovat o tom, že – vedle samozřejmého zemědělství – tvořila právě těžba stavebního kamene a jeho základní opracování a transport jednu ze složek obživy místních obyvatel. Jádrem samotné usedlosti byl obytný *dům trojprostorové dispozice: směrem od čela parcely (strany přivrácené k návsi) se nacházela obytná jizba (srov. *světnice), na kterou navazovala *síň s černou kuchyní a skladovací prostor – *komora Ñ Hráz jednoho z novověkých rybníků, které existovaly v prostoru původní zaniklé středověké vsi. Foto Z. Kačerová, 2013. 302 PRAHA – ÚJEZD NAD LESY, Hlavní město Praha (srov. ÒDrnek). Charakteristické relikty těchto staveb lze najít prakticky na všech holských parcelách. Pozoruhodná je kontinuita této stavební tradice, která v kraji přetrvala až do počátku 20. století, jak se lze přesvědčit při návštěvě okolních vsí. Dalšími objekty na parcelách bývaly chlévy a jiné hospodářské budovy, někdy připojené jako přidané prostory k základnímu typu trojprostorového obytného domu, jindy postavené samostatně. I u nich se zřejmě v nemalé míře uplatnil jako stavební materiál kámen, nechybí však ani doklady celodřevěných konstrukcí. Životně důležité zařízení představují studny, z nichž dvě se dochovaly až do dnešních dní (E). Na některých parcelách lze potom narazit na výraznou terénní sníženinu, kterou je možné interpretovat jako pozůstatek hnojiště (F). Většina těchto objektů se soustředila v čelní polovině parcely, zatímco zadní část sloužila jako bylinková a zelinářská zahrada. Mezní pásy, které byly zachyceny v okolí vesnice *leteckými laserovými snímky, vymezují typickou záhumenicovou *plužinu (srov. ÒDrnek aj.) ve směru severně (G) a jižně (H) od vesnice a pravděpodobně také na východě (J). Zájemcům o vývoj vesnické architektury je třeba doporučit návštěvu nedalekého skanzenu v Přerově nad Labem, který nabízí srovnání s mladšími typově podobnými stojícími objekty. Doposud užívané domy, které v jádru uchovávají středověkou trojprostorovou koncepci, ale byly vybudovány po r. 1902, lze spat- PRAHA – ÚJEZD NAD LESY, Hlavní město Praha 303 řit také v nedaleké vsi Horoušany (např. čp. 47, ale i silně přestavěné čp. 53); tamtéž lze doporučit zastávku v hostinci A. Basaře, zachovávajícím původní dispozici vesnické sokolovny s výčepem. V sousedních Vyšehořovicích je pak možno absolvovat vycházku po naučné stezce, která prezentuje vedle drobné raně novověké architektury zejména pozůstatky raně gotického kostelíka v prostoru místního hřbitova. [jh] Úvaly po červené turistické značce podél železniční trati směrem na Klánovice k rozcestníku „Klánovický les“ a dále po stejné cestě. Parkovat lze také u železniční zastávky Praha-Klánovice, odkud vede červená turistická značka přes rozcestníky „Zálesí“ a „Štamberk“ k zaniklé vsi. [5] ÒBřezí u Říčan (PY), pravěké hradiště (7,1 km). Rizika: Zejména v jarních měsících bývá povrch některých nezpevněných stezek značně podmáčený. [6] Tismice (KO), raně středověké hradiště a románský kostel Nanebevzetí Panny Marie: N 50°03'09.41", 14°49'11.90" (9,2 km). Literatura: Beránek 2011; Klír – Beránek 2012; Beránek 2014. Okolí: [1] Horoušany (PY), náves s trojprostorovými domy: N 50°06'22.21", E 14°44'26.28" (3,5 km). Navigační bod: N 50°05'09.57", E 14°41'46.95" (střed lokality). Přístup: Nejkratší trasa na lokalitu vede z doporučeného místa parkování na severozápadním okraji obce [3] Květnice (PY), zřícenina hradu: N 50°03'25.60", E 14°40'56.24" (3,6 km). [4] ÒPraha-Královice (PHA), raně středověké hradiště U Markéty (6,8 km). [7] ÒDoubravčice (KO), pravěké a raně středověké hradiště a vrcholně středověký hrádek Šember (10,9 km). [2] Vyšehořovice (PY), ruiny raně gotického kostela sv. Martina: N 50°07'02.72", E 14°46'27.34" (6,2 km). Ñ Studenti Ústavu pro archeologii Univerzity Karlovy v Praze dokumentují pozůstatky kamenného zdiva při archeologickém výzkumu usedlosti 18. Foto L. Beránek, 2011. Ô Dochovaná studna v usedlosti 18. Foto Z. Kačerová, 2013. 304 PRAHA – ÚJEZD NAD LESY, Hlavní město Praha PRAHA-VINOŘ, Hlavní město Praha Raně středověké hradiště 10.–12. století Význam: V minulosti několikanásobně osídlená ostrožna, jedno z mladších přemyslovských hradišť v širším okolí Prahy. Historie: Přesně v polovině cesty mezi Pražským hradem (ÒPraha-Hradčany) a Starou Boleslaví, tedy lokalitami, které známe z nejstarších českých legend jako místa, na nichž se odehrávala klíčová dramata příběhu přemyslovské dynastie, leží *hradiště Praha-Vinoř. Bylo osídleno už od pravěku, konkrétně v době halštatské, ale zda byla lokalita již v tomto období opevněna, nelze na základě současného stavu poznání rozhodnout. Raně středověké osídlení zde trvalo přibližně od poloviny 10. do 12. století a předpokládá se, že již někdy na počátku tohoto časového intervalu započaly výrazné terénní Æ 2,0 km zásahy, které ostrožnu proměnily v mohutnou pevnost. Ačkoliv opevnění nebylo archeologicky dosud zkoumáno, lze s vysokou měrou pravděpodobnosti očekávat, že stavitelé využili v té době standardní techniku hliněného tělesa provázaného dřevěnou, zpravidla roštovou či roubenou komorovou konstrukcí – tzv. dřevohlinitou hradbu (viz *opevnění dřevohlinité). Tu můžeme srovnat např. s opevněním hradiště v ÒPraze-Královicích, odkud disponujeme moderně dokumentovaným proﬁlem přibližně stejně *datované a konstrukčně podobné hradby. Čelní stěnu fortiﬁkace většinou tvořila nasucho skládaná kamenná zeď, tzv. *čelní kamenná plenta. Postupně byly na lokalitě opevněny dva areály, jejichž struktura je v terénu dodnes dobře patrná. Výstavbu této fortiﬁkace lze spojovat Ó Příčný val oddělující předhradí od zbytku ostrožny. Foto J. Marounek, 2011. £ Plán lokality vytvořil J. Hasil podle LLS snímku. 305 s podobnými hradišti, která vznikla v první polovině 10. století na celém obvodu tehdejšího panství prvních Přemyslovců ve středních Čechách, na okraji tzv. *přemyslovské domény (srov. ÒPraha-Královice, ÒLibušín, Tetín). Jedním z předpokládaných společných znaků těchto lokalit je přítomnost křesťanského svatostánku. I v případě Vinoře se lze na základě několika indicií domnívat, že zdejší „*hrad“ byl vybaven sakrální stavbou. Dokladem této skutečnosti jsou nálezy lidských kostí, opuky 306 PRAHA-VINOŘ, Hlavní město Praha a zlomku románské dlaždice při *povrchových sběrech, výsledky *geofyzikálního měření a symbol kaple na nejstarších známých mapách, náhrobní kámen odhalený v ploše *akropole apod. Pro období vrcholného středověku zmiňují písemné prameny v areálu zaniklého hradiště hospodářský dvůr, o jehož fyzické podstatě však nelze říci cokoliv určitého. Po vybudování vinořského zámku byla ostrožna obehnána ohradní zdí a sloužila jako bažantnice. Popis: Hradiště leží na jedné z ostrožen nad romantickým kaňonem Vinořského potoka v areálu anglického parku, který náleží k vinořskému zámku. Ostrožnu obklopují ze tří stran strmé svahy. Vnitřní plochu (A) hradiště o rozloze 3 ha uzavírá až 2,7 m vysoký relikt hradby (B), kterým prochází, snad v místě někdejší brány, přístupová cesta. Východně od ní se k hlavnímu areálu přimyká další, neméně mohutně opevněná plocha, tzv. *předhradí (0,7 ha; C). Jak lze dodnes pozorovat v terénu a jak dosvědčilo i geofyzikální měření, před oběma liniemi opevnění probíhaly příkopy, z čehož lze odvodit, že předhradí bylo přisazeno k hlavnímu areálu až druhotně. Podél severozápadní i severovýchodní hrany trojúhelníkovité ostrožny jsou dochovány relikty kamenných zídek (1), dříve pokládané za pozůstatek obvodového opevnění. Jak se však ukázalo již po jejich základním očištění od zeminy a vegetace, zídky po obou hranách ostrožny jsou stavěny „na maltu“, a tudíž nemají raně středověký původ. Jde pravděpodobně o novověké ohradní zdi bažantnice. Přibližně uprostřed většího z areálů, východně od jeho severojižní osy, lze v období po orbě pozorovat koncentraci úlomků bělavého kamene a zlomků lidských kostí (2). Jedná se s vysokou pravděpodobností o rozorávané pozůstatky kostela stavěného z opuky a zřejmý doklad narušování přilehlých hrobů. O něco severněji sestupuje severovýchodním svahem strmá pěšina (D) do údolí Vinořského potoka. Tato cesta mohla být využívána i v období života hradiště, neboť Vinořský potok sloužil snad jako hlavní zdroj vody; žádný jiný se v opevněném Ó Zlomek náhrobního kamene vyoraný v areálu vnitřního hradiště. Foto J. Hasil, 2013. Ò Letecký pohled na údolí Vinořského potoka jižně od obce. V popředí dvojdílný areál raně středověkého hradiště, v pozadí vinořský zámek. Foto M. Gojda, 2013. areálu nenachází. Stejným způsobem je možno opustit areál i dnes a pokračovat severním směrem k vinořskému zámku. Po levé i pravé straně cesty leží další, patrně již neopevněné polohy, ze kterých pocházejí doklady pravěkého i středověkého osídlení (např. ostrožna Kamenný stůl). Vinořský zámek a jeho francouzská zahrada, reprezentativní barokní rezidence postavená F. M. Kaňkou na počátku 18. století pro hrabata Černíny z Chudenic, bohužel přístupné nejsou; od 50. let je zámek využíván bezpečnostními složkami. Zájemcům o hradní a zámeckou architekturu lze však doporučit návštěvu zámeckého areálu v nedalekých Ctěnicích, kde je mj. uspořádána expozice k dějinám Vinoře, zahrnující i archeologické nálezy z místního hradiště. [jh] Literatura: Sláma 1989, 62–64; Richterová 1997; Lutovský 2001; Daněček 2005. Navigační bod: N 50°08'02.91", E 14°35'05.54" (vstup od jihu). Přístup: Z doporučeného místa parkování v ulici Živanická po žluté turistické značce na jih až na konec přírodní rezervace Vinořský park a zde odbočit vlevo na polní cestu k hradišti. [2] Stará Boleslav (PY), raně středověké hradiště: N 50°11'41.77", E 14°40'25.66" (9,2 km). [3] ÒPraha – Újezd nad Lesy (PHA), zaniklá středověká ves Hol (9,9 km). [4] Horoušany (PY), náves s trojprostorovými domy: N 50°06'22.21", E 14°44'26.28" (11,6 km). [5] Čelákovice (PY), muzeum s archeologickou expozicí: N 50°09'57.30", E 14°45'05.32" (12,4 km). Rizika: Lokalitu je možno navštívit v kterémkoliv ročním období, nejlepší je však vypravit se do Vinoře v době vegetačního klidu, kdy je viditelnost terénních reliktů nejlepší. Okolí: [1] Praha-Vinoř (PHA), muzeum v zámeckém areálu: N 50°08'55.13", E 14°33'47.99" (2,2 km). PRAHA-VINOŘ, Hlavní město Praha 307 PRACHATICE, okr. Prachatice, Jihočeský kraj Zlatá stezka 10.–17. stol. Význam: Relikty významné středověké a raně novověké obchodní stezky. Historie: Název Zlatá stezka je v písemných pramenech doložen od 16. století – konkrétně v r. 1524 jako Guldin Steig v nově vydaném solním řádu pro obchod solní komory v rakouských městech Aussee a Hallstatt. Nejstarší doklad českého názvu pochází z r. 1566. Existují dvě teorie původu tohoto označení: první a zřejmě i pravděpodobnější soudí, že název „zlatá“ označuje její mimořádný význam a bohatství plynoucí z obchodu se solí; druhá ukazuje na těžbu zlata v blízkosti jejích hlavních tras. Do 16. století se pro stezku užívalo názvů „solná“, „soumarská“, „silnice v lese“ nebo bývala označována názvy cílových míst – např. „pasovská“, „prachatická“ apod. 308 Počátky využívání této trasy je možné hledat již v pravěku, neboť už z pozdního paleolitu a mezolitu pocházejí z jižních Čech kamenné *artefakty z materiálů z oblasti Franské Jury (jižního Německa). I v mladších obdobích pravěku je nápadná podobnost *archeologických kultur na bavorské a české straně dnešní hranice. Počátek užívání komunikace ve středověku bývá kladen do 10. století, kdy nastal také velký rozvoj staroprachatické sídelní aglomerace. Nejstarší písemná zpráva ukazující na fungování komunikace se zachovala z r. 1010: německý císař Jindřich II. podle ní 19. dubna daroval klášteru v Niedernburgu území mezi řekami Ilsem, Rodelem, Dunajem a hraničním hvozdem a kromě toho i mýto v Pasově s českým clem. Na české straně je cesta prvně zmiňována k r. 1088 v listině Vratislava II., Ó Paralelní linie úvozů Zlaté stezky. Foto M. Langová, 2014. £ Plán lokality podle Kubů – Zavřel 2007. Æ 3,0 km který předává poplatky z cla a mýta na cestě z Pasova do Prachatic pražské vyšehradské kapitule; listina je ale považována za falzum (napodobeninu originálu) z 12. století. V průběhu 13. století význam stezky neustále stoupal a ve 14. století byla jednou z nejvýznamnějších cest jižního Německa. Již počátkem 14. století přestala kapacita stezky dostačovat a bylo zapotřebí najít novou trasu, která by část provozu odvedla k jinému trvale osídlenému sídlu. K r. 1312 je dochována první zpráva o vimperské větvi Zlaté stezky, po které se v období největšího rozkvětu přepravila oproti větvi prachatické zhruba třetina soli. Karel IV. se v polovině 14. století zasadil o založení třetí větve, tzv. kašperskohorské (ÒZhůří u Rejštejna), která v polovině 16. století zajišťovala přepravu zhruba pětiny prachatického objemu. Za husitských válek byl obchod načas přerušen, a poté přešlo právo obchodu se solí na Rožmberky, za nichž zažila stezka svůj největší rozkvět. V l. 1618–1620 za českého stavovského povstání sehrála klíčovou roli, když (i přes četné pokusy stavovské armády o její ochranu) sloužila jako zásobovací a přístupová cesta císařského vojska do jižních Čech (srov. ÒVolary). Po bitvě na Bílé hoře Habsburkové prosadili dovoz soli z rakouského města Gmundenu a dovoz jiné soli byl omezen cly, což znamenalo postupný úpadek komunikace. R. 1706 dokonce císař Josef I. dovoz cizí soli do Čech zakázal pod hrozbou smrti nebo tělesných trestů. Stezka nebyla dlouho sjízdná pro povozy, a proto na ní náklad převáželi na hřbetech soumaři; stejně se říkalo i dopravcům. Hlavním artiklem PRACHATICE, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 309 dováženým z Pasova byla sůl, která se přepravovala v dvojitých štíhlých bečkách mírně kónického tvaru – tzv. prosticích. Jedna prostice měla objem zhruba na 75 kg soli. Kromě soli se tudy do Čech přiváželo koření, víno, jižní plody či drahé látky; zpět do Pasova proudily převážně zemědělské produkty – obilí, med, slad, chmel, kůže a vlna. Podél komunikace bylo postupně vybudováno zázemí pro přenocování, napájení soumarů a občerstvení – nejvýznamnějšími stanicemi byly Volary a Waldkirchen. 310 Vznikaly ale i body určené k ochraně stezky. Cesta z Pasova do Prachatic obvykle trvala dva a půl až tři dny. V dobách největšího rozkvětu přešlo po Zlaté stezce v jednom směru až 1200 soumarů za týden. Popis: Dlouhodobě zalesněný, a pro uchování povrchových reliktů tedy příznivý terén Šumavy poskytl vhodné podmínky pro mimořádně kvalitní zachování pozůstatků Zlaté stezky ve formě *úvozů. Na české straně Šumavy byly na nejstarší prachatic- PRACHATICE, okr. Prachatice, Jihočeský kraj ké větvi popsány tři nejvýznamnější systémy úvozů. Poblíž státní hranice, nedaleko od Volarských šancí (ÒVolary), zůstal na svahu Radvanovického hřbetu dochován stejnojmenný systém úvozových cest, další pak nalezneme nedaleko obce Blažejovice, poblíž zříceniny *hradu Hus. Nejrozsáhlejší a k návštěvě i studiu nejpříhodnější pozůstatky ukrývá les jižně od Prachatic u silnice II/141 z Prachatic do Volar. Tzv. Prachatický systém Zlaté stezky se zde rozkládá na protilehlých svazích Libína a Černé hory. Zachované plochy nabízejí k pozorování dva ucelené směry úvozových linií, mnohdy násobných, což patrně vyplynulo ze zvýšené intenzity využití komunikace v některých obdobích či z potřeby nahradit již neschůdnou cestu stezkou novou. Východní trasa (A) stoupá ostře do svahu Libína, a to místy až šestinásobnou hlavní linií s paralelními vedlejšími cestami a spojkami, přičemž úvozy zde dosahují i 6 m hloubky. Značný sklon terénu na východě vedl k myšlence, že tato větev mohla sloužit spíše k cestě vzhůru do Libínského Sedla, zatímco západní, méně příkrá trasa (B) k obtížnějšímu sestupu koní do údolí. Na západní straně byl zaznamenán složitý systém hustých paralelních linií úvozů, do nějž je stezka rozvětvena v oblasti západně od Fefrovských (Feferských) rybníčků. Ve vyšších partiích západního svahu cestou do sedla je možné sledovat už pouze jedinou, zato místy až 8 m (u dna 2–4 m) širokou a 4 m hlubokou úvozovou cestu (C). Jako nejvhodnější místo k návštěvě lokality lze doporučit právě západní větev v blízkosti Fefrovských rybníčků před první ostrou zatáčkou Literatura: Kubů – Zavřel 1995, 2001, 2007. Navigační bod: N 48°59'41.39", E 13°59'18.34" (počátek úvozových cest). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Na Zlaté stezce“ na jih po žluté turistické značce. Relikty úvozových cest Zlaté stezky jsou patrné po několika desítkách metrů vpravo od cesty. směr SUŠICE směr STRAKONICE Kašperk Kašperské Hory Vodňany Helfenburg Kozí Hřbet Horská Kvilda VIMPERK Arnoštka Hus Cudrovice Hor. Vltavice Finsterau NĚMECKO Osule nic e Bla ČR Bavorov Hracholusky Těšovice Solná Lhota Kvilda směr PÍSEK Volyně Vo lyň ka silnice II/141 na cestě z Prachatic. Celý průběh prachatické větve je možné sledovat z Prachatic až na česko-německou hranici po naučné stezce „Zlatá stezka“, která je značena žlutou turistickou značkou. Několik desítek metrů po značce směrem na jih od doporučeného místa parkování se u vstupu do lesa nachází informační panel naučné stezky, který upozorňuje na dochované relikty. Starou slávu komunikace připomínají každoročně koncem června Slavnosti solné Zlaté stezky v Prachaticích, které se nesou v duchu období renesance. V Prachatickém muzeu je možné si prohlédnout stálé expozice o Zlaté stezce a městě Prachaticích v období renesance. [ml] Netolice PRACHATICE Libínské Sedlo Kunžvart Volary Strážný Mauth Stožec České Žleby [3] Prachatice (PT), rozhledna Libín: N 48°58'43.92", E 14°00'42.11" (2,5 km). Ó Zlatá Stezka měla tři větve: prachatickou (tzv. dolní), vimperskou (střední) a kašperskohorskou (horní). Podle Kubů – Zavřel 2001. [4] Křišťanovice u Záblatí (PT), zřícenina hradu Hus: N 48°57'25.61", E 13°55'44.61" (6,1 km). Ñ LLS snímek (stínovaný model) cest. Na snímku Ñ jsou patrné i další úvozy, které nejsou zaměřeny v dostupném plánu lokality. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ô Kresebná rekonstrukce soumarů jdoucích po Zlaté stezce. Podle Kubů – Zavřel 2001. Rizika: V zimních měsících zde bývá vydatná sněhová pokrývka. Okolí: [1] Perlovice (PT), linie tzv. řopíků z období před druhou světovou válkou: N 48°58'43.21", E 13°58'30.62" (2,1 km). [2] Albrechtovice (PT), Hornická naučná stezka Albrechtovice u Záblatí: N 48°58'41.05", E 13°58'04.10" (2,5 km). PRACHATICE, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 311 PUTIM, okr. Písek, Jihočeský kraj Tábořiště z období paleolitu a mezolitu Před 300 až 7 tisíci lety Význam: Část nejlépe prozkoumaného mikroregionu s předneolitickým osídlením v Čechách, ukázka typického prostředí obývaného lovci a sběrači. Historie: Okolí rybníka Řežabince tvoří jeden z významných archeologických krajinných celků v Čechách. Prokazatelně se zde sídlilo – byť ovšem s přestávkami – nejméně od středního paleolitu, tj. od doby před 300–100 tisíci lety. Lovci a sběrači opakovaně tábořili na březích jezera, na jehož místě nechal r. 1530 majitel zdejšího panství Kryštof ze Švamberka vybudovat z rozsáhlých slatinišť rybník o rozloze 104 ha. Na východní straně rybníka vznikaly rozsáhlé pískovny, které jsou dnes již vytěžené a jejichž prostor zabírají Řežabinecké tůně. Při těžbě písku byly v r. 1936 objeveny první 312 kamenné nástroje z pozdního paleolitu, jež stály na počátku zájmu jihočeského archeologa B. *Dubského o problematiku tohoto období. Dubský zkoumal okolí Řežabince do počátku 50. let, kdy ho vystřídal M. Mazálek z pražského Archeologického ústavu, od 60. let minulého století pak převzali výzkum J. Fröhlich a J. Michálek z muzeí v Písku a Strakonicích. Díky těmto badatelům je katastr Putimi jednou z nejlépe archeologicky prozkoumaných oblastí v Čechách. Intenzivní povrchové průzkumy, sondáže a odkryvy dokládají takřka plošný výskyt předneolitických *artefaktů, soustředěných do asi padesátky nalezišť – většinou sezónních sídlišť (tzv. stanic) lovecko-sběračských populací, a to z období středního paleolitu (1), mladého paleolitu (konkrétně magdalénienu; 2), pozdního paleolitu (3) a mezolitu (4). Ó Panorama rybníku Řežabinec. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Michálek 2003. Æ 3,5 km PUTIM, okr. Písek, Jihočeský kraj 313 Popis: Prostor soutoku Otavy a Blanice, včetně rybníku Řežabince, leží v klimaticky nejpříznivějším mikroregionu jižních Čech, navíc ve výhodné pozici z hlediska dálkových cest. Mimořádně bohaté zdroje obživy opakovaně přitahovaly lovce a sběrače. Lov velkých býložravců v okolních lesících a rašeliništích byl doplňován rybolovem a lovem vodních ptáků v jezeře. Z jezer se získávaly jedlé vodní rostliny (např. kotvice plovoucí, jakási vodní obdoba lískového oříšku); borové lesy, doložené nálezy uhlíků z loveckých stanovišť, představovaly vhodný zdroj jedlých bobulovin, zejména brusinek a borůvek. Sezónní lovecká tábořiště jsou archeologicky obtížně zachytitelná. Obydlí měla vesměs lehkou konstrukci, která zanechává často jen sotva zjistitelné stopy. K archeologickým 314 PUTIM, okr. Písek, Jihočeský kraj pozůstatkům patří zpravidla pouze mělké jámy, snad zahloubené části jednoduchých přístřešků nebo stanových obydlí. Dalšími nálezy jsou ohniště a místa výroby štípané industrie, na nichž byly objeveny až stovky kamenných artefaktů, většinou malých úštěpů, které zbyly jako odpad z výroby nástrojů a zbraní. Předneolitické stopy osídlení jsou z okolí jezera známy z více než tří desítek nalezišť. Nejvíce nálezů se soustředilo kolem návrší Pikarna (A), které s nadmořskou výškou 396 m tvoří místní dominantu s dobrým výhledem daleko do okolí. Ze západního svahu Pikarny pocházejí nejstarší zdejší doklady pobytu lovců a sběračů – křemenné artefakty ze středního paleolitu. V tomto období se lidé specializovali na lov velkých býložravců (mamutů, nosorožců, bi- zonů či koní), pro něž byly tehdejší životní podmínky takřka ideální. Téměř bezlesou krajinu pokrýval bohatý stepní porost, který byl patrně celoročně přístupný pastvě, protože zimy byly v podmínkách chladného klimatu srážkově chudé. Ač se zvířecí kosti přímo v okolí Řežabince nedochovaly, pozůstatky fauny – kosti a zuby koně a kosti srstnatého nosorožce – z období pleistocénu (starších čtvrtohor, asi před 1,8 mil. až 10 tisíci lety) jsou známy z jen několik kilometrů vzdálené Řeřichovy cihelny pod Hradištěm u Písku. Na mírném jižním svahu Pikarny, v chráněné a sluncem vyhřívané žlabovité prohlubni, bylo situováno tábořiště z konce mladého paleolitu, tzv. magdalénienu. Z Čech je dnes známo jen kolem 20 nalezišť tohoto období. Při *archeologickém výzkumu se našla skupina 17 jam a jamek různých tvarů a ohniště s tzv. varnými valouny, zřejmě pozůstatky jednoho z obydlí. Na odkryté ploše o velikosti 132 m2 bylo nalezeno téměř 4000 kusů *štípaných kamenných nástrojů. Plošně nejrozsáhlejší jsou naleziště střední doby kamenné (mezolitu), přestože je toto období časově nejkratší. Stopy pobytu mezolitiků se zachovaly v blízkém okolí Pikarny (A), v polohách Pod Velkým a Pod Malým vrchem na severozápadní straně vodní plochy (B) a zejména na východní straně rybníka v prostoru bývalých pískoven, dnes Řežabineckých tůní (C). Všechny polohy nebyly samozřejmě užívány současně, jsou spíše svědectvím opakovaných návratů lovců a sběračů do sezónních tábořišť. Příčin velkého množství dokladů pobytu mezolitických lovců-sběračů v okolí jezera může být několik. Velkou roli určitě hraje fakt, že tyto nále- zy jsou nejmladší a oproti těm starším nepodlehly ještě v takové míře rozptýlení a destrukci. Navíc se proti předchozím chladným obdobím v mezolitu výrazně změnilo přírodní prostředí: vlivem teplého klimatu se krajina zalesnila a velké býložravce nahradila dnešní lesní fauna. Dálkové přesuny lovců za stády přestaly být potřebné a lovci se mohli usazovat v menších revírech s relativně stabilními a stálými zdroji obživy, ke kterým se cyklicky vraceli. Příznivé podmínky mohly způsobit nárůst populace, což je snad také jednou z příčin relativně vysoké hustoty zachovalých archeologických stop. Demograﬁcký růst mohl být zároveň impulsem k nastávajícímu přechodu k zemědělskému způsobu života. V současné době vede po východním okraji rybníka 2 km dlouhá naučná cesta s devíti informačními panely seznamujícími návštěvníka s přírodní rezervací. Trasa vede přímo k návrší Pikarna. Uprostřed východního okraje rybníka stojí volně přístupná pozorovací věž, ze které je možné obsáhnout podstatnou část rybniční plochy a jejího okolí. [dd] Literatura: Dubský 1949; Fröhlich 1997; Michálek 2003; Vencl a kol. 2006, 2007; www_Putim. Navigační bod: N 49°14'58.45", E 14°05'45.87" (jihovýchodní břeh rybníka Řežabince). py: N 49°15'29.12", E 13°58'49.10" (8,6 km). [5] Písek (PI), stopy těžby zlata a rozhledna Jarník: N 49°18'28.81", E 14°11'32.86" (9,1 km). Přístup: Z doporučeného místa parkování po naučné stezce Řežabinec podél rybníka přes návrší Pikarna k rybniční hrázi. Rizika: Na lokalitě platí povinnost dodržovat pravidla pobytu v národní přírodní rezervaci. Okolí: [1] Staré Kestřany (PI), Horní a Dolní tvrz: N 49°16'14.19", E 14°04'25.60" (2,6 km). [2] Písek (PI), Prácheňské muzeum s archeologickou expozicí: N 49°18'31.80", E 14°08'47.29" (7,1 km). [3] ÒPísek (PI), středověké zlatodoly Havírky (8,1 km). [4] Modlešovice (ST), pravěké a raně středověké rýžovnické sej- Ñ Letecký snímek rybníku Řežabince. Foto K. Pecl, Ñ 2001. × Vrch Pikarna, na němž nalezl B. Dubský mezolitickou dílnu na štípané kamenné nástroje, v době revizního výzkumu M. Mazálka (sonda A) na začátku 50. let 20. století. Dnes je celý kopec zalesněný. Foto M. Mazálek, 1950. Archiv ARÚP, TX195101502. Ô Pozdně paleolitický nebo mezolitický depot opracovaných pazourkových jader, určených k výrobě štípaných nástrojů či ke směně. Nalezl J. Michálek v pískovně východně od Řežabince v r. 1963. Foto Z. Kačerová, 2014. PUTIM, okr. Písek, Jihočeský kraj 315 RADÍČ, okr. Příbram, Středočeský kraj Pravěké hradiště – oppidum Hrazany 150–50 př. Kr. Význam: Oppidum doby laténské, svou polohou nad vltavským údolím nejkrásnější z českých oppid. Historie: Oppidum Hrazany (tento zavedený název je odvozen od blízké osady, i když lokalita leží na k. ú. Radíč) tvoří součást vltavské vodní cesty, která v pravěku spojovala podunajský prostor s oblastí Čech. Předpokládá se, že *hradiště spadalo do mocenské sféry *oppida ve Stradonicích (ÒStradonice u Nižboru), oproti němuž je výrazně chudší v množství a bohatství archeologických nálezů (např. mincí, luxusních předmětů nebo cizích importů). Hlavním zdrojem obživy zdejší komunity bylo zřejmě zemědělství a specializovaná výroba, konkrétně zpracování železa a barevných kovů. Oppidum bylo pravděpodobně založeno po polovině 2. století př. Kr.; zaniklo – 316 spolu s ostatními – kolem poloviny 1. století př. Kr. Hrazany patří mezi nejprozkoumanější lokality svého druhu u nás; výzkumy Archeologického ústavu ČSAV probíhaly na oppidu zejména v 50. letech 20. století. Byla zde doložena přítomnost člověka už v paleolitu a mezolitu, jeden z vrcholků hradiště byl pravděpodobně osídlen i v eneolitu a v době bronzové. Výraznější stopy po sobě zanechalo osídlení ze závěru doby halštatské, během něhož snad došlo k větším terasovým úpravám na vrchu Doubí. Vrchol osídlení lokalita poté zažila během dvou posledních století př. Kr., kdy se v sedle mezi kopci rozložilo laténské oppidum. Ó Pohled na dva vrcholy oppida (vlevo Doubí, vpravo Červenka) od východu. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Drda – Rybová 1997 a podkladů R. Křivánka; upravila A. Danielisová. Popis: Lokalita leží v malebné krajině nad vltavským údolím a je usazena mezi dvěma vrcholy (Doubí a Červenka) nad Vltavou a potokem Mastníkem. Æ 3,5 km Původně strmé srázy vrcholů jsou nyní opticky sníženy Slapskou přehradou o zhruba 50 m (převýšení mezi hladinou řeky a vrcholem Doubí činilo kdysi přes 200 metrů). Na počátku zabírala ohrazená plocha kolem 30 ha; v průběhu osídlení byla rozšířena na konečných 39 ha. Areál je členěn na čtyři části: *předhradí na severním svahu Červenky, vrchol Červenky s jižními a jihovýchodními svahy, sedlo či střední úval okolo současné usedlosti Hrádnice a vrcholová část Doubí se severními až severovýchodními svahy. Osídlena byla patrně i plocha za opevněním Doubí, tzv. jižní předhradí. Hlavní fortiﬁkace je patrná při příchodu do areálu oppida od vesnice Hrazany. Polní cesta vede kolem předhradí k úpatí kopce Doubí, který je na jižní straně ohrazen *valem. Cestou podél valu dále na západ je možno vidět na svahu v listnatém lese, který spadá do Vltavy, zdvojený val v okolí brány E. Paralelní valová linie vedla původně podél celého vnějšího opevnění, ale vzhledem k tomu, že ji tvořil patrně jen sypaný hliněný val (bez vnitřní kamenné konstrukce), byla až na partii v lese na svahu rozvezena při novodobém obdělávání polí. Opevnění je v terénu více či méně viditelné po celém obvodu ostrohu až ke svahům Červenky. Za jejím severním vrcholem se nachází nevelké severní předhradí. Potenciální terénní relikty jižního svahu Doubí splývají s novověkými mezemi. K hlavní bráně A vedla cesta z vltavského údolí. Brána stála v místech, kde obvodové opevnění klesající z Doubí přechází do sedla u Hrádnice; dnes je zde informační tabule. Brána B se nacházela východně od Červenky v severní části obvodového opevnění a dochovaly se v ní vyjeté koleje od povozů s rozvorem kol 130 cm (odkryl je *ar- RADÍČ, okr. Příbram, Středočeský kraj 317 cheologický výzkum). Tato brána patrně podlehla požáru; v terénu dnes není patrná. Brána C je situována na východní straně nad údolím Mastníku a brána D stávala na jihovýchodním svahu Doubí. Brána F byla postavena ve fortiﬁkaci severního předpolí obvodového opevnění pod vrcholem Červenky. Nebyla zkoumána, v terénu je však patrný příkop a val západního křídla, který je vtažen mírným obloukem do vnitřního prostoru. Do oppida vedly nejméně čtyři přístupové cesty. Zásadní roli pro jejich umístění hrály brody přes Vltavu u ústí Mastníka a u zaniklého Sejckého ostrova. Patrně hlavní cesta vystupovala od severozápadu směrem od ostrova svahem vltavského údolí a procházela bránou A do prostoru Hrádnice. Další cesta probíhala od brodu při soutoku Vltavy s Mastníkem branami F a B. Třetí cesta vedla nad údolím Mastníku k bráně C a další přístup směřoval jistě i na jižní předhradí od dnešní vesnice Hrazany. Vnitřní areál hradiště rozdělovaly komunikace na jednotlivé sídelní plochy, na nichž stály ohrazené dvorce – typické sídlištní jednotky oppid. 318 RADÍČ, okr. Příbram, Středočeský kraj Na svazích obyvatelé zakládali své domy na terasovitých, uměle upravených plošinách, které byly částečně zapuštěny do terénu. Výzkum objevil i vydlážděnou plochu ve středu hradiště. Žlutá turistická značka vede přes středový úval se statkem Hrádnice, v jehož místě měly stát dvorce, na vrchol Červenky. Na úpatí kopce výzkum prokázal domy s kamennou podezdívkou, které připomínají domy tzv. helvétského okruhu, obvyklé na laténských sídlištích v dnešním Švýcarsku. Na vrcholu Červenky je v terénu patrné malé středověké *tvrziště, které snad postavil ve druhé polovině 14. století Olbram z Hrádnice. Znatelné jsou jeho kruhové obvodové valy a příkopy. Cesta vede dále k severu na ostroh nad řekou, na němž stojí kamenný hrádek Ostromeč, postavený rytíři Břekovci z Ostromeče. V 15. století se u nedaleké Živohoště střetli husité s královským vojskem. Na Hrazanech pod vrcholem Červenky jsou dochovány malé kamenné zídky, které měly husity chránit při noclehu před bitvou. Z archeologického výzkumu odsud pocházejí také nálezy středověkých mincí a *militarií. [ad] Literatura: Jansová 1965, 1986, 1988, 1992; Čtverák 2002; Čtverák a kol. 2003. Navigační bod: N 49°43'54.94", E 14°24'10.28" (brána D); N 49°44'03.34", E 14°24'26.01" (brána C). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Hrazany“ po žluté i modré turistické značce na oppidum. Rizika: Žádná. Vegetace znesnadňuje viditelnost reliktů v zalesněných částech. Okolí: [1] Radíč (PB), zřícenina hradu Ostromeč: N 49°44'40.87", E 14°24'21.70" (1,1 km). [2] Radíč (PB), zřícenina hradu Kozí hřbet (Hrádek): N 49°43'29.04", E 14°25'44.66" (2,1 km). Ó Rekonstrukce dvorcové zástavby v sedle Hrádnice na oppidu. Podle Jansová 1965. Õ Opevnění předhradí na vrchu Doubí od jihu. Foto J. Marounek, 2010. REJKOVICE, okr. Příbram, Středočeský kraj Pravěké hradiště Plešivec 1300–800 př. Kr. Význam: Pravěké hradiště na dominantním vrchu mimo běžně osídlenou oblast. Nálezy z hradiště a jeho okolí naznačují, že mohlo jít o posvátný okrsek. Historie: *Hradiště na vrchu Plešivec patří k nejvýznamnějším pravěkým památkám na našem území. Jeho důležitost je dána polohou v krajině, dochovaným ohrazením a mimořádnou koncentrací *depotů bronzových předmětů v areálu a zejména v jeho bezprostředním okolí. Hradiště leží nad údolím říčky Litavky, které představovalo významnou spojnici mezi Příbramskem a Berounskem, hlavní průchod pohořím Brdy. V samotném zázemí hradiště (v okruhu 4 km směrem severním a 8 km směrem jižním) se nenacházejí žádná jiná pravěká naleziště; zdá se proto pravděpodobné, že hradiště Æ 5,5 km bylo izolováno od obydlených zemědělských oblastí. Menší archeologické sondáže a povrchové průzkumy, které byly v areálu dosud provedeny, ukazují, že prostor byl využíván především v mladší a pozdní době bronzové; ojediněle jsou známy i stopy z jiných období. K významným nálezům patří především doklady metalurgické činnosti a depoty bronzových předmětů, jichž bylo v areálu hradiště a na úbočí kopce nalezeno od první poloviny 19. století dodnes nejméně patnáct. Dříve šlo většinou o náhodné nálezy při těžbě dřeva a lámání kamene, v poslední době se jedná bohužel často o výsledky nelegálního detektorového průzkumu, které nemusejí být odbornou veřejností ani registrovány. K nejznámějším nálezům (již z r. 1866) patří pozůstatky kovolitecké dílny, v níž byly objeveny zbytky Ó Celkový pohled na vrch Plešivec od Hostomic. Foto J. Marounek, 2008. £ Plán lokality zaměřil M. Kuna. 319 slévačské pece a 17 kg těžký slitek, ve kterém ještě vězely fragmenty poloroztavených (recyklovaných) bronzových předmětů. Depoty bronzů jsou řazeny především do mladší doby bronzové a představují jak rituální obětiny, tak uloženou surovinu pro metalurgickou výrobu (zlomky předmětů připravené k přetavení). Tyto funkce se vzájemně nevylučují, neboť metalurgie měla v době bronzové nejen praktický význam, ale souvisela též s kultem; skutečnost, že byla provozována na odlehlém místě, mohla mít tedy hlubší důvod. Vrch Plešivec byl v mladší době bronzové nejspíše kultovním okrskem, posvátnou horou, na níž se setkávali obyvatelé sousedních osad (nebo jen skupiny k tomu poslání určené a zasvěcené?) za účelem společných obřadů, směny a metalurgické výroby. Mezi *datováním bronzových depotů a ostatních nálezů existuje určitý rozpor. Zatímco většina depotů patří do mladší doby bronzové, nálezy keramiky získané z dosud nemnohých archeologických sond jsou zpravidla řazeny až k následujícímu období, pozdní době bronzové. Výjimku představuje například keramická nádoba mladší doby bronzové objevená nedávno ve vývratu na *akropoli hradiště. Přesto není zcela vyloučeno, že se funkce hradiště průběžně měnila, a to od místa příležitostných zvláštních aktivit směrem k trvalejšímu využívání areálu, které mohlo mít profánní (světský) ráz. V této souvislosti je třeba upozornit, že samo kamenné ohrazení není přímo datovatelné; mohlo tedy vzniknout jak v mladší době bronzové jakožto vymezení kultovního okrsku, tak v pozdní době bronzové, kdy se funkce areálu snad poněkud proměnila. 320 REJKOVICE, okr. Příbram, Středočeský kraj Podivuhodná je zvláštní tradice vrchu Plešivec, a to i v obdobích, kdy hradiště nebylo jako celek využíváno. Už z neolitu a eneolitu pocházejí *broušené kamenné sekerky, nalézané na svazích kopce, opět bez souvislostí se stopami běžných sídlištních aktivit. Na východním svahu Plešivce byl také objeven depot několika desítek (stovek?) bronzových náramků a nánožníků z doby laténské a na severním předpolí hradiště poklad stříbrných *denárů z 11. století. Souvislost těchto nálezů s dlouhodobým vnímáním místa jako posvátného okrsku se jen těžko vědecky prokazuje, nicméně představuje smysluplnou hypotézu. Popis: Vrch Plešivec (654 m n. m.) vybíhá z hlavního masivu Brd směrem k severu, a to zhruba ve středu jeho hřebenu mezi jihozápadním předpolím Prahy a Rokycanskem. Nad údolím Litavky, která v těchto místech přerušuje pohoří ve směru od jihu k severu, je převýšen asi o 300 m a z jeho vrcholu se v případě dostatečného odlesnění nabízí velmi dobrý rozhled všemi směry. Areál hradiště je vymezen kamenným *valem, který v dnešní podobě dosahuje šířky 5–10 m a výšky až 2 m. Podobně jako na hradišti Hradišťany (ÒMukov) nebyly ani na Plešivci valy doprovázeny příkopy. O valech se obecně předpokládá, že jsou pozůstatkem nějaké formy hradby – stopy takové konstrukce údajně zachytil záchranný *archeologický výzkum K. Motykové v r. 1985 v místě, kde byl val proříznut novodobou cestou (E). Podle autorky měla hradba dřevěnou palisádu, o kterou se opírala lícovaná *čelní kamenná plenta. Hradba dosahovala původně šířky 3 m a byla proložena dřevěnými rošty, které svazovaly čelní palisádu se zadními opěrami. Uvádí se, že kameny ve valu byly dočervena zbarvené, což by svědčilo o tom, že hradba zanikla požárem. Naproti tomu řez valem provedený v r. 2001 u Starých vrat (A) žádnou podobnou konstrukci nezachytil a val se v něm jevil jen jako víceméně symbolické vymezení prostoru. Vnitřní hradiště (akropole) má rozlohu 16,5 ha a jeho vnější část (*předhradí) 39,4 ha, na západní straně navíc zničil lom další asi 4 ha plochy. V důsledku tohoto zásahu není zcela jasné, zda byl vnější val na západě připojen k valu akropole, nebo jej obepínal a vytvářel užší předhradí i na této straně. Valy neprobíhají po celém obvodu hradiště – na západním okraji to je způsobeno právě lomem a druhotným zřícením, na jihu a východě se ale zdá, že v některých částech obvodu hradiště valy nebyly postaveny vůbec a k vymezení areálu bylo využito pouze přírodních prvků (skála, terénní zlom apod.). Ve vnějším i vnitřním opevnění se nachází vždy jen jeden bezpečně prokázaný vstup, další přerušení valů jsou pravděpodobně novodobá. Vstup do předhradí vedl od jihu, a to poblíž místa, kde do hradiště vchází hlavní přístupová cesta (červená turistická značka; dnešní cesta ovšem vstupuje druhotným proražením valu). Tomuto místu se tradičně říká Stará vrata (A) a vážou se k němu nálezy několika bronzových depotů; vně před touto branou byly nedávno nalezeny také bronzové slitky. Brána vnějšího ohrazení bývá někdy popisována jako ulicového typu (*brána ulicovitá), u nějž dvojice za sebou postavených hradeb vytvářela jakousi ulici. V současné době je ovšem val v okolí na- Ó Kamenný val na východní straně vnitřního hradiště – akropole. Foto J. Marounek, 2008. Ô Amfora mladší doby bronzové z vývratu v areálu hradiště; nalezl M. Gelnar kolem r. 2000. Výška nádoby 173 mm. Hornické muzeum Příbram, inv. č. 37605. Foto M. Kuna, 2004. REJKOVICE, okr. Příbram, Středočeský kraj 321 ARCHEOLOGIE A PRÁVO NA MINULOST Odpověď na otázku, komu patří minulost, je snadná – všem. Každý má právo minulost vnímat a vykládat ji po svém (s výjimkou výstřelků typu popíračů holokaustu) a každý má také právo svým vlastním způsobem užívat archeologické památky. Pokud je neničí, neomezuje práva jejich vlastníků a nepřekáží ostatním lidem, může si kdokoli archeologické památky nejen prohlédnout, ale i využít třeba k obřadu – pokud ho k něčemu takovému svým prostředím inspirují. Právo na svobodné „užívání“ minulosti ovšem neznamená právo na *archeologický terénní výzkum. Ten je totiž speciﬁcký tím, že jej nelze provádět opakovaně jako třeba studium středověké kroniky. Archeologický pramen v terénu lze přečíst jen jednou, a pak zmizí; výjimkou jsou jen *nedestruktivní postupy, jako např. *letecké snímkování. Proto jsou pravidla archeologického výzkumu (tj. vykopávek, ale i *povrchových sběrů a průzkumu detektorem aj.) ve všech zemích Evropy nějakým způsobem regulována a výzkum většinou smějí provádět jen ti, u nichž je největší pravděpodobnost, že z pramene vytěží maximum informací, tj. vyškolení odborníci. S právem provádět archeologický výzkum se prolíná otázka vlastnictví nálezů. V některých zemích patří archeologické nálezy státu, v jiných majiteli pozemku nebo nálezci; možné jsou i různé kombinace. Ani vlastnictví nálezů ovšem neznamená automaticky právo na jejich výzkum: pokud je naleziště chápáno jako památka, nemůže s jeho obsahem zcela volně nakládat ani jeho majitel. V ČR je právní situace zcela jednoznačná: archeologický výzkum smějí provádět jen tzv. oprávněné organizace (osoby) a nálezy jsou veřejným majetkem – patří krajům, za určitých okolností státu nebo obcím. Při současném vztahu české veřejnosti ke kulturnímu dědictví je toto řešení zřejmě nejlepším z možných. Jednou z oblastí, v nichž je veřejný zájem na uchování stop minulosti vážně ohrožován, je užívání detektorů kovů. Pokud osoby bez patřičného oprávnění vyhledávají detektorem archeologické nálezy, jde o jednání nelegální. Mnoho archeologických lokalit je dnes systematicky rabováno, a to kvůli získání a prodeji pravěkých nálezů. Je to i případ mimořádně zajímavého hradiště na Plešivci. Zprávy o nových bronzových předmětech, které byly na této lokalitě objeveny a následně beze stopy zmizely, nejsou v posledních letech ojedinělé. Čelit tomuto ohrožení je těžké. Stojí za ním organizovaná nelegální činnost prováděná v noci, sítě překupníků, nízká vymahatelnost zákona, nedostatečně poučená veřejnost a občas i problematický přístup archeologů. O intenzitě černého obchodu se starožitnostmi svědčí i nedávný nález v jednom pražském bytě, v němž bylo po náhlé smrti majitele nalezeno přes 3000 nelegálně nabytých bronzových a železných *artefaktů z období pravěku a středověku. 322 REJKOVICE, okr. Příbram, Středočeský kraj Pohnutky uživatelů detektorů však nejsou jen negativní. Řadu z nich motivuje napětí z hledání a zájem o historii, což jsou důvody samy o sobě přijatelné. Amatérští archeologové s detektory dokonce často přinášejí do muzeí zajímavé nálezy a tím svou činnost ospravedlňují. Jejich aktivity přesto doprovází řada nedořešených otázek. Za prvé, příliš velké množství vyzdvižených předmětů nelze průběžně odborně zpracovávat. Pokud ale nálezy nebudou určeny a konzervovány, byly vyzvednuty zbytečně. Za druhé, metody amatérských průzkumníků jsou zpravidla dostatečné jen pro situace, kdy jsou terénní souvislosti nálezu už tak jako tak narušeny a kdy stačí nález přesně lokalizovat (např. na orané zemědělské ploše). U většiny jiných případů představuje amatérská akce s detektorem ztrátu mnoha doplňujících informací o kontextu nálezu. Za třetí, představa o tom, co je archeologický nález, je často nepřesná. V této knize se snažíme ukázat, že k archeologickým nálezům musíme počítat i věci z doby nedávné, např. z druhé světové války. Právě tyto artefakty, např. součásti uniforem a odznaky vojsk, jsou častým předmětem cíleného sběru pomocí detektorů. Je škoda, že z krajiny mizí, aniž by si mnozí uvědomovali, že se s nimi nenávratně ztrácí i důležitý a zajímavý kus historie. Ať už je jejich motivace jakákoli, nadřazují většinou amatérští uživatelé detektorů svůj osobní zájem nad zájem společnosti uchovávat a vhodnými způsoby zkoumat minulost. Možnost, jak oba zájmy spojit, ovšem existuje. Je jí spolupráce mezi amatéry a profesionály, a to za podmínky absolutní důvěry a dodržování pravidel. Pokud by archeologové mohli ovlivnit výběr lokalit a metod, byli o činnosti amatérů informováni předem a dostali poctivé informace o výsledcích průzkumu, mohla by tato spolupráce být dokonce velmi užitečná. [mk] tolik narušen druhotnými zásahy, že ověření původního tvaru brány je bez rozsáhlého výzkumu nemožné. Vstup (B) do akropole se nacházel asi 500 m severněji a vhodná cesta k němu vede podél valu (lépe než po červené a zelené značce). Brána je situována zhruba 50 m východně od cesty a má klešťovitý (nálevkovitý) tvar se zataženými křídly (*brána klešťovitá). Západní okraj akropole (C) je zničen lomem, ale je odsud krásný výhled do údolí Litavky. Na opačném (severním) konci hradiště se oba prstence valů opět dotýkají, a to v poloze, které se říká Zahrada (D). Valy zde přecházejí do skal a suťových svahů. Z tohoto místa lze dále pokračovat v obchůzce po vnitřním nebo vnějším valu. Vnitřní val probíhá nepřerušeně v celé délce zpět až k bráně akropole; vnější val je na dvou místech přerušen a přechází do skály. Rozsáhlé je především přerušení na jižní straně hradiště, v místě nazvaném Krkavčí skála (F). V okolí hradiště se nacházejí další archeologické zajímavosti, např. zaniklá středověká *vesnice Mořina (G) a velké množství novodobých *milířišť, dokladů intenzivní novověké výroby dřevěného uhlí a nepřímo též zpracování železné rudy. V posledních letech je hradiště silně ohroženo nelegální činností hledačů pokladů pomocí detektorů kovů a nešetrnými lesnickými zásahy. [mk] [2] Rpety (BE), tvrz Ostrý: N 49°49'13.60", E 13°57'34.28" (2,9 km). Literatura: Jelínek 1896; Motyková 1992; Čtverák a kol. 2003; Cílek a kol. 2005; Křivánek – Kuna 2006. [5] Neumětely (BE), tvrz Housina: N 49°51'49.78", E 14°02'37.98" (6,1 km). Navigační bod: N 49°48'18.51", E 13°59'35.87" (vstup od jihu); N 49°48'53.82", E 13°59'44.55" (vstup od severu). [6] Otmíče (BE), pravěké hradiště Otmíčská hora: N 49°51'47.52", E 13°56'54.44" (6,4 km). Přístup: Z parkoviště u rozcestníku „Klínek“ na silnici č. 115 po červené turistické značce na sever až na akropoli hradiště Plešivec. Rizika: Hradiště je pokryto vzrostlým, dobře prostupným lesem. Těžba dřeva a nové zalesňování ovšem terénní situaci průběžně mění. Okolí: [1] Rejkovice (PB), zaniklá středověká ves Mořina: N 49°47'59.46", E 14°00'07.55" (1,9 km). [3] ÒSkřipel (BE), Viereckschanze (5,9 km). [4] ÒLibomyšl (BE), tvrz Hrádek u Libomyšle (6,0 km). [7] Dobříš (PB), hradiště Hradec: N 49°49'03.07", E 14°06'55.82" (8,3 km). Ó Výhled do údolí Litavky. Foto J. Marounek, 2008. Õ Val vnějšího hradiště. Foto M. Kuna, 2003. Ñ Předměty náhodou zachycené v bytě nelegálního Ñ překupníka starožitností v Praze. Celkový počet pravěkých a středověkých artefaktů v souboru přesahoval tři tisíce. Spolu s nálezy byl objeven i detektor kovů. Foto H. Toušková, 2008. REJKOVICE, okr. Příbram, Středočeský kraj 323 ROLAVA, okr. Sokolov, Karlovarský kraj Zaniklý důlní závod a zajatecký tábor Druhá světová válka Význam: Areál důlního závodu a zajateckého tábora představuje unikátně dochovanou technickou památku a zároveň pomník otrocké dřiny stovek nedobrovolných pracovníků. Historie: Hluboké bažinaté lesy severně od Přebuze, těsně při česko-saské hranici, skrývají unikátní technickou památku: relikty cínového dolu v Rolavě (něm. Sauersacku), který byl vybudován berlínskou těžební společností Zinnbergbau Sudetenland, GmbH v letech druhé světové války. Krušné hory představují již od středověku významnou oblast dobývání barevných kovů, o čemž svědčí celá řada místních jmen, pozůstatků těžebních areálů v krajině a například i erby velké části krušnohorských měst. Cín byl důležitou surovinou válečné výroby, takže již v době první světové války 324 došlo na katastru Rolavy k prvním průzkumům ložisek místních rud barevných kovů. Jejich těžba se však po skončení války a obnovení dodávek levnější a kvalitnější rudy neukázala být ekonomicky efektivní, takže ve 20. a 30. letech těžební revír několikrát změnil držitele, aniž by se začalo s dobýváním. Počátek druhé světové války a nedostatek wolframu, který po celou válku výrazně omezoval německé vojenské úsilí, obrátil znovu pozornost plánovačů válečného hospodářství k rolavským ložiskům. Od r. 1940 tu začal vyrůstat komplex hlubinného dolu a pracovního tábora pro francouzské a později především sovětské válečné zajatce, na jejichž nedobrovolnou dřinu důl od počátku spoléhal. Později, v r. 1942, přibyla i úpravna rudy s nezbytnými odkalovacími a skladovacími zařízeními. Těžba málo Ó Současný stav interiéru úpravny rudy. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality zaměřil a podle archivních podkladů sestavil D. Novák. Æ 0,5 km kvalitní rudy pokračovala až do konce války, kdy se rozprchli nejprve dozorci a německý odborný personál a po nich i samotní zajatci. Opuštěný areál převzaly po válce Rudné doly Příbram, n. p., které ale v nerentabilní těžbě nepokračovaly. Vybavení dolu bylo demontováno a odvezeno na Příbramsko a Jáchymovsko, kde zřejmě znovu sloužilo těžbě vojensky strategické suroviny a otrocké práci… Popis: Současná podoba areálu je dána mnoha desetiletími chátrání, které začalo cílenou demontáží po skončení války a následným odvozem veškerého použitelného vybavení místními obyvateli a které dodnes pokračuje rabováním všech dosažitelných kovových součástí i přirozeným rozpadem. Celý komplex tak představuje modelovou ukázku vzniku archeologické lokality, o to názornější, že jednotlivé mizející struktury jsou pro současného pozorovatele stále ještě srozumitelné, resp. interpretovatelné na základě dochované plánové stavební dokumentace. Lokalita navíc ukazuje způsob destrukce rozdílných typů stavebních konstrukcí. Další předností rolavského důlního areálu je jeho původnost; po jeho opuštění zde totiž neprobíhaly jakékoliv dlouhodobé a cílené lidské aktivity, což jen umocňuje celkovou atraktivitu tohoto tajemného místa. Procházka rolavským dolem zpravidla začíná u turistického přístřešku bezprostředně u silnice Přebuz–Jelení. Severním směrem od tohoto bodu se nacházel původní vstup do těžebního a zpracovatelského areálu (A), k němuž náležela vrátnice (1), váha, garáže a stáje (2), které jsou dodnes dobře identiﬁkovatelné podle pozůstatků charakteristického vnitřního zařízení. Dále se podél pěšiny, která prochází celou severní částí lokality, rozkládají relikty správní budovy s laboratoří (3) a několika typů skladovacích prostor včetně skladiště surového cínu s betonovou nakládací rampou (4). Z většiny těchto staveb je dnes dochován pouze betonový základ a případné sklepy, neboť nadzemní části budov byly stavěny převážně ze dřeva. Jejich postupný nenásilný rozpad dokládají zachované části cihlových komínů, které byly zřejmě sneseny na úroveň dnešního terénu pozvolna zanikající dřevěnou konstrukcí, aniž by byly výrazněji poškozeny. Za ohybem pěšiny směrem k východu se začínají seskupovat objekty, které již přímo souvisejí s provozem důlního závodu. Jde o kovárnu se zámečnickou dílnou (5), tzv. kavnu (hornickou šatnu) s umývárnou (6), kompresorovnu (7), pro kterou jsou charakteristické dobře dochované betonové sokly pro uložení strojů, a trafostanici (8). Další obdobné budovy (vodárna, strojovna těžního stroje či sklad palivového uhlí), které ROLAVA, okr. Sokolov, Karlovarský kraj 325 326 ROLAVA, okr. Sokolov, Karlovarský kraj stály při západním okraji areálu, jsou dnes součástí vysázeného smrkového porostu a dokládají je již jen sotva zřetelné relikty. S těmi ovšem výrazně kontrastuje mohutný železobetonový skelet samotného srdce celého provozu – komplexu těžební věže nad šachtou (9), rudného mlýnu (10), sil na skladování namleté rudy (11) a úpravny (12) se zhušťovačem kalů (13). Z ocelové konstrukce původně 30 m vysoké těžební věže zůstal dodnes zachován pouze betonový základ, který je do značné míry překryt betonovou zátkou ústí šachty. Ta představuje jeden z mála pozdějších zásahů v areálu, neboť vznikla jako nouzové bezpečnostní opatření snad až v 60. letech. Mnohem lépe je dochován železobetonový skelet rudného mlýna, který tvořil nezbytný mezistupeň zpracovatelského procesu, než se čerstvě vytěžená rudnina dostala do jednoho ze čtyř skladovacích sil. Jejich železobetonová skořepinová konstrukce dosahuje dodnes úctyhodné výšky 19 m a spolu s přiléha- jícím komínem, který sahá až do výše 25 m, vytváří dominantu celého areálu. Dále na jih navazují relikty úpravny rudy, které dnes návštěvníkovi skýtají bizarní kombinaci industriálního interiéru s otevřenými průhledy do bezprostředně navazujícího přirozeného lesního porostu. Krušnohorské nebe se pak zrcadlí na hladině přilehlé, původně zastřešené, nádrže zhušťovače kalů… Okolo nakládací rampy u obratiště nákladních automobilů (14), které se nachází jižně od úpravny, je možné Ó Ruina odvšivovací stanice. Foto Z. Kačerová, 2014. Ö Odkalovací nádrž, v pozadí úpravna rudy a rudná sila. Foto Z. Kačerová, 2014. Ò Betonová podlaha obytného domu v areálu zajateckého tábora. Foto Z. Kačerová, 2014. ROLAVA, okr. Sokolov, Karlovarský kraj 327 vrátit se ke křižovatce vnitřní cesty areálu s dnešní silnicí. Na jih od ní se rozkládají skromné pozůstatky zajateckého tábora (B), které vedle monumentálních ruin důlního provozu bez zbytečných slov dokládají pohrdání totalitního režimu lidskými bytostmi. Na ploše 300 × 110 metrů zde bylo nuceno žít i více než 500 vězněných vojáků a totálně nasazených, a to v jednoduchých dřevěných stavbách. Ponurost jejich všedních dní dosvědčuje nejlépe skutečnost, že v dubnu r. 1942 musela být v areálu lágru zřízena odvšivovací stanice (15), jejíž relikty jsou dodnes dobře patrné. Někdy v průběhu existence tábora došlo k jeho rozšíření jihovýchodním směrem; zde je patrná terénní hrana (16) vymezující původní rozsah tábora, pozůstatky budov zjevně jednodušší konstrukce (17) a výkopy pro nikdy nedokončený kanalizační řad (18). Odvodnění obou areálů ostatně představovalo v deštivém horském klimatu a v místním bažinatém terénu zjevně zásadní problém, a celý prostor důlního závodu i lágru je tak protkán hustou kanalizační sítí. Odvod povrchové vody z prostoru tábora je dob- 328 ROLAVA, okr. Sokolov, Karlovarský kraj ře patrný v podobě přepadu a volně navazujícího protáhlého *konkávního útvaru (19) na jihozápadní straně zajateckého tábora. Asi 1,2 km po silnici směrem na Nové Hamry se nacházejí povrchové pozůstatky vedlejší šachty dolu Sauersack. Při cestě opačným směrem lze zhruba po 1,5 km narazit na ruiny obce Sauersack/Rolava (C), zaniklé po r. 1945, kterou dnes připomíná několik posledních stavení, opuštěná trafostanice a odhalená zdiva a sklepy zbořených domů. V areálu stojí i udržovaný pomníček pětice sovětských zajatců, kteří byli zabiti při pokusu o útěk z cínového dolu. [jh, dn] ty skrývá vysoká sněhová pokrývka, a to i nezakrytá ústí kanalizačních šachet – hrozí nebezpečí úrazu! Rovněž nedoporučujeme vstup do nezajištěných podzemních prostor a výstup na konstrukce. Okolí: [1] Přebuz (SO), památník zastřelených a zahynulých sovětských zajatců: N 50°23'22.97", E 12°36'40.54" (1,6 km). [2] Rolava (SO), trafostanice v areálu zaniklé obce Rolava: N 50°22'55.01", E 12°36'49.84" (2,0 km). Literatura: Rojík 2000; SOA Plzeň, f. Cínové doly Rolava. Navigační bod: N 50°23'49.01", E 12°37'48.43" (střed areálu). Přístup: Parkovat lze přímo na silnici u zaniklého dolu Rolava a zajateckého tábora. Rizika: V zimním období je lokalita obecně hůře dostupná a některé relik- Ó Nikdy nevyprázdněná rudná sila. Foto Z. Kačerová, 2014. Õ Historický snímek dnes již zcela demontované těžní věže (uprostřed), strojovny (vlevo) a rudného mlýna s rudnými sily (vpravo). Foto R. Hylský, 1946. © Geologická služba ČR. ROZTOKY U PRAHY, okr. Praha-západ, Středočeský kraj Raně středověké sídliště a okolí 6.–7. století Význam: Mimořádná koncentrace sídlištních nálezů z počátku raného středověku; významný archeologický výzkum v oblasti s dlouhou tradicí archeologického bádání. Historie: Roztoky jsou známy nejen jako cíl nedělních výletů Pražanů, ale též jako místo, ve kterém se formovala česká archeologie. V polovině 19. století zkoumal v Roztockém háji nad popisovanou lokalitou průkopník české archeologie V. *Krolmus velké mohylové pohřebiště z doby bronzové a halštatské. Systematická pozornost, která byla *mohylníku věnována, však bohužel přinesla jeho totální zánik. Dnes odsud sice existuje soubor nálezů v Národním muzeu, avšak v terénu již po *mohylách není ani stopy a neznáme jejich přesnou původní polohu. V 80. letech téhož století působil v Roztokách významný amatérský ar- Æ 3,5 km cheolog, lékař Č. *Rýzner. Ten během svého desetiletého působení v archeologii prozkoumal v rámci obce a jejího okolí několik lokalit tak významných, že daly jméno dvěma z důležitých *archeologických kultur českého pravěku (únětické kultuře podle pohřebiště na hranici Únětic a Roztok a řivnáčské kultuře podle *výšinného sídliště na vrchu Řivnáč v Žalově). Na stejném katastru Rýzner zkoumal i další lokality, např. *hradiště Levý Hradec (ÒŽalov). Lokalita na dně vltavského údolí v Roztokách, o které je zde řeč především, byla známa od počátku 20. století díky náhodným nálezům (např. hrob z doby stěhování národů) a *povrchovým sběrům amatérských archeologů. Období převratných objevů začalo v r. 1980, kdy zde krátce Středočeské muzeum a po něm dalších deset let Archeologický ústav ČSAV Ó Kamenné pece dvou raně středověkých domů. Z jejich vzájemného prostorového vztahu vyplývá, že pec vpravo musela být starší; kromě toho jsou na podlaze patrné vypálené plochy ze dna dvou ještě starších pecí (domů). Kůlové jamky před topeništěm jsou zřejmě pozůstatky předpecních sušících zařízení. Foto M. Kuna, 2006. 329 330 ROZTOKY U PRAHY, okr. Praha-západ, Středočeský kraj v Praze prováděly sérii záchranných a badatelských výzkumů, prvotně vyvolaných výstavbou zařízení železniční trati. Při té příležitosti byl objeven *sídelní areál, který existoval při ústí Únětického potoka do Vltavy nepřetržitě od 6. tisíciletí př. Kr. do doby historické. Jeho překvapivou součástí byl mimořádně velký počet sídlištních objektů z počátku raného středověku (6.–7. století; kultura pražského typu). V tomto období se obývané území přestalo omezovat na prostor u ústí Únětického potoka a rozšířilo se na jih až k Sedleckým skalám. V pásu bezmála 2 km dlouhém vzniklo raně středověké sídliště, jehož rozsah nemá v rámci dané kultury ve střední a východní Evropě obdoby. Druhá etapa záchranných *archeologických výzkumů, která zde proběhla v souvislosti s výstavbou přeložky silnice v l. 2006–2010, původní zjištění potvrdila. Objev tohoto raně středověkého areálu představuje jednu z největších archeologických záhad poslední doby v Čechách, neboť pro takto velkou koncentraci obyvatel, navíc ještě v místě stísněném a z hospodářského hlediska nepříliš výhodném, stále nemáme přesvědčivé vysvětlení. Raně středověké nálezy z Roztok jsou pro nás přitažlivé i tím, že patří do období, které bývá spojováno s prvním slovanským obyvatelstvem našich zemí. I když jednoznačnému sloučení archeologických kultur s etniky dnes archeologie už příliš nevěří, nelze popřít, že na konci 6. století a v 7. století se mezi střední a východní Evropou, odkud zřejmě slovanské jazyky pocházejí, náhle objevily neobvykle výrazné kulturní podobnosti. Z písemných pramenů víme, že v této době do karpatské kotliny z východu pronikly družiny kočovných Avarů; Slované jsou zmiňováni v souvislosti s nimi nebo samostatně jako nájezdníci na hranice byzantské říše. Jedna ze středověkých kronik mluví o tom, že v první polovině 7. století se franský kupec Sámo stal kdesi ve střední Evropě králem Slovanů, a vedl je pak do úspěšných bojů proti Avarům i Frankům. V archeologických pramenech ovšem žádnou paralelu k dramatickým líčením středověkých kronik nenalézáme. Právě naopak, z období kultury pražského typu známe mimořádně málo archeologických dokladů bojových aktivit (zbraní, opevnění) a elitních postav (bohatých hrobů, luxusních předmětů). Po zániku velkého sídliště koncem 7. století se osídlení dolních Roztok Ò Plán dobře zachovalého domu (č. 926) prozkoumaného v r. 1983. 1: Půdorys domu; 2: přední pohled na kamennou pec; 3: boční pohled na pec; 4: jádro pece po rozebrání pláště; 5: kámen; 6: vypálená plocha; 7: keramická nádoba; 8: plocha uhlíků a popela; 9: kůlová jamka; 10: kůlové jamky předpecního sušícího zařízení; 11: jáma po kůlu nesoucím střechu; 12: půdorys nespecifikovaného vnitřního zařízení domu. Kresba M. Kuna. £ Plán lokality zaměřil M. Kuna. ROZTOKY U PRAHY, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 331 ARCHEOLOGIE A PŘÍRODNÍ VĚDY Ačkoli je archeologie vědou o společnosti, v mnoha praktických ohledech se více blíží vědám přírodním. Zkoumá totiž věci, které se staly součástí přírodního prostředí, a jejich získání je úkolem podobným terénnímu výzkumu geologů či botaniků. Také v laboratořích využívá archeologie metody a techniky genetiky, forenzní antropologie, chemie, medicíny a mnoha dalších přírodovědných oborů. Přesněji řečeno, archeologové tyto analýzy sami neprovádějí, ale systematicky rozvíjejí spolupráci s příslušnými specialisty a kladou jim potřebné otázky. Díky pokroku v přírodních vědách lze dnes za příznivých okolností zjistit stáří nálezů s přesností na několik let, zachytit výkyvy minulého klimatu, určit přesně zdroj kamenné suroviny, rozpoznat krev zvířete ulpělou na pazourkovém úštěpu, poslední potravu v žaludku zemřelého nebo převládající typ jeho celoživotní výživy, stanovit na lidských ostatcích některé nemoci a zranění, genetické rysy člověka a stopy jeho pohybu v geograﬁckém prostoru během různých úseků jeho života. Jinými slovy, můžeme zachytit neuvěřitelné množství detailů o životě někdejších lidí. Platí ovšem také, že tato fakta sama o sobě příliš neznamenají, pokud je archeolog pouze hromadí a neumí je zasadit do vhodného a srozumitelného modelu minulého světa. Jedním z častých témat spolupráce s přírodovědci je rekonstrukce způsobů obživy. Z pozůstatků stravy lze vyčíst informace o okolním prostředí a jeho ekologických možnostech, o technologických znalostech a postupech, o postavení dané skupiny lidí a její roli ve společnosti, o dělbě práce a formách obchodu; v neposlední řadě pak také o kulturních preferencích a symbolických významech určitých druhů potravy. Obživě velké komunity, která po několik generací sídlila ve vltavském údolí, byla pozornost při *archeologickém výzkumu v l. 2006–2010 věnována záměrně. Šlo o jednu z klíčových otázek této etapy výzkumu, protože způsob obživy mohl ilustrovat život na sídlišti a vysvětlit příčiny mimořádně velkého počtu obyvatel v areálu. Výzkum zachytil přes 30 tisíc zvířecích kostí. Dále byly sledovány především drobné *ekofakty, které lze získat proplavením (*ﬂotací) archeologických vrstev. Proplavilo se kolem 80 tun vzorků hlíny z výplní archeologických objektů, v nichž byly objeveny desítky tisíc úlomků zuhelnatělého dřeva, kulturních rostlin a plevelů, tisíce drobných šneků a stovky rybích kostí a šupin. Magnetem byly ve zbytcích sedimentu vyhledávány mikroskopické okuje (kapičky vznikající při kování železa), z podlah se odebíraly vzorky pro analýzu obsahu fosfátů jakožto dokladů intenzivního pobytu člověka a shromážděn byl materiál pro řadu dalších přírodovědných analýz. Ve skladbě kulturních plodin se na celém sídlišti výrazně uplatnilo proso, i když objemově hlavní část rostlinné stravy netvořilo. To je zajímavé, protože tato plodina převládala v daném období ve východní Ev- 332 ROZTOKY U PRAHY, okr. Praha-západ, Středočeský kraj ropě, zatímco u nás bylo pěstování prosa obecně méně obvyklé. Hlavními konzumovanými zvířaty byla prasata, což je opět nezvyklé, protože na zemědělských sídlištích pravěku a středověku většinou převládal skot. Zdá se tedy, že v areálu žilo opravdu hodně lidí, protože chov prasat je méně náročný na prostor a také na péči v zimních měsících. Prasata byla nejčastěji zabíjena koncem druhého roku svého života, kdy už měla více masa – hlediska efektivity byla tedy zřejmě v jejich chovu důležitá. Naopak počet kostí ročních selat, které by mohly indikovat společenskou konzumaci při hostinách spojených s rožněním, nebyl příliš velký. Soudě ze skladby druhů ryb, byl rybolov praktikován celoročně; sezónní lov lososů doložen není. Konzumovaly se i velmi malé ryby (např. plotice), což může dokládat příležitostný nedostatek potravy. Ryby byly snad spolu s prosem vařeny v polévkách. Výsledky různých metod se shodují v tom, že existoval určitý rozdíl ve způsobech života mezi severní a jižní částí raně středověkého areálu. I když se nejvíce středověkých obydlí soustředilo do jeho jižní části, okolní prostředí zde bylo činností člověka poznamenáno méně než v části severní. Na jihu převládal v okolí sídliště hustý dubohabrový les, zatímco na severu byl okolní les prosvětlen přítomností polí a pastvou. V jižní části areálu se jen vzácně vyskytovaly zásobní jámy na obilí a zdá se, že lidé zde kladli větší důraz na živočišnou stravu. Dílčích rozdílů mezi oběma částmi areálu lze vystopovat více. Svědectví *ekofaktů nás proto vede k hypotéze, že zatímco při ústí Únětického potoka stála běžná zemědělská osada, v jižní části lokality sídlila velká komunita, která byla částečně zásobována zvnějšku a věnovala se i jiným, specializovaným činnostem, např. obchodu. Více k vysvětlení roztocké „záhady“ prozatím uvést nemůžeme, avšak lze doufat, že poslední slovo archeologie v tomto směru ještě neřekla. [mk] Ò Pohled na plochu záchranného archeologického výzkumu v r. 2006. Foto M. Gojda, 2006. × Jedno ze dvou zařízení, která zajišťovala plavení × výplní archeologických objektů během terénního výzkumu v r. 2006. Foto M. Kuna, 2006. vrátilo do původní podoby. Při ústí Únětického potoka dále fungovala zemědělská osada, v pozdním středověku zde vznikla tvrz, následně přestavěná na zámek, a *vesnice se postupně vyvinula v městys s vilovou čtvrtí pro letní pobyty Pražanů; od r. 1968 je samostatným městem na hranici metropole. Středočeské muzeum, místo pořádání populárních kulturních akcí a zajímavých výstav (mj. stálé expozice v ateliéru malířky Zdenky Braunerové) mělo tradičně i svou archeologickou expozici. Její poslední verzi zničila povodeň v r. 2002, avšak lze doufat, že se veřejnost nové prezentace archeologických památek, které tak úzce souvisejí s historií i současnou tváří obce, brzy dočká. Popis: Popis roztocké lokality se od ostatních kapitol v této knize nutně liší. Procházka po vltavském břehu sice může být příjemná (byť rušená vysokou frekvencí projíždějících vlaků a automobilů), nicméně archeologické nálezy zde na povrchu nenajdeme. Jsou totiž dílem již zničeny, dílem prozkoumány a zčásti ještě skryty pod náspy komunikací a vegetací zahrad a vltavského břehu. Představu o charakteru lokality si lze učinit i při průjezdu po silnici či železnici, ještě lepší pohled ovšem nabízí hradiště Zámka na protějším břehu řeky (viz Přístup). Odsud je nejvíce patrný zvláštní krajinný ráz lokality: dlouhý, ze tří stran uzavřený úzký pás země, který neposkytuje větší hospodářské zázemí. Až do 19. století byl tento prostor ve směru od Prahy prakticky nepřístupný, protože všechny cesty vedly přes Suchdol. V dnešní době je situace jiná, avšak pouze z hlediska železniční a automobilové dopravy; pro pěší turisty a cyklisty je cesta podél řeky stále dost nevlídná. K osídlení jižní části lokality na vltavském břehu v minulosti prakticky nedocházelo, a to s jedinou výjimkou právě na počátku raného středověku, kdy zde po dobu několika generací fungovala osada (centrum) s mimořádnou koncentrací obyvatel. Zatím si umíme představit jen několik důvodů podobného osídlení, k nimž patří specializovaná výroba, obchod a lodní doprava. Klíčovým problémem ovšem je, že pro žádnou z těchto možností zatím přes veškerou snahu (viz box) nelze najít přímé archeologické doklady. Z raně středověkého sídliště v Roztokách pocházejí především pozůstatky zahloubených domů, tzv. *polozemnic či zemnic, v menší míře i skladovacích jam čili obilnic. Sídliště existovalo kolem sta let a za tuto – archeologicky docela krátkou dobu – se zde nakumulovalo 700–1000 domů. Nestály samozřejmě najednou, a odhad původního počtu obyvatel tak závisí na úvaze, jak dlouho byly domy v průměru užívány. Obvykle se v této souvislosti uvažuje o době života jedné generace – v tom případě by se počet současně existujících domů pohyboval kolem 150 a obyvatel by zde žilo 300–500. Jak mohlo teoreticky vypadat rozmístění domů na ploše sídliště v jednom časovém okamžiku, je ukázáno v pravé části mapy lokality, v níž se kombinuje rozmístění skutečně nalezených domů s počítačovým modelem. Tato mapa ilustruje jeden z dalších překvapivých rysů lokality: přestože domů je v místě nezvykle velké množství, scházejí zde doklady pravidelného uspořádání, typického ROZTOKY U PRAHY, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 333 např. pro první sídliště městského typu. Domy byly jednoprostorové a relativně malé (v průměru 3 × 3 m) a jejich nejvýraznější prvek tvořila mohutná kamenná pec, postavená vždy v jednom z rohů. Pec byla obvykle sestavena z mohutných kamenných bloků ohraničujících prostor topeniště a klenby, která spočívala na tomto základě; převládající materiál představovala hornina typu droby z okolních skal. Stěny domů byly původně srubové nebo sestavené z prken; jako stavební dříví sloužila i poměrně vzácná jedle. Podlahu mohly pokrývat prkna nebo rohože, podle množství malých kůlových jamek – stop po vnitřní výbavě interiéru nebo výrobních zařízeních – však byla nejpravděpodobněji holá, z dusané hlíny. Obilnice vypadaly jako válcovité nebo hruškovité jámy o hloubce do 2 metrů a měly obvykle hrotité dno; jako všechny zásobní jámy dokládají především speciﬁcký způsob přechovávání obilí určeného pro výsev. Při opouštění domů, právě tak jako při jejich výstavbě, byla dodržována rituální pravidla, jejichž pozůstatkem jsou např. celé nádoby 334 zanechané vedle pecí, drobné předměty v nich nebo mlecí kameny na dně obilnic a na podlaze některých domů. Přes mimořádný charakter sídliště je jeho archeologický inventář poměrně chudý. Keramických nádob se zde nenašlo mnoho a měly vesměs jednoduchý vázovitý tvar (nádoby tzv. pražského typu); více předmětů denní potřeby než v jiných kulturách bylo nejspíše vyrobeno z pomíjivých materiálů. Objevily se sice i cennější předměty (skleněné korálky, bronzové přívěsky) a výrobní nástroje (mlýnské kameny, pánvičky a tyglíky na slévání barevných kovů), ale jejich celkové množství není vzhledem k počtu domů velké. Jedním z hlavních důvodů je asi skutečnost, že domy byly opouštěny pokojně, nikoliv v důsledku živelné či válečné katastrofy (mezi velkým množstvím domů se zatím našly jen dva, které patrně zanikly požárem), a tudíž si vše cenné obyvatelé odnesli s sebou do nových příbytků. Z vlastní lokality vede cesta vzhůru do Roztockého (též Velkého) háje. Na jeho severním okraji jsou v lese skryty ruiny výletní restaurace ROZTOKY U PRAHY, okr. Praha-západ, Středočeský kraj z 19. století (A) a bývalá pískovna (B). Přes paseku tzv. Anglického parku (C) lze lesem projít k mohutnému svazku *úvozových cest, svědčícímu o intenzitě někdejšího provozu ve směru ku Praze. Některé z cest jsou dodnes využívány jako turistické stezky, jiné již zarostly vegetací. Není vyloučeno, že v porostu háje se místy skrývají torza pravěkých mohyl; jejich přesvědčivá identiﬁkace se však v posledních letech žádnému z archeologů nepodařila. Právě tak nejsou podrobně zmapovány podpovrchové základy dalších, vesměs novověkých staveb, z nichž některé mohou být při neopatrném průzkumu i nebezpečné (jako např. hluboká zděná studna překrytá jen ztrouchnivělými trámy). V jižní části háje odbočuje z hrany nad údolím pěšina (D) po úbočí strže dolů k řece. O jejím stáří nelze říci nic určitého, nicméně je zajímavé, že směřuje do míst, v nichž se nacházela nejhustší koncentrace raně středověkých objektů, a že žádné další logické pokračování cesta mít nemohla. [mk] Literatura: Kuna – Profantová a kol. 2005; Kuna a kol. 2013. Navigační bod: N 50°09'18.70", E 14°23'45.06" (vstup do Roztockého háje od severu); N 50°08'46.38", E 14°23'17.25" (vstup do Roztockého háje od jihozápadu); N 50°08'47.44", E 14°23'48.12" (nejhustěji osídlená část lokality). Přístup: Lokalitu lze projít z doporučeného místa parkování před vjezdem do zámku Riegrovou ulicí (starou silnicí na úpatí Roztockého háje) nebo cestou po vltavském břehu, na níž se odbočuje vlevo z hlavní silnice hned za potokem. Přehlédnout místo výzkumu je možné z vlaku, o něco hůře z auta. Představu o celé lokalitě lze získat z ostrožny Zámka na pravém břehu Vltavy. Rizika: Navigační bod v jižní části lokality není určen k navigaci při pěší procházce – je umístěn přímo na železniční trati. Stará pražská silnice i pěšina na břehu řeky končí v jižní části lokality u bývalého železničního přejezdu, takže je nutné vrátit se stejnou cestou zpět. Ze staré silnice lze pokračovat jinak jen lesem vzhůru do Roztockého háje, kde však mohou být nebezpečné zarostlé ruiny zaniklých staveb mimo cesty. Překonávat násep železniční trati nelze, bezpečná není ani chůze po hlavní silnici, zejména v úzkém místě pod Sedleckými skalami. Okolí: [1] Roztoky u Prahy (PZ), Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy: N 50°09'29.17", E 14°23'57.79" (0,1 km). [2] Praha-Bohnice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Zámka: N 50°08'44.29", E 14°24'18.47" (1,5 km). [7] ÒChýnov (PZ), pravěký mohylník (5,5 km). Ó Úvozové cesty v Roztockém háji, zvýrazněné sněhovým efektem. Foto M. Kuna, 2008. [8] Tursko (PZ), raně středověké hroby v okolí návrší Krliš: N 50°11'13.08", E 14°19'40.61" (5,9 km). Õ Kresebné rekonstrukce domů kultury pražskéÕ ho typu podle nálezů z ÒBřezna u Loun (vlevo) a Dessau-Mosigkau (Sasko-Anhaltsko; vpravo). Podle Pleinerová 1975 a Krüger 1967. [9] Tursko (PZ), Čestmírova mohyla v poloze U Křížku: N 50°11'57.74", E 14°20'24.34" (6,2 km). [10] Kozinec (PZ), mohyla v lese Ers: N 50°11'14.42", E 14°18'25.12" (7,3 km). Ô Keramická nádoba zapuštěná do podlahy vedle kamenné pece v rohu raně středověkého domu. Kultura pražského typu, 6.–7. století. Foto M. Kuna, 2008. [11] ÒPraha-Liboc (PHA), raně středověké hradiště Šárka (8,7 km). [3] Klecany (PY), raně středověké hradiště: N 50°10'21.78", E 14°24'12.95" (1,7 km). [4] Únětice u Prahy (PZ), pravěké naleziště, které dalo název únětické kultuře starší doby bronzové: N 50°09'07.99", E 14°22'13.64" (2,0 km). [5] ÒŽalov (PZ), raně středověké hradiště Levý Hradec (2,1 km). [6] Žalov (PZ), pravěké výšinné sídliště Řivnáč: N 50°09'56.98", E 14°21'41.42" (2,7 km). ROZTOKY U PRAHY, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 335 ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Pravěké mohylové pohřebiště 1600–50 př. Kr. Význam: Jeden z největších jihočeských mohylníků s velkou kumulací mohyl na malém prostoru a s náznaky pravidelnějšího uspořádání. Historie: Významný český archeolog J. L. *Píč se dozvěděl o řepečských *mohylách v poloze známé jako Atlas nebo Hatlas od svého kolegy dr. Máchala („pěkná skupina mohyl s počtem přes 40“), který zde prokopal první dvě mohyly za svých studentských let, snad v r. 1873. O více než dvacet let později Píč provedl odkryv v rámci svého „archeologického tažení“ jižními Čechami, při němž během několika letních kampaní navštívil 21 mohylových pohřebišť a prozkoumal 136 hrobů. V Řepči otevřel celkem 24 mohyly; pro srovnání uveďme, že při dnešních odborných požadavcích je těžké pro jednoho badatele s velkým týmem spolupracovníků prozkoumat 336 jednu mohylu ročně. Píčův výzkum, i když za sebou zanechal neúplně prozkoumané a rozvalené mohyly, dodnes zůstal základem našich poznatků o tomto pohřebišti. Plán *mohylníku vznikl až v r. 2010 v rámci systematického *archeologického průzkumu Západočeské univerzity v Plzni. Nejvíce (minimálně 14) prozkoumaných mohyl pochází ze střední doby bronzové; dvě mohyly lze na základě zachovaných nálezů zařadit do mladší doby bronzové, jednu do doby halštatské. Ostatní hroby z tohoto období a také pohřeb z časné doby laténské byly přidány do čtyř starších náspů. Základ mohylové konstrukce tvořil *kamenný věnec nebo jednotlivými kameny kruhovitě vymezený obvod. Obojí sloužilo jako praktické i symbolické ohrazení. Prostor uvnitř Ó Jedna z mohyl pravěkého pohřebiště. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Krištuf 2012; upravil Č. Čišecký. Æ 2,0 km vymezeného obvodu členily kamenné konstrukce, u nichž nebo v nichž se nacházely pohřby zakryté hlinitým, případně kamenným pláštěm. Hroby se obvykle nezahlubovaly a spálené tělesné pozůstatky byly pokládány na původní povrch, případně na hliněnou či kamennou vyvýšeninu nebo podložku z organické hmoty. Pouze v jedné z řepečských mohyl byly spálené lidské ostatky nasypány do keramické nádoby („urny“). Těla byla spalována patrně mimo prostor hrobů a mohyl a pohřební obřady se odehrávaly individuálně, podle místních společenských tradic kmene či rodiny. Na některých pohřebištích se nalezla také nespálená těla, která byla ukládána v natažené poloze nebo s mírně pokrčenýma nohama. Pohřební výbava se skládala z několika typů předmětů: v muž- ských hrobech se objevovaly zbraně a drobné nástroje (dýka, meč, šídlo); u žen převládaly bronzové šperky (náramky, náhrdelníky) a ozdoby či spínadla šatu (jehlice – obvykle ve dvojici). V Píčově mohyle č. 12 byl nalezen bronzový dvouramenný sekeromlat s tulejí, na obou koncích „sličnými“ vroubky zdobenou, který dokládá kontakty zdejších obyvatel s karpatskou kotlinou a patrně odráží významné postavení svého majitele. Soubory milodarů jsou v době bronzové i železné podobné, v druhém období pouze přibývají železné předměty. U čtyř dodatečně vložených žárových pohřbů z mladší doby laténské v Řepči to byly konkrétně železný meč, kopí, sekera a klíč. Uložení milodarů se řídilo podle typu pohřbu: u kostrových pohřbů byly nádoby ukládány k hlavě nebo no- hám, šperky se našly v místech, kde je mrtvý nosil, a zbraně ležely podél těla; v případě žárových pohřbů byly milodary přidány k popelu před nasypáním mohyly. Největší mohyla (označená Píčem jako č. 7) dosahovala průměru 15 m, na vrcholu 5 m a v době *archeologického výzkumu byla její výška 2,3 m. Mohyla obsahovala dva „kužely“ se dvěma pohřby ze střední doby bronzové. Do hlinitého pláště, který je přikrýval, byl v době halštatské dodatečně přidán třetí hrob, obsahující spálené kosti, dvě železné uzdy, hroty železných oštěpů, nádoby a drobné bronzové předměty. Další informace o mohylových pohřebištích stejných období obsahují hesla ÒHvožďany u Bechyně, ÒPlav, ÒSepekov, ÒMalovice u Erpužic a ÒVelká Dobrá. ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj 337 Popis: Pohřebiště leží východně od Kášovic v lesní trati Ve Dvorech, jižně od lesní cesty Hybšmanky, která směřuje východním směrem do údolí Lužnice. Je situováno na mírném jižním svahu klesajícím k vyschlé vodoteči. V r. 2010 zde archeologové zaznamenali 68 jistých mohyl, jejichž velikost se snižuje od severu k jihu. V rámci mohylníku je 28 mohyl neporušených, ostatní jsou porušeny staršími výzkumy, neodbornými vkopy či lesními pracemi. Mohyly jsou na pohřebišti uspořádány v liniích, což u pravěkých mohylníků, na rozdíl od těch raně středověkých (srov. ÒBechyňská Smoleč, ÒVitín), není obvyklé. Řady mohyl jsou zde ale v kontrastu s raně středověkými nalezišti orientovány ve směru sever–jih. Nejvýraznější linie náspů jsou patrné ve východní části pohřebiště. V prostoru mezi těmito řadami (A) mohla podle P. Krištufa procházet původní cesta, kolem níž se také kumuluje nejvíce mohyl. Cesty jsou doloženy i na jiných pravěkých mohylnících, např. na pohřebišti ve ÒŠťáhlavech. [dd] Literatura: Píč 1898; Dubský 1949; Jiráň a kol. 2008; Menšík a kol. 2010; Chvojka – Michálek 2011; Krištuf 2012. Navigační bod: N 49°24'12.89", E 14°32'17.49" (vstup na lokalitu). Přístup: Z doporučeného místa parkování v místní části Kášovice po cestě na východ směrem k lesu. Mohyly se nacházejí po pravé straně na okraji lesa. Rizika: Ve vegetačním období lokalita zarůstá hustým maliním. 338 ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Okolí: [1] Řepeč (TA), halštatská mohyla: N 49°23'39.98", E 14°33'21.01" (1,6 km). [2] ÒŘepeč (TA), zřícenina hradu Příběničky (1,9 km). [3] ÒMalšice (TA), zřícenina hradu Příběnice (2,0 km). [4] Slavňovice (TA), hradiště Velišov: N 49°22'50.83", E 14°31'46.26" (2,7 km). [5] Dražice u Tábora (TA), hradiště: N 49°24'26.90", E 14°35'36.38" (3,9 km). [6] Dobronice u Bechyně (TA), mohylník: N 49°20'57.56", E 14°31'24.36" (6,2 km). [7] ÒSepekov (PI), pravěký mohylník (6,2 km). [8] Sepekov (PI), pravěké výšinné sídliště v poloze Chlum: N 49°25'18.97", E 14°26'58.50" (6,9 km). [9] Sepekov (PI), zřícenina středověké tvrze Skalice nad rybníkem Chobot: N 49°25'35.66", E 14°26'52.34" (7,1 km). Ö Nálezy z řepečských mohyl doby bronzové, měřítka různá. Uprostřed na výšku (č. 6) unikátní sekeromlat (výška tulejky 104 mm, šířka mlatu 278 mm). Podle Píč 1898. Ñ Původní dokumentace archeologického výzkumu Ñ mohylového pohřebiště. Podle Píč 1898. ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj 339 ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Sídelní komplex hradu Příběničky 13.–15. století Význam: Středověký sídelní komplex skládající se z hradu a předhradí, které pravděpodobně obsahovalo přihrazenou aglomeraci městského typu, tzv. latrán. Zaniklé úvozové cesty spojují hrad s jeho protějškem na druhé straně řeky Lužnice, hradem Příběnice. Historie: První písemná zmínka o existenci *hradu pochází z r. 1324; na základě keramiky získané *povrchovými sběry je však možné klást počátky hradu již k polovině 13. století. S jistotou nelze říci, kdo byl jeho stavitelem. Je možné, že hrad vznikl jako královský opěrný bod naproti hradu Příběnice (ÒMalšice) na severním okraji rozsáhlého vítkovského panství. Jeho stavba by tak mohla být spojována se snahami Přemysla Otakara II. v 60. letech 13. století posílit pozice na střední a dolní Lužnici. 340 První spolehlivé informace o držbě hradu přináší až urbář z počátku 80. let 14. století, který jej připisuje pánům z Rožmberka. Přestože hrady Příběničky a Příběnice byly v této době hospodářsky a provozně provázány, představovaly samostatné majetky, které byly po smrti Petra z Rožmberka rozděleny mezi jeho syny Oldřicha, jemuž zůstaly Příběnice, a Petra a Jošta, jimž připadly Příběničky. Dělení majetku mohlo být impulsem ke vzniku vnějšího opevněného areálu, který zahrnoval v severní části hustou kamennou zástavbu, doloženou *archeologickým průzkumem a *geofyzikálními měřeními. Na rozdíl od *latránu pod hradem Příběnice se však tato část opevněné lokality plně nerozvinula. Důvodem mohlo být například obsazení hradu (podobně jako sousedních Příběnic) táborským vojskem v r. 1420. Ó Příkop oddělující předhradí od vnější opevněné plochy hradního komplexu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Hložek 2010; upravili J. Hložek a M. Kuna. Æ 5,5 km Na základě dohody z r. 1437 mezi táborskou obcí a Oldřichem z Rožmberka byl hrad zbořen a již nebyl obnoven. Po zániku mostu přes Lužnici přestaly být užívány i *úvozové cesty spojující obě sídla. Terénní relikty menší stavby v blízkosti šíjové fortiﬁkace (P), která byla starší historickou literaturou považována za kapli sv. Jiří, se dnes pokládají za pozůstatky mladší stavby světské funkce. Popis: Rozsáhlý opevněný komplex zaujímá značnou část úzkého ploché- ho ostrohu nad pravým břehem Lužnice, přímo naproti hradu Příběnice (ÒMalšice). Za nejstarší část lokality je možné považovat jádro hradu (A), oddělené od *předhradí příkopem (D) vylámaným do skalního podloží, který se ztrácí až v prudkém svahu nad řekou Lužnicí. Současně s hradním jádrem bylo založeno i předhradí (B), zajištěné kamennou hradbou a mohutným příkopem, před jehož vnější hranou byl navršen impozantní *val (E). Čelu hradního jádra dominoval okrouhlý *bergfrit (F), v jehož blíz- kosti je možné předpokládat bránu. V důsledku bořících prací je bergfrit dochován jen jako mohutný suťový kužel, na jehož vrcholu i při patě se nacházejí velké bloky zdiva. Hlavní rezidenční objekt hradu představoval obdélný čtyřdílný palác (G), dochovaný v podobě výrazných terénních reliktů tvořených kamennou destrukcí. Vnější opevněný areál (C) je výsledkem mladšího vývoje lokality. Požárem zaniklá čelní fortiﬁkace, z níž se zachoval výrazný val (H), byla vystavěna za použití nemalého podí- ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj 341 342 ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj lu dřevěných konstrukcí, které byly minimálně zčásti nahozeny vápennou maltou. Při hloubení čelního příkopu (I) došlo k porušení starší úvozové cesty (J), která směřovala k předhradí a která patrně představovala původní přístupovou cestu k hradu. Před vnější hranou příkopu byl navršen velkolepý val (K), který rovněž převrstvil starší úvozovou cestu. Po obvodu byl vnější opevněný areál vymezen poněkud méně mohutným valem (L), jehož korunu zajišťovala dřevěná, hlínou omazaná konstrukce. Nálezy značného množství *mazanice ve vývratech stromů dokládají, že i tato část opevnění zanikla požárem. Severní strana vnějšího opevněného areálu hradu je pokryta (vyjma dnešní lesní cesty protínající areál v severojižním směru; M) téměř souvislou vrstvou kamenné destrukce, která místy tvoří dobře patrné terénní relikty. Spíše než možné zimoviště polních vojsk lze tuto situaci považovat za rozlehlou, byť v plné míře nerozvinutou sídelní aglomeraci městského typu – tzv. latrán. Podobnou ostatně známe ze sousedního hradu Příběnice. Vnější opevněný areál přiléhající k hradu byl na severní (R) a jižní straně (Q) přístupný branami, prozatím neznámé podoby. K jižní bráně (Q) směřuje svazek zaniklých úvozových cest (N), který dále pokračuje nivou Ö Pravěká mohyla (T) v předpolí hradu. 3D vizualizace v programu Surfer 9. Vytvořil J. Hložek. Ò Úvozová cesta vedoucí prostorem zaniklé jižní brány hradního komplexu. Foto J. Hložek, 2006. ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj 343 popiskou Kalk Ofen, se zachovala v podobě výrazného mohylovitého útvaru. V jejím sousedství se nachází zaniklý lom, z nějž byla získávána surovina k pálení vápna. [jhl] nového lesního porostu, která může prostupnost časem ovlivnit. Předhradí, druhý i třetí příkop a hradní jádro jsou v důsledku hustých náletových porostů a křovin obtížně přístupné. Literatura: Vařeka 1993; Sedláček 1996; Durdík 2009; Hložek 2010; Hložek – Menšík 2010a, 2010b; Hložek 2011, 2012. Okolí: [1] ÒMalšice (TA), zřícenina hradu Příběnice (0,3 km). Navigační bod: N 49°23'34.45", E 14°33'23.39" (vstup od severozápadu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na východním okraji obce Řepeč v místní části Kášovice na východ k lesu a kolem mohylového pohřebiště (ÒŘepeč). Dále pokračovat po upravené lesní cestě a třetí výraznější odbočkou vpravo k hradu. na pravobřeží Lužnice k zaniklému kamennému mostu. Most původně spojoval pravý břeh řeky s latránem hradu Příběnice na břehu levém. Hradní areál vykazuje na několika místech stopy pozdějších romantických úprav. Nejlépe dochované jsou dva pomníky v severozápadním ohybu a severní části příkopu předhradí (O), vystavěné na konci 19. století. V předpolí hradu lze navštívit zaniklý lom (S). Těžební činnost v tomto prostoru je možné ztotožnit s výstavbou nejstarší fáze hradu, neboť zdejší světlý jemně zrnitý křemeno-živcový materiál byl využit při výstavbě bergfritu. V širším okolí se kromě *mohyl z období raného středověku nacházejí pozůstatky velmi dobře dochovaného pyrotechnologického zařízení – zaniklá pec (U), označená na tzv. druhém vojenském mapování z l. 1836–1852 344 ŘEPEČ, okr. Tábor, Jihočeský kraj Rizika: Hradní komplex a jeho okolí jsou pokryty vysokým lesem; některé archeologické pozůstatky i hůře prostupnými křovinami a mladými náletovými dřevinami. Prostor vně hradního komplexu je zatím poměrně přehledný, probíhá zde však výsadba [2] Řepeč (TA), halštatská mohyla (T): N 49°23'39.98", E 14°33'21.01" (0,4 km). [3] ÒŘepeč (TA), pravěký mohylník (1,9 km). [4] Slavňovice (TA), hradiště Velišov: N 49°22'50.83", E 14°31'46.26" (2,4 km). [5] Dražice u Tábora (TA), hradiště: N 49°24'26.90", E 14°35'36.38" (3,1 km). [6] Dobronice u Bechyně (TA), mohylník: N 49°20'57.56", E 14°31'24.36" (5,4 km). Õ Pomník vystavěný v ohybu příkopu, který odděluje předhradí od vnější opevněné plochy hradního komplexu. Foto Z. Kačerová, 2014. Ô Zaniklý lom (S), z nějž byl získáván materiál na výstavbu hradu. Foto J. Hložek, 2006. SEPEKOV, okr. Písek, Jihočeský kraj Pravěké mohylové pohřebiště 1600–500 př. Kr. Význam: Jedno z nejzajímavějších pravěkých mohylových pohřebišť v jižních Čechách. Jeho současný stav ilustruje nešetrný způsob archeologického výzkumu v 19. a 20. století. Historie: První soupis a mapu mohylových pohřebišť na Písecku a Táborsku pořídil vášnivý amatérský archeolog J. K. *Hraše, který již v r. 1873 publikoval v Památkách archeologických mapu *mohylníků v okolí svého rodiště, Ratají u Bechyně. Jejich největší nakupení se nachází v povodí říčky Smutné: na severu leží Sepekov a na jihu pohřebiště v poloze v Hemerách (ÒHvožďany u Bechyně). Na katastru Sepekova lze nalézt několik skupin *mohyl, z nichž největší se rozkládá v lese Chlum v trati Osičiny. Na druhém břehu Smutné leží ještě menší pohřebiště v poloze „Na Záchodě“ (dnes Na Vrších Æ 4,0 km nad rybníkem Farka). Pozoruhodný je Hrašeho postřeh, že mohylníky na levém břehu Smutné se jeví bohatší než ty na břehu pravém. Většina mohylníků v regionu byla objevena a z velké části prokopána již v 19. století. Patrně první výkopy na popisovaném pohřebišti v Sepekově provedl ve 40. letech 19. století úředník milevského panství H. Princ. Později mohylník zkoumal právě J. K. Hraše a po něm v l. 1898–1899 J. L. *Píč, který využil skutečnosti, že se při těžbě dřeva mohyly ocitly na pasece a místní sedláci z nich těžili kámen. Píč v Sepekově rozebral dvacet mohyl a naše informace o mohylníku pocházejí především z jeho výzkumu; další *archeologický průzkum vedený podle dnešních vědeckých požadavků se zde doposud nekonal. Zvyk majitelů pozemků likvidovat pohřební památky byl u nás Ó Jedna z velkých mohyl pravěkého pohřebiště (č. 19). Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Chvojka – Michálek 2011; upravil Č. Čišecký. 345 v 19. století značně rozšířený, právě tak jako malý zájem archeologů o uvedení prozkoumané plochy do původního stavu a pietní úpravu místa. Takový přístup trval donedávna a odrážel se v něm celkově malý zájem o historii a nízká úroveň státem iniciované památkové ochrany. Zásadně odlišný přístup převládá např. ve Skandinávii, kde první památkový zákon vešel v platnost už v 16. století, a kde se tak dodnes zachovaly desítky tisíc pravěkých mohyl. Převážná část sepekovských mohyl patří do střední doby bronzové a doby halštatské, tedy do období, ve kterých bylo pohřbívání pod mohylami v jižních Čechách nejběžnější. Pouze u jedné mohyly lze doložit původ v mladší době bronzové. Pohřbívání v areálu tedy nebylo nepřetržité – v mladší a pozdní době bronzové se pohřbívalo buď na jiném 346 SEPEKOV, okr. Písek, Jihočeský kraj místě, nebo způsobem, který je obtížněji zachytitelný (např. formou žárových pohřbů ukládaných v nádobách do plochých hrobů, jak tomu bylo v této době obvyklé v jiných částech našeho území). Na základě souboru nálezů ze Sepekova, které jsou zachovány v různých muzeích, lze uvažovat o celkem slušném postavení pohřbených osob – svědčí o něm např. bronzová dýka s plnou litou rukojetí ze střední doby bronzové, zlatý spirálově stočený náramek z dvojitého drátu se smyčkovitě ukončenými konci, zlomek bronzového nákončí (kování) opasku, zlatý plíšek či zlatý prsten (který po jeho objevu údajně nosila choť milevského důchodního). Na bronzové jehlici vložené do nádoby jednoho z hrobů halštatského období se údajně dochovaly kousky hedvábné textilie. Časté nálezy keramiky ze sídlištního odpadu v pláštích mohyl i v prostoru mezi nimi svědčí o tom, že pravěké mohylníky byly budovány v blízkosti sídlišť či přímo na místech, která byla jako sídliště užívána v předchozích obdobích. Další informace o jihočeských mohylových pohřebištích jsou uváděny u hesel k lokalitám ÒHvožďany u Bechyně, ÒPlav a ÒŘepeč. Popis: Mohylník leží v nadmořské výšce kolem 500 m, na nízkém terénním hřbetu, tedy v krajinné poloze typické pro pravěká mohylová pohřebiště. Severní okraj mohylníku je dnes zarostlý hustou vegetací, ostatní mohyly se nacházejí ve vzrostlém lese a jsou dobře viditelné. V 19. století zde bylo dokumentováno 76 mohyl. Dnes jich lze najít 65, z nichž 30 je zcela prokopaných, rozvalených nebo zničených a 30 porušených vkopem do středu mohyly; pouze 5 mohyl je ještě víceméně neporušených. Kvůli porušení mohyl při *archeologickém výzkumu, zejména středovými vkopy, dnes většina náspů vypadá jako malé sopečné krátery. Mohyla č. 19 má impozantní rozměry 26 × 23 m a zachovanou výšku 2 m. Patří k největším mohylám v jižních Čechách vůbec; ve středu je ovšem prokopána. Průměry ostatních mohyl se pohybují od 5 do 16 m, několik větších mohyl je oválných (16 × 17, 15 × 18, resp. 19 × 18 m). Zachovaná výška náspů kolísá od 0,3 do 1,6 m. K některým mohylám se dochoval popis z jejich výzkumu, ovšem je bohužel prakticky nemožné ztotožnit tyto informace s konkrétními pozůstatky náspů v terénu. Některé z nich skrývaly i několikanásobné pohřby. Např. v mohyle kopané v r. 1898 a označené číslem 1 stálo na úrovni terénu celkem pět kamenných kuželů, z nichž tři obsahovaly žárový pohřeb a dva byly prázdné. Mezery mezi kužely vyplňovala nasypaná hlína. Tato mohyla patřila k největším na lokalitě: měla průměr 19 m a výšku 2,5 m, přičemž horní část náspu byla propadlá. Pozůstatky sídlišť z katastru obce Sepekov leží podél toků Milevského a Držkrajovského potoka a říčky Smutné. Ve vzdálenosti asi 1 km od mohylníku je v poloze Chlum situováno malé *výšinné sídliště, doložené stopami osídlení na vrcholu kopce, který tvoří oválná plošinka o rozměrech 35 × 25 m. Nálezy z tohoto sídliště nejspíše souvisejí s mohylníkem, i když patří mladší době bronzové, která je na pohřebišti zastoupena jen okrajově. [dd] SEPEKOV, okr. Písek, Jihočeský kraj 347 Literatura: Hraše 1873; Dubský 1949; Fröhlich 1997; Chvojka – Michálek 2011. Navigační bod: N 49°25'24.55", E 14°27'33.27" (vstup na lokalitu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Rybník Chobot“ po červené turistické značce směrem na východ, z ní odbočit asi po 1,3 km vpravo na lesní cestu do kopce k lokalitě. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Sepekov (PI), pravěké výšinné sídliště v poloze Chlum: N 49°25'18.97", E 14°26'58.50" (0,8 km). [2] Sepekov (PI), zřícenina středověké tvrze Skalice nad rybníkem Chobot: N 49°25'35.66", E 14°26'52.34" (1,0 km). [3] Sepekov (PI), přírodní památka Smutný: N 49°25'38.13", E 14°26'21.68" (1,6 km). [4] ÒŘepeč (TA), pravěký mohylník (6,2 km). [5] Slavňovice (TA), hradiště Velišov: N 49°22'50.83", E 14°31'46.26" (7,0 km). [6] Milevsko (PI), románský klášter: N 49°27'23.98", E 14°22'04.77" (7,6 km). [7] Řepeč (TA), halštatská mohyla: N 49°23'39.98", E 14°33'21.01" (7,7 km). Ó Mapa mohylových pohřebišť v povodí říčky Smutné. Na severu leží Sepekov, na jihu poloha v Hemerách – známý mohylník ve ÒHvožďanech u Bechyně. Podle Hraše 1873. 348 SEPEKOV, okr. Písek, Jihočeský kraj [8] ÒŘepeč (TA), zřícenina hradu Příběničky (8,0 km). [9] ÒMalšice (TA), zřícenina hradu Příběnice (8,1 km). SKŘIPEL, okr. Beroun, Středočeský kraj Čtyřúhelníkové valy doby laténské 300–50 př. Kr. Význam: Nejlépe dochovaná památka typu Viereckschanze v ČR. Historie: Čtyřúhelníkové valové ohrazení u Skřiple je nejzachovalejší památkou svého druhu v Čechách, avšak jeho *datování do doby laténské je mezi podobnými lokalitami nejméně jisté. Usuzovat na něj lze z některých rysů typických pro tzv. *Viereckschanze, tj. z charakteristického tvaru a velikosti areálu, jeho topograﬁcké polohy a umístění vchodu. Významný je i výskyt nálezů doby laténské v okolí *valů – např. v sousedním Osově byl nalezen *depot zlatých keltských mincí. Předpokládá se, že byl uložen na komunikaci spojující *oppidum Stradonice s regionem Podbrdska a pokračující dále do jižních Čech. Z prostoru samotné lokality se starým místním názvem „U Ssancu“ však žádné pravěké ná- Æ 0,5 km lezy zatím nepocházejí. Podobné lokality jsou popsány na katastrech ÒBělčice, ÒMarkvartice u Sobotky a ÒTřebsko, u nichž jsou zmíněny i současné názory na funkci tohoto typu areálů. Výjimečně dobrá zachovalost valů a rozměry areálu u Skřiple (mezi podobnými památkami je u nás největší) vedly k jeho zanesení už do nejstarších mapových děl (např. tzv. prvního vojenského mapování z konce 18. století). V r. 1878 lokalitu podrobně a erudovaně popsal amatérský archeolog B. Jelínek, který pořídil také její první plán. Uvedl, že okolí areálu je podmáčené (dokonce, že lokalita vypadá jako „rybniště“), ale jeho vnitřní plocha je oproti okolnímu terénu mírně vyvýšená. Ve starých katastrálních mapách a v Jelínkově plánu je patrný ještě kratší příčný val (C), který se připojoval k obvo- Ó Západní strana opevnění s pravděpodobným původním vstupem. Foto A. Danielisová, 2013. £ Plán lokality A. Danielisová. 349 dovému opevnění na severní straně. Zřejmě kvůli tomuto náspu ohraničoval příkop lokalitu pouze ze tří stran; na severní straně, jak píše E. Čermák ve svém pozorování z r. 1872, sahal pouze do poloviny valu. Tento násep Jelínek ještě viděl na vlastní oči, ale poté jej nechal majitel pozemku úplně odstranit; jeho rozvezení trvalo podle Jelínkových údajů deset let. Majitel měl původně v úmyslu srovnat se zemí všechny valy, nakonec se však spokojil s proražením několika druhotných vjezdů dovnitř areálu. V místech jednoho z nich se „náhodou přišlo na silnou vrstvu popele s drobty uhlíčkovými promíchanou“. Areál je i v současnosti podmáčený, nejvíce je bažinatý terén patrný za severním valem, v místech původní zničené části. Tato rozvezená strana valu tak mohla souviset s ochranou vodního zdroje připojeného k areálu. Lokality typu Viereckschanze jsou dnes většinou chápány jako sídla lokální elity, spravující místní ložiska nerostných surovin, zejména zlata. Zdroje zlata a jejich potenciální vztah ke čtyřúhelníkovým valům jsou uváděny v případě ÒBělčic, ÒMarkvartic u Sobotky i ÒTřebska; nedaleko Skřiple byl nalezen již zmiňovaný depot laténských zlatých mincí. Popis: Ohrazení se nachází pod pásem kopců zvaných Hřebeny, v polích mezi obcemi Skřipel a Osov, při polní cestě vedoucí od Skřiple k Chlumci. Místo je jasně rozpoznatelné na *leteckých snímcích a starých mapových dílech. Chlumecký potok protéká asi 30 m od jihozápadního nároží objektu; na prvním vojenském mapování je dokonce vidět původní umístění areálu mezi dvěma potočními rameny (severní už kvůli melioracím neexistuje). 350 SKŘIPEL, okr. Beroun, Středočeský kraj Celý areál má rozměry přibližně 125 × 105 m a jeho hlavní osa je orientována směrem severozápad–jihovýchod. Valy jsou široké 10–12 m a na některých místech dosahují výšky 3 m, před valem obíhá příkop široký 11 m a hluboký až skoro 3 m. Valy jsou dnes hustě porostlé listnatými stromy. Nejlepší přístup dovnitř se nachází v místech proraženého valu na jihovýchodní straně. Původní vstup (A) byl umístěn s největší pravděpodobností na západě; vchody proražené ze severní a jihovýchodní strany mají novověký původ. Přibližně uprostřed jihovýchodní čtvrtiny plochy je situován kruhový útvar o průměru cca 2 m (B), v jehož středu rostou ostřice a jiné rostliny typické pro zamokřená místa. Archeolog J. Waldhauser považuje tento *porostový příznak za doklad původní šachty nebo studně, charakteristické pro objekty typu Viereckschanze v Německu; na našem území však nebyly studně na podobných lokalitách zatím evidovány. Dřívější bádání vidělo ve studnách především obětní šachty, známé například z antického Středomoří, které byly spojeny s výkladem čtyřúhelníkových valových areálů jako „keltských svatyní“. K tomuto výkladu přispěly také výjimečné nálezy dřevěných soch deponovaných v jedné ze studní v Německu. Podobný názor je však již překonán a šachty/studny jsou dnes chápány jako zdroje vody pro ohrazený obytný areál. Jakožto archeologické objekty jsou studny mimořádně zajímavé: dosahují totiž hladiny spodní vody, a mohou tedy přinést unikátní nálezy z organických, jinak netrvanlivých materiálů – např. konstrukce vydřevení studen, dřevěné nádobí a nástroje, botanické doklady konzumovaných plodin aj. Žádná z našich lokalit však dosud objev podobného objektu nepřinesla. [ad] Literatura: Čermák 1872; Jelínek 1879; Jansová 1968. Navigační bod: N 49°50'11.92", E 14°04'36.20" (vstup do areálu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na křižovatce polních cest asi 250 m podél Chlumeckého potoka směrem k železniční stanici v Osově. Rizika: Terén může být podmáčený, zejména za severní částí valů a na některých místech uvnitř areálu. Nejlépe je památka vidět v období s minimální vegetací (listopad až březen), jinak je plocha uvnitř valů zarostlá, což ztěžuje pohyb a orientaci. Okolí: [1] Dobříš (PB), hradiště Hradec: N 49°49'03.07", E 14°06'55.82" (3,6 km). [2] Neumětely (BE), tvrz Housina: N 49°51'49.78", E 14°02'37.98" (3,7 km). [3] ÒRejkovice (PB), pravěké hradiště Plešivec (5,9 km). Ô Zlatá mince z depotu v Osově, nalezeného v 60. letech 19. století. Jde o tzv. statér z 1. poloviny 2. století př. Kr. o průměru 15 mm a váze 7,6 g. Na averzu mince je jednoduchý hrbol, na reverzu klečící postava. Depot údajně obsahoval mnoho mincí, ale většina z nich byla zřejmě roztavena. Zachovaly se pouhé tři kusy, z nichž dva jsou uloženy v Národním muzeu v Praze. Podle Smejtek a kol. 2013. NM Praha, inv. č. H5-29920. Foto J. Vaněk. Ó Letecký snímek od severozápadu, ukazující polohu lokality u potoka. Foto P. Pokorný, 2013. Ô Výřez mapy stabilního katastru z r. 1840, zachycující nedochovanou severní část opevnění. Podle archivnimapy.cuzk.cz. [4] Ò Libomyšl (BE), tvrz Hrádek u Libomyšle (6,4 km). [5] Rejkovice (PB), zaniklá středověká ves Mořina: N 49°47'59.46", E 14°00'07.55" (6,7 km). [6] Vinařice u Suchomast (BE), kultovní areál doby halštatské na vrchu Bacín: N 49°53'48.01", E 14°06'11.63" (6,9 km). [7] Rpety (BE), tvrz Ostrý: N 49°49'13.60", E 13°57'34.28" (8,6 km). SKŘIPEL, okr. Beroun, Středočeský kraj 351 SLAVONICE, okr. Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj Zaniklá středověká vesnice Pfaffenschlag 13.–15. století Význam: Zaniklá středověká vesnice, kompletně archeologicky prozkoumaná. Historie: Podobně jako u řady jiných zaniklých středověkých vsí nemáme ani v případě Pfaffenschlagu žádné písemné prameny o jeho počátcích. Podle toponomastického (jazykového) rozboru jména *vesnice je koncovka „-schlag“ typická pro *kolonizační vsi zakládané na rakouském historickém území Waldviertel od 12. století. Vesnice však pravděpodobně vznikla v souvislosti s nedalekými Slavonicemi teprve v 60. či 70. letech 13. století. V písemných pramenech se objevuje Pfaffenschlag až jako opuštěná ves v r. 1483, kdy slavonický farář dával měšťanům povolení k založení rybníka poblíž původní osady. Vesnice patrně zanikla v průběhu husitských válek, nicméně příčinou, proč nebyla 352 již nikdy obnovena, byly spíše kyselé a kamenité půdy a celkově nepříznivé podmínky pro hospodaření. Systematický * archeologický výzkum probíhal na lokalitě v l. 1960–1971. Jeho cílem bylo komplexní poznání celého sídliště s důrazem na sociální a hospodářské aspekty. Z tohoto důvodu byla využita řada přírodovědných metod (palynologie, rozbor rostlinných zbytků a zvířecích kostí apod.) zaměřených na otázky týkající se životního prostředí a způsobu obživy obyvatel vesnice. Díky *pylové analýze se dozvídáme, že hlavními pěstovanými plodinami byla pšenice, žito a pohanka. V sídlištních vrstvách se objevily také pecky třešní, skořápky vlašských ořechů a semena rybízu. Prostředí kyselých půd je velmi nepříznivé pro dochování kostí; osteologické analýze tak mohlo být podrobeno pouze 78 zlomků – většina Ó Dům 4 v zaniklé středověké vsi Pfaffenschlag. Foto J. Mařík, 2013. £ Plán lokality podle Nekuda 1975. Æ 0,5 km patřila hovězímu dobytku, dále pak koním, ovcím nebo kozám, prasatům a objevila se také jedna kost zajíce. Popis: Pozůstatky středověké vesnice se nacházejí na březích Slavonického potoka. Pfaffenschlag je typickým příkladem kolonizačních osad, zakládaných na našem území od 13. století. Hlavní osu vsi tvořil potok, podél nějž byly uspořádány jednotlivé usedlosti. V jižní části stálo v řadě celkem sedm usedlostí; na severní straně najdeme největší usedlost s mlýnem a další tři nepravidelně uspořádaná hospodářství. Základní hospodářskou jednotkou vesnice byla usedlost, která se skládala z obytného domu, dvora a jedné nebo více hospodářských budov. Na jednu usedlost v Pfaffenschlagu připadalo také kolem 10 ha polí a nejméně stejnou plochu pokrývaly louky a pastviny. Podle počtu usedlostí se odhaduje, že ve vesnici mohlo žít 100–120 obyvatel. Hlavní budovu většiny usedlostí představoval obytný *dům s trojdílným (11, 12, 14, 16) nebo dvojdílným uspořádáním (1–6, 8 a 10). Výjimkou je jednodílná usedlost č. 15 a dům č. 7, u kterého na obytný prostor navazovaly další hospodářské místnosti. Tento dům tvořil spolu s dalšími budovami komplex mlýna, ovšem kromě mlýnice není možné původní účel jednotlivých staveb jasně interpretovat. Dům č. 13 nebyl jako jediný odkryt, aby mohl být v budoucnu využit pro případný revizní výzkum. Základ každého domu představovala obytná vytápěná místnost (jizba; srov. *světnice), jejíž průměrná plocha činila 24 m2. Střední část domu (*síň) sloužila jako komunikační prostor, z něhož se vstupovalo do jizby a protilehlé *komory; v případě dvojdílných SLAVONICE, okr. Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj 353 domů prostor síně obvykle scházel. Hospodářské budovy v podobě chlévů výzkum objevil u usedlostí 2, 3, 5 a 10. Domy byly nejčastěji postaveny ze smrkového a borovicového dřeva, na podezdívkách ze žulových kamenů. K několika domům patřily také menší podzemní sklípky nebo i delší chodby, tzv. lochy, jejichž relikty jsou nejlépe patrné u domů 9 a 11. Nedílnou součástí vesnice byla *plužina, jejíž stopy jsou nejvíce viditelné na jižní straně, kde se *mezní pásy táhnou od zadních částí usedlostí až do vzdálenosti asi 800 m od hospodářství. Mezní pásy byly vytvořeny z nasucho naskládaných kamenů a v terénu se projevují jako malé „*valy“, vysoké jen několik decimetrů. Šířka polí, vymezených mezními pásy, se pohybovala mezi 18 a 36 m; celkový rozsah plužiny patřící k vesnici se odhaduje na 120 ha. Úzké a dlouhé pásy polí jsou typickým rysem vrcholně středověkého zemědělství, v němž se při obdělávání půdy používal těžký pluh tažený koňmi, který na rozdíl od starších typů oradel umožnil hlubší orbu a převracení půdy. Nevýhodou takového pluhu byla složitější manipulace při otáčení, a proto bylo třeba, aby jednotlivé záhony byly co nejdelší. [jm] Literatura: Nekuda 1975. Navigační bod: N 49°00'56.27", E 15°18'15.17" (vstup od východu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na silnici ze Slavonic do Stálkova lesní cestou asi 100 m po zelené turistické značce k rozcestníku „Pfaffenschlag“. Rizika: Žádná, lokalita je přístupná celoročně. Okolí: [1] Slavonice (JH), městská památková rezervace: N 48°59'50.46", E 15°21'09.99" (4,1 km). [2] Pomezí pod Landštejnem (JH), hrad Landštejn: N 49°01'26.46", E 15°13'50.71" (5,4 km). Ó Rekonstrukce domu č. 1 z Pfaffenschlagu. Podle Nekuda 1975. Õ Kresebná rekonstrukce středověké vesnice Pfaffenschlag. Podle Nekuda 1975. Ñ Usedlosti v jižní části vesnice. Foto J. Mařík, 2013. 354 SLAVONICE, okr. Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj STRADONICE U NIŽBORU, okr. Beroun, Středočeský kraj Pravěké hradiště – oppidum doby laténské 150–50 př. Kr. Význam: Největší, nejbohatší a nejdříve známé laténské oppidum v Čechách. Historie: *Oppidum ve Stradonicích u Nižboru patří k nejznámějším archeologickým lokalitám Čech. Již v první polovině 19. století bylo zaznamenáno prostřednictvím náhodných nálezů keramiky, mincí a bronzových předmětů a jeho první popis pochází z r. 1845. Značná pozornost se ke Stradonicím obrátila po polovině 19. století, kdy byla plocha *hradiště rozkopávána kvůli kostem z pravěkých kulturních vrstev skupovaným cukrovary k výrobě tzv. kostního uhlí (údajně se zde vytěžilo kolem 300 tun převážně zvířecích kostí). Starožitnosti, pravidelně objevované mezi kostmi, nakupovali mnozí sběratelé a obchodníci, mj. i Dr. Berger ze Sv. Jana pod Skalou. Tzv. Bergerova sbír- Æ 5,0 km ka se následně stala základem nejznámější monograﬁe o Stradonicích od J. L. *Píče z r. 1903, která dosáhla mezinárodního věhlasu. Přelom v dobyvatelských aktivitách lidí z okolních vesnic nastal v r. 1877, kdy byl v prostoru pod severní *akropolí objeven *depot zlatých statérů (keltských mincí – tzv. duhovek). Událost rozpoutala doslova zlatou horečku, která měla za následek masivní drancování lokality skupinami místních obyvatel, hledačů pokladů najímaných obchodníky se starožitnostmi nebo sběrateli samotnými. Denně zde údajně kopalo až 300 lidí. Lokalita tak byla již v minulosti systematicky vyrabována; její intenzivní narušování hledači pokladů trvá dodnes. V současné době nezbývá než konstatovat, že areál hradiště (přinejmenším jeho svrchní vrstvy) je prakticky bez nálezů. Ty jsou rozptý- Ó Oppidum od jihu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Drda – Rybová 1997 a podkladů R. Křivánka; upravila A. Danielisová. 355 356 STRADONICE U NIŽBORU, okr. Beroun, Středočeský kraj LLS snímek (stínovaný model) areálu. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. STRADONICE U NIŽBORU, okr. Beroun, Středočeský kraj 357 leny ve sbírkách velkých evropských muzeí, jako např. ve Vídni, Berlíně nebo Drážďanech, ale i v řadě sbírek soukromých; velkou část kolekce (zmiňovanou Bergerovu sbírku) vlastní Národní muzeum v Praze. První *archeologický výzkum zde (a v rámci českých oppid vůbec) provedl J. L. Píč v r. 1894 a druhý v r. 1902. Jeho výzkumné aktivity se soustředily především na vrcholové partie U Křížku, pod akropolí a na opevnění v místě hlavního vstupu (A1, A2). Píč však Stradonice přisoudil germánskému kmeni Markomanů a ztotožnil je se sídlem jejich krále Marobuda; tento omyl byl vyvrácen až ve 20. letech 20. století. V r. 1929 provedl na svazích k Berounce v místech východního cípu *předhradí („podhradí“) výzkum A. Stocký, který zde objevil doklady typické oppidální dvorcové zástavby. V r. 1981 proběhl poslední archeologický výzkum Stradonic, vyvolaný stavbou plynovodu, který proťal jak centrální plochu, tak předhradí. Zachyceno bylo přes 300 objektů a archeologických situací. Podařilo se odkrýt dvorcový systém uspořádání 358 části vnitřní plochy, který zahrnoval studny nebo *cisterny, různé typy obydlí, hospodářské stavby aj. Na několika dvorcích na akropoli oppida i na předhradí byla také zachycena specializovaná výroba. V okolí oppida se nacházejí hojné přírodní zdroje (Stradonice představují v tomto ohledu nejbohatší české oppidum). Ložiska železných rud jsou zahrnuta přímo v hradebním obvodu, v blízkosti oppida se nalézají ložiska polymetalických, zejména měděných rud a okolní potoky byly dříve zlatonosné. Popis: Oppidum je situováno na vyvýšenině oddělené od jiných kopců údolími vodních toků, takže s okolním terénem jej spojuje pouze šíje na jihovýchodní straně. Na západě obtéká hradiště Habrový potok, který se vlévá do Berounky; na severu jej vymezuje terénní hrana, která dosahuje výšky 40 m nad řekou; z východu pak přiléhá jen mělčí údolí. Přirozené členění terénu dělí oppidum na dvě části – centrální část s akropolí a předhradí („podhradí“). Délka hradeb kolem centrální části dosahuje 2,8 km, cel- STRADONICE U NIŽBORU, okr. Beroun, Středočeský kraj ková délka fortiﬁkace i s předhradím 4,3 km. Valy obepínají plochu o velikosti 90,3 ha. Fortiﬁkační linie původně dřevohlinitých hradeb (viz *opevnění dřevohlinité) s *čelní kamennou plentou opisuje výraznější terénní hrany po okrajích vrchu a na západní a jihovýchodní straně přechází přes úžlabiny, ve kterých byly založeny dvě ze čtyř bran (A1–2, B). Další dvě brány se nacházely na severu (C) a severovýchodě (D) oppida. Přístupová cesta procházející vnějším opevněním branou D pokračovala dále buď ve směru dnešní cesty, nebo o něco jižněji, přímo vzhůru (viz LLS snímek). Jižně od brány B na západě hradiště je tvar terénu takový (X), že by jej bylo možno interpretovat jako další bránu; tato domněnka však ještě nebyla ověřena. Na přístupové šíji je fortiﬁkace zdvojená a v délce 150 m ji lemuje předsunutý hrotitý příkop. Zdvojený je i hlavní vstup: bránu A1 doplňuje menší předsunutá brána A2, která byla přičleněna v mladší fázi, aby zahrnula vodní pramen. Nejlépe dochovaná, a v terénu tedy nejzřetelnější, je šíjová fortiﬁkace na jihovýchodní straně hradiště, zvaná „vysoká mez“ (E). Centrální část oppida (vnitřní hradiště) zahrnuje tři protáhlé vyvýšeniny orientované paralelně od jihozápadu k severovýchodu. Nejvyšší bod areálu (381 m n. m.) je situován na nejsevernější z nich, tzv. akropoli, z níž terén rovnoměrně klesá severovýchodním směrem k předhradí. Dále k jihu je situován rozsáhlejší hřbet zvaný Hrad (374 m n. m.). Obě vyvýšeniny odděluje mělké sedlo (Údolnice). Třetí vyvýšeninou je hřbet za „vysokou mezí“ na jižním okraji hradiště. Ñ Schéma opevnění hlavní brány A v mladší fázi stavebního vývoje. Podle Drda – Rybová 1997. Ñ Letecký snímek oppida od východu s akropolí Ñ po pravé straně. Foto P. Pokorný, 2013. Ô Luxusní keramika ze stradonického oppida. Podle Valentová 2013. Celé vnitřní hradiště o ploše 43,6 ha obklopují po obvodu hradby, na severu a na západě je vymezeno i ostrými terénními hranami. Jeho poloha ovšem neposkytovala výhled na 600 m vzdálenou řeku, a zřejmě i z tohoto důvodu bylo postupně doplněno o předhradí (44,5 ha), které spadá na severní straně přímo do údolí Berounky. Vzdálenost 100–250 m od vodního toku potom umožňovala jeho přímou kontrolu. Osídlení se od první fáze koncentrovalo zejména podél plánovitě založených komunikací. Hlavní komunikace probíhá od bran A1–2 směrem k akropoli a oddělují se z ní odbočky do sedla k bráně B a na předhradí. V jihovýchodní části potvrdil výzkum z r. 1981 existenci ohrazených dvorců, pokrývajících akropoli i předhradí. Vlastní těžiště zástavby mělo ležet kolem menšího návrší U Křížku (dnes zde stojí kříž), přibližně uprostřed centrální části oppida, na níž prováděl výzkumy J. L. Píč. Severozápadně od polohy U Křížku cesta klesá směrem k bráně B, přičemž v těchto místech se měly nacházet nejprestižnější a stavebně nejvýhodnější parce- ly. Přítomnost zahloubených objektů lze dodnes pozorovat na *leteckých snímcích a výsledcích *geofyzikálního měření. [ad] Literatura: Píč 1903; Rybová – Drda 1994; Drda – Rybová 1997, 1998; Waldhauser 2001; Hlava 2012; Venclová – Valentová 2012. [2] Nižbor (BE), hradiště Žlubinec: N 50°00'04.51", E 14°00'49.86" (1,2 km). [3] Malé Kyšice (KD), pravěké hradiště: N 50°03'32.68", E 14°03'56.82" (8,6 km). [4] Kublov (BE), hradiště Velíz: N 49°56'47.39", E 13°53'15.86" (9,8 km). Navigační bod: N 49°59'48.16", E 14°00'46.18" (před bránou D); N 49°59'27.89", E 14°00'34.94" (před bránou A2). Přístup: Z parkoviště v Nižboru po žluté turistické značce k rozcestníku „Hradiště – odbočka k opidu“ a lesní cestou do kopce na oppidum. Lze jít také po červené turistické značce vedoucí po silnici směrem do Stradonic a z ní odbočit doprava na lokalitu. Rizika: Okraje plochy jsou zarostlé vysokou vegetací, na svazích je terén neprostupný. Okolí: [1] Nižbor (BE), archeologická expozice na zámku: N 49°59'59.03", E 13°59'59.04" (0,8 km). STRADONICE U NIŽBORU, okr. Beroun, Středočeský kraj 359 STRADONICE U PÁTKU, okr. Louny, Ústecký kraj Pravěké hradiště 800–450 př. Kr. Význam: Pravěké hradiště zajímavého typu s nádherným výhledem do Poohří. Historie: Jako mnoho jiných významných lokalit uvedl *hradiště v poloze „Na Šancích“ (též „Na Hradbách“ a v nových mapách „Na Valech“) do odborné literatury archeolog J. L. *Píč na konci 19. století. Jeho poznávání a propagace jsou ovšem spojeny především se jménem Z. Smrže z mosteckého Ústavu archeologické památkové péče, který zde v 70. letech minulého století provedl *archeologický výzkum. Během tří sezón prozkoumal zejména složitý systém opevnění; výzkumu vnitřní plochy dosud brání zemědělské obdělávání půdy a také mohutná vrstva orbou způsobených splachů v jižní a západní části hradiště, která překrývá původní povrch v mocnosti téměř dvou metrů. 360 Stáří hradiště bylo dlouho nejasné. Nejstarší nálezy pocházejí již ze starší doby kamenné; lidská činnost je doložena i v neolitu, mladší době bronzové, kdy zde patrně fungovalo neopevněné sídliště, v době římské a raném středověku. Archeologický výzkum prokázal, že opevnění, a tím pádem asi nejintenzivnější užívání lokality, náleží do doby halštatské. Pro toto období je stavba hradišť ostatně typická. Na rozdíl od jihočeských hradišť (ÒAlbrechtice u Sušice, ÒBoudy, ÒZálezly u Čkyně) však mají Stradonice značně odlišný, jedinečně konstruovaný systém *valů a příkopů. Nevelké množství nálezů získaných archeologickým výzkumem uvnitř ohrazené plochy lokality a malá mocnost prozkoumané *kulturní vrstvy napovídají, že osídlení hradiště nebylo příliš intenzivní. Areál zřejmě sloužil jen příležitostně: jako útočiště Ó Panoramatický pohled z hradiště na České středohoří. Vpravo hrad Hazmburk. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Smrž 1981; upravil Č. Čišecký. Æ 2,5 km v nebezpečí, shromaždiště okolních komunit k provádění náboženských obřadů, ceremoniálních hostin a směně zboží apod. Hradiště mohlo být „ideovým centrem“ a zdrojem identity kmenového společenství; mohutnost jeho opevnění snad demonstrovala prestiž celé společnosti. Popis: Hradiště je situováno v nadmořské výšce 274–292 m na západním konci výběžku náhorní plošiny převýšené o 90 m nad údolím Debeřského potoka, který se po několika kilometrech vlévá do Ohře. Na strmých jižních a západních svazích se střídají písčité slínovce a vrstvičky mladého hnědého uhlí těženého v 19. století; na jižním svahu a na planině severovýchodně od hradiště se těžila opuka. Terén hradiště se svažuje od severovýchodu k jihozápadu, přičemž výškový rozdíl ploch činí asi 15 m. Náhorní plošinu přetíná od severu k jihu 520 m dlouhý val, který vymezuje necelých 7 ha vnitřní plochy hradiště. Areál má neobvyklý tvar téměř pravidelného šestiúhelníku se zaoblenými rohy. Na jižní a západní straně navazuje linie opevnění přímo na dvě strže směřující do údolí (jsou dobře viditelné na lidarovém snímku hradiště). Jižní strž mohla být kdysi příkopem, prohloubeným a rozšířeným pozdější vodní erozí. Jediný původní vchod do ohrazení se předpokládá na západní straně, mezi strží a ukončením severozápadního ramene ohrazení (v místě archeologické sondy A). Různé části opevnění se pravděpodobně stavěly odlišnou technikou. Podobný rys byl zachycen na některých pravěkých hradištích v zahraničí, ale také na halštatském hradišti ÒBoudy na Písecku nebo na raně středověkém hradišti Pohansko na jižní Moravě. Předpokládá se, že jednotlivé části opevnění mohly stavět různé komunity z okolí. Soudě podle nečetných stop osídlení starší doby železné v blízkosti hradiště, museli jeho budovatelé přicházet i z poměrně vzdálených území. Nejlépe se dochovalo opevnění na východní straně (sonda B). Val zde je v základně asi 8 m široký a jeho dnešní zachovaná výška činí 2,7 m. Vnitřní konstrukce se skládala z pásu propojených dřevěných komor (na způsob srubů) vyplněných hlínou, vnější stěnu tvořila zeď pečlivě vyskládaná z opukových kamenů. Na vnitřní straně valu byl umístěn 3,5 m široký ochoz, umožňující pohyb po opevnění, a na vrcholu hradby stála dřevěná palisáda. K vnější straně přiléhal 5–6 m široký a asi 2,5 m hluboký příkop, který je dnes vyplněn splachy z okolních polí, a není tak patrný. Vede jím polní cesta. Val obloukovitě směřuje k jihu, přičemž se neustále snižuje, až před ústím rokle, za umístěním archeologické sondy C, mizí docela. Tuto STRADONICE U PÁTKU, okr. Louny, Ústecký kraj 361 situaci způsobily splachy půdy a zplanýrování horní části valu v 70. letech kvůli vjezdu zemědělských strojů do vnitřního areálu původního hradiště. Na severní straně přechází val plynule do upravené terénní hrany, která byla rovněž zpevněna srubovou konstrukcí, *čelní kamennou plentou (v tomto případě opukovou zdí) a palisádou. Nepřerušený vnější příkop lemoval terénní hranu až téměř k předpokládanému západnímu vchodu. Dnes jím částečně prochází přístupová cesta od vesnice. Výzkum v místech možného vstupu do hradiště (A; dnes je prostor pokryt neprostupnou vegetací) odhalil další variantu konstrukce opevnění. Původně zde stál asi 1,5–2 m vysoký val, který dnes zaniká v přilehlých sedimentech splavených z pole. K jeho vnitřnímu úpatí přiléhala asi 2–3 m široká kamenitá dlažba. Val samotný byl zpevněn kamenitým jádrem a na jeho temeni pravděpodobně opět stála palisáda. V prostoru mezi valem a příkopem byla umístěna kamenná lícovaná opěrná zeď, vysoká asi 1,5–2 m, která zpevňovala svah nad příkopem. Příkop o šířce 3,5–4,5 m byl na vnější straně opět zvýšen do jakéhosi druhého nižšího valu (viz rekonstrukci na informační tabuli na hradišti). Podle Z. Smrže jde o první pravěký doklad soﬁstikovaného způsobu fortiﬁkace, který je jinak znám pod francouzským označením glacis až u barokních pevností a polních *opevnění ze 17.–19. století. Jižní a západní hrany ostrožny nad příkrými svahy údolí Debeřského potoka ukončuje ostrá rovná hrana, jejíž tvar je ovlivněn lidskou činností. Stopy opevnění v sondě D však nalezeny nebyly; je pravděpodobné, že tu 362 STRADONICE U PÁTKU, okr. Louny, Ústecký kraj mohla stát například dřevěná palisáda. V r. 2009 byla na nejvyšším místě valu postavena rozhledna Stradonka, která má připomínat strážní věže laténských *oppid. Je z ní překrásný výhled na část Krušných hor a celé České středohoří; panorama uzavírá dominantní silueta středověkého *hradu Hazmburk. V r. 2013 byly v její blízkosti instalovány sluneční hodiny. Za hezkého počasí je toto místo ideálním cílem rodinných výletů. [dd] Literatura: Píč 1895; Smrž 1981, 1982, 1992; Dreslerová – Hrubý 2004; Smrž. Navigační bod: N 50°22'22.45", E 13°58'12.90" (severně od valu). Přístup: Z doporučeného místa parkování v centru obce Stradonice po žluté turistické značce směr rozhledna Stradonka nebo Hradiště Stradonice k rozcestníku „Zadní Valy“. Rizika: Žádná. Ó Val hradiště. Foto Z. Kačerová, 2013. Ò Řez valem v severní části hradiště. Podle Z. Smrže, archiv ARÚP, TX198004145. × LLS snímek (stínovaný model) areálu. Na sním× ku (čárkovaně vyznačen obvod plánu lokality) jsou viditelné obě strže a pozůstatky těžby uhlí a opuky. Kamenité terasové stupně severně od hradiště jsou pravděpodobně středověkého a novověkého stáří. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ô Výzkum valu v západní části hradiště v r. 1977. Podle Z. Smrže, archiv ARÚP, FT-12777. Okolí: [1] Levousy (LT), raně středověké hradiště: N 50°23'09.75", E 13°58'56.59" (1,6 km). [2] Peruc (LN), Oldřichův dub: N 50°20'45.55", E 13°57'46.17" (3,1 km). [3] ÒKlobuky (KD), menhir (8,0 km). [4] Klobuky (KD), ruiny gotické tvrze ze 14. století: N 50°17'41.23", E 13°59'17.12" (8,8 km). [5] Panenský Týnec (LN), nedostavěný kostel Panny Marie: N 50°17'46.57", E 13°55'00.18" (9,4 km). STRADONICE U PÁTKU, okr. Louny, Ústecký kraj 363 ŠŤÁHLAVY, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj Archeologická naučná stezka Františka Xavera France v Kozelském polesí Památky z pravěku až středověku Význam: Ojedinělý soubor pravěkých a středověkých památek na malé ploše; připomenutí činnosti významného amatérského archeologa 19. století. Historie: Kozelské polesí, rozsáhlý lesní komplex o rozloze téměř 40 km2, se rozkládá východně od Starého Plzence. Své jméno získal podle zámku Kozel, na němž jako zahradník působil v 19. století F. X. *Franc. Ten ve volném čase vyrážel do okolních hvozdů, v nichž jako první prozkoumal řadu významných nalezišť, a jeho zjištění se pak zapsala do dějin archeologie. Je zajímavé, že byť byl amatérem, přistupoval k *archeologickým výzkumům po technické stránce mnohem odpovědněji než většina tehdejších profesionálů. Francovu metodu výzkumů docenili archeologové v úplnosti teprve v průběhu posledních desetiletí, kdy byla publikována většina zbylé doku- 364 mentace z jeho terénních akcí (srov. ÒBzí a Radkovice u Měčína). Jmenované polesí skrývá obraz krajiny, která se od pravěku po tisíciletí vyvíjela jako nedílná součást sídelní sítě. Teprve neklidné 15. století způsobilo zánik zdejšího osídlení a nástup lesa. Ten konzervoval terénní reliéf v archeologicky nesmírně zajímavé podobě: vedle sebe tu leží eneolitické *výšinné sídliště, mohylová pohřebiště doby bronzové a starší doby železné, zaniklé středověké *úvozové cesty, rybníky, pole a rýžoviště, pusté středověké *vesnice, *tvrziště, hradní zřícenina s *obléhacím táborem a pozůstatky po novověkých lesních řemeslech. To vše je možno dodnes objevit a pozorovat v jediném, velmi úzkém prostoru. Nelze do jedné kapitoly vtěsnat všechny informace, které by si zasloužily být uvedeny; přednostně jsou Ó Zbytky vstupního portálu a novodobý mostek přes příkop na hradě Lopata. Foto Z. Kačerová, 2014. Ø Jedna z narušených mohyl na mohylníku Šťáhlavy-Hájek. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality zaměřil J. Mařík; podle LLS snímku upravil D. Novák. Æ 6,0 km proto popsány památky související s naučnou stezkou pojmenovanou po F. X. Francovi. Většina zastoupených lokalit dodnes nese stopy jeho badatelského působení. Nacházejí se u nich naučné tabule (1–6), které mohou rozšířit údaje podávané v tomto textu. Popis: Stezka začíná poblíž chatové osady v údolí Kornatického potoka, který byl kdysi zlatonosným tokem, jak dokazují blíže nedatované, patrně však středověké rýžovnické *sejpy (A) v okolí dnešní silnice. Od potoka stoupá cesta vzhůru ke zbytkům středověkého *hradu Lopata (3), ležícího na osamoceném buližníkovém skalním suku. Tento skalní útvar byl osídlen již ve středním eneolitu, kdy zde stálo výšinné sídliště chamské kultury (srov. ÒBzí a Radkovice u Měčína). Na jeho pozůstatcích, v nejvyšším bodě trojúhelného suku, byl kolem poloviny 14. století založen šlechtický hrad s okrouhlým *bergfritem ve východní části, hranolovou obytnou věží v jižním cípu a palácovou stavbou při severozápadní straně. Kamenné destrukce středověkých staveb byly z velké části odstraněny při Francově výzkumu a odhalené zdivo podlehlo rychlé erozi. Dnes tak na skále, přístupné po dřevěném můstku, zbývá pouze několik částí kamenného *ostění vstupní branky, dílčí části zdiva a hluboká *cisterna na zadržování dešťové vody, vylámaná do skály. Hrad byl položen na široké ostrožně, opevněné *valem s dřevěnou hradbou a dvěma věžemi. Přístup do něj vedl původně po jižním úbočí svahu, z nějž se vstupovalo branou do spodní části hradu. Skrz toto nezbytné hospodářské zázemí se cesta stáčela k hradnímu jádru na západě, dále procházela schodišťovou věží a překonávala po můstku hluboký příkop. Z Francova výzkumu pochází bohatý nálezový fond, obsahující mimo běžných předmětů i takové unikáty, jakými jsou pergamen s dopisem adresovaným Maršíkovi z Hrádku (majitel hradu do r. 1424) či obličejový pohár zdobený čtyřmi plastickými mužskými tvářemi. Hrad zanikl poměrně záhy, při obléhání husitskými vojsky v l. 1432–1433. Vojska strany podo- bojí měla v plánu hrad obývaný katolickým lapkou Habartem z Hrádku dobýt útokem. To se ovšem vzhledem k jeho kvalitnímu opevnění nepodařilo, a proto byl areál obléhán po celé čtyři zimní měsíce. Následně hradní posádka, nakonec již zcela bez zásob jídla, hrad sama podpálila ve snaze uniknout nepříteli. Dílo zkázy poté dokonalo obléhající vojsko, i když samotnému Habartovi se podařilo uniknout. Dotčená dějinná událost zanechala v okolí hradu doklady ve formě pozůstatků obléhacího tábora a s ním spojených zemních prací. Jde o různé druhy palebných postavení pro těžké palné zbraně a *praky, stejně jako o pozice pro střelce z kuší či drobných palných zbraní. Zřetelné jsou také provozní a obytné objekty tábora (*polozemnice, kuchyně, jídelny, skladovací prostory, shromaždiště atd.). V neposlední řadě jsou zde zachována polní *opevnění (okopy, tarasy, příkopy, valy, náspy, podkopy apod.). Celý prostor obléhání tak lze rozdělit na část zázemí (B) a útočné zóny (C), čemuž odpovídá také nálezový fond: v zázemí byly objevovány běžné nástroje, součásti oděvu a keramické ná- ŠŤÁHLAVY, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj 365 lezy (včetně kachlů z kamen), zatímco v útočné zóně se soustřeďovaly nálezy projektilů – šipek a kulí. Z jejich distribuce je možno podrobně rekonstruovat průběh samotného obléhání, a to až s ohromující přesností. Máme informace o tom, z jakých poloh, čím a kam vojáci stříleli, stejně jako víme, že tábor husitů byl ostřelován z hradu prakem, vrhajícím velké kamenné koule. Směrem k západu překonává naučná stezka údolí Hádeckého potoka a stoupá k mohylovému pohřebišti Šťáhlavy-Hájek (4). Na *mo- 366 ŠŤÁHLAVY, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj hylníku, na němž byli zemřelí ukládáni od střední doby bronzové (větší *mohyly o průměru až 15 m, s dochovanou výškou až 2 m) přes mladší dobu bronzovou až do doby halštatské a laténské (menší objekty asi do průměru 2 m), bylo dosud identiﬁkováno téměř 100 mohylových náspů. Drtivou většinu z nich prokopal Franc při svém působení na Kozlu a stopy jeho působení jsou na mohylách dodnes patrné; dokumentace, kterou Franc při svých výzkumech pořizoval, však byla na svou dobu neobvykle pečlivá. Některé mohyly obsahovaly kamenné konstrukce, několikanásobné pohřby i druhotně uložené mladší žárové hroby. Byly vybaveny charakteristickými milodary, jako jsou keramika, bronzové *artefakty apod. Franc při výzkumu hromadil vytěžený materiál kolem samotných vkopů do mohylových náspů, čímž vznikly dnešní útvary, které svou podobou příliš neodpovídají původnímu tvaru mohyl. Areálem mohylníku a dále směrem k severovýchodu se táhnou hluboké mnohočetné zářezy úvozových cest (5). Jde o komunikace spojující někdejší vesnice Šťáhlavice a Dolní Nestajov. Druhá ze jmenovaných vsí zanikla pravděpodobně během obléhání hradu Lopaty a v této souvislosti přestala být užívána také zdejší komunikační síť. Zajímavým faktem je, že středověká cesta respektuje uspořádání mohyl, a je tedy zřejmé, že pravěké mohyly představovaly v tradičním lidovém povědomí stále místo hodné úcty, jehož přímé narušování nebylo vhodné; takové chápání stojí v protikladu k systematickému ničení mohyl na přelomu 19. a 20. století. Některé z cest pravděpodobně i později užívali majitelé kozelského panství, kterými byli nejdříve Černínové a poté páni z Valdštejna. Budeme-li se držet úvozů, po necelých 500 m dorazíme do prostoru, kde se údolí Hádeckého potoka mírně rozšiřuje a přetíná jej mohutná hráz zaniklého rybníka (D). Výše po proudu, v místech, kde se úvozy ve svazcích sbíhají do jediného bodu, se nalézá původní brod (E) přes tuto vodoteč. V této příhodné poloze leží zaniklá ves Dolní Nestajov (6); zaniklý Horní Nestajov se nacházel o necelý kilometr severněji. Dominantou Dolního Nestajova býval kruhový pahorek s tvrzí, obehnanou vodním příkopem a valem (tento celek je velmi dobře vidět na LLS snímku). Čirou náhodou byla tato středověká ves archeologicky zkoumána jako jedna z prvních u nás, a to díky tomu, že Ó LLS snímek (stínovaný model) areálu. Data Katedra archeologie FF ZČU Plzeň; zpracoval D. Novák, 2014. ŠŤÁHLAVY, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj 367 ARCHEOLOGIE A KRAJINA Krajina je dnes v různých oborech lidské činnosti důležitým tématem. Zdůrazňuje se jako přírodní a společenské prostředí nutné pro život člověka, jako provázaný ekosystém živé a neživé přírody, kulturní dědictví a v neposlední řadě i jako estetická hodnota. Potřebu zachovat „krajinný ráz“ stanovují české zákony (114/1992 Sb.) i Evropská úmluva o krajině, kterou v r. 2002 Česká republika přijala. „Krajinná archeologie“ se vyvíjela od počátku 20. století (její označení je ovšem mnohem pozdější), a to především v Anglii, jejíž venkovská krajina je – na rozdíl od mnoha jiných evropských zemí – velmi dobře zachována. Náplní tohoto směru bylo původně mapování méně výrazných archeologických a historických (tj. stále funkčních) památek, zejména polí, cest a hranic pozemků. Tato činnost většinou probíhala v prostoru mimo archeologická naleziště, kterými se zabývala oﬁciální archeologie. Proto tedy šlo na počátku o směr pěstovaný především amatéry a v odborných kruzích opomíjený. I u nás byl nejvýznamnějším „krajinným archeologem“ poválečného období lékař, profesor Ervín Černý, který během 40 let systematické činnosti objevil a zmapoval na Drahanské vrchovině přes 60 zaniklých středověkých vesnic i s jejich *plužinami. Přesto, či možná právě proto (připomeňme přínos dalších amatérů v archeologii, jako např. F. X. *France a Č. *Rýznera) znamenala krajinná archeologie obohacení oboru jako celku, neboť pokládala méně obvyklé otázky, které oﬁciální archeologie do té doby zanedbávala. K takovým problémům patří např. ekonomika minulých společností, struktura sídel a vzájemné vztahy mezi člověkem a přírodou. V dnešní době je téma krajiny do archeologie již plně začleněno. Krajinu archeologie vidí jako společenský prostor, jako prostředí, jemuž člověk dal určitý účel, a tento účel je třeba poznat a zasadit do širšího ekologického a společenského rámce. Společnost a příroda se vzájemně ovlivňují a v tomto procesu člověk tvoří „krajinu“, ať už materiálním, nebo symbolickým způsobem. Z tohoto pohledu není zásadní rozdíl např. mezi zídkou na okraji pole, kterou člověk vystavěl rukama, a studánkou, kterou uctívá, protože v ní žijí nadpřirozené bytosti. Krajina v dnešní archeologii představuje širší prostor života člověka, jehož části jsou provázány sítí vzájemných vztahů. Z tohoto prostoru již nejsou při studiu vylučovány výrazné areály typu sídlišť, pohřebišť atd., naopak, jsou do něj integrovány jako jeho základní stavební prvky. Jakožto soubor lidských výtvorů (*artefaktů) lze zaniklou krajinu zkoumat přímo, a to *archeologickým výzkumem budov, hrobů, cest, polí, míst těžby surovin aj. To však není jediná a většinou ani uskutečnitelná cesta, protože stará krajina se v našich podmínkách jen výjimečně zachovala ve větších a srozumitelných celcích. Archeologie proto používá i metody nepřímé, které umožňují rekonstruovat ráz zaniklé krajiny prostřednictvím jejích *ekofaktových vlastností. Např. z uhlíků z pravěkého 368 ŠŤÁHLAVY, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj ohniště můžeme rekonstruovat druhovou skladbu okolního lesa, z pylu a zuhelnatělých zbytků rostlin lze odhadnout, kolik bylo v okolí polí, kdy proběhla kolonizace území a jaké druhy kulturních plodin se v daném období pěstovaly. Téma krajiny v archeologii přineslo několik důležitých poznatků. Za prvé, dovedlo archeology k uvědomění, že prostor, v němž člověk sídlil, byl široký a celistvý. V minulosti neexistovala jen izolovaná sídliště a pohřebiště, ale i území mezi nimi, které bylo souvisle využíváno k hospodářským a dalším činnostem. Jejich pozůstatky je nutno archeologickým výzkumem systematicky hledat, protože právě v nich se mohou skrývat odpovědi na otázky, které nás aktuálně zajímají. Za druhé, krajina je chápána jako kontinuum i ve smyslu časovém. Chování člověka lze mnohdy vysvětlit jen historickou kontinuitou (v přeneseném slova smyslu „pamětí“) krajiny. Vzniklo-li např. na nějakém místě sídliště, muselo být časem v jeho blízkém okolí zřízeno i pohřebiště. Viditelné pohřebiště (zejména mohylové) zabraňovalo dalším generacím ve využití dané plochy jako zemědělské půdy, a naopak vybízelo k dalšímu pohřbívání. Jeho posvátný význam rostl a časem mohl vést ke zřízení svatyně a posléze ke stavbě kostela. Sídliště u kostela se mohlo rozrůstat v tržní osadu a člověk potřeboval více půdy, což vedlo k odlesňování, v jeho důsledku k erozi půdy, poškození zemědělských ploch a hospodářským problémům. S podobnými příklady řetězení krajinných prvků archeologie pracuje neustále. Představit si krajinu jako artefakt, který užívali lidé v minulosti a který užíváme dodnes, může být docela užitečné. Nelze se vyhnout tomu, že „pracovní“ stopy našeho užívání překrývají a ruší část stop předchozích použití, ale měli bychom se snažit, aby náš nejcennější artefakt byl i do budoucna ve všech ohledech použitelný. [mk] F. X. Franc považoval pozůstatky nestajovské tvrze za pravěkou mohylu. Brzy zjistil, jakého omylu se dopustil, a výzkumu zanechal. Liniové zářezy tvořící na tvrzišti kříž jsou dílem právě tohoto výzkumu. Z jeho výsledků též vyplývá, že pahorek tvrze nesl pouze jednoduchou hrázděnou či roubenou věžovou stavbu a že k tvrzi přiléhal hospodářský dvůr. Samotná ves Dolní Nestajov byla založena ve druhé polovině 13. století a zanikla, jak již bylo zmíněno, při obléhání blízkého hradu na počátku 15. století, což dokládají *archeologické průzkumy na lokalitě – konkrétně přítomnost spálenišť a nálezy *militarií. Vesnici tvořilo nejméně pět usedlostí, vymezených ploty a zídkami, které byly rozloženy po obou stranách potoka jižně od tvrziště. Stavby usedlostí byly dřevěné, někdy na kamenných podezdívkách a sporadicky se užívalo také cihel. Zajímavým útvarem je náhon (F), který se táhl od současného Neslívského rybníka kolem tvrziště až do spodního zaniklého rybníka. V prostoru vsi byly nalezeny rovněž pozůstatky řemeslné činnosti, např. kovářská struska. Krajina Kozelského polesí nabízí nezměrné bohatství archeologických památek, které vytvářejí velmi barÓ Původní plán pravěkého mohylníku Šťáhlavy-Hájek a zaniklé vsi Dolní Nestajov. Podle Franc 1906. Ñ Žijeme v krajině, kterou vytvořili naši předchůdci. Ñ Kruhový půdorys vesnice s kostelem v Kostomlatech pod Řípem (okr. Litoměřice) je středověkého původu. Foto M. Gojda, 1999. ŠŤÁHLAVY, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj 369 vitý a celistvý obraz minulosti. Prostřednictvím naznačeného putování umožňují také plynout časem, který je v krajině vepsán. [dn, jm] Literatura: Franc 1906; Anderle 1996; Šmejda 2003; Novobilský 2008; Metlička 2010; www_Šťáhlavy. Literatura k boxu: Gojda 2000; Kuna a kol. 2004. Navigační bod: N 49°39'49.91", E 13°33'23.41" (pod hradem Lopata); N 49°39'58.69", E 13°33 29.73" (vstup do obléhacího tábora od jihu); N 49°40'13.39", E 13°33'07.84" (zaniklá středověká ves Dolní Nestajov); N 49°39'59.45", E 13°32'49.05" (východní okraj mohylníku Šťáhlavy-Hájek). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Pod Lopatou“ po silnici na západ k rýžovnickým sejpům. Vrátit se zpět k informační tabuli 1, vyjít po naučné stezce ke zřícenině hradu Lopata a kousek dále po modré turistické značce k pozůstatkům obléhacího tábora. Opět se vrátit k výchozímu bodu a pokračovat po naučné stezce k informačním tabulím 4, 5 a 6. Od rozcestníku „Neslívský rybník“ se vrátit po žluté turistické značce zpět k místu parkování. Naučná stezka F. X. France pokračuje dále až do Kornatic. [2] Kornatice (RO), zaniklá středověká ves a tvrz Javor: N 49°40'23.99", E 13°35'30.78" (2,8 km). Rizika: Terén v okolí zaniklé obce Dolní Nestajov může být po deštích podmáčený. [6] Příkosice (RO), zřícenina hradu Homberk: N 49°39'14.65", E 13°40'21.65" (8,5 km). [3] Kornatice (RO), tvrz Mydlná: N 49°40'22.91", E 13°36'30.42" (3,9 km). [4] Starý Plzenec (PM), zřícenina hradu Radyně: N 49°40'51.79", E 13°27'54.32" (6,8 km). [5] Starý Plzenec (PM), raně středověké hradiště: N 49°42'12.35", E 13°28'29.75" (7,3 km). Okolí: [1] Milínov u Nezvěstic (PJ), mohylník Hádky: N 49°40'14.16", E 13°34'57.64" (2,0 km). Ó Kopie obličejového poháru nalezeného F. X. Francem při výzkumu hradu Lopata v r. 1887.Originál je nezvěstný. Foto R. Boček, 1995. Ñ Francova dokumentace situace a nálezů z jedné z mohyl střední doby bronzové na pohřebišti Šťáhlavy-Hájek. Archiv ZČM v Plzni. 370 ŠŤÁHLAVY, okr. Plzeň-město, Plzeňský kraj TASNOVICE, okr. Domažlice, Plzeňský kraj Raně středověké hradiště 8.–12. století Význam: Raně středověká fortiﬁkace při nejvýznamnější komunikaci mezi Čechami a Bavorskem. Historie: Nedaleko od česko-bavorské hranice a jejího v minulosti patrně nejfrekventovanějšího přechodu, sníženiny mezi masivem Českého lesa a Šumavy v oblasti Domažlicka, leží rozsáhlá raně středověká pevnost. V její blízkosti procházela tzv. Řezenská stezka, jednoznačně nejdůležitější komunikace raně středověkých Čech. Bavorsko v této době představovalo církevní metropoli českých zemí, které byly pouhým misijním územím, na němž se křesťanská víra uchytávala jen velmi pozvolna. Zároveň tvořilo politické centrum jihovýchodu říše Karla Velikého (vládl v l. 768–814) a jeho následovníků, kteří s oblibou sídlili v Řezně, kde učinili celou řadu významných po- Æ 1,5 km litických rozhodnutí, která výrazně ovlivnila osudy Čech. Řezenskou stezkou však procházeli nejen misionáři, kupci a poselstva, ale také vojska. Jejich pohyb lze očekávat již od počátku 9. století, výslovně jej dokládají písemné prameny pro r. 976 a 1040. Existence hned několika opevněných poloh na obou stranách hranice (např. lokality Spáňov-Smolov či Reichsburg Cham) proto není nikterak překvapivá; Tasnovice představují nejrozsáhlejší z nich. Počátky raně středověkého osídlení na výrazném návrší mezi Tasnovicemi a Štítary spadají do 8. století. Zda již v této době vzniklo dřevohlinité *opevnění, jehož relikty jsou dodnes v terénu jasně patrné, však není zcela jisté, neboť *valy nebyly doposud archeologicky zkoumány. Již s ohledem na skutečnost, že kostelík sv. Vavřince, který korunuje celou scenérii, Ó Panorama akropole na hradišti v Tasnovicích. Foto M. Beránek, 2013. £ Plán lokality zaměřili J. Hasil, P. Taibl a M. Beránek, 2013. 371 vznikl pravděpodobně až ve 12. století, lze předpokládat, že pevnost nad horní Radbuzou prošla během staletí svého trvání složitějším vývojem a že jednotlivé linie opevnění mohly průběžně vznikat a zanikat. Nakonec byla postavena mohutná pevnost – součet délek všech linií původní fortiﬁkace dosahoval téměř 3 km. Samotný rozsah nutných zemních prací tak dosvědčuje, jak náročný podnik výstavba obdobného *hradiště představovala a potažmo jak významná byla pozice nad horním tokem Radbuzy, jíž byli dávní obyvatelé česko-bavorského pomezí odhodláni hájit. Přesto se však k lokalitě neváže žádná konkrétní písemná zpráva, takže neznáme ani její dobové jméno. Popis: Do areálu vede cesta po modré turistické značce, která prochází 372 TASNOVICE, okr. Domažlice, Plzeňský kraj dvojicí *předhradí vymezených dvěma liniemi opevnění, jež z východu půlkruhem oddělují vyvýšené opevněné temeno návrší (A) od okolního terénu. První z nich (1) se dnes projevuje jako pouhá, byť výrazná terénní hrana, druhá (2) má již podobu npadného *konvexního útvaru. Navigační bod se nachází mezi dvěma novověkými hřbitovy, těsně pod oválným opevněním temene návrší se sakrální stavbou. V jihozápadní polovině vyvýšeniny, pro niž jsou typické mnohem strmější a nepřístupnější svahy, se s podobnými fortiﬁkačními útvary setkat nelze. Přesto můžeme předpokládat, že terénní hrany zde byly uměle upraveny a doplněny lehčím ohrazením, palisádou. Jaké aktivity se na ploše předhradí odehrávaly, prozatím není možné říci, návštěvník se však při procházce po rozsáhlých plochách nesmí nechat zmást četnými lineárními terénními hranami. Ty totiž nejsou pozůstatkem raně středověkého osídlení či dokonce opevnění, ale vznikly až v novověku jako tzv. agrární terasy – svahové stupně související s oráním půdy. Srdcem areálu byla oválná *akropole o délce asi 150 m, kterou obepínala třetí linie opevnění (3), jejíž pozůstatky jsou dodnes dobře patrné. Bohužel nelze na základě současného stavu znalostí říci cokoliv určitého o vnitřní struktuře a funkcích areálu; snad s výjimkou faktu, že již v období života hradiště zde stál kostelík sv. Vavřince (4), původně patrně tedy románský. Počátky svatostánku, který se dnes prezentuje dílem v raně gotickém a dílem až v barokním hávu, je možno klást o celá desetiletí hlouběji do minulosti. V areálu hradiště se dnes nachází dvojice novověkých hřbitovů. Zvláště starší z nich (5), který se rozprostírá okolo goticko-barokní stavby kostela, vyniká ponurou malebností díky unikátně dochovanému souboru litinových náhrobních křížů, které doposud nepodlehly ani zubu času, ani rukám vandalů. Za návštěvu však stojí i druhý, původně protestantský hřbitov (6), který využívala i česká menšina a na němž se pohřbívá dodnes. Vrcholem drobné memoriální architektury je památník padlým v první světové válce (7), který se tyčí přímo na temeni tasnovického návrší. Necelý kilometr od středu lokality se nachází na jižním okraji Tasnovic *tvrziště (B) s relikty kamenné zástavby a sklepů. Pět kilometrů na západ je možno nalézt na Černém vrchu nad vsí Svržno *výšinné sídliště s doklady osídlení od eneolitu přes dobu bronzovou až po raný středověk. [jh] Literatura: Bašta – Baštová 1991; Břicháček – Metlička 1999, 270; Lutovský 2001. Navigační bod: N 49°34'00.42", E 12°49'28.16" (mezi hřbitovy). Přístup: Z doporučeného místa parkování v Tasnovicích po modré turistické značce na západ až k hradišti. Rizika: Velká část areálu je využívána jako pastviny, na kterých lze najít nejen stáda koní, ale i jaky – a těm je lépe se vyhnout! Okolí: [1] Tasnovice (DO), zaniklá tvrz: N 49°33'59.02", E 12°50'05.99" (0,7 km). [2] Svržno (DO), pravěké a raně středověké výšinné sídliště: N 49°34'22.63", E 12°45'25.19" (5,0 km). Ö Pohled na průchod střední linií valu. Foto M. Beránek, 2013. Ò Starší (katolický) hřbitov při kostele sv. Vavřince s unikátně dochovanými náhrobky z konce 19. a první poloviny 20. století. Foto M. Beránek, 2013. TASNOVICE, okr. Domažlice, Plzeňský kraj 373 TAŠOVICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj Raně středověké hradiště Starý Loket 9.–10. století Význam: Skalní suk nad Ohří představoval již v pravěku významný bod na dálkové komunikaci směřující od západu do nitra Čech. V raném středověku byl patrně centrem osídlení karlovarské pánve. Historie: Území Čech nabízí kvůli příhraničním horám jen málo přirozených přístupů, díky čemuž můžeme v českém pohraničí již od pravěku studovat několik tzv. kontaktních regionů – např. Domažlicko, Labskou průrvu či právě oblast Horního Poohří. Spojuje je několik společných znaků: poloha na dlouhodobě užívané nadregionální komunikaci, relativně příhodné sídelní podmínky v rámci méně úrodných horských a podhorských regionů a pestrý, někdy zcela unikátní vývoj, který odráží kulturní výměnu mezi rozličnými oblastmi. 374 Centrem jednoho z podobných uzlových bodů v kraji Horního Poohří byl žulový masiv v místech, kde Ohře vytéká z úzkého kaňonu mezi Slavkovským lesem a Krušnými horami na jihozápadním okraji Karlových Varů, na samotném západě karlovarské pánve. Lokalitu zkoumali nejprve němečtí vlastivědní badatelé, a krátce po druhé světové válce potom především F. Prošek a A. Knor, kteří zde rozpoznali osídlení ze dvou zcela různých období minulosti lidstva. Nejstarší doklady pobytu člověka, podstatně předcházející raně středověkému *hradišti, představují nálezy z období mezolitu. Z této doby pocházelo zahloubené obydlí s pozoruhodnou kolekcí kamenných nástrojů, jejichž materiál reprezentuje široké spektrum surovin prakticky z celých Čech i sousedních regionů, a dobře tak koresponduje s vysokým komu- Ó Pohled z lokality do kaňonu řeky Ohře, která představovala osu jedné z komunikací směřujících v minulosti do Čech. Strategická úloha tašovického hradiště je ze snímku zřejmá. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality zaměřil J. Hasil; k zobrazení využity podklady F. Prekopa (NPÚ ÚOP Loket). Æ 0,5 km nikačním potenciálem kraje. Původ kamenné suroviny, užívané pro výrobu nástrojů, může být zpravidla velmi přesně geograﬁcky vymezen, což i pro velmi staré periody pravěku umožňuje studovat dálkové kontakty, výměnu a strukturu tehdejší společnosti (vyvázání některých členů komunity ze zemědělské činnosti a jejich specializaci na dobývání, úpravu a distribuci kamenné suroviny). Druhá zjištěná fáze osídlení spadá do raného středověku, rámcově do 9. století. Tehdy byla tato v krajině dominantní poloha opevněna dvojitým pásem dřevohlinité hradby (viz *opevnění dřevohlinité) s *čelní kamennou plentou, který uzavíral areál o rozloze přibližně 2,4 ha. K lokalitě se nevztahuje žádné písemné svědectví. Z obecného historického a geograﬁckého kontextu lze usuzovat, že hradiště mělo střežit západní přístup do karlovarské pánve, pozdější tzv. sedlecké provincie přemyslovského státu, jejíž centra jsou hledána jednak v nedalekém Lokti, a především kdesi na katastru blízkého Sedlce u Karlových Varů. Tam se pravděpodobně nacházelo také mladší hradiště, které v 10.–12. století vystřídalo v úloze regionálního centra hradiště tašovické; patrně jej však bezezbytku zničila těžba kamene, než mohlo být archeologicky rozpoznáno a prozkoumáno. Popis: Plocha tašovického hradiště je dnes dobře dostupná a porostlá jen velmi řídkým smíšeným lesem. Relikty opevnění i vnitřní plocha byly těžce poškozeny novodobou těžbou písku a kamene, cestami, pěšinami i amatérskou archeologickou aktivitou, takže areál je pokryt celou řadou povrchových útvarů, které na první pohled znesnadňují orientaci v terénu. TAŠOVICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj 375 Dobré vodítko pro pochopení situace představuje zpevněná komunikace vedoucí k navigačnímu bodu. Ta totiž přibližně v západovýchodní ose prolamuje nadvakrát vnější *val a kopíruje vnitřní linii opevnění. Hradiště se pravděpodobně členilo na *akropoli a *přehradí. Akropole leží v jižní části areálu, v okolí výrazného skalního útvaru situovaného nad řekou. Návštěvník se zde nesmí nechat zmást velmi rozdílným dochováním vnitřního opevnění. To je ve východní linii zcela zničeno novověkým lomem (1); ve střední partii (2), která z jihu kopíruje průběh současné cesty, výška reliktů sice dosahuje bezmála 2 m nad okolním terénem, místy je ale opevnění zcela rozvezeno kvůli někdejším archeologickým sondám, a jinde je dokonce přerušeno zahloubenými těžebními objekty. Přesto je situace v terénu po několika minutách pozorování stále viditelná a srozumitelná. Mnohem lépe je možno identiﬁkovat západní linii opevnění (3), která si uchovala charakter liniového vyvýšeného útvaru a bez výrazných narušení se dochovala v délce necelých 200 m. Viditelnost vnější linie opevnění (4) do značné míry závisí na vegetační sezóně, neboť pozůstatky této hradby zdaleka nedosahují tak výrazné výšky jako na jiných lokalitách (např. ÒPraha-Vinoř, ÒPraha-Královice či ÒTasnovice). Průměrně 0,5 m vysoký relikt opevnění tak může být zcela překryt travnatým a křovinatým porostem. Nejlépe je možno rozpoznat vnější val severně od navigačního bodu, a poté lze již sledovat jeho průběh dále až k oběma místům, kde jej přerušila příjezdová cesta. Pozornost zasluhuje i výrazná kruhová sníženina (5) s půlkruhovým výběžkem v jihovýchodní části vnitřního opevněného areálu, nedaleko od hrany zprudka spadající k Ohři. Snad představuje pozůstatek drobné sakrální stavby, která se podle skici lokality z 19. století měla v tomto prostoru nacházet; její spojení s raně středověkou sídelní fází je však pouze hypotetické. Žulové temeno akropole (6) skýtá nádherný výhled do okolní krajiny. [jh] Literatura: Knor 1951; Prošek 1951; Čtverák a kol. 2003; Kos 2013. Navigační bod: N 50°12'42.61", E 12°48'27.54" (severozápadní část hradiště). Přístup: Parkovat lze přímo v areálu hradiště ve Slovanské ulici. Rizika: Lokalitu je lepší navštívit kvůli viditelnosti reliktů v době nižší vegetační aktivity. Prudký skalní sráz v jižní části areálu vyžaduje bedlivý dozor nad dětmi, příp. venčenými zvířaty. Okolí: [1] Loket (SO), hrad: N 50°11'13.50", E 12°45'14.87" (4,7 km). [2] Třídomí (SO), ruiny kostela sv. Mikuláše: N 50°08'49.31", E 12°43'47.46" (9,1 km). [3] Třídomí (SO), hora a rozhledna Krudum: N 50°08'15.16", E 12°43'45.49" (10,0 km). [4] ÒČistá u Rovné (SO), důl Jeroným a zaniklé město Lauterbach (14,0 km). [5] Bečov nad Teplou (KV), hrad Bečov: N 50°05'10.59", E 12°50'21.60" (14,1 km). Ñ Relativně dobře dochovaná jihozápadní partie valu. Foto Z. Kačerová, 2014. 376 TAŠOVICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj TETÍN U BEROUNA, okr. Beroun, Středočeský kraj Jeskyně Koda Pravěk až novověk Význam: Jedna z nejlépe přístupných jeskyní Českého krasu, ze které pochází velké množství archeologických nálezů. Historie: Skalní prostory, ať už jeskyně, převisy nebo propasti, bývaly člověkem osidlovány od paleolitu až po novověk. Byly využívány k dlouhodobějšímu sídlení i jako krátkodobá nouzová obydlí. Jeskyně, propasti i skalní podzemí mohly také sloužit k pohřbívání a při kultovních obřadech (v Českém krasu dokládají podobné aktivity např. nálezy lidských kostí z různých období ve skalní svatyni na vrchu Bacín nebo v Hájkově jeskyni u Srbska). Využití skalních prostor bylo obvyklé především v období mladého a pozdního paleolitu a mezolitu; ani s příchodem zemědělství však zájem o jeskyně nijak neklesl. Je třeba si Æ 3,0 km (3,5 km) ale uvědomit, že množství archeologických dokladů ze zemědělského pravěku může být výrazně ovlivněno nástupem keramiky – od tohoto období bylo totiž mnohem pravděpodobnější, že se stopy po osídlení dochovají a bude možné je identiﬁkovat. Jeskyně byly užívány i v následujících obdobích, i když jejich obliba kolísala. Větší zájem o tyto prostory se projevil opět v mladší době bronzové, z níž evidujeme velké množství nalezišť. Další vlna intenzivního využívání nastala až v raném středověku a pokračovala i ve vrcholném středověku a v novověku. Nálezy z posledních dvou jmenovaných období jsou známy z téměř každé jeskyně v Českém krasu. Do jeskyní se většinou lidé uchylovali v období válek a nepokojů, často sloužily jako nouzová obydlí, k uschování majetku a cenností nebo k ustájení dobytka. Dodnes jsou některé z nich Ó Vchod do jeskyně Koda a plošinka před ní. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality M. Langová. 377 nádob, jejichž styl je pro český pravěk neobvyklý. Nejbližší analogie k nim je možné najít až na jižním okraji Alp v okolí jezera Lago di Ledro, kde je podobná keramika *datována na přelom starší a střední doby bronzové. Pokud popustíme uzdu fantazii, můžeme si zde nad údolím Berounky, kudy jistě vedla už tehdy komunikace z české kotliny na jihozápad, představit dočasný příbytek výpravy cizích obchodníků. Dnes už bohužel nelze velkou část nálezů a dokumentace z výzkumů Kody dohledat, a tak jsou mnohá starší zjištění neověřitelná. Není ani vyloučeno, že nálezy, které jsou v muzeích evidovány pod názvem Koda, pocházejí ve skutečnosti z několika různých lokalit. využívány třeba jako skladiště nebo sklepy. Jeskyně v Českém krasu vznikaly v zaplavených prostorách pod hladinou spodní vody, ale vzhledem ke geologické rozmanitosti této oblasti zde nebyly vhodné podmínky ke vzniku větších krasových soustav. V Českém krasu se nachází přes 600 jeskyní a z více než 70 z nich pocházejí archeologické nálezy. První objevil již v r. 1879 J. Richlý v jeskyni Turské maštale u Tetína. Nejintenzivněji pak byly jeskyně Českého krasu zkoumány ve 20. letech 20. století. Jeskyně Koda (dříve také Capuš, Capouch, Kodská jeskyně nebo Jeskyně nad Kodou) je jednou z nejnavštěvovanějších jeskyní Českého krasu, hned po Koněpruských jeskyních. *Archeologický výzkum Kody začal počátkem 20. let J. Axamit 378 a během následujících dvaceti let se zde vystřídala řada předních českých archeologů – J. A. Jíra, J. Petrbok, F. Prošek nebo J. *Böhm. Nejstarší osídlení jeskyně spadá do středního a mladého paleolitu; nejvíce nálezů z Kody pochází z neolitu a eneolitu, konkrétně z kultury s lineární keramikou a z jordanovské kultury (srov. *archeologická kultura). Těmto obdobím patří nejen zde nalezená ohniště, tisíce keramických zlomků, kamenné a kostěné nástroje, ale i *kulturní vrstva, která dokládá dlouhodobé nebo opakované osídlení. Další využití jeskyně je doloženo pro dobu bronzovou, laténskou a středověk. Nálezy byly rozloženy v prostoru celé jeskyně, ale největší koncentrace *artefaktů se nacházela v její vstupní části. Ve vnitřním prostoru jeskyně bylo nalezeno i několik keramických TETÍN U BEROUNA, okr. Beroun, Středočeský kraj Popis: Jeskyně Koda leží na pravém břehu Berounky v horní části Kodské rokle. Je to nečleněná tunelovitá chodba o délce 17 m a šířce 5 m; vchod do ní je orientován na severovýchod. Kromě malé plošinky před vstupem, která patrně vznikla zřícením přední části jeskyně, se všude kolem nachází poměrně strmý svah a nebýt stromů, byl by z ní pěkný rozhled do kraje. Jeskyně tak představuje jak svými rozměry, tak umístěním jedno z nejpříhodnějších míst k osídlení v Českém krasu. Uvnitř jeskyně jsou na stěnách velmi zdařilé (moderní) napodobeniny paleolitických maleb z jeskyní ve Francii a Španělsku; ze střední Evropy ovšem tento druh pravěkého umění vůbec neznáme. V okolí je možné navštívit několik dalších jeskyní, ze kterých pocházejí archeologické nálezy. Jsou to např. jeskyně Martina, Koněpruské jeskyně nebo mnohé další. Kromě Koněpruských jeskyní neleží však žádná z nich na značené cestě a přístup do nich je často dosti obtížný. [ml] Literatura: Fridrich – Sklenář 1976; Vencl 1978; Sklenář – Matoušek 1994; Matoušek a kol. 2005; Peša 2006. Navigační bod: N 49°55'42.50", E 14°07'12.66" (u jeskyně Koda). Přístup: Z doporučeného místa parkování na silnici z Korna do Tobolky po modré turistické značce směrem na Tetín k rozcestníku „Kodská jeskyně“. Parkovat lze též na západním okraji osady Koda, odkud vede cesta na lokalitu po žluté turistické značce k prameni Koda a odtud doleva po lesní cestě, která se připojuje na modrou turistickou značku směrem na jihovýchod k jeskyni. Rizika: Při sněhu a náledí může být přístupová pěšina k jeskyni jen obtížně schůdná. Okolí: [1] Tetín u Berouna (BE), jeskyně Martina: N 49°56'32.43", E 14°06'34.17" (1,7 km). [6] Koněprusy (BE), Koněpruské jeskyně: N 49°54'57.59", E 14°04'06.13" (4,1 km). [7] ÒTmaň (BE), pravěké hradiště Kotýz a jeskyně s paleolitickým osídlením (5,5 km). Ó Fotografie jeskyně v době výzkumu J. Böhma v r. 1924. Archiv ARÚP, FT-807. Ô Podélný a příčný profil jeskyně Koda. Podle Fridrich – Sklenář 1976. [2] Hostim u Berouna (BE), hradiště Kozel: N 49°57'04.13", E 14°07'38.42" (2,4 km). [3] Tetín u Berouna (BE), hrad Tetín: N 49°57'00.70", E 14°06'23.70" (2,5 km). [4] Tetín u Berouna (BE), raně středověké hradiště Tetín: N 49°56'56.95", E 14°06'09.78" (2,6 km). [5] Vinařice u Suchomast (BE), kultovní areál doby halštatské na vrchu Bacín: N 49°53'48.01", E 14°06'11.63" (3,9 km). B A 0 5m 352 m A B 351 m 350 m TETÍN U BEROUNA, okr. Beroun, Středočeský kraj 379 TMAŇ, okr. Beroun, Středočeský kraj Pravěké hradiště Kotýz a blízké jeskyně s paleolitickým osídlením 13000–10000 př. Kr., 800–500 př. Kr., 9. století Význam: Pravěké hradiště v malebné krajině Českého krasu; nejznámější jeskynní komplex s archeologickými nálezy v Čechách. Historie: *Hradišti Kotýz byl v 19. století přičítán velký historický význam. Jeho neslovansky znějící jméno budilo pozornost romanticky orientovaných badatelů a historických nadšenců, kteří jej ztotožňovali s keltskou bohyní Kotys (galskou Eponou), vyobrazovanou zpravidla na koni. Tyto domněnky zdánlivě podporoval i název celého skalního masivu „Zlatý kůň“, který také inspiroval dnešní logo Koněpruských jeskyní – keltskou minci s jezdkyní. Pod vlivem podobných romantických představ byl z oblasti Zlatého koně přivezen jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze, a proto je vrch Kotýz vyobrazen ve své původní 380 podobě ve foyer první galerie. Název Kotýz však s dobou laténskou, spojovanou s keltským etnikem, nejspíše vůbec nesouvisí – začal se používat až v 19. století a do té doby byla lokalita známa pod německým názvem Tugberg. První *archeologické výzkumy na Kotýzu proběhly už ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století. Stopy osídlení vrchu pocházejí z doby bronzové, doby halštatské a raného středověku (9. století). Lepšímu dochování archeologických struktur zabránila eroze vrcholové plošiny, která odnesla většinu povrchových vrstev; známy jsou tak spíše ojedinělé nálezy keramiky, patřící jednotlivým obdobím osídlení z pravěku a raného středověku. Dochované opevnění nebylo dosud podrobeno archeologickému výzkumu, a proto zatím nelze určit, v jakém období byl areál ohrazen. Ó Skalní útvar Axamitova brána. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality A. Danielisová. Æ 5,0 km Od 20. let minulého století zkoumali archeologové také jeskyně na skalnatých srázech Kotýzu, v nichž byly nalezeny unikátní doklady z období mladšího paleolitu, neolitu, eneolitu, doby bronzové a železné. Popis: Vrcholová planina vrchu Kotýz dosahuje nadmořské výšky 360–412 m. Hradiště se nachází zhruba kilometr od obce Koněprusy, v západní polovině hřbetu zvaného Zlatý kůň, na jehož druhé straně jsou známé Koněpruské jeskyně, nejrozsáhlejší a nejznámější jeskynní komplex Českého krasu. Až do konce druhé světové války se v okolí Kotýzu rozkládaly pastviny pro dobytek, dnes je lokalita zalesněna nepůvodními druhy dřevin. Velmi ji poznamenala také těžba vápence, která částečně narušila nejpřístupněj- ší jižní svah. Největší krajinné změny souvisejí s dnešním provozem Velkolomu Čertovy schody. Obvodové opevnění hradiště nebylo postaveno na jižní a západní straně, kde ční strmé vápencové skály, vymodelované Suchomastským potokem. Na severu je fortiﬁkace kvůli skalním srázům také spíše symbolická a probíhá po vrcholu hřbetu. *Valy vypadají jako nasypané z volných kamenů a místy jsou v terénu hůře znatelné. Vstup do hradiště (A) je patrný na východě, přičemž jej chrání dva příčné valy, oddělující západní část masivu od zbytku hřbetu Zlatého koně. Na této straně jsou valy nejlépe viditelné. Jejich dochovaná výška přesahuje 2 m u vnitřního a 1 m u vnějšího valu, šířka je 5–7 m, respektive 4–5 m. Vnitřní val byl podle zřetelného napojení začleněn do areálu až později. Opevněná plocha dosahuje asi 5 ha, hradiště tedy patří spíše k menším. Dochovaná délka opevnění činí 430 m u vnějšího a 110 m u vnitřního valu. Na nejsevernějším okraji plošiny se nachází jeskyně s propadlým stropem, která vytvořila pozoruhodný krasový útvar známý pod názvem Zlatá nebo Axamitova brána (na počest archeologa J. Axamita, který zde ve 20. letech prováděl výzkumy). Jde o torzo jeskyně nebo o skalní puklinu, ze které zbyl po propadu stropu pouze skalní most. Pod ním lze projít na dno propasti a dále do nitra skalního masivu Zlatého koně. Během výzkumů zde byl (byť možná v druhotné poloze) nalezen archeologický materiál z doby halštatské. Na jihovýchodní straně skalnatých srázů Kotýzu se nachází výrazný por- TMAŇ, okr. Beroun, Středočeský kraj 381 kynního medvěda, koně, tura, soba a jelena. Mohlo jít o původní hrob uložený do skalního komína a vybavený kostěnými a kamennými nástroji. Zvířecí kosti z okolí tak mohly sloužit jako přídavné obětiny zemřelé, nebo se jednalo o uhynulá zvířata, jejichž kosti se propadly do nitra jeskyně. V horním patře Koněpruských jeskyní byla v jedné z chodeb prozkoumána plně vybavená penězokazecká dílna z 15. století, ve které byly raženy pražské haléře. [ad] Literatura: Jelínek 1881; Axamit 1927; Sklenář 1975; Stolz – Matoušek 2006. Navigační bod: N 49°54'58.14", E 14°02'54.41" (střed hradiště Kotýz). tál Děravé jeskyně, spíše jen hlubšího výklenku o rozměrech 7 × 3 m. Její název se odvozuje od otvoru, resp. krátkého skalního komínu ve stropě. Jeskyni zkoumal ve 20. letech opět J. Axamit a poté v 50. letech F. Prošek. Osídlena byla poprvé v mladším paleolitu (přesněji magdalénienu), z nějž pochází unikátní nález břidlicové destičky s rytinou kozorožce. Podobných destiček se na lokalitě našlo více a asi dvacet z nich neslo známky rytí. S paleolitickým osídlením jeskyně souvisela také dvě zahloubená ohniště a nízká zídka z menších kamenů u vchodu, možná součást přístřešku. Další doklady užití daného místa pocházejí z neolitu, doby halštatské, středověku a novověku. Východně od Děravé jeskyně v poloze V Pekle je situována jeskyně Tří volů, ze které dnes zbyl jen malý 382 TMAŇ, okr. Beroun, Středočeský kraj skalní oblouk a další malé skalní pukliny. V nich byly zachyceny stopy osídlení (nebo občasného využití) z pozdního paleolitu, neolitu, eneolitu a doby bronzové. Ve skalách nad lomem Čertovy schody prozkoumalo v 80. letech berounské muzeum další jeskyni, zvanou Dolní. Podobně jako u předchozích se její využívání *datuje do neolitu, eneolitu a doby laténské. Sousední komplex podzemních dómů a chodeb Koněpruských jeskyní dosahuje až 2 km a rozkládá se celkem ve třech patrech o celkové hloubce 70 m. I odsud pocházejí archeologické nálezy, především lidské a zvířecí pozůstatky z období magdalénienu. V tzv. Proškově dómu ve středním patře jeskynního komplexu pod krasovým komínem byly v suti objeveny kosti dospělé ženy, kamenné a kostěné nástroje a kosti hyeny, jes- Přístup: Z parkoviště u Koněpruských jeskyní po žluté turistické značce přes rozcestník „Koněpruské jeskyně“ k rozcestníku „Jelínkův most“ na hradišti Kotýz. Rizika: Hradiště je přístupné celý rok, ale v zimních měsících může být terén namrzlý, v jarních a podzimních zase blátivý a kluzký. Okolí: [1] Koněprusy (BE), Koněpruské jeskyně: N 49°54'57.59", E 14°04'06.13" (1,5 km). [2] Vinařice u Suchomast (BE), kultovní areál doby halštatské na vrchu Bacín: N 49°53'48.01", E 14°06'11.63" (4,5 km). [3] Tetín u Berouna (BE), jeskyně Martina: N 49°56'32.43", E 14°06'34.17" (5,3 km). [4] Tetín u Berouna (BE), raně středověké hradiště Tetín: N 49°56'56.95", E 14°06'09.78" (5,4 km). [5] Tetín u Berouna (BE), hrad Tetín: N 49°57'00.70", E 14°06'23.70" (5,7 km). [6] ÒTetín u Berouna (BE), jeskyně Koda, využívaná od paleolitu do novověku (5,5 km). [7] Hostim u Berouna (BE), hradiště Kozel: N 49°57'04.13", E 14°07'38.42" (6,9 km). Ó Pohled na hradiště Kotýz od západu. Podle www_Tmaň 2. Ö Rytina kozorožce z Děravé jeskyně z období mladšího paleolitu (magdalénienu). Podle Matoušek a kol. 2005. Ò Val hradiště Kotýz zevnitř areálu. Foto Z. Kačerová, 2014. Ñ Děravá jeskyně. Podle www_Tmaň 1. Ñ TMAŇ, okr. Beroun, Středočeský kraj 383 TŘEBEL a okolí, okr. Tachov, Plzeňský kraj Bojiště u Třebele 1647 Význam: Místo střetu švédské a císařské armády r. 1647. Terénní relikty je možné porovnat s dobovým vyobrazením bitvy. Historie: V srpnu r. 1647 se po dobytí Chebu a Kynžvartu vydala švédská armáda přibližně dvaceti tisíc mužů pod vedením C. G. Wrangela dále do českého vnitrozemí. Armáda císaře Ferdinanda III. Habsburského o síle asi dvaceti čtyř tisíc mužů, kterou vedl P. Melander, se rozhodla švédský postup zastavit na linii údolí Kosího potoka, nedaleko vsi a *hradu Třebel. O střetu máme velmi dobré zprávy díky významnému dobovému publicistickému dílu Theatrum Europaeum, které ve svém 6. svazku obsahuje dvě topograﬁ cky přesná graﬁcká zobrazení (tzv. veduty) bojiště a bitvy s bohatým doprovodným popisem. 384 Po rozložení obou táborů a vybudování polního *opevnění probíhalo několikadenní vzájemné ostřelování dělostřelectvem. Švédům se již před bitvou podařilo obsadit hrad Třebel a nějakou dobu zde vzdorovat císařské armádě. Po útoku císařských však hrad padl a armáda se mohla připravit na rozhodující střet. Svou šanci císařští vycítili ve středu 21. srpna, kdy dostali od špehů informaci, že na druhý den má velká část Švédů opustit tábor, aby doplnili zásoby. Ve čtvrtek brzy před svítáním proto císařští skryli svých 9000 jezdců a několik tisíc mušketýrů v údolí dělící oba tábory. Útok přišel v jednu hodinu odpoledne, kdy se na švédské straně střídaly stráže. Jenže Švédové si včas povšimli neobvyklé situace v císařském táboře, a povedlo se jim tak nasadit téměř celou svou sílu pro odražení útoku. I přes tento nezdar se Ó Opevnění švédské dělostřelecké baterie na Hrotku (H). V zářezech valu byla umístěna jednotlivá děla. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality zaměřil a podle Matoušek 2006 zpracoval D. Novák. Æ 35,0 km císařským podařilo uštědřit švédské straně citelné ztráty, zejména mezi důstojnictvem. Po příchodu švédských posil byla ovšem císařská armáda nucena se stáhnout. Celý střet trval přibližně dvě hodiny a počet mrtvých odhadujeme na několik stovek. Dva týdny po bitvě švédská armáda kvůli potížím se zásobováním ustoupila ze svých pozic. Přesto, že se později podařilo maršálu Wrangelovi porazit Melanderovu armádu u Teplé a proniknout dále na Žatecko, musel v říjnu v důsledku politických změn v Bavorsku rozkázat k ústupu. Celé švédské tažení do Čech tak skončilo katastrofálním nezdarem. Díky dobovému vyobrazení bitvy na vedutách jsme dnes schopni v terénu rozpoznat celou řadu reliktů zaniklých polních fortiﬁkací a přesně je ztotožnit s konkrétními objekty. Ač byly plány do jisté míry idealizované a doplněné o čistě estetické prvky (např. postavy vojáků v táboře, dým vycházející z děl apod.), jejich výpovědní hodnota zůstává velmi vysoká. Tvůrcem vedut byl snad jeden z inženýrů švédské armády (švédská strana bojiště je zobrazena výrazně podrobněji). Jednotlivé relikty jsou dnes nespojitě rozmístěny po rozsáhlé ploše a vyvstávají z krajiny jako drobné střípky válečných událostí. Systematickým průzkumem bojiště, vyhodnocením dostupných obrazových pramenů a zasazením událostí třicetileté války do vývoje krajiny se od r. 1988 zabývá V. Matoušek se studenty FHS UK Praha. Výsledky tohoto ojedinělého výzkumu jsou dnes k dispozici v rozsáhlé monograﬁi. Popis: Jádro bojiště se rozkládalo na ploše přibližně 50 km2 a jednotlivé tábory ležely po obou stranách údolí Kosího potoka v okolí obcí Týnec, Řešanov, Zliv, Svahy (postavení Švédů), Třebel a Olbramov (opevnění císařské strany). Vzhledem k dobové armádní doktríně bylo základem každého tábora polní opevnění sestávající ze systému *bastionů, kurtin (tj. *valů mezi bastiony) a před nimi předsazených příkopů. Typické provedení této opevňovací techniky je patrné u švédského tábora, u nějž pozorujeme v pravidelném sledu po 200–250 m rozložené bastiony propojené liniemi kurtin. Císařská armáda spoléhala na starší stavební systémy, u nichž se mezi kurtiny vkládaly ve větších rozestupech *reduty, uzavřené ze všech stran. Důležité strategické body v okolí obou táborů byly zajištěny samostatnými redutami – předsunutými pevnůstkami s pěší a dělostřeleckou posádkou. Pro jejich umístění se využívalo příhodného terénu, který sám o sobě přinášel výhodu nad nepřítelem. Statické opevnění mohly doplňovat jízdní hlídky, čehož využívali především Švédové. Z původních četných fortiﬁkačních prvků zbývají dnes jen fragmenty, identiﬁkované často v těžko přístupných houštinách na okraji lesů a ve strategických polohách na místech terénních zlomů. Necelý kilometr jihovýchodně od obce Svahy se nalézá výrazný čtvercový objekt (A) o straně asi 25 m opevněný příkopem a valem. Jedná se o císařskou redutu, vzdálenou vzdušnou čarou přibližně 500 m od třebelského hradu (B), ležícího přímo naproti přes údolí. Vstup do objektu reprezentuje dvoumetrové přerušení valu na severovýchodní straně. Původní hloubka příkopu dosahovala max. 110 cm a šířka 170–280 cm. Valy byly navršeny ze zeminy vytěže- né z příkopů a z materiálu vzniklého zahloubením vnitřní plochy o 30 cm. Ve směru střelby (k západu) byly valy opatřeny vnitřní střeleckou lavicí. Na jejich koruně stávaly proutěné koše (tzv. gabiony) vyplněné zeminou a kameny, které zajišťovaly lepší ochranu střelcům. Z těch zbyla pouze písčitá vrstva na valu a fragmenty zuhelnatělého proutí. Mimo jiné zde byly objeveny součásti mušket, dělové koule a užitková keramika. Mezi vojenské kratochvíle bezesporu patřilo kouření, což dokazuje nález sedmi keramických dýmek. Ve vzdálenosti 1 km jihovýchodním směrem od dnešní obce Otín je zachována obdobná reduta (C), tentokrát švédská, o rozměrech 31 × 26 m. Střelecká lavice je zde nahrazena mělkým zahloubením u paty valu, které usnadňovalo krytí. Další švédskou redutu (D) najdeme u Křínova, na malém ostrohu nad cestou spojující obec s údolím Kosího potoka. Tato nebyla chráněna příkopem a její val (o původní výšce 140–150 cm) měl pevnější konstrukci, postavenou za užití kamene, hlíny a dřevěných prvků. Rekonstrukce typické reduty (E) stavěná dobovými postupy je dnes prezentována nedaleko obce Olbramov. Jako vzor posloužila popisovaná reduta u Svahů a na rekonstrukci pracovalo 23 osob 23 hodiny. Na okraji lesa 500 m západně od obce Zliv najdeme pozůstatky jihovýchodního nároží (F) švédského základního tábora. Jde o bastion, ve tvaru dvou široce rozevřených ostrých výběžků, a kurtinu, tvořenou příkopem v délce 85 m (hlubokým asi 70 cm a širokým 250 cm) a souběžným nízkým valem (o výšce asi 130 cm), opět doplněným o střelecké lavice a gabiony. Severozápadně TŘEBEL A OKOLÍ, okr. Tachov, Plzeňský kraj 385 386 TŘEBEL A OKOLÍ, okr. Tachov, Plzeňský kraj Ó Veduta s vyobrazením bitvy ke dni 16. srpna 1647. Písmeny jsou označeny objekty dosud patrné v terénu (viz text). Podle knihy Theatrum Europaeum VI. (Strahovská knihovna), digitalizace a úprava D. Klein, E. Čepeláková, 2014. 70 130 4 B 5 3 100 150 6 80 2 1 230 cm 35 5 Ò Objekty bojiště u Třebele. A: Zjednodušená dokumentace řezu opevněním švédského tábora; B: ideální rekonstrukce původního opevnění a jeho zákládní složky. 1: Příkop; 2: berma (plošina mezi příkopem a hradbou); 3: val; 4: nástavba valu; 5: střelecká lavice; 6: místo těžby materiálu. Podle Matoušek 2006 (upraveno). A 170 TŘEBEL A OKOLÍ, okr. Tachov, Plzeňský kraj 387 Navigační bod: N 49°50'35.80", E 12°51'27.85" (rekonstrukce reduty, E); N 49°50'03.28", E 12°50'33.23" (východně od valu I); N 49°49'09.57", E 12°50'19.91" (hrad Třebel, B); N 49°49'17.78", E 12°49'55.26" (střed reduty A); N 49°49'51.76", E 12°47'43.38" (nároží tábora, F); N 49°50'32.85", E 12°48'00.28" (střed areálu H); N 49°50'43.30", E 12°47'30.81" (severně od valu G); N 49°51'07.94", E 12°48'21.98" (střed reduty C); N 49°51'17.40", E 12°49'06.83" (střed reduty D). od Řešanova tvoří příkop a val jednoduchou lomenou linii (G) o délce 70 m a vymezují švédské ležení ze severní strany. V jižní části vrcholu Hrotek se rozkládá švédská dělostřelecká baterie (H) chránící předpolí tábora. Její půlkruhová plocha o průměru 25–33 m je ohrazena mohutným, dosud 330–350 cm vysokým valem, jehož součástí jsou sníženiny v místech, kde stála čtyři děla, kontrolující z této vyvýšené pozice okolní krajinu. Kužel ve střední partii plochy je přírodního původu. Poslední identiﬁkovanou fortiﬁkací je císařská dělostřelecká baterie u Olbramova. Kilometr jihozápadně od obce se v lese na východní hraně údolí Kosího potoka nachází 20 m dlouhý nízký val (I), původně snad opět opatřený gabiony, který doprovází předsazený mělký příkop. Opevnění chránilo baterii dvou děl, namířenou směrem přes údolí na švédské pozice. [dn] Literatura: Rožmberský 1992; Matoušek 2006. Přístup: Rozsah lokality neumožňuje souvislou pěší obchůzku všech jejích částí. Nejlépe jich lze dosáhnout postupným zastavením v obcích Olbramov, Třebel, Zliv, Boudy a Křínov. Rizika: Žádná. Okolí: [1] Třebel (TC), pravěké hradiště na ostrožně pod Vlčí horou: N 49°48'55.93", E 12°51'46.05" (2,3 km). [2] Třebel (TC), zřícenina hradu Volfštejn: N 49°48'24.58", E 12°52'03.50" (3,1 km). [3] Pavlovice nad Mží (TC), zaniklá továrna Josefova Huť: N 49°49'27.12", E 12°47'11.77" (3,3 km). [4] Vítovice u Pavlovic (TC), obec Vítovice (Wiedowitz), zaniklá po r. 1960: N 49°48'17.89", E 12°46'28.91" (4,5 km). [5] Černošín (TC), tvrz Lhota: N 49°49'55.55", E 12°54'26.73" (5,6 km). 388 TŘEBEL A OKOLÍ, okr. Tachov, Plzeňský kraj TŘEBOVĚTICE, okr. Jičín, Královéhradecký kraj Pravěký rondel 4900–4200 př. Kr.? Význam: Jediný rondel v Čechách zachovaný v podobě reliéfních útvarů. Historie: Kruhové ohrazení u Třebovětic představuje unikátní archeologickou památku, i když jej zatím s jistotou nedokážeme chronologicky a funkčně zařadit. V zásadě existují dvě možné interpretace této lokality: buď jde o unikátně zachovaný *rondel z období mladého neolitu, nebo o nový typ areálu (svatyni?) z doby laténské. Mohou platit i obě možnosti zároveň, neboť neolitické valové ohrazení mohlo být druhotně využito v době laténské. Terénní relikty areálu tvoří soustava kruhových *valů a příkopů. Jak ukázala malá sondáž v 60. letech 20. století, konstrukce valu byla pravděpodobně hliněná – z nasypané hlíny zpevněné vodorovně kladenou tyčovinou. Nedávno provedené Æ 1,0 km *geofyzikální měření nezjistilo žádné stopy po vnitřní zástavbě. Svým kruhovým tvarem, velikostí a čtyřmi vstupy orientovanými podle světových stran připomíná památka neolitické rondely; od všech známých případů na našem území i ve střední Evropě se však liší jednoznačně zachovaným valem (na ostatních lokalitách jsou u rondelů doloženy pouze hluboké příkopy). O přítomnosti valů kolem neolitických rondelů se stále diskutuje. Výjimečnost třebovětického případu může být způsobena náhodou, totiž umístěním lokality v zalesněné oblasti s relativně vyšší nadmořskou výškou (360–370 m). Ostatní rondely se zpravidla vážou na centrální sídelní oblasti s intenzivním zemědělstvím, v nichž mohla případné valy dávno zničit orba. V areálu byl náhodně objeven neolitický kamenný sekeromlat a v okolí lokality se nacházejí místa Ó Panoramatický pohled na pravěký areál v Třebověticích. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality vytvořila podle LLS snímku A. Danielisová. 389 Ò LLS snímek (model lokálního reliéfu) areálu s několikanásobnými valy a příkopy. Data ČÚZK Praha; zpracovala A. Danielisová 2014. těžby kamenné suroviny, která se v neolitu využívala na výrobu nástrojů. Pokud by objekt skutečně patřil do období neolitu, mělo by to zásadní význam pro pochopení funkce rondelů. Uvažuje se, že šlo o shromaždiště, svatyně, astronomické observatoře či dokonce hřiště určená k rituálním soutěžím a představením. Je takřka jisté, že nesloužily jako obranná opevnění, čemuž by zcela odpovídal i fakt, že valy jsou situovány na vnější, nikoliv vnitřní straně příkopů. Podobný 390 princip je doložen u řady kruhových areálů typu henge v Británii (viz *rondel). Umísťování valů vně příkopů navozuje dojem, že mohlo jít o určitý typ rituálních areálů či jevišť neboli amﬁteátrů, ohrazených valy a někdy ještě navíc palisádami (některé studie poukazují na dobrou akustiku v takto vybudovaných objektech). Alternativní možnost *datování areálu se opírá o nález vrstvy s laténskou keramikou, zachycené již zmíněným *archeologickým výzkumem. Vrstva sice dokládá aktivity z tohoto TŘEBOVĚTICE, okr. Jičín, Královéhradecký kraj období, jelikož ovšem překrývala patu valu, může být přibližně stejného stáří jako val, ale i podstatně mladší. Není vyloučeno, že v době laténské byl využit již existující starší útvar, který musel být v terénu patrný ještě mnohem lépe než dnes. Nápadné starší terénní relikty se v pravěku znovu užívaly (ať už k obdobným, nebo jiným účelům než dříve) poměrně často. V daném případě odpovídá poloha lokality a její charakter např. tzv. *Viereckschanzím nebo některým laténským areálům kruhového tvaru v dnešním Německu. ny nevýrazné příkopy o šířce asi 4 m na vnitřní straně valů, resp. mezi nimi. Současný stav památky výrazně ovlivnily druhotné zásahy a letitá eroze. Rondel bezprostředně míjí *úvozová cesta středověkého stáří, což nasvědčuje tomu, že musel být ve středověku na povrchu jasně patrný. [ad] Literatura: Mangel 1999; Květina a kol. 2009; Řídký 2011; Kovárník – Mangel 2013. Navigační bod: N 50°21'12.69", E 15°43'00.07" (vstup od východu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na severozápadním okraji obce Skála na jih po neznačené cestě až k asfaltové silnici a z ní se ihned odpojit na polní cestu dále na jih. Rondel se nachází na začátku lesa, po pravé straně cesty. Rizika: Nepříjemný bodavý hmyz (ovádi) v letních měsících. Popis: Lokalita leží v oblasti středního toku Bystřice v severovýchodních Čechách. Ze severu je vymezena hřebenem Vřešťovského chlumu, na jihu na ni navazuje v minulosti hustě osídlený hradecký sídelní region. Oblast představuje nejsevernější výběžek pravěkého osídlení v dané části Čech. Areál má nepravidelně kruhový půdorys o rozměrech zhruba 86 × 75 m. Tvoří jej několik koncentrických valů, širokých asi 6–8 metrů a poměrně nízkých. Zdá se, že valy byly původně přerušeny zhruba ve směru hlavních světových stran čtyřmi vchody. To je jeden z charakteristických znaků rondelů, neboť takto orientované vstupy mohly být použity třeba k pozorování astronomických jevů (např. východu slunce při slunovratu či rovnodennosti). Pravděpodobné vstupy jsou tvořeny jen jednoduchými mezerami ve valech, příp. i příkopech. Severní vchod je asi 5 m široký, východní kolem 4 m, jižní přes 6 m a západní znovu asi 4 m. V terénu jsou také zachová- Okolí: [1] Třebovětice (JC), mohylník Jeřice z mladší doby bronzové: N 50°20'58.29", E 15°42'26.69" (1,3 km). [2] Velký Vřešťov (TU), zřícenina hradu: N 50°21'22.56", E 15°45'13.36" (2,5 km). [3] Chlum u Hradce Králové (HK), bojiště bitvy u Chlumu r. 1866: N 50°16'44.71", E 15°44'34.09" (9,0 km). TŘEBOVĚTICE, okr. Jičín, Královéhradecký kraj 391 TŘEBSKO, okr. Příbram, Středočeský kraj Čtyřúhelníková valová ohrazení doby laténské 200–50 př. Kr. Význam: Dvě lokality typu Viereckschanze na jednom katastru; jediný dochovaný případ takového seskupení v Čechách. Historie: Dvě čtyřúhelníková valová ohrazení (tzv. *Viereckschanzen) u Třebska považovalo starší bádání a lokální tradice za polní *opevnění z třicetileté války – tzv. švédské šance. V okolí ale není historickými prameny přítomnost švédských (ani jiných) vojsk zaznamenána; naproti tomu jsou některé rysy objektů charakteristické pro pravěké období, konkrétně dobu laténskou. Jde např. o tvar půdorysu, nepřerušený příkop po celém obvodu, orientaci vchodu, rozměry areálu, převýšená nároží, konstrukci *valů a v neposlední řadě také polohu v krajině. Nedávno provedené *geofyzikální měření a povrchový *archeologický průzkum, při němž byly zachyceny 392 nálezy z doby laténské i doklady typické vnitřní zástavby valových ohrazení, laténské stáří potvrdily. I když archeologové dnes již nepochybují o pravěkém stáří čtyřúhelníkových areálů vymezených příkopy a valy, určitá diskuze se stále vede o jejich funkci. Donedávna se soudilo, že šlo o kultovní okrsky; v poslední době ovšem začíná převládat názor, že tyto areály představovaly opevněná sídliště příslušníků vyšší společenské vrstvy, kontrolujících (zpravidla) nedaleké areály získávání zlata. Důvody pro existenci dvou valových areálů v této málo úrodné oblasti Příbramska, nepříliš vhodné k osídlení, mohou souviset právě se zdroji přírodních surovin, zejména stříbra, zlata, mědi a olova, které se vyskytují v povodí Hrádeckého potoka. Rýžování zlata u Třebska, doložené množstvím *sejpů podél nedalekého Ó Pohled na východní val a příkop Viereckschanze Třebsko 1 od severu. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality vytvořila A. Danielisová. Æ 1,5 km; 3,0 km potoka, lze sice přímo prokázat až pro středověk a novověk, ale není vyloučeno, že zlatonosná ložiska byla využívána už v době laténské. U čtyřúhelníkových valových ohrazení by to nebylo ojedinělé – podobnou situaci zaznamenáváme např. v ÒBělčicích, ÒMarkvarticích u Sobotky a ÒSkřipli. Tyto areály mohou dokazovat cílené vyhledávání zdrojů drahých kovů v době laténské, tj. v období, kdy se na našem území již razily mince, a jejich souvislost s konkrétními typy sídlišť. Vyšší postavení určité společenské vrstvy a jemu odpovídající způsob sídlení mohly tedy vyplývat právě z prospektorské činnosti a těžby surovin. Popis: Lokalita leží v nadmořské výšce více než 500 m. Na katastru obce se nacházejí celkem dva čtyřúhelníkové valové areály, které jsou od sebe vzdáleny asi 1,5 km. Areál Třebsko 1 je situován na severním okraji vesnice, zatímco Třebsko 2 jihovýchodně od obce, na pozvolném svahu menšího kopce zvaného Holý vrch. V případě obou areálů platí, že jsou umístěny v souladu s obvyklou polohou podobných lokalit: opírají se o svah spíše nevýrazné terénní vyvýšeniny, v jejich okolí je dostupný vodní zdroj (potok) a mají dobrý výhled do krajiny, alespoň do tří stran. Ohrazení areálu Třebsko 1, asi o velikosti fotbalového hřiště (97 × 68 m), leží na jihozápadním úpatí kóty zvané Hrádek, v poloze s místním názvem „Na Šancích“. Tvoří jej dodnes zachovalý výrazný zemní val o výšce 2,5 m, s typickými převýšenými nárožími, z nichž se však zachovalo jen jedno, a to v západním rohu. Kromě západního nároží je nejlépe dochována jižní strana areálu. Po ce- TŘEBSKO, okr. Příbram, Středočeský kraj 393 lém obvodu je vidět i příkop, dosahující hloubky až 2 m. Vstup do areálu se nacházel, jak je pro tyto objekty častým jevem, patrně uprostřed severozápadní strany (vstupy jsou často umístěné na západní nebo východní straně, nikdy ne na severu). Všechna ostatní přerušení ohradního valu jsou druhotná. V okolí původního vstupu byl svažitý terén uměle dorovnán do plošiny, která mohla nést nadzemní konstrukci. Na severozápadní straně v místech narušení identiﬁkoval již J. L. *Píč konstrukci valu z „kamenité země“, tj. ze štěrkovité zeminy bez použití kamene nebo dřeva. Celý areál je bohužel v současnosti soustavně narušován lidskou činností. K areálu Třebsko 2 je snazší přístup od sousední obce Tochovice. Jeho valy jsou dnes úplně snesené (rozorané) a lokalita se dá rozpoznat pouze podle tvaru nízké meze na severovýchodní straně. Objekt o velikosti asi 80 × 70 m měl nároží orientovaná k hlavním světovým stranám. Původní podobu areálu popsal J. L. Píč před r. 1893, kdy byly terénní relikty ještě patrné. Identiﬁkoval převýšená nároží, konstrukci valů z „písku“ a příkop s prosakující vodou. Zhruba 450 m od Třebska 2 se podél Podrejžského potoka (někdy zvaného též Rejže) a mlýna zvaného Podrejží nacházejí početné rýžovnické sejpy. V jižní části areálu (A) jsou sejpy lépe zachované a dosahují výšky až 2 m; v severní části (B) jsou silněji zarovnané. Jihozápadně od Podrejží, asi 45 m od potoka, byl nalezen zlomek laténské nádoby, který by mohl indikovat pravěké rýžování. Další pravěké Õ LLS snímek (model lokálního reliéfu) areálu Třebsko 1. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ñ „Schwedenschanze“ Třebsko 1 na stabilním katastru z r. 1839. Podle archivnimapy.cuzk.cz. 394 TŘEBSKO, okr. Příbram, Středočeský kraj střepy, dnes uložené v příbramském muzeu, pocházejí ze starších *archeologických výzkumů. [ad] Literatura: Píč 1893; Jansová 1968; Waldhauser 1987; Waldhauser a kol. 1989. Navigační bod: N 49°37'40.86", E 13°58'13.97" (jihovýchodní nároží areálu Třebsko 1); N 49°36'48.44", E 13°58'47.71" (střed areálu Třebsko 2). Okolí: [1] Kamenná u Příbramě (PB), rýžovnické sejpy v poloze Podrejží: N 49°36'47.43", E 13°59'20.32" (2,1 km). [2] Bor u Březnice (PB), tvrz Hrochův hrádek na místě raně středověkého hradiště: N 49°33'18.95", E 14°00'18.73" (8,5 km). Ó Lokalita Třebsko 2 od jihovýchodu. Patrná je severovýchodní zachovaná strana valového ohrazení. Foto A. Danielisová, 2014. Ô Možná rekonstrukce objektu typu Viereckschanze. Podle Wieland 1999. [3] Stražiště (PB), kostel sv. Jana Křtitele se zachovaným gotickým portálem: N 49°33'00.92", E 14°00'12.16" (9,0 km). Přístup: Z doporučeného místa parkování u kostela Panny Marie v obci Třebsko po silnici na sever do centra obce, na náměstí odbočit doprava a asi po 100 m zahnout vlevo na cestu k ohrazení Třebsko 1. K areálu Třebsko 2 lze dojít z doporučeného místa parkování po zpevněné polní cestě na jih, z níž je nutné asi po 1 km sejít vlevo na pole, kde je viditelná mez. Přístupný je také z Tochovic. Rizika: Areál Třebsko 2 je situován na zemědělsky obdělávané ploše a v terénu je špatně viditelný. TŘEBSKO, okr. Příbram, Středočeský kraj 395 TŘEBUŠÍN, okr. Litoměřice, Ústecký kraj Zříceniny středověkého hradu Kalich 15.–16. století Význam: Středověký hrad na dominantním vrchu v Českém středohoří. Na úbočí kopce se rozkládají rozsáhlé stopy dalšího využití hradního návrší. Historie: *Hrad vznikl na někdejších majetcích býčkovické komendy řádu německých rytířů, která existovala v l. 1253–1417. První písemnou zmínku o existenci hradu představuje záznam v kronice Vavřince z Březové k r. 1421. Nejednoznačný výklad latinské a české verze kroniky, známé z mladšího opisu, dal vzniknout hypotéze, že na daném místě existoval starší předchůdce hradu. Kalich tvořil v době svého vzniku významný opěrný vojenský bod, který přispíval k zajištění oblastí severozápadních Čech, kde husitskému hnutí chyběly tolik potřebné opory. Zároveň byl také soukromým sídlem Jana Žižky, který se po hradě záhy začal psát. 396 Zahájení výstavby hradu je možné klást do května r. 1421. Stavební práce musely probíhat velmi rychle, neboť již na počátku září téhož roku se o dobytí Kalicha neúspěšně pokoušel Zikmund z Vartenberka v rámci vojenských akcí spojených s druhou křížovou výpravou. Na straně kališníků zůstal hrad i v následujících letech a tento stav přetrval rovněž po bitvě u Lipan. V r. 1437 byl Kalich v držení sestry Jana Žižky, Anežky, patrně pod ochranou husitského hejtmana Jana Řitky z Bezdědic. Ve stejném roce přiřkl Zikmund Lucemburský někdejší majetky býčkovické komendy i s dosud stojícím hradem Heníkovi z Valdštejna, a to přes nároky Zikmunda z Vartenberka, sahající až do r. 1422. Tato událost vedla ke sporu mezi Zikmundem z Vartenberka a Heníkem, který se záhy přidal k Janu Řitkovi Ó Severozápadní část hradního areálu s opevněným koridorem vedoucím k předsunutému dělostřeleckému postavení. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle zaměření M. Sýkory; upravili J. Hložek a M. Kuna. Æ 4,0 km z Bezdědic ve snaze o zmaření plánů na obsazení a zboření hradu. Spor přerostl v boje, ukončené dohodou až v červenci 1438. Přesné znění této úmluvy neznáme, je však zřejmé, že Kalich zůstal stát. Mezi l. 1438–1440 přešel hrad do rukou Viléma z Illburka na Ronově, příslušníka Jednoty zelenohorské a odpůrce Jiřího z Poděbrad. V r. 1467 však hrad musel před poděbradským vojskem kapitulovat a následně se dostal do rukou Petra Kaplíře ze Sulevic, naopak spojence Jiřího z Poděbrad. V dalších letech jej měl v držení Ješek Svojanovský z Boskovic a na konci 80. let 15. století byl Kalich naposledy obýván. V r. 1496 opět přešel do rukou Vartenberků, kteří jej připojili k litýšskému panství, a mezi l. 1496 a 1532 začal pustnout. Ve výstavbě Kalicha a zejména jeho fortiﬁkací se ve značné míře odrazily dosavadní zkušenosti s vedením tzv. aktivní obrany a masovým využitím palných zbraní. Vzhledem k tomu, že hrad měl relativně krátký život a byl vystaven na speciﬁckém, z hlediska rezidenčního a reprezentativního účelu nevhodném místě, které limitovalo další rozvoj zástavby, zůstal areál dochován jen v málo pozměněné podobě, což je pro jeho poznání výhodou. Ve druhé polovině 19. století byla na vrcholu kopce postavena výletní restaurace a vyhlídkový pavilon. Staré hradní sklepy se užívaly pro uskladnění nápojů. Objekty byly po krátké době opuštěny a jejich stopy poměrně rychle zmizely; nicméně není vyloučeno, že některé jejich pozůstatky mohou být dnes (bez náležitého *archeologického výzkumu) zaměněny s relikty středověkých staveb. TŘEBUŠÍN, okr. Litoměřice, Ústecký kraj 397 Kalich nebyl osamoceným opevněným objektem v regionu. Na dominantních kupách situovaných severozápadně a jihovýchodně od Kalicha vznikly v průběhu 20. let 15. století další dva hrady – Panna a Litýš. Vznik Panny je možné klást do doby dočasné izolace hradu Kalicha při obležení v r. 1421; šlo pravděpodobně o reakci Zikmunda z Vartenberka na výstavbu Kalicha. Hradu Panna se posléze zmocnili husité, v r. 1437 byl dobyt a pobořen královským vojskem. Hrad Litýš na dalším dominantním vrchu Středohoří postavil mezi l. 1422 a 1423 opět Zimund z Vartenberka, nejspíše kvůli tomu, že ve stejné době husité dobyli Pannu. Hrad Litýš existoval déle, ale k r. 1544 je již také uváděn jako pustý. Popis: Zřícenina stojí na výrazné trachytové kupě ve výšce 538 m n. m. Jako staveniště hradu byl zvolen dominantní vrchol se třemi skalními útvary, mezi nimiž vzniklo jádro poměrně rozsáhlého hradního areálu. Přístupová cesta (A) směřovala od severu od první brány (která není doložena, ale předpokládá se na severním úbočí), procházela druhou (R) a třetí branou (B) a následně úzkým koridorem, sevřeným severním skalním útvarem a obvodovým opevněním. Dále pokračovala k předpokládané čtvrté (C) a k poslední páté věžovité *bráně (D), která je dnes nejlépe dochovanou stavbou hradního jádra. Vrcholové partie severního skalního útvaru, pod nímž procházela přístupová cesta, zaujímala okrouhlá věž (*bergfrit; E), dnes již zaniklá, která snad souvisela se starším opevněným objektem. Funkci bergfritu však v tomto případě, podobně jako na dalších lokalitách, mohl suplo- 398 TŘEBUŠÍN, okr. Litoměřice, Ústecký kraj Ñ Pátá brána hradu (D) v pohledu od jihovýchodu. Foto Z. Kačerová, 2014. × Valové opevnění v severním předpolí hradu (U), východně od turistického rozcestníku „Kalich-zřícenina, odbočka“. Foto D. Mikoláš, 2014. Ô Zaklenutý sklep v jižní části paláce (G), pohled od severu. Foto D. Mikoláš, 2014. vat i samotný skalní útvar, zejména v případě že by byl doplněn o další stavbu či fortiﬁkaci. Skalní útvar, který uzavíral hradní jádro na jižní straně, odděloval od okolního terénu mělký příkop. Na vrchu útvaru vznikla kamenná stavba obdélného půdorysu o rozměrech 13 × 9 m (F), kterou lze snad považovat za obytnou věž (donjon) či věžovitý palác. Střední část hradního jádra zaujal prostorný vícedílný palác (G), z něhož zůstaly dochovány relikty přízemí, částečně zalámaného do skalního podloží, a v jižní části zaklenutý sklep, dnes zasypaný sutí. Před severní štítovou zdí paláce je zachována v podobě výrazné sníženiny také hradní studna či *cisterna (H). Prostor mezi severním a západním skalním útvarem vyplnil mohutný *val s obezděným čelem (I). Pod severním útvarem vznikla další stavba (J), zčásti zalámána do skalního podloží a orientovaná víceméně rovnoběžně s výše zmíněným palácem. Tento minimálně dvojprostorový objekt dosahoval (s ohledem na rozsah te- rénních reliktů) rozměrů 12 × 7 m. Další obdélná stavba o rozměrech 6,5 × 4,2 m (K) vznikla v sousedství páté brány; v případě tohoto objektu by se však mohlo jednat také o budovu související se znovuoživením zájmu o tuto lokalitu v průběhu 19. století. Mezi tímto objektem a vícedílným palácem, vystavěným v prostoru mezi severním a jižním skalním útvarem, je v podobě terénních reliktů a pozůstatků zdiva (L) dochována další stavba nejspíše středověkého stáří, o rozměrech minimálně 10,3 × 8,2 m. Spíše lehčí zástavba (M) se připojovala také k východnímu skalnímu útvaru. K interpretaci a hodnocení stavební podoby většiny objektů dochovaných v prostoru jádra hradu by mohl přinést bližší informace pouze archeologický výzkum. Po obvodu chránil hradní jádro mohutný obezděný val s příkopem (I), před jehož vnější hranou probíhal další val (N). Obranyschopnost hradu byla významně posílena vysunutým dělostřeleckým postavením (O) na severní straně hradního jádra, spojeným s jádrem hradu opevněným koridorem (P). Tento koridor, který zajišťovaly TŘEBUŠÍN, okr. Litoměřice, Ústecký kraj 399 na východní a západní straně sypané valy s *čelní kamennou plentou čili nasucho kladenou obezdívkou (Q), nasedal na západní straně k objektu druhé brány (R), na straně východní pak k bráně třetí (B). Dělostřelecké postavení (O) tvořil nasypaný val s odstupňovanou čelní nasucho kladenou obezdívkou a dodnes patrnými komorovými střílnami. Po obvodu byl objekt ohrazen příkopem (S), před nímž probíhal původně nejspíše v plném rozsahu nasypaný val (T). Ve svazích na severní a jižní straně hradního vrchu se nachází dvě rozsáhlé plochy (U, V), které byly původně vymezeny nevýrazným valem a příkopem a snad také lehčím opevněním. Zejména plocha na jižním svahu Kalicha (V) bývá spojována s ležením husitských vojsk. Za současného stavu poznání však nelze vyloučit ani možnost, že tyto areály souvisejí až s mladším hospodářským využitím svahů v době po zániku hradu. [jhl] Literatura: Menclová 1972b; Smetana – Gabriel 1982; Gabriel – Panáček 1998; Sedláček 1998a; Durdík 2009; Sýkora 2014. 400 TŘEBUŠÍN, okr. Litoměřice, Ústecký kraj Navigační bod: N 50°36'20.94", E 14°12'24.30" (vstup do hradu). Přístup: Z doporučeného místa parkování na náměstí v Třebušíně po zelené turistické značce na severovýchod k rozcestníku „Pod Kalichem“, zde odbočit na žlutou turistickou značku k rozcestníku „Kalich-zřícenina, odbočka“ a odtud po žluté k hradu. Na lokalitu lze jít také z doporučeného místa parkování po žluté turistické značce na sever podél hřbitova a k rozcestníku „Kalich-zřícenina, odbočka“. Rizika: Cesta nahoru na hrad je poměrně náročná. Vzhledem ke stavu zříceniny a tvaru terénu je třeba se v areálu pohybovat opatrně. Okolí: [1] Řepčice (LT), zřícenina hradu Panna: N 50°36'40.71", E 14°11'02.81" (1,7 km). [2] Soběnice (LT), zřícenina hradu Litýš: N 50°35'30.62", E 14°14'40.22" (3,0 km). Ó Panoramatické foto Třebušínska. Vlevo hrad Panna, uprostřed hrad Kalich, vpravo hrad Litýš. Foto M. Sýkora, 2012. TŘÍSOV, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj Pravěké hradiště – oppidum 150–50 př. Kr. Význam: Laténské oppidum s funkcí obchodního centra na dálkové komunikaci do Podunají a Bavorska. Dobře zachovalé relikty opevnění se speciﬁckými rysy. Historie: Třísovské *oppidum leží v kopcovité krajině nedaleko Českého Krumlova a kláštera Zlatá Koruna. Je nejjižnějším a se svou nadmořskou výškou 550 m také nejvýše položeným oppidem v Čechách. Zároveň představovalo první zastávku na hlavní obchodní komunikaci spojující vltavskou cestu s naddunajským prostorem Rakouska. Třísov tak tvořil důležitý opěrný a komunikační bod. O jeho významu svědčí především spektrum nálezů shromážděných během dlouhodobých výzkumů a povrchových průzkumů, které jej řadí po bok nejbohatšího českého oppida Strado- Æ 1,5 km nice a známého bavorského oppida Manching. Důležitost daného místa dokazují i starší pravěké nálezy. Na protějším ostrohu na druhé straně Křemžského potoka existovalo v místě pozdějšího středověkého *hradu Dívčí Kámen pravěké *hradiště z konce starší doby bronzové. Bohaté nálezy, byť většinou nacházené ve splachových vrstvách na svazích ostrožny, dokládají kontakty s Podunajím i s územím dále k jihu. Lokalita patří do skupiny jihočeských hradišť, která jsou důkazem významného rozvoje dálkového obchodu, výroby a společenské diferenciace ve starší době bronzové. Plán oppida byl poprvé pořízen v r. 1782, v l. 1935–1938 kopali na Třísově archeologové německé univerzity v Praze a systematické *archeologické výzkumy pod záštitou Národního muzea zde posléze probí- Ó Letecký snímek oppida. Foto ÚAPPSČ, 2004. £ Plán lokality podle Drda – Rybová 1997 a podkladů R. Křivánka; upravila A. Danielisová. 401 haly třicet let (1953–1983). Během archeologických odkryvů bylo prozkoumáno opevnění a početné sídlištní objekty a byly nashromážděny až tisíce movitých nálezů dokládajících specializované výrobní činnosti (železářskou a slévačskou výrobu, zpracování skla) i sídlištní aktivity. Výskyt luxusního zboží svědčí o přítomnosti vyšší sociální vrstvy a jejím zapojení do dálkového obchodu. Od r. 2008 na lokalitě probíhá pod vedením Archeologického ústavu AV ČR v Praze *nedestruktivní průzkum, během kterého byl shromážděn další cenný materiál. Díky těmto výzkumům víme, že hradiště patřilo mezi důležité opěrné body na vltavské cestě, podobně jako Stradonice, ale na rozdíl od ostatních oppid bylo intenzivně osídleno ještě kolem poloviny 1. století př. Kr., kdy na našem 402 TŘÍSOV, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj území docházelo k masivnímu řídnutí osídlení doby laténské. V okolí oppida se nacházejí zdroje železné rudy, zlata a bohatá ložiska graﬁtu, který byl patrně obyvateli oppida či pod jejich kontrolou distribuován do širší oblasti Čech i Moravy a dále využíván při výrobě keramiky. Důležitá byla určitě také role obyvatel oppida při transportu soli ze Solné komory v Rakousku. Popis: Oppidum leží na skalnatém výběžku v meandru Vltavy u soutoku s Křemžským potokem. Skalní srázy zde dosahují výšky až 120 m. *Valy vymezují vnitřní plochu o velikosti asi 26 ha, rozdělenou na několik částí. Unikátem třísovského oppida jsou dvě *akropole – dvě ohrazené vyvýšeniny v severní a jižní části. Na severní akropoli byly prozkoumány relikty oktogonálního (osmibokého) objektu, někdy interpretovaného jako svatyně nebo podobná kultovní stavba. Na jižní akropoli žádné výzkumy dosud neproběhly. Především kolem severní akropole bylo během povrchového *archeologického průzkumu shromážděno množství nálezů svědčících na jedné straně o dálkových kontaktech a vysokém postavení části obyvatel oppida, na druhé straně o spektru specializovaných aktivit, zahrnujících zejména železářskou výrobu a slévačství barevných kovů. Překvapivě bohaté nálezy pocházejí i z ploch vně hradeb, zejména ze západního *předhradí za hlavním vstupem do oppida, kde byly objeveny luxusní předměty, nikoliv však početnější doklady řemesel. Osídlení pokračovalo dále několik set metrů na západ až do prostoru dnešního zemědělského družstva, kde byl v 60. letech prozkoumán dvorec, mj. s doklady ražby mincí. Opevnění, podobně jako v případě ostatních oppid, tvoří komplexní a promyšlené dílo. Ač byly fortiﬁkace u všech oppid stavěny podobnou technikou, každá má svá speciﬁka. V tomto případě jde o zdvojenou linii hradeb a příkopů na západní straně oppida a sérii zachovalých propojujících zídek o délce 15–20 m, které měly zabránit pohybu útočníků v prostoru mezi oběma valy (zídky jsou v terénu mezi valy dodnes patrné jako nízké příčné hřbety). Šířka vnitřního valu činila v základně 7 m a při výzkumu byla dokumentována výška 1,7 m; původně se musela pohybovat kolem 3–5 m. Unikátní bylo řešení *čelní kamenné plenty: do klasického nasucho kladeného zdiva členěného vertikálními dřevěnými kůly byly přibližně v polovině výšky vloženy kolmo postavené velké, avšak tenké kamenné desky, které byly jakýmsi dekorativním prvkem v hradbě a měly vyvolat vizuální dojem tzv. kyklopského zdiva, tj. mohutných, hrubě opracovaných balvanů sesazených do neprorazitelné zdi. Podle množství takových desek nalezených při výzkumu v příkopu lze uvažovat ještě o jednom stejném dekorativním pásu ve vyšší, nedochované části čelní zdi. Skutečnost, že se desky nacházely ve vnitřním valu, svědčí o tom, že západní sekvence opevnění byla vystavěna ve více fázích: k vnitřnímu valu byly později Ò Val oppida s odhalenou částí čelní kamenné plenty na pravém křídle brány A. Foto A. Danielisová, 2014. TŘÍSOV, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj 403 404 TŘÍSOV, okr. Český Krumlov, Jihočeský kraj přidány opěrné zídky a patrně i vnější val; obojí zakrylo výhled na dekorativní pás. Čelní plenta s kamennými deskami byla po výzkumu Národního muzea ponechána odkrytá, nyní je však zarostlá vegetací. Přesto je patrná (C) i v současném hustém porostu, a to v příkopu po pravé straně dnešního vstupu do oppida. Hlavní brána (A) je umístěna asymetricky v západním opevnění, blíže severní akropoli. Tvoří ji charakteristický klešťovitý vstup (srov. *brána klešťovitá), zdvojený dvěma liniemi opevnění. Cesta, která branou probíhala, byla dlážděná. Bránu doplňoval ještě menší val, který chránil sousední pramen pitné vody a zároveň jej odděloval od cesty. Na východní straně se plocha oppida zužuje na terénní šíji, kterou brání, podobně jako západní stranu, dvojitá linie valů se dvěma klešťovitými vstupy za sebou (B). Tudy vedl nejsnazší přístup dolů ke Křemžskému potoku a na ostrožnu hradu Dívčí Kámen. Přirozeně chráněný meandr Vltavy za opevněním mohl obyvatelům oppida sloužit jako pastviny nebo pole. Nejhustší osídlení se kromě prostoru kolem akropolí soustřeďovalo pravděpodobně v centrálním sedle. Vnitřní plocha oppida byla, podobně jako na jiných lokalitách, členěna do horizontálních teras. Ty však často sloužily jako základy při pozdějším vytyčování polí, takže je v současnosti obtížné určit, které jsou původní, a které novověké. [ad] Přístup: Vstup na oppidum se nachází přímo vedle parkoviště u rozcestníku „Třísov – železniční stanice“. Literatura: Břeň 1966; Drda – Rybová 1997, 1998; Waldhauser 2001. Õ Schéma opevnění s příčnými zídkami napojenými na vnitřní val. Podle Břeň 1966. Navigační bod: N 48°53'01.10", E 14°20'55.24" (vstup od jihozápadu). Ñ Bronzové předměty nalezené během povrchových průzkumů v l. 2007–2013. Kruh uprostřed má průměr 35 mm. Foto A. Danielisová, 2013. Rizika: Viditelnost terénních reliktů je lepší při absenci vegetace, tedy od pozdně podzimních do časně jarních měsíců. Okolí: [1] Křemže (CK), pravěké hradiště a středověký hrad Dívčí Kámen: N 48°53'21.05", E 14°21'27.74" (0,7 km). [2] Zlatá Koruna (CK), cisterciácký klášter: N 48°51'18.52", E 14°22'15.10" (3,7 km). [3] Chabičovice (CK), rýžovnické sejpy na Jíleckém potoce: N 48°49'40.88", E 14°22'32.51" (6,7 km). [4] ÒMirkovice (CK), středověký areál dobývání zlata (9,2 km). [5] Prostřední Svince-Holkov (CK), kamenný most koněspřežné dráhy: N 48°50'22.54", E 14°27'09.72" (9,2 km). Ó Jižní strana tzv. jižní akropole. Vnitřní val s dochovanou čelní plentou s plochými kamennými deskami evokujícími tzv. kyklopské zdivo. Foto S. Langová, 2014. VELKÁ DOBRÁ, okr. Kladno, Středočeský kraj Pravěké mohylové pohřebiště 1600–1000 př. Kr. Význam: Mohylové pohřebiště ze střední a mladší doby bronzové, jedno z mála zachovalých ve středních Čechách. Na konci 19. století zde proběhl důležitý archeologický výzkum. Historie: Pohřbívání pod *mohylou bylo v Čechách obvyklé už v některých *archeologických kulturách eneolitu, jeho všeobecné rozšíření ale souvisí až se střední dobou bronzovou – tzv. mohylovou kulturou či přesněji kulturami (archeologie jich rozlišuje několik). V této době byla zakládána pohřebiště, která se pak často využívala, byť s přestávkami, takřka tisíc let. Není proto divu, že ve výsledku obsahovaly *mohylníky až desítky, výjimečně i stovky náspů, přestože původně šlo většinou o pohřebiště jedné rodiny nebo několika málo rodin, tvořících komunitu. Vlastní mohyla evidentně nebyla stavěna každému členu společnosti. Æ 2,5 km Některé obsahují více pohřbených jedinců, ostatní mohli být ukládáni do náspů dodatečně, další pohřbeni v prostoru mezi mohylami nebo v jamách na sídlištích. O důvodech takových rozdílů v zacházení se zemřelými můžeme jen spekulovat. Odlišností v *pohřebním ritu najdeme ve střední době bronzové více: někdy byla pohřbívána nespálená těla (v natažené poloze, nikoliv skrčené jako dříve), jindy proběhla kremace. V obou případech se ostatky zemřelého většinou položily na úroveň terénu spolu s hrobovou výbavou a nad nimi byla navršena mohyla. V pozdějších obdobích se i toto změnilo: v mladší době bronzové byl popel z kremace ukládán v urně do jamky pod mohylou nebo do kamenné skříňky, v době halštatské i do velkých hrobových komor srubové konstrukce. Variabilita těchto postupů odráží nejen změny Ó Mohyla v háji u Velké Dobré. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle LLS snímku a literatury zpracoval M. Kuna, 2014; plán s datováním mohyl podle Michálek 1999b. V textu i plánu použity nepublikované údaje O. Švejcara. 405 v čase, ale i speciﬁcká pravidla vyplývající z kolektivní identity jednotlivých skupin. Na základě upozornění o rozkopání první mohyly ve Velké Dobré zahájil v r. 1890 výzkum J. L. *Píč, předseda Archeologického sboru při Národním muzeu. Jelikož pozemek patřil k císařským lesům, bylo nutné o souhlas žádat ve Vídni. Souhlas byl udělen, avšak jen polovina nálezů směla přijít do Národního muzea, druhá polovina musela být uložena do Přírodovědného muzea ve Vídni. 406 Na dalším postupu se profesor Píč domluvil s J. Szombathym, kustodem prehistorické sbírky vídeňského muzea, přičemž výzkum si rozdělili tak, že vídeňské muzeum zkoumalo mohyly označené na plánu lichými čísly, pražské sudými. *Archeologický výzkum proběhl v l. 1891–1892 a na jeho památku byla (o šedesát let později) na největší mohyle vztyčena kamenná stéla s nápisem. Mohyly kryla na povrchu většinou vrstva hlíny o síle 20–30 cm. Pod ní byl po obvodu postaven kruhový pás z větších kamenů (viz *kamenný věnec); ve středu mohyly se zpravidla nacházel kamenný násep, o něco menší než celá mohyla, a pod ním ležely na úrovni původního terénu spálené či nespálené lidské ostatky. V řadě případů se kosterní pozůstatky nenašly vůbec, což bylo důsledkem jak malé zkušenosti dělníků, tak kyselosti půdního prostředí, které mohlo kosti strávit. Poměrně často byla na úrovni původního terénu pod kamenným kuželem zachycena popelovitá vrstva. Oba odborníci celkem prokopali 41 mohyl. Soustředili se především na mohyly větší, neboť předpokládali, že budou bohatší – to se však vždy nepotvrdilo. K nejbohatším objektům střední doby bronzové patřila mohyla střední velikosti č. 13, ve které byl nalezen bronzový meč, dýka a sekerka, dále bronzová jehlice, náramky a náhrdelník z jantarových korálů. Celkem 13 prozkoumaných mohyl je možné *datovat do střední doby bronzové (mohylová kultura, v mapě označeno značkou M) a dalších 13 je možno tomuto období připsat s určitou pravděpodobností (M?). Čtyři mohyly patří buď střední, nebo mladší době bronzové (M/K) a šest mohyl VELKÁ DOBRÁ, okr. Kladno, Středočeský kraj bezpečně mladší době bronzové (knovízská kultura; K); v ostatních byly nalezeny buď pouze neurčitelné zlomky keramiky, nebo jen popelovitá vrstva bez nálezů (?), příp. mohyly ještě nebyly zkoumány (N). Mohyly střední doby bronzové jsou rozptýleny podél delší osy pohřebiště po celé ploše a jsou větší; hroby mladší doby bronzové vytvářejí menší skupinku zhruba ve středu mohylníku. Ani z detailního rozboru nálezů není zcela jisté, zda užívání pohřebiště v délce obou archeologických období (tj. zhruba čtyř století) bylo nepřetržité, nebo probíhalo ve dvou fázích oddělených časovou prodlevou. Je rovněž zajímavé, že mohylové pohřebiště se opakovaně užívalo k pohřbívání i v mnohem pozdějších dobách, kdy byly do náspů dodatečně vloženy menší hroby. Stalo se tak nejméně dvakrát v pozdní době halštatské (zhruba v 6. století př. Kr.; mohyly 9 a 23) a jednou v raném středověku (mohyla 16). Popis: Mohylové pohřebiště leží v lese zvaném Hora a rozprostírá se na oválné ploše o rozměrech 500 × 300 m. Celkem zde bylo dokumentováno přes 60 mohyl, ale ne všechny jsou dnes zřetelné. Původní plán mohylníku byl zhotoven v několika etapách, jak o tom svědčí Szombathyho deníky. Počet 37 mohyl na prvním plánu z r. 1891 vzrostl během výzkumu na 58 a nakonec na 64 mohyly; poslední Szombathyho dodatky (A–F) se už do plánu publikovaného Píčem v r. 1892 nepromítly. Přestože existují tyto podklady, je poměrně obtížné se dnes v mohylníku orientovat. Starý plán totiž není zcela přesný, některé mohyly zanikly nebo jsou špatně viditelné a v souvislosti VELKÁ DOBRÁ, okr. Kladno, Středočeský kraj 407 ARCHEOLOGIE A PAMÁTNÁ MÍSTA „V tmavých hvozdech spí poslední spánek pokolení bezejmenné, které před více než dvěma tisíci lety vládlo těmto krajům a pak zmizelo beze stopy. V tajůplném šeru lesním upoutají pozornost poutníka homolovité hrobky, pokryté mechem… hlásajíce, že sešli se tu k poslednímu odpočinku lidé jedné krve, jedné víry, že podle sebe spočinuli, jak podle sebe žili… Celá tisíciletí přeletěla přes otčinu naši, zapadla paměť minulosti, ale němé ty pomníky dávných dob mluví k nám vřeleji, než mnohé písemné líčení krvavých bojů, neboť vane z nich láska i víra a nad nimi vznáší se mír.“ (J. L. Píč 1900) Mnoho míst v krajině na nás působí svou starobylostí, monumentalitou a symbolikou. V našem pravěku musely činit na člověka takový dojem zejména pohřební *mohyly, jejichž budování se od střední doby bronzové stalo běžnou součástí života. Mohyly se stavěly na okrajích *sídelních areálů, zpravidla v místech již přirozeně dominantních, na vyvýšeninách, hřbetech a horních okrajích údolí. Jejich počet v okolí sídlišť postupně narůstal, takže se až zdá, že na konci doby bronzové a v době železné jimi musela být pokryta (a z jiného využití tím pádem vyloučena) nezanedbatelná část tehdejší krajiny (srov. starou mapu u lokality ÒDýšina). Mohylová pohřebiště jistě představovala pro pravěké komunity posvátná a památná místa. Hroby předchozích generací, jejichž stavbu nikdo z živých nepamatoval, přinášely i jeden z prvních způsobů, jakým si člověk uvědomil plynutí času v delším měřítku, představovaly určitou materiální paměť společnosti. Pohřební památky vytvářely hmatatelný kontakt s předky, společnou minulost komunity a z ní vyplývající závěry, např. nárok na dané území. Žádná paměť ovšem není objektivním záznamem skutečnosti a událost zaznamenaná v krajině nemusí být pochopena v souladu s realitou. Svědčí o tom i fakt, že pravěká mohylová pohřebiště byla užívána v různých obdobích, často s přestávkou několika staletí. To by bylo stěží možné, kdyby si komunity význam těchto míst nepřizpůsobily své potřebě a nepovažovaly je za pohřebiště vlastních předků, a to i v případech, kdy jimi nejspíše být nemohla. Kolektivní paměť se vždy utváří zpětně a často nemá s někdejší skutečností nic společného. Např. kronikář Kosmas a další autoři kronik a legend „vytvořili“ v období od 11. století do raného novověku v české krajině řadu památných míst na základě mýtů, přičemž hlavním důvodem této snahy byla zřejmě společenská potřeba dodat české historii více starobylosti, slávy a konkrétních vazeb na obývanou zemi. U míst, jako je např. hora Říp, Vyšehrad, Turské pole (ÒChýnov) či ÒVlastislav, nešlo a dodnes nelze jejich význam v nejstarších českých dějinách prokázat, a přesto po řadu následujících staletí přitahovala reálné společenské dění, stala se inspirací umělců a významnými body národního vědomí. 408 VELKÁ DOBRÁ, okr. Kladno, Středočeský kraj Při studiu krajiny musí být archeologie schopna pracovat s památnými místy ve dvou ohledech. Za prvé, musí počítat s tím, že byla v minulosti vytvářena a vysvětlována v kontextu odlišných myšlenkových systémů, nicméně s určitými záměry, ať už vyřčenými nebo podvědomými. Za druhé, musí připustit, že stejný proces ovlivňuje i dnešní společnost, jejíž součástí archeologie je, a že by se tedy měla zabývat také kritickým hodnocením svých vlastních (často neuvědomělých) hodnot a postojů, které mohou chápání minulosti ovlivňovat a zkreslovat. Závěrem dodejme, že jen málo památných míst se obvykle týká lidí, s nimiž se společnost necítí pokrevně spřízněna. Poměrně vzácně je na památných místech také připomínána samotná archeologie jako obor, který se pamětí a památkami zabývá. Z obou těchto důvodů stojí za povšimnutí pomník z r. 1953 na mohyle č. 23 ve Velké Dobré, na jehož mramorovém boku je vytesáno: „V těchto místech jsou mohylové hroby navršené lidem, který žil ve zdejším kraji ve střední době bronzové asi kolem roku 1200 před naším letopočtem. Většinu jich prozkoumali v letech 1890–92 Dr. Josef Ladislav Píč, tehdejší ředitel Zemského musea v Praze, a Josef Szombathy z Přírodovědeckého musea ve Vídni. Všechny zde nalezené předměty, nádoby, bronzové zbraně, ozdoby a šperky, podávají svědectví o vyspělosti hmotné i duchovní kultury tohoto lidu. Jsou uloženy v Národním museu v Praze a ve Vídni.“ [mk] s těžbou dřeva se krajina průběžně mění. V mnoha ohledech vhodnější je *letecký laserový snímek, na kterém ovšem už nejsou patrné všechny mohyly starého plánu. Ztotožnění původního plánu (a nálezů v muzeích) s dnešní situací je sice možné, avšak jen částečně; proto jsme obsah starého plánu neupravovali a publikujeme ho zde (plán lokality vlevo) paralelně se stavem zachytitelným v terénu a na leteckých laserových snímcích (vpravo). Proložení starého plánu s dnešním topograﬁckým podkladem není samozřejmě korektním postupem, nicméně pro orientaci v terénu je užitečné. Srovnáním obou plánů si návštěvník může představit obtíže, které archeologům při zpracování starých terénních výzkumů nastávají, a s pomocí leteckého laserového snímku se může sám pokusit o lepší řešení problému. Mohyly ze střední doby bronzové mají průměr většinou v rozmezí 8–14 m a zachovalou výšku 30 cm až 2 m. Mohyly z mladší doby bronzové jsou zpravidla o něco menší; jejich průměr se pohybuje mezi 3 a 8 m, výška mezi 40 cm a 1,5 m. Při příchodu po zelené turistické značce od Velké Dobré je prvním objektem, který lze bezpečně najít, mohyla 37 a za ní další mohyla, která v Píčově publikovaném plánu chybí (A). Na odbočce vlevo za tímto náspem lze shlédnout mohylu 12, Ò LLS snímek (stínovaný model) mohylníku. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. Ñ Pomník na památku archeologického výzkumu Ñ ve Velké Dobré. Foto Z. Kačerová, 2013. VELKÁ DOBRÁ, okr. Kladno, Středočeský kraj 409 Ñ Mohyla č. 23 s památníkem archeologického výzkumu. Foto Z. Kačerová, 2013. × Mohyla se středovým vkopem na pohřebišti ve Velké Dobré. Foto Z. Kačerová, 2013. na další odbočce vlevo, která vede podél oplocenky s mladým lesem, pak mohyly 13, 15 a 10. Další mohyly se nacházejí bezprostředně vpravo od turistické cesty (č. 18, 19 a 24). Před křižovatkou, na níž odbočuje zelená značka v pravém úhlu doprava, se tyčí po levé straně největší mohyla (č. 23), na jejímž zarovnaném vrcholu stojí památník archeologického výzkumu a odpočívadlo s lavičkami. Několik dalších mohyl lze vidět podél rýhy, která protíná hlavní cestu před mohylou 19. Všechny uvedené náspy nesou stopy někdejších archeologických výzkumů, nejčastěji středové vkopy. [mk] Literatura: Píč 1892; Beneš A. 1959; Michálek 1999b. Literatura k boxu: Píč 1900; Neustupný 1997; Maříková-Kubková a kol. 2006; Kuna 2008. Navigační bod: N 50°06'58.30", E 14°04'17.10" (vstup od jihovýchodu); N 50°07'04.29", E 14°04'06.90" (u mohyly č. 23 s památníkem). Přístup: Z doporučeného místa parkování na severozápadním okraji obce Velká Dobrá po zelené turistické značce k rozcestníku „Hora – mohylové pohřebiště“. Rizika: Žádná rizika nejsou známa. V letním období klesá průchodnost terénu a viditelnost archeologických stop, pohyb může místy komplikovat maliní. Mohyly v mladém lese jsou zpravidla nepřístupné (jde o oplocený prostor) a v mlází prakticky neviditelné. Okolí: [1] ÒLibušín (KD), raně středověké hradiště (5,3 km). [2] Malé Kyšice (KD), pravěké hradiště: N 50°03'32.68", E 14°03'56.82" (6,6 km). [3] Hřebeč (KD), středověká tvrz Tasov: N 50°08'14.91", E 14°10'29.20" (7,9 km). [4] Vrapice (KD), románská rotunda sv. Mikuláše: N 50°09'57.32", E 14°10'14.34" (9,0 km). 410 VELKÁ DOBRÁ, okr. Kladno, Středočeský kraj VELKÝ UHŘÍNOV, okr. Rychnov nad Kněžnou, Královehradecký kraj Archeologický skanzen Villa Nova Uhřínov Rekonstrukce památek ze 13.–15. století Význam: Archeologické muzeum v přírodě, přibližující podobu středověké kolonizační vesnice. Historie: V r. 1992 se v Orlických horách na okraji vesničky Velký Uhřínov započalo se stavbou archeologického skanzenu, jehož účelem bylo přiblížit veřejnosti podobu středověké kolonizační *vesnice. O dva roky později bylo založeno sdružení Villa Nova, které zde usiluje o vybudování fungujícího střediska *experimentální archeologie. Středověké osídlení Čech navazovalo na pravěkou sídelní síť, která se v prvních stoletích nového letopočtu oproti pravěkému maximu poněkud zmenšila. V 6.–7. století byly osídleny jen nejúrodnější části země a sídla jen výjimečně dosahovala nadmořské výšky nad 350 m a mimo oblasti s nejpříhodnějším klimatem. Časem se ale Æ 0,5 km pod vlivem populačního růstu začala zvyšovat hustota osídlení a lidská sídla postupovala i do méně úrodných oblastí s větší nadmořskou výškou (např. do jižních a západních Čech). Před polovinou 13. století již byly osídleny všechny příhodné oblasti české země. Současně s postupem do okrajových končin se také zahušťovalo osídlení ve staré *sídelní komoře. *Kolonizace českého území dosáhla svého vrcholu ve 13. a 14. století, kdy hustota sídel na většině území nabyla prakticky dnešní podoby. Nové vesnice byly zakládány podle jasně vyměřeného rámce, často tzv. na zeleném drnu; domy získaly pevný půdorys a trvalý charakter. *Sídelní areály bylo nutné kvůli novému hospodářskému systému reorganizovat. Uspořádaná parcelace vesnic a jejich *plužin umožnila evidenci majetku, a tím vytvořila i přehled o odvádění Ó Vstup do skanzenu. Vpravo rekonstrukce domu ze Mstěnic a dvouprostorového domu z Bystrce. Dále oboroh, stodola, kovárna, polozemnice z Mariánské louky v Děčíně a chlebová pec. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Mapa M. Langová. 411 dávek. Významnou přeměnou neprocházela jen sídelní struktura, ale celá společnost, včetně hospodářství. S postupnou monetarizací společnosti (tj. zvýšením oběhu peněz) začal klesat význam dávek odváděných v naturáliích a stoupal rozvoj trhu. Pražský groš, ražený od r. 1300, býval dokonce nejkvalitnější mincí střední Evropy. Místo starého zvykového práva nastoupily psané smlouvy. V průběhu 13. a 14. století prošla celá společnost hlubokou proměnou, jejíž zásady a principy byly určující po celá následující staletí až do novověku. Struktura sídlišť, která v této době vznikla, zůstala víceméně nezměněná dodnes. Pro zkoumání podoby vrcholně středověké vesnice jsou nepostradatelná ta sídliště, která z nějakého důvodu zanikla nedlouho po svém založení, a dochovala se nám 412 VELKÝ UHŘÍNOV, okr. Rychnov nad Kněžnou, Královehradecký kraj tak čistě ve své vrcholně středověké podobě (např. ÒDrnek, ÒJedomělice, ÒVyžlovka). Popis: V areálu skanzenu byla postupně vybudována řada staveb, které mají přiblížit podobu vrcholně středověké vesnice. Všechny objekty se stavěly s využitím principů experimentální archeologie podle konkrétních půdorysů odkrytých *archeologickými výzkumy na různých lokalitách. V případě objektů, které jsou archeologicky jen těžko zachytitelné, sloužily za podklad středověké *ikonograﬁcké prameny. K nejzajímavějším stavbám patří tři obytné domy. Roubená *polozemnice byla vybudována podle nálezu z Mariánské louky v Děčíně, datovaného do poloviny 13. století, a představuje ukázku možné interpretace zahloubených objektů, nad nimiž se objevuje mnoho otazníků. Druhou obytnou stavbou je dvouprostorový dům, který byl postaven podle nálezu z Bystrce na Drahanské vrchovině a reprezentuje předchůdce typického středověkého trojprostorového *domu (srov. ÒDrnek). Třetím domem je stavba ze Mstěnic, kterou lze typologicky zařadit do poloviny 13. století. V areálu skanzenu byla postavena i celá řada zemědělských objektů, jež k obytným domům jistě patřily. Stojí zde např. chlév, postavený podle středověkých vyobrazení (podobné typy objektů jsou totiž archeologicky jen velmi špatně doložitelné), stodola pro uskladnění zemědělských produktů a oboroh (jednoduchá stavba na čtyřech kůlech s posuvnou střechou, která sloužila pro uskladnění sena, slámy apod.). Bylinná zahrádka a ovocný sad předvádějí plodiny pěstované ve středověku. Vedle zemědělských objektů jsou ve skanzenu prezentovány ukázky některých výrobních objektů – železářská pec, kovárna, vybudovaná na základě nálezu z podhradí Karlštejna a podle ikonograﬁckých pramenů, hrnčířská pec, postavená podle předlohy ze Starého Mýta, chlebová pec z nepálených cihel a sušárna na ovoce. Mimo areál středověké vesnice byla vytvořena rekonstrukce polního *opevnění, *reduty z třicetileté války Ö Štít středověkého dvouprostorového domu z Bystrce. Foto Z. Kačerová, 2014. Ò Oboroh, v pozadí rekonstrukce stodoly. Foto Z. Kačerová, 2014. Ñ Rekonstrukce chlebové pece, v popředí kamenný Ñ mlýnek na obilí. Foto Z. Kačerová, 2014. VELKÝ UHŘÍNOV, okr. Rychnov nad Kněžnou, Královehradecký kraj 413 z bojiště u ÒTřebele, která vznikla především za účelem zkoumání *archeologizace fortiﬁkačních objektů. [ml] Literatura: Smetánka 1988; Dragoun B. 2000; Piskačová 2000; Vaněčková 2000; Klápště 2005; www_ Velký Uhřínov. Navigační bod: N 50°14'57.57", E 16°20'28.46" (vstup do skanzenu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Skanzen Villa Nova“ na silnici z Uhřínova do Skuhrova nad Bělou po lesní cestě až ke skanzenu. Rizika: Areál je přístupný volně, ale průvodce je k dispozici pouze v otvírací dobu. Otevírací doba v červenci až srpnu každý den; květen, červen, září a říjen o víkendech; vždy 9:00–17:00. Okolí: [1] Skuhrov nad Bělou (RK), zřícenina hradu Klečkov: N 50°15'11.68", E 16°19'19.01" (1,4 km). [2] Malý Uhřínov (RK), tvrz Hlodný: N 50°15'41.44", E 16°19'54.79" (1,5 km). Ó Otopné zařízení uvnitř domu (podle lokality Mstěnice) tvoří vysoký kamnový sokl s pecí a topeništěm; nad ním byl umístěn mohutný dýmník. Foto Z. Kačerová, 2014. Õ Proutěný plot se zavěšeným hrncem. Pórovitá neglazovaná keramika do sebe vtahovala různé látky i pachy a po delším používání musela být sušena na slunci, které z ní zápach vytáhlo. Foto Z. Kačerová, 2014. Ñ Rekonstrukce reduty z třicetileté války podle nálezu z ÒTřebele. Foto Z. Kačerová, 2014. 414 VELKÝ UHŘÍNOV, okr. Rychnov nad Kněžnou, Královehradecký kraj VESEC U SOBOTKY, okr. Jičín, Královéhradecký kraj Pravěké a raně středověké hradiště Poráň a pravěká obřadní jeskyně 300 př. Kr. až přelom letopočtu, 8.–9. století Význam: Pravěké a raně středověké hradiště v malebné krajině. Jeho návštěva je zkouškou zkušeností s identiﬁkací archeologických stop, fantazie a v případě návštěvy všech zajímavých bodů i fyzické zdatnosti. Historie: Český ráj je malebnou krajinou s mimořádnou koncentrací přírodních hodnot a kulturních památek. Stopy běžného pravěkého až středověkého osídlení se soustřeďují především po jeho obvodu a v místech, kde mezi zalesněnými plochami a pískovcovými roklemi prosvítají úseky zemědělské půdy. V hloubi stinných údolí a uprostřed skalních útvarů jsou archeologické nálezy spíše vzácné, avšak často naznačují zvláštní význam, který tato magická krajina pro člověka nejspíše vždy měla. *Hradiště Poráň je situováno na jižním okraji Českého ráje. Jeho poznání Æ 4,5 km (4,0 km) je zatím stále nedostatečné a opírá se jen o nálezy z *povrchových sběrů a několika malých sond provedených v 60. letech minulého století. Na základě sporých dat lze předpokládat, že poloha byla poprvé osídlena v pozdní době bronzové a době halštatské; není jisté, zda již v tomto období bylo místo i opevněno. Pokud ano, blížila by se lokalita typu menších halštatských ostrožných hradišť, v nichž lze vidět sídla elitní společenské vrstvy. Znovu bylo místo osídleno v 7. století a brzy poté už s jistotou i opevněno. Nejintenzivnější užívání lokality spadá do 8.–9. století; v této době mohlo jít o jedno z center východočeské sídelní oblasti, tradičně spojované s „kmenem“ Charvátů. V následujících staletích (10.–12. století) osídlení zcela nezmizelo, ale nebylo příliš intenzivní. Úpadek hradiště může odrážet změny Ó Nízká terénní vlna přehrazující šíji hradiště Poráň, pozůstatek původní hradby. Foto J. Marounek, 2012. £ Plán lokality podle Waldhauser 2006 a leteckých snímků; upravil M. Kuna. 415 na politické scéně (postupné šíření přemyslovské moci ze středních Čech), ale též fakt, že malá a poměrně odlehlá poloha už nemusela vyhovovat potřebám měnící se doby. Povrchové nálezy přepálených kamenů, vypálené hlíny a uhlíků v místech *valu vedou některé archeology k přesvědčení, že hradiště zaniklo silným požárem. To samozřejmě není vyloučeno, ale potvrdit a přesněji *datovat tuto katastrofu by mohl snad jen podrobný terénní odkryv. S raně středověkým osídlením může souviset též menší mohylové pohřebiště na protější straně údolí; stáří *mohyl však zatím nebylo ověřeno. Zcela jiný typ aktivity, která s osídlením hradiště časově ani funkčně nesouvisela, naznačuje nález v jedné ze štěrbin na boku Poráně, v Knobloch-Skálově jeskyni, objevené 416 v r. 1996. V této skalní dutině o rozměrech asi 3 × 6 m a výšce 7 m, která je přístupná pouze úzkou škvírou mezi skalami, byly ve vrstvě s vypálenou hlínou a uhlíky nalezeny dvě nádoby z doby laténské. Je krajně nepravděpodobné, že by šlo o útulek pastevců nebo doklad nějaké jiné běžné činnosti. Podle J. Waldhausera je pravděpodobnější, že nálezy v jeskyni souvisejí s obřady, při kterých hrálo roli plynutí času (balvan ve středu jeskyně bývá údajně osvětlen jen paprskem večerního světla v den jarní a podzimní rovnodennosti), proudění vzduchu (teplý večerní vzduch vynáší lehké předměty, např. pírka, štěrbinou vzhůru), šíření zvuku (ve skalnatém kaňonu jsou dobře slyšet hlasy z druhé strany údolí) apod. Fantazie archeologů zkrátka může v tomto případě pracovat naplno… VESEC U SOBOTKY, okr. Jičín, Královéhradecký kraj Popis: Hradiště Poráň se nachází na výrazné ostrožně vytvořené skalnatým kaňonem potoka Klenice, v údolí nazývaném Plakánek. Je poměrně malé – plocha uzavřená valem a skalními stěnami má rozlohu pouze kolem 1,5 ha. Kolmé skalní stěny vymezují hradiště ze tří stran; od východu je úzká ostrožna přehrazena mohutným, avšak již silně erodovaným valem (A). Val s příkopem (B) jsou dohromady široké kolem 50 m, současné převýšení valu vzhledem k okolnímu terénu činí pouze asi 1–2 m, právě tak jako snížení dna příkopu. Jako celek je tato soustava nepřehlédnutelným krajinným prvkem, zejména pokud si pozorovatel uvědomí celkový průběh valu, a tím i jeho *antropogenní původ. Charakter hradby se kdysi nemusel příliš lišit od lépe zachovalých případů (např. na hradišti v ÒChloumku u Mladé Boleslavi), rozdíl vznikl pouze intenzitou druhotných krajinotvorných procesů. Z leteckých snímků vyplývá, že před největším valem a příkopem (A–B) může být ještě další příkop (C) a ve vzdálenosti 200 metrů k západu ještě jeden (D). Tyto fortiﬁkace mohly, ale nemusely být současné s hlavním doloženým opevněním. Na jižní straně val nedosahuje až ke hraně skály, čímž vzniká asi 20 m široký průchod (E). Je možné, že v této části byl umístěn původní vchod s bránou. K tomuto místu sice nevede žádná cesta, ale dojít sem lze poměrně snadno od východu (od Vesce) po rozhraní pole a lesa (viz Přístup). Alternativní způsob, jak se dostat do areálu hradiště, popsal J. Waldhauser v knize o archeologii Českého ráje: domnívá se, že klíčovým problémem hradiště, zejména pokud ho chápeme jako útočiště před nepřítelem, bylo zajistit přísun vody v případě obléhání. Prozkoumal proto všechny úžlabiny ve skalách kolem hradiště a hodnotil jejich schůdnost. Zjistil, že většina úžlabin je pro běžný sestup a výstup nepoužitelná. Jako schůdné vyhodnotil úžlabiny 10 a 12–19, přičemž v úžlabinách 4, 10 a 13 nalezl ve skalách záseky, které mohly sloužit pro zátarasy potenciálních přístupových cest. Zajímavou skutečnost objevil ve štěrbině mezi vstupem č. 12 a 14 (viz červené šipky na mapě), jíž lze po suťovém svahu vystoupat až několik metrů pod okraj plošiny hradiště, a to zcela skrytě před pohledem z údolí. Poslední úsek vzhůru je možné překonat pomocí osmi až devíti „schodů“ vysekaných do skály. I když tyto útvary nelze přímo datovat, není znám důvod, proč by měly vzniknout jindy než v době osídlení hradiště. Prohlídka této přístupové cesty vyžaduje jistou fyzickou zdatnost, avšak vysloveně nebezpečným úkolem není. Knobloch-Skálova jeskyně se nachází několik metrů nad úrovní údolního dna, v koutě trojúhelníkového výklenku tvořeného skalami. Přístupná je pouze z neznačené pěšiny vedoucí těsně pod skalou severního okraje hradiště; ke vstupní štěrbině se lze dostat po suťovém kuželu. Jeskyně je překvapivě prostorná a uprostřed ní stojí větší balvan, Ò Letecký snímek hradiště, na kterém je patrná dvojice příkopů (B, C) i náznak předsunutého příkopu (D) vpravo. Foto M. Gojda, 2011. VESEC U SOBOTKY, okr. Jičín, Královéhradecký kraj 417 v jehož okolí byly nalezeny zlomky laténských nádob. Patrné jsou i zcela nedávné úpravy vnitřku, např. trámy položené ve výšce 2–3 m, které zřejmě souvisejí s příležitostným využíváním tohoto prostoru k přenocování nebo k úkrytu před deštěm. Z vlastních archeologických situací zde sice není vidět nic, ale genius loci návštěvníkovi námahu spojenou s cestou vynahradí. Netřeba snad dodávat, že jak v jeskyni samotné, tak v jejím okolí by se měl návštěvník chovat s respektem k přírodním i kulturním hodnotám, neprovádět žádné zásahy do terénu a nezanechávat odpadky. [mk] Literatura: Waldhauser 2006, 2012a. Navigační bod: N 50°28'47.21", E 15°07'41.88" (přístup k úžlabině na hradiště); N 50°28'47.83", E 15°08'02.73" (vstup na hradiště od východu). Přístup: Z parkoviště pod hradem Kost po žluté turistické značce údolím Plakánek, asi po 700 m opustit cestu a zůstat na obtížně průchodné pěšině u paty skály, na levém břehu potoka Klenice. Cesta vede asi 300 m křovím a přes mokřinu ke Knobloch-Skálově jeskyni. Podél paty skalních stěn lze hradiště obejít až k místu, kde se pěšina připojuje na modrou turistickou značku; označenou úžlabinou je možné vyšplhat vzhůru na hradiště. Lze se také držet po celou dobu žluté turistické značky až k rozcestníku „Plakánek-údolí“, kde se cesta opět napojuje na modrou značku a úžlabinu k hradišti. Tím se návštěvník ovšem připraví o prohlídku jeskyně. 418 Snazší trasa vede z doporučeného místa parkování v obci Vesec u Sobotky po modré turistické značce. Přibližně v místech bývalého skalního mlýna je nutné odbočit vpravo na pole a jít po hraně ostrožny až na hradiště. Rizika: Navržená trasa zahrnuje náročnější místa, ale pro zdatného turistu není nebezpečná. Nepříjemná může být po silném dešti, protože povrch svahů i skály bude pravděpodobně kluzký. Křoví, mokřině a prudkému svahu se lze vyhnout, ale za cenu poněkud delší trasy a vynechání jeskyně. Je třeba také počítat s tím, že plocha hradiště je zemědělsky obdělávána a takřka k valu dnes dosahuje oplocený sad. Okolí: [1] Podkost (JC), hrad Kost: N 50°29'24.63", E 15°08'06.54" (1,1 km). [2] Troskovice (SM), pravěké a raně středověké hradiště Semín: N 50°30'28.23", E 15°11'54.63" (5,6 km). [3] Branžež (MB), zřícenina hradu Hynšta: N 50°31'20.60", E 15°03'52.80" (6,7 km). [4] Troskovice (SM), pravěké hradiště a středověký hrad Trosky: N 50°30'58.70", E 15°13'51.14" (8,1 km). [5] ÒBoseň (MB), zřícenina hradu Valečov (8,2 km). [6] ÒMarkvartice u Sobotky (JC), Viereckschanze (8,7 km). [7] Dneboh (MB), skalní hrad Klamorna: N 50°31'40.69", E 15°02'02.81" (8,7 km). [8] Dneboh (MB), pravěké a raně středověké hradiště Hrada: VESEC U SOBOTKY, okr. Jičín, Královéhradecký kraj N 50°31'49.78", E 15°02'06.45" (8,9 km). [9] Rakov u Markvartic (JC), zaniklá tvrz: N 50°25'28.56", E 15°13'33.73" (9,1 km). [10] Dneboh (MB), zřícenina hradu Drábské světničky: N 50°31'52.61", E 15°01'54.18" (9,1 km). Ô Vstup do Knobloch-Skálovy jeskyně. Foto M. Kuna, 2014. VITÍN, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj Raně středověké mohylové pohřebiště 9. století Význam: Výjimečně dobře dochovaný raně středověký mohylník. Historie: Na území dvou obor severně od Hluboké nad Vltavou se v zalesněném území o rozloze kolem více než 30 km2 dochovala řada raně středověkých památek. Vedle 11 raně středověkých mohylových pohřebišť zde navíc najdeme *hradiště osídlené ve starší době bronzové a *mohylníky z doby bronzové a starší doby železné. Celkový počet mohylových pohřebišť v okolí přesahuje 90 a počet *mohyl v nich je větší než 1000. Daná situace nám poněkud blíže naznačuje hustotu památek, které v krajině původně byly, ale zachovaly se jen za určitých okolností – v tomto případě v trvale zalesněném prostředí. Vitínský mohylník se nachází na jihovýchodním svahu návrší Baba severně od obce. Při záchranném *archeologickém výzkumu v r. 1983, Æ 1,0 km kdy při těžbě dřeva došlo k narušení mohyly v západní části pohřebiště, byly nalezeny pouze koncentrace spáleného dřeva. Nepočetný soubor nálezů tvořený dvěma zlomky keramiky zdobenými hřebenovou vlnicí a náušnicí s vícenásobnou esovitou kličkou umožňuje *datování hrobu do 9. století. Pro zařazení do raně středověkého období je rovněž velmi důležité uspořádání mohyl do řad orientovaných v ose východ–západ a menší rozměry mohylových náspů. Přestože se nepodařilo najít žádné lidské pozůstatky, lze předpokládat, že ve zkoumané mohyle byl uložen žárový pohřeb. Poněkud podrobněji pojednává o raně středověkém *pohřebním ritu kapitola o ÒBechyňské Smolči. Ó Celkový pohled na pohřebiště ve Vitíně. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality vytvořil J. Mařík s využitím LLS snímku. Popis: V areálu pohřebiště se dochovalo 69 mohyl o průměru 4–10 m a výšce kolem 1 m. Většina náspů 419 je zhruba kruhových, některé oválné. Dvě větší mohyly o průměru 16 a 19 m stojí na východním (č. 69) a severním okraji pohřebiště (č. 49) a právě podle jejich velikosti lze soudit, že pocházejí ze staršího období (z doby bronzové nebo halštatské). Na lokalitě je možné sledovat skupiny pěti až deseti mohyl uspořádaných do pravidelných řad ve směru východ–západ, což je jedním z typických znaků raně středověkých pohřebišť (srov. ÒBechyňská Smoleč). Není zcela jasné, jak dané uspořádání vysvětlit: v jedné řadě mohli ležet příbuzní, ale též osoby vybrané podle zcela jiného klíče. Žárový způsob pohřbívání bohužel nedává velkou naději na zachování DNA v lidských kostech, která je v tomto případě asi jedinou pomůckou pro sledování příbuzenských vazeb. 420 VITÍN, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj Přestože mohylník nebyl až na ojedinělé záchranné akce archeologicky zkoumán, nese více než polovina mohylových náspů stopy po výkopech, které pravděpodobně dokládají snahu o vyloupení hrobů. Nejčastěji jde o zásahy vedené z vrcholu mohyly přímo do jejího středu, ale vyskytují se zde i průkopy napříč celým náspem. S ohledem na relativně chudou výbavu raně středověkých mohylových pohřbů jsou hlavním výsledkem tohoto počínání jen nevratné škody. I přes nedostatek hrobových přídavků je nutné pohlížet na raně středověké mohylníky jako na zcela jedinečný archeologický pramen, který může v budoucnu přinést zásadní informace o životě našich předků. Takové studium však bude možné jen v případě, že se zdržíme neuváženého a naprosto zbytečného rozkopávání náspů ve snaze najít poklady, které do raně středověkých mohyl nikdo nikdy neuložil. [jm] Literatura: Beneš A. a kol. 1999; Kuna 2008. Navigační bod: N 49°05'51.79", E 14°32'21.02" (jihozápadní okraj mohylníku). Přístup: Z doporučeného místa parkování na křižovatce cest na hraně lesa po stezce asi 500 m na sever k mohylníku, který leží napravo od ní. Rizika: Žádná. Mohylník je snadno přístupný a díky vysokému jehličnatému lesu dobře viditelný po celý rok. Okolí: [1] Dobřejovice u Hosína (CB), raně středověký mohylník v poloze Osiková: N 49°06'21.06", E 14°32'53.27" (1,0 km). [2] Dobřejovice u Hosína (CB), hradiště Hradec z doby bronzové: N 49°05'02.65", E 14°29'06.00" (4,3 km). Ö Mohyla č. 62 se starším středovým vkopem. Foto J. Mařík, 2014. Ò Mohyla č. 42 se středovým průkopem. Foto J. Mařík, 2014. Ñ Mohylová pohřebiště a hradiště v okolí Vitína. Ñ Mapa ukazuje vztah mohylových pohřebišť k zalesněné oblasti – na ostatním území byly mohyly v průběhu historie zničeny zemědělskou činností. Ñ Plán pohřebiště kultury šňůrové keramiky Ñ ve Vikleticích (okr. Chomutov), prozkoumaného v l. 1961–1965. Na pohřebišti bylo kolem 200 hrobů v osmi skupinách. V každé skupině připadalo asi 10 hrobů na 100 let pohřbívání; hrobové skupiny proto nejspíše představují jednotlivé rodiny. Podle Neustupný a kol. 2008. VITÍN, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj 421 ARCHEOLOGIE A PROSTOR Archeologické prameny neobsahují přímou výpověď o době svého vzniku a událostech, během kterých vznikly. Vše, s čím archeologie pracuje, jsou jen různé tvary a materiály starých věcí a jejich prostorové uspořádání. Prostorové vztahy mezi předměty odrážejí nejen jejich různé stáří, ale i funkci a společenský význam. Již v 17. století přišel dánský vědec Nicolas Steno na to, že vertikální uspořádání geologických vrstev souvisí s jejich stářím, a to tak, že svrchní vrstvy jsou mladší než ty, které leží pod nimi. Tento princip a metoda, které se říká stratigraﬁe, obsahují dodnes jednu ze základních pouček geologie i archeologie. Platí pro geologickou stavbu kontinentů i pro vrstvy v archeologických objektech. Např. v zahloubeném raně středověkém domě (srov. ÒRoztoky u Prahy) vznikla nejprve ušlapaná podlaha, potom vrstva s troskami domu, která leží na ní, a teprve nakonec horní vrstva odpadu, který se hromadil v prohlubni na místě, kde kdysi stával dům. Existují sice procesy, které mohou pořadí vrstev obrátit, ale základní princip nezmění. Pokud jsou např. již jednou uložené vrstvy následně odstraňovány (např. při stavbě nového domu nebo svahovou erozí), začíná proces obvykle shora, a tudíž se na jiném místě ukládá dospodu obsah vrstvy nejmladší. Efekty takových druhotných zásahů však archeologové obvykle dokážou rozeznat. V přeneseném slova smyslu mluví archeologie o tzv. horizontální stratigraﬁi; v tomto pojmu už nejde o pravidlo, nýbrž o způsob výkladu. Stojí-li např. pozůstatky dvou pravěkých domů, kolem nichž lze předpokládat pracovní prostor, těsně vedle sebe, domy pravděpodobně nebyly současné. U velkých skupin objektů (např. hrobů na pohřebišti) lze zase předpokládat, že existovalo nějaké prostorové jádro, z něhož se skupina logickým způsobem postupně rozrůstala; proto můžeme očekávat, že čím dále od centra hroby leží, tím později vznikly. Něco podobného nejspíše platilo i u *mohylníku ve Vitíně, i když zde je možných vysvětlení hned několik. Řady *mohyl se mohly rozrůstat od východu k západu nebo od západu na východ (a tudíž být na jedné straně starší a na druhé mladší), ale také (byť s menší pravděpodobností) ze středu oběma směry. V daném případě sice nedokážeme rozhodnout, která z verzí je správná, ale je vždy dobré si podobnou otázku položit. Prostorové vztahy odrážejí také společenský status osob a funkci míst. Např. *akropole se sídlem vedoucí společenské vrstvy, kultovním okrskem apod. byly takřka vždy situovány v dominantní, „důstojné“ poloze, vesměs položené výše než sídliště běžných zemědělců. Mohylová pohřebiště jakožto posvátná místa bývají také většinou umístěna na vyvýšeninách, zpravidla na horních okrajích údolí a hřbetech nad sídlišti jednotlivých komunit. Blízkost objektů stejného stáří často znamená funkční a společenskou souvislost. Např. shluky objektů na sídlištních lze chápat jako jed- 422 VITÍN, okr. České Budějovice, Jihočeský kraj notlivé usedlosti a skupiny hrobů jako doklad příbuzenských vztahů. Něco podobného nejspíše platilo i u řad mohyl ve Vitíně, ale protože kosterní pozůstatky se zde nezachovaly, nelze tento předpoklad ověřit přírodovědnými metodami (např. rozborem krevních typů nebo DNA). Prostorové vztahy člověk v minulosti zvažoval i vzhledem k okolní krajině. Dlouhé neolitické domy např. vždy směřovaly „zadní“ úzkou stranou k severu až severozápadu (srov. ÒBřezno u Loun) a podle světových stran jsou orientovány i raně středověké domy v ÒRoztokách (jejich pece stály většinou v severozápadním rohu). Zemřelí byli do hrobů ve většině *archeologických kultur ukládáni určitým preferovaným směrem a někdy samotné hroby vytvářely řady s opakující se orientací, jako tomu je u raně středověkých mohyl sledujících osu (severo)východ–(jiho) západ (srov. ÒBechyňská Smoleč, ÒVitín). Podobných případů lze uvést mnoho, ale jen málokdy můžeme najít praktické důvody, proč lidé těmto aspektům své činnosti věnovali tolik pozornosti. Světové strany v archaických kulturách většinou nějak souvisely s představou vzniku a uspořádání světa, tj. určitou *kosmologií. Její konkrétní podobu sice neznáme, ale je jisté, že světové strany měly mytologické souvislosti a dodržováním vztahů k nim se člověk snažil sám sebe zapojit do řádu světa. Konkrétní zvyky se často měnily (např. v jedné fázi mladého eneolitu byly ženy pohřbívány na levém boku hlavou na východ a muži na pravém boku hlavou na západ; ve fázi bezprostředně následující pak ženy na pravém boku hlavou k jihu a muži na levém boku hlavou k severu). To zcela jasně dokládá, že tyto zásady nevyplývaly z přírodního prostředí jako takového, ale z lidské potřeby využít jeho prvky při vytváření a udržování společenských vztahů. [mk] VÍTKOVICE V KRKONOŠÍCH, okr. Semily, Liberecký kraj Horské hospodářství Kotelská bouda 1680 (?) až 1910 Význam: Archeologická ukázka pozůstatků typického krkonošského budního hospodářství. Historie: Budní hospodářství (něm. Baudenwirtschaft) bylo typickým fenoménem Krkonoš. Tento způsob obživy sem zavedli alpští kolonisté (dřevorubci), kteří přišli v době masivní těžby dřeva pro kutnohorské stříbrné *doly a zůstali i poté, kdy byla ve druhé polovině 17. století podstatná část Krkonoš odlesněna. Základy budního hospodářství tvořila letní pastva dobytka a získávání sena v odlesněných částech hor a nad hranicí lesa. Seno se pak v zimě sváželo z horských seníků na saních do statků v podhůří. Kotelská bouda (Kösselbaude) na úbočí hory Kotel v Krkonoších, byla původně součástí skupiny Rokytenských dvorských bud, pa- Æ 4,0 km (5,0 km) třících k harrachovskému panství. První stavba stála v prostoru kotelské enklávy patrně již před r. 1700. V l. 1707–1708 zde nechal hrabě Harrach vykácet kleč a postavit boudu novou. Ta byla za hospodářských úprav hraběte Sweert-Sporcka v r. 1748 stržena a na jejím místě byla postavena nová, „vzorová“ bouda, nazvaná na počest majitele panství Fridrichsbaude neboli „Svatého Bedřicha kotelná bouda pro dobytek“. Cena její stavby se z plánovaných 4 tisíc zlatých vyšplhala až na konečných 10 tisíc; však také byla bouda po dokončení tak pěkná, že údajně vypadala jako „kaplička na hoře“. V době největšího rozkvětu se zde chovalo 80 krav a 30 koz. V polovině 19. století začal být budní systém nerentabilní. Některé boudy se přeměnily na celoročně užívané a začaly si přivydělávat pro- Ó Ruiny západního křídla Kotelské boudy. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality zaměřila J. Minarčíková, 2013; upravil Č. Čišecký. 423 dejem mléčných produktů, zejména sýrů. Soumrak budního hospodářství přinesl především turismus, jehož počátek je kladen na přelom 18. a 19. století. Boudy podél turistických cest byly postupně přestavovány na turistické ubytovny a hospody, které přinášely větší výnos. Kotelská bouda stála stranou turistických cest, a proto novému trendu nevyhovovala. Již v polovině 19. století zde stavy dobytka významně poklesly a z původní budovy zbylo pouze západní obytné křídlo, které začalo být využíváno jako panská hájenka. V r. 1910 byla stavba jako typická ukázka krkonošských bud uchráněna likvidace, opatřena novou střechou a ponechána českým lyžařům. Za podivných okolností však v témže roce vyhořela a od té doby již nebyla obnovena. 424 Popis: Bouda byla vybudována na jižním svahu Krkonoše (Kotle) pod Krakonošovou cestou, vedoucí z Horních Míseček ke Dvoračkám (Dvorským boudám), a leží v nadmořské výšce 1091 m, pod horní hranicí lesa. V zachovalých pozůstatcích je dochován půdorys z r. 1748 a několik pozdějších přestaveb. Bouda měla dvě obytná křídla na vysoké kamenné podezdívce, srubové stěny a šindelovou střechu. Obytná křídla (B, E) spojovaly budovy podezděných chlévů (A), čímž vznikla dispozice stavby z pěti segmentů. Původní délka komplexu činila asi 70 m. Obytná křídla měla téměř čtvercový tvar o vnějším rozměru 10 × 11 m. Chlévy byly přes 50 m dlouhé a 12 m široké; původně je předělovaly čtyři příčky, z nichž jsou dnes patrné pouze dvě. Vstupy VÍTKOVICE V KRKONOŠÍCH, okr. Semily, Liberecký kraj do chlévů vedly ze severní strany nebo z obytných částí po vyvýšeném zápraží. Západní obytné křídlo (E) mělo vysokou kamennou podezdívku, opatřenou třemi opěrnými pilíři, která sahala původně do výšky 3 m a směrem do svahu se snižovala. Vnitřní prostor podezdívky sloužil jako sklep, překrytý dřevěnou podlahou. Ve východní části podezdívky se nachází 1,6 m široký koridor, oddělený od západní části asi 90 cm širokou zdí – snad šlo o samostatný sklípek (F). Na severní straně byl sklep zaklenut kamennou klenbou; nad ní se nacházela *síň s cihlovými kamny a pecí, patrně opatřenou kachlovým pláštěm. Za kamny se rozkládala vstupní část síně (G); podle dobové fotograﬁe bychom vchod přestavené části boudy hledali na západě budovy. Mladšího data bude zřejmě přistavený záchod (H) s kamennou podezdívkou. Stěny celého západního křídla měly roubenou konstrukci a v obytné části do nich byla vsazena čtveřice oken v čelní stěně a po trojicích ve stěnách bočních. Vedle západního křídla je zachován kamenný žlab na vodu (D), která sem byla sváděna z Boudeckého potoka dodnes zřetelným korytem podél přístupové cesty od Horních Míseček. Východní obytné křídlo (B), opatřené na střeše zvoničkou, bylo odbouráno v polovině 19. století a jeho základy zničila v severovýchodní části dnešní cesta k Dolním Mísečkám. Vnitřní dispozice obou obytných křídel mohla být odlišná, takže situaci může osvětlit jen *archeologický výzkum. Chlévy byly postupně zbourány po r. 1858. Na severním okraji jejich základů je patrný mladší kamenný nájezd (C), sloužící zřejmě ke svozu sena do zbývající části budov. Pod boudou se rozkládala tzv. travní zahrada (L) – louka, která byla pravidelně hnojena, zavlažována a kosena. Sklízela se dvakrát až třikrát ročně a představovala hlavní zdroj sena. Na leteckém laserovém snímku jsou v místě louky dobře patrné cesty, po kterých se vozila kejda na hnojení, příp. sváželo seno. Na spodním okraji vymýceného prostoru ležela také dvě políčka, na nichž se pěstovala řepa a zelí. K boudě patřilo ještě 52 ha pastvin nad hranicí lesa a několik seníků. Ve vzdálenosti asi 12 m severovýchodním směrem od pozůstatku východního křídla budovy se nalézají základy malé kamenné kaple (J) o vnitřních rozměrech asi 4 × 5 m, postavené před r. 1743. Pod ní měla stát ještě tři menší hospodářská stavení, jejichž základy již nejsou v terénu patrné. Severozápadně od destrukce boudy se nachází uměle vytvořená plocha (K), na které mohla stát původní bouda ze 17. století. [dd] Ö Fotografie Kotelské boudy z r. 1909; v té době už bouda sloužila jako panská hájenka. Podle Švec 1980. Ò Základy severozápadního rohu západního obytného křídla (E) se vstupní chodbou (G). Foto Z. Kačerová, 2014. VÍTKOVICE V KRKONOŠÍCH, okr. Semily, Liberecký kraj 425 Literatura: Menčik 1899; Lokvenc 1996, 2001, 2007. po silnici směrem na Vítkovice a z ní vpravo po modré turistické značce. Navigační bod: N 50°44'33.97", E 15°32'40.40" (rozcestí severně od boudy). Rizika: Od října do května bývá lokalita pod sněhovou pokrývkou. Přístup: Z parkoviště v Horních Mísečkách k rozcestníku „Horní Mísečky – Jilemnická bouda“ a odtud po zelené turistické značce až na lokalitu k rozcestníku „U Kotelních jam“. Kratší, ale obtížnější cesta vede z parkoviště v Dolních Mísečkách 426 Okolí: [1] Vítkovice v Krkonoších (SE), mohyla Hanče a Vrbaty: N 50°45'08.38", E 15°32'51.87" (1,0 km). [2] Vrchlabí (TU), Krkonošské muzeum: N 50°37'43.94", E 15°36'19.89" (13,4 km). VÍTKOVICE V KRKONOŠÍCH, okr. Semily, Liberecký kraj Ó LLS snímek (stínovaný model) areálu. Snímek ukazuje původní dispozici boudy (M) před přestavbou z r. 1748 (zahrnuje struktury A–F), místo její zaniklé předchůdkyně (K) a prostor bývalé travní zahrady (L) protkané stezkami, po kterých se transportovalo sklízené seno. Data KRNAP, zpracoval Č. Čišecký, 2014. Õ Výsek z Mannovy mapy z r. 1743 znázorňující luční enklávu Kotelské boudy a původní dispozici boudy před přestavbou. Snímek zachycuje též kapličku a polohu dvou tehdejších polí. Podle Lokvenc 2007. VLASTISLAV, okr. Litoměřice, Ústecký kraj Raně středověké hradiště 9.–10. století Význam: Hradiště patřící mezi nejlépe prozkoumaná raně středověká centra v severozápadních Čechách. Historie: Vlastislavské *hradiště se objevuje poprvé v líčení kronikáře Kosmy o bájném období českých dějin jako sídlo luckého knížete Vlastislava (srov. ÒChýnov). Potvrzení této historické konstrukce archeologickými prameny je však značně problematické. Propojení archeologických nálezů s konkrétní historickou událostí je totiž možné jen za zcela výjimečných okolností; v tomto případě navíc o historickou událost ani nejde. Tuto skutečnost velmi dobře ilustruje i otázka *datování počátků Vlastislavi, které bylo podrobeno v posledních dvou desetiletích důkladné diskuzi. Nejstarší doklady osídlení v areálu hradiště pocházejí již z druhé poloviny 9. století, nicméně s jeho Æ 1,0 km opevněním lze počítat až v průběhu první poloviny 10. století. Svoji historickou úlohu plnilo patrně velmi krátce, protože zánik hradiště je datován bez větších rozporů nejpozději na počátek 11. století. Pro tento předpoklad svědčí skutečnost, že opevnění Vlastislavi má pouze jedinou fázi výstavby, která nenese stopy oprav. Vlastislavské hradiště bylo patrně založeno ze strategických obranných důvodů jako součást linie opevněných sídel na středním a dolním toku Ohře společně s dalšími pěti hradišti (Hradec u Kadaně, Drahúš, Levousy, Klapý a Litoměřice). Potenciálním nepřítelem na severu mohlo být Sasko, nebo také oblast Pobělí s hradištěm v Zabrušanech. Zájem archeologů poutalo hradiště už od 19. století, ovšem rozsáhlého systematického *archeologického výzkumu se dočkalo až v 50. letech Ó Pohled z areálu hradiště na linie valů, v pozadí vrchy Českého středohoří. Foto J. Marounek, 2006. £ Plán lokality podle Váňa 1968. 427 minulého století pod vedením Z. *Váni. Uvnitř opevněného areálu zachytil výzkum zahloubená obydlí (*polozemnice) i nadzemní stavby s *kůlovou konstrukcí. Výjimečným nálezem je čep ze zásypu brány na jihozápadním okraji hradiště. Archeologický výzkum ukázal, že plocha byla využita značně nevyrovnaně; větší koncentrace sídlištních nálezů se nacházela v severní části podél vnějšího *valu. Hradiště chránila hradba dřevohlinité konstrukce (viz *opevnění dřevohlinité) s dřevěným roštem a *čelní kamennou plentou z opukových kamenů. Přestože sondy archeologického výzkumu rovnoměrně pokryly celou plochu hradiště, nepodařilo se zachytit žádné doklady specializované řemeslnické výroby ani předměty a stavby, které by bylo možné připsat vyššímu sociálnímu prostředí. I tato skuteč- 428 VLASTISLAV, okr. Litoměřice, Ústecký kraj nost podporuje myšlenku, že Vlastislav byla postavena především jako opěrný vojenský bod a patrně neplnila další funkce centra, typické pro jiné opevněné raně středověké lokality. Popis: Hradiště se nachází nad levým břehem říčky Modly v poloze Na Šancích. Plocha o rozloze 3,21 ha byla opevněna po celém svém obvodu, vnitřní prostor hradiště navíc rozdělily dvě příčné obloukovité hradby, takže se areál dělil do tří částí – vnější (A), střední (B) a vnitřní (C). Nejhustěji osídlena byla nejvýše položená plocha (A), kterou tak někteří archeologové pokládají za prostor s centrální funkcí – tzv. *akropoli. Pokud by skutečně šlo o akropoli, odlišovalo by to Vlastislav od ostatních raně středověkých hradišť, u nichž se za centrální zpravidla považuje část vnitřní. Opevnění hradiště je v současnosti silně porušeno zemědělskou činností. Nejlépe dochovaná část na severním okraji hradiště dosahuje výšky kolem 2 m; před hradbou procházel 9 m široký příkop. Střední i vnitřní příčný val jsou patrné již jen jako mírné terénní vlny, z nichž po orbě vystupují na povrch do červena přepálené opukové kameny a kusy spáleného dřeva. I před těmito hradbami probíhaly původně mohutné příkopy, dosahující hloubky až 2,5 m; do jejich plochého dna byly údajně zaraženy kůly pro zvýšení obranyschopnosti. Původní vstup (D) do hradiště s kovanou bránou a patrně též věží zachytil archeologický výzkum v jihozápadní části areálu. [jm] Literatura: Váňa 1968. Navigační bod: N 50°29'52.11", E 13°57'14.89" (vstup od jihu); N 50°30'00.22", E 13°57'12.96" (vstup od severu). Přístup: Z doporučeného místa parkování po cestě odbočující z hlavní silnice na severozápad dojít na kraj obce a odtud na hradiště. Rizika: Celá plocha hradiště je zemědělsky obdělávána, takže přístup na hradiště je možný jen v době vegetačního klidu. Okolí: [1] Vlastislav (LT), zřícenina hradu Skalka: N 50°29'52.52", E 13°57'37.43" (0,5 km). [2] Děkovka (LT), zřícenina hradu Oltářík: N 50°29'24.02", E 13°55'24.53" (2,4 km). [3] Jenčice (LT), zřícenina hradu Košťálov: N 50°29'25.20", E 13°59'06.00" (2,4 km). [4] Březno (LT), zřícenina hradu Ostrý: N 50°31'53.04", E 13°57'05.51" (3,6 km). [5] Oparno (LT), hradiště Lovoš: N 50°31'43.25", E 14°01'09.70" (5,7 km). [10] Kostomlaty pod Milešovkou (TP), zřícenina hradu Sukoslav: N 50°33'15.31", E 13°52'46.37" (8,1 km). Ó Rekonstrukce opevnění v místě brány do vnitřního areálu. Skořepinová konstrukce hradby s čelní kamennou zdí. Podle Váňa 1968. Õ Letecký snímek hradiště. Foto M. Gojda, 2011. Õ [11] ÒLibochovany (LT), pravěké hradiště Hrádek na Tříkřížovém vrchu (8,8 km). Ô Řezy raně středověkými zásobními jamami na obilí z hradiště Vlastislavi. Podle Váňa 1968. [6] ÒOparno (LT), pravěký a středověký areál těžby kamenné suroviny (6,1 km). [7] ÒMukov (TP), pravěké hradiště Hradišťany (6,2 km). [8] Oparno (LT), zřícenina hradu: N 50°32'32.19", E 14°00'36.23" (6,3 km). [9] Lhotka nad Labem (LT), areál těžby kamenné suroviny: N 50°32'27.86", E 14°01'14.67" (6,7 km). VLASTISLAV, okr. Litoměřice, Ústecký kraj 429 VOLARY, okr. Prachatice, Jihočeský kraj Polní opevnění Volarské šance 1618–1620 Význam: Výborně zachovalé relikty pěchotní reduty se dvěma dělostřeleckými bastiony z období třicetileté války. Historie: Na Bílé hoře utrpěla česká stavovská vojska porážku, která na mnoho staletí ovlivnila naše dějiny. Rozhodující bitvě stavovského povstání ale předcházela řada dílčích událostí a bojů. Jednu z důležitých rolí sehrálo i malé polní *opevnění v hloubi Šumavy – Volarské šance. Změny ve vojenství na počátku novověku vyvolaly vlnu budování polních fortiﬁkací v otevřené krajině, a tento druh opevnění se pak používal v podstatě v nezměněné podobě až do 19. století. Sedlem mezi Radvanovickým hřbetem a vrchem Stožec (asi 760 m n. m.) procházela tzv. Zlatá stezka (ÒPrachatice, ÒZhůří u Rejštejna), která tvořila jednu z klíčových 430 komunikačních linií; nedaleko Soumarského mostu pak překračovala Teplou Vltavu. Kontrola šumavských průsmyků hrála ve třicetileté válce důležitou úlohu a není divu, že se o jejich obsazení opakovaně sváděly boje. Právě tudy totiž mohly (nebo naopak nemohly) do Čech proudit císařské vojenské posily a zásobování. Pro lepší obranu Zlaté stezky, vedoucí z Prachatic do Pasova, bylo koncem léta 1618 vybudováno pod vrchem Stožec první polní opevnění, položené zřejmě jihozápadním směrem od dochovaných reliktů. Není jisté, která strana ho zbudovala – zda si císařští chtěli zajistit přístup do Čech, nebo ho naopak stavovští chtěli uzavřít. Víme však, že počátkem zimy 1618–1619 bylo opevnění v držení císařských, které odtud stavovské vojsko následně vytlačilo. Vzhledem k tomu, že v Pasově byly připraveny Ó Terénní relikty polního opevnění u Volar. Foto M. Langová, 2014. £ Plán lokality podle Beneš J. a kol. 1995. Æ 0,5 km císařské posily, musela se cesta přes Šumavu opět zprůchodnit. Císařský velitel hrabě Buquoy nechal zřejmě tehdy zbudovat novou stezku, vedoucí přes hřeben Třístoličníku do údolí Vltavy k Želnavě, a opevnil ji šancemi. Zároveň se mu již v lednu 1619 podařilo získat zpět ztracené Volarské šance. Od ledna 1619 byly tedy oba přechody v držení císařské armády, což v únoru umožnilo přechod Fuggerova pluku, který byl poté rozmístěn až po Český Krumlov, a později i přechod pěšího De Creangeho pluku. V květnu 1619 se v Pasově shromáždilo 1000 kyrysníků pluku Albrechta z Valdštejna, kteří se chystali po Zlaté stezce do Čech. Stavovští zareagovali shromážděním jednotek a ozbrojených sedláků z okolí a 18. května zaútočili na Volarské šance, aby Zlatou stezku zneprůchodnili. Za značných ztrát na obou stranách se jim nakonec podařilo opevnění dobýt, ale kvůli nedostatku proviantu po několika dnech objekt dobrovolně opustili. Již 25. května byly proto šance opět v držení císařských a hrabě Collalto mohl generála Buquoye informovat o stavu tohoto opevnění, jeho nedostatcích a nutnosti vybudovat objekt nový. Teprve poté bylo postaveno opevnění, jehož pozůstatky jsou v terénu patrné dodnes. V červnu 1619 přešla přes Šumavu další císařská vojska z Nizozemí a posílila císařskou armádu natolik, že se jí podařilo vyhrát 10. června bitvu u Záblatí a ovládnout řadu strategických bodů v jižních Čechách. Na větší akci se stavovská armáda zmohla až na podzim, kdy využila odchodu Buquoye do Rakous, dobyla zpět některá města a 9. prosince dorazila k Volarským šancím. Císařským vojákům se však pozici podařilo proti přesile uhájit a stavovští pod vedením hraběte Mansfelda odtáhli s nepořízenou. Aby zabránili přísunu dalších posil císařského vojska, zaútočili na Volarské šance znovu 27. července 1620. Po velkých bojích se asi 300 císařských vojáků v opevnění vzdalo „na akord“ (mohli volně odejít s lehkými zbraněmi). Ani tentokrát však šance v rukou stavovské strany dlouho nevydržely. Za nejasných okolností, možná pod vlivem událostí v Horním Rakousku, byly zřejmě ještě v létě 1620 opuštěny. Znovu tedy stavovská armáda vydala tento klíčový bod bez boje a cesta pro hlavní bavorskou armádu Maxmiliána I. byla volná… Po porážce českých stavů na Bílé hoře ztratilo opevnění svůj význam a bylo opuštěno. Popis: Volarské šance představují pěchotní *redutu (A) se dvěma dělostřeleckými *bastiony (B, C). Celý objekt se dodnes velmi dobře dochoval a je v terénu perfektně viditelný. K severovýchodnímu a jihozápadnímu rohu čtvercové reduty o vnitřních roz- VOLARY, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 431 valu (parapet) byla mírně sešikmená směrem ven a její vnitřní hrana se nacházela ve výšce opěry pro střelce, který v boji stál na vyvýšené plošině za parapetem – na tzv. banketu (též střelecké lavici; viz Ò Třebel). V dělostřeleckých bateriích bývala umístěna dvě až čtyři děla (v našem případě jsou vzhledem k velikosti baterií pravděpodobná spíše děla dvě). Postavení děl chránila soustava košin, válcovitých pletených košů naplněných hlínou, které stály na plošině valu. Každé dělo bylo postaveno na dřevěné podlážce, dvojnásobné délky než zbraň samotná, a obsluhovali ho čtyři muži; celé baterii velel důstojník. Mezi dnešní silnicí (někdejší Zlatou stezkou) a severovýchodním bastionem je dochováno několik spojovacích příkopů (F), jejichž vnitřní hrana bývala chráněna plotem z klád. Lze je interpretovat jako součást liniové fortiﬁkace ležení. Jihovýchodně od šancí bylo identiﬁkováno několik dalších prohlubní, jejichž příslušnost k opevnění není jasná. Okolí reduty netvořil v 17. století vzrostlý les, který se zde nachází dnes, nýbrž zde podle prvního vojen- měrech 20 × 20 m se připojovaly dělostřelecké bastiony, v jejichž středu jsou patrné menší prohlubně (D, E), které sloužily jako sklípky na munici. Celková délka reduty s bastiony dosahuje 80 m. Uvnitř opevnění je vidět několik dalších pravidelných prohlubní, u nichž ale není možné určit, zda souvisely s vnitřním uspořádáním objektu, nebo zda jsou pozůstatkem po pozdějších výkopech. Obvodový příkop Volarských šancí je široký 6 m a hluboký do 2 m. Za příkopem jsou patrné relikty *valu, 432 VOLARY, okr. Prachatice, Jihočeský kraj pozůstatku opevnění ze dřeva a hlíny, a za valem směrem dovnitř reduty zřejmě probíhal další mělčí příkop. Pro výstavbu polních opevnění existovala v 17. století přesně daná pravidla, díky čemuž je možné podrobněji rekonstruovat původní podobu fortiﬁkace i funkce jejích částí. Opevnění pěchotní reduty s vnitřní plochou v úrovni okolního terénu mívalo příkop s rovným dnem a šikmými stěnami. Za příkopem směrem dovnitř opevnění se nacházela plošinka (tzv. berma) a za ní val. Horní plocha 1 ského mapování z l. 1780–1790 rostla pouze doprovodná zeleň a rozvolněný ostrůvkovitý les. Opevnění proto muselo poskytovat dobrý rozhled. Z prostoru Volarských šancí pochází soubor železných *artefaktů, jehož složení dokumentuje život v ležení. Doloženy jsou nejen předměty vojenského charakteru, části ochranných zbrojí, útočných zbraní, výstroje, munice a ženijních potřeb, ale i osobní věci a hospodářské vybavení. Nalezené předměty patřily jak pěchotě, tak jízdě. [ml] Literatura: Meduna 1990; Beneš J. a kol. 1995; Kuna a kol. 2004. Navigační bod: N 48°54'15.88", E 13°49'17.57" (severovýchodní okraj lokality). 2 Okolí: [1] Volary (PT), linie tzv. řopíků z doby před druhou světovou válkou: N 48°54'26.96", E 13°49'40.65" (0,6 km). [2] Volary (PT), rozhledna Soumarský most: N 48°54'05.65", E 13°50'12.68" (1,2 km). [3] České Žleby (PT), Radvanovický komplex Zlaté stezky (srov. ÒPrachatice): N 48°53'26.27", E 13°47'28.69" (2,7 km). [4] České Žleby (PT), hrádek na Stožecké skále: N 48°52'24.95", E 13°49'16.91" (3,4 km). 3 Ó Rekonstrukce Volarských šancí. 1: Jihozápadní bastion s přiléhajícím spojovacím příkopem, který je doplněn o plot z klád; na parapetu naznačeno umístění košin, uprostřed baterie vyznačen sklad na munici; 2: dělo na dřevěné podlážce, chráněné soustavou košin; 3: důstojník a voják bojující ve třicetileté válce. Kresba P. Meduna. × Železná podkova nalezená v prostoru Volarských × šancí. Výška asi 13 cm. Podle Beneš J. a kol. 1995. Ô Železná ostruha nalezená v prostoru Volarských šancí. Výška 118 mm. Podle Beneš J. a kol. 1995. [5] Křišťanovice u Záblatí (PT), zřícenina hradu Hus: N 48°57'25.61", E 13°55'44.61" (9,8 km). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Volarské šance“ po vyšlapané lesní pěšině přibližně 100 m směrem na jihozápad k lokalitě. Rizika: V zimních měsících zde bývá vydatná sněhová pokrývka. VOLARY, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 433 VRACLAV, okr. Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj Raně středověké hradiště 11.–13. století Význam: Přemyslovské správní hradiště na trase dálkové cesty. Historie: *Hradiště bylo založeno na Trstenické stezce, spojující Čechy a Moravu. Výstavba Vraclavi (v raně středověkých písemných pramenech nazývané Wratizlau) je tradičně připisována knížeti Vratislavovi II. (vládl v l. 1061–1092), nicméně mincovní nálezy z posledních let naznačují, že počátky hradiště bude třeba posunout již na přelom 10. a 11. století. V r. 1108 zde nechal kníže Svatopluk (1107–1109) povraždit členy rodu Vršovců. Podle vyprávění kronikáře Kosmy bylo příčinou tohoto trestu podezření, že předák rodu, Mutina, knížete zradil a umožnil vpád polského vojska, vedeného svrženým knížetem Bořivojem II. Na přelomu 12. a 13. století se Vraclav ocitla v rukou Děpolticů. Roli 434 správního centra plnila nejméně do r. 1226, kdy se v písemných pramenech objevuje zdejší kastelán Byčen. Hradiště bylo patrně opuštěno ve druhé polovině 13. století v souvislosti s nově založeným královským městem ve Vysokém Mýtě. Na počátku 14. století je zmíněno v Dalimilově kronice již jako pusté a zarostlé býlím. První *archeologické výzkumy provedl na *akropoli hradiště J. L. *Píč, který měl údajně objevit kamenné podezdívky knížecího paláce. Další stopy zahloubených i srubových staveb odkryl v l. 1961–1963 systematický výzkum L. Skružného a L. Hrdličky. V centrální části akropole byly nalezeny také kostrové hroby. V posledních několika letech se archeologické výzkumy soustřeďují především na *předhradí, které je zemědělsky využíváno. Na pravidelně orané ploše o rozloze 1,8 ha byly prováděny *po- Ó Pohled na val hradiště ve Vraclavi. Foto J. Marounek, 2013. Ò Památník vyvraždění Vršovců r. 1108, postavený Ò v r. 1908. Foto J. Mařík, 2014. £ Plán lokality zaměřil J. Mařík. Æ 1,0 km vrchové sběry a průzkumy s detektory kovů. Nálezy slitků barevných kovů a kusy silně propálené hlíny mohou indikovat přítomnost řemeslnických dílen. Další drobné nálezy, jako jsou závaží a části skládacích vážek, zase připomínají obchodní dálkovou trasu, která hradištěm procházela. Popis: Hradiště se nachází na severovýchodním okraji obce Vraclav, na vysoké ostrožně nad svatomikulášským údolím. Nejlépe dochovanou částí areálu je akropole (A) o rozloze asi 0,8 ha, kterou od předhradí odděluje *val (B), zachovaný do výše 4–6 m. Opevnění akropole nebylo archeologicky zkoumáno, a proto jej není možné přesně *datovat. S přibývajícími nálezy z mladší doby železné nelze vyloučit, že první hradba zde vyrostla již v tomto období, a v raném středověku byla pak znovu využita. Jihovýchodně od opevnění je možné předpokládat předhradí (C), nicméně další případné stopy hradiště již zcela setřela mladší zemědělská činnost. Na koruně valu stojí žulový památník, který nechala postavit obec v r. 1908 k osmistému výročí povraždění části rodu Vršovců. Společně s umístěním památníku byly val a jeho okolí parkově upraveny (místní zde vysázeli javory a lípy) a do jeho podoby zasáhly také nové přístupové cesty k památníku. Na východním úpatí hradiště se nachází poutní místo s léčivým pramenem, v jehož blízkosti byl v první polovině 17. století vybudován barokní areál s kostelem sv. Mikuláše, VRACLAV, okr. Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj 435 lázeňský dům a dřevěná poustevna se zvonicí. [jm] Literatura: Skružný 1962; Charvát 1980. Navigační bod: N 49°58'10.25", E 16°05'35.86" (rozcestí mezi akropolí a předhradím). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Vraclav – sv. Mikuláš“ po zelené turistické značce k jihu až na hradiště. Rizika: Žádná, hradiště je celoročně snadno přístupné. Akropole má parkovou úpravu. Okolí: [1] Dobříkov (UO), vrcholně středověká tvrz: N 50°00'04.51", E 16°08'02.11" (4,7 km). [2] Pěšice (UO), hradiště Kusá hora z mladší doby bronzové a raného středověku: N 49°55'07.32", E 16°04'04.16" (6,0 km). [3] Holešovice u Chroustovic (CR), raně středověký mohylník v poloze Na Vrších: N 49°57'49.26", E 15°58'54.75" (8,0 km). [4] Běstovice (UO), hradiště Darebnice z mladší doby bronzové a raného středověku: N 50°01'01.60", E 16°11'29.23" (8,8 km). Õ Letecký snímek areálu hradiště. Foto J. Mařík, 2014. Ñ Terénní práce při archeologickém výzkumu ve Vraclavi v l. 1961–1963. Archiv ARÚP, FT39293. 436 VRACLAV, okr. Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj VYŽLOVKA, okr. Praha-východ, Středočeský kraj Zaniklá středověká vesnice 13.–14. století Význam: Zaniklá středověká vesnice „Ve Spáleném“ je dokladem kolonizace tzv. pomezního hvozdu mezi pražskou a kouřimskou sídelní oblastí na počátku 13. století. Historie: Černokostelecko patřilo v obdobích pravěku a raného středověku k oblastem, kterým se lidé při zakládání svých sídlišť spíše vyhýbali. Panovaly zde totiž ve srovnání s Pražskou kotlinou na západě nebo Polabím na severu relativně málo příznivé přírodní podmínky. Kombinace vyšší nadmořské výšky, kyselých půd na převažujícím žulovém podloží, nižší průměrné teploty či déle trvající sněhové pokrývky byla příčinou toho, že k prvnímu rozsáhlejšímu pokusu o osídlení tzv. pomezního hvozdu, který odděloval hustě osídlenou Pražskou kotlinu a oblast Kouřimska (ÒKouřim), došlo Æ 1,5 km až na počátku 13. století. V tomto období zde vznikla poměrně hustá síť menších sídlišť o velikosti pěti až devíti usedlostí, která od sebe byla často vzdálena méně než kilometr. Nově vznikající *vesnice se lišily od většiny soudobých *kolonizačních pokusů poměrně nepravidelným půdorysem. Řada těchto nově založených sídel byla opuštěna již ve druhé polovině 14. století a díky opětovnému zalesnění zůstaly relikty dřívějších staveb uchráněny před dalšími zásahy. Stejný osud provázel i lokalitu na východním okraji dnešní Vyžlovky, která nese pomístní jméno Ve Spáleném. Podobně jako v případě okolních zaniklých vesnic neznáme její původní jméno a neexistují ani žádné písemné prameny, které by dokázaly vysvětlit, co bylo příčinou jejího vzniku nebo kdo stál za tímto rozsáhlým kolonizačním podnikem. Ó Panoramatický snímek lokality od západu. Pramenná pánev obklopená relikty usedlostí. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality podle Klápště – Smetánka 1981; podle LLS snímku upravil J. Mařík. 437 V současné době evidujeme na Černokostelecku více než 20 zaniklých středověkých vesnic. Většina z nich, včetně lokality „Ve Spáleném“, byla archeologicky zkoumána především *nedestruktivními metodami, které spočívaly v geodetickém zaměření terénních reliktů a *povrchových sběrech. Pouze v ojedinělých případech proběhla i drobná sondáž. Popis: Zaniklá vesnice „Ve Spáleném“ leží na okraji pramenné pánve a skládá se zhruba ze 40 reliktů obytných i hospodářských budov. Stavby se dochovaly v podobě kruhových a oválných *konvexních objektů o průměru od 5 do 30 m a zachované výšce od několika decimetrů po 1 m. Jako stavební materiál byly používány snadno dostupné zvětralé žulové kameny. Původní zdivo se postupem času proměnilo v hrubozrnný písek; proto destrukce zvětralého zdiva na první pohled připomínají spíše náspy *mohyl, a většina zaniklých středověkých vesnic na Černokokostelecku tak byla na konci 19. století interpretována jako *mohylníky. Podle výšky destrukcí můžeme usuzovat, že některé domy mohly být celé zděny z kamene, zatímco jinde tento materiál posloužil jen jako základ pro stavbu Ñ Terénní relikty nad východní hranou pramenné pánve. Foto J. Mařík, 2014. 438 VYŽLOVKA, okr. Praha-východ, Středočeský kraj dřevěnou. Původní zdivo se podařilo zachytit jen v ojedinělých případech, což archeologům neumožnilo rekonstruovat vnitřní uspořádání jednotlivých staveb. Usedlosti byly vymezeny (viz červené linie v mapě) hlavně na základě shluků terénních reliktů. Vesnici doplňovaly dva rybníky doložené dvěma hrázemi (A, D). Sloužily především jako zásoba vody pro hospodářské účely. Voda z prvního rybníka poháněla také mlýn, který stál na jeho široké hrázi (A). Kolo mlýna roztáčela voda protékající úžlabím na severní straně hráze (B). Hluboká rýha (C) na opačné straně sloužila pravděpodobně jako přepad a odváděla přebytečnou vodu. Vodní mlýny představovaly jednu z velkých inovací vrcholného středověku v našich zemích; využití vodní energie nahradilo do té doby velmi pracné mletí na ručních mlýncích. Jižně od potoka se mezi hrázemi obou rybníků nachází část dochované *plužiny (E), která patřila k vesnici. Stopy po jednotlivých záhonech, širokých kolem 1,5 m, se táhnou ve směru jihozápad–severovýchod v délce asi 200 m. V terénu je obtížné doklady plužiny identiﬁkovat. Nejlépe jsou patrné při slabém sněhovém poprašku nebo po silném dešti, kdy se v brázdách mezi záhony sníh a voda drží o něco déle. [jm] Literatura: Smetánka – Klápště 1981. Navigační bod: N 49°59'15.41", E 14°47'53.43" (západní okraj pramenné pánve se zaniklou vsí). Přístup: Z doporučeného místa parkování u sportovního hřiště na východním okraji obce Vyžlovka asi 50 m po silnici z Vyžlovky a zde se na- pojit na červenou turistickou značku vlevo do lesa. Z ní odbočit po 200 m doleva na lesní cestu k západnímu okraji zaniklé vsi u pramene potoka. Rizika: Vhodnou dobou pro návštěvu je jaro, kdy relikty staveb nejsou pokryty hustou vegetací. Okolí: [1] Jevany (PY), zaniklá středověká usedlost Jevany-Dubina: N 49°58'46.17", E 14°48'02.30" (1,0 km). [2] Štíhlice (PY), zaniklá středověká ves Lažany: N 49°59'45.88", E 14°47'24.35" (1,1 km). [3] Kozojedy u Kostelce nad Černými Lesy (PY), románský kostel sv. Martina: N 50°00'06.81", E 14°48'24.20" (1,6 km). [4] ÒDoubravčice (KO), pravěké a raně středověké hradiště a vrcholně středověký hrádek Šember (2,8 km). [5] Doubravčice (KO), zaniklá středověká ves Dolánky: N 50°01'25.37", E 14°48'25.02" (4,0 km). [6] Babice (PY), zaniklá středověká ves Janovice: N 50°00'00.74", E 14°43'25.70" (5,6 km). [7] Tismice (KO), raně středověké hradiště a románský kostel Nanebevzetí Panny Marie: N 50°03'09.41", E 14°49'11.90" (7,3 km). [8] ÒBřezí u Říčan (PY), pravěké hradiště (8,0 km). [9] Přistoupim (KO), raně středověké hradiště: N 50°03'23.42", E 14°52'51.92" (9,6 km). VYŽLOVKA, okr. Praha-východ, Středočeský kraj 439 ZABRUŠANY, okr. Teplice, Ústecký kraj Raně středověké hradiště 8.–11. století Význam: Hradiště, předchůdce přemyslovského kastelánského hradu v Bílině. Historie: Nejstarší doklady osídlení lokality pocházejí z pozdní doby kamenné, nicméně vrcholu svého významu došlo zabrušanské *hradiště v období od konce 8. do 11. století, kdy prošlo dvěma stavebními fázemi. Na přelomu 8. a 9. toletí byl na hradišti postaven jednoduchý *val, na jehož koruně mohla stát palisáda nebo kamenná zídka. V 10. století se plocha hradiště rozšířila a chránily ji tři pásy *opevnění s dřevohlinitou komorovou konstrukcí a *čelní kamennou plentou. Hradiště patrně ztratilo svůj význam na konci 10. století, kdy byl založen přemyslovský správní *hrad v Bílině. První *archeologické výzkumy probíhaly na lokalitě již ve druhé 440 polovině 19. století. Pro archeologické poznání hradiště přinesl hlavní informace výzkum Z. *Váni v l. 1950 a 1951. Další etapa zkoumání je spojena se jménem A. Rusó, která se vedle terénního odkryvu věnovala i podrobnému zpracování nálezů z předchozích výzkumů. S hradištěm patrně souvisejí nálezy z *mohyly (D) v nedalekých Želénkách. Tu prokoumal již v r. 1850 K. Frost, správce zámku v Křemýži. Ve výbavě jednoho ze tří pohřbů nalezl soubor zlatých a stříbrných šperků z druhé poloviny 9. století. Nález luxusních ozdob vedl k předpokladu, že v této mohyle mohla pohřbívat rodina vládců zabrušanského hradiště. Díky objevu v Želénkách tak bývá v zabrušanském hradišti spatřováno sídlo knížete Wistracha a jeho syna Slavitaha, proti nimž vytáhlo v r. 857 franské vojsko. Podobně Ó Letecký snímek raně středověkého hradiště v Zabrušanech. Dvě linie valů jsou zachyceny pomocí sněžných příznaků. Foto M. Gojda, 1995. Ø Zlomek charakteristické keramiky tzv. zabrušanØ ského typu. Podle Kotková 2012. £ Plán lokality J. Mařík. Mapa okolí podle www_ Zabušany. Æ 1,0 km jako v řadě dalších případů je však propojení raně středověkých písemných pramenů s konkrétní lokalitou nebo dokonce souborem nálezů velmi komplikované, ne-li nemožné. Mezi keramikou z mladší fáze vývoje hradiště se ve vysokém počtu vyskytl speciﬁcký druh nádob s ostře lámanými stěnami a zdobenými pásy ryté výzdoby tvořenými otisky zvířecích zubů a kostí. Tento typ keramiky, který se v 10. století objevoval v oblasti mezi Českým středohořím a Krušnými horami na Litoměřicku a také na druhé straně Krušných hor v Sasku, byl pojmenován podle hradiště jako zabrušanský; nicméně Zabrušany nemůžeme považovat za jediné centrum jeho produkce. V tomto ohledu poskytl výmluvné důkazy výzkum keramiky zabrušanského typu nalezené v Sasku, který prokázal, že tyto nádoby byly vyráběny z místního materiálu. Popis: Hradiště se nachází na severovýchodním okraji obce Zabrušany, na ostrožně nad soutokem potoka Bouřlivec a bezejmenné vodoteče. Pomístní název polohy zní, tak jako u mnoha jiných ohrazených lokalit, „Švédské šance“ (např. ÒBezemín, ÒChloumek, ÒSkřipel). Plochu ostrožny o rozloze 5,5 ha původně rozdělovaly tři pásy opevnění, ale poslední vnější hradba (A) byla zničena při stavbě silnice mezi obcemi Zabrušany a Všechlapy. Jelikož areál hradiště byl dlouhodobě zemědělsky obděláván, mají pozůstatky příčných opevnění chránících *akropoli (C) a *předhradí (B) pouze podobu pozvolných terénních vln, které převyšují okolí asi jen o 1 m. Na úvodní fotograﬁi jsou dobře viditelné díky tzv. sněhovým příznakům (zvýraznění nerovnoměrnou sněhovou pokrývkou), které v české krajině nastávají poměrně vzácně. Obvodové opevnění ostrožny zničila eroze a zemědělská činnost, nebo místo něj mohlo stát jen lehčí ohrazení, které by se skládalo především z dřevěné palisády. Soudě podle zachovalé části původní komunikace, se původní vstup do hradiště pravděpodobně nacházel zhruba ve středu jihozápadní strany areálu ZABRUŠANY, okr. Teplice, Ústecký kraj 441 (v místě navigačního bodu). Jihovýchodně od hradiště patrně leželo další předhradí, o jehož opevnění však nic nevíme. [jm] Literatura: Váňa 1951; Rusó 1991; Kotková 2012. Navigační bod: N 50°36'23.33", E 13°47'12.66" (vstup od jihozápadu). Přístup: Z doporučeného místa parkování před obecním úřadem ke kostelu sv. Šimona a Judy a napojit se na cestu procházející za ním k hradišti. Rizika: Žádná. Hradiště je snadno dostupné po celý rok. Jeho plocha je zatravněná. Okolí: [1] Bílina (TP), raně středověké hradiště: N 50°32'47.08", E 13°46'53.84" (6,8 km). [2] Kostomlaty pod Milešovkou (TP), zřícenina hradu Sukoslav: N 50°33'15.31", E 13°52'46.37" (8,8 km). Õ Zlaté šperky z „knížecího“ hrobu v Želénkách (D). K výbavě patřily např. zlaté hrozníčkovité náušnice, zlaté gombíky, pozlacená plaketa s jelenem nebo pozdně antická kamej. Národní muzeum v Praze, inv. č. H1-118.744, H1-118.743, H1-118.749. 442 ZABRUŠANY, okr. Teplice, Ústecký kraj ZÁHOŘICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj Pravěké hradiště Vladař 500 př. Kr. až přelom letopočtu aj. Význam: Monumentální stolová hora s pozůstatky jednoho z nejvýznamnějších center z přelomu doby halštatské a laténské v Čechách. Mimořádně mohutné relikty opevnění. Historie: Vrch Vladař (693 m n. m.) s pravěkým *hradištěm je dominantou Žlutické vrchoviny v západních Čechách. Už Václav Hájek z Libočan zmiňoval ve své kronice rozsáhlé opevnění, které Vladař obklopuje. Lokalita je také známa jako místo, kde se r. 1421 úspěšně ubránili husité pod vedením tehdy již slepého hejtmana Jana Žižky plzeňskému landfrýdu (vojsku katolického panstva, duchovenstva a měst jihozápadních Čech). Ve druhé polovině 19. století byl Vladař zařazen mezi významná pravěká hradiště; přesto dlouho unikal bližší pozornosti archeologů. Nová etapa jeho poznávání nastala Æ 5,0 km v r. 2002, kdy se v rámci několika vědeckých projektů přikročilo k detailním sondážím na vrcholové plošině, v opevnění i jinde, včetně dvou míst v zamokřeném terénu, které přinesly unikátní nálezy a poznatky. *Archeologický výzkum odhalil stopy osídlení z mladší doby bronzové, pozdní doby halštatské, časné a pozdní doby laténské a raného středověku. Zejména díky využití řady přírodovědných metod se podařilo popsat a mnohdy do velkých detailů upřesnit historii osídlení hradiště, především od doby železné do vrcholného středověku. Opevněná sídelní aglomerace zažívala největší rozkvět v 5. a 4. století př. Kr. Šlo nepochybně o místo pobytu vyšší společenské vrstvy, jakým se pro dané období říká „knížecí sídla“ (něm. Fürstensitze). Srovnatelné sídlo elity s nadregionálními kontakty se v Čechách nacházelo jen na hra- Ó Letecký pohled na horu Vladař od východu. Foto P. Pokorný, 2014. £ Plán lokality podle Chytráček a kol. 2012; upravila A. Danielisová. 443 444 ZÁHOŘICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj LLS snímek (stínovaný model) hradiště s okolím. Na snímku jsou dobře patrné fortifikace i obě zkoumaná jezírka. Data ČÚZK Praha; zpracoval D. Novák, 2014. ZÁHOŘICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj 445 dišti Závist nad Zbraslaví (ÒLhota u Dolních Břežan). Hradiště Vladař obklopoval sídelní region, z nějž jsou známy další zajímavé lokality a nálezy, např. hradiště v Podštělích nebo velké pohřebiště v Manětíně, na kterém se pohřbívalo v době halštatské a časně laténské. Intenzivní osídlení začalo mizet ve 3. století př. Kr. Krátce před r. 200 př. Kr. došlo na Vladaři k dramatickým událostem, které byly doprovázeny ničivým požárem. Osídlení pak značně prořídlo a od té doby se hradiště již nikdy plně neobnovilo. Těsně před přelomem letopočtu bylo opuštěno docela a s ním i celá okolní krajina. Řídké stopy osídlení zaznamenáváme znovu až zhruba pro 9. století. V období vrcholného středověku zůstalo hradiště pusté, ale jeho areál byl plně začleněn do soudobé kulturní krajiny procházející intenzivní zemědělskou *kolonizací. Popis: Opevněné *výšinné sídliště na Vladaři se vyznačuje složitým systémem fortiﬁkací, které sahají až k samému úpatí stolové hory a utvářejí celek složený z několika 446 samostatných areálů: *akropole a vícenásobně členěného *předhradí (I–IV). Celá pevnostní soustava dosahuje rozlohy 115,3 ha a vznikala zřejmě postupně v delším časovém úseku. Pozůstatky zaniklé obvodové hradby akropole, která chránila plochu 13,4 ha, dnes mají podobu *valů tvořených velkými čedičovými bloky (konkrétně z tefritu lámaného ze skalnatého masivu samotné hory). Jak prozrazují početné struskovitě natavené kameny uvnitř rozvalené hradby, fortiﬁkace zanikla v severní části mohutným požárem. Vnitřní plocha akropole zahrnuje řadu patrně středověkých až novověkých terasovitých úprav terénu, z nichž pouze některé využívají relikty starších pravěkých valů. Vrchol s nápadnou plošinou v okolí kóty 693 m v severovýchodní části akropole nejeví stopy zvláštního opevnění; na jeho západním, severním a východním svahu jsou pouze patrné terasy. Přes strmé svahy směřovaly k akropoli cesty ústící do tří nálevkovitě utvářených (tzv. klešťovitých) *bran, jejichž ramena se obloukovitě ZÁHOŘICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj stáčejí do vnitřní plochy. Brána (A) na západním svahu stolové hory se nachází při horním vyústění širokého přirozeného žlebu, který svírají dva vybíhající ostrohy vrcholové plošiny (akropole). Její křídla jsou tvořena mohutnými kamennými valy; před vstupem probíhá předsunutý příkop o šířce až 25 m. Cesta musela procházet v úrovni dna příkopu; jeho vnitřní hrana je dnes v místě vstupu nezřetelná. Další vstupy v kamenných valech se nacházely na severním okraji akropole (B), v široké terénní proláklině, a na jižní straně (K), kudy prochází cesta z jihozápadu. Na nejníže položeném místě vrcholové plošiny se nalézá rašelinné jezírko oválného tvaru (H). V průběhu jeho výzkumu se ukázalo, že jde o uměle vyhloubenou nádrž (*cisternu) na dešťovou vodu, která byla vybudována kolem roku 400 př. Kr. Téměř tři metry mocné vrstvy usazenin na jejím dně obsahovaly vzorky bohaté na pyl i makrozbytky kulturních plodin a přírodní vegetace. Tento materiál představuje nepřetržitý záznam soužití člověka a přírody ve více než dvou posledních tisíciletích. Ò Řez kamenným tělesem vnitřního valu na akropoli. Foto M. Chytráček, 2004. Ñ Val na hradišti. Foto J. Marounek, 2011. Ñ Ve spodní části jezírka byla nalezena vrstva z přelomu 5. a 4. století př. Kr., obsahující spálené obilí, semena polních plevelů a uhlíky dřevin, ale též osekávané jmelí, v keltském náboženství posvátnou rostlinu. *Pylová analýza ukázala, že v této době bylo hradiště a jeho okolí převážně odlesněno a zemědělsky využíváno. V souvislé vrstvě ležely mezi usazeninami i větší zlomky keramických nádob – možná jde o pozůstatek rituálu spojeného s vybudováním nádrže. Na severním a západním úpatí stolové hory se rozkládá plošně rozsáhlé a vícenásobně členěné předhradí (98,8 ha). Vymezuje jej hlavní obvodový systém opevnění, tvořený především dvěma širokými paralelními příkopy, které na vnitřní straně většinou provází val. Příkopy jsou od sebe vzdáleny 7–12 m, jejich šířka se pohybuje mezi 15 a 20 m a výškový rozdíl mezi korunou valu a dnem příkopu dosahuje více než 12 m. Předhradí dnes zahrnuje dva rozdílné typy terénu: strmé zalesněné svahy stolové hory, doprovázené místy suťovými poli, a zemědělsky využívané plochy s mírným sklonem při severním a západním úpatí. Celá plocha je výrazně rozčleněna vnitřním systémem příkopů a valů na čtyři vzájemně oddělené areály (I–IV). Rozlišit lze také hrany středověkých či novověkých *mezních pásů *plužin, které s fortiﬁkací nesouvisejí. Vstupy do předhradí se nacházely na jižní (D), západní (E), severozápadní a severovýchodní straně. Nejlépe viditelnou částí opevnění je řez valem (D) na lesní cestě směrem od Vladořic a nálevkovitá brána s *úvozovými cestami (E) na severozápadní straně. Předhradí navzájem propojuje několik dalších vchodů (brány C, F, G). Nečekaný objev na předhradí se podařil pracovníkům karlovarského muzea v r. 2007. V místech bývalého prameniště (J) byla objevena a v l. 2009–2010 prozkoumána zvláštní konstrukce z pečlivě opraco- vaných dubových trámů obdélníkového průřezu (30 × 10 cm). Sondážemi se podařilo zachytit tři nároží obdélné stavební jámy pro vodní nádrž o rozměrech 10 × 11 m. Dno stavební jámy pro cisternu bylo souvisle vydlážděno kameny. Hráz o šířce 110–120 cm byla roubena trámy, které se dochovaly ve třech až čtyřech řadách do výšky 120–140 cm. Pomocí *dendrochronologického datování se podařilo zjistit, že konstrukce byla postavena ze stromů poražených po r. 480 př. Kr. Funkce této roubené stavby souvisela nepochybně s původním prameništěm. Vzhledem k tomu, že přírodovědné analýzy neprokázaly hustší osídlení v tomto místě předhradí, šlo pravděpodobně o vodní nádrž hospodářského charakteru, sloužící mimo jiné jako napajedlo pro dobytek. [ad] ZÁHOŘICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj 447 Literatura: Chytráček a kol. 2010, 2012. Navigační bod: N 50°04'28.42", E 13°12'28.15" (vstup od jihu); N 50°04'51.23", E 13°13'05.09" (vstup od východu); N 50°04'53.41", E 13°11'54.40" (vstup od západu). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Vladořice“ po červené turistické značce k rozcestníku „Vladař-odbočka“ a odtud na východ na akropoli hradiště s rozcestníkem „Vyhlídka Vladař“. Rizika: Poněkud strmější výstup na akropoli. Okolí: [1] Chyše (KV), raně středověké hradiště: N 50°05'51.83", E 13°13'58.76" (2,5 km). [2] Žlutice (KV), zřícenina hradu Nevděk: N 50°04'59.28", E 13°09'59.35" (3,4 km). [3] Podštěly (KV), halštatské hradiště Jezerský vrch: N 50°07'17.08", E 13°16'01.13" (6,1 km). [4] Rabštejn nad Střelou (PS), hrad: N 50°02'31.99", E 13°17'18.58" (6,8 km). [5] Chlum u Novosedel (KV), hradiště Chlumská hora: N 50°00'14.58", E 13°12'36.69" (8,3 km). Õ Jezírko na akropoli, prozkoumané v rámci systematického environmentálního výzkumu v r. 2004. Foto M. Gojda, 2004. Ñ Cisterna na předhradí během archeologického výzkumu v r. 2010. Foto M. Frouz, 2010. 448 ZÁHOŘICE, okr. Karlovy Vary, Karlovarský kraj ZÁLEZLY U ČKYNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj Pravěké hradiště Věnec 650–400 př. Kr. Význam: Jedno z nejpůsobivějších pravěkých hradišť, u nějž byla použita neobvyklá opevňovací technika spočívající v tom, že kamenné valy byly propojeny s přírodními skalními bloky. Historie: *Hradiště (známé především jako Věnec u Lčovic) bylo pro odbornou veřejnost objeveno již v r. 1840, kdy o něm první zmínku publikoval topograf J. G. Sommer. Jako většina památek podobného významu byl Věnec zkoumán už koncem 19. století, ale moderní *archeologický výzkum zde dodnes neproběhl. Dosavadní kusé poznatky pocházejí především z menších výkopů jihočeského archeologa B. *Dubského z l. 1919–1921. Svým charakterem je hradiště Věnec podobné hradišti Sedlo u Albrechtic (ÒAlbrechtice u Sušice) a také u nás nejvýše položenému ohrazenému areálu Obří Hrad u Stu- Æ 4,0 km (5,5 km, 6,0 km) dence (okr. Prachatice, 980 m n. m.). U těchto i některých dalších hradišť v Čechách nalézáme podobný typ ohrazení či opevnění, tj. kamenné *valy, jejichž průběh je dán přirozeným uspořádáním terénu a sleduje okraje vrcholových plošin. Na rozdíl od obou jmenovaných příkladů je však věnecké hradiště vícedílné. Ohrazení Věnec bylo s největší pravděpodobností vybudováno v pozdní době halštatské až časné době laténské. Původní vzhled kamenného valu a jeho konstrukce jsou nejasné, neboť řez valem nebyl dosud proveden. Na základě informací získaných z druhotně prolomených vchodů se lze domnívat, že byl val navršen z nasucho kladeného kamene, zvnějšku krytého kamennou lícovanou zdí (srov. ÒBoudy). V mnoha místech využívá ohrazení přírodní skalní útvary, se kterými je kamenný val umně spojen Ó Část vnějšího kamenného valu hradiště Věnec na západě předhradí. Foto J. Marounek, 2014. £ Plán lokality podle zaměření A. Stockého z r. 1922 (Dubský 1949); revidovali D. Dreslerová a Č. Čišecký, 2013. 449 450 ZÁLEZLY U ČKYNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj v jeden celek. Zda však daný typ fortiﬁkace představoval původně skutečně účinný obranný prvek (kamennou hradbu), nebo jen symbolické vymezení určitého prostoru, není zatím zcela jasné (srov. ÒMukov, ÒRejkovice). Archeologie donedávna chápala pravěká hradiště výhradně jako obranné stavby – „pevnosti“. Kromě problematické konstrukce opevnění existují v případě hradišť věneckého typu i další pochybnosti o tomto účelu. Poměrně malé množství nálezů uvnitř ohrazeného prostoru obvykle svědčí pouze o přechodných činnostech nevelkých skupin lidí. Mohla být za takových okolností hradiště vůbec hajitelná? Proti komu by se na lokalitách situovaných na okraji víceméně neosídlených šumavských hvozdů měli jejich uživatelé vlastně bránit? A představovala tato hradiště snad útočiště lidí z nížinných oblastí před nějakým vnitřním nepřítelem, nebo měla zcela jiný význam, který nám zatím zůstává skryt? Současná archeologie uvažuje i o jiných vysvětleních těchto lokalit. Mohly být okolními komunitami chápány jako místa, která je reprezentovala a sjednocovala, mohly sloužit k setkávání, provozování kultu, směny apod. (viz ÒBoudy, ÒStradonice u Pátku). Existují i další názory, např. jsou tato opevnění chápána jako sezónní ohrady pro pasení dobytka. Bez moderních výzkumů však nemůžeme žádnou z hypotéz ani potvrdit, ani vyvrátit. Sondáž B. Dubského odhalila v areálu hradiště *kulturní vrstvu se zlomky keramiky a drobnými kovový- ZÁLEZLY U ČKYNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 451 mi předměty; zbytky staveb se nepodařilo zachytit. Opevněná poloha byla využívána také v závěru laténského období. Popis: Hradiště leží v jihozápadních Čechách, na samotném okraji oblasti osídlené v pravěku, v předhůří Šumavy, na vrchu kopce Věnec (765 m n. m.; ve starší literatuře pod názvem Pržmo). Jeho umístění je typické pro daný typ lokalit – jde sice o výrazný vrch, ze kterého je poměrně dobře vidět do kraje, sám se ale poněkud v okolních kopcích ztrácí a může být zaměněn s jiným vrcholem. Základní osu hradiště, nazvaného podle charakteristických prstenců kamenných valů, vytváří skalní masiv, který se táhne v přerušovaném pásu od severozápadu na jihovýchod 452 v délce 270 m. Tato stěna přechází v severozápadní části do přírodní skalní *bašty, zvané Vyhlídka nebo též Velký kámen (A). Na jižní straně je ke skalní stěně, místy až 15 m vysoké, připojeno opevnění *akropole (B) a ve vzdálenosti asi 50 m východním směrem další val (C), který odděluje jihozápadní část hradiště od části severní a východní. Tento val na jihu splývá s vnějším pásem opevnění, které je v západní části v délce asi 160 m zdvojeno (D). Celková délka vnějších valů činí asi 1500 m a celková ohrazená plocha zabírá téměř 8 ha. Mohutnost opevnění se přizpůsobuje okolí: v místech s pozvolnějším terénem je větší. Na severní straně je val značně rozrušen, zřejmě lesnickými pracemi. Akropoli opevňuje mohutný kamenný val, jehož délka po obvodu dosahuje 280 m. Vrcholová část ZÁLEZLY U ČKYNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj Ó Výřez plánu A. Stockého z r. 1922, na kterém autor zachytil předpokládanou klešťovitou bránu („nájezdovou rampu“; E) akropole. Plán ilustruje charakteristický způsob terénní dokumentace archeologických lokalit v předválečném období. Õ Hradiště Věnec od Štítkova. Foto V. Hošek, 2013. akropole je poničena novodobými úpravami, po kterých zde zůstaly mj. lícované zdi obklopující prostranství s lavičkami a ohništěm. Přírodní pramen (F) v severní části akropole byl zřejmě v době stavebních úprav obložen kamennými kvádry, takže dnes vytváří dojem studny. Původní vchod (E) do akropole vedl patrně z jihu až jihozápadu (dnes je turistická stezka vedena přímo přes val z jihovýchodu). V ně- Ó Část vnějšího kamenného valu na západě předhradí. Foto D. Dreslerová, 2014. Ö „Nájezdová rampa“ (E) v místě předpokládané brány do akropole. Foto Z. Kačerová, 2014. kterých publikacích je popisován jako mohutná klešťovitá *brána, nic takového ovšem dnes v terénu nenajdeme. V místech předpokládaného původního vchodu se nachází spíše jakási mírně se stáčející kamenná „nájezdová rampa“, která je na východní straně (tj. po pravé straně z pohledu vstupujícího) doplněna vyšší kamennou hradbou. Vchod byl takto upraven pravděpodobně v novověku, aby se usnadnil odvoz těženého dřeva. Dnes je do vnitřního valu prolomen vstup v místě lesní cesty na západní straně. Ve vnějším valu se nacházejí dva vstupy, kterými procházejí dnešní turistické cesty (červená značka od jihu, modrá od severu); teoreticky mohly tvořit i původní vchody do hradiště. Vnější val je dále na několika místech přerušen či jinak porušen, patrně v důsledku těžby dřeva v nedávné době. Kde se nacházely původní vchody/ brány do hradiště nelze bez archeologického výzkumu zatím stanovit. [dd] Literatura: Dubský 1949; Beneš J. 1994; Čtverák a kol. 2003; Kuna a kol. 2004; Slabina 2005. Navigační bod: N 49°05'55.77", E 13°52'14.55" (rozcestník „Pravěké hradiště Věnec“ na východě lokality). Přístup: Z doporučeného místa parkování poblíž železniční stanice Lčovice, na silnici mezi obcemi Zálezly a Lčovice, po modré turistické značce až k hradišti Věnec. Parkovat lze také na červené turistické značce v Budilově nebo v Kovaníně; značka vede opět až na lokalitu. Rizika: Značná část valů a vnitřního prostoru je pokryta téměř neprostupnou vegetací. V zimě zde může ležet vyšší sněhová pokrývka. Okolí: [1] Volyně (ST), tvrz a muzeum: N 49°10'03.74", E 13°53'10.01" (7,6 km). [2] Krajníčko (ST), zřícenina hradu Helfenburk u Bavorova: N 49°08'09.88", E 14°00'24.28" (10,6 km). ZÁLEZLY U ČKYNĚ, okr. Prachatice, Jihočeský kraj 453 ZBYSLAVEC, okr. Chrudim, Pardubický kraj Partyzánské zemljanky Říjen až prosinec 1944 Význam: Relikty partyzánských zemljanek z druhé světové války, ve kterých koncem r. 1944 sídlil štáb partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Historie: Koncem druhé světové války sídlil u obce Zbyslavec štáb partyzánské brigády Mistra Jana Husa, který tvořilo deset mužů a dvě ženy. Skupina byla vyslána z Kyjeva pod velením ruského kapitána A. V. Fomina a na naše území seskočila 26. října 1944 ve večerních hodinách mezi obce Starkoč a Lovčice. V zemljankách u Zbyslavce se štáb ukrýval do 19. prosince 1944, kdy byl úkryt opuštěn a zničen při zátahu proti obyvatelům Lipovce a Licoměřic, kteří s partyzány spolupracovali a podporovali je. Gestapo tehdy zatklo všechny muže z obou vesnic a odvezlo je do Terezína. Celkem deportovalo 106 mužů ve věku 16–70 let, z nichž třicet pobyt v Terezíně nepřežilo. Je- 454 jich památku připomíná památník nad obcí Licoměřice, který byl vystavěn na místě údajného prvního nocoviště partyzánského výsadku. Partyzánská brigáda v oblasti Železných hor operovala až do konce války, většina členů štábu však zahynula 26. března 1945 při útoku jednotek SS a policie. Ó Půdorys jedné z partyzánských zemljanek, dodnes jasně patrný v terénu. Foto Z. Kačerová, 2013. £ Plán lokality zaměřila M. Langová. Popis: Místo s pozůstatky zemljanek je označeno kamenným památníkem. Několik metrů za potokem lze nalézt dobře patrnou čtvercovou jámu o délce stran 4–5 m, která je pozůstatkem partyzánského úkrytu. Při důkladnějším ohledání terénu zjistíme, že nedaleko od této zemljanky je vidět ještě několik dalších prohlubní zhruba stejného tvaru a rozměrů, avšak již mnohem méně zřetelných. V jedné z nich se dodnes nacházejí zbytky ztrouchnivělého dřeva. Víme také, že někde „u potoka“ měli mít partyzáni Æ 2,0 km (5,0 km) zahrabaných 14 stokilových vaků se zbraněmi a konzervami, shozenými 18. listopadu 1944. Přestože se zahloubené úkryty již zcela změnily v archeologické objekty, můžeme celkem s jistotou rekonstruovat jejich původní podobu. Podle výpovědí pamětníků se podzemní úkryty budovaly tak, že vykopaná jáma se pokryla kmeny stromů nebo silnými prkny, hlínou a vrstvou jehličí nebo listí a navrch se zasázely stromky. Vchod byl zakryt poklopem pobitým drny nebo mechem, případně byl nad vchodem postaven ráz dříví, v němž se mohla schovat hlídka. Stěny zemljanek vyztužovala kulatina a vnitřek mohl být vybaven dřevěnými palandami. Ideální místo pro stavbu zemljanky představovaly břehy potoků, protože bylo možné poslední úsek před úkrytem procházet korytem toku, a nezanechat tak za sebou žádné stopy. Před 70 lety u Zbyslavce jistě nestával vzrostlý les jako dnes; naopak, pro umístění zemljanky byl vhodný porost mladého, jen těžko prostupného lesa. O tom, že maskování tohoto úkrytu bylo dokonalé, svědčí vzpomínka jednoho z partyzánů: „Na Železných horách u Zbyslavce byl 11. listopadu 1944 parašutista Kolesnik při pročesávací akci nepřítele s celým svým oddílem ve dvou zemljankách. Ani psi zemljanky nevyčenichali, ačkoliv šel nepřítel doslova přes ně.“ Jen několik málo metrů severozápadně od partyzánské zemljanky se táhne velmi dobře patrný *úvoz staré zaniklé komunikace, jejíž část byla přeložena o několik desítek metrů dál, takže úvoz začíná a končí na současné cestě. [ml] Literatura: Kubín a kol. 2012; www_ Zbyslavec. ZBYSLAVEC, okr. Chrudim, Pardubický kraj 455 Navigační bod: N 49°54'50.75", E 15°34'09.75" (památník v místě zemljanek). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Zbyslavec ozdravovna“ po modré turistické značce na sever až na lokalitu u rozcestníku „Zemljanky“. Parkovat lze také u památníku umučeným občanům Lipovce a Licoměřic na severním okraji obce Licoměřice, odkud vede modrá turistická značka přes rozcestník „Březinka-Vápenka“ a dále na jih k zemljankám. Rizika: Těsně před zemljankami je nutné překročit malý potůček. Po větším dešti může být jeho okolí silně rozbahněné. V případě vydatnější sněhové pokrývky nemusejí být terénní relikty zemljanek patrné. Okolí: [1] Březinka u Hošťalovic (CR), tvrz Stoupec: N 49°55'10.02", E 15°34'20.51" (0,6 km). [2] Licoměřice (CR), rozhledna Na Kopečku: N 49°54'58.59", E 15°33'20.90" (1,0 km). [3] Licoměřice (CR), památník umučeným občanům Lipovce a Licoměřic: N 49°55'12.54", E 15°33'18.80" (1,2 km). [4] Podhradí v Železných horách (CR), zřícenina hradu Lichnice: N 49°52'45.14", E 15°35'10.46" (4,1 km). [5] Běstvina (CR), naučná stezka Krajem Železných hor: N 49°50'12.42", E 15°35'43.45" (8,8 km). Ñ Zaniklá úvozová cesta poblíž zemljanek. Foto Z. Kačerová, 2013. 456 ZBYSLAVEC, okr. Chrudim, Pardubický kraj ZHŮŘÍ U REJŠTEJNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj Zaniklá novověká ves Haidl s částí Zlaté stezky 18. století až 1952 Význam: Příklad zániku novověké vsi po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce. Historie: Jméno Zlatá stezka označuje historickou komunikaci spojující v oblasti Šumavy Čechy s Bavorskem. Její vznik bývá kladen již do 10. století a šlo o jednu z nejvýznamnějších středoevropských obchodních cest, která sloužila nejen obchodním stykům, ale i přenosu myšlenek, kulturních zvyklostí nebo pohybu vojsk. Měla několik větví (viz ÒPrachatice), přičemž kašperskohorská větev vznikla kolem r. 1356 za podpory císaře Karla IV; vycházela z Kašperských Hor a přes Kozí Hřbet, Huťskou horu, Zhůří a Horskou Kvildu vedla dále do Pasova. Po Zlaté stezce také přicházeli do dosud liduprázdných vrcholových částí Šumavy němečtí kolonisté, kteří Æ 7,0 km zejména na přelomu 17. a 18. století založili podél ní a posléze i v blízkém okolí řadu nových sídel. Jedním z nich byla dnes zaniklá osada Haidl či Haydl (Zhůří), která tvořila se samotami Neuhaus (Nový Dům) a Tiefenau (Hluboká) jednu z největších osídlených enkláv plání střední Šumavy. Přírodní podmínky v této části Šumavy jsou neobyčejně drsné: nadmořská výška kolem 1000 m a nejnižší průměrné roční teploty u nás. Větru otevřená pláň s *vesnicí, ukloněná k jihozápadu, byla v zimě kvůli sněhu po dlouhé měsíce prakticky nepřístupná. To vše vyžadovalo maximální odvahu i úsilí osadníků, a jejich motivace zajistit si obživu právě zde tak musela být mimořádně silná. První písemná zmínka o osadě Haidl pochází z r. 1785. Obec se však objevuje již na Müllerově mapě Čech z r. 1720 (srov. ÒLídlovy Dvo- Ó Základy usedlosti na st. p. 3 a část Zlaté stezky směřující k jihu. Foto D. Dreslerová, 2013. £ Plán lokality podle Čejka 2006; upravil Č. Čišecký. Zobrazena čísla stavebních parcel. 457 sněhu a špatnému počasí často nebylo možné. Nedaleko Zhůří stávala samota Ranklov, kde se narodil Josef Klostermann, zvaný po chalupě Rankl Sepp, jeden z hrdinů románu V ráji šumavském od jeho příbuzného, spisovatele Karla Klostermanna. V l. 1945–1947 bylo německé obyvatelstvo vsi odsunuto (podle E. Steuna částečně i do okolních obcí). Nakrátko přišli do Zhůří přistěhovalci ze Slovenska a Rumunska, avšak po záboru vojskem kolem r. 1952 byla obec zcela opuštěna a postupně zbořena, včetně kaple sv. Václava (A). Ta stávala na severním okraji vesnice a před zbouráním v ní armáda chovala prasata. ry) a také na mapě Zlaté stezky z r. 1736, kde je v místě označeném „Haydl“ zakresleno šest usedlostí. Podle dostupných pramenů se obec dále rozrůstala. K r. 1785 zde stálo 11 usedlostí, v r. 1840 patnáct usedlostí se 128 obyvateli a v r. 1900 žilo ve vsi 168 německých obyvatel ve 20 domech. V r. 1945 byly ve vesnici registrovány také dvě hájovny. Usedlosti se skládaly z obytné části, stájí a velkých seníků. Podezdívky a hospodářská část budov byly zděné a většinou omítnuté. Obytná *světnice mívala roubenou konstrukci a střechy pokrývaly šindele. Některé usedlosti měly na střeše malou zvoničku, která tvořila typický prvek šumavské architektury. Vzhledem k nepříznivým zemědělským podmínkám byly hlavním zdrojem obživy místních lidí práce 458 v lese a chov dobytka. Ke vsi patřilo 165 ha lesa, který poskytoval kromě zdrojů dřeva také prostor pro lesní pastvu a získávání lesní trávy. Tu nosívaly z lesů obvykle ženy v až 70 kg těžkých nůších jako doplněk krmiva z luk a pastvin. Kromě toho ke vsi patřilo 30 ha polí, na kterých se daly pěstovat brambory a oves, doplňované zelím a řepou. Existence vsi bývá také spojována se dvěma sklárnami v blízkém okolí – v Hluboké a Staré Huti (ÒLídlovy Dvory). Sklářská výroba vždy vyžadovala řadu méně odborných prací, především přísun paliva a surovin, které představovaly vítaný přivýdělek pro lidi z okolí. Ves byla přifařena nejprve k Horské Kvildě a později k Rejštejnu. Až do r. 1932 chodily místní děti do školy v Horské Kvildě, což však v zimních měsících kvůli množství ZHŮŘÍ U REJŠTEJNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj Popis: Středem severní části zaniklé vsi vede v délce asi 230 m výrazná *úvozová cesta, jeden z dobře zachovalých úseků Zlaté stezky. V horní, tj. severní části je široká asi 1–4 m a hluboká mezi 0,5 m a 2 m; v dolním úseku se rozšiřuje na 4–6 m a místy dosahuje hloubky až 3,5 m. Někde jsou patrné stopy dláždění a zpevňování stran kameny. Cesta se napojuje na silnici mezi Rejštejnem a Horskou Kvildou. Kolem stezky jsou zachovány jediné pozůstatky někdejší vesnice: troje Boží muka, stojící patrně na původních místech, a alej starých stromů. Zbytek vesnice je zničený; místy jsou v terénu vidět zarostlé základy staveb, kamenné podezdívky nebo kamenné sklepy. Částečně stojí jen dvě usedlosti, které vznikly až po r. 1837, a to na st. p. 27 a 24 (u lesa). Z domu na st. p. 3, v němž bydlela rodina Ketzerových, se zachovaly základy a nově zakrytá studna, z usedlosti na st. p. 5, v níž žili Frankovi, zbytky základů. V domě na st. p. 4 ZHŮŘÍ U REJŠTEJNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj 459 Ñ Zhůří ve 30. letech 20. století. V popředí jeden ze zachovaných křížů, za ním kaple sv. Václava (A). Podle www_Zhůří u Rejštejna. × Jeden ze tří zachovaných křížů, pravděpodobně v původním umístění, stojící mezi zaniklými usedlostmi na st. p. 3 a 4 u bývalé Zlaté stezky. Pohled od jihovýchodu. Foto M. Kuna, 2013. Ò Pozůstatky usedlosti čp. 10 (na st. p. 27). Foto Ò D. Dreslerová, 2013. Ø Usedlost čp. 10 na st. p. 27 v době, kdy v ní ješØ tě bydleli její majitelé Häuslerrovi. Podle Kintzl 2005. byla v r. 1932 zřízena škola, do které chodilo asi 25 dětí; za války byla však zrušena. Z této části vesnice se nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů na horu Roklan. Skupina zaniklých domů v jižní části vesnice se nachází přímo vedle parkoviště. Zde jsou viditelné především dvě studny na st. p. 14 a 57. K vesnici Haidl patřila ještě dvě menší sídliště západně od silnice z Rejštejna do Kvildy, a to Neuhaus, s viditelnými základy usedlostí na st. p. 20, 21 a 22, a Tiefenau, kde jsou v terénu patrné základy stáje na st. p. 32 a usedlosti na st. p. 18, poblíž které vede žlutá turistická značka k Turnerově chatě. Na st. p. 33, v místě původního domku pro pastevce, stojí moderní chatka. Historické snímky i fotograﬁe dnešního stavu většiny usedlostí jsou 460 ZHŮŘÍ U REJŠTEJNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj k dispozici na webových stránkách www.zanikleobce.cz. [dd] Literatura: Schaller 1786; Kintzl 2005; Čejka 2006; Nedvěd 2008; Kubů – Zavřel 2009. Navigační bod: N 49°05'00.95", E 13°33'24.28" (odbočka ze silnice k rozcestníku „Huťská hora“). Přístup: Pozůstatky zaniklé vesnice lze pozorovat již od parkoviště na silnici č. 169 a dále podél silnice a zelené turistické značky až k rozcestníku „Huťská hora“. K zaniklým samotám Neuhaus a Tiefenau vede vlevo od silnice žlutá turistická značka. Rizika: V letních měsících jsou základy domů zarostlé vysokou trávou, v zimě hrozí dlouho ležící sněhová pokrývka. Okolí: [1] ÒLídlovy Dvory (KT), zaniklá sklárna Stará Huť u Podlesí (0,7 km). [2] Studenec u Stach (PT), pravěké hradiště Obří hrad: N 49°06'13.63", E 13°35'31.25" (3,2 km). [3] Horská Kvilda (KT), rýžovnické sejpy: N 49°03'18.61", E 13°33'08.04" (3,4 km). [4] Kašperské Hory (KT), archeologický skanzen se středověkou úpravnou zlaté rudy: N 49°08'31.19", E 13°33'39.32" (6,3 km). ZHŮŘÍ U REJŠTEJNA, okr. Klatovy, Plzeňský kraj 461 ŽALOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj Raně středověké hradiště Levý Hradec 9.–12. století Význam: Významné centrum původní přemyslovské domény. Kníže Bořivoj I. na tomto místě nechal postavit první křesťanský kostel v Čechách. V r. 982 zde byl sv. Vojtěch zvolen druhým pražským biskupem. Historie: Počátky osídlení Levého Hradce spadají hluboko do pravěku a jeho stopy se soustřeďují především do oblasti *akropole pozdějšího *hradiště. Byly zde odkryty nálezy z neolitu, eneolitu, doby halštatské a zejména doby bronzové, během níž byl prostor akropole i opevněn. Raně středověké hradiště vzniklo pravděpodobně kolem poloviny 9. století a záhy bylo opevněno hradbou s dřevohlinitou konstrukcí (viz *opevnění dřevohlinité) a *čelní kamennou plentou, kterou následně doplnily na strategicky nejzranitelnějších místech příkop a palisáda. Zdá se, 462 že v případě akropole využili stavitelé části původní pravěké fortiﬁkace z doby bronzové. Opevnění *předhradí je *datováno do širokého intervalu 9. až 11. století. Hradiště na Levém Hradci patří ke klíčovým lokalitám českého raného středověku, neboť je tradičně ztotožňováno s původním sídlem prvního historicky doloženého knížete, Bořivoje I. Raně středověké písemné prameny uvádějí, že právě na tomto hradišti, označovaném jako Hradec, nechal kníže Bořivoj po svém křtu a návratu z Velké Moravy někdy v 80. letech 9. století vybudovat první křesťanský kostel v Čechách, zasvěcený sv. Klimentovi. Z dalších historických událostí je vhodné zmínit volbu sv. Vojtěcha z rodu Slavníkovců druhým pražským biskupem, která proběhla na levohradeckém hradišti dne 19. února 982. NKP Ó Hradiště Levý Hradec. Areál akropole s kostelem sv. Klimenta. Foto Z. Kačerová, 2014. £ Plán lokality podle Tomková 2009 a Tomková a kol. 2012. V textu byly použity další nepublikované informace K. Tomkové. Æ 1,0 km ŽALOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 463 Dlouholeté *archeologické výzkumy naznačují, že v 10. století existoval severně od Prahy významný opěrný bod knížecí moci (tzv. *přemyslovské domény), tvořený rozsáhlou sídelní aglomerací Levého Hradce na levé straně řeky Vltavy, neopevněnými osadami v jeho bezprostředním zázemí a sídlišti kolem hradiště v Klecanech na pravém vltavském břehu. Význam Levého Hradce jako centra se vytrácel v průběhu 11. století. Listina vydaná kanovníkem Zbyhněvem za vlády knížete Soběslava I. v l. 1125–1140 zmiňuje pouze „hospodářství dušníka Ostoje“. V listině z l. 1228–1233 je Levý Hradec uveden jako *vesnice v majetku kláštera sv. Jiří na Pražském hradě (ÒPraha-Hradčany). Levý Hradec bývá velmi často spojován s otázkou počátků křes- 464 ŽALOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj ťanství v Čechách a především s hledáním nejstaršího křesťanského kostela, zasvěceného sv. Klimentovi. S touto stavbou je někdy mylně ztotožňována rotunda odkrytá v r. 1940 I. Borkovským v průběhu rekonstrukce stojícího kostela sv. Klimenta. Archeologický výzkum zde odhalil základy rotundy (o vnitřním průměru 4,6–4,75 m) s podkovovitou apsidou, avšak její vznik lze na základě tzv. základového kamene (lat. lapis primarius) datovat až do doby pozdější. Archeologické prameny tak vylučují, že by tato stavba mohla být oním Bořivojovým kostelem zmiňovaným v legendách a kronikách. Do 17. století prošel kostel řadou přestaveb, z nichž nejvýznamnější bylo nahrazení apsidy gotickým polygonálním presbytářem ve 13. století a připojení jižní věže kolem poloviny 16. století. Při barokní přestavbě v l. 1675–1684 nahradila kruhovou loď původní rotundy loď obdélná. První archeologické výzkumy byly na Levém Hradci a jeho předpolí prováděny od poloviny 19. století a podíleli se na nich např. V. *Krolmus, Č. *Rýzner, J. L. *Píč, J. A. Jíra a J. *Böhm. Významnou etapu představovaly odkryvy uskutečněné v l. 1940–1941 a 1947–1955 I. Borkovským. Především na základě výsledků archeologických výzkumů I. Borkovského byl Levý Hradec prohlášen r. 1978 za národní kulturní památku. Po r. 1982 výzkumy obnovili pracovníci Archeologického ústavu AV ČR v Praze (zejména K. Tomková) ve spolupráci se Středočeským muzeem v Roztokách. Výzkumy Archeologického ústavu na této lokalitě probíhají dodnes. Součástí historického sídelního komplexu na levém vltavském břehu bylo kromě vlastního hradiště na Levém Hradci a dalšího *výšinného sídliště na ostrožně Řivnáč, osídleného v pravěku (H; odtud tzv. řivnáčská kultura středního eneolitu), i několik pohřebišť, která vymezují bezprostřední okolí hradiště. Jde především o pohřebiště v prostoru žalovské cihelny, jižně od vlastního Levého Hradce, které bylo výrazně poničeno těžbou hlíny. Jeho výzkum probíhal od druhé poloviny 19. století (F) do 50. let minulého století; v l. 1949–1951 jej vedl I. Borkovský (E). Celkem lze odhadnout, že zde bylo pohřbeno přes 150 jedinců. Další pohřebiště bylo nalezeno při stavbě obytných domů v l. 2003–2011 v poloze Na Panenské (G). Zde, ve vzdálenosti přibližně 100–150 m od žalovské cihelny, výzkum zachytil přes 40 hrobů. Popis: Levý Hradec leží na území dnešního města Roztoky u Prahy, na katastrálním území Žalov, přibližně 10 km severně od Prahy. Archeologická lokalita se nachází na vysoké ostrožně nad Žalovským potokem, který se zde vlévá z levé strany do Vltavy. Poloha skýtá monumentální výhled na vltavské údolí, zejména na sousední ostrožny Řivnáče a Stříbrníku, na ohyb řeky pod Úholičkami a do širšího okolí středních Čech. Hradiště se skládá ze dvou samostatných nepravidelných obdélných ploch, oddělených roklí Ve Vikouši (D), a zabírá plochu 6,4 ha. Část s kostelem sv. Klimenta je tradičně označována jako akropole (3,6 ha; A), druhá část jako předhradí (2,8 ha; B). Oba areály byly po celém svém obvodu opevněny. V současné době najdeme dobře viditelné části *valu na jižním okraji předhradí v blízkosti doporučeného místa parkování. Násep naproti parkovišti sice pochází až z 20. století, ale cesta dále k západu prochází příkopem, nad nímž jsou po pravé straně v terénu skryty zbytky původní hradby. Další relikt hradby se dochoval na jihozápadním okraji akropole. Na základě výsledků nedávného záchranného archeologického výzkumu, který zachytil příkop ve vzdálenosti asi 200 m jihozápadně od doporučeného místa parkování, a analýzy starých map se zdá pravděpodobné, že na jižní straně k hradišti přiléhalo ještě jedno opevněné předhradí (C). Dále k jihu ležela oblast několika raně středověkých pohřebišť (E–G), jejichž pozůstatky již v terénu nenalezneme. Po obvodu předhradí i akropole prochází naučná stezka o délce 800 m. Začíná poblíž autobusové za- stávky a vede až na akropoli Levého Hradce. [jm, pmv] Literatura: Borkovský 1965; Tomková 2001, 2009; Daněček a kol. 2011; Tomková a kol. 2012. Navigační bod: N 50°10'07.89", E 14°22'26.10" (informační tabule za vstupem do akropole). Přístup: Z doporučeného místa parkování u rozcestníku „Levý Hradec“ po zelené turistické značce Levohradskou ulicí na akropoli hradiště. Rizika: V podstatě žádná. Hradiště je přístupné celoročně, kvůli viditelnosti jsou pro jeho návštěvu vhodnější samozřejmě jarní měsíce. Podzemí kostela sv. Klimenta se zachovanými základy románské rotundy je možné navštívit v doprovodu průvodce od května do září každou sobotu a neděli od 10 do 18 hodin. Bližší informace na stránkách www.levyhradec.cz. Okolí: [1] Žalov (PZ), pravěké výšinné sídliště Řivnáč: N 50°09'56.98", E 14°21'41.42" (1,0 km). Ó Rotunda sv. Klimenta pod dnešním kostelem na akropoli hradiště. Snímek z výzkumu v r. 1940. Archiv ARÚP, FT-2961. Ñ Akropole hradiště na fotografii z výzkumu I. BorÑ kovského. Na snímku je dobře vidět terénní ráz krajiny. Archiv ARÚP. Ô Pozlacený gombík s tepanou palmetovou výzdobou. Průměr 32,7–33,0 mm. Muzeum hlavního města Prahy. Foto J. Vrabec. [2] Únětice u Prahy (PZ), pravěké naleziště, které dalo název únětické kultuře starší doby bronzové: N 50°09'07.99", E 14°22'13.64" (1,9 km). [3] ÒRoztoky u Prahy (PZ), raně středověké sídliště (2,1 km). [4] Klecany (PY), raně středověké hradiště: N 50°10'21.78", E 14°24'12.95" (2,1 km). [5] Roztoky u Prahy (PZ), Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy: N 50°09'29.17", E 14°23'57.79" (2,2 km). ŽALOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj 465 [6] ÒChýnov (PZ), pravěký mohylník (3,4 km). [7] Praha-Bohnice (PHA), pravěké a raně středověké hradiště Zámka: N 50°08'44.29", E 14°24'18.47" (3,4 km). [8] Tursko (PZ), raně středověké hroby v okolí návrší Krliš: N 50°11'13.08", E 14°19'40.61" (3,8 km). [9] Tursko (PZ), Čestmírova mohyla v poloze U Křížku: N 50°11'57.74", E 14°20'24.34" (4,1 km). [10] Kozinec (PZ), mohyla v lese Ers: N 50°11'14.42", E 14°18'25.12" (5,2 km). [11] Holubice v Čechách (PZ), románský kostel Narození Panny Marie: N 50°12'11.00", E 14°17'35.82" (6,9 km). [12] ÒPraha-Liboc (PHA), raně středověké hradiště Šárka (8,9 km). Õ Pohled z hradiště do vltavského údolí. Foto Z. Kačerová, 2013. Ñ Žalov, návrh na lunetu pro foyer Národního divadla v Praze od Mikoláše Alše (1879). Na kresbě posílá bohyně smrti Morana slovanského hrdinu na věčnost. Kromě umělecké působivosti je obraz zajímavý zřetelnými ohlasy raných archeologických objevů (megalitické stavby na obzoru, kamenný sekeromlat v ruce bojovníka). S archeologií se Aleš mohl setkat při svých pobytech v Suchdole prostřednictvím Č. Rýznera, který v té době zkoumal známé pravěké pohřebiště v nedalekých Úněticích, výšinné sídliště na Řivnáči a další lokality. Zařazení Žalova mezi památná místa českých dějin však spíše než s archeologií souviselo s historickou tradicí Levého Hradce a tehdy obvyklým vysvětlením jmen Žalova (místo žalu) a Podmoráně (část sousedních Úholiček, vztahováno k Moraně). Rozsáhlé raně středověké pohřebiště v žalovské cihelně bylo v té době již známo, ale ve větším měřítku bylo zkoumáno až mnohem později. 466 ŽALOV, okr. Praha-západ, Středočeský kraj VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ LITERATURA PODĚKOVÁNÍ O AUTORECH „Do jeskyně nechoď nikdo sám, nýbrž vždy dva neb tři, a jeden ze společnosti zůstaň u otvoru na stráži, hlídaje zároveň zavazadla, kterých neradno do jeskyně bráti.“ REJSTŘÍK NÁZVŮ KATASTRŮ A LOKALIT SUMMARY (M. Kříž, Průvodčí do moravských jeskyň, 1883) Tetín u Berouna, okr. Beroun. Jeskyně Koda, odkud pocházejí početné pravěké nálezy. Malby na stěnách jsou ovšem podstatně mladší… Foto Z. Kačerová, 2013. 467 VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ akropole – označení vnitřní či nejvýše položené části pravěkých a raně středověkých *hradišť, ve které se předpokládá sídlo nejvyšší společenské vrstvy, tedy majitele či správce a jeho družiny (opak *předhradí) antropogenní – vzniklý působením člověka archeogenetika – obor využívající rozbor DNA v archeologických nálezech (lidských kostech) nebo u současných živých lidí s cílem rekonstruovat biologický původ populací archeologická kultura – pojem užívaný archeology pro skupinu archeologických nálezů, které vykazují shodný ráz, vyskytují se ve stejném časovém úseku a jsou charakteristické pro určitý region; archeologické kultury slouží k popisu a zařazení archeologických nálezů archeologický průzkum – vyhledávání archeologických pramenů v krajině a způsob získávání předběžných poznatků o nich, obvykle s použitím *nedestruktivních terénních metod nebo malých sondáží archeologický výzkum – (1) terénní sběr archeologických poznatků, zpravidla prováděný prostřednictvím vykopávek, shromažďování movitých nálezů a dokumentace nemovitých objektů; (2) obecně činnost vedoucí k archeologickému poznání archeologizace – vyřazení předmětů z jejich původního prostředí (např. rozbitím a uložením odpadu, ztrátou, pohřbením aj.) a proces jejich přeměny na archeologické prameny (nálezy) artefakt – předmět člověkem záměrně vytvořený nebo záměrně umístěný na určité místo za konkrétním účelem (srov. *ekofakt) bastion – *bašta polygonálního tvaru vysunutá před průběžnou linii valů či zdí (kurtin). U novověkých pevností byly bastiony obezděné a mohly obsahovat i vnitřní prostory; umožňovaly ostřelování paty hradby bez nadměrného ohrožení obránců bašta – prvek fortiﬁkace předsazený před hradbu; umožňuje aktivní obranu za využití křížové střelby (viz *ﬂankování), pokrývající prostor mezi jednotlivými baštami, včetně obvykle obtížně kontrolovatelné paty hradby bazilika – trojlodní sakrální stavba (kostel), jejíž hlavní loď je vyšší než lodě boční a je osvětlována okny nad úrovní krovů bočních lodí 468 bergfrit – součást středověkého *hradu, útočištná věž sloužící jako skladovací prostor a místo poslední obrany; přístup do ní byl zpravidla řešen padacím mostkem ve výšce patra Böhm, Jaroslav – 1901–1962; český archeolog a organizátor oboru archeologie v poválečném období, v l. 1939–1962 ředitel Státního archeologického ústavu (od r. 1952 Archeologického ústavu ČSAV), z něhož vybudoval mezinárodně uznávanou instituci brána klešťovitá – brána, jejíž vstupní koridor je po stranách lemován křídly hradby, které jsou vtaženy dovnitř opevněné plochy a z nichž bylo možno z obou stran ohrožovat útočníky; v některých případech je vstupní koridor rozdělen vloženou *redutou; pro podobné brány se užívá i výraz nálevkovitá brána kulisová – brána vytvořená prostým vchodem či průjezdem v hradbě brána ulicovitá – brána, jejíž vstupní koridor je lemován dvojicí překrývajících se linií hradby brána věžovitá – budova (zpravidla věž) postavená v linii opevnění, jejíž průjezd plní funkci vstupu do opevněného areálu broušené kamenné nástroje – předměty vyrobené ze speciﬁckých hornin (v Čechách zejména různých druhů amﬁbolitů) broušením, příp. vrtáním; šlo především o sekerky a sekeromlaty; vyráběny byly hlavně v období neolitu a eneolitu cisterna – zahloubená nádrž na srážkovou vodu, užívaná na lokalitách bez přirozeného vodního zdroje čelní kamenná plenta – nasucho kladená kamenná zeď opřená o těleso dřevohlinitého *opevnění; zpevňuje hradbu a brání její erozi datování – proces časového zařazení archeologických nálezů a jeho výsledek; může vycházet např. z tvarového rozboru *artefaktů (srov. *archeologická kultura), vlastností materiálu, z něhož jsou vyrobeny (*dendrochronologie, *radiouhlíkové datování), či prostorového uspořádání nálezů (viz box Archeologie a prostor u lokality ÒVitín) dědičná štola – nejníže položená *důlní chodba sloužící k odvodnění důlního komplexu denár – první mince českého státu o váze asi 1 g; ražená ze stříbra od 60. let 10. století (Boleslav I.) do r. 1300 (mincovní reforma Václava II.) dendrochronologie, dendrochronologické datování – metoda *datování dřevěných předmětů, založená na porovnání síly letokruhů (která je každým rokem jiná v závislosti na výkyvech klimatu) a jejich srovnání se známou křivkou; její pomocí lze za optimálních podmínek (zachování řady alespoň 30 letokruhů, včetně posledního) přesně určit rok pokácení konkrétního stromu depot – záměrně ukrytý předmět či kolekce předmětů; důvody pro „odložení“ (lat. deponere) předmětů mohly být jak praktické (např. ukrytí hodnot v době nebezpečí), tak kultovní (obětiny) Dubský, Bedřich – 1880–1957; učitel, správce archeologické sbírky muzea v Písku a významný amatérský archeolog; spolupracoval s význačnými archeology své doby a stal se jednatelem Archeologické komise ČAVU a později i jednatelem Státního archeologického ústavu; provedl první *archeologické výzkumy na mnoha důležitých jihočeských lokalitách důl – hlubinné hornické dílo, skládající se ze soustavy štol, šachet, prokopů, komor a technických zařízení zabezpečujících těžbu, dopravu a základní zpracování vytěženého materiálu; součástí dolu je i provozní zázemí, které se nachází na povrchu dům chlévní – stavba, v níž se pod jednou střechou nacházejí jak část s obytnými a skladovacími prostory, tak s ní přímo komunikačně propojená část s chlévy pro dobytek dům trojdílný (tříprostorový) – dům, který se skládá ze vstupní *síně, zpřístupňující na jedné straně obytnou část (jizbu/*světnici) a na druhé straně *komoru; pro české venkovské prostředí byl typickou stavbou od vrcholného středověku do počátku 20. století ekofakt – nezáměrný důsledek činnosti člověka (např. výrobní odpad, kosti zvířat, zbytky pěstovaných plodin aj.) studovaný jako součást archeologické situace (srov. *artefakt) experimentální archeologie – metoda ověřování archeologických hypotéz pomocí pokusů s původními předměty či jejich nápodobami za užití dobových technologií ﬂankování – boční střelba, tedy ostřelování paty fortiﬁkace z opevňovacích prvků vystupujících z hradby (ﬂankovacích věží, *bastionů, *bašt) ﬂotace – metoda získávání rostlinných makrozbytků (semen a jiných částí rostlin), rybích kostí, příp. dalších drobných nálezů rozplavením ve vodě a zachycováním na soustavě sít s oky do velikosti 0,2 mm (viz box u lokality ÒRoztoky u Prahy) Franc, František Xaver – 1838–1910; významný amatérský archeolog, jehož terénní metody byly na svou dobu mimořádně rozvinuté a převyšovaly úroveň mnoha profesionálů; zabýval se především výzkumem *mohyl na Plzeňsku, stal se sekretářem plzeňského muzea a jednatelem Archeologické komise ČAVU genom – souhrnné označení pro genetickou informaci uloženou v DNA organismu geobotanický indikátor – rostlinný druh, jehož výskyt v krajině odráží přítomnost archeologických reliktů geofyzikální měření – metoda studující archeologické situace bez přímého zásahu do terénu (srov. *nedestruktivní terénní metody); využívá odlišných fyzikálních vlastností objektů skrytých pod povrchem a jejich okolí (např. magnetismu, elektrického odporu, termických vlastností, šíření elektromagnetických vln apod.); měřená data jsou shromažďována pomocí speciálních přístrojů (magnetometr, radar atd.) hrad – (1) typ vrcholně středověké, zpravidla kamenné, stavby s rezidenční, reprezentativní, symbolickou a obrannou funkcí, spojený s elitní společenskou vrstvou (králem, šlechtou, cirkevními institucemi nebo bohatými měšťany); (2) označení centrálního místa v raně středověkých písemných pramenech (lat. castrum); archeologický a historický význam pojmu si v druhém případě neodpovídají – archeologie hovoří o *hradištích hradiště – souhrnné označení pro opevněné či ohrazené místo pravěkého až raně středověkého stáří Hraše, Jan Karel – 1840–1907; učitel, spisovatel, amatérský archeolog a zakladatel a první ředitel muzea v Náchodě; ve volném čase se zabýval zejména výzkumem mohylových pohřebišť na Bechyňsku; stal se konzervátorem památkové péče pro Hradecký, Chrudimský a Čáslavský kraj a členem Ústřední komise pro zachování památek ve Vídni ikonograﬁcké prameny – dobová vyobrazení (umělecká díla) užitá jako informace při archeologickém či historickém výzkumu in situ – z lat. „na místě“; termín značící skutečnost, že archeologický nález byl uchován v původním uložení izotopy, izotopové metody – izotopy jsou atomy týchž prvků, které se vzájemně liší jen počtem neutronů; skladba izotopů určitých prvků v lidském či zvířecím těle a jiných materiálech může vypovídat o geograﬁckém původu VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ 469 organismu/materiálu (stroncium, olovo), výživě (dusík), sezóně porážky zvířat a klimatu (kyslík) nebo o absolutním stáří materiálu (*radiouhlíkové datování). Jelikož se některé prvky v organismu ukládají postupně, např. ve vrstvách skloviny zubů, lze za příznivých podmínek stopovat např. přesuny jednotlivce během jeho života kamenný věnec – kruh kamenů po obvodu *mohyly; může mít konstrukční i symbolický význam kolonizace – osídlování nových území; vrcholně středověká kolonizace znamenala kulturněhistorický proces, který šířil od západu na východ Evropy nové technologie, sídelní formy a společenské struktury; české země zasáhl zejména v období 13. století komora – součást domu či samostatně stojící stavba sloužící jako skladovací prostor komponenta – prostorově, chronologicky a funkčně jednotná část archeologického naleziště konkávní – zahloubený objekt nebo tvar reliéfu vzniklý odstraněním materiálu (výkopem), např. pozůstatek sklepa, příkopu apod. konvexní – objekt nebo tvar převýšený nad terénem, vytvořený nahromaděním materiálu (vrstvou či pozůstatkem konstrukce), např. ruina domu, *val (ruina hradby) apod. kosmologie, kosmologický – (týkající se) vysvětlení světa a vesmíru jako celku a místa člověka v něm Krolmus, Václav – 1790–1861; kněz a první terénní archeolog v Čechách; jako amatér spolupracoval s Národním muzeem a prováděl především výzkumy v okolí Prahy – jako první například archeologicky zkoumal jeskyně Českého krasu. Jeho terénní metody a závěry jsou dnes však často překonané Kudrnáč, Jaroslav – 1922–2007; v l. 1949–1989 archeolog ve Státním archeologickém ústavu (od r. 1952 Archeologickém ústavu ČSAV); zabýval se hlavně systematickým výzkumem raně středověkých *hradišť; je zakladatelem oboru montánní (hornické) archeologie na našem území kůlová/sloupová stavba – stavba libovolného účelu, která se archeologicky projevuje pravidelnou strukturou nevelkých objektů (tzv. kůlových jamek), v nichž byly zaraženy či zapuštěny svislé nosné prvky konstrukce (kůly či sloupy) kulturní vrstva – vrstva zeminy, do níž jsou přimíseny *artefakty či *ekofakty jako důsledek *antropogenní aktivity; je dokladem trvalejšího sídlení 470 VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ lán – (1) historická plošná míra (cca 25 ha); (2) obecněji označení pro pozemek výrazně protáhlého tvaru užívaný jako polnost laserové skenování – metoda, při níž jsou určeny vzdálenosti na základě měření doby návratu svazku laserových paprsků po odražení od předmětu; umožňuje rychlé a relativně velmi přesné změření a trojrozměrné zobrazení tvaru sledovaných předmětů, a to od malých *artefaktů až po budovy a krajinné celky (srov. *letecké laserové skenování) latrán – opevněná sídelní jednotka městského charakteru připojená k hradu, tvoří součást jeho hospodářského a provozního zázemí letecké laserové skenování (LLS, LiDAR) – metoda dálkového průzkumu Země pomocí laseru (viz výše). Jejím produktem je digitální model terénního reliéfu; umožňuje velmi přesné výškopisné mapování terénu, a to včetně míst pokrytých vegetací letecký průzkum – vyhledávání archeologických nalezišť z nízko letícího letadla. Pohled z výšky umožňuje rozeznat archeologické objekty především pomocí *porostových příznaků, ale též půdních (odlišná barva půdy), stínových (zvýraznění reliéfních tvarů při nízkém osvětlení) či sněžných (koncentrace sněhového poprašku na závětrné straně terénních tvarů apod.) lokační (vesnice, město) – typ sídliště založený na jednorázově vymezené pravidelné struktuře parcel; v Čechách byly zakládány lokační *vesnice a města zejména ve 13. století a v první polovině 14. století lokátor – osoba pověřená vrchností vytyčením nového sídla (*vesnice, města), organizací osidlovacího procesu a jeho ﬁnančním zajištěním; za tuto službu byl lokátorovi dědičně udělen úřad rychtáře, spojený s ﬁnančními výhodami a svobodnou držbou půdy man, manský – označení osoby, která obdržela od vyššího feudála (krále) určitou nemovitost nebo mu svou nemovitost odevzdala v ochranu a přijala ji jako léno (manství), tzn. s určitým závazkem; mohlo se týkat jak poddaného (manství robotná), tak nižších i vyšších šlechticů (manství služebná) mazanice – směs hlíny a plev sloužící jako omaz (omítka) dřevěných staveb; v archeologickém kontextu nalézáme obvykle jen přepálené fragmenty, které mohou nést stopy původních konstrukcí ve formě otisků megalit – z řečtiny „velký kámen“; objekt z velkých, neopracovaných a/nebo nahrubo opracovaných balvanů sloužící pohřebním či kultovním účelům; megalitické stavby se nejčastěji vyskytují ve Středomoří, západní Evropě a Skandinávii; k jejich hlavním typům patří *menhiry, kamenné řady, kromlechy (kamenné kruhy) a dolmeny (pohřební komory); v Evropě jsou *datovány od 5. do 3. tisíciletí př. Kr. menhir – velký stojící kámen, zpravidla neopracovaný; předpokládá se jeho souvislost s pravěkým kultem, rituály či označováním území mezní pás – neoraný prostor oddělující jednotlivé části *plužiny (pole), tzv. trati; může jít jak o skutečnou mez, tak o *snosy a zídky, tvořené kameny vybranými z pole milířiště – terasa zapuštěná do svahu či vyrovnaná plošina, na níž stával milíř; milířiště mívají kruhový či oválný tvar a je u nich možné zjistit bezprostředně pod nánosem lesní hrabanky uhelnatou vrstvu (pozůstatek výroby dřevěného uhlí) militaria – předměty spojené s vojenstvím, tj. zbraně, zbroj či součásti uniforem mohyla – hliněný nebo kamenný násyp nad hrobem; jeho kruhový tvar má i symbolickou funkci (magická síla kruhu) mohylník – skupina *mohyl, pohřebiště tvořené mohylami motte – typ jednoduchého *tvrziště, které je tvořeno uměle navršeným okrouhlým pahorkem a obvykle situováno do rovinatého terénu bez přirozených vyvýšenin nedestruktivní terénní metody – formy archeologického sběru dat, který probíhá bez přímého zásahu do terénu; jde například o mapování reliéfních tvarů, *letecké snímkování, *geofyzikální měření atd. Obvykle do této kategorie řadíme i málo destruktivní metody, jako jsou *povrchové sběry, průzkum detektorem kovů či vzorkování povrchových vrstev neklidný terén – prostor s nerovným povrchem poukazujícím na minulou lidskou aktivitu Neustupný, Evžen – narozen 1933; vědecký pracovník Archeologického ústavu AV ČR v Praze, zakladatel Katedry archeologie ZČU v Plzni; přední český a světový teoretik archeologie, který rozpracoval řadu obecných archeologických otázek (např. účel *artefaktů, teorii *sídelních areálů, teorii archeologických transformací, demograﬁi pravěkých populací, kalibraci *radiouhlíkových dat a další) obléhací tábor – soubor obytných staveb, polního *opevnění, palebných postavení a dalších obléhacích zařízení s příslušným zázemím, který sloužil útočníkům při obléhání *hradů, měst či jiných opevněných areálů obval – zaniklá a zasypaná šachta, projevující se jako strmě zahloubený objekt obklopený *odvalem; vzniká při přípovrchovém dolování odval – vytěžená hlušina podkovovitě obklopující ústí těžební šachty opevnění dřevohlinité – běžný způsob opevnění pravěkých a raně středověkých *hradišť; hradba tvořená zemním náspem (navršený materiál zpravidla pochází z přilehlého příkopu), zajištěným proti rozplavování vnější a vnitřní dřevěnou stěnou, které byly napříč provázány břevny; úlohu vnější stěny mohla převzít i tzv. *čelní kamenná plenta; nejvyšší místo opevnění bývá nazýváno koruna (hradby, *valu) opevnění polní – dočasné fortiﬁkace či úkryty budované v souvislosti s probíhajícími bojovými akcemi jako posílení konkrétní pozice či jako doplněk trvalých pevností (např. *obléhací tábor, zákopy či okopy pro bojovou techniku atp.) oppidum – lat. označení pro město; z antických textů převzato jako pojmenování opevněných centrálních sídlišť (*hradišť) doby laténské ostění – proﬁlované kamenné či dřevěné architektonické články tvořící okraje okenních a dveřních otvorů parkán – prostor mezi první a druhou linií opevnění, sloužící k pohybu obránců Píč, Josef Ladislav – 1847–1911; původně historik, nejvýznamnější český archeolog přelomu 19. a 20. století; redaktor význačného oborového periodika Památky archeologické, ředitel prehistorického oddělení Národního muzea a jednatel Archeologické komise ČAVU; se svými amatérskými spolupracovníky prováděl od 90. let 19. století rozsáhlé systematické výzkumy po celých Čechách pinka, pinkoviště – propad zaniklého *důlního díla, který se na povrchu projevuje výrazným zahloubeným útvarem trychtýřovitého tvaru; plochu s výskytem těchto objektů nazýváme pinkoviště Pleinerová, Ivana – narozena 1929 (roz. Hnízdová); významná česká archeoložka; jako dlouholetá zaměstnankyně Archeologického ústavu ČSAV (později AV ČR) pracovala především na systematickém výzkumu polykulturní lokality v ÒBřezně u Loun; specializuje se na starší dobu bronzovou a raný středověk, byla průkopnicí *experimentální archeologie a archeologických skanzenů VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ 471 plužina – souhrnný název pro zemědělsky obdělávané pozemky v okolí vsi; podle vnitřního uspořádání polností rozlišujeme jednotlivé typy plužin (záhumenicová, bloková, traťová atd.) pohřební ritus – archeologické označení určitého způsobu pohřbení jedince; archeologie rozeznává ritus kostrový (pohřeb nespáleného těla), žárový (kremace), popelnicový (uložení spáleného těla v popelnici neboli urně) aj. polozemnice – částečně zahloubená stavba obytné, skladovací či výrobní funkce; původní zahloubení zpravidla nepřesahovalo 1 m; pro hlubší objekty se používá pojem zemnice (zemljanky) poplužní dvůr – hospodářský dvůr, z nějž je obhospodařována půda (tzv. popluží), kterou přímo spravuje vrchnost; slouží jako místo pro výběr poddanských dávek; pracovní sílu v něm tvořila námezdná čeleď, kterou v době vrcholů zemědělské sezóny (orba, senoseč, žně) doplňovaly osoby vykonávající robotní povinnost porostové příznaky – zvýraznění archeologických situací díky odlišnostem ve vegetačním pokryvu; jejich vyhledávání je jedním ze základních postupů *letecké archeologie poustka – pustá (opuštěná, zaniklá) usedlost či skupina usedlostí (*vesnice) povrchový sběr – shromažďování nálezů vyoraných z podpovrchových objektů a rozptýlených na povrchu zemědělsky obdělávané půdy; jde o jednu z nejefektivnějších metod *archeologického průzkumu prak – (1) ruční střelná zbraň vymršťující projektily (kameny) s využitím lidské síly; (2) obléhací stroj sloužící k vrhání balvanů nebo kamenných koulí předhradí – (1) vnější, zpravidla níže položený a opevněný areál pravěkých a raně středověkých *hradišť (opak *akropole); jedno hradiště může mít více předhradí; (2) součást vrcholně a pozdně středověkých hradů, převážně s komunikační, hospodářskou a obrannou funkcí, v některých případech zahrnovalo předhradí také mladší obytné objekty přemyslovská doména – soustava *hradišť, která vznikla ve středních Čechách v první polovině 10. století (ÒPraha-Hradčany, Mělník, Stará Boleslav, Lštění, Tetín, ÒLibušín, ÒKováry) a jsou spojována s konstituováním raného přemyslovského státu; v poslední době jsou k doméně počítány i další lokality (např. ÒPraha-Královice či ÒPraha-Vinoř) 472 VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ pylová analýza (palynologie) – metoda (obor) zabývající se studiem pylu rostlin ve starých sedimentech a rekonstruováním někdejšího přírodního prostředí a činnosti člověka na základě skladby rostlinných druhů; pro zachování pylu je vhodné zejména kyselé prostředí rašelinišť a slatinišť radiouhlíkové (radiokarbonové) datování – metoda absolutního *datování (tj. v letech) pomocí sledování rozpadu radioaktivního uhlíku (14C) obsaženého v organických materiálech reduta – samostatně stojící prvek stálého či polního *opevnění refugium – opevněný areál sloužící jako útočiště pro obyvatelstvo z okolních nehrazených sídel v době akutního ohrožení rondel – kruhový areál vymezený příkopem (příkopy), příp. i *valem (valy); ve střední Evropě jde o typickou památku mladšího neolitu, ojediněle se podobné objekty vyskytují i v jiných obdobích. Rondely měly spíše rituální funkce; analogie k nim lze nalézt na Britských ostrovech v památkách typu henge, tj. u kruhových areálů vymezených příkopy, stojícími kameny, dřevěnými palisádami aj. Rýzner, Čeněk – 1845–1923; obecní lékař v Roztokách u Prahy, amatérský archeolog a sběratel; díky svým výzkumům na lokalitách u Únětic a na vrchu Řivnáč, které daly název únětické a řivnáčské kultuře, se stal uznávaným odborníkem, členem pražského Archeologického sboru a starostou Společnosti přátel starožitností; jeho archeologická sbírka byla darována do Národního muzea sejp – útvar homolovitého či protáhlého tvaru, který vznikl jako odkladiště odpadu při rýžování drahých kovů; tvarem může připomínat pohřební *mohylu sídelní areál – prostor obývaný a hospodářsky využívaný jednou komunitou sídelní komora – předpokládané širší zázemí sídelních center (*hradišť, měst), které je rekonstruováno na základě archeologických poznatků a přírodních podmínek, pro mladší období také podle písemné evidence síň – vstupní prostora domu, z níž jsou zpřístupněny obytné (jizba/*světnice), skladovací (*komora), příp. další místnosti; mohla plnit i jiné funkce (např. jako černá kuchyně) Smetánka, Zdeněk – narozen 1931; vědecký pracovník Archeologického ústavu ČSAV (později AV ČR), v l. 1972–1990 vedoucí oddělení archeologie středověku a následně v l. 1993–2002 vedoucí semináře pro archeologii středověku na FF UK; zabýval se hlavně výzkumem zaniklých středověkých *vesnic, byl propagátorem *nedestruktivních terénních metod smírčí kříž – kamenné památníky křížového tvaru či zdobené motivem kříže; byly budovány za účelem odčinění konkrétní události (vraždy) či jako obecný výraz pokory vůči Bohu snos – kameny nashromážděné vybíráním z orané plochy, skládané buď do kupovitých útvarů nebo do zídek oddělujících jednotlivé polnosti spečený val – starší archeologický pojem pro hradbu, která prošla silným žárem; pojem souvisí s (dnes již víceméně překonanou) představou, že spálení hradeb bylo záměrné a vedlo k jejich zpevnění stoupa – zařízení poháněné pomocí vodního kola, které sloužilo k drcení surovin, např. v areálech pro úpravu rud či v papírnách pro drcení hadrů světnice – obytný prostor středověkého či raně novověkého domu; obvykle nejlepší a nejvýhodněji situovaná místnost v budově, vytápěná pomocí kamen, která byla obsluhována z vedlejší místnosti; jejím předchůdcem byla jizba s pecí obsluhovanou přímo z obytného prostoru špaleta – vnitřní povrch okenního nebo dveřního otvoru špýchar – patrová věžovitá stavba sloužící k uskladnění úrody a zemědělských nástrojů štípané kamenné nástroje – předměty vyráběné štípáním z různých druhů hornin (křemene, křemence, rohovce, pazourku); tato technologie je známa od paleolitu a užívána byla až do doby bronzové, a to zejména k výrobě hrotů, řezných a škrabacích nástrojů, srpových čepelek aj. švartna – též sapropelit, usazená druhohorní hornina podobná hnědému uhlí; těžila se v době laténské v kladensko-rakovnické uhelné pánvi a zpracovávala se do podoby náramků, které byly exportovány do velké části Evropy tell – pahorek vzniklý dlouhodobým sídlením na jednom místě a opakovaným budováním domů z hliněných cihel; tyto *kulturní vrstvy mohou dosahovat mocnosti až 20 m; ve střední Evropě, kde bylo stavebním materiálem převážně dřevo, se naleziště tohoto typů nevyskytují Turek, Rudolf – 1910–1991; historik, archeolog a numismatik; v l. 1938–1986 pracovník oddělení prehis- torie a protohistorie Národního muzea; specializoval se na raný středověk (tzv. slovanskou archeologii), zabýval se především výzkumem raně středověkých *mohylníků a *hradišť (je spojen zejména s výzkumem hradiště v ÒLibici nad Cidlinou) tvrziště – v širším významu místo, na němž stávala tvrz; v užším smyslu pozůstatky zemních úprav terénu (fortiﬁkace, centrální pahorek apod.), na kterých byla budova tvrze postavena či které ji obklopovaly úvoz, úvozová cesta – liniový zářez do terénu vytvořený v důsledku opakovaného průchodu soumarů nebo průjezdu vozů a prohloubený přirozenými erozními procesy val – *konvexní lineární útvar vzniklý jako (1) záměrně vytvořený násep nebo (2) výsledek destrukce dřevohlinitého *opevnění či zdi (hradby); termín je často nesprávně užíván jako synonymum pro pravěké a raně středověké fortiﬁkace Váňa, Zdeněk – 1924–1994; archeolog a ředitel teplického muzea; pracoval ve Slovanském ústavu a následně v Archeologickém ústavu ČSAV; prováděl především výzkumy raně středověkých *hradišť vesnice – typ převážně zemědělsky orientovaného sídla, skládajícího se z jednotlivých usedlostí. Ve vesnici tzv. návesního typu přiléhaly usedlosti čelní stranou k návsi, která byla tvořena širokým volným prostranstvím, často s dalším veřejným vybavením (rybník, sakrální stavba, haltýř apod.); ve vsi tzv. ulicového typu se přimykaly čelem k průběžné komunikaci. Historické vesnice bývaly doplněny o další typy areálů (tvrz, *poplužní dvůr, mlýn, komunikace atd.) a širší zázemí (*plužina, těžební areály atd.) Viereckschanze – z němčiny „čtyřúhelníkové ohrazení“; speciﬁcký typ ohrazeného areálu doby laténské v západní a střední Evropě; původně byly považovány za místa kultu, v současné době převažují názory o jejich obytném a hospodářském využití výšinné sídliště – souhrnné označení pro sídliště umístěná ve výrazných vyvýšených polohách (ostrožny, kopce). Mezi výšinná sídliště mohou být řazena i někdejší *hradiště, jejichž opevnění nebylo zatím archeologicky prokázáno želízko a mlátek – typické středověké a časně novověké hornické nástroje; želízkem, podobným kladivu s ostrým hrotem, byla za pomoci úderů mlátku narušována hornina VYSVĚTLIVKY ODBORNÝCH POJMŮ 473 LITERATURA Přehledné informace ke konkrétním archeologickým lokalitám (kromě titulů, na které odkazujeme u jednotlivých hesel v této práci) lze najít v široce dostupných encyklopediích. Takových existuje celá řada a týkají se např. hradišť (Čtverák a kol. 2003; Sučková – Abušinov 2003), hradů (Durdík 2009), tvrzí (Svoboda a kol. 1998, 2000; Úlovec 2005), technických památek (Hlušičková a kol. 2002), pevností a opevnění (Kupka a kol. 2001), jeskyní (Matoušek a kol. 2005) nebo pravěkých depotů – pokladů (Smejtek a kol. 2013). Oblíbené jsou rovněž příručky zaměřené na určitá období, např. pravěk celkově (Sklenář a kol. 2002), dobu laténskou (Waldhauser 2001, 2012) nebo raný středověk (Lutovský 2001). V těchto publikacích lze najít odkazy na další literaturu. Množství informací nabízejí specializované webové stránky, které lze snadno vyhledat pomocí klíčových slov. Anděra, M. – Zavřel, P. a kol. 2003: Šumava: příroda, historie, život. Praha: Baset. Anderle, J. 1996: Tvrze kozelského polesí. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 11. Plzeň: Nadace České hrady. Anderle, J. – Švábek, V. 1992: Tvrze v Rokycanském okrese, 2. část, Sborník Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech 4, 3–44. Axamit, J. 1927: Hradiště na Berounsku, Podbrdský berounský kraj 3, 9–14. Axamit, J. 1928–1930: Burkovák u Nemějic, Památky archeologické 36, 285–289, tab. XLVII. Balý, R. 2007: Odkaz staveb zaniklých po roce 1945 v Pořejově na Tachovsku na příkladu čp. 7. In: Dějiny staveb: sborník příspěvků z konference Dějiny staveb 2007, Plzeň: Klub Augusta Sedláčka, 191–194. Balý, R. 2009: Zaniklá ves Pořejov na Tachovsku. Nepubl. diplomová práce, Katedra archeologie ZČU v Plzni. Bartošková, A. 2014: Budeč. Významné mocenské centrum prvních Přemyslovců. Praha: Lidové noviny. Bartošková, A. – Štefan, I. 2006: Raně středověká Budeč – pramenná základna a bilance poznatků (K problematice funkcí centrální lokality), Archeologické rozhledy 58/4, 724–757. Bašta, J. – Baštová, D. 1991: Neznámý slovanský kmen 474 na Domažlicku?, Minulostí Západočeského kraje 27, 7–24. Beneš, A. 1959: K problémům mohylové kultury doby bronzové ve středních Čechách, Sborník Národního muzea v Praze, řada A – Historie 13/1–2, 1–59. Beneš, A. 1980: Horní Pootaví v pravěku a na počátku dějin. In: Sborník vlastivědných prací o Šumavě. K 650. výročí města Kašperské Hory, Kašperské Hory: Muzeum Šumavy, 7–57. Beneš, A. a kol. 1999: Beneš, A. – Michálek, J. – Zavřel, P.: Archeologické nemovité památky okresu České Budějovice. Díl I, Soupis a studie. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Beneš, J. 1994: Regionální archeologický výzkum Prachatického muzea v letech 1993 a 1994: evidence, dokumentace a záchrana historického dědictví, Zlatá stezka 1, 105–110. Beneš, J. a kol. 1995: Soubor militárií z počátku třicetileté války z Volarských šancí, Archeologické rozhledy 47/3, 461–480. Beneš, J. a kol. 2004: Beneš, J. – Hamák, B. – Stejskal, J.: Lužické hory: příprava obrany Lužických hor v roce 1938. Pevnosti 25. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint. Beneš, J. a kol. 2010: Archeologický výzkum raně středověkého hradiště Na Jánu v Netolicích a objev zaniklé církevní architektury, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 23, 191–204. Beneš, J. a kol. 2012a: Raně středověké hradiště Na Jánu a archeopark v Netolicích. Výzkum kostela sv. Jana Křtitele a jeho následná prezentace veřejnosti, Rekonstrukce a prezentace archeologických objektů 1, 5–17. Beneš, J. a kol. 2012b: Výzkum hradiště Na Jánu v Netolicích v krajinných, antropologických, genetických a artefaktuálních souvislostech: zpráva za sezónu 2011, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 25, 265–277. Beran, P. 2005: Zaniklé obce a objekty po roce 1945. Knížecí Pláně (Fürstenhut) [online]. [cit. 2005-07-11]. Dostupné z: http://www.zanikleobce.cz/index.php? obec=639. Beran, P. a kol. 1996: 1000 let hornictví cínu ve Slavkovském lese. Sokolov: Okresní muzeum Sokolov. Beránek, M. 2011: Zaniklá vesnice v poloze „V Žáku“ v Klánovickém lese (Praha). K problematice plánovitých sídelních forem, Studia mediaevalia Pragensia 10/1, 91–204. Beránek, M. 2014: Das untergegangene Dorf „Žák“ (Mittelböhmen). In: E. Gringmuth-Dallmer – J. Klápště – J. Hasil (eds.), Tradition – Umgestaltung – Innovation: Transformazionsprozesse im hohen Mittealter, Praehistorica 31/2, Praha: Karolinum, 405–417. Bláhová-Sklenářová, Z. 2008: Když najít znamená ztratit. „Hledání pokladů“ není dobrodružná zábava, ale ničení kulturního dědictví [online]. [cit. 2014-10-07]. Dostupné z: http://www.npu.cz/pp/dokum/ppclanky/ ppcl08/ppcl080716detektory. Blecha, V. a kol. 2006: Geofyzikální průzkum pro archeologické účely na lokalitě Hrádek (katastrální území Libomyšl). Nepubl. zpráva Oddělení užité geofyziky PřF UK Praha. Boháčová, I. 2011: Dřevěné konstrukce a využití dřeva v raně středověké opevněné centrální lokalitě. Příklady z Pražského hradu, Památky archeologické 102, 355–400. Borkovský, I. 1965: Levý Hradec. Nejstarší sídlo Přemyslovců. Památky naší minulosti, sv. 2. Praha: ČSAV. Brych, V. – Stehlíková, D. (eds.) 2003: 1000 let kláštera na Ostrově (999–1999). Sborník příspěvků k jeho hmotné kultuře v raném a vrcholném středověku. Praha: Národní muzeum. Břeň, J. 1966: Třísov, keltské oppidum. Praha: Národní muzeum. Břicháček, P. – Metlička, M. 1999: Domažlická sídelní aglomerace v raném středověku, Archeologie ve středních Čechách 3/2. 259–282. Cílek, V. a kol. 2005: Střední Brdy. Praha – Příbram: Ministerstvo zemědělství ČR – Ministerstvo životního prostředí ČR – ČSOP Příbram. Čejka, M. 2006: Zhůří u Rejštejna – Stručná historie Zhůří. Zaniklé obce a objekty po roce 1945 [online]. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z: http://www.zanikleobce.cz/ index.php?detail=1440021. Čermák, E. 1872: Tvrziště Neumětelské a Skřipelské, Památky archeologické 9, 483–484. Čtrnáct, V. 1975: Mohylové pohřebiště nad Novou Hutí u Dýšiny (okres Plzeň-sever) a jeho vztahy k Středodunají a k mohylovému území Bavorska. In: Výzkumy v Čechách 1971 (vyšlo 1975), 178-201, Tab. 38–52. Čtverák, V. – Ulrychová, E. 2001: Komplex Češov (okr. Jičín) – fenomén v české archeologii?, Archeologie ve středních Čechách 5/2, 365–404. Čtverák, V. 2002: Halštatské hradiště Hrazany?, Archeologie ve středních Čechách 6/1, 277–281. Čtverák, V. a kol. 2003: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri. Čujanová-Jílková, E. 1970: Mittelbronzezeitliche Hügelgräberfelder in Westböhmen. Archeologické studijní materiály 8. Praha: Archeologický ústav ČSAV. Daněček, D. a kol. 2011: Daněček, D. – Smíšek, K. – Tomková, K.: Výzkum neznámého raně středověkého příkopu v Žalově, Zprávy České archeologické společnosti, Supplementum 81, Praha: Česká archeologická společnost, 50. Daněček, V. 2005: Indicie podoby vnitřní plochy raně středověkého hradiště v Praze-Vinoři, Archeologie ve středních Čechách 9/2, 561–567. Danielisová, A. 2010: Oppidum České Lhotice a jeho sídelní zázemí. Praha – Pardubice: Archeologický ústav AV ČR. Danielisová, A. – Mangel, T. 2008: České Lhotice. Keltské oppidum na úpatí Železných hor. Nasavrky: Boii. Dragoun, B. 2000: Villa Nova Uhřínov, Rekonstrukce a experiment v archeologii 1, 179–180. Dragoun, Z. 2002: Praha 885–1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře. Praha: Libri. Dragoun, Z. a kol. 2002: Románské domy v Praze. Praha – Litomyšl: Paseka. Drahotová, O. a kol. 2005: Historie sklářské výroby v českých zemích. 1. Díl. Od počátků do konce 19. století. Praha: Academia. Drda, P. 1987: Keltské oppidum Hrad u Nevězic, Archeologické rozhledy 39/5, 517–556. Drda, P. – Rybová, A. 1992: L´oppidum de Závist: construction de la porte principale (D) et sa chronologie, Památky archeologické 83/2, 309–349. Drda, P. – Rybová, A. 1993: Oppidum Závist. Tore und Wege in seiner Geschichte, Památky archeologické 84/2, 49–68. Drda, P. – Rybová, A. 1997: Keltská oppida v centru Boiohaema, Památky archeologické 88/2, 65–123. Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha: Academia. Drda, P. – Rybová, A. 2001: Model vývoje velmožského dvorce 2.–1. století před Kristem, Památky archeologické 92/2, 284–349. LITERATURA 475 Drda, P. – Rybová A. 2008: Akropole na hradišti Závist v 6.–4. stol. př. Kr. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Dreslerová, D. 1995: A settlement-economic model for a prehistoric microregion: settlement activities in the Vinoř-Stream basin during the Hallstatt period. In: M. Kuna – N. Venclová (eds.), Whither archaeology? Papers in honour of Evžen Neustupný, Praha: Archeologický ústav AV ČR, 145–160. Dreslerová, D. a kol. 2003: Historie krajiny severního Prácheňska. Písek: Prácheňské nakladatelství. Dreslerová, D. a kol. 2008: Dreslerová, D. – Frolík, J. – Mikolášek, T.: Využití trojrozměrného laserového scaneru v archeologii. In: J. Macháček (ed.), Počítačová podpora v archeologii 2, Brno – Praha – Plzeň: Ústav archeologie a muzeologie FF MU – Archeologický ústav AV ČR – Katedra archeologie FF ZČU, 199–211. Dreslerová, D. – Hrubý, P. 2004: Halštatské výšinné lokality v jižních Čechách: nové výzkumy dvou hradišť, Študijné zvesti AÚ DAV 36, 105–130. Drobná, Z. 1953: Husitský polní tábor u Kunratic, Historie a vojenství 2, 197–200. Dubský, B. 1933: Hradiště Sedlo u Sušice, Památky archeologické 39, 38–44. Dubský, B. 1947: Přehled pravěkého osídlení našeho kraje, Zlatá stezka 15, 8–9. Dubský B. 1949: Pravěk jižních Čech. Blatná: Jihočeské nakladatelství, Bratří Římsové v Blatné. Durdík, T. 1977: Zaniklý sídlištní komplex Řebřík. In: M. Richter (ed.), Středověká archeologie a studium počátků měst. Sborník příspěvků přednesených na celostátní konferenci středověkých archeologů v Hradci Králové 22.–27. září 1975, Praha: Archeologický ústav ČSAV, 231–235. Durdík, T. 1978: Litice, okr. Plzeň-jih, Výzkumy v Čechách 1976–1977, 77. Durdík, T. 1984: Nový Hrad u Kunratic (Praha 4) a jeho postavení ve vývoji české hradní architektury, Archaeologica Pragensia 5/1, 173–190. Durdík, T. 2008: Hrady na Malši. Praha: Společnost přátel starožitností. Durdík, T. 2009: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri (3. vyd.). Durdík, T. – Frolík, J. 1982: Hrad Řebřík na Rokycansku a jeho postavení v genesi českého šlechtického hradu, Archaeologia historica 7, 367–377. Durdík, T. – Sušický, V. 2000: Zříceniny hradů, tvrzí a zám- 476 LITERATURA ků. Střední Čechy. Praha: Agentura Pankrác. Durdík, T. – Sušický, V. 2002: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Jižní Čechy. Praha: Agentura Pankrác. Durdík, T. – Sušický, V. 2005: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Západní Čechy. Praha: Agentura Pankrác. Eichhorn, O. 1934: Hügelgräber bei Mies, Sudeta 10, 26–28. Eichhorn, O. 1937: Ausgrabungen des Museums der Stadt Mies von 1933 bis 1936. Mies (Stříbro): Museum der Stadt Mies. Ernée, M. a kol. 2014: Raná exploatace exogenních akumulací zlata na Českokrumlovsku, Acta rerum naturalium 16, 85–108. Felcman, J. 1902: Archeologický výzkum v roku 1901 předsevzatý nákladem J. Felcmanna, em. ředitele cukrovaru. Mohyly v háji u Chejnova (okr. Smíchov), Památky archeologické 20/1, 37–50. Foltýn, D. 2006: Celly a proboštství kláštera svatého Jana Křtitele na Ostrově. Zamyšlení nad problematikou benediktinských pobočných domů v raně středověkých Čechách. In: P. Sommer (ed.), Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha: Lidové noviny, 277–289. Franc, F. X. 1906: Šťáhlauer Ausgrabungen 1890. Přehled nalezišť v oblasti Mže, Radbuzy, Úhlavy a Klabavy. Šaldová, V. (ed.), Praha 1988: Archeologický ústav ČSAV. Fridrich, J. – Sklenář, K. 1976: Die paläolithische und mesolithische Höhlenbesiedlung des Böhmischen Karstes. Fontes archaeologici Pragenses 16. Praha: Národní muzeum. Fröhlich, J. 1991: Průzkum skláren v bývalém Prácheňském kraji. Prácheňské muzeum v Písku. In: Zpráva o činnosti za rok 1990, Písek: Prácheňské muzeum v Písku, 19–28. Fröhlich, J. 1995: Archeologický výzkum skláren v okolí Kašperských Hor, Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy 3, 94–118. Fröhlich, J. 1997: Písecko v zrcadle archeologie. Písek: Prácheňské muzeum v Písku. Fröhlich, J. 2006: Zlato na Prácheňsku. Kapitoly z historie těžby a zpracování zlata. Písek: Prácheňské nakladatelství. Fröhlich, J. – Kurz, J. 1980: Středověké zlaté doly Havírky u Písku, Studie z dějin hornictví 10, 17–25. Fröhlich, J. – Michálek, J. 1978: Archeologické nemovité památky v okrese Písek. Zprávy Československé společnosti archeologické 20, 86–129. Frolík, J. a kol. 2000: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů. Castrum Pragense 3. Praha: Peres. Gabriel, F. a kol. 2007: Gabriel, F. – Peřina, I. – Podroužek, K.: Nový doklad opevnění valečovské sídelní aglomerace, Muzejní a vlastivědná práce – Časopis Společnosti přátel starožitností 45/2, 110–112. Gabriel, F. – Panáček, J. 1998: Severočeské hrady na kupách, Castellologica bohemica 6/1, 69–105. Galusová, L. 2007: Zaniklý Mášův mlýn. Příspěvek k poznání novověkých vodních mlýnů na Tachovsku. In: Dějiny staveb: sborník příspěvků z konference Dějiny staveb 2007, Plzeň: Klub Augusta Sedláčka, 201–204. Gojda, M. 2000: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha: Academia. Gojda, M. – John, J. a kol. 2013: Archeologie a letecké laserové skenování krajiny. Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU. Hinz, H. 1981: Motte und Donjon: Zur Frühgeschichte der mittelalterlichen Adelsburg. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 1. Köln – Bonn: Rheinland. Hlava, M. 2012: K výzkumu oppid v Čechách a na Moravě v uplynulých dvou stoletích: legendy a fakta, Archeologie ve středních Čechách 16/1, 468–486. Hložek, J. 2010: Zpráva o výsledcích výzkumu areálů předhradí vrcholně-pozdně středověkých hradů v roce 2008. In: P. Krištuf – P. Vařeka (ed.), Opomíjená archeologie 2007–2008, Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU, 142–153. Hložek, J. 2011: Pozůstatky obléhacích prací hradu Příběnice, okr. Tábor, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 24, 209–225. Hložek, J. 2012: Hrady západních a jižních Čech ve světle nedestruktivních archeologických průzkumů Katedry archeologie Západočeské univerzity v Plzni. Plzeň: Ústav celoživotního vzdělávání ZČU. Hložek, J. – Menšík, P. 2010a: Osamocená halštatská (?) mohyla u Řepče, okr. Tábor, Archeologie ve středních Čechách 14/1, 267–270. Hložek, J. – Menšík, P. 2010b: Pravěké a raně středověké osídlení na Malšicku u Tábora, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 23, 143–154. Hlušičková, H. a kol. 2002: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. A–G. Praha: Libri. Hnízdilová, P. 2006: Zaniklá vesnice a dvůr Řebřík. In: P. Vařeka a kol., Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku 1, Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU, 125–139. Hnízdová, I. 1955: Únětické sídliště a pohřebiště v Březně u Loun, Archeologické rozhledy 7/3, 294–308, 322–328. Hraše, J. K. 1873: Jedenáctero pohanských hřbitovů okolí Ratajského na Táborsku, Památky archeologické 9, 129–140. Hraše, J. K. – Stulík, F. 1868: Mohyly Plavské v Budějovsku, Památky archeologické 7, 301–306. Husa, V. a kol. 1967: Husa, V. – Petráň, J. – Šubrtová, A.: Homo faber. Pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Praha: Academia. Charvát, P. 1980: Slovanské osídlení Vraclavska do poloviny 13. století, Archeologické rozhledy 32/3, 274–279. Chotěbor, P. 1980: Povrchový průzkum hradu Valečova, Archaeologia historica 5, 255–258. Chotěbor, P. 1986: Komplexní povrchový průzkum hradu Valečova, Památky archeologické 77/1, 177–196. Chvojka, O. a kol. 2011: Osídlení z doby bronzové v povodí říčky Smutné v jižních Čechách. Archeologické výzkumy v jižních Čechách – Supplementum 8. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích. Chvojka, O. – Michálek, J. 2011: Výzkumy Josefa Ladislava Píče na mohylových pohřebištích doby bronzové a halštatské v jižních Čechách. Fontes archaeologici Pragenses 35. Praha: Národní muzeum. Chytráček, M. a kol. 2009: Chytráček, M. – Chvojka, O. – John, J. – Michálek, J.: Halštatský kultovní areál na vrchu Burkovák u Nemějic, Archeologické rozhledy 61/2, 183–217. Chytráček, M. a kol. 2010: Komplexní výzkum pravěkého hradiště na stolové hoře Vladař, Živá archeologie: rekonstrukce a experiment v archeologii 11, 45–50. Chytráček, M. a kol. 2012: Vzestupy a pády regionálního mocenského centra. Přehled současného stavu poznání pravěkého opevněného areálu na Vladaři v západních Čechách, Památky archeologické 103, 273–338. Chytráček, M. – Metlička, M. 2004: Die Höhensiedlungen der Hallstatt- und Latènezeit in Westböhmen. Památky archeologické – Supplementum 16. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Janská, E. 1963: Archeologický výzkum hradu Sión, Archeologické rozhledy 15, 220–247. Janská, E. 1965: Hrad Jana Roháče z Dubé, Sborník Oblastního muzea v Kutné Hoře 6, 5–72. Jansová, L. 1965: Hrazany, keltské oppidum na Sedlčansku. Praha: ČSAV. LITERATURA 477 Jansová, L. 1968: Mšecké Žehrovice und die Frage der Viereckschanzen in Böhmen, Archeologické rozhledy 20/4, 470–489, 571–572. Jansová, L. 1986: Hrazany. Das keltische Oppidum in Böhmen. Band 1, Die Befestigung und die anliegende Siedlungsbebauung. Praha: Archeologický ústav ČSAV. Jansová, L. 1988: Hrazany. Das keltische Oppidum in Böhmen. Band 2, Die Gehöfte in der mittleren Senkung, Fundbericht und Fundkatalog. Praha: Archeologický ústav ČSAV. Jansová, L. 1992: Hrazany. Das keltische Oppidum in Böhmen. Band 3, Die Besiedlung der Abhänge der Červenka. Praha: Archeologický ústav ČSAV. Jaša, L. 2007: Krudum – historie bájné hory a jejího okolí. Sokolov: Fornica Publishing. Jelínek, B. 1878: Plešivec, Ostrý a Libomyšl, Památky archeologické 10, 691–698. Jelínek, B. 1879: Vrch Hradec, Lochovice, Neumětely a Skřipel, Památky archeologické 11/1, 109–120. Jelínek, B. 1881: Dvě hradiště, Památky archeologické 11/1, 653–660. Jelínek, B. 1896: Plešivec und eine nächste Umgebung in der Vorgeschichte, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 26, 195–236. Jiráň, L. a kol. 2008: Archeologie pravěkých Čech/5. Doba bronzová. Praha: Archeologický ústav AV ČR. John, J. 2007: Zpráva o výzkumu suťových situací na eneolitické výšinné lokalitě Osobovská skála (k. ú. Radkovice u Měčína, okr. Klatovy). In: P. Krištuf – L. Šmejda – P. Vařeka (ed.), Opomíjená archeologie 2005–2006, Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU, 110–115. John, J. 2010: Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách. Opomíjená archeologie 1. Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU. Kaláb, Z. – Lednická, M. 2009: Historie vzniku důlních prostor Dolu Jeroným podle dochovaných map a náčrtů. Hornická Příbram ve vědě a technice – texty přednášek [online]. [cit. 2014-09-09]. Dostupné z: http://slon.diamo.cz/hpvt/2009/tradice/T%2003%20Lednicka.pdf. Kern, J. 1925: Das kleine Radischken bei Leitmeritz, eine vorgeschichtliche Signalstation, Sudeta 1, 165–185. Kintzl, E. 2005: Zmizelý kousek Šumavy, aneb Komu za to „dík“? Kašperské Hory: Karel Pokorný. Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha: Lidové noviny. Klír, T. 2008: Osídlení zemědělsky marginálních půd 478 LITERATURA v mladším středověku a raném novověku. Dissertationes archaeologicae Brunenses/Pragensesque 5. Praha: Filozoﬁcká fakulta UK. Klír, T. 2014: Zur Problematik der sog. Endphase der hochmittelalterlichen Kolonisation und zu den Siedlungsformen in Böhmen. Die Wüstung Kří bei Sadská (Mittelböhmen). In: E. Gringmuth-Dallmer – J. Klápště – J. Hasil (ed.), Tradition – Umgestaltung – Innovation: Transformationsprozesse im hohen Mittelalter, Praehistorica 31/2, Praha: Karolinum, 377–408. Klír, T. – Beránek, M. 2012: A social-economic interpretation of the layouts of deserted villages: an example of a deserted village at the „V Žáku“ site in Klánovice Forest in Prague. In: J. Žegklitz (ed.), Written and iconographic sources in post-medieval archaeology, Studies in post-medieval archaeology 4, Prague: Archaia, 289–364. Knor, A. 1951: Slovanské hradisko v Jenišově-Tašovicích, Archeologické rozhledy 3/1, 16, 22, 25–26, 88, 92–93. Kolektiv 2000: Encyklopedie českých tvrzí. 2. díl, K–R. Praha: Argo. Kos, L. 2013: Raně středověké fortiﬁkace s čelní kamennou plentou ve střední Evropě, Studia mediaevalia Pragensia 11, 117–175. Koscelník, P. 2013: Využití lidarových dat v archeologii konﬂiktu středověku: obléhací práce z 15. století. In: M. Gojda – J. John a kol., Archeologie a letecké laserové skenování krajiny, Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU, 190–199. Koscelník, P. a kol. 2013: Koscelník, P. – Kypta, J. – Savková, J.: Dobývání hradu Siónu roku 1437. Povrchový průzkum palebných postavení obléhatelů, Archeologické rozhledy 65/3, 574–598. Kotková, M. 2012: Kulturněhistorický obraz severozápadních Čech a saského Polabí v raném středověku: na příkladě hrnčířství a fortiﬁkačního stavitelství. Nepubl. dizertační práce, Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK, Praha. Kovárník, J. – Mangel, T. 2013: Rondel s valy u Třebovětic. Poznámka ke konstrukčním znakům mladoneolitických rondelů. In: I. Cheben – M. Soják (ed.), Otázky neolitu a eneolitu našich krajín 2010. Zborník referátov z 29. pracovného stretnutia bádateľov pre výskum neolitu a eneolitu Čiech, Moravy a Slovenska. Vršatské Podhradie, 27.–30. 9. 2010, Nitra: Archeologický ústav SAV, 133–152. Krištuf, P. 2010: Výzkum mohylového pohřebiště „Heme- ry“ (k. ú. Hvožďany, okr. Tábor) pomocí geofyzikálních metod, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 23, 91–110. Krištuf, P. 2012: Rekonstrukce pravěkých cest na základě prostorové distribuce mohyl: příklad mohylového pohřebiště Řepeč-Atlas (okr. Tábor). In: P. Krištuf (ed.), Konstruování minulosti, Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU, 125–132. Krüger, B. 1967: Dessau-Mossigkau. Ein frühslawischer Siedlungsplatz im mittleren Elbgebiet. Berlin: Akademie-Verlag. Křivánek, R. – Kuna, M. 2006: Hradiště Plešivec – preventivní detektorový průzkum a dokumentace stavu lokality, Archeologické rozhledy 58/2, 329–345. Kříž, M. 1883: Průvodčí do moravských jeskyň I. Kyjov: H. L. Stein. Kubín, M. a kol. 2012: Partyzánská odysea a osud Věry Pilařové. Praha: Milan Kubín. Kubů, F. – Zavřel, P. 1995: Prachatický systém Zlaté stezky, Zlatá stezka 2, 74–98. Kubů, F. – Zavřel, P. 2001: Der Goldene Steig. Historische und archäologische Erforschung eines bedeutenden mittelalterlichen Handelsweges. Bd. 1. Die Strecke Prachatitz – Staatsgrenze. Neue Veröffentlichungen des Instituts für Ostbairische Heimatforschung der Universität Passau. Passau: Verein für Ostbairische Heimatforschung. Kubů, F. – Zavřel, P. 2007: Zlatá stezka. Historický a archeologický výzkum významné středověké obchodní cesty. 1. Úsek Prachatice – státní hranice. České Budějovice: Jihočeské muzeum. Kubů, F. – Zavřel, P. 2009: Zlatá stezka. Historický a archeologický výzkum významné středověké obchodní cesty. 3. Úsek Kašperské Hory – státní hranice. České Budějovice: Jihočeské muzeum. Kudrnáč, J. 1951: Slované v západních Čechách, Archeologické rozhledy 3/2–3, 185–190. Kudrnáč, J. 1962: Halštatské hradiště u Březí, okres Praha-východ, Archeologické rozhledy 14/4, 470–475. Kudrnáč, J. 1971: Zlato v Pootaví. Písek: Oblastní muzeum v Písku. Kukutsch, R. – Stolárik, M. 2008: Povrchové útvary na lokalitě Čistá, důl Jeroným po ukončení báňské činnosti. Hornická Příbram ve vědě a technice – texty přednášek [online]. [cit. 2014-09-09]. Dostupné z: http://slon.diamo.cz/hpvt/2008/tradice/T07.pdf. Kuna, M. 2008: Analýza polohy pravěkých mohylových po- hřebišť pomocí geograﬁckých informačních systémů. In: J. Macháček (ed.), Počítačová podpora v archeologii 2, Brno – Praha – Plzeň: Ústav archeologie a muzeologie FF MU – Archeologický ústav AV ČR – Katedra archeologie FF ZČU, 79–92. Kuna, M. a kol. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Praha: Academia. Kuna, M. a kol. 2007: Archeologie pravěkých Čech/1. Pravěký svět a jeho poznání. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Kuna, M. a kol. 2013: Raně středověký areál v Roztokách z pohledu ekofaktů, Památky archeologické 104, 59–147. Kuna, M. – Profantová, N. a kol. 2005: Počátky raného středověku v Čechách. Archeologický výzkum sídelní aglomerace kultury pražského typu v Roztokách. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Kupka, V. a kol. 2001: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. Květina, P. a kol. 2009: Květina, P. – Květinová, S. – Řídký, J.: Význam her v archaických společnostech: archeologické možnosti studia, Archeologické rozhledy 61/1, 3–30. Kypta, J. a kol. 2012: Osamocený dvůr s opevněným sídlem v pozdním středověku: Rychvald u Dřevíče (okr. Rakovník) a jeho analogie, Archeologické rozhledy 64/3, 549–570. Kypta, J. – Podliska, J. 2012: Praha – Kunratice. Nový hrad u Kunratic ppč. 863/1. Nálezová zpráva čj. TX201302173, uložena v Archivu Archeologického ústavu AV ČR. Lego, J. 1898: Kde stával ﬁliální klášter „Teslínský“ benediktinů Ostrovských?, Památky archeologické 18, 123–124. Lněničková, J. 1989: Sklárny v Podlesí (Vogelsangu), Vlastivědné zprávy muzea Šumavy 1, 34–45. Lokvenc, T. 1996: Kotelská Bouda, Krkonoše: měsíčník o přírodě a lidech 29/1, 22–23. Lokvenc, T. 2001: Mannova mapa, Krkonoše: měsíčník o přírodě a lidech 34/2, 34–35. Lokvenc, T. 2007: Budní hospodářství. In: J. Flousek a kol. (eds.), Krkonoše. Příroda, historie, život, Praha: Baset, 473–484. Lüssner, M. 1857: Archeologické zprávy z Chrudimska, Památky archeologické 2/1, 231–232. Lutovský, M. 1994: Bustum Tyri. K topograﬁi mohylových hrobů v okolí Turska, Muzejní a vlastivědná práce 32/4 (Časopis přátel starožitností 102), 233–240. LITERATURA 479 Lutovský, M. 1999: Odraz mocenských změn 10. století ve struktuře jihočeských hradišť, Archeologie ve středních Čechách 3/2, 283–291. Lutovský, M. 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. Lutovský, M. – Stolz, D. 2001: Hradiště „Šance“ u Březnice ve světle nových nálezů, Archeologie ve středních Čechách 5/2, 565–578. Majer, J. 1970: Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. století. Praha: Národní technické muzeum. Maličký, J. 1950: Předslovanská hradiště v jižních a západních Čechách, Památky archeologické 43, 21–42. Maličký, J. 1954: Archeologické výzkumy na Hořovicku v roce 1953, Nová vesnice Hořovicka 1–2. Mangel, T. 1999: Kruhový areál v Třebověticích a laténské osídlení na středním toku Bystřice, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 25, 88–100. Mařík, J. 2009: Libická sídelní aglomerace a její zázemí v raném středověku. Dissertationes archaeologicae Brunenses/Pragensesque 7. Praha: Filozoﬁcká fakulta UK. Maříková-Kubková, J. a kol. 2006: Maříková-Kubková, J. – Schlanger, N. – Lévin, S.: Sites of memory. Between scientiﬁc research and collective representations. Castrum Pragense 8. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Maříková-Kubková, J. – Herichová, I. 2009: Archeologický atlas Pražského hradu. Díl 1., Katedrála sv. Víta – Vikářská ulice. Castrum Pragense 10/1. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Matoušek, V. 2006: Třebel. Obraz krajiny s bitvou. Praha: Academia. Matoušek, V. a kol. 2005: Jeskyně Čech, Moravy a Slezska s archeologickými nálezy. Praha: Libri. Maxová, E. – Menšík, P. 2011: Dokumentace raně středověkého mohylového pohřebiště u Bechyňské Smolče, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 24, 191–207. Meduna, P. 1990: Morphology of ﬁeld fortiﬁcations of the 17th–19th centuries. A contribution to surface research. In: Z. Smetánka (ed.): Studies in Postmedieval Archaeology, Praha: Archeologický ústav AV ČR, 75–86. Menclová, D. 1972a: České hrady. Díl 1. Praha: Odeon. Menclová, D. 1972b: České hrady. Díl 2. Praha: Odeon. Menčik, F. 1899: Das ökonomische System des Grafen Sweérts-Sporck, Mitteilungen der Gesellschaft für die Geschichte der Deutschen in Böhmen 37, 233–286. Menšík, P. a kol. 2010: Menšík, P. – Krištuf, P. – Chvoj- 480 LITERATURA ka, O.: Mohylová pohřebiště na okrese Tábor. Plzeň: Západočeská univerzita. Metlička, M. (ed.) 2010: Archeologie západních Čech 1. Věnováno stému výročí úmrtí Františka Xavera France. Plzeň: Západočeské muzeum. Michálek, J. 1999a: Keltský poklad z Bezdědovic na Blatensku. Blatná: Městské muzeum. Michálek, J. 1999b: Mohylové pohřebiště ve Velké Dobré, okr. Kladno. Výzkum v letech 1890 až 1891, Archeologie ve středních Čechách 3/1, 113–153. Michálek, J. 2003: Památky Strakonicka ze země a ze vzduchu. Strakonice: Muzeum středního Pootaví. Michálek, J. – Zavřel, P. 1996: Archeologické nemovité památky v okrese Český Krumlov. Český Krumlov: Okresní úřad. Minátová, H. 1979: Komunikace na území Českého lesa v letech 1500–1848, Sborník okresního muzea v Tachově 12, 26–35. Motyková, K. 1992: Nové poznatky o opevnění hradiště Plešivec, Sborník Západočeského muzea 8, 74–82. Motyková, K. 1998: Mohyla z pozdní doby kamenné zůstane v Nymburce zachována, Vlastivědný zpravodaj Polabí 32, 6–26. Motyková, K. 2013a: Archeologické stopy dávných věků v Nymburce a ve středním Polabí. Doba kamenná: od lovců a sběračů k patriarchálním zemědělcům. Nymburk: Vega-L. Motyková, K. 2013b: Eneolitická velká kamenná mohyla v Nymburce, její konzervace a otevření veřejnosti, Archeologie západních Čech 5, 82–107. Motyková, K. a kol. 1977: Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A.: The position of Závist in the Early La Tène Period in Bohemia, Památky archeologické 68/2, 255–316. Motyková, K. a kol. 1982: Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A.: Keltské hradiště Závist – dosavadní výzkum a jeho perspektivy, Památky archeologické 73/2, 432–454. Motyková, K. a kol. 1984: Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A.: Opevnění pozdně halštatského a časně laténského hradiště Závist, Památky archeologické 75/2, 331–444. Motyková, K. a kol. 1990: Motyková, K. – Drda, P. – Rybová, A.: Oppidum Závist – Prostor brány A v předsunutém šíjovém opevnění, Památky archeologické 81/2, 308–433. Musil, J. – Netolický, P. 2013: Studium dynamiky středověkých sídelních struktur v tzv. bojanovském újezdu (Železné hory, okres Chrudim), Živá archeologie 15, 32–37. Nedvěd, P. 2008: Z historie Horské Kvildy [online]. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z: http://horskakvilda.eu/is/ historie/horskanedved.htm. Nechvátal, B. a kol. 2012: Záchranný archeologický výzkum na raně středověkém hradišti v Šárce, Archaeologia historica 37/2, 401–418. Nekuda, V. 1975: Pfaffenschlag. Zaniklá středověká ves u Slavonic. Brno: Blok. Neustupný, E. 1997: Uvědomování minulosti. Archeologické rozhledy 49/2, 217–230. Neustupný, E. 2010: Teorie archeologie. Plzeň: Aleš Čeněk. Neustupný, E. a kol. 2008: Neustupný, E. – Dobeš, M. – Turek, J. – Zápotocký, M.: Archeologie pravěkých Čech 4. Eneolit. Praha: ARÚP. Nováček, K. – Petr, L. 2009: Praepositura in solitudo: Ostrovská cella Baštiny (Teslín) a archeologie nejmenších řádových založení, Archeologické rozhledy 61/2, 285–302. Novák, D. – Vařeka, P. 2012: Tvrze na Rokycansku, Archaeologia historica 37/2, 445–459. Novák, D. – Vařeka, P. 2013: Tvrze na Berounsku, Archaeologia historica 38/2, 491–506. Novobilský, M. 2008: Obléhání hradu Lopaty: Rekonstrukce obléhání hradu z roku 1432–1433. Plzeň: Západočeské muzeum. Novobilský, M. – Rožmberský, P. 1996: Hrad Litice u Plzně. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 7. Plzeň: Nadace České hrady. Peša, V. 2006: Využívání jeskyní v mladší době bronzové až halštatské ve vybraných oblastech střední Evropy, Památky archeologické 97, 47–132. Pešta, J. 2000: Několik poznámek ke studiu půdorysné struktury venkovských sídel na území Čech, Průzkumy památek 7/2, 153–168. Petráš, K. 2006: Krajem šumavských Lad. České Budějovice: KOPP. Píč, J. L. 1892: Archaeologický výzkum ve středních Čechách V. Mohyly u Velké Dobré, Památky archeologické 15, 481–502, tab. XXII, XXIII. Píč, J. L. 1893: Archaeologický výzkum ve středních Čechách v r. 1893, Památky archeologické 16/1, 329–362, 417–438. Píč, J. L. 1895: Několik nově prozkoumaných hradišť, Památky archeologické 16, 811–813. Píč, J. L. 1896: Mohyly Bechyňské, Památky archeologické 17, 1–18. Píč, J. L. 1898: Mohyly Bechyňské II, Památky archeologické 18, 1–14. Píč, J. L. 1900: Pokolení kamenných mohyl. Starožitnosti země České I, Čechy předhistorické, sv. 2. Praha: nákladem vlastním. Píč, J. L. 1903: Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum. Starožitnosti země České II, Čechy na úsvitu dějin, sv. 2. Praha: Národní muzeum. Píč, J. L. 1909: Část archeologická. Starožitnosti země české III, Čechy za doby knížecí, sv. 1. Praha: nákladem vlastním. Piskačová, I. 2000: Zemědělský projekt Villa Nova Uhřínov, Rekonstrukce a experiment v archeologii 1, 181–184. Pleinerová, I. 1956: Knovízská osada v Březně u Loun, Archeologické rozhledy 8/6, 795–799, 815–816. Pleinerová, I. 1972: Pravěké naleziště v Březně (výsledky výzkumu za posledních pět let), Archeologické rozhledy 24/4, 369–372, 469–470. Pleinerová, I. 1975: Březno. Vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách. Praha: Academia. Pleinerová, I. 1980: Kultovní objekty z pozdní doby kamenné v Březně u Loun, Památky archeologické 71/1, 10–56. Pleinerová, I. 1984: Häuser des Spätlengyelhorizontes in Březno bei Louny, Památky archeologické 75/1, 7–49. Pleinerová, I. 1986: Březno: Experiments with building Old Slavic houses and living in them, Památky archeologické 77/1, 104–176. Pleinerová, I. 1991: An experimental station at Březno near Louny (NW Bohemia). In: E. Neustupný a kol., Archaeology in Bohemia 1986–1990, Praha: Archeologický ústav ČSAV, 256–259. Pleinerová, I. 2000: Die altslawischen Dörfer von Březno bei Louny. Praha – Louny: Archeologický ústav AV ČR. Pleinerová, I. 2007: Březno und germanische Siedlungen der jüngeren Völkerwanderungszeit in Böhmen. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Pleinerová, I. – Hrala, J. 1988: Březno. Osada lidu knovízské kultury v severozápadních Čechách. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství. Pleinerová, I. – Pavlů, I. 1979: Březno. Osada z mladší doby kamenné v severozápadních Čechách. Ústí nad Labem: Okresní muzeum. Pleinerová, I. – Zápotocký, M. 1999: Polozemnice z období řivnáčské kultury v Březně u Loun, Archeologické rozhledy 51/2, 280–299. LITERATURA 481 Podlaha, A. 1900: Soupis památek historických a uměleckých v Království Českém od pravěku do počátku XIX. století. Díl IX.: politický okres Rokycanský. Praha: Archaeologická kommisse při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Podroužek, K. – Gabriel, F. 2007: Typy objektů valečovského „městečka“, Archaeologia historica 32, 211–224. Princová, J. – Mařík, J. 2006: Libice nad Cidlinou – stav a perspektivy výzkumu, Archeologické rozhledy 58/4, 643–664. Profantová, N. 1998: Doubravčice. K problematice počátků raně středověkého hradiště na základě výzkumů J. Kudrnáče, Archeologie ve středních Čechách 2, 157–275. Procházka, R. 2009: Vývoj opevňovací techniky na Moravě a v českém Slezsku v raném středověku. Brno: Archeologický ústav AV ČR. Procházka, Z. 2005: Osudy čtyř zaniklých obcí. In: V. Dudák a kol., Český les: Příroda – historie – život. Praha: Baset, 345–347. Prostředník, J. a kol. 2011: Pravěká těžba v Jizerských horách. Příběh kamenných seker. Turnov: Muzeum Českého ráje. Prostředník, J. – Šída, P. 2010: Nejstarší dějiny Českého ráje a horního Pojizeří. Turnov: Muzeum Českého ráje. Prošek, F. 1951: Mesolitická chata v Tašovicích, Archeologické rozhledy 3/1, 12–15, 21, 87–88, 92. Renfrew, C. 1987: Archaeology and Language. The Puzzle of Indo-European Languages. Cambridge: Cambridge University Press aj. (více vydání). Richter, M. 1982: Hradišťko u Davle. Městečko ostrovského kláštera. Praha: Academia. Richterová, J. 1997: Povrchový průzkum raně středověkých hradišť v Praze-Vinoři a Královicích. In: J. Kubková (ed.), Život v archeologii středověku, Praha: Peres, 525–534. Rišlink, V. 2011: Kouřim. Průvodce po kulturních památkách. Kouřim: Město Kouřim. Rojík, P. 2000: Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří. Kouzlo hornické Přebuzi, Nejdku a jejich okolí. Sokolov: Okresní muzeum a knihovna Sokolov. Rožmberský P. 1992: Bitva u Třebele roku 1647, Hláska 3, 29–32. Rusó, A. 1991: Příspěvek k poznání slovanského hradiště v Zabrušanech. Archeologický výzkum v severních Čechách 19. Teplice: Regionální muzeum Teplice. 482 LITERATURA Rybová, A. – Drda, P. 1994: Hradiště by Stradonice. Rebirth of a Celtic Oppidum. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Rybová, A. – Šaldová, V. 1958: O pohřebním ritu milavečské kultury v západních Čechách, Památky archeologické 49/2, 348–411. Řídký, J. 2011: Rondely a struktura sídelních areálů v mladoneolitickém období. Dissertationes archaeologicae Brunenses/Pragensesque 10. Praha: Filozoﬁcká fakulta UK. Sahlins, M. 1976: Stone Age Economics. London: Butler and Tanner Ltd. (2. vyd.). Sankot, J. 2012: Historie Plzeňska a Šumavy. Příběhy ze Šumavy. Gestapo na Knížecích Pláních [online]. [cit. 2014-12-20]. Dostupné z: http://www.sankot.cz/ rozcestnik/publikacni-cinnost/nakladatelstvi--starymost-2012/pribehy-ze-sumavy-2012. Sankot, P. 1979: Revizní výzkum mohylového pohřebiště v Chýnovském háji v roce 1978, Středočeské muzejnictví 1979/5, 4–10. Sedláček, A. 1994: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 3., Budějovsko. Praha: Argo (3. nezměn. vyd., v Argu 1.). Sedláček, A. 1995: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl 6., Podbrdsko. Praha: Argo (3. nezměn. vyd., v Argu 1.). Sedláček, A. 1996: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 7., Písecko. Praha: Argo (3. nezměn. vyd., v Argu 1.). Sedláček, A. 1997a: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 10., Boleslavsko. Praha: Argo (3. nezměn. vyd., v Argu 1.). Sedláček, A. 1997b: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 12., Čáslavsko. Praha: Argo (3. nezměn. vyd., v Argu 1.). Sedláček, A. 1998a: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 14., Litoměřicko a Žatecko. Praha: Argo (3. vyd., v Argu 1.). Sedláček, A. 1998b: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 15., Kouřimsko, Vltavsko a j.–z. Boleslavsko. Praha: Argo (2. nezměn. vyd., v Argu 1.). Schaller, J. 1786: Topographie des Königreichs Böhmen. Band III – Prachiner Kreis. Prag: K.k. Normalbuchdruckerei, Wenzel Piskaczek Fakt. Sklenář, K. 1972: Archeologie severního okolí Prahy ve zprávách Václava Krolmuse (1846 až 1856), Vlasti- vědný sborník společenskovědních prací, řada B – 4, 3–74. Sklenář, K. 1975: Archeologie Berounska a Hořovicka v zápiscích Václava Krolmuse, Vlastivědný sborník společenskovědních prací, řada B – 7, 15–43. Sklenář, K. 1977: Slepé uličky archeologie. Praha: Československý spisovatel. Sklenář, K. 1983: „Mohyly plavské v Budějovsku“ (Archeologický výzkum z roku 1866 ve světle dokumentů), Časopis Národního muzea – řada historická 152/1–2, 1–18. Sklenář, K. 1984: Za jeskynním člověkem. Neformální encyklopedie. Praha: Československý spisovatel. Sklenář, K. 1989: Pravěké nálezy na Rokycansku. Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 4. Plzeň: Západočeské muzeum. Sklenář, K. 1996: Tanec obrů. Není jen Stonehenge. Praha: Academia. Sklenář, K. 2005: Biograﬁcký slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. Praha: Libri. Sklenář, K. 2006: Říp mountain at the beginnings of Czech archaeology. In: J. Maříková-Kubková – N. Schlanger – S. Lévin, Sites of memory. Between scientiﬁc research and collective representations, Proceedings of the AREA seminar at Prague Castle, February 2006, Castrum Pragense 8, Praha: Archeologický ústav AV ČR, 47–55. Sklenář, K. a kol. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. Sklenář, K. – Matoušek, V. 1994: Die Höhlenbesiedlung des böhmischen Karstes vom Neolithikum bis zum Mittelalter. Fontes archaeologici Pragenses 20. Praha: Národní muzeum. Skružný, L. 1962: Dějiny vraclavského hradiska, Zprávy Východočeského muzea 1962, 8–13. Slabina, M. 2005: Keltové na Šumavě. Za tajemstvím Obřího hradu. Vimperk – Praha: Správa NP a CHKO Šumava – Národní muzeum. Sláma, J. 1989: Střední Čechy v raném středověku III. Archeologie o počátcích přemyslovského státu. Praehistorica 14. Praha: Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK. Smejtek, L. a kol. 2013: Encyklopedie pravěkých pokladů v Čechách. Praha: Libri. Smetana, J. – Gabriel, F. 1982: K otázkám datování, typu a funkce hradu Kalicha u Litoměřic, Folia historica bohemica 4, 49–82. Smetánka, Z. 1988: Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna. Praha: Academia. Smetánka, Z. a kol. 1979: Smetánka, Z. – Klápště, J. – Richterová, J.: Geodeticko-topograﬁcký průzkum zaniklé středověké vsi Ostrov (k. o. Jedomělice), Archeologické rozhledy 31/4, 420–430. Smetánka, Z. – Klápště, J. 1979: Geodeticko-topograﬁcký průzkum zaniklých středověkých osad, Archeologické rozhledy 31/6, 614–631. Smetánka, Z. – Klápště, J. 1981: Geodeticko-topograﬁcký průzkum zaniklých středověkých vsí na Černokostelecku, Památky archeologické 72/2, 416–458. Smolík, J. 1878: O mohylách zejmena ejpovických, Památky archeologické 11/2, 49–60. Smolová, V. 2007: Benediktinské proboštství na Teslíně. In: J. Šárová (ed.), Podbrdsko – sborník Státního okresního archivu v Příbrami 14, Příbram: Státní okresní archiv v Praze – Státní okresní archiv Příbram, 7–32. Smrž, Z.: Hradiště Stradonice. Stradonice u Loun – hradiště z 5. století př. n. l. Stradonice pod Stradonkou, okres Louny, kraj Ústí nad Labem [online]. [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://stradonka.cz/rozhledna/hradiste-stradonice. Smrž, Z. 1981: Halštatské hradiště ve Stradonicích u Loun. Knovízské a halštatské osídlení mikroregionu Deberského potoka, Archeologické rozhledy 33/5, 487–503. Smrž, Z. 1982: Stradonice, o. Pátek, okr. Louny, Výzkumy v Čechách 1978–1979, 124. Smrž, Z. 1992: Späthallstattzeitliche Burgwälle und Höhensiedlungen in Nordwestböhmen, Památky archeologické 83/1, 88–104. Smrž, Z. 2011: Knovízské hradiště Hradišťany (k. ú. Mukov) v severozápadních Čechách. Příspěvek k interpretaci hradišť typu Plešivec, Archeologie ve středních Čechách 15/1, 267–277. Somer, T. – Šrámek, J. 2010: Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160–1541). Praha: Růžičkův statek. Soukup, R. 2008: Zlatá stezka Praha – Norimberk v úseku Trnová – Tachov – Bärnau, Staré stezky 12, 53–78. Stará, M. a kol. 2002: Stará, M. – Halbichová, J. – Brestovanský, P.: Předběžné výsledky archeologického výzkumu sklárny v Bedřichově v Jizerských horách, Archeologia technica 14, 35–41. LITERATURA 483 Stehlík, E. 2001: Lexikon těžkých objektů č.s. opevnění z let 1935–1939. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint. Stehlík, F. 1947: Klášter sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle, Zprávy památkové péče 7, 126–142. Stehlík, L. 1986: Země zamyšlená. Praha: Československý spisovatel. Stolz, D. – Matoušek, V. 2006: Berounsko a Hořovicko v pravěku a raném středověku. Hořovice: Elce Book Publishing. Svoboda, L. a kol. 1998: Encyklopedie českých tvrzí. 1. díl, A–J. Praha: Argo. Svoboda, L. a kol. 2000: Encyklopedie českých tvrzí. 2. díl, K–R. Praha: Argo. Sýkora, M. 2013: Hrady doby husitské. Nepubl. diplomová práce, Ústav pro archeologii FF UK, Praha. Sýkora, M. 2014: Kalich, Panna a Litýš – tři hrady doby husitské na Třebušínsku, Castellologica bohemica 13, 9–23. Šaldová, V. 1967: Pravěk Stříbrska. Průvodce archeologickými sbírkami Vlastivědného muzea ve Stříbře. Stříbro: Vlastivědné muzeum. Šaldová, V. 1975: Mohylová pohřebiště na Stříbrsku, Výzkumy v Čechách 1971, 202–213, tab. 53–61. Šaldová, V. 1977: Sociálně-ekonomické podmínky vzniku a funkce hradišť z pozdní doby bronzové v západních Čechách, Památky archeologické 68/1, 117–163. Šaldová, V. 1981: Westböhmen in der späten Bronzezeit. Praha: Archeologický ústav. Šarič, R. – Štěpánek, P. 2010: České megality. Praha: Materna. Šída, P. 2005: Další lokality s doklady neolitické těžby a zpracování kamene v Jizerských horách, Archeologie ve středních Čechách 9/1, 77–102. Šída, P. 2007: Využívání kamenné suroviny v mladší a pozdní době kamenné. Dílenské areály v oblasti horního Pojizeří. Dissertationes archaeologicae Brunenses/ Pragensesque 3. Praha: Filozoﬁcká fakulta UK. Šída, P. a kol. 2013: Neolitická těžba na Jistebsku v Jizerských horách a možnosti její detekce pomocí leteckého laserového skenování. In: M. Gojda – J. John a kol., Archeologie a letecké laserové skenování krajiny, Plzeň: Katedra archeologie FF ZČU, 80–86. Široký, R. – Nováček, K. 1998: K počátkům Norimberské cesty na Tachovsku, Archaeologia historica 23, 59–71. Šmejda, V. 2003: Zpráva o archeologickém výzkumu lokality Šťáhlavy-Hájek v roce 2002, Sborník Muzea střední- 484 LITERATURA ho Posázaví v Ratajích a Archeologické společnosti ZČU v Plzni 2, 33–36. Šnajdr, L. 1911: Hradiště Lhotické u Nasavrk, Pravěk 7, 15–17. Šolle, M. 1952: Knovízské hradiště Hradišťany u Bíliny, Archeologické rozhledy 4/6, 483–485, 498–499, 552, 556. Šolle, M. 1981: Kouřim v průběhu věků. Praha: Academia. Šolle, M. 1988: Halštatsko-laténské hradiště Velký Blaník: rekonstrukce archeologického výzkumu z r. 1940, Archeologické rozhledy 15/1, 97–102. Šrámek, J. 2012: Několik poznámek k počátkům benediktinského kláštera ve Vilémově (Příspěvek k diskusi o fundační činnosti rané české šlechty ve 12. století), Havlíčkobrodsko 26, 7–73. Štefan, I. – Hasil, J. 2014: Raně středověké hradiště v Praze-Královicích. Výsledky výzkumu vnějšího opevnění, Archeologické rozhledy 66/3, 451–490. Štefan, I. – Krutina, I. 2009: Raně středověké sídliště, hromadný hrob a pohřebiště na Budči (poloha Na Týnici). Ke vztahu archeologie a „událostí historie“, Památky archeologické 100, 119–212. Švec, J. 1980: Kotelná bouda. Krkonoše 12, 14–15. Tabera, R. 2011 (rež.): Ztracené adresy. Knížecí Pláně [online]. [cit. 2014-09-27]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318042579-ztracene-adresy/ 411235100191004-knizeci-plane. Tomíček, R. 2011: Nástin historického vývoje – Důl Jeroným v Čisté. Hornická Příbram ve vědě a technice – texty přednášek [online]. [cit. 2014-09-09]. Dostupné z: http://slon.diamo.cz/hpvt/2011/_tradice/T%2010. pdf. Tomíček, R. 2012: Tři drobná historická důlní díla u Dolu Jeroným v Čisté – štola sv. Prokopa, štola sv. Barbory a rýžoviště na Cínovém potoce. Hornická Příbram ve vědě a technice – texty přednášek [online]. [cit. 2014-09-09]. Dostupné z: http://slon.diamo.cz/ hpvt/2012/Sekce%20T/T02.pdf. Tomková, K. 2001: Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Díl I. Castrum Pragense 4. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Tomková, K. 2009: Neuere Grabungen auf dem slawischen Burgwall Levý Hradec (Böhmen). In: Biermann, F. – Kersting, T. – Klammt, A. (Hrsg.), Siedlungsstrukturen und Burgen im westslawischen Raum, Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 52, Langenweissbach, 77– 82. Tomková, K. a kol. 2012: Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Pohřebiště – Díl I. Praha. Trnka, R. 2006: Hradiště Bezemín, Hláska – Zpravodaj klubu Augusta Sedláčka 17/3, 35–37. Tůma, J. 1915: Kolínsko a Kouřimsko III. Paměti osad na Kouřimsku: obraz poměrů přírodních, života obyvatelstva i paměti časů minulých. Kolín: Učitelstvo školní okresu Kolínského. Turek, R. 1965: Nejstarší Slované na Březnicku, Březnický sborník 1, 10–14. Úlovec, J. a kol. 2005: Encyklopedie českých tvrzí. 3. díl, S–Ž. Praha: Argo. Valentová, J. 2013: Oppidum Stradonice. Keramika ze starších fondů Národního muzea. Praha: Národní muzeum. Fontes Archaeologici Pragenses, Vol. 39. Vaněčková, M. 2000: Projekt „Okno do minulosti“, Rekonstrukce a experiment v archeologii 1, 185–186. Váňa, Z. 1951: Slovanské hradiště u Zabrušan, Archeologické rozhledy 3/1, 53–55, 58–60, 90, 95. Váňa, Z. 1968: Vlastislav. Výsledky výzkumu slovanského hradiště v letech 1953–55 a 1957–60, Památky archeologické 59/1, 5–192. Váňa, Z. 1973: Přemyslovský Libušín. Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu. Památníky naší minulosti 7. Praha: Academia. Varadzin, L. 2012: Raně středověké hradiště Libušín. Hlavní poznatky z revizního zpracování výzkumů, Archeologické rozhledy 64/4, 723–774. Vařeka, P. 1993: Povrchový průzkum hradu Příběničky (okr. Tábor), Castellologica bohemica 3, 95–110. Vařeka, P. 2014: Zaniklá středověká a raně novověká ves Rovný na Zbirožsku (okr. Rokycany), Archeologie v západních Čechách 7, 131–142. Vařeka, P. a kol. 2008: Archeologický výzkum vesnic středověkého původu na Tachovsku zaniklých po roce 1945, Archaeologia historica 33, 101–117. Vencl, S. 1978: Soubor neobvyklé keramiky z jeskyně Kody v Tetíně, okr. Beroun, Archeologické rozhledy 30/5, 535–546, 595. Vencl, S. a kol. 2006: Nejstarší osídlení jižních Čech. Paleolit a mesolit. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Vencl, S. a kol. 2007: Archeologie pravěkých Čech/2. Paleolit a mezolit. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Venclová, N. 1998: Mšecké Žehrovice in Bohemia. Archaeological background to a Celtic hero, 3rd–2nd cent. B.C. Sceaux: Kronos. Venclová, N. a kol. 2008: Archeologie pravěkých Čech/6. Doba halštatská. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Venclová, N. – Valentová, J. 2012: Oppidum Stradonice. Výzkum Albína Stockého r. 1929. Fontes archaeologici Pragenses 38. Praha: Národní muzeum. Vocel, J. E. 1868: Pravěk země České. Praha: Královská česká společnost nauk. Vojtěchovská, I. 2001: Dějiny a topograﬁe archeologických nálezů na území Turska a jeho okolí, Archeologie ve středních Čechách 5/1, 347–356. Vytlačil, L. 2006: Čtyři tvrziště na Slánsku: Hradečno, Humniště, Ostrov a Řišuty. Plzeň: Mikota. Waldhauser, J. 1971: Výzkum čtyřúhelníkových valů a laténského sídliště u Markvartic (o. Jičín) v roce 1969. In: J. Poulík (ed.), Sborník Československé společnosti archeologické při ČSAV 4, Brno: Blok, 61–88. Waldhauser, J. 1975: Die keltische Viereckschanzen in Böhmen. Forschungsstand und die Ergebnisse der Grabungen in Markvartice 1969–1972, Alba Regia 14, 235–244. Waldhauser, J. 1981: Keltské rotační mlýny v Čechách. Památky archeologické 72, 153–221. Waldhauser, J. 1987: Čtyřúhelníkové valy u Třebska na Příbramsku. (Příspěvek k hypotéze J. V. Bezděky o vztahu keltských kultovních míst k dolování), Vlastivědný sborník Podbrdska 38–39, 279–312. Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha: Libri. Waldhauser, J. 2004: Varia archaeologica z Pojizeří a přilehlého území, Archeologie ve středních Čechách 8/1, 409–428. Waldhauser, J. 2006: Český ráj očima archeologie. 300 tajemných míst a jejich příběhy. Liberec: Knihy 555. Waldhauser, J. 2012a: Keltské Čechy. Praha: Academia. Waldhauser, J. 2012b: Užívání vápence, kaolinitu a opuky během keltského osídlení Čech. In: G. Březinová – V. Varsik (ed.), Archeológia na prahu histórie. K životnému jubileu Karola Pietu, Nitra: Archeologický ústav SAV, 443–446. Waldhauser, J. a kol. 1989: Waldhauser, J. – Smejtek, L. – Nováček, K.: Montánní archeologický výzkum na lokalitě Třebsko na Příbramsku. In: P. Šimek (ed.), Hornická Příbram ve vědě a technice 1989, Příbram, 1–36. Waldhauser, J. – Fröhlich, J. 1992: Čtyřúhelníkové valy u Bělčic na Blatensku v jižních Čechách, Archeologické rozhledy 44/4, 637–645. LITERATURA 485 Wieland, G. (ed.) 1999: Keltische Viereckschanzen. Einem Rätsel auf der Spur. Stuttgart: Theiss. Zápotocký, M. 1965: Slovanské osídlení na Litoměřicku, Památky archeologické 56, 205–391. Zápotocký, M. 1969: K významu Labe jako spojovací a dopravní cesty, Památky archeologické 60/2, 277–366. Zápotocký, M. 1974: Hradiště Hrádek, k. o. Libochovany. Pravěké a raně středověké osídlení, Severočeskou přírodou 5, 111–119. Zavřel, P. 2000: Nálezy z doby římské na hradišti Sedlo u Sušice, Sborník Národního Muzea v Praze, Řada A – Historie 54/1–4, 153–160. Prameny: Státní oblastní archiv Plzeň, fond Cínové doly Rolava. Webové zdroje: www_Čistá u Rovné: Boj o osadu. Čistá, Literbachy, Lauterbach. Výcvik boje v osadě a o osadu. In: https:// www.youtube.com [online]. [cit. 2013-11-08]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=fZMG2ICG_ hY. www_Knížecí Pláně 1: Objekty bývalé pohraniční stráže a Československé lidové armády. Zaniklé roty 7. brigády Pohraniční stráže. Knížecí Pláně [online]. [cit. 2014-12-13]. Dostupné z: http://www.vojensko.cz/ knizeci-plane. www_ Knížecí Pláně 2: Vodní mlýny. Reifenmühle, Tremlmühle [online]. [cit. 2014-12-12]. Dostupné z: http:// vodnimlyny.cz/mlyny/mlyn/2932. www_Písek: Oﬁciální turistický portál Písek. Cykloturistika. Naučná stezka Zlatodoly [online]. [cit. 2015-01-04]. Dostupné z: http://www.pisek.eu/vismo/dokumenty2.asp?id_org=200196&id=1051&n=naucna-stezka-zlatodoly&query=nau%C4%8Dn%C3%A1+stezka+zlatodoly&p1=54. www_Putim: Národní přírodní rezervace Řežabinec a Řežabinecké tůně. Ochrana přírody a krajiny v České republice [online]. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z: http:// www.cittadella.cz/europarc/index.php?p=index&site=NPR_rezabinec_cz. www_Šťáhlavy: Naučná stezka F. X. France: archeolog F. X. Franc. In: Klub Augusta Sedláčka [online]. [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://www.klub-augustasedlacka.cz/franc.pdf. 486 LITERATURA www_Tmaň 1: Děravá jeskyně [online]. [cit. 2014-12-01] Dostupné z: http://www.brdy.info/kras/2012/kotyz3. jpg. www_Tmaň 2: Tmaň [online]. [cit. 2014-11-15] Dostupné z: http://www.panoramio. com/photo/14193376. www_Velký Uhřínov: Villa Nova Uhřínov. Sdružení Villa Nova Uhřínov: Centrum experimentální archeologie a ekologie výchovy [online]. [cit. 2014-06-11]. Dostupné z: http://www.villanova.cz. www_Zabrušany: http://ff.ujep.cz/velimsky/cs_1_1/03CS/ rsc014.jpg. In: Počátky přemyslovských Čech (800–935). [cit. 2015-01-26]. Dostupné z http://ff.ujep.cz/velimsky/ cs_1_1/03CS/03CS.htm. www_Zbyslavec: Partyzánské zkušenosti [online]. [cit. 2014-01-28]. Dostupné z: http://micky.ic.cz/books/ military/partyzanske%20skusenosti.doc. www_Zhůří u Rejštejna: Kostely a kaple v západních Čechách. Kapličky. Zhůří (obec Rejštejn) [online]. [cit. 2014-01-28]. Dostupné z: http://kaplicky.pension11. com/doku.php?id=zhuri. PODĚKOVÁNÍ Poděkovat za pomoc je nutno především několika odborníkům, kteří se stali „spoluautory“ této knihy, aniž by o tom plně věděli. Při zpracování několika lokalit jsme totiž mohli vycházet z již dobře utříděných a publikovaných informací, k nimž bylo obtížné něco nového dodat, a pokud ano, často to byly další informace z archivů a vědomosti původních autorů. Jde o kolegy Jiřího Fröhlicha (Písek), který nám poskytl informace a podklady k jihočeským lokalitám, zejména Lídlovým Dvorům a Písku; PhDr. Zdeňka Smrže (ÚAPPSZČ Most), na jehož výsledcích jsme postavili popis lokalit Mukov a Stradonice u Pátku, a PhDr. Jiřího Waldhausera, CSc. (KAR FF UHK), z jehož publikací jsme čerpali při zpracování lokalit Vesec u Sobotky a Oparno. Za přímou i nepřímou účast na přípravě této publikace jsme těmto kolegům velmi zavázáni. Konzultace, nepublikovaná data a/nebo pomoc v terénu nám laskavě poskytli Mgr. Radek Balý (Česká společnost archeologická, o.p.s.); Luboš Beránek (Praha); Mgr. Michal Beránek (Muzeum Cheb); Mgr. Bohumír Dragoun (Muzeum Orlických hor); RNDr. Zdeňka Flousková (Krkonošské muzeum ve Vrchlabí); PhDr. František Frýda (ZČM v Plzni); doc. PhDr. František Gabriel, Ph.D. (KAR FF ZČU); Mgr. Lucie Galusová (KAR FF ZČU); prof. PhDr. Martin Gojda, CSc. (KAR FF ZČU, ARÚP); Mgr. Olga Hartmanová (Krkonošské muzeum ve Vrchlabí); Petr Hasil (KH FF UJEP); Mgr. Eva Chodějovská, Ph.D. (Historický ústav AV ČR); Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc. (KPR); doc. PhDr. Ondřej Chvojka, Ph.D. (Jihočeské muzeum a Archeologický ústav FF JU); PhDr. Jan John, Ph.D. (Archeologický ústav FF JU); Mgr. Luděk Kos (ÚAPPSČ); PhDr. Petr Krištuf, Ph.D. (KAR FF ZČU); RNDr. Roman Křivánek, Ph.D. (ARÚP); Mgr. Filip Laval (ARÚP); Mgr. Ondřej Malina, Ph.D. (NPÚ Loket); Mgr. Tomáš Mangel (KAR FF UHK); Mgr. Jana Maříková Kubková, Ph.D. (ARÚP); prof. PhDr. Václav Matoušek, CSc. (KSKE FHS UK); Mgr. Milan Metlička (ZČM v Plzni); PhDr. Jan Michálek (Strakonice); Mgr. Jitka Močičková (PřF UK); Mgr. Zdeněk Neustupný (ÚOPSČ NPÚ); doc. Mgr. Karel Nováček, Ph.D. (KAR FF ZČU); Mgr. Petr Nový (Středočeské muzeum Roztoky); RNDr. Karel Pecl (Prácheňské muzeum Písek); PhDr. Jaroslav Podliska, Ph.D. (NPÚ Praha); Mgr. Filip Prekop (NPÚ ÚOP Loket); PhDr. Pavel Sankot (NM Praha); Ing. arch. Matouš Semerád (NPÚ Praha); Mgr. Milan Sýkora (ÚAPPSZČ Most); PhDr. Miloslav Slabina; PhDr. et Mgr. Petr Šída, Ph.D. (KAR FF UHK, KAR FF ZČU); PhDr. Jiřina Štauberová (Oblastní muzeum v Lounech); PhDr. Ivo Štefan, Ph.D. (ÚPA FF UK); Mgr. Ondřej Švejcar, Ph.D. (KAR FF ZČU); Bc. Pavel Taibl (ÚPA FF UK); PhDr. Kateřina Tomková, Ph.D. (ARÚP); PhDr. Jaroslav Valkoun (ÚSD FF UK); doc. Pavel Vařeka, Ph.D. (KAR FF ZČU); Ing. Renata Vlčková (ARÚP). Pomoc při sběru dat nám laskavě poskytly také pracovnice Obecního úřadu Borová Lada. Za podněty a návrhy některých mapových značek děkujeme Ing. arch. Karlu Kučovi. Ladislavu Bečvářovi (NPÚ Praha) děkujeme za zpřístupnění vynikajícího programu na konverzi zeměpisných souřadnic různých systémů. Program Unitrans je k dispozici ke stažení na webových stránkách www.archeologickyatlas.cz. LLS data byla většinou zakoupena a zpracována v rámci našeho projektu, jen výjimečně jsme použili hotové snímky z jiných zdrojů. Týká se to např. lokality Šťáhlavy, jejíž lidarový sken byl zpracován v předchozím projektu KAR ZČU (vedoucí prof. PhDr. M. Gojda, CSc.). Fotograﬁcký doprovod publikace jsme z velké části pořídili vlastní činností a z vlastních archivních zdrojů, nicméně vzhledem k rozsahu práce to v úplnosti nebylo možné. Vítanou pomoc pro nás proto představovaly archivy několika dalších kolegů a institucí. Jedním z nich byl archiv leteckých snímků Archeologického ústavu AV ČR v Praze – správcem archivu a autorem většiny fotograﬁí z tohoto zdroje je prof. PhDr. Martin Gojda, CSc. Archiv leteckých snímků nám byl k dispozici i v Ústavu archeologické památkové péče středních Čech, přičemž za jeho zpřístupnění děkujeme především Mgr. Ireně Benkové. Dalším významným zdrojem obrazové dokumentace byla internetová databáze www.stredovek.com. Autorem fotograﬁí a celého projektu je Jiří Marounek (NPÚ, ú. o. p. středních Čech). Václavu Turkovi děkujeme za fotograﬁe několika lokalit, které pořídil speciálně pro náš účel. Další fotograﬁe jsme našli prostřednictvím webové sítě či jiných zdrojů a se svolením jejich autorů jsme je v knize použili. Všem autorům fotograﬁí patří náš dík – jmenovitě je uvádíme u příslušných fotograﬁí. 487 O AUTORECH Kniha vznikla v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze v rámci projektu „Archeologická mapa ČR. Systém pro sběr, správu a prezentaci dat“ (program NAKI, 2012–2015). Vedoucí projektu M. Kuna formuloval základní představu publikace, její hlavní cíle, rámcovou podobu a formát, způsoby mapové prezentace lokalit aj. Zpracoval úvod publikace, některé z kapitol o jednotlivých lokalitách a redigoval veškeré další části publikace. Autorský tým byl sestaven především z pracovníků Oddělení informačních zdrojů, Oddělení archeologie krajiny a archeobiologie a Oddělení archeologie středověku Archeologického ústavu AV ČR v Praze. Autoři textů A. Danielisová, D. Dreslerová, J. Hasil, J. Hložek, M. Langová, J. Mařík a D. Novák spolupracovali na výběru lokalit a připravili příslušné kapitoly, včetně výběru ilustrací, zaměření lokalit a sestavení podkladů k mapám. Někteří z nich připravili i další části knihy, např. oddíl vysvětlivek (J. Hasil a D. Novák). D. Novák vybral a zpracoval většinu snímků leteckého laserového skenování. Č. Čišecký rozpracoval metodiku technického zpracování map v GIS a vytvořil topograﬁcké podklady pro většinu publikovaných map. Z. Kačerová pořídila pro publikaci soubor nových fotograﬁí. E. Čepeláková vytvořila orientační mapy a podílela se na ﬁnální úpravě dalších map a ilustrací. J. Korteová provedla jazykovou korekturu knihy a připomínkovala a doplňovala její obsah. Srozumitelností obsahu z hlediska veřejnosti se systematicky zabývala D. Křivánková. P. Maříková Vlčková připravila odborné podklady pro některá z hesel týkajících se raného středověku. Z. Mazač navrhl výtvarné řešení publikace, obálku a některé ilustrace. J. Říhová provedla kontrolu všech uvedených geograﬁckých souřadnic a názvů katastrálních území; spolu s J. Korteovou formulovaly popis přístupu k lokalitám, zhodnotily jeho náročnost a změřily v textu udávané vzdálenosti. Na přípravě webových stránek www.archeologickyatlas.cz se kromě M. Kuny podíleli D. Novák, D. Křivánková a J. Korteová. 488 Eva Čepeláková: cepelakova@arup.cas.cz Ing. Čeněk Čišecký: cisecky@arup.cas.cz Mgr. Alžběta Danielisová, Ph.D. [ad]: danielisova@arup.cas.cz PhDr. Dagmar Dreslerová, Ph.D. [dd]: dreslerova@arup.cas.cz Mgr. Jan Hasil [jh]: hasil@arup.cas.cz PhDr. Josef Hložek, Ph.D. [jhl]: hlozek@arup.cas.cz MgA. Zuzana Kačerová: kacerova@arup.cas.cz Bc. Judita Korteová: korteova@arup.cas.cz Ing. Dana Křivánková: krivankova@arup.cas.cz PhDr. Martin Kuna, Ph.D., DSc. [mk]: kuna@arup.cas.cz Mgr. Michaela Langová [ml]: langova@arup.cas.cz Mgr. Jan Mařík, Ph.D. [jm]: marik@arup.cas.cz Mgr. Petra Maříková Vlčková [pmv]: marikova_vlckova@arup.cas.cz Bc. Zdeněk Mazač: mazac@muzeumkolin.cz Mgr. David Novák [dn]: novak@arup.cas.cz Ing. Jitka Říhová: rihova@arup.cas.cz REJSTŘÍK NÁZVŮ KATASTRŮ A LOKALIT Obyčejným písmem jsou uváděny názvy katastrů (a okresu, příp. i obce, pokud se liší od názvu katastru), pod nimiž jsou lokality řazeny v katalogu; kurzívou jména vlastních lokalit. Čísla v závorkách odpovídají číslům v přehledné mapě; v textu lokality číslovány nejsou. Odkazy na stránky jsou uvedeny v obsahu na začátku knihy. (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) Albrechtice u Sušice, o. Sušice, okr. Klatovy Axamitova brána: ÒTmaň (85) Baštiny: ÒKolvín (30) Bedřichov u Jablonce nad Nisou, o. Bedřichov, okr. Jablonec nad Nisou Bechyňská Smoleč, o. Sudoměřice u Bechyně, okr. Tábor Bělčice, okr. Strakonice Bezemín, o. Cebiv, okr. Tachov Blaník: ÒLouňovice pod Blaníkem (43) Blatná, okr. Strakonice Boseň, okr. Mladá Boleslav Boudy, okr. Písek Březí u Říčan, o. Březí, okr. Praha-východ Březno u Loun, o. Postoloprty, okr. Louny Budeč: ÒKováry (32) Burkovák: ÒNemějice (49) Bzí, o. Letiny, okr. Plzeň-jih, a Radkovice u Měčína, o. Měčín, okr. Klatovy České Lhotice, okr. Chrudim Češov, okr. Jičín Češovské valy: ÒČešov (13) Čistá u Rovné, o. Rovná, okr. Sokolov Davle, okr. Praha-západ Děravá jeskyně: ÒTmaň (85) Dolní Nestajov: ÒŠťáhlavy (81) Doubravčice, okr. Kolín Drahoňův Újezd, okr. Rokycany Drnek, okr. Kladno Dům pánů z Kunštátu a Poděbrad: ÒPraha – Staré Město (65) (19) Dýšina, okr. Plzeň-město Fürstenhut: ÒKnížecí Pláně (29) Haidl: ÒZhůří u Rejštejna (104) Hájek: ÒŠťáhlavy (81) Havírky: ÒPísek (56) Hemery: ÒHvožďany u Bechyně (21) Hol: ÒPraha – Újezd nad Lesy (66) Hrad u Čimelic: ÒBoudy (8) Hrádek u Libomyšle: ÒLibomyšl (38) Hrádek/Tříkřížový vrch: ÒLibochovany (37) Hradišťany: ÒMukov (48) (20) Hradišťko u Sadské, o. Hradišťko, okr. Nymburk Hrazany: ÒRadíč (70) Hůrka: ÒNemějice (49) (21) Hvožďany u Bechyně, o. Bechyně, okr. Tábor (22) Chlístovice, okr. Kutná Hora (23) Chloumek u Mladé Boleslavi, o. Dobrovice, okr. Mladá Boleslav (24) Chýnov, o. Libčice nad Vltavou, okr. Praha-západ (25) Jedomělice, okr. Kladno Jeroným: ÒČistá u Rovné (14) (26) Jistebsko, o. Pěnčín, okr. Jablonec nad Nisou Kalich: ÒTřebušín (89) (27) Klášter u Vilémova, o. Vilémov, okr. Havlíčkův Brod (28) Klobuky, okr. Kladno (29) Knížecí Pláně, o. Borová Lada, okr. Prachatice Knobloch-Skálova jeskyně: ÒVesec u Sobotky (93) Koda: ÒTetín u Berouna (84) (30) Kolvín, o. Brdy, okr. Příbram Kotelská bouda: ÒVítkovice v Krkonoších (95) Kotýz: ÒTmaň (85) (31) Kouřim, okr. Kolín (32) Kováry, o. Zákolany, okr. Kladno (33) Kozojedy, okr. Rakovník (34) Kytlické Mlýny, o. Kytlice, okr. Děčín Lauterbach: ÒČistá u Rovné (14) Levý Hradec: ÒŽalov (105) Lhota na Kří: ÒHradišťko u Sadské (20) (35) Lhota u Dolních Břežan, o. Dolní Břežany, okr. Praha-západ (36) Libice nad Cidlinou, okr. Nymburk (37) Libochovany, okr. Litoměřice (38) Libomyšl, okr. Beroun (39) Libušín, okr. Kladno (40) Lídlovy Dvory, o. Kašperské Hory, okr. Klatovy (41) Líšná u Zbiroha, o. Líšná, okr. Rokycany (42) Litice u Plzně, o. Plzeň, okr. Plzeň-město Lopata: ÒŠťáhlavy (81) (43) Louňovice pod Blaníkem, okr. Benešov (44) Malovice u Erpužic, o. Erpužice, okr. Tachov (45) Malšice, okr. Tábor (46) Markvartice u Sobotky, o. Markvartice, okr. Jičín (47) Mirkovice, okr. Český Krumlov (48) Mukov, o. Hrobčice, okr. Teplice (49) Nemějice, o. Slabčice, okr. Písek (50) Netolice, okr. Prachatice 489 490 (51) Nevězice, okr. Písek Nový hrad: ÒPraha-Kunratice (63) (52) Nymburk, okr. Nymburk (53) Obora u Tachova, o. Obora, okr. Tachov (54) Olešná u Radnic, o. Němčovice, okr. Rokycany (55) Oparno, o. Velemín, okr. Litoměřice Osobovská skála: ÒBzí, Radkovice u Měčína (11) Ostrov: ÒJedomělice (25) Ostrov (klášter): ÒDavle (15) Pfaffenschlag: ÒSlavonice (78) (56) Písek, okr. Písek (57) Plav, okr. České Budějovice Plešivec: ÒRejkovice (71) (58) Počaply u Březnice, o. Počaply, okr. Příbram Poráň: ÒVesec u Sobotky (93) (59) Pořejov, o. Hošťka, okr. Tachov (60) Pořešín, o. Kaplice, okr. Český Krumlov (61) Praha-Hradčany, okr. Hlavní město Praha (62) Praha-Královice, okr. Hlavní město Praha (63) Praha-Kunratice, okr. Hlavní město Praha (64) Praha-Liboc, okr. Hlavní město Praha (65) Praha – Staré Město, okr. Hlavní město Praha (66) Praha – Újezd nad Lesy, okr. Hlavní město Praha (67) Praha-Vinoř, okr. Hlavní město Praha (68) Prachatice, okr. Prachatice Pražský hrad: ÒPraha-Hradčany (61) Příběnice: ÒMalšice (45) Příběničky: ÒŘepeč (75) (69) Putim, okr. Písek (70) Radíč, okr. Příbram (71) (72) (73) (74) (75) (76) (77) (78) (79) (80) (81) (82) (83) (84) (85) (86) (87) (88) Radkovice u Měčína: ÒBzí (11) Radná: ÒOlešná u Radnic (54) Rejkovice, o. Jince, okr. Příbram Rolava, o. Přebuz, okr. Sokolov Rovný: ÒDrahoňův Újezd (17) Roztoky u Prahy, o. Roztoky, okr. Praha-západ Rychvald: ÒKozojedy (33) Řebřík: ÒLíšná u Zbiroha (41) Řepeč (mohylník), okr. Tábor Řepeč (hrad), okr. Tábor Sedlo: ÒAlbrechtice u Sušice (1) Sekanka: ÒDavle (15) Sepekov, okr. Písek Sion: ÒChlístovice (22) Skřipel, okr. Beroun Slavonice, okr. Jindřichův Hradec Stará Huť u Podlesí: ÒLídlovy Dvory (40) Stará Kouřim: ÒKouřim (31) Staré Zámky: ÒDoubravčice (16) Starý Loket: ÒTašovice (83) Stradonice u Nižboru, o. Nižbor, okr. Beroun Stradonice u Pátku, o. Peruc, okr. Louny Svídna: ÒDrnek (18) Šárka: ÒPraha-Liboc (64) Šember: ÒDoubravčice (16) Šťáhlavy, okr. Plzeň-město Šťáhlavy-Hájek: ÒŠťáhlavy (81) Tasnovice, o. Horšovský Týn, okr. Domažlice Tašovice, o. Karlovy Vary, okr. Karlovy Vary Tetín u Berouna, o. Tetín, okr. Beroun Tmaň, okr. Beroun Třebel, o. Černošín, okr. Tachov Třebovětice, o. Cerekvice nad Bystřicí, okr. Jičín Třebsko, okr. Příbram (89) Třebušín, okr. Litoměřice Tříkřížový vrch: ÒLibochovany (37) (90) Třísov, o. Holubov, okr. Český Krumlov Valečov: ÒBoseň (7) Ve Spáleném: ÒVyžlovka (99) (91) Velká Dobrá, okr. Kladno Velká skála: ÒBzí, Radkovice u Měčína (11) Velký Blaník: ÒLouňovice pod Blaníkem (43) (92) Velký Uhřínov, o. Liberk, okr. Rychnov nad Kněžnou Věnec: ÒZálezly u Čkyně (102) (93) Vesec u Sobotky, o. Libošovice, okr. Jičín Villa Nova Uhřínov: ÒVelký Uhřínov (92) (94) Vitín, okr. České Budějovice (95) Vítkovice v Krkonoších, o. Vítkovice, okr. Semily Vladař: ÒZáhořice (101) (96) Vlastislav, okr. Litoměřice Volarské šance: ÒVolary (97) (97) Volary, okr. Prachatice (98) Vraclav, okr. Ústí nad Orlicí (99) Vyžlovka, okr. Praha-východ (100) Zabrušany, okr. Teplice (101) Záhořice, o. Žlutice, okr. Karlovy Vary (102) Zálezly u Čkyně, o. Zálezly, okr. Prachatice Závist: ÒLhota u Dolních Břežan (35) (103) Zbyslavec, o. Míčov-Sušice, okr. Chrudim (104) Zhůří u Rejštejna, o. Rejštejn, okr. Klatovy Zlatá cesta: ÒObora u Tachova (53) Zlatá stezka: ÒPrachatice (68) (105) Žalov, o. Roztoky, okr. Praha-západ REJSTŘÍK NÁZVŮ KATASTRŮ A LOKALIT 491 SUMMARY ARCHAEOLOGICAL ATLAS OF BOHEMIA Selected sites from prehistory to the 20th century This book represents a ﬁeld guide to a set of selected archaeological sites of Bohemia, the western part of the Czech Republic. Although it is in Czech, its authors did their best to make its contents comprehensible to the foreign reader, at least on a basic level. So far, there is no information of this kind available in languages other than Czech. A total of 105 archaeological sites were chosen to represent the archaeological heritage of the country. Most of them are sites where archaeological features are visible on the surface, either as speciﬁc shapes of terrain relief or as ruins of stone and brick structures. Just a few sites have been added for other reasons, e.g. as places of important archaeological excavations or museums presenting important local ﬁnds. While most of the truly important archaeological sites of Bohemia appear here, our selection was not limited to this criterion; we rather tried to select and present monuments which are typical and comprehensible examples of particular types of archaeological sites within the broad spectrum of their various forms, functions and age. At the very core of the book are new maps of archaeological sites. Their contents may become understandable to the foreign reader through symbols (see their English explanation on pp. 32–34) and letters/ﬁgures described brieﬂy in the ensuing text. Also provided are navigation points with geographic coordinates (WGS-84) at every site as well as UTM WGS-84 coordinates on the borders of all maps and airborne laser scans. Maps in three scales are usually offered for each of the sites: (1) a general road map in the scale of 1:300,000 (also depicting other sites in the neighbourhood which are further detailed by the book), (2) a tourist map showing access routes to the site and its landscape context, and (3) a plan of the site in a suitable scale (sometimes the second and third maps are combined or more than one site plan is provided). Featured at the bottom of the pages are symbols informing about the site category, its visibil- 492 ity in the terrain, the level of physical difﬁculty to access the site and the length (in kilometres) of a round trip to the site from the parking lot and back. The emphasis we put on maps and geographical information also explains why the book has been named Archaeological Atlas. There is, however, another reason for this. We would like to offer readers a key (in Czech ‘atlas’) to recognising most of the typical archaeological features in the landscape where they live. Rather than providing complete archaeological knowledge, we aim to teach readers how they can ﬁnd archaeological sites in the landscape, how to perceive them and to grasp the logic of their contents. This publication also differs from other archaeological guide books in its chronological scope. In our opinion, archaeological heritage need not be especially old. Yesterday is already part of the past, and things left behind by our own activities may immediately become archaeological evidence of the way we lived. Periods such as the two World Wars of the last century should deﬁnitely be studied archaeologically, and it is clear that such research produces considerable knowledge and experience. The Archaeological Atlas also draws on the major innovations that technological advances have brought to archaeology since the 1990s: the standard use of geographic information systems, GPS (satellite navigation) technology and, most importantly, airborne laser scanning techniques (LLS or LiDAR), which ﬁrst appeared in Czech archaeology only over the past 5–6 years. LLS images typically reveal a heretofore unsuspected wealth of anthropogenic relics in the landscape, primarily on forested land, because LLS technology is able to see (in contrast to the human eye) through the vegetation cover. This method produces a precise depiction of archaeological traces in a highly impressive manner. The results of LiDAR scans are published here either as ‘hillshade’ images (grey relief models with virtual illumination from the upper left corner) or ‘local relief models’ in which the com- MAIN ARCHAEOLOGICAL PERIODS AND CULTURES IN BOHEMIA PERIOD ARCHAEOLOGICAL CULTURE (C.) Early Lower 2,500,000 – Lower Palaeolithic 750,000 – Middle Upper 300,000 – e.g. Aurignacian, Gravettian, Magdalenian Late Stone Age Prehistory 10000–5600 Linear Pottery C. Neolithic Stroked Pottery C. Lengyel C. e.g. Jordanów C., Michelsberg C. 4200–3800 Funnel Beaker C. 3800–3400 Baden C. 3400–3100 Middle Řivnáč C., Cham C. 3100–2800 Corded Ware C. 2800–2500 Bell Beaker C. 2500–2300 Únětice (Aunjetitz) C. 2300–1800 Věteřov C. 1800–1600 Tumulus C. 1600–1300 Late Knovíz C., Lusatian C. 1300–1000 Final Štítary C., Silesian-Platěnice C. 1000–800 Hallstatt Period, Bylany C. 800–500 Late Hallstatt (Early La Tène) Period 500–400 400–0 Middle Iron Age La Tène Period Roman Period Migration Period Middle Ages 4900–4200 Early Early Early Middle Ages 5600–4900 Proto- Late Bronze Age 40,000 – 12,000 – Mesolithic Eneolithic DATE Hillfort Period 0–400 400–550 Prague-type C. 550–700 Early Hillfort Period 700–800 Middle Hillfort Period 800–950 Late Hillfort Period 950–1200 High Middle Ages 1200–1300 Late Middle Ages 1300–1500 Modern Period 1500–1800 Industrial Period 1800–2000 SUMMARY 493 puter removes natural variability in altitude, leaving only local differences independent of general trends (signiﬁcant elevations are displayed in red, sunken features in blue). Seemingly less signiﬁcant, although in reality a key aid, was the use of panoramic photographs created from a series of shots. This technique has become a solution to a fundamental problem in photographing archaeological relics in the ﬁeld: the photographer must be close to the subject but the shot must be wide (to see enough of the context), although with minimum distortion by the lens. This is precisely what current software programs offer by combining a series of several shots into one wide image with little distortion. The QR codes presented in the text for each site take the mobile phone user to our web page at www.archeologickyatlas.cz, which offers maps for downloading, additional photographs and illustrations as well as full-text ﬁles of the main articles and reports on the given site. The following summary of archaeological sites states their type and function along with their documented age. The time span of the main archaeological periods and cultures may be seen on the following table. All sites are described and ordered according to ‘cadastres’ – land registry units. To make their names unambiguous, their wider form is used in the headings, including (according to the general practice in the CR) the name of the nearest town. For example, there are several cadastres called Albrechtice in the CR but just one of them lies near the town of Sušice; therefore, its ofﬁcial name is Albrechtice u Sušice. In common speech, the second part of the cadastre name is usually not used. Besides, many archaeological/historical sites have their own names, either traditional or given by archaeologists. To make this clear, these names are given here in single quotation marks (e.g. the ‘Sedlo’ hillfort). The translation of archaeological terms is not always easy. Problems appear, for example, with the general denomination of the most frequent type of site described in this book – large areas enclosed by banks, usually situated in strategic locations (hilltops, promontories, river meanders, etc.). We decided to call them ‘hillforts’, although with the awareness that this term does not precisely cover the whole variety and the general character of the Czech equivalent; however, other possibilities (fortiﬁed settlement, stronghold, etc.) are also inadequate. 494 SUMMARY ALBRECHTICE U SUŠICE, Klatovy dist., Plzeň Region The prehistoric ‘Sedlo’ hillfort is situated in a dominant location at a high altitude. Dated to the Hallstatt and La Tène Periods, the hillfort probably served as a residential site or refuge for the local social elite whose power could have been derived from gold panning on the Otava River. The hillfort is enclosed by a bank (without any ditch), typically incorporating natural rocks into the fortiﬁcation system. A, B – gates; C – bank recently interrupted by path; D – ‘bastions’, probably combining man-made structures with natural rock; E – inner bank; F – acropolis; G – the ‘cavern’ (a peculiar rock formation at the acropolis). BEDŘICHOV U JABLONCE NAD NISOU, Jablonec nad Nisou dist., Liberec Region One of the earliest glassworks in the Jizera Mts. was founded in 1598 and remained in operation until the beginning of the 19th century. The most prominent remains include the production hall with remnants of the melting and cooling furnaces. An excavation at the site produced ﬁnds of glassmaking tools, waste as well as semi-ﬁnished and ﬁnished glass products. 1–2 – later furnaces (built after 1711); 3 – complex of earlier melting furnaces and furnaces for tempering glassmaking pans; 4 – auxiliary furnace; 5 – central (main) melting and cooling furnaces (called ‘twins’; for a model of a typical ‘Czech’ Early Modern furnace, see p. 42); 6 – platform of an unknown purpose; 7 – entrance. BECHYŇSKÁ SMOLEČ, Tábor dist., South Bohemian Region An Early Medieval barrow cemetery from the 8th and 9th centuries AD, with a typical row layout. Although the cemetery was investigated as early as the beginning of the 20th century, the most recent excavations identiﬁed ﬁfty-ﬁve barrows with a diameter of up to 10 m. The mounds were composed of earth and stone, and wooden structures (‘tombs’), and simple cremation burials were preserved in several of them. A – modern mining pit that damaged the barrow cemetery; 1–55 – barrows. BĚLČICE, Strakonice dist., South Bohemian Region A rectangular enclosure (Viereckschanze in German) of the Late to Final La Tène Period. It was probably used as the residence of the local elite. The appearance of a powerful social group may be related to gold panning activities in nearby auriferous rivers. Preserved today are mainly the western and southern parts of the rampart; other parts are visible only in aerial photographs (crop marks). A – archaeological trench through the bank; B – trench in the ditch (excavations in the 1980s). BEZEMÍN, Tachov dist., Plzeň Region An Early Medieval hillfort of the 8th and 9th centuries, forming a single unit with a nearby barrow cemetery. The hillfort ‘Švédské šance’ (‘Swedish Fort’ – a popular folk name given to many hillforts in reminiscence of the Swedish occupation of Bohemia during the Thirty Years’ War) was fortiﬁed by a wood and earth rampart with a frontal stone screen wall and a ditch. The hillfort was probably destroyed by ﬁre. Around forty barrows in four groups were identiﬁed at the nearby barrow cemetery. The barrows were piled with stone and some contained an internal wooden structure (‘tomb’) and cremation burials; several mounds were connected. A – gate; B – fortiﬁcation fragment; C – acropolis; D – group of several mounds characterised by additional (multiple) barrows; E, F, G – groups of barrows; H, J – secondary breaks through the hillfort rampart; 1–33 – barrows. BLATNÁ, Strakonice dist., South Bohemian Region Spoil heaps from gold panning activities (‘sejpy’ in Czech) in the chateau park (originally a game reserve) in Blatná. Gold started to be extracted from the sands and gravels of the auriferous rivers in south Bohemia no later than in the La Tène and the large number of gold artefacts of that period may prove it. The peak of gold panning in Bohemia is dated to the period between the 12th and 16th centuries, and it deﬁnitely ceased to exist after the Thirty Years’ War as unproﬁtable. Other goldwashing spoil heaps are found in the area around Blatná. A – chateau with moat; B – manmade mound dividing chateau park from road; C – isolated goldwashing spoil heaps (outside the main area) covered by mature oak trees. BOSEŇ, Mladá Boleslav dist., Central Bohemian Region Medieval ‘Valečov’ Castle with two baileys and an old rock village known as ‘Valečovské světničky’ (‘Valečov Chambers’). One of the largest rock castles in Bohemia, ‘Valečov’ was founded by the Lords of Valečov in the 14th century and was ransacked several times over the course of its existence (e.g. during the Hussite Wars). The castle was abandoned in the 17th century. The rock village was used until the beginning of the 17th century by members of the Unity of the Czech Brethren (one of the Czech Protestant groups) and was then occupied by ‘rock dwellers’ until the end of the 19th century. A – castle; B – two baileys; C – rock village; D – central rock formation with castle palaces; E – ‘old palace’; F – ‘new palace’; G, H – spaces carved into the rock; J – rock walls with blocked-up ravines; K – fortiﬁcations; L – remains of 16th century development outside the original fortiﬁed area of the village; M – remains of 19th century houses; N – neck ditch between the castle and the village. BOUDY, Písek dist., South Bohemian Region One of the best documented Hallstatt Period hillforts, known as ‘Hrad’ near Čimelice. The site consists of two dry stone ramparts and an internal wall, all of which regularly encircle the top of the dominant hill. Different sections of the enclosures may have been built by various groups of the surrounding population using a variety of techniques. Recent archaeological excavations at the site indicate that the site may have served as a central place for the new colonists, as their meeting place for special events, celebrations and other ceremonies. It could also have been used as a sanctuary. A – gap in the outer bank; B – gap in the inner bank; C – location of an archaeological trench (cf. photos of the bank section); D – stone wall; E – an artiﬁcially levelled area. SUMMARY 495 BŘEZÍ U ŘÍČAN, Prague-East dist., Central Bohemian Region A small Hallstatt Period hillfort, probably used by the local elite, at a typical location on a promontory above a stream. Preserved today are two ditches and two massive banks – the remnants of wood and earth ramparts. The hillfort was apparently destroyed by ﬁre. A – outer bank with ditch; B – inner bank with ditch; C – edge of the steep slope of the promontory; D – terrace around the plateau, probably the remains of a perimeter ditch; E, F – locations of the proﬁles shown in the text. BŘEZNO U LOUN, Louny dist., Ústí nad Labem Region An open-air archaeological museum at the site of an important archaeological excavation carried out from the 1950s to the 1970s. Excavated over an area of around 5 ha were a Neolithic settlement, two long Eneolithic barrows, a settlement and cemetery of the Early Bronze Age, settlement ﬁnds of the Middle and Late Bronze Age, a settlement of the Migration Period as well as an Early Medieval settlement of the period between the 6th and 9th centuries. The excavation produced highly unique information on many of these periods. The experimental archaeology centre and an open-air museum built gradually since 1981 include a reconstructed Neolithic long house, pit houses from the Migration Period and the Early Middle Ages, an Early Medieval pottery kiln and a storage pit for cereals. BZÍ, Plzeň-South dist., and RADKOVICE U MĚČÍNA, Klatovy dist., Plzeň Region Two Middle Eneolithic Cham Culture settlements with a peculiar location on smaller rock outcrops in west Bohemia. The hilltop sites were probably occupied by a single family or small community. Amateur archaeologist F. X. Franc conducted an excavation at ‘Velká Skála’ near Bzí at the end of the 19th century, though in a very sophisticated manner: he studied, for example, raw materials for the production of stone tools, and the imprints of cereal grains on pottery. The second site on ‘Osobovská skála’ near Radkovice was discovered relatively recently and the excavations conﬁrmed the agricultural character of the settlement. 496 SUMMARY B, D, F – ‘Velká Skála’ near Bzí, locations of dwellings and large concentrations of archaeological ﬁnds; G – ‘Osobovská skála’ near Radkovice, a plateau on which a dwelling probably stood; H, J – ‘Osobovská skála’ near Radkovice, archaeological trenches. ČESKÉ LHOTICE, Chrudim dist., Pardubice Region The only La Tène hillfort – oppidum in east Bohemia was investigated as early as in the 19th century, as was the case with the majority of similar sites. Evidence of specialised production of luxury objects and valuable imported artefacts were found at the oppidum. The hillfort probably formed a link between the ‘Závist’ oppidum in central Bohemia and the Staré Hradisko oppidum in Moravia. The triple line of fortiﬁcations is uniquely preserved between the acropolis and the suburb. A – main ‘pincer’ type gate; B, C, D – gates; E – levelling of terrain into horizontal terraces; F – archaeological trenches in the fortiﬁcations; G – ditch carved into the rock. ČEŠOV, Jičín dist., Hradec Králové Region The hillfort known as ‘Češovské valy’ (‘Češov Banks’) has the most massive surviving earthworks in Bohemia. Due to the fact that no larger excavations have been conducted at the site, the dating of the fortiﬁcation is unclear. The hillfort is most frequently dated to the La Tène Period but was obviously reused during the Early Middle Ages. It is also possible that the Swedes raised the ramparts during the Thirty Years’ War. The original ramparts probably had a wood and earth structure and a front stone face. A – acropolis with ‘high banks’; B – annexe; C – ‘Prasečí rynek’ with a fortiﬁed spring; D, E – ‘pincer’ type gates; F, G – redoubts of the Thirty Years’ War; H – barrow cemetery; J – hollow ways; K – two isolated barrows. ČISTÁ U ROVNÉ, Sokolov dist., Karlovy Vary Region A complex comprised of ‘Jeroným’ (Hieronymus) mine and the former town of ‘Lauterbach’ in the Slavkov Forest area. Tin was extracted here from around the 14th century up to the 20th century, with the greatest intensity of mining between the 15th and 17th centuries. Remaining today are collapsing adits and corridors, goldwashing spoil heaps and ore processing areas, including ponds and mills with millraces. The mining town of ‘Lauterbach’ was deﬁnitively abandoned with the expulsion of the German population after the Second World War; the land was subsequently incorporated into a military area. The former town was levelled in the 1950s during military manoeuvres. A – tin-washing spoil heaps; B – ‘Jeroným’ mine; C – system of ponds and canals; D – probable ore processing facility remains; E – deserted mill on the Lobezský Stream; F – millrace remains; G – ﬁeld boundaries and lynchets; H – building remains; I – water-retaining earthwork; J, K – modern infantry foxholes and holes for heavy military equipment; L – former town of Lauterbach; M – hollow ways; N – adit entrance; O – pond divided by dam. ﬁed centres in Bohemia; together with other hillforts, it formed an interesting group of centres in the eastern part of today’s central Bohemia. The promontory was thought to have been surrounded by eight lines of fortiﬁcations built in various periods but, as archaeologists believe today, most of them (with the exceptions of A and B) may also represent medieval ﬁeld boundaries. A small castle (‘Šember’) belonging to the Church was built on the tip of the promontory in the 14th century and probably destroyed during the Hussite Wars. A – Early Medieval ditch and bank; B – Late Hallstatt Period ditch and bank; C – Late Hallstatt Period bank or later ﬁeld boundary; D–H – other prehistoric/Early Medieval fortiﬁcations or medieval ﬁeld boundaries; J – neck ditch of ‘Šember’ castle; K – ‘Šember’ castle. DAVLE, Praha-West dist., Central Bohemian Region DRAHOŇŮV ÚJEZD, Rokycany dist., Plzeň Region A medieval landscape complex comprising the monastery on ‘Ostrov’ island near Davle, the monastery town of ‘Sekanka’ at the conﬂuence of the Vltava and Sázava rivers and surrounding passage routes from the 11th century to the 13th century. Founded around the year 1000, the Benedictine Monastery of the Decollation of St John the Baptist was heavily damaged during the Brandenburg pillage of Bohemia (1278–1283) and deﬁnitively abandoned after the Hussite Wars (1419–1434). The monastery town of ‘Sekanka’ with evidence of stone fortiﬁcations, trade and long-distance contacts was founded in the 13th century but was soon abandoned during the Brandenburg raids and never renewed, probably as a result of the lack of an adequate agricultural hinterland. Excavations of key importance for Czech archaeology were conducted at both sites between the 1950s and the 1980s. One of the best preserved settlement units of the Late Medieval and the Early Modern Periods in Bohemia. The deserted village of ‘Rovný’ is composed of eight homesteads, a fortiﬁed manor and 1–2 mills, including a cascade of four ponds related to the defence of the manor. The village was founded around the mid 14th century and was abandoned during the Hussite Wars; after being rebuilt in the 16th century, the village met its deﬁnitive end during the Thirty Years’ War. Both parts of the village – the Late Medieval and the Early Modern – are clearly distinguishable in the ﬁeld. A – ditch and stone wall ruins; B – town square with surrounding plots; C – cemetery destroyed and covered by a present-day dump; D – ditch and bank; E – hollow ways; F – monastery basilica; G – cloister; H – hollow ways at St Kilian’s. DOUBRAVČICE, Kolín dist., Central Bohemian Region In the 8th century AD, the prehistoric hillfort at ‘Staré Zámky’ became one of the ﬁrst Early Medieval forti- A – remains of medieval homesteads; B – remains of Early Modern homesteads; C – mill(s); D – fortiﬁed manor; E – manorial farm; F – pits resulting from later mining activities; G – modern charcoal production platform; H – remnants of ore roasting furnace?; I – ditch and bank demarcating Early Modern meadows; J – hollow ways; K – ﬁeld systems; L – quarry; M – pond bank; N – millrace. DRNEK, Kladno dist., Central Bohemian Region Deserted medieval village of ‘Svídna’ dates to the 14th and 15th centuries. Thanks to its well-preserved relics, ‘Svídna’ became a model site for the study of medieval villages in Bohemia. The village was composed of fourteen homesteads, including three-compartment houses made com- SUMMARY 497 pletely of stone, farm buildings, gardens and connected ﬁelds. The entire village was investigated using non-destructive archaeological methods, and three homesteads were also excavated in the 1960s and 1970s. 1–14 – plots of the original homesteads. DÝŠINA, Plzeň-City dist., Plzeň Region A barrow cemetery in the forest section of ‘Nová Huť’ was primarily used during the Middle Bronze Age (Tumulus culture). The site is located in a region with a large number of known barrow cemeteries, most of which have not, however, survived until today. The cemetery at ‘Nová Huť’ is an exception. Although the majority of barrows in this funerary area were investigated as early as in the 19th century, 113 mounds were still identiﬁable in the 1950s. The barrows had an earth and stone construction and produced ﬁnds of ceramic vessels, bronze weapons and jewellery, including several gold artefacts. 1–113 – barrows. HRADIŠŤKO U SADSKÉ, Nymburk dist., Central Bohemian Region Deserted medieval village of ‘Lhota na Kří’ lies on grounds of the original royal hunting forest, which remained unsettled until the High Middle Ages. Like the other four surrounding villages, ‘Lhota na Kří’ was founded around the mid 14th century, but due to unfavourable soil conditions it was abandoned by the end of the same century. Although ﬁfty homesteads were planned for the village, only some of them, and a characteristic motte fortiﬁed manor (tower house), were built during the short period of the village’s existence. A – remains of homesteads; B – original village green; C – motte fortiﬁed manor; D – ‘Káň’ pond, which fed the manor moat; E – remains of a homestead. HVOŽĎANY U BECHYNĚ, Tábor dist., South Bohemian Region One of the largest and best preserved south Bohemian barrow cemeteries, which was used over a long period 498 SUMMARY from approximately 1600 BC to 450 BC (Middle Bronze Age to Hallstatt Period). Over this time span the burial ritual, the size and construction of barrows, and grave goods (ceramic vessels, bronze and iron weapons, jewellery and glass beads) gradually changed. As was the case with the majority of such sites, the barrow cemetery of ‘Hemery’ was investigated as early as in the 19th century but, on the contrary to other sites, about one third of 98 barrows have been preserved unexcavated until today. 1–98 – barrows. CHLÍSTOVICE, Kutná Hora dist., Central Bohemian Region Ruins of medieval ‘Sion’ Castle feature a bailey and remains of a siege camp. The castle was probably built in the 1430s as the residence of one of the Hussite leaders, Jan Roháč of Dubá, and in response to his rebellious activity was seized by Emperor Sigismund in 1437. The siege left distinct traces to the north and south of the castle in the form of ﬁeld fortiﬁcations and catapult positions. A – castle; B – bailey; C – siege camp; D – neck ditch between the castle and bailey; E – built-up area of castle; F – gate; G – remains of a timbered structure built on stone foundation; H – palace; I – castle kitchen; J – another residential building?; K – Church of St Andrew; L, M – bastions; O – platform outside of the castle, later attached by fortiﬁcations; P – ravine with access to stream; Q – pond; R – bailey fortiﬁcations; S – bastion formation; T – relief edge enclosing the northern part of the ditch; U – remains of structures within the bailey; V – remains of production structures; W – one of the siege camp areas demarcated by a ditch and a bank; X – command station or catapult position; Y – catapult ﬁring position and remains of dwellings and operational buildings; Z – additional siege camp structures (e.g. ‘wolf pits’). CHLOUMEK U MLADÉ BOLESLAVI, Mladá Boleslav dist., Central Bohemian Region An Early Medieval hillfort in a dominant landscape location, enclosed by an extraordinarily massive fortiﬁcation surviving today in the form of a bank and ditch. The ‘Švédské šance’ (‘Swedish Fort’) hillfort was built in the 8th century and was probably abandoned in the ﬁrst half of the 10th century due to the spread of Přemyslid power from central Bohemia to other parts of the country. A – bank; B – ditch; C – terrace edge indicating original wall; D – bailey?; E – bank; F – hollow way; G – elevated surface with a concentration of archaeological ﬁnds, possible centre of the hillfort. CHÝNOV, Prague-West dist., Central Bohemian Region A barrow cemetery used during the Bronze Age and mainly during the Late Hallstatt Period (6th to 5th centuries BC); one of the few preserved barrow cemeteries in central Bohemia. The surrounding area is tied to the mythical ‘Lucká’ War and contains numerous archaeological sites, which were connected to the legendary events by early archaeologists in the 19th century, when the barrow cemetery in Chýnov was also investigated. The most recent survey of the site identiﬁed 43 barrows. The cemetery lies on the border between two cadastres, Tursko and Chýnov. The cemetery has been preserved only in Chýnov, as the other part was destroyed by ploughing in the 19th century. A, B, C – barrows in ‘Ers’ forest, on ‘Krliš’ hill, and ‘Čestmír Barrow’, three assumed locations for the grave of the legendary hero Tyr (the Czech leader in the ‘Lucká’ War myth); in reality, all of the barrows belonged to prehistory but today mostly no longer exist); D – barrow cemetery; E – sand pit with Bronze Age to Hallstatt settlement ﬁnds; F – border of the cadastral territories; G – hollow way; 1–43 barrows. JEDOMĚLICE, Kladno dist., Central Bohemian Region Deserted medieval settlement complex of ‘Ostrov’ existed from the 14th to the end of the 15th century. It consists of a fortiﬁed manor with a bailey and an adjoining village, well illustrating how medieval society functioned. The village is composed of ﬁve homesteads alongside the road; the tower-type fortiﬁed manor of the village owner stood on an elevated promontory, with a bailey (manorial farm) next to it. A – fortiﬁed manor; B – bailey; C – village; D – a farm structure, probably a granary; E – ditch between the for- tiﬁed manor and its bailey; F – original path; G – remains of a building of an unknown function; H – medieval mining pits; K – Early Modern mining pit; 1–5 – village homestead plots. JISTEBSKO, Jablonec nad Nisou dist., Liberec Region An area of extraction of raw material (amphibolite) in the Neolithic. The rock was used for the production of stone axes, the main wood processing tools but also weapons and prestigious objects. Based on estimates, more than 1,500 tons of stone was extracted at the site over the course of 500 years to produce 1.5 to 3 million semi-ﬁnished products that were subsequently distributed over distances of hundreds of kilometres. The area comprises mining pits, processing precincts and omnipresent stones – mining and tool production waste. According to radiocarbon dating the mining activities may be dated to 5600–4860 BC. KLÁŠTER U VILÉMOVA, Havlíčkův Brod dist., Vysočina Region Well-preserved remains of a mining area belonging to the Vilémov monastery (‘klášter’ in Czech) make it possible to reconstruct the stages of extraction and processing of ore at the end of the Early Middle Ages and the beginning of the High Middle Ages. The Benedictine Sts Peter and Paul Monastery was founded in the 12th century and economically proﬁted from extraction of argentiferous and auriferous ores in the Železné Mts. The monastery itself (not described in this publication) was abandoned during the Hussite Wars, after which a Renaissance fortiﬁed manor was built on the site, followed later by a Baroque chateau. The mining area and its surroundings are today represented by a ﬁeld of depressions left from extraction activities, a pond with a millrace and the paths used to transport the ore. The local mining reached its peak in the 13th century. A – ﬁeld of mining pits; B – path from the processing area to the assumed ore mill; C – millrace; D – marks left by blades and hammers in a gully carved into the rock; E – relief step of gully naturally carved into slope; F – preserved part of pond bank; G – path from mining area to village. SUMMARY 499 KLOBUKY, Kladno dist., Central Bohemian Region A menhir, representing one of few megalithic monuments in Bohemia. Similar standing stones are most often dated to the Eneolithic and probably served as burial monuments or ritual sites; it is also possible that they were used as navigation points. A wide range of legends are often connected to menhirs. The menhir in Klobuky is also known as the ‘Petriﬁed Shepherd’ and was reputedly once surrounded by a herd of stone sheep. Its dating is unclear. An aerial photograph shows a trapezoid feature visible in the ﬁeld not far from the menhir – according to its shape and size this might hypothetically be an Eneolithic burial monument. KNÍŽECÍ PLÁNĚ, Prachatice dist., South Bohemian Region Deserted village of ‘Fürstenhut’ in the Šumava Mts. illustrates tragic events of the modern history of Bohemia. The village was founded at the end of the 18th century as a woodcutters’ settlement. In spite of the difﬁcult living conditions (altitude over 1000 metres), the village ﬂourished and was soon inhabited by more than 500 people; it contained a church, graveyard, school, mill, gamekeeper’s lodge, sawmill and four pubs. Following the Second World War, German population of the village was expelled, all the buildings were levelled and the area became part of the closed border zone. Individual homesteads are not easily detectable; the graveyard has been recently reconstructed and a wooden cross erected on the place of the former church. The most attractive features in the landscape are numerous ﬁeld boundaries built of huge stone boulders. A – mound covering the debris of St. John the Baptist Church; B – memorial to the village men killed in both World Wars; C – vicarage; D – graveyard; E – place of the former school; F – ‘Pöschl’ pub; G –separate cellar; H – ‘Kölbl’ pub; J – mill; K – the so-called Treml’s sawmill; L – place of the former gamekeeper’s lodge; M – tourist lodge ‘Hájenka’; N – place of the former frontier guards’ building; O – old road lined with boulders. KOLVÍN, Příbram dist., Central Bohemian Region Deserted medieval ‘Baštiny’ priory represents one of the rare examples of this type of archaeological sites. A subordinate monastic house of the Benedictine monastery at 500 SUMMARY Ostrov near Davle was founded here before the mid 14th century and was abandoned shortly thereafter during the Hussite Wars. Dominating the site are extensive ruins of the church surrounded by relics of other buildings. Traces of later forest industrial and mining activities are present in the surrounding area. A – church; B – remains of a tower-like structure made of stone and other wooden buildings; C – remains of smaller buildings; D – remains of a timbered house heated by a tiled stove; E – Early Modern mining pits; F – Early Modern charcoal kiln; 1 – church nave; 2 – church chancel; 3 – church vestibule. KOUŘIM, Kolín dist., Central Bohemian Region The second largest medieval settlement agglomeration in Bohemia and a site that long served as a political centre, which is also reﬂected in historical documents and mythology. The largest Early Medieval hillfort in Bohemia stood at ‘Stará Kouřim’ from the end of the 8th century to the beginning of the 10th century; the site also included an elite cemetery around ‘Libuše Pond’ with ﬁnds of luxurious jewellery and weapons. In the mid 10th century, the Přemyslids moved the hillfort to the neighbouring St George’s promontory and to a smaller area of St Adalbert’s next to it. At the end of the 13th century, the settlement moved to the new town of Kouřim, which is dominated to this day by the Gothic Basilica of St Stephen the Protomartyr. A – ‘Lech’s Rock’ (a boulder named after a Czech mythical hero); B – ‘Stará Kouřim’ (‘Old Kouřim’) hillfort; C – ‘pincer’ type gate; D – ‘Libuše Pond’; E – hillfort at St George’s; F – hillfort at St Adalbert’s; G – town of Kouřim; 1 – outer bank; 2 – inner fortiﬁcation; 3 – relief step, remains of original fortiﬁcation across St George promontory; 4 – place of the former Church of St George; 5 – former Church of St Clement; 6 – former Church of St Adalbert; 7 – ‘Prague Gate’ in the town ramparts; 8 – ‘Muzejní bašta’ (‘Museum Bastion’); 9 – Gothic Basilica of St Stephen the Protomartyr. KOVÁRY, Kladno dist., Central Bohemian Region The Early Medieval hillfort of ‘Budeč’ is traditionally connected with the memory of St Wenceslaus (Václav). The fortiﬁcation here was built at the turn of the 10th century, at the same time as the Rotunda of Sts Peter and Paul, the oldest standing church in Bohemia. Parts of the fortiﬁed acropolis, an Early Medieval cemetery and settlement remains at the bailey were uncovered during long-term archaeological excavations in the 1970s and 1980s. The stronghold was heavily damaged in the ﬁrst half of the 10th century, and a mass grave found at the site ‘Na Týnici’ (with 30–60 skeletons of young men) probably also dates to this period. After the hillfort was repaired, a new Church of the Virgin Mary was erected. The site was used by the Bohemian ruling family until the mid 13th century. A – acropolis; B – bailey; C, D – presumed baileys; E – Rotunda of Sts Peter and Paul; F – Church of the Virgin Mary; G – ‘Na kašně’, an archaeologically investigated part of the bailey; H – site ‘Na Týnici’. KOZOJEDY, Rakovník dist., Central Bohemian Region ‘Rychvald’ manorial farm dates to the 14th and 15th centuries. This administrative centre of the domain was probably administered by a feoffee (vassal) for the Poor Clare monastery in Panenský Týnec. The site includes the remains of perimeter walls, a three-compartment house, a granary and other farm buildings. A – manorial farm with its perimeter walls; B – path (appearing after the demise of the farm); C – one of the houses outside the farm; D – farm building with a cistern or dunghill; E – large storage building or owner residence?; F – a convex feature of an uncertain function; G – spring; 1 – remains of a three-compartment house within the farm; 2 – remnants of other farm structures. KYTLICKÉ MLÝNY, Děčín dist., Ústí nad Labem Region Section of the Czechoslovak border defence bunkers and auxiliary ﬁeld fortiﬁcations from the 1930s. Several light model-37 infantry forts known as ‘řopíky’, supplemented with additional military objects and temporary structures are situated near the ‘Křížový buk’ site. The area is a typical example of the ‘Beneš Line’ fortiﬁcations built from 1937 to guard Czechoslovakia from an invasion by Hitler’s forces. A – ‘Křížový buk’; 1 – model 37 light fortiﬁcation; 2 – machine gun nest; 3 – forward trenches; 4 – mortar ﬁring post; 5 – anti-tank trench. LHOTA U DOLNÍCH BŘEŽAN, Praha-West dist., Central Bohemian Region Thanks to long-term archaeological excavations, prehistoric ‘Závist’ hillfort is the best known La Tène oppidum in the country. The settlement reached its ﬁrst heyday in the Late Hallstatt and the Early La Tène Periods, when it was one of the most prominent centres in the Bohemian basin, featuring contacts with western Europe, Italy and Greece. Dating to this period, for example, is evidence of the earliest monumental stone architecture in Bohemia. With all of its suburbs and annexes, the oppidum (existing between c. 150–50 BC) occupied an area of nearly 200 ha. Evident at the site today are the remains of several banks (relics of a wood and earth rampart with a front stone face) and gates (often ‘pincer’ type). A – gate A; D – main gate D of ‘pincer’ type; H – relief edge, originally the ﬁrst line of fortiﬁcations; R – Early Modern redoubt; X – acropolis. LIBICE NAD CIDLINOU, Nymburk dist., Central Bohemian Region The Early Medieval stronghold of the 9th to 11th century was the scene of several important events in the early Czech history. Thanks to the chronicler Cosmas of Prague, Libice is regarded as the birthplace of St Adalbert and the seat of his father Slavník. Although most members of the Slavník family were to have been murdered at the site in 995, archaeological ﬁnds do not document a tragedy of such scope and/or any destruction of the site as a whole. More likely it was a raid by a small group of soldiers belonging to the Přemyslids, after which the stronghold remained in operation as an administrative centre until the beginning of the 12th century. Especially unique is the ground plan of the church in the acropolis, which has its closest parallels in Saxon Ottonian architecture. A cemetery and a ‘palace’ structure were discovered around the church. A – acropolis; B – bailey; C – open Early Medieval settlement; D, F – extensive cemeteries; E – small open Early SUMMARY 501 Medieval settlement site hidden in the ﬂoodplain forest; G – today’s rectory, near the site where the miraculous recovery of St Adalbert would have occurred; H – archaeological exhibition at the Town Hall; J – remains of ramparts. LIBOCHOVANY, Litoměřice dist., Ústí nad Labem Region The prehistoric ‘Hrádek’ or ‘Tříkřížový vrch’ hillfort with massive banks is situated in a dominant location above the Elbe River on an ancient trade route in the area of the ‘Česká brána’ (‘Bohemian Gate’), an access point to the main settlement zone of Bohemia. Although the fortiﬁcation, composed today of a pair of prominent banks and ditches, is not dated reliably, it is known to have been used in prehistoric times and the Early Middle Ages. Bronze Age weapons found in the riverbed below the hillfort were probably deposited there as offerings. In the 9th century, the site belonged to the mythical territory of the Lučané tribe and is sometimes connected with Canburg castle to which Charlemagne’s son, Charles the Younger, King of the Franks, led a campaign in 805. The main hillfort and the assumed acropolis (with three wooden crosses placed here in the 16th century or earlier) are separated by a ravine. LIBOMYŠL, Beroun dist., Central Bohemian Region Standing on a hill near the village of Libomyšl, the site of ‘Hrádek’ has a history documenting the complicated development and continuity of the cultural landscape. The fortiﬁed manor with neighbouring village was likely founded here in the ﬁrst half of the 14th century, and the manor was used for about two hundred years. The hill on which the manor stands was long regarded as an enormous prehistoric barrow. It is more probable, however, that it is just a natural rocky peak that was covered with several metres of soil to increase the site’s defensive capacity and improve surveillance of the surrounding area. A – bank between the natural part of the hill and the part on which soil was piled; B – ditch; C – ﬂat relief step; D – entrance to the manor; E – pit quarry. 502 SUMMARY LIBUŠÍN, Kladno dist., Central Bohemian Region The Přemyslid hillfort from the 10th and 11th centuries was situated on the trade route between central Bohemia and the Ohře (Eger) River region. According to Cosmas’s Chronicle of the Czechs, the mythical Princess Libuše lived at the stronghold and was buried at the site; however, only a small unfortiﬁed settlement existed here during the earlier phases of the Middle Ages. The hillfort was probably built during the reign of Boleslav I (935–972), but since it was in competition with nearby ‘Budeč’, it probably belonged only to secondary centres. The hillfort includes an acropolis, two baileys and a fortiﬁed well. A – second bailey; B – ﬁrst bailey; C – acropolis; D – well, fortiﬁed by a simple stone wall with clay mortar. LÍDLOVY DVORY, Klatovy dist., Plzeň Region Well-preserved deserted glassworks from the second half of the 18th century is located in ‘Stará Huť u Podlesí’ (Althütte am Vogelsang). Glassmaking was a typical trade in the montane and submontane territory of the Šumava Mts., and the glassworks in Podlesí is the oldest in the Kašperské Hory region. Although the glassworks is ﬁrst mentioned in the 16th century, the discovered remains of the production hall with melting and cooling furnaces date to the 18th century, the latest period of the existence of the glassworks. Rosary beads, buttons, lamp parts, artiﬁcial stones and lenses for eye glasses were produced here. A – ‘Flusárna’, the potash production area; B – glassworks; C – production hall; D – cellar; E – house remains; F – remnants of melting furnace; G – remnants of cooling furnace; H – hollow way; 1 – passage through cooling furnace; 2 – niches in the passage; 3 – cooling spaces; 4 – stone foundations base of a timbered structure. LÍŠNÁ U ZBIROHA, Rokycany dist., Plzeň Region ‘Řebřík’ Castle was built at the beginning of the 14th century and began to decline as early as at the end of the 15th century. As a whole, the settlement complex consisted of castle with a three-compartment palace and two courtyards. A manorial farm and a village, both situated nearby, formed the economic (farming) hinterland of the castle. It also included a pit quarry and a ﬁsh pond. The still standing Church of Sts Peter and Paul dates to around the mid 14th century. A – castle; B – second courtyard; C – ﬁrst courtyard; D – Early Modern bell tower; E – remains of a lighter structure; F – relief edge; G – palace; H – relief edge, remains of rampart or gate; I – well; J – remains of a deserted village; K – deserted manorial farm; L – ﬁsh pond; M – pit quarry; N – hollow ways; O – isolated sunken features; Q – ditch; R – settlement feature of unknown function. LITICE U PLZNĚ, Plzeň-City dist., Plzeň Region The Castle of Litice, one of the earliest nobility castles in Bohemia, was founded in the ﬁrst half of the 13th century by the Drslavice family. The dominant features of the castle were a round keep and a two-wing palace. The castle was later owned by the monastery of Chotěšov, and in the 16th century it was probably used only for economic purposes. During the Second World War the German army built a checkpoint here. A – castle; B – bailey; C – double neck ditch with two banks (only one is visible); D – ditch carved into the rock; E – protruding gate tower; F – remains of keep; G – palace; H – additional buildings; I – earthwork between the castle and the bailey; J – path from castle to the suburb; K – ‘parkán’ (in German Zwinger, a space between the outer and the inner defensive walls); L – checkpoint of the Second World War; M – remains of houses in the Zwinger area; N – checkpoint or machine gun nest from the Second World War; O – trench of the Second World War. LOUŇOVICE POD BLANÍKEM, Benešov dist., Central Bohemian Region Mt Velký Blaník is a venerated site in Bohemia, although there is no major explicit reason for this status. Located on top of the hill, the small fortiﬁcation of the Late Hallstatt and Early La Tène Periods is reminiscent of an earlier type of fortiﬁed settlements with ritual function. Main remnants of the hillfort consist of two concentric stone banks without ditches. The hillfort’s centre was probably destroyed by construction of a medieval castle, to which the innermost rectangular bank and a platform are re- lated. In the 15th century the mountain also served as a pilgrimage site; a century later the myth of the ‘Blaník knights’ ﬁrst appeared. According to this legend, an army led by St Wenceslaus (Václav) is believed to be waiting inside the mountain to appear and rescue Bohemia during its darkest hour. A – outer (prehistoric) bank; B – inner (prehistoric) bank; C – inner (medieval) bank; D – ditch around the central platform. MALOVICE NEAR ERPUŽICE, Tachov dist., Plzeň Region The barrow cemetery of the Middle and Late Bronze Ages (1600–1000 BC) is one of few sites of this type relatively well preserved. Although almost thirty barrows are identiﬁable at the site, only six of them have been excavated. The barrows usually included a stone construction and remains of inhumation as well as cremation burials, usually in vessels – urns. Richer burials were also furnished with bronze jewellery, weapons and tools, and in several cases even ornaments from gold and amber appeared. 1–27 – barrows. MALŠICE, Tábor dist., South Bohemian Region Medieval ‘Příběnice’ Castle was built in the ﬁrst half of the 13th century as the most demanding architectural enterprise undertaken by the south Bohemian aristocratic Vítek family. It was once connected by a bridge over the Lužnice River to the nearby ‘Příběničky’ Castle, with which it also shared its production hinterland. The castle consisted of a central area (core), a bailey and a ‘latrán’ – a production and trade centre of an urban character (suburb). During the 15th century, Rožmberks (south Bohemian catholic noble family) imprisoned Hussite priests in ‘Příběnice’. Therefore, Hussites from the town of Tábor laid siege to the castle and captured it. At the end of the Hussite Wars the castle and the entire agglomeration were destroyed as a result of the agreement between the warring parties. A – castle central area; B – bailey; C – ‘latrán’ (suburb); D – siege camp; E – ditch between the castle and the bailey; SUMMARY 503 F – ditch between the bailey and the castle foregrounds; G – path from the suburb to the castle; H – keep; I – courtyard; J – palace complex; K – square tower; L – corridor between ﬁrst courtyard and the palace; M – suburb fortiﬁcations; N – Zwinger (‘parkán’ in Czech, zone between two lines of defensive walls) with two bastion-like features; O – passage over the ditch; Q – path through the bailey towards the castle; R – path to the suburb; S – location of the ﬁrst gate; T – remains of buildings within the suburb; U – bridge foundations; V – siege fortiﬁcations; X – hollow ways; Y – deserted manorial farm. MARKVARTICE, Jičín dist., Hradec Králové Region The only La Tène rectangular enclosure (so-called Viereckschanze) built in east Bohemia. Although it is referred by people as the ‘Žižkovy valy’ (‘Žižka’s Banks’, named after Jan Žižka, a Hussite commander of the 15th century), the enclosure dates to 300–50 BC. Most probably, it served as a fortiﬁed residence for higher social class organising specialised crafts and long-distance trade. The remains of a La Tène Period forge were discovered nearby. A – gate to the acropolis; B – gate between the acropolis and the annexe; C, D – secondary entrances; E – a ramplike stone structure (probably a well). NEMĚJICE, Písek dist., South Bohemian Region A – forge; B – location of a ‘hall’ (large posthole structure discovered by excavations); C – location of a pit with remnants of wood and burnt millet; D – cremation grave; E – original entrance. ‘Burkovák’ represents a unique site of the Hallstatt Period. Excavations conducted on the small plateau on the hill top uncovered several thousand potsherds and around 1,500 small clay sculptures (birds and other animals, spools, toothed wheels, beads, etc.), which were probably hung on pillars or a tree during religious and burial rituals. The peak is likewise known as Mt Tábor, a site used for religious gatherings in the Middle Ages (Hussite period). Two Hallstatt Period barrow cemeteries are located near the site. MIRKOVICE, Český Krumlov dist., South Bohemian Region A – ‘Burkovák’; B – barrow cemetery on the western slope of ‘Burkovák’; C – stone circle from 2011 imitating megaliths; D – barrow cemetery at the ‘Hůrka’ site (‘Na Kopci’). A large gold mining area used approximately between the 12th and 14th centuries. The area includes mining trenches, tailing heaps, goldwashing spoil heaps and border stones with engraved crosses marking the individual mining ﬁelds. Gold panning and mining on the Jílecký Stream are primarily connected with the House of Rosenberg (Rožmberk), which amassed considerable wealth from this activity. The processing of gold is documented, for example, at the castle in Český Krumlov. A – relief edge along which mining was conducted; B – area with tailing heaps (goldwashing spoil heaps); C – second relief edge, marked with boundary stones; D – trenches from the extraction of gold; E – goldwashing spoil heaps; F – hollow ways or remains of water canals. 504 MUKOV, Teplice dist., Ústí nad Labem Region The Hradišťany hillfort belongs to a speciﬁc type of Bronze Age sites which probably served as ritual enclosures. These hillforts are typically located on dominant hills away from settlements, and are enclosed by banks made of dry-stack stones without ditches; hoards of bronze artefacts were often placed directly or in close proximity to these banks. For this reason, in addition to a ritual function, the sites are sometimes connected with metal processing. SUMMARY NETOLICE, Prachatice dist., South Bohemian Region The Early Medieval Přemyslid administrative centre from the 10th to 12th century is now home to an archaeological park built at the site in 2004. Although few traces of the hillfort’s original fortiﬁcations have been preserved in the ﬁeld (with the exception of a bank on the eastern part of the acropolis), wood and earth chamber ramparts have been reconstructed, including an oak palisade and a stone screen wall. A lookout tower was incorporated into the fortiﬁcation, too. Foundations of Early Medieval Church of St John the Baptist known from written evidence were discovered during archaeological excavations conducted nearby. A – Early Modern Period path through the original fortiﬁcation; B – hollow way, probably the original entrance to the hillfort; C – rampart reconstruction. NEVĚZICE, Písek dist., South Bohemian Region The smallest La Tène Period hillfort (oppidum) in Bohemia, situated on a picturesque promontory over the Moldau (Vltava) valley. Although the northwest side of the hillfort was originally fortiﬁed by a pair of ramparts and ditches, only the inner rampart and ditch has survived and can be seen today. The rest of the hillfort perimeter is also enclosed by a bank, which is the remnant of a wood and earth rampart with frontal stone screen wall divided by vertical beams. While the site does not reﬂect the wealth of other oppida, ﬁnds of imported pottery suggest that it could have served as a trade station along the Moldau route. A – main ‘lane’ type gateway; B – ‘pincer’ type gate with a side entrance; C – hollow way to a ford across the Moldau River; D – banks and ditches; E – water source; F, G – concentrations of surface archaeological ﬁnds and evidence of crafts. and conciliation crosses runs between the present-day towns of Tachov and Bärnau. The most distinct concentration of hollow ways can be seen between the villages of Zadní Milíře and former gamekeeper’s lodge of Obora. A – solitary homestead ‘Hruškovna‘; B – ‘Obora’ gamekeeper’s lodge; C – part of the trail between the streams with rocky bottom paving. OLEŠNÁ U RADNIC, Rokycany dist., Plzeň Region The prehistoric ‘Radná’ hillfort at the ‘Starý Zámek’ site. The tripartite hillfort with three lines of well-preserved banks is typically located on a promontory. It is dated to the Bronze Age and the Hallstatt Period. Archaeological excavations conducted at the site unearthed several dwellings and settlement pits. Remains of cereals and legumes were discovered in a small ‘cellar’ – storage pit – in one of the semi-sunken huts that also contained a large amount of pottery and clay loom weights. A – outer bank; B – middle bank; C – inner bank; D – acropolis; E – dwelling with the most interesting ﬁnds; F – barrow cemetery; G – medieval gold mining area. NYMBURK, Nymburk dist., Central Bohemian Region OPARNO, Litoměřice dist., Ústí nad Labem Region A unique presentation of a grave chamber at the site of its discovery. The burial of a man in a stone chamber with an internal wooden construction was perhaps once covered by a barrow. Several potsherds and results of radiocarbon dating make possible to date the monument to the Eneolithic Funnel Beaker culture (3800–3400 BC). Opened directly at the site in 2013, the museum allows visitors to see the uncovered barrow preserved in situ. La Tène and Early Medieval stone quarries providing stone raw material for the production of rotary mills. Composed of two stones used to grind cereals, rotary mills (quernstones) represented a major technological innovation in the La Tène Period. Moreover, their production and distribution required relatively complicated social organisation, as is indicated by the fact that the mills were in some cases found more than 100 km from the source. Based on the size of pits and discovered semi-ﬁnished products, the eastern part of the quarry was used in the La Tène Period, and the western part in the Early Middle Ages. OBORA U TACHOVA, Tachov dist., Plzeň Region Preserved section of the so-called ‘Gold Trail’ that connected Bohemia to south Germany between the 12th and 16th centuries. Also known as the ‘Nuremburg Trail’, the route enjoyed its heyday during the reign of the Emperor Charles IV of Luxembourg, and later in 15th century played an important role in battles between the crusaders and Hussite forces. The best preserved section of the trail featuring the remains of hollow ways, pond banks, fords A – eastern part of La Tène quarry; B – western part of quarry used in the Early Middle Ages. PÍSEK, Písek dist., South Bohemian Region The ‘Havírky’ medieval gold mines were the ﬁrst site of this type subjected to archaeological excavation in the SUMMARY 505 country. Underground gold mining in the Písek Mts. began at the turn of the 14th century, following intensive gold panning activities on south Bohemian auriferous rivers dating back to prehistoric times. The peak of mining at ‘Havírky’ falls in the 15th and 16th centuries. Archaeological excavations, which were also partly conducted in ﬂooded subterranean spaces, yielded two rows of collapsed shafts and adits as well as a processing area with forges and mining tools. A – main line of collapsed shafts and adits; B – second line of collapsed shafts and adits; C – the deepest investigated shaft; D – bricked shaft secured with a grille. PLAV, České Budějovice dist., South Bohemian Region The prehistoric barrow cemetery at Plav was used from the Bronze Age until the La Tène Period. It was completely investigated in the 19th century as one of the ﬁrst monuments of this type. At this occasion, a plan of the site was drawn, which was not common in the early days of archaeology (its numbers, however, do not match the designations used for the identiﬁcation of ﬁnds). The richest grave (no. 27) contained remains of burial of a prominent male in leather clothing studded with bronze circles. 3–34 – barrows. POČAPLY U BŘEZNICE, Příbram dist., Central Bohemian Region The Early Medieval ‘Šance’ hillfort with a spectacular fortiﬁcation was founded in the ﬁrst half of the 10th century as one of the Přemyslids’ footholds for their expansion into south Bohemia. It consists of an acropolis enclosed by a massive inner rampart (still reaching a height of 6 m), an annexe (bailey) on the eastern side and possibly another annexe on the other side. The hillfort may have served the local elite for residential purposes, as a production centre, including iron industry, and a market point. A – acropolis; B – possible location of a gate; C – original gate with parallel wings; D – a passage between the acropolis and annexe; E – annexe (bailey); F – low bank of a possible second annexe (bailey); G – a passage. 506 SUMMARY POŘEJOV, Tachov dist., Plzeň Region The town (former village) of Pořejov was founded in the ﬁrst half of the 14th century and soon included the Church of St Bartholomew and a fortiﬁed manor, which was rebuilt in the 16th century into a small chateau. In the 18th century, the chateau and the near manorial farm were divided into parcels where, among other things, a synagogue and a school were built. The town suffered heavy damage in battles at the end of the Second World War and, following the expulsion of the German population, fell into decay. The ruins of the town were hauled away to a dump beginning in the 1980s. A – deserted town; B – Church of St Bartholomew; C – location of the fortiﬁed manor; D – pond, originally the moat of the manor; E – part of the manorial farm, site of the later Jewish school; F – three-compartment house; G – yard; H – barn; I – ﬁeld boundaries; J – hollow ways; K – St Anne’s Church with cemetery; L – Jewish cemetery; M, N, O – deserted mills. POŘEŠÍN, Český Krumlov dist., South Bohemian Region Extensive ruins of the Castle of Pořešín, with adjacent areas of a production character. Built at the end of the 13th century, the castle enjoyed its heyday and greatest reconstruction under Markvart I in the second half of the 14th century. In the ﬁrst half of the 15th century, the castle was damaged and burned by Oldřich of Rosenberg (Rožmberk), an event that remains evident in the masonry to this day. The castle was originally dominated by a keep; later construction was concentrated around the curtain wall, despite the fact that the keep was still standing. Preserved in the vicinity of the castle are a millrace, stone quarries and a limestone kiln. A – castle; B, C – baileys; D – keep; E – two-compartment palace; F – tower gateway; G – remnant of stone structure; H – platforms left after above-ground structures; I – mouth of the third ditch, later protected by a wall; J – defensive wall around the centre of the castle; K – buildings attached to the wall; L – third gate; M – kitchen; N – stone bridge support; O – building, the upper ﬂoor of which was insulated by a wattle construction; P – quarries for building stone; Q – hollow ways; R – remains of a limestone kiln; S – remains of a millrace. probably stood in the acropolis while the hillfort was still used. PRAGUE-HRADČANY A – acropolis; B – inner fortiﬁcations; C – bailey; D – outer fortiﬁcations. The Early Medieval development of Prague Castle, to this day the centre of government and Church administration, took place between the 9th and 12th centuries. The earliest simple fortiﬁcation of the ‘Hradčany’ (Gratchin) promontory appeared in the ﬁrst half of the 9th century. At the end of 9th century, Prince Bořivoj had the Church of the Virgin Mary built outside the enclosed grounds. In the 10th century, the simple enclosure was replaced by a wood and earth rampart with a frontal stone screen wall, and another church – St George’s Basilica – was founded; later this church became part of the convent. Another church, the Rotunda of St Vitus, was soon built by Prince Václav (St Wenceslaus). In the 970s, the Rotunda of St Vitus became the diocese church, and the bishop’s residence was located nearby. The rotunda was rebuilt into a basilica in the 11th century. At the beginning of the 12th century, the ﬁrst all-stone (called ‘Romanesque‘) rampart was built at the castle. Other excavated structures from between the 10th and 12th centuries, including the remains of wooden houses, fascine paths and the masonry of additional ecclesiastical buildings, are hidden today beneath the pavement of the Third Castle Courtyard. A – Church of the Virgin Mary; B – uncovered parts of ‘Romanesque’ fortiﬁcation (violet lines); C – Rotunda of St Vitus; D – northern apse of the rotunda added in the 11th century; E – Basilica of St Vitus; F – St George’s Basilica. PRAGUE-KRÁLOVICE The Přemyslid’s hillfort of Královice was built in the 10th century, a period marked by the construction of a large number of fortiﬁed sites in central Bohemia, probably in connection with protection of the early Přemyslid domain (the Přemyslid dynasty ruled Bohemia from the 9th century until 1306). The hillfort is enclosed to this day by distinct banks, the remains of wood and earth ramparts with a frontal stone screen wall, originally accompanied by a ditch. Metallurgy activities and forging were conducted at the site. A church that is not mentioned until 1354 PRAGUE-KUNRATICE ‘Nový hrad’ (‘New Castle’) near Kunratice was the last royal structure built in the pre-Hussite period. At the beginning of the 15th century, King Wenceslaus (Václav) IV had the new royal residence built near Prague. The king stayed at the castle on a number of occasions before dying there in 1419. The garrison of his brother, King Sigismund (later Roman Emperor), took up residence at ‘Nový hrad’ beginning in 1420, and in December of this same year the castle was attacked by the Hussite army of the Prague Old and New Towns. The garrison surrendered, and the castle was subsequently burned and never again restored. Preserved in the area around the castle ruins are very interesting and well-preserved remains of the siege camp with banks, ditches and ﬁring positions. A – castle; B – ditch carved into rock; C – tower gateway; D – bailey; E – fortiﬁcation; F – tower gateway with drawbridge; G – tower palace; H – staircase; I – room with defensive walls forming an edge; J – the 18th and 19th centuries quarry; K – remains of a Baroque gamekeeper’s lodge; L – siege camp; M – siege camp banks; N – doubled banks and ditches; O – forward trenches. PRAGUE-LIBOC An important Early Medieval hillfort of the pre-Přemyslid period. The rocks above the Šárecký Stream were settled in prehistoric times, and the Šárka phase of the Neolithic Linear Pottery culture takes its name from the site. However, the medieval phase in the settlement is better preserved. Probably built in the 8th century, the ‘Šárka’ hillfort was abandoned in the 10th century at the latest, when new Přemyslid residences such as ‘Levý Hradec’ (see Žalov) and Prague Castle rose in prominence. Finds of cast metal ﬁttings of the Avar period and Frankish coins document the range of long-distance contacts of the elite residing at the ‘Šárka’ site, suggesting that in ad- SUMMARY 507 dition to military functions the hillfort also served as an administrative and trade centre. A – ‘Šestákova skála’ rock formation with prehistoric settlement; B – ‘Kozákova skála’ with the hillfort’s acropolis; C – ﬁrst bailey; D – second bailey; E – presumed hillfort entrance. PRAGUE-STARÉ MĚSTO (OLD TOWN) Romanesque house in Řetězová St is one of the best preserved Romanesque buildings in Prague. While settlement below the Prague Castle began to grow as early as in the 9th century, for many years only cemeteries were located on the right bank of the Moldau River (Vltava). It was not until the 11th century that craft production and trade activity were moved across the river, where they were concentrated around today’s Old Town Square. Wealthy merchants were probably the ﬁrst occupants of new stone houses, ﬁfty of which are known from the 12th and 13th centuries. One of the best known and preserved of these is the Palace of the Lords of Kunštát and Poděbrady in Řetězová St. The ground ﬂoor of the house, today the cellar, has remained virtually unchanged since the turn of the 13th century. A – ‘Týnský dvůr’ (‘Ungelt’, a fortiﬁed courtyard with storage buildings) used by foreign merchants; B – house at Řetězová St No 222/I; C – hall; D, E – ground ﬂoor side rooms; F – later room with a Gothic portal; G, H – side rooms on the ﬁrst ﬂoor (today’s ground ﬂoor); I – middle room, today divided into a passageway and bar; J – Romanesque portal at the entrance to the original gallery; 1–4 – central pillars of cross vault; 5–6 – ﬁreplace hoods. PRAGUE-ÚJEZD NAD LESY The medieval village of ‘Hol’ existed from the 14th century to the 15th century. The axis of the village was a 500-metre-long village green surrounded by more than twenty homesteads. The main part of the homesteads was a three-compartment house, the dominant building type in Central Bohemian countryside up to the beginning of the 20th century. Structures such as cowsheds and other farm buildings were also often built of stone, since the surrounding area offered abundant supplies of sandstone, the extraction and export of which could 508 SUMMARY have provided a living for some of the local residents. The homesteads were separated from one another by stone walls. Also preserved today are two wells and the ﬁeld boundaries around the village. A, B – dams of Early Modern ponds; C – village green; D (also 14, 18) – homesteads; E – preserved wells; F – dunghill; G, H – ﬁeld boundaries; J – probable ﬁeld boundaries east of the village. PRAGUE-VINOŘ A Přemyslid hillfort of the 10th to 12th century. Similar to other fortiﬁed sites of this period, the site probably served to protect the Přemyslid domain in central Bohemia. Although its fortiﬁcations have not been properly studied so far, they clearly comprise a wood and earth rampart with a frontal stone screen wall. Based on fragments of human bones and tiles as well as other evidence, it appears that a church once stood at the acropolis. A – acropolis; B – rampart; C – bailey; 1 – Early Modern pheasantry wall; 2 – location of presumed church. PRACHATICE, Prachatice, South Bohemian Region Relics of the ‘Gold Trail’, an important trade route in the Middle Ages and the Early Modern Period. Although the name ‘Gold Trail’ ﬁrst appeared in the 16th century, the route was in operation as early as in the 10th century, and similar routes were even used in prehistoric times. The main trade article was salt, which was transported from Passau to south Bohemia. The operation of the trail was therefore limited following the Thirty Years’ War, when the Habsburgs gave preference to salt from Austria. The oldest section of the trail is the Prachatice branch; its remains situated on the slopes of Mt Libín and Mt Černá belong to the best preserved and accessible parts. A – steep (eastern) part of hollow ways; B – western part of hollow ways; C – area with a particularly deep hollow way. PUTIM, Písek dist., South Bohemian Region A hunter-gatherer landscape with seasonal settlement traces from various periods of the Palaeolithic and Mes- olithic, dating to ca. 300,000 – 5,000 BC. Archaeological excavations and surveys revealed around ﬁfty hunting camps situated on the edges of a former lake and wetlands that were changed into an artiﬁcial pond in the 16th century. The local environment provided hunters and gatherers with rich sources of food: ﬁsh, fowl, eggs, water plants, forest berries and large herbivores in the nearby woodlands. Human activities are primarily documented by chipped stone tools, found here in large quantities. in the Bronze Age. A rather long tradition of the sacred site is also suggested by ﬁnds (hoards) from other periods. During the last two decades, the site has suffered heavily due to activities of illegal treasure hunters with metal detectors and, thus, many prehistoric ﬁnds have probably been lost forever. A, B, C – areas with the most signiﬁcant concentrations of Mesolithic sites. 1 – Middle Palaeolithic camp site; 2 – Upper Palaeolithic camp site; 3 – Late Palaeolithic camp site; 4 – Mesolithic camp site. A – ‘Old Gate’, location of the original entrance and several hoard ﬁnds; B – acropolis entrance; C – edge of the acropolis with a beautiful view of the valley; D – the ‘Zahrada’ (‘Garden‘) location where inner and outer banks meet; E – modern road cut through the bank; F – ‘Raven’s Rock’, a natural rock incorporated into the fortiﬁcations; G – deserted medieval village of ‘Mořina’. RADÍČ, Příbram dist., Central Bohemian Region ŘEPEČ, Tábor dist., South Bohemian Region Thanks to its location above the Moldau (Vltava) valley, the La Tène ‘Hrazany’ oppidum is regarded one of the most beautiful sites of its kind (and must have been even more splendid before the river rose by 50 metres due to the dam construction in the 1950s). Like several other oppida, ‘Hrazany’ formed part of the Moldau River route connecting Bohemia with the Danube region. The oppidum was divided into at least four parts with a variety of structures, particularly with enclosed homesteads with residential and economic buildings, several of which had stone foundations. Iron and non-ferrous metals were also processed at the oppidum. A fortiﬁed manor was built on Červenka Hill in the Middle Ages, and Ostromeč Castle was built nearby on the end of the promontory. An extensive barrow cemetery, known since the end of the 19th century, with at least 68 burial mounds arranged in irregular rows over a relatively small area. Empty space in the eastern part (A) may indicate the course of a possible path leading through the area. The cemetery was used in the Bronze Age and the Hallstatt Period. Most of the mounds contained cremation burials placed in burial chambers or directly on the former surface and covered by mounds. The mounds consisted of soil and stone structures surrounded by stone rings. Additional cremation burials were deposited in the surface layers of several mounds during the La Tène Period. A–F – gates; hollowed-out tracks were discovered during archaeological excavations at gate ‘B’ in the 1950s. REJKOVICE, Příbram dist., Central Bohemian Region The prehistoric ‘Plešivec’ hillfort on a dominant hilltop could have served as a sacred precinct. The hillfort consists of an acropolis and an annexe, and to this day is surrounded by a stone bank up to 10 m wide. The site is enigmatic mainly because of its location away from the common inhabited areas, and a large number of bronze artefact hoards. Also discovered at the site were melting furnaces and other evidence of metallurgy production, which could have held both practical and ritual functions A – open space between the rows of barrows, possibly a former path; 2–69 – barrows. ŘEPEČ, Tábor dist., South Bohemian Region A settlement complex consisting of Late Medieval ‘Příběničky’ Castle, its bailey and ‘latrán’ (a fortiﬁed outer settlement attached to the castle – suburb) connected by paths to ‘Příběnice’ Castle on the opposite bank of the Lužnice River. The castle was built around the mid 13th century, probably as a demonstration of royal power against the Vítek domain (the ‘Příběnice’ Castle). Under Rosenberg (Rožmberk) ownership (in the 14th), both castles were spatially and economically interconnected, and a suburb was added to ‘Příběničky’ (C). However, the suburb never fully developed, for the castle was besieged SUMMARY 509 by the forces of the town Tábor in the Hussite period and demolished in 1437, never to be rebuilt. A – castle; B – bailey; C – ‘latrán’ (suburb); D – ditch carved into rock; E – bank in front of rampart and ditch of the bailey; F – keep; G – remains of palace; H – bank, a remnant of the original fortiﬁcation; I – frontal ditch; J – earlier hollow ways; K, L – banks; M – present-day road; N – hollow ways; O – memorials of the 19th century; P – remains of smaller structures previously thought to be St George’s Chapel; Q, R – gates; S – quarry for building stone; T – Hallstatt barrow; U – Early Modern limekiln. ROLAVA, Sokolov dist., Karlovy Vary Region Remnants of a mining plant and prisoner of war camp of the Second World War, an impressive, yet so far publicly unknown memorial to slave labour. The Ore Mountains became a major area for mining non-ferrous metals by the Middle Ages at the latest. Tin and tungsten were already important in the war economy of the First World War; in 1940 underground mining operations began and a camp was created for French and (later) especially Soviet prisoners. After the war, both the personnel and prisoners ﬂed. The industrial facilities and machines were taken over by the ‘Rudné doly Příbram’ company and transferred to the Příbram region, where they were used for ore extraction during the following years. The site also serves as a model example of the way archaeological sites are formed, including the varied decay of different types of built structures. A – mine with processing area; B – POW camp; C – deserted village of Rolava (Sauersack); 1 – gatehouse; 2 – stables; 3 – administrative building with labs; 4 – tin warehouse with loading ramp; 5 – forge with locksmith workshop; 6 – miners’ locker room and washroom; 7 – compressor room with concrete-foundations for machinery; 8 – substation; 9 – mining tower above shaft; 10 – ore mill; 11 – silos for the storage of ground ore; 12 – ore treatment plant; 13 – sludge condenser; 14 – loading ramp at truck turnabout; 15 – delousing station; 16 – relief edge demarcating the original area of the POW camp; 17 – remains of simple constructions; 18 – trenches for uncompleted sewerage line; 19 – spillway for drainage of surface water. 510 SUMMARY ROZTOKY U PRAHY, Praha-West dist., Central Bohemian Region An extraordinarily extensive Early Medieval settlement situated in a region rich in archaeological sites and a long tradition of archaeological research since the 19th century. The settlement at the base of the Moldau (Vltava) River valley was occupied from the 6th to the 7th century AD. Excavations here have led to the discovery of several hundred dwellings (a total number of about one thousand may be assumed), primarily pit houses with massive stone ovens. The very location of this settlement is puzzling because until the 19th century there was no route on the river bank towards the south, and the middle and southern parts of the site were uninhabited prior and after this settlement episode. According to archaeological estimations, up to 500 residents could have lived at the site at a single time. It seems probable that the settlement had two parts. The ﬁrst, to the north, may have belonged to a common agricultural community, whereas the central and southern parts of the site may have been occupied by a group of specialised producers and traders. Unfortunately, little direct evidence for the character of the assumed production and/or trade has been found so far. A railway and a road are built over the site today. In the woods above the site, prehistoric burial mounds were excavated in the 19th century, but their precise location is lost today. Along the present-day hiking path there is concentration of Early Modern hollow ways and ruins of buildings of the 19th century. A – ruins of tourist restaurant of the 19th century; B – former sandpit; C – ‘Anglický park’ (‘English Park’); D – a path leading to the most densely occupied area of the Early Medieval settlement (any reliable dating of the path is, however, impossible). SEPEKOV, Písek dist., South Bohemian Region One of the most interesting prehistoric barrow cemeteries found in south Bohemia. It was in use in the Middle Bronze Age and in Hallstatt Period, with a hiatus in the Late and Final Bronze Age, when burial practices changed and ﬂat cremation burials were used. A large number of weapons, jewellery and even a piece of silk found at the cemetery documents high social status of the local community. The current state of the site preservation illustrates the destructiveness of earlier archaeological excavations. The site was completely excavated in the second half of the 19th century and, according to the period practice, was left ‘open’ until today. Most of the mounds, therefore, look like small volcanic craters. 1–65 – barrows; no. 19 represents one of the largest prehistoric burial mounds in south Bohemia. SKŘIPEL, Beroun dist., Central Bohemian Region The best preserved rectangular ditched enclosure (Viereckschanze) of the La Tène Period discovered in the Czech Republic. The banks at Skřipel, to this day up to 12 m wide and 3 m high, were described as early as at the end of the 19th century, when a shorter bank to the north of the enclosure (C) was destroyed. The round formation (B) in the southeast part of the area is interpreted as a well – a typical component of similar sites known from south Germany. Rectangular enclosures are mostly regarded as settlements of the elite that perhaps administered local gold deposits. A hoard of Celtic gold coins was discovered in Osov, not far from the Skřipel site. A – original entrance; B – round formation, possible well; C – location of original shorter bank destroyed in the 19th century. SLAVONICE, Jindřichův Hradec dist., South Bohemian Region Medieval village of Pfaffenschlag of the 13th to 15th century dating represents the only site of this type that was investigated in its entirety. Excavations uncovered all sixteen houses (with one exception) arranged along the stream; these structures are still visible today on the surface in the form of stone walls. Individual homesteads were composed of a two- or three-compartment house and a yard with farm buildings, which were connected to ﬁelds, meadows and pastures. The village with a population of around one hundred inhabitants also had a mill. 1–16 – houses. STRADONICE U NIŽBORU, Beroun dist., Central Bohemian Region The largest, richest and earliest known La Tène oppidum in Bohemia. Important archaeological excavations were conducted at the site at the end of the 19th century, when the oppidum was also plundered by local residents and treasure hunters who sold their valuable ﬁnds to antique collectors. The site was composed of an acropolis (see map – ‘akropole’), an inner hillfort area, and an suburb. The total settlement covered an area of over 90 ha. It was fortiﬁed by a wood and earth rampart with a frontal stone screen wall. More recent excavations and surveys have provided evidence of enclosed farmsteads with economic and residential buildings; specialised production was also conducted at these locations. A1, A2, B, C, D – gates; E – the most distinct part of the fortiﬁcations known as the ‘High Border’; X – possible gate. STRADONICE U PÁTKU, Louny dist., Ústí nad Labem Region One of a few spectacular prehistoric hillforts not covered by a forest today and, thus, providing a stunning panoramic view of the Central Bohemian Uplands. The univallate hillfort at the ‘Na šancích’ site was built in the Hallstatt Period. The fortiﬁ cation consists of several sections constructed using different techniques. A monumental wood and earth rampart on the northeast side originally had a frontal stone screen wall, a palisade and an outer ditch. Today, the ‘Stradonka’ watchtower, built in an assumed Iron Age form, stands on top of the rampart. The hillfort may have served as a refuge in times of danger, for meetings of local communities to conduct religious ceremonies, festivals and/ or as a market place. It could therefore also have been an ideological centre and a source of tribal identity and prestige. A – archaeological trench at the assumed entrance; B – trench cutting through the best preserved part of the fortiﬁcation; C – trench at the point where the bank was levelled; D – trench at the part of the hillfort perimeter where no fortiﬁcation was preserved. SUMMARY 511 ŠŤÁHLAVY, Plzeň-City dist., Plzeň Region The ‘František Xaver Franc Archaeological Nature Trail’ commemorates the prominent 19th-century amateur archaeologist. The trail runs through ‘Kozel’ forest, the site of a remarkable range of preserved prehistoric and medieval relics. The local landscape was preserved so well because it has been covered by a forest since the 15th century. Visitors pass through an Eneolithic hilltop settlement and a Bronze and Iron Age barrow cemetery. Next to these, medieval features such as hollow ways, ponds, ﬁelds, a gold panning site, a deserted village, a fortiﬁed manor and a castle with a siege camp may be seen, as well as some remnants of Early Modern forest crafts. A – medieval goldwashing spoil heaps; B – siege camp at ‘Lopata’ Castle; C – attack zone of siege camp at ‘Lopata’ Castle; D – dam of a defunct pond; E – original ford across the Hádecký Stream, the meeting point of several hollow ways; F – millrace; 1–6 – information panels. TASNOVICE, Domažlice dist., Plzeň Region An Early Medieval hillfort of the 8th to 12th century, located on an important route between Bohemia and Bavaria. The ‘Regensburg Trail’ was the most important trade route in Early Medieval Bohemia. In these early days, Bavaria was the ecclesiastical as well as political centre inﬂuencing the Bohemian lands. Merchants as well as the Frankish army moved in this direction. During the period of its use, the hillfort of Tasnovice grew so large that its ramparts reached a total length of 3 km. Similar, yet smaller, sites stood closer to the border, on both sides of it at the time. A – hillfort; B – remains of a medieval fortiﬁed manor with stone buildings and cellars; 1 – outer line of fortiﬁcations; 2 – middle line of fortiﬁcations; 3 – inner line of fortiﬁcations; 4 – Church of St Lawrence; 5 – Early Modern cemetery around the Church of St Lawrence; 6 – Protestant cemetery; 7 – memorial to victims of the First World War. TAŠOVICE, Karlovy Vary dist., Karlovy Vary Region The Early Medieval hillfort of Tašovice was situated on a prominent long-distance route and probably was the centre of the Karlsbad (Karlovy Vary) basin in the 9th and 512 SUMMARY 10th centuries. The site, already an important transport point in prehistoric times, evidently guarded the entrance to Bohemia from the west. Acropolis and bailey were fortiﬁed by a wood and earth rampart with a frontal stone screen wall, which is preserved today as a bank of varying heights. Part of the site was destroyed by an Early Modern quarry, roads and other modern interventions. 1 – Early Modern quarry; 2 – middle part of inner fortiﬁcations affected by quarrying and archaeological trenching; 3 – best preserved part of the inner fortiﬁcations; 4 – outer fortiﬁcations; 5 – round depression, probably the location of a church; 6 – granite top of the acropolis with an attractive view of the surrounding landscape. TETÍN U BEROUNA, Beroun dist., Central Bohemian Region ‘Koda’ Cave in the Bohemian Karst is the site of many ﬁnds from prehistory up to the Early Modern Period. Generally, caves were occupied mainly in the Palaeolithic and Mesolithic periods, but they were used in later times as well. The purposes of the use of caves were different – they may have been used as occasional dwellings, places of ritual, funerary areas, etc. Even in the Middle Ages and the Early Modern Period caves were used as temporary dwellings, stables, refuges during times of trouble and places for hiding valuables. As one of the easily accessible rock spaces in the Bohemian Karst, ‘Koda’ Cave has produced ﬁnds mainly from the Neolithic and Eneolithic, including an Early to Middle Bronze Age pottery assemblage of an unusual nature, probably from the Alpine region (area of Lago di Ledro). TMAŇ, Beroun dist., Central Bohemian Region The prehistoric ‘Kotýz’ hillfort in the Bohemian Karst represents the best known cave complex with archaeological ﬁnds in Bohemia. Although 19th-century romantic archaeologists linked the hillfort to the Celts, it was occupied already in the Bronze Age and the Hallstatt Period and again in the Early Middle Ages. Two lines of stone banks have survived up to the present. The cliffs of ‘Kotýz’ hill contain many caves used for dwelling and other activities as already in the Palaeolithic; archaeological ﬁnds also come from the neighbouring karst complex of the ‘Koněprusy’ Caves. The most signiﬁcant ﬁnds include a set of Upper Palaeolithic slate slabs with engraved animals from the ‘Děravá’ Cave, a grave of a woman of the same period and a medieval coin forgery workshop in the neighbouring ‘Koněprusy’ Caves. riculture). ‘Rondels’ could have served as gathering places, shrines or astronomical observation points, to name a few possibilities of explanation. A – hillfort entrance. Two La Tène rectangular enclosures (Viereckschanzen) in a single cadastral area. As the ‘Bohemian Siberia’ (‘Česká Sibiř’) region is not particularly fertile or hospitable for settlement, the reasons behind the presence of two enclosures could primarily be rich sources of raw materials. Viereckschanzen are often interpreted as residences of the social elite who controlled the acquisition of gold, which is documented at the site by nearby gold panning locations. The site Třebsko 1 consists today of a bank up to 2.5 m high with elevated corners, whereas site Třebsko 2 has been ploughed off nearly in its entirety. TŘEBEL and surrounding area, Tachov dist., South Bohemian Region The surrounding area of the Třebel Castle became the stage of a battle between the Swedish and Austrian Imperial armies in 1647. Although the attack of the Imperial forces on the Swedes, who had previously taken Třebel Castle, was not as successful as anticipated, two weeks later the Swedish army left the country, their campaign ending in absolute failure. Contemporary written sources and vedutes provide a wealth of information on the appearance of ﬁeld camps in the Thirty Years’ War. The remains of the Imperial redoubt and artillery positions, the Swedish camp and other ﬁeld fortiﬁcations are distributed over an area of 50 km2 around Třebel. One of the redoubts was also reconstructed. TŘEBSKO. Příbram dist., Central Bohemian Region A, B – goldwashing spoil heaps (A – better preserved). TŘEBUŠÍN, Litoměřice dist., Ústí nad Labem Region TŘEBOVĚTICE, Jičín dist., Hradec Králové Region The ruins of Late Middle Ages ‘Kalich’ Castle are situated on a prominent hilltop in the volcanic Central Bohemian Uplands. The castle was built in 1421 as an important Hussite military point in northwest Bohemia, while also serving as the private residence of Hussite commander Jan Žižka. The castle remained in Hussite hands until 1438, after which it changed owners in the ensuing years; the castle was last occupied in the 1480s. As no larger archaeological excavations have been conducted at the site, the function of many of the buildings remains unclear. Relics found on north and south hillsides may be related to the Hussite military camps. The circular enclosure near Třebovětice has not been properly dated so far. Based on its shape and a few archaeological ﬁnds from its area, the site could either be a Neolithic ‘rondel’ enclosure (the authors prefer this possibility) or an Iron Age site of some unusual type and function. Like the majority of Neolithic ‘rondels’, the enclosure has a circular shape with ditches interrupted in four places facing the cardinal directions. However, unlike the other ‘rondel’ sites, the Třebovětice monument consists not only of multiple lines of ditches but also banks (most probably because it is the only ‘rondel’ discovered in the woods, i.e. the surface has not been levelled by ag- A – castle; B – remains of the third gate; C – location of the fourth gate; D – ﬁfth gate in the form of a gateway tower; E – location of keep; F – remains of residential tower or tower-type palace; G – remains of multipartite palace; H – well or cistern; I – bank with stone screen wall and a ditch; J – remains of two-compartment building; K – rectangular building, perhaps of the 19th century; L – building remains; M – location of surface structures; N – bank and ditch; O – forward artillery position with chamber embrasures; P – fortiﬁed corridor between the castle and the forward position; Q – earth banks with stone screen A – Imperial redoubt; B – Třebel Castle; C, D – Swedish redoubts; E – reconstruction of a redoubt; F – southeast corner of a Swedish base camp; G – ditch and bank demarcating the Swedish camp; H – location of a Swedish artillery battery; I – bank protecting an Imperial artillery battery. SUMMARY 513 wall; R – location of the second gate; S – ditch; T – bank; U, V – fortiﬁed areas (Hussite military camps or later baileys-suburbs). TŘÍSOV, Český Krumlov dist., South Bohemian Region A La Tène oppidum situated on the long-distance route to the Danube region and Bavaria with speciﬁc fortiﬁcation features. The Třísov oppidum represented the ﬁrst (from the south) support foothold along the Moldau (Vltava) trade route, and ﬁnds of luxury imported goods and coins document involvement of the local elite in the long-distance exchange. Processing of iron ore, metal casting and glassmaking were conducted at the oppidum, and coins were also minted here. A pair of acropolises and a rampart with a decorative band of stone panels imitating ‘Cyclopean’ masonry represent speciﬁc features of this settlement site. A second line of fortiﬁcations and transverse walls preventing movement in the ditch were added later. A – main double gate of the ‘pincer’ type; B – double ‘pincer’ type gate; C – uncovered part of the rampart with stone slabs imitating ‘Cyclopean’ masonry (visible from the ditch). VELKÁ DOBRÁ, Kladno dist., Central Bohemian Region One of few well-preserved prehistoric barrow cemeteries known from central Bohemia. The barrow cemetery was excavated at the end of the 19th century as a joint project of the National Museum in Prague and the Museum of Natural History in Vienna, a cooperation commemorated by a memorial on one of the mounds. The barrows belong to the Middle and Late Bronze Age; ﬁnds of bronze weapons and jewellery, pottery and amber objects were found here. A–F – barrows excavated by J. Szombathy, MNH Vienna, which did not appear on the plan published by J. L. Píč in 1892; K – barrows of the Late Bronze Age Knovíz Culture; M – barrows of the Middle Bronze Age Tumulus Culture; M/K – barrows belonging either to Middle or Late Bronze Age; N – unexcavated barrows; ? – barrows of an uncertain date; 1–58 – barrows. 514 SUMMARY VELKÝ UHŘÍNOV, Rychnov nad Kněžnou dist., Hradec Králové Region The ‘Villa Nova Uhřínov’ open-air archaeological museum in the Orlické Mts. attempts to recreate the appearance of a High Medieval village. The museum has been under construction since 1992, and a centre for experimental archaeology is also gradually being built. The grounds include reconstructed dwellings, farm and production features of the High Medieval colonisation, a process that marked a considerable change in the settlement structure, manner of living, economy, legal system as well as other aspects of social life. All of the buildings are constructed according to actual archaeological ﬁnds or iconographic sources. VESEC U SOBOTKY, Jičín dist., Hradec Králové Region The ‘Poráň’ hillfort is located in the picturesque landscape of ‘Český ráj’ (‘Bohemian Paradise’). The hillfort was occupied in the Bronze Age but its visible fortiﬁcations were probably built between the 8th and 9th centuries, when the site represented one of the regional centres. Visible to this day to the east of the hillfort is a ploughed up bank and a ditch outside of it. Behind them, two more ditches are visible in aerial photographs. The hillfort’s other sides are protected by steep cliffs of a sandstone gorge. Crevices among some of the cliffs (no. 13 furnished with steps cut in the rock) made it possible to move unobserved between the valley and the summit. On the north cliff, the ‘Knobloch-Skála’ Cave was recently discovered with ﬁnds of La Tène Period vessels and charcoal. This site may be interpreted as a prehistoric ritual location. A – bank of the hillfort; B–D – ditches (only B is visible as a low relief wave, others just as crop marks in aerial photographs); E – probable entrance to the hillfort. VITÍN, České Budějovice dist., South Bohemian Region A well-preserved Early Medieval barrow cemetery dating to the 9th century. A total of 69 barrows arranged in several rows running from east to west were identiﬁed here. Archaeologists excavated just one barrow, which contained burnt wood, potsherds and earrings; the presence of cremation remains can be presumed, but were not identiﬁed. Unfortunately, the majority of barrows have been disrupted by treasure hunters. Numerous Early Medieval and prehistoric barrow cemeteries are found in the wooded territory near Hluboká nad Vltavou. 1–69 – barrows. VÍTKOVICE V KRKONOŠÍCH, Semily dist., Liberec Region The remains of the ‘Kotelská’ (Kösselbaude) mountain cabin (in German Baude) and its environs represent a typical example of a speciﬁc form of the Krkonoše Mts. (Giant Mts.) economy called ‘mountain cabin farming’ (Baudenwirtschaft). This practice was introduced to the region by woodcutters from the Alps in the late 17th century. The essence of mountain cabin farming was seasonal hay production and summer grazing of livestock used for the production of meat, milk, butter and cheese. The ‘Kotelská’ mountain cabin was built on the place of its earlier predecessor in 1748 and kept up to about 50 cows. In the second half of the 19th century, as a consequence of economic changes, it was partly demolished and the rest became a gamekeeper’s lodge. It burned down in 1910 and was never rebuilt. A – cowsheds; B – east residential wing; C – ramp for hay transportation; D – water channel; E – west residential wing; F – corridor in the foundation walls, probably a small cellar; G – entrance; H – latrine; J – chapel foundations; K – probable location of an earlier hut of the 17th century dating; L – meadow with paths; M – location of the main cabin built in 1748. VLASTISLAV, Litoměřice dist., Ústí nad Labem Region An Early Medieval hillfort described in the Chronicle of the Czechs by Cosmas of Prague (12 th century) as the residence of Vlastislav, Prince of the ‘Lučané’ tribe. According to the chronicle, the hillfort was already an important centre during the ‘Lucká’ War, an event connected to the mythical past of the Czech tribe prior the end of the 9th century, when the written history of Bohemia begins. Archaeological excavations at the site have not, however, discovered any ﬁnds dating prior to the second half of the 9th century. Along with other centres in northwest Bohemia, the hillfort of Vlastislav probably served as a defensive foothold against Saxony or rival rulers in the Bělá River region. From the 10th century onwards, the settlement was fortiﬁed by a wood and earth rampart with a frontal stone screen wall; the interior of the hillfort was also divided by additional banks. Results of archaeological excavations suggest that the outer part of the hillfort may have atypically play the central role. A, B, C – outer, middle and inner parts of the hillfort; D – location of a gate. VOLARY, Prachatice dist., South Bohemian Region Known as ‘Volarské šance’ (‘Volary Banks‘), the infantry redoubt with two artillery bastions dates to the beginning of the Thirty Years’ War. The ﬁeld fortiﬁcation was built on the ‘Gold Trail’ in 1618. It was of crucial importance for both sides of the starting conﬂict – for the Austrian Imperial forces to reach Bohemia and for the Czech estates to stop them. Many attempts to take control over the fortiﬁcation happened and it changed the holder several times. The last conquest of this strategic point is dated to July 1620. Later on, the site was unexpectedly abandoned by the Estates and the way for the passage of Maximilian I of Bavaria’s troops into Bohemia was free. The ﬁnal battle of the Revolt of the Czech Estates on ‘Bílá Hora’ (‘White Mountain’) followed in November 1620, when the Czech rebels were fatally defeated. Surveys at ‘Volarské šance’ discovered relics of fortiﬁcations, parts of armour, weapons and ammunition as well as the personal belongings of soldiers, and economic equipment. A – redoubt; B, C – artillery bastions; D, E – hollows, originally ammunition cellars; F – connecting ditches. VRACLAV, Ústí nad Orlicí dist., Pardubice Region A Přemyslid administrative centre situated on the ‘Trstěnice Trail’ connecting Bohemia and Moravia. The hillfort had traditionally been attributed to King Vratislav II (ruled 1061–1092), but it appears that it was in fact built at the turn of the 11th century. The hillfort was an administrative centre until the mid 13th century. Vraclav is tied to one of the attempts to exterminate the rival SUMMARY 515 Vršovec family, which actually occurred in 1108. All that remains of the hillfort is the bank around the acropolis; excavations uncovered remains of buildings and evidence of crafts and trade. A – acropolis; B – bank; C – bailey. VYŽLOVKA, Praha-East dist., Central Bohemian Region A deserted medieval village locally known as ‘Ve Spáleném’ that is situated in a border forest between the Prague Basin and the Kouřim region. Due to unfavourable natural conditions, the Černý Kostelec border area remained unsettled for many years. The High Medieval colonisation in the 13th century ﬁnally saw the creation of a dense network of smaller villages, the majority of which were then abandoned by the end of the following century. One of these settlements is the ‘Ve Spáleném’ village, consisting of c. eight households, two ponds and a mill. A – pond dam; B – millrace; C – a deep furrow, originally the overﬂow for draining water; D – dam of the second pond; E – remains of a ﬁeld system. ZABRUŠANY, Teplice dist., Ústí nad Labem Region An Early Medieval hillfort of the 8th to the 11th century, whose function was later taken over by the Přemyslid administrative castle of Bílina. The originally tripartite settlement, fortiﬁed by a wood and earth chamber rampart with a frontal stone screen wall, was previously thought to be the residence of Prince Wistrach and his son Slavitah that was attacked in 857 by the Frankish army. The use of the hillfort by the social elite is perhaps documented by an assemblage of luxurious jewellery found in a ‘princely’ barrow grave in nearby Želénky. From the archaeological perspective, the hillfort is wellknown primarily due to the ‘Zabrušany-type’ pottery produced in the 10th century in northwest Bohemia and Saxony. A – outer bank, mostly destroyed during road construction; B – middle bank; C – inner bank; D – barrow grave in Želénky. 516 SUMMARY ZÁHOŘICE, Karlovy Vary dist., Karlovy Vary Region The ‘Vladař’ hillfort on a monumental plateau mountain was one of the most important centres at the end of the Hallstatt and the beginning of the La Tène Periods. The hillfort with an area of 115 ha was divided into an acropolis and four annexes (baileys) and was fortiﬁed by massive ramparts with several ditches. Remarkable results came in particular from the excavation of two waterlogged areas – a cistern in the acropolis and a watering place in one of the annexes. Hussite forces defended themselves on the mountain against the army of the ‘Pilsen Landfriede’ in 1421. A, B – ‘pincer’ gates to the acropolis; C, F, G – gates between annexes; D – archaeological trench through the bank; E – ‘pincer’ gate and a concentration of hollow ways; H – peat pond, originally a cistern; J – watering place; K – ‘pincer’ gate to the acropolis; I–IV – annexes (baileys). ZÁLEZLY U ČKYNĚ, Prachatice dist., South Bohemian Region The monumental ‘Věnec’ (‘Wreath’ in Czech) Hallstatt Period hillfort is situated at the edge of the inhabited foothills of the Šumava Mts. Its massive fortiﬁcation consists of an acropolis and an extensive annexe. The whole enclosed fortiﬁed area covers nearly 8 ha. The ramparts are made of stone walls attached to natural rock blocks at a number of places. Due to the limited excavations and a small number of ﬁnds, we can only speculate on the function of the site. It most probably served as an occasional refuge or gathering point of local people rather than a permanent residence. A – natural stone ‘bastion’ known as ‘Lookout’ (‘Vyhlídka’) or ‘Great Rock’; B – acropolis; C – bank; D – doubled part of the outer fortiﬁcations; E – original entrance to the acropolis; F – spring lined with stone. ZBYSLAVEC, Chrudim dist., Pardubice Region A bunker that was used as a hiding place by members of the ‘Master Jan Hus’ partisan brigade at the end of 1944. The group from Kiev parachuted into Czechoslovakia at the end of October and hid near Zbyslavec until the middle of December, when the Gestapo raided surrounding residents who supported the partisans. Although the brigade was active in the area until the end of the war, the majority of its members were killed in March 1945 during an attack by SS units. Their hiding place today consists of several bunkers (sunken huts), occasionally with traces of the original wooden furnishings. The deportation of local inhabitants to the Terezín ghetto (concentration camp) is commemorated by a memorial in the village of Licoměřice where the partisans spent their ﬁrst night. A – acropolis; B – bailey; C – probable second bailey; D – the ‘Ve Vikouši’ ravine between the acropolis and the ﬁrst bailey; E, F – Early Medieval cemeteries excavated in the clay pit during the ﬁrst half of the 20th century; G – Early Medieval cemetery in the ‘Na Panenské’ site investigated in 2003–2011; H – prehistoric ‘Řivnáč’ culture hilltop settlement. ZHŮŘÍ U REJŠTEJNA, Klatovy dist., Plzeň Region The Early Modern village of Haidl was founded by German colonists at the turn of the 18th century on one of the most adverse upland plateaus of the Šumava Mts. at an elevation of around 1,000 metres. Houses were distributed along the important route – the ‘Gold Trail’. The settlers earned their living by working in the forest, agriculture, cattle grazing and by performing unskilled labour in the nearby glassworks. Until the Second World War, the village had more than twenty houses. As a consequence of the transfer of the German population, the village was shortly occupied by newcomers from Slovakia and Romania, but in the 1950s was deserted and gradually demolished by the Czechoslovak army. A – location of the Chapel of St Wenceslaus (Václav); 1–57 – houses (building lot numbers are given). ŽALOV, Praha-West dist., Central Bohemian Region The Early Medieval hillfort called ‘Levý Hradec’ was a major Přemyslid centre and the venue for several historical events. In the 880s, Prince Bořivoj I had the ﬁrst Christian church in Bohemia built there – the Church of St Clement; furthermore, St Adalbert was elected here as the second bishop of Prague in 982. The hillfort, comprising two to three separate areas (an acropolis and one or two baileys), was fortiﬁed with a wood and earth rampart with a frontal stone screen wall, a ditch and a palisade. In the vicinity of ‘Levý Hradec’ several cemeteries were located that have been partly excavated so far. The importance of the hillfort declined during the 11th century, and in the 13th century a village was built at the site. SUMMARY 517 Písek. Opuštěné šachty a propadlé štoly středověkých zlatodolů Havírky. Foto Z. Kačerová, 2014. 518 „Krajino plná znamení, jež rozluštit má duše chtěla!“ (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1986) Archeologický atlas Čech Vybrané památky od pravěku do 20. století Archaeological Atlas of Bohemia Selected sites from prehistory to the 20th century Martin Kuna a kolektiv: Alžběta Danielisová, Dagmar Dreslerová, Jan Hasil, Josef Hložek, Michaela Langová, Jan Mařík, David Novák, Čeněk Čišecký, Zuzana Kačerová, Eva Čepeláková, Judita Korteová, Dana Křivánková, Petra Maříková Vlčková, Zdeněk Mazač, Jitka Říhová Překlad resumé David J. Gaul Revize překladu Zuzana Maritzová, Petra Maříková Vlčková Vydal Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., Letenská 4, 118 01 Praha 1 a Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., Vodičkova 40, 110 00 Praha 1, s podporou programu NAKI Ministerstva kultury ČR Redakce neperiodických tisků (Archeologický ústav AV ČR, Praha) Filip Laval Fotograﬁe na obálce Zuzana Kačerová Logo AMČR Petr Kincl Obálka, graﬁcká úprava, sazba a zlom Zdeněk Mazač Tisk Těšínská tiskárna, a.s., Štefánikova 1828/2, 737 01 Český Těšín Vydání druhé, 2015 Ediční číslo 11779 ISBN 978-80-87365-82-3 (Archeologický ústav AV ČR, Praha) ISBN 978-80-200-2526-5 (Academia) Objednávky – Orders – Bestellungen: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., Letenská 4, 118 01 Praha 1, Česká republika Fax: +420 257532288, knihovna@arup.cas.cz Knihu můžete zakoupit v síti knihkupectví Academia, na www.academiaknihy.cz nebo v knihovně Archeologického ústavu AV ČR v Praze.

Log In

2014 (2015) Kuna, M. et al. [NOW COMPLETE]: Archeologický atlas Čech. Vybrané památky od pravěku do 20. století - Archaeological Atlas of Bohemia. Selected Sites from Prehistory to the 20th century. Praha: Institute of Archaeology - Academia. 520 pp. 1st edition 2014 (2015), 2nd edition 2015.

2014 (2015) Kuna, M. et al. [NOW COMPLETE]: Archeologický atlas Čech. Vybrané památky od pravěku do 20. století - Archaeological Atlas of Bohemia. Selected Sites from Prehistory to the 20th century. Praha: Institute of Archaeology - Academia. 520 pp. 1st edition 2014 (2015), 2nd edition 2015.

Related Papers

RELATED PAPERS