Příběh vojenského přátelství

Hostinec Na Trojáku

Troják – Hošťálková

---

Tato hospoda se se svým legendárním statusem klidně může směle řadit mezi podobné podhostýnské legendy, jakými jsou chata Tesák na Tesáku, bystřická Sokolovna anebo třeba další bystřická perla Zahájené. Zajímavé na této hospodě je, že byť jsme ji navštívili nesčetněkrát, tak moc příběhů si odsud neodnášíme, protože ty se rodily hlavně v našich cílových stanicích. A tato paluša odjakživa sloužila naopak jako naše startovací místo, kde se sice vždy řádně nakrmíme a napojíme, ale následně hned pokračujeme vstříc dalším zážitkům onoho dne, do jiných končin, do jiných pajzlů.

Ne že by tato skutečnost nějak ovlivňovala můj názor na toto zařízení, kdepak, právě díky tomu, že se zde vyskytuji víceméně vždy odpočat a střízliv, tak zdejší zážitky dokážu vnímat a vstřebávat daleko intenzivněji, a všechny si tím pádem taktéž pamatuji. Navíc, i když se skoro všechny mé místní návštěvy uskutečnily v dopoledních hodinách, tak jsem nikdy ničím nepohrdnul a ochutnal de facto celou místní nabídku, ať už na jídelním a hlavně na nápojovém lístku. Proto, v souvislosti s mými recenzemi tohoto podniku, mi nikdy nikdo nemůže vytknout, že jsem své pocity nabyl nějak jen tak povrchně a v rámci krátkých zastávek; ba ne, já jsem se nikdy nebál jít do svých hodnocení naplno, a tak i když bylo často jen lehce po obědě, tak má konzumace odpovídala i středně velké večerní párty.

Jak se můžeme dočíst na webových stránkách tohoto pohostinství, tak provoz zde byl zahájen opravdu ve velmi dávných dobách, a to konkrétně v první rok 2. světové války, čili v roce 1939, a následná charakteristika na webu je vlastně všeříkající:

„Typická valašská hospoda založená v roce 1939 nabízí kromě tradičního občerstvení pro turisty, cyklisty a běžkaře také jednoduchou teplou a studenou kuchyni v příjemném domáckém prostředí.“

Tato věta mě úplně odzbrojila, já prostě nemám k tomuto místu pro lepší charakteristiku co dodat. Takže raději se vrhnu dál, na mé zážitky v rámci pivních putování.

Na našem webu pajzly.cz se historie této putyky začala psát až v roce 2009, kdy už jsem sám sobě řekl dost, a musel jsem svou první místní recenzí „odpanit“ toto místo pro naše čtenáře. Jako obvykle začínáme pivem; tady dlouhodobě vládla značka a voltáž, která v žádném případě nepatřila a dodnes nepatří mezi mě chmelové favority, ale co už:

„A toš kurva, desítkový Radegast není zrovna moje štamprla čaje a nic iného tu nemajú. Ale co, su navalený ešče od fčerejška, toš nemá cenu to hnať vyšší stupňovitostí a toš sem se dal do boje s týmtok patokem. No, je fakt, že chuť byla taková prapodivná, ale pivko nečekaně osvěžilo, teplota parádní, na desítku se tam vyskytla dokonce aji pěna a u třetího pivánka sem si už chrochtal chutí jako (Divoké) prasátko. “

Kapacita tohoto hostince je nečekaně veliká, kromě vstupní místnosti s výčepem a velké místnosti nalevo je pak možno spočinout i v proskleném prostoru nacházejícím se v chodbě směrem k hajzlíkům. Tady v tomto místě to ovšem pro mě nikdy nebylo atraktivní a osobně jsem si tady nikdy nesedl. Ale pokud není zbytí, tak i tyto prostory často praskají ve švech; soukromí tu ovšem není žádné, okoloprocházející po chcanílačnící jedinci tudy totiž korzují sem a tam každou chvíli.

„A toš to je čtyřka jako vyšitá. Jak vendete, tak hned vpravo u vchodu vidite štamgastský stůl a vedle něj v rohu ešče jeden; naproti nich pak je hnedka výčep, pjekně aluminiovej, s proskleným pultem, okýnkem do kuchyně, prostě paráda. Vlevo je pak průchod do větší místnosti, kde vpravo jsú kamna, kerý hoří a čmúdí, a pak je tam rozházených iks stolů s ypsilon židlama. Na zdech nésú žádný capiny, jsú holé a tak je to dajaké prázdné, ale co, my sme čumjeli do piva a na talíř, na víc nebylo času… evokuje to tu časy dávno minulé, a prostředí správné čtyřkové paluše mám daleko rači než vypičinčovaný interyjéry moderních restauraček.“

Hlavní prostory pro odpočinek se ale dle očekávání nacházejí venku, a to jak na lavicích před hospodou, tak po letech pravidelného zkoumání jsem zjistil, že velké venkovní prostory se nacházejí taktéž zboku budovy, kde je i několik houpaček a prolézaček pro dětský doprovod odpočívajících návštěvníků.

„A toš ty volé, co to tadyk dneskaj je? Dajaký sraz turistů a rodinek z celý republiky nebo co? Takhle narváno sem tu dlúho neviďél. Prostě poslední teplý počasí tohoto roka vyhnalo ven snáď úplně každýho, a bylo to tu viděť. Uvnitřka u pultu fronta jak na maso, tagže sme si moseli pivko pjekně vystát, hlavní místnosť narvaná až po strop, sedělo se snáď aj na zemi, dokonce byla poprvý za mé náfštěvy narvana aj ta druhá místnosť s dveřama vedle kamen, pak lidi seděli aj na chodbje smjerem k hajzlíkom, no prostě full house. A venku? Venku sme hledali hledali až sme konečně našli aj dvje volný místa pro nás a mohli sme si sednúť.“

Ale přece jen se našel den a čas, kdy jsme zde svou pouť nezačínali, ale toto místo bylo vybráno jako cílová stanice našeho turistického dne. To se psal listopad roku 2013, venku bylo již nevlídno a sychravo, a daný rok v tuto dobu již zima rázně klepala na dveře. Sem tam se objevíl na stráních i sníh a teploty se pohybovaly někde kolem bodu mrazu, takže sice nemrzlo, ale o nějakém teple venku jsme si už taky mohli nechat jen zdát.

Abych se hned na úvod přiznal, nepamatuji si, proč jsme se dnes vydali opačným směrem, čili z Tesáku sem, když naše trasa měla vždy opačný průběh; ale možná jsme ten den chtěli nějakou změnu, a tak jsme spolu s Pítkečem nepokračovali „desítkovým“ autobusem na Troják, byť jsme tam měli zakoupeny lístky, ale v rámci momentálního pomatení myslí (možná povzbuzených vzájemným ochutnáváním našich slivoviček již v autobuse, uschovaných v aluminiových pleskačkách) jsme vyskočili letem plavmo ven už na Tesáku.

Tento pohled výstižně ukazuje, jak zdejší interiér dokáže evokovat prostředí typické horské chaty, které mě vždy doslova uhrane. Snímek je z doby před Covidem (konkrétně rok 2009), proto i rozložení a počty židlí u stolů jsou oproti dnešku rozdílné.

O detailech průběhu celého dne není tento příběh, důležité je říct, že se naše posezení na Tesáku protáhlo natolik, že jsme sem na Troják přicházeli již ve značně pozdním čase, kdy se okolní krajina již pomalu ale jistě zbarvovala do večerního hávu, a jenom díky zmíněným ostrůvkům sněhu jsme byli schopní na Troják dorazit bez asistence baterek či čelovek (které jsme ale stejně ani tak neměli s sebou). Již z dálky jsme viděli ono kouzelné světýlko vycházející z hlavní místnosti hostince ven skrze okna, a naše chmury navozené tehdejším sychravým časem, zimou a všeobecnou samotou této oblasti, byly rázem tytam.

Uvnitř bylo pusto prázdno, žádné překvapení pro nás v tuto již podvečerní hodinu, kdo by taky palundoval po horách večer s baterkou, že jo. Proto posadit se na naše oblíbená místa v rohu u oken nebyl žádný problém, stejně tak jako si bryskně objednat chmelový mok na zkrocení zlé žízně, kterou jsme nabrali po cestě. Obojí se podařilo v cukuletu, pak rychlé odskočení si na pomalované hajzlíky, a už jsme se mohli začít pomalu ale jistě u stolu pohroužet do našich myšlenek a sumarizovat dnešní povedený výlet.

A pak přišel jeden člověk v uniformě, a za ním za chvilku další a pak zase další; když už měli obsazený jeden stůl, začali se poohlížet po dalších. Dokonce i nás požádali, zdali bychom si nepřesedli k nějakému menšímu stolku. Na náš dotaz, o co jde, vždyť je tu zatím prázdno, nám bylo sděleno, že v patách jim je několik desítek dalších kamarádů, taktéž oblečených do historických uniforem, protože dnes se uskutečnil nějaký jejich sraz příznivců historického válečnictví.

Skvělé, říkáme si, aspoň bude sranda, a bez mrknutí oka jsme se zvednuli a přesunuli k malému stolku u dveří. A vojenský předvoj měl pravdu, neuplynulo ani pět minut, a do této relativně malé horské hospůdky se začala hrnout jedna válečná vlna za druhou, až byl hlavní prostor za chvíli zcela plný. Dokonce musely být zapůjčeny i židle z proskleného posezení u hajzlíků, aby se sem všichni vešli.

A začala ta správná válečná vřava. Jeden druhého překřikovali, co dnes zažili, a hlavně, jaké bitvy a kde byly vybojovány zrovna v tom kterém mundůru, co měli dotyční na sobě, no prostě učitelé historie by zajásali radostí. A my s Pítkečem? Zpočátku jsme byli rozpačití, zdali zůstat anebo vyklidit bitevní pole, ale protože nám autobus jel až za dlouhou dobu, tak jsme nakonec, a naštěstí, zůstali.

Ba co víc, s ohledem na naše, za socialistického školství těžce nabyté, znalosti vojenské historie, jsme se začali pomalu ale jistě pouštět do místních hovorů. Tato naše odvaha oponovat těmto alkoholem i zkušenostmi nabytým válečníkům nám vynesla nakonec i místa u velitelského stolu, takže jsme se už necítili jako v záloze, ba naopak, byli jsme naráz v centru bitvy.

Moje celoživotní fascinace hitlerovským vojskem, respektive celým obdobím nástupu Hitlera k moci až po jeho potupný pád, je mým blízkým známá, a v mé bibliotéce se dlouhodobě objevují takové skvosty jako Hitlerova biografie od Iana Kershawa, Mein Kampf, Ve stínu hákového kříže, Za zavřenými dveřmi a další. Proto jsem se taky ocitl v hloučku lidí, kteří byli oblečeni do uniforem z této éry, protože jsem si byl jistý, že i já mohu svými znalostmi diskusi oživit.

Večer najednou začal plynout nezvykle rychle, a s tím i čas odjezdu posledního autobusu z Trojáku. Toho si byli vědomi i ostatní, proto se začala zrychlovat i frekvence donášených nápojů, přičemž malé skleněné štamprdličky začaly na tácku převládat před pivními krýgly. Hladina nálady všech byla natolik v transu, že nám bylo nakonec nabídnuto, zdali si nechceme nějaké ty uniformy i vyzkoušet, jak v nich vypadáme. No to bylo už fakt něco! Sem s uniformami; a jak můžete vidět na raritním snímku z onoho večera, nechali jsme se v nich s Pítkečem i zvěčnit, aby nám tato fotografie navěky připomínala tehdejší úchvatný večer.

Já v nacistické uniformě jednotek SS s kamarádem Pítkečem v uniformě důstojníka sovětské armády. Hostinec Na Trojáku, 16.11.2013, 17:53 hod.

Kolik různých uniforem, kolika různých států, a z kolika historických období se tehdy „Na Trojáku“ sešlo, to opravdu nedokážu říct, ale jedno je jisté; ať už se jednalo historicky o spřízněné, anebo naopak znepřátelené vojenské strany, tak dnes, v ten večer, ať už jsi byl v uniformě SS, Rudé armády nebo armády fašistické Itálie, všechno bylo jedno, všichni svorně a přátelsky debatovali a užívali si onoho sobotního večera. Díky této skutečnosti jsem taktéž nazval tuto kapitolu tak, jak je nazvaná, protože zde skutečně vládlo vojenské přátelství.

Paradoxně právě z této plnohodnotné návštěvy jsem nepřinesl žádné hodnocení v podobě recenze. Důvod je asi ten, že byť mi zážitek s uniformami zůstane v paměti navěky, tak zbytek událostí onoho večera mi naopak zůstane navěky záhadou. Asi proto už vím, proč nikdo jiný z porotců žádnou recenzi nenapsal, protože možná právě okno v paměti může být tím důvodem.

Od doby toho příběhu pak uplynulo spousta času a my jsme to tu pravidelně navštěvovali i recenzovali. O oblíbenosti této destinace pak svědčí fakt, že se na našem webu vyskytuje více než 10 hodnocení, a to víceméně v pozitivním duchu. Někdy kolem roku 2018 změnil celý rekreační areál na Trojáku provozovatele, protože změny v tomto hostinci nastaly docela radikální. Ne, neděste se, exteriér i interiér hospody zůstal zachován, a to je to nejdůležitější zjištění; změny se projevily hlavně v podobě nabízených služeb, pokrmů a pitva, a tady to prokouklo k lepšímu. Pak přišel průšvih s Covid-19, a s tím související restrikce, ale všechny překážky tento hostinec přestál bez úhony a tak se do dnešních dní můžeme těšit na zdejší pohostinnost.

Počty návštěvníků zdejšího horského vrcholu každoročně narůstají, řekl bych dokonce geometrickou řadou. Tato skutečnost zcela určitě zaručuje zdejšímu rekreačnímu areálu dlouhověkost a nekonečnou životnost. A mé kroky do zdejší pivnice budou vést, co mi zdraví a život dovolí. Howgh!

Sepsáno v 1. kvartálu roku 2022.