„Byli jsme na tour a po dlouhé cestě jsme sjeli z dálnice do města, a když jsme pak přišli na pódium, v naší hudbě pořád zůstávala rychlost svištících aut. Srdce nám bila tak rychle, že to pohánělo i náš rytmus,“ vzpomínal kdysi Florian Schneider, odkud se vzal mechanizovaný tep v hudbě skupiny Kraftwerk, kterou na začátku sedmdesátých let založil s Ralfem Hütterem. Tento robotický beat spojovaný nejčastěji s dopravní sítí Německa byl pulzem modernity a posluchače posouval neustále vpřed, do budoucnosti. Schneider se narodil v roce 1947 a pro jeho poválečnou německou generaci to znamenalo také ujet co nejrychleji od minulosti, postavit svět na úplně nových základech a znovuvynalézt vlastní identitu.
Schneiderovo srdce se ale po krátkém boji s rakovinou minulý týden zastavilo. Třiasedmdesátiletý Florian odešel v tichosti, tak jak to měl ve zvyku, a pohřeb se odehrál mimo pozornost veřejnosti. Zpráva o jeho smrti se do médií dostala od německé pobočky Sony Records teprve ve středu večer. Potvrdila ji také jeho sestra. Naposledy se nečekaně objevil na charitativní akci v Paříži koncem roku 2015, na sobě měl oblek z recyklované nákupní tašky a odehrál song Stop Plastic Pollution. Od roku 2006 už s Kraftwerk nevystupoval a nechtěl se podílet na vlastním revivalu, protože to odporovalo jeho přísně modernistickému založení. Jeho smrt přesto připomíná půl století od zrodu moderní populární hudby, která se odstřihla od rockových postupů. Na stejnou kolej najel hned v sedmdesátých letech taky David Bowie – bez Kraftwerk by totiž nikdy nepřekonal kreativní blok. Na albu Heroes ostatně pojmenoval po Schneiderovi jeden track.
Z hudby Kraftwerk vyrašila jiná větev popu, v níž najdeme všechno možné: od synthpopu a new wave přes techno a house až po hip hop. Ostatně stačí si jen připomenout, že první rave uspořádali Kraftwerk dvacet let před tím, než se spustily nelegální večírky ve vybydlených budovách na okrajích Londýna. „Oni to všechno začali,“ prohlásil v roce 1990 Chris Lowe z Pet Shop Boys – kapely, která by bez předchůdců z kontinentální Evropy mohla jen těžko existovat. Kraftwerk prorazili jako první Němci na mezinárodní popový trh a jejich úspěchu se dodnes vyrovná málokterá německá kapela, snad jen kromě zpěvačky Neny s jejími 99 Luftballons. Kraftwerk přetavili banalitu automatizace, konzumerismu a primitivní počítačové kultury do série nesmrtelných singlů, v nichž se ozývalo pípání kapesních kalkulaček, budíků, procesorů a rachot továren. Název kapely v němčině znamená elektrárna a hudebníci samotní se označovali za „klangchemiker“, tedy zvukové chemiky. Továrna globálního popu už po nich nikdy nebyla stejná.
Poválečná přestavba
V roce 1970 začínali Florian Schneider a Ralf Hütter s prostou otázkou: jak zní dnešní Německo? Potkali se jako studenti klasické hudby na düsseldorfské konzervatoři, ale v orchestrech svoji budoucnost neviděli (k setkání ostatně došlo na semináři jazzové improvizace). Fascinovala je myšlenka hudebního studia jako laboratoře a představa nejnovějších technologií jako prostředků k dosažení vysněné budoucnosti. Sledovali experimenty s elektronickou hudbou, které v nedalekém Kolíně nad Rýnem prováděl skladatel Karlheinz Stockhausen, a fascinovaly je modulární syntezátory, které se v sedmdesátých letech postupně zmenšovaly a začaly být dostupnější i lidem mimo podobné zvukové laboratoře.
Nabíjíme si baterie
teď jsme plní energie
fungujeme automaticky
a tancujeme mechanicky
Schneider si postupem času nástroje dokonce sám vyvíjel, ať už to byla elektronická flétna nebo vlastní vokodér, přístroj na syntézu hlasu jménem Robovox. Na prvních třech improvizačních albech Kraftwerk ale Schneider ještě hraje na klasickou flétnu a Hütter na varhany, jako ukazuje záznam z vystoupení v německé televizi ZDF z roku 1973. Bylo to rok před vydáním přelomové desky Autobahn, kde se už představili jako plně elektronická kapela (Schneiderova flétna je ale pořád slyšet ve skladbě Morgenspaziergang). Hned úvodní třiadvacetiminutová dálniční symfonie ohlašuje příchod něčeho nového: „Wir fahr’n, fahr’n, fahr’n auf der Autobahn.“
Začala tak přestavba německé kultury – a ve Schneiderově případě je přestavba příznačné slovo. Jak popisuje novinářka Jude Rodgers v článku pro britský The Quietus, stačí se ohlédnout za jeho rodinnou historií. Praděda Peter žijící ještě v 19. století byl sochař a všechny své syny poslal na umělecké školy. Schneiderův děda Franz stavěl po Německu na prahu 20. století kostely a vychoval Florianova otce Paula, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých poválečných architektů. Pomohl dát vybombardovaným a poničeným městům novou tvář a postavil například terminál letiště Kolín/Bonn. „Byl to muž, který chtěl po válce přestavět německou identitu, tak jako o něco později jeho syn, který na to šel úplně jinou cestou,“ píše Rodgers. Díky finanční podpoře své rodiny si mohl Schneider také nakupovat nejnovější techniku.
Kraftwerk zapadli do vlny německého rocku, o němž britské hudební časopisy psaly posměšně jako o krautrocku. Kapely Can, Neu!, Amon Düül nebo Popol Vuh nechtěly navazovat na západní rock a zároveň se vymezovaly proti tehdy populárnímu šlágru, který dával lidem bezstarostnou, nenáročnou a neškodnou zábavu. Ta byla v naprostém kontrastu s vnitřní potřebou radikální proměny německé společnosti a také tím, co tehdy Německo zažívalo. V ulicích zuřily studentské nepokoje a ozývaly se výstřely antikapitalistických teroristů RAF, kteří účtovali s minulostí po svém.
Trans řidiče na dálnici
Krautrockové kapely stanuly na prahu nových kulturních dějin Německa. Musely si vynalézt vlastní tradici. Kraftwerk často provolávali, že nemají žádné otce a předchůdce – a jestli ano, byli jimi dělníci z filmu Metropolis Fritze Langa. Undergroundové hnutí spojoval monotónní, repetitivní rytmus, pro který se vžilo označení motorik. Už pro nacisty znamenala dálnice příslib budoucnosti a svobody odjet z jednoho konce země na druhý. Krautorockové kapely si ale chtěly tento symbol ukrást pro sebe. Psychedeličtější Can rytmus motorik povýšili až na spirituální úroveň. Nebyl pro ně prostředkem, ale mantrou. Oproti tomu Kraftwerk netoužili po dobrodružstvích při změněných stavech vědomí. V jejich podání to byl spíš trans, do kterého se dostanete po hodinách prosezených za volantem, během nichž jako by se duše oddělovala od těla.
Kraftwerk doslova vytloukli bílý rock z výsluní a sami se ve správnou chvíli stáhli do ústraní, aby uvolnili cestu jiným.
Ve slavném rozhovoru s Lesterem Bangsem pro časopis Creem z roku 1975 přirovnával hudbu Kraftwerk k autu samotný Florian Schneider: „Máte nad tím plnou kontrolu, ale je jen na vás, jak chcete vše kontrolovat. Když pustíte volant, auto sjede z cesty. Máme za sebou elektronické nehody. Může to taky poškodit váš mozek, ale to je nutné riziko. Máme energii a záleží na tom, jak ji zkrotíme.“ Bylo to auto jedoucí po dálnici nebo takové, které čerstvě sjelo z výrobní linky. David Bowie jejich styl popisoval jako „industrielle volksmusik“, tovární lidovou hudbu. Když Kraftwerk obdrželi v roce 2014 cenu Grammy za celoživotní dílo, porota jejich zvuk přirovnávala k „plně mechanizované Fordově továrně“. Tato dvojice viděla sebe samotné jako dělníky a svá alba jako jejich produkty. Záměrně chtěli znít jako pásová výroba, jako by ohlašovali nadcházející slávu Německa jako industriální velmoci, přestože myšlenku národa vždycky podrývali.
„Nabíjíme si baterie/ teď jsme plní energie/ fungujeme automaticky/ a tancujeme mechanicky,“ zpívají Kraftwerk v pravděpodobně nejslavnějším hitu Robots. Pochází z alba The Man-Machine z roku 1978, na jehož obalu jsou Kraftwerk postavení v řadě jako kvartet. Na sobě mají červené košile a černé kravaty. Zatímco někdo si obal líně spojí s nacistickou propagandou, opak je pravdou – jde o poctu sovětskému malíři a konstruktivistovi Elu Lisickému a jeho slavnému plakátu Klínem rudým bij bílé z roku 1919, který oslavoval ruskou revoluci. Britský hudební novinář David Stubbs ve svých dějinách elektronické hudby Mars by 1980 píše, že odkaz na název Lisického plakátu svým způsobem předznamenal budoucí život jejich desek. Ty totiž zažehly náboj černé hudby na detroitské techno scéně. Afrika Bambaataa zase jejich syntezátorový riff z Trans-Europe Express vysamploval do jednoho z prvních hiphopových songů Planet Rock.
Kraftwerk tak doslova vytloukli bílý rock z výsluní a sami se ve správnou chvíli stáhli do ústraní, aby udělali cestu jiným. Za jejich tvůrčí vrchol lze označit desku Computer World z roku 1981. Podobně o jejich vlivu píše i David Stubbs a vzpomíná: „Celé roky jsem slyšel špatně úvodní sloku Robots a měl jsem za to, že místo o dobíjení baterek zpívají ,nabíjíme k vítězství‘. Ale Kraftwerk skutečně nabíjeli k vítězství, a jeho dopady pociťujeme dodnes.“ Dnešním hitparádám opravdu dominují vlivy černé hudby, syntetický zvuk, vokály upravované auto-tunem nebo „robotická“ umělá inteligence.
Ve stínu reflektorů
Mluvilo se o nich jako o elektronických Beatles a v jistém smyslu to není daleko od pravdy. Beatles napsali všechny velké rockové příběhy s vřeštícími zástupy fanynek, drogovými excesy, spirituálním prozřením a skandály v bulváru. Kraftwerk si prošli něčím podobným jako elektronická kapela, jenom místo volnomyšlenkářských rockerů vytvořili obraz vědců v laboratoři, perfekcionistů v rukavičkách. Právě u nich vznikl mýtus o chladné elektronické hudbě a odlidštěném robotickém hlasu, který musí tvůrci elektronické hudby dodnes naplňovat nebo vyvracet. Kraftwerk se bránili slovy: „Naše stroje mají duše.“
Florian Schneider se svým typickým humorem navíc neustále prokazoval, že rozhodně nebyli roboti. Na jedné staré nahrávce se ho horlivá brazilská novinářka ptá, které písně dnes budou hrát, a on s kamennou tváří odpovídá: „Všechny.“ Když mu o něco později reportérka položí otázku, jestli se považuje za otce celé jedné hudební generace, neubrání se smíchu, skromně kroutí hlavou a zakryje si obličej. Při jiném rozhovoru má na sobě falešný knír, přesvědčuje novináře, že Kraftwerk nezná, a vzápětí říká, že vynalezl „humanoidní sekvencery“ už v roce 1947. Tehdy totiž přišel na svět. Když si chtěl jednou zajamovat s jazzovou kapelou a nemínil na sebe strhávat pozornost jako na „toho chlápka z Kraftwerk“, odehrál celý koncert v přestrojení za drag queen. Raději se pohyboval mimo světla reflektorů, a proto taky nechával častěji mluvit svého kolegu Ralfa Hüttera.
O významu Kraftwerk se dají napsat ještě stovky stránek. Je možné stopovat, kam až se útržky jejich skladeb dostaly, psát o tom, jak je ovlivnil Bauhaus, dělat si seznamy kapel nebo i celých žánrů, které by bez nich nikdy nemohly vzniknout. Pro mě osobně ale jejich význam ilustruje spíš jedna skutečně lidská historka, která vydá za stohy papíru v knížkách o elektronické hudbě. Při jednom živém vysílání v proskleném studiu Radia Wave na Vinohradské jsme si všimli zanedbaného chlápka postávajícího opodál. Bylo mu přes padesát, na sobě měl vytahaný svetr a kulicha nakřivo. V ruce držel krabičák Hradní svíce a po chvíli váhání na sklo přilepil prosebný lísteček „Kraftwerk“. Pod tím stálo malým písmem „Autobahn“. Lepší důkaz toho, že Kraftwerk nedělali chladnou elitářskou hudbu a dokázali oslovit každého, opravdu nemám. V playlistu jsme vzápětí našli jen něco z pozdní desky Tour De France a jeho přání jsme mu splnili alespoň takhle. Začal nenápadně tančit ve stínu pouliční lampy s krabicovým vínem v ruce. Věřím, že Florian Schneider by měl radost.
Autor je hudební publicista.