Někdy se stane, že hraní přeroste přes hlavu a hráč nad svým hraním nedokáže již rozumně přemýšlet. V takových chvílích se mohou objevit tzv. hráčské bludy – hráčovy omyly, představy a přesvědčení o hraní, které jsou zkreslené a pro okolí mnohdy nelogické. Velmi rozšířeným je například ten, kdy je hráč přesvědčen, že prohrané peníze dokáže získat zpět a celou situaci tím jednoduše vyřešit. Sní o tom, že vyhraje velkou částku, což by bylo kouzelné řešení jeho situace. Tím se vlastně může stát to, že nůžky dluhů, lží a hráčských bludů se více a více rozevírají. 

A co se stane, až  pomyslná bublina tajemství praskne?

V takových chvílích nám může běžet hlavou spousta otázek. Co se to vlastně děje a proč se to děje? Kdo nebo co za to může? Někdy tu vinu hledáme v sobě a neustále nás může dohánět spousta myšlenek...

Možná to šlo udělat lépe…

Možná to šlo poznat dřív…

Možná by se to nestalo, kdybych…

Možná za to můžu já…

Možná je to všechno moje vina…

Možná, možná, možná...

Je přirozené, že nás blízké může v těchto náročných chvílích napadat spousta myšlenek, které v nás mohou vyvolávat pocit spoluviníka, který třeba i z části nese odpovědnost za to, co se stalo.

To, že se hraní hazardních her stane silnější než osoba sama, to se stát může. Hazard má velmi lákavý potenciál a náš mozek si může velmi rychle zvyknout na dopamin, který se hraním může vyplavovat. 

Osoby blízké často zmiňují, že se u nich objevují výčitky nebo pocit viny. Může se to projevovat jako velmi nepříjemný pocit, který se nám snaží našeptat, že jsme něco nezvládli, způsobili, přehlédli, nedokázali si poradit... Někdy se u osob blízkých může objevit také pocit selhání, a to v roli, ve které se právě nacházejí - ať už je to role partnerská, rodičovská, sourozenecká, kamarádská. 

Je možné tedy najít odpověď na otázku, kdo nebo co za to tedy může?

“Závislost je těžká v tom, že výrazně ovlivňuje naše myšlení, prožívání a děláme někdy i to, co bychom nechtěli. Přirovnal bych to k jízdě z kopce na ledu. Jedeme z kopce a najednou se nám strhne řízení. Brzdíme, točíme volantem, ale auto jede v tom směru a nemáme šanci to ovlivnit. A narazíme pod kopcem do nějakého auta, které je tam zaparkované. A není to naše vina, to, že se nám strhlo řízení. Nemohli jsme za to, snažili jsme se to změnit, byla tam snaha o kontrolu. Ovšem v závěru je naše odpovědnost se s tím vypořádat“ říká terapeut Michal Ošťádal. Hráč je dospělá svéprávná osoba a to, že hraní přerostlo přes hlavu a vymklo se hráčově kontrole, to se může stát komukoliv. I uklouznutí se dějí a mohou být součástí procesu. Důležité pak je, aby se hráč postavil zodpovědně k tomu, co se stalo.

A někdy může být také fajn třeba zamyslet se i nad tím, jestli pocit viny vychází přímo z nás nebo je to pocit, který se v nás někdo snaží vyvolat. Někdy se může stát, že se někdo touto snahou snaží s námi manipulovat, a tak ovlivnit situaci ve svůj prospěch.

Možná to šlo poznat dřív...Jak by to ale mohlo vypadat teď, kdyby se to zjistilo později? Nebo třeba nikdy?