Článek
Českem obchází strašidlo vyšší daně z nemovitosti, vyvolané jarní interní debatou mezi Piráty. Ke štvanici na tohle strašidlo se spojila prakticky celá politická scéna včetně části Pirátů. „Novodobý bolševismus“ v podobných návrzích vidí dokonce i komentátor Alexandr Mitrofanov, který jinak nálepku „pozor – levicové myšlenky“ častěji dostává než rozdává.
Protože titíž kritici daní z nemovitosti v posledních týdnech připomínají, že patříme na Západ, připomeňme naopak my jim, že majetkové daně na Západě představují až desetkrát větší složku daňového mixu než v Česku a dalších postkomunistických zemích. Na vrcholu srovnání zemí OECD byly uprostřed minulé dekády Spojené království, Kanada, Jižní (nikoli Severní) Korea, Spojené státy, Austrálie a Izrael.
Protože jsou u nás někteří pravičáci schopni neironicky mluvit o těchto zemích jako o neomarxistických, vraťme se do roku 1990, na konec zlaté éry Margaret Thatcherové v Británii a Ronalda Reagana v USA. Na daňovém mixu se tam tehdy odvody z majetku podle OECD podílely osmi a skoro 12 procenty. U nás je to v poslední dekádě mezi jedním a dvěma procenty.
Kryptokomunistou se ukazuje být i nobelista Milton Friedman, kterého při různých příležitostech označili za svého guru někdejší předseda ODS Mirek Topolánek nebo architekt privatizace Dušan Tříska. Tou nejméně škodlivou daní byla podle Friedmana daň z hodnoty pozemku.
Nebo možná Friedman nebyl kryptokomunistou a bohaté kapitalistické státy jsou pořád kapitalistické. To spíš naše veřejná debata opět probíhá na oběžné dráze, kde věci fungují jinak a slova znamenají něco jiného než na planetě Zemi.
Druhý častý argument proti majetkovým daním zní, že takto stát daní už jednou zdaněné peníze. To je pravda. Jenže totéž platí o dani z přidané hodnoty, kterou při nákupech platíte z toho, co vám zbude po zdanění příjmů, a která je navzdory tomu pro pravici srdeční záležitostí.
Námitka opakovaným daněním už alespoň poukazuje na relevantní důvod k panice. Když člověku zbude z čisté mzdy akorát tolik, aby do důchodu splatil hypotéku a po ovdovění nemusel chodit žebrat o jídlo, je zdanění takového zázemí skutečně nepříjemné.
V praxi to tak ale být nemusí. I majetkové daně mohou být progresivní, mohou se zvyšovat s každou další vlastněnou nemovitostí, můžeme od nich začít odečítat slevu na poplatníka a tak dále. Mytická „chudák stařenka, která to neutáhne“ by mohla vyjít z dobře nastaveného posunutí daňového mixu směrem k majetkovým daním lépe než ze zvyšování DPH na potraviny. (Doplňme, že samotní Piráti se už omezili na myšlenky o zdanění průmyslových hal zabírajících úrodnou půdu a ty obvykle stařenkám nepatří.)
Ze zdanění majetku se u nás nestal takový strašák náhodou. Vedla k tomu řada politických rozhodnutí, na nichž posledních třicet let panovala víceméně shoda napříč spektrem.
Za prvé stát přímo podporuje nákup nemovitosti jako formu zajištění na stáří. Od základu daně si můžete odečíst až 150 tisíc korun hypotečních úroků, naproti tomu jen 24 tisíc korun příspěvků do penzijních fondů. Přičtěme k tomu extra podporu „stavebnímu“ spoření, ve kterém sice lze naspořit na cokoli, zároveň přes něj ale vede cesta k výhodnému úvěru právě na koupi, výstavbu nebo rekonstrukci bydlení.
Za druhé česká aktivní politika bydlení nesnese srovnání s tím, jakou perspektivu dává třeba ta rakouská Vídeňákovi – že bude moci bez starostí dožít v městském bytě. Česká města podstatnou část svých bytů zprivatizovala. Tím se sice ve své době jednoduše zbavila problémů s jejich nezbytnou a drahou rekonstrukcí, zároveň ale posílila tlak na to, splatit během produktivního života vlastní bydlení, ať by stálo sebevíc.
Za třetí tu máme zkušenosti s minulým režimem, který neváhal zespolečenšťovat sebemenší budovy a pozemky. Jakékoli přímé nebo nepřímé strkání prstů státu do nemovitostí je tu proto jemně řečeno problematičtější než v Kalifornii nebo hrabství Kent.
V součtu to znamená nepsanou dohodu státu s občanem: cokoli máš, vraz do vlastního bydlení. A když se ti daří, přikup k tomu z přebytků aspoň jeden byt. Sami nevíme, co ti napřesrok zdaníme, zdražíme nebo zrušíme, ale na cihly ti nesáhneme.
Když uděláte tohle všechno a ještě k tomu ve srovnání s minulým režimem i dalšími evropskými zeměmi málo stavíte, co se přihodí? Sen o vlastním bydlení se stane obětí své vlastní státní podpory a po nejnižších třídách se začne rozplývat i části třídy střední. Ještě před začátkem covidové realitní bubliny jsme podle srovnání Deloitte na 70metrové bydlení potřebovali nejvíc průměrných mezd ze všech zahrnutých zemí.
Růst nepoměru mezi příjmy a cenou nemovitostí ale v důsledku znamená, že gentlemanská dohoda o nedanění může mít stále méně účastníků. A stále víc lidí naopak začne slyšet na výhody posunutí daňového mixu směrem od zdanění práce a spotřeby ke zdanění majetku v čele s nemovitostmi.
Předně: lidem by zbylo více toho, co vydělali vlastní prací, na úkor toho, co velká část z nich zkrátka podědila. Což by člověk od režimu, ve kterém prý na rozdíl od toho minulého nezáleží na třídním původu, ale na vlastní píli, tak nějak čekal. Mohl by zesílit tlak na zastavění prázdných pozemků a pronajmutí prázdných bytů, případně na přesun nevyužitých nemovitostí zpět na trh. Možná by vyšší střední třída přestala svým volným kapitálem šponovat ceny toho nemála dokončených bytů a poohlédla by se po dalších aktivech, jako jsou akcie. Což by mohlo konečně pošťouchnout český kapitálový trh, jako po tom volá Světová banka.
A to necháváme stranou výpadek v rozpočtech obcí spáchaný v podzimní parlamentní tvůrčí daňové dílně, který by výnosy z nemovitostní daně mohly trochu zahladit.
Už jen kvůli tomu všemu dává smysl začít se vážně bavit o opatrném a pomalém posunu daňového mixu směrem k daním z nemovitostí.
Pokud má někdo nutkavou potřebu upozorňovat na sociální inženýrství, ať si všímá mechanismu, kterým se u nás nejchudší skrze DPH skládají středním a vyšším třídám na státní podporu bydlení ve vlastním. A kdo spatřuje bolševismus v pokukování po amerických nebo britských receptech, jak brzdit hromadění zděděných majetků a posílit motivaci k práci nebo podnikání, ten nebrání kapitalismus. Brání feudalismus.
