EU skoro určitě nebude mít zájem konfrontovat démony posledních deseti let a reflektovat, co bylo během krize eurozóny špatně. To by znamenalo akceptovat, že vůbec něco špatně bylo. A spoustu politiků na severu Evropy i v bruselských institucích považuje dokonce způsob, kterým se postupovalo během krize eurozóny, za skvělý a triumfální úspěch.
Ovšem mimo tyto politické kruhy je perspektiva velice odlišná. EU se teprve nedávno vynořila z ekonomické krize, která trvala skoro dekádu, a nyní čelí dalšímu ekonomickému poklesu, globální měnové válce, technologickém šoku v automobilovém průmyslu, brexitu bez dohody a italské vládní krizi.
Úroky jsou rekordně nízké, fiskální politika svázaná pravidly. A na podzim vypukne konfrontace mezi Itálií a EU právě ohledně dodržování fiskálních pravidel.
Pokud opravdu přijde vážná ekonomická a finanční krize, voliči se začnou docela racionálně tázat, jestli národní alternativy evropské integraci nejsou lepší. Münchau je stále přesvědčen, že ideálním měnovým systémem pro eurozónu je dobře fungující měnová unie s plnou fiskální kapacitou, se společným dluhopisem a pravomocí danit a utrácet. Autor už si ale nemyslí, že druhé nejlepší řešení je nereformovaná a nereformovatelná eurozóna. Evropská integrace je dobrá pouze tehdy, má-li výsledky.
MACHÁČEK: Evropa směřuje ke konfliktu Salviniho s Merkelovou |
Jsem pro integraci, proti ní, nebo někde úplně jinde? ptá se autor sám sebe. V několika posledních letech prý několikrát překročil čáru – dopředu, dozadu a zase zpět. Pravdou je, že po devastující zkušenosti, kterou má s fiskální přísností jižní Evropa, je ekonomický argument pro integraci slabší a slabší. Politiky, jež jsou záměrně narýsovány tak, že produkují slabé ekonomické výsledky, logicky ztratí podporu.
Ale ti, kteří zvažují nebo budou zvažovat odchod z eurozóny, se musí ptát na zásadní věc: Kdy bude opravdu jasné, že žádné reformy eurozóny nepřijdou? A bude mi skutečně lépe mimo EU či eurozónu? Zařídí italské vlády osvobozené od fiskálních pravidel EU lepší růst? A zaměstnanost?
Smrtelné nebezpečí pro eurozónu spočívá v racionální a neideologické kritice evropské integrace. Fiskální pravidla a pakt stability a růstu představují ten prvotní hřích. Pravidla byla reformována dvakrát, v roce 2005 a v roce 2011, a současná Evropská komise k nim přistupuje o něco flexibilněji. Jakkoli ale byla tato pravidla vykládána a překrucována, zvýšila divergenci mezi zeměmi, odradila investice a měla procyklický efekt během ekonomického poklesu.
MACHÁČEK: Obchodní válku nelze vyhrát, ale směřujeme k ní? |
Podobně jako v případě brexitu by byly okamžité náklady na odchod z eurozóny značně vysoké, možná mnohem vyšší. Ale v kontrastu s brexitem si lze nakonec vytvořit lepší rozpočtovou politiku a pravidla. Mohu si zařídit pravidlo udržitelného objemu investic a mohu jít cestou rozpočtového stimulu v době ekonomického poklesu. Centrální banky mohou – podobně jako v případě USA a jejich centrální banky – mířit na duální cíl, tedy na stabilizaci cen i zaměstnanosti. Nebudou žádné zákazy nákupu aktiv ani záchrany bank.
Pro lidi, jako je Matteo Salvini, to musí být lákavá představa.
Když EU nemá výsledky, jsou argumenty pro a proti integraci vyrovnanější. Konference o Evropě by si měla klást za cíl to, aby se ekonomickou užitností a prospěšností nedalo proti EU logicky argumentovat. To se ale asi nestane. Opravdová hrozba pro evropskou integraci totiž není Salvini, jsou to evropští voliči, kteří – podobně jako John Maynard Keynes a na rozdíl od EU – mění názor, když se mění fakta.
Poznámka Monitoru JM:
Zkušenost střední a východní Evropy, kterou Münchau vůbec nezmiňuje, je úplně jiná. Země jsou stále příjemci dotací, profitují ze zapojení do evropského trhu a evropské dělby práce, a pokud jsou jejich země v eurozóně – jako v případě Slovenska či Slovinska –, jsou lidé vesměs rádi, že fiskální pravidla EU pomáhají krotit přílišnou rozhazovačnost politiků.
Münchau má ale pravdu v tom, že z pohledu Itálie přestává mít členství v eurozóně logiku. Pokud se Itálie neumí reformovat, asi pro ni bude pohodlnější vrátit se k osvědčené zkušenosti devalvací a dalších devalvací. Ekonomický zázrak to určitě nevyvolá, ale alespoň nějaký růst a zaměstnanost možná ano.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
