15.5.2024 | Svátek má Žofie


LEROUX: „Ďábla, vole, nevolej.“

11.1.2024

Je tomu zrovna teď v lednu 130 let, co jeden talentovaný Francouz sekl (1894) definitivně s advokacií a vstoupil na dráhu úspěšného novináře a spisovatele. Muž se jmenoval Gaston Leroux (1868-1927) a měl se proslavit romány Tajemství žluté komnaty a Fantom opery. Tenkrát v Paříži. A existoval v onom městě i nejeden anarchista, ale jenom zloduch Vaillant to „dotáhl“ tak daleko, že hodil pumu do poslanecké sněmovny. Stalo se v prosinci 1893 - a jedná se tudíž o (vzdáleně) podobný čin, jaký se udál v prosinci 2023 v Praze; i když méně ohavný, protože zmetek neútočil na studenty, nýbrž na politiky.

Gaston Leroux ale nevylíčil ve své reportáži přímo odpudivý útok, nýbrž následující soudní proces. Mělo to značný úspěch - a začátkem roku 1894, tedy před 130 lety, to soudničkáři přineslo první nabídku trvalé spolupráce s tiskem, konkrétně se slavným deníkem Le Matin.

Nabídku přijal a zužitkovával s fantazií. Poprvé v dějinách soudní žurnalistiky třeba realizoval interview s obviněným přímo ve věznici, kam by ho nepustili, kdyby se nepřestrojil za antropologa. Nebo se dostal - ke konci rusko-japonské války - do Petrohradu (1905) a čenichal tam a šel taky za francouzským velvyslancem a řekl: „Car chystá schůzku s Vilémem Druhým, německým císařem.“
„Hm, a jak to víte?“
„Mám zdroj. Vám ho nevyzradím.“
„A pročpak ne?“
„Protože byste pak věděl právě tolik jako já,“ zasmál se budoucí autor Fantoma opery. Ostatně se na prvním místě nejednalo o velvyslance, nýbrž domovský list Le Matin. Leroux telefonoval redakci a redakce zprávu oddaně otiskla, nicméně ruský ministr zahraničí Lavrov, chci říct Lamsdorf, ji dementoval. Zrovna tak tehdejší britský ministerský předseda Witte. A řekl: „O ničem podobném jsme neslyšeli.“

To byla dementi, takže Matin svému schopnému chlapíkovi sice obecně dál věřil, nicméně ne tohle. List přinejmenším znervózněl. Poprosili Gastona o potvrzení zprávy. Místo toho se redakci dostalo dokonce i přesného času schůzky - v řádu nejenom dní, ale hodin. A nebyla to nakonec kachna. Mikuláš a Vilém se sešli na Baltu na palubě carovy jachty Polární zář a teprve ve svých vzpomínkách GL přiznal svou metodu: „Mikuláš II. to dokázal utajit dokonce před vlastním ministrem zahraničí, ale musel věc - s udáním místa a hodiny - sdělit vlastnímu šéfkuchaři. Na jachtě se totiž podávala podle vší platné etikety slavnostní večeře.“

Ale jsme stále u neskutečných satanů a pravým ďáblem nebohý Mikuláš, ba ani jím trpěný Rasputin, nebyli. Gaston Leroux ovšem psal i o případech odporných vražd a narážel na řadu skutečných ďáblů v lidské podobě, i rozhodl se téma zpracovat, i kdyby s příměsí fantazie, a vedle románů se odvážil na pole divadla. „Musím to dokázat.“ Postupně napsal sedm dramat a to první uvedl pařížský Odeon 26. ledna 1907.

Kritik kus Dům soudců pochválil, což o to, ale stačilo 14 dní a hra stažena pro nezájem. Kdo ví, ale snad i proto, že v ní nebylo dost ďábla. Silná záporná figura, jakými jsou doktor Mabuse (Nemec), profesor Moriarty (Brit) a Joker (Američan).

Ale takhle dramatik neuvažoval, to jenom žertuji, a Leroux zapracoval na kuse, kde se dokazovalo, že má žena v manželství stejná práva, ale také povinnosti jako manžel. Hru Lilie uvedlo (1908) pařížské divadlo Vaudeville a hle, dočkala se 85 repríz. To už nebylo tak zlé! Ale zlo samo opět absentovalo a Gaston Leroux dostal během dalších tří let skutečně geniální nápad, který přetavil do dramatu a to drama nazval Muž, který viděl ďábla.

Premiéru mělo v divadle Grand Guignol 17. prosince 1911 a dočkalo se obrovského úspěchu. Pouze na téhle scéně i tisíci repríz. Tehdejší ministerský předseda Léon Blum napsal: „V tom příběhu je vše zkombinováno tak dokonale, že ho lze mít za bajku o čarodějích, ale nejenom. Muži tu viděli ďábla, a jestli chceme, je pouze symbol zločinné představivosti a zhmotnění provinilé vůle.“ Bylo by unfair teď - tříaktové - drama celé převyprávět, jestliže jste ho dosud neviděli, a není sporu, že se stalo na pár desetiletí (až do britské Pasti na myši) etalonem divadelně-kriminální hrůzy. Je to totiž skutečný horor, kde sice pateticky hřmí, ale se hřměním skvěle kontrastuje pes, který není nijak Baskervilský, nýbrž němý. Takřka jako ten, jehož šíleně pronásledují vrtulník a střelec na začátku - pozdějšího - filmového hororu Věc.

Ani roli nebohého vlčáka netřeba rozkrývat, ale dá se rozkrýt funkce skříně a role zdejšího „Necronomiconu“ alias prastaré knihy Čarodějové Jury. Hrdina hry tento svazek velmi skepticky otevře a nemůže přehlédnout hned první dvě řádky, napsané červeným inkoustem:

Chceme-li opravdu vidět ďábla, stačí ho volat z celého svého srdce, a on přijde!

V překladu doktora Jaroslava Keliše přidám i druhou citaci: Nadzvedl jsem záclonu a nemohl se ubránit zachvění, když jsem viděl tančící stín feny v měsíčním světle. Vypadalo to, jako by byla posedlá, tak bylo její poskakování divné a nevysvětlitelné. Zdálo se, že chňapá po něčem, co jsem neviděl.

Možná, že se snaží zabránit ďáblovi, aby vešel,“ řekl jsem. „Ale… Ale ještě jsem ho nevolal.“

A co bylo ve skříni? Ďábel sám? Ne. „Ohnivá“ písmena, která tomu, kdo dveře šatníku otevřel, zvěstovala prostou novinu dvěma slovy: BUDEŠ VYHRÁVAT!

Zdá se vám asi dobré mít podobnou schopnost a někomu se vybaví pozdější příběh Roalda Dahla o „muži, který viděl skrz karty a bez očí“. Chtěli byste možná taky stále vítězit a zdánlivě se předtím neupsat ďáblu. Ale to si říkáte teď, kdy jste ještě neviděli Lerouxovo drama, které by si zasloužilo zasáhnout taky prkna některého ze soudobých divadel pražských.

Ale opravdu a vážněji! Ďábla zbytečně nepřivolávejme ani na prknech, která znamenají svět, ani mimo ně. Jen pokud se něčím podobným nenápadně živíte, ať už šarlatánky či naprosto vědecky, nemohu vám samozřejmě bránit a to jediné, co jsem mohl udělat, bylo na vás takhle nekonkrétně upozornit, aniž bych se (amen) vzápětí nepomodlil.

P. S. Ve filmové ukázce čelí „ďáblům“ - na skotské vysočině - pravý Angličan a je to parodie na anglickou náturu, takže čelí flegmaticky. Až moc. Autoři si navíc utahují z představy Britů, kterou si vybudovali sami o sobě a podle níž jsou natolik imponující osobnosti, že před nimi i špioni či ďáblové s obdivem srazí podpatky a pokorně kapitulují. V reálu tomu tak samozřejmě nebývá, ale mohu zopakovat, že optimismus a víra ve vlastní vyvolenost a konečné vítězství dělají moc.

WHINFREYHO POSLEDNÍ PŘÍPAD: