Tolik k těm serióznějším zaměstnáním. Kromě toho také surfoval na hřbetech
obřích želv ledovým Labradorským mořem. U Dakaru muštěkající ryba spolkla
lodní rychloměr. Coby policista honil v Šanghaji pašeráky opia. Když byl
filatelistou v Londýně, dostal se mu do rukou modrýmauritius. Z britského
zajateckého tábora na ostrově Man se pokusil uprchnout přestrojen v
ženských šatech…
Pokoj si nedal ani po návratu do vlasti. Vlastnil boxerskou školu. Na
pouťové střelnici přestřílel nejlepšího československého armádního střelce
Rudolfa Brachtla. Závodil na motorkách a při závodech v Plzni už měl
vítězství na dosah- kdyby mu těsně před cílem nedošlo
palivo: speciální, jím vynalezená pohonná směs, třikrát levnější než
benzin, jejíž složení se bohužel nedochovalo…
Jako první český
radioamatér sestavil stanici, jejímž prostřednictvím hovořil mimo jiné
s Nobileho vzducholodí. Zabýval se sugescí a hypnózou, pracoval na
zdokonalení telefonu, pokoušel se o rádiové řízení pražských tramvají
a užití rádia při záchranných pracích v dolech…
Co z toho je pravda
a co pouhý mýtus? Oddělit legendy od reality se pokusil spisovatel
Jaroslav Čvančara na webu Paměť a dějiny v článku Otakar Batlička a jeho
cesta rájem a peklem.
Neposedný rošťák
Nezkrotný živel,
jemuž by mohl závidět fantazii i baron Prášil, přišel na svět 12. března
1895. Kdo ví, po kom zdědil ty dobrodružné geny. Po otci Antonínovi
Batličkovi, seriózním úředníkovi pražských plynáren, určitě ne. Možná po
mamince Božence, která zemřela, když mu byly tři roky.
Učil by se dobře, jen
kdyby se mu aspoň trochu chtělo… Ale nechtělo! Raději chodil za školu
a lítal s partou kluků. Říkali si „Tarantule – slíďák“, a nebyly to
zrovna Rychlé šípy. Spíš Bratrstvo kočičí pracky. K jejich oblíbené
zábavě patřilo střílet prakem z vyšehradské skály dolů na voraře kozí
bobky.
„Bez maturity to
nikam nepřivedeš!“ láteřil přísný otec, když syn nedokončil studia na
reálném gymnáziu. S divokým klukem však nic nezmohl – syn poprvé utekl
z domova ve dvanácti letech. Podruhé to zkusil v šestnácti. O měsíc
později přišel otci lístek z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát,
mám se nádherně. Ota.“
A jsme znovu u batličkovských
legend… „Ve skutečnosti podnikl cestu za oceán až v dospělosti,“
konstatuje Jaroslav Čvančara. Otakar sice v prosinci 1911 požádal
o vystavení cestovního pasu, jako cíl cesty tehdy uvedl Itálii, pár
týdnů poté byl však zadržen v Německu při pokusu propašovat se na loď
plující do Ameriky. Eskortovali ho zpět do Prahy a vyfasoval tříměsíční
podmíněný trest.
Mladý dobrodruh Batlička s dýmkou.
Lásku k dalekým
krajům to v něm ale neuhasilo. O dva roky později odjel do Drážďan, kde
byl přijat jako pomocník v cirkusu Sarassani. Došel s ním po
jednotlivých štacích až do Hamburku, kde se konečně nechal najmout jako
plavčík na loď plující do Jižní Ameriky.
Amerika – a co dál?
Neuměl ani slovo
španělsky, natož portugalsky, a živil se příležitostnou prací. Přidal se
k výpravě do brazilského státu Mato Grosso, kde poznal nedotčenou
divokou amazonskou džungli a přirozený způsob života indiánů. Ze svých
zážitků i z vyprávění, která na toulkách vyslechl, čerpal později
materiál na povídky.
Když vypukla první
světová válka, žil v Buenos Aires. Jako občan Rakousko-Uherska se měl
přihlásit na konzulátu a narukovat do boje za habsburskou monarchii.
Místo toho se nechal v lednu 1915 najmout na loď Olaf. Vzápětí ovšem
zjistil, že pod neutrální norskou vlajkou pašuje do Německa strategické
suroviny: měď a ledek. Zjistili to však i Angličané, kteří Olafa poslali
ke dnu.
Otakar Batlička byl
jedním z mála, jež se podařilo z ledových vod Severního moře vytáhnout
včas. Na nějakou dobu skončil v zajateckém táboře na ostrově Man, po
propuštění se potloukal po Londýně, až koncem roku 1917 vstoupil do
britské armády. Narukoval k 30. praporu pěšího pluku vévody z Cambridge.
Přísná vojenská služba mu však nevoněla, takže byl po pár týdnech
zadržen při pokusu o dezerci.
Skvěle jezdil na koni a střílel, neměl však
maturitu ani čistý trestní rejstřík, a tak práci hledal těžko.
Koncem října 1918 se
přihlásil jako branec novým československým úřadům v Praze, vzápětí ale
zmizel do New Yorku. Domů se vrátil o dva roky později. Na cestách
strávil asi šest let, a kdybychom měli věřit předmluvám jeho povídek,
stihl procestovat nejen Jižní, Střední a Severní Ameriku, ale také Indii
a značnou část Afriky…
Když se Otakar
v lednu 1920 definitivně usadil ve vlasti, došlo na tátova slova. Uměl
sice anglicky, francouzsky a španělsky – podle některých zdrojů také
severské jazyky, ruštinu, portugalštinu, němčinu a indiánský jazyk
guaraní – a skvěle jezdil na koni a střílel, neměl však maturitu ani
čistý trestní rejstřík, a tak si práci hledal jen těžko.
Ve
své škole boxu byl jediným učitelem.
Ach, ta láska…
Střídal nejrůznější
zaměstnání: pojišťoval psy a vyráběl čisticí prášky. Chvíli tlumočil
v ústředí pražské mládežnické organizace YMCA. Otevřel si soukromou
školu boxu, v níž byl jediným učitelem. Jako komparzista si párkrát
zahrál ve filmu.
Závodil také na
motorce, což potvrzují novinové zprávy, zmiňující „Ot. Batličku z Nuslí
na stroji DKW“ jako účastníka nejrůznějších soutěží. Jako vynikající
střelec dokázal čistě proděravět minci hozenou do vzduchu nebo trefit
cíl za zády mířením podle zrcátka… „Víš, to byla často otázka života
a smrti. Hadi, aligátoři, dravci. Jednou rukou pádlovat a druhou
střílet,“ vysvětloval skromně.
Když byli s Martou svoji, bavívali se tak, že jí
napíchal do drdolu sirky a jednu po druhé odstřeloval.
Dokonce i manželku si
vystřílel. To takhle jednoho krásného dne čistil u okna malorážku, když
zahlédl dole na ulici krásnou brunetku. Jen aby mu neutekla! V rychlosti
popadl zbraň a prostřelil jí podpatek – v drsnější verzi klobouk –, aby
vzápětí s mnohými omluvami vyběhl ven. Neortodoxní strategie námluv se
vydařila a čtyřiadvacetiletá úřednice Červeného kříže Marta Špačková se
za něj v dubnu 1920 provdala.
Svatební foto. Manželku Martu si prý vystřílel, a nikdy toho nelitoval.
„Když už byli
s Martou svoji, bavívali se tak, že jí napíchal do drdolu sirky a jednu
po druhé odstřeloval. Nebo si hráli na Viléma Tella – sestřeloval jí
z hlavy jablko,“ popisuje radioamatér Matěj OK1TEH na webu OK2KKW. To je
ovšem jen další z batličkovských bájí. Svatbou totiž Otova divoká léta
definitivně skončila. Vybouřený rebel nastoupil jako úředník k dopravní
námořní společnosti United American Lines a sekal dobrotu.
Tetovaný, leč
talentovaný
V roce 1927 získal
trvalé zaměstnání u pražských elektrických podniků – nejdříve jako
dopravní zřízenec a výhybkář, poté jako průvodčí a řidič tramvaje,
v sezoně jako průvodce cizinců při jízdách ve vyhlídkovém autokaru.
Nakonec přece jen povýšil do kanceláře. Ze světoběžníka se stal usedlý
úředník – a spisovatel dobrodružné literatury pro mládež.
Ke psaní, které ho
nakonec proslavilo, přišel Batlička jako slepý k houslím – odpovědný
redaktor časopisu Mladý hlasatel Karel Bureš hledal autora povídek
a přátelé mu doporučili jakéhosi Batličku, který zcestoval svět a je
skvělý vypravěč…
„A tak se jednoho dne
v redakci Mladého hlasatele na pražském Václavském náměstí ocitl mohutný
a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou
bradou a energickými ústy. Jako námořník či kriminálník tetovaný na levé
ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou
rýmou a žaludečními vředy,“ popsal Jaroslav Čvančara, který jako člen
Foglarova oddílu o Batličkovi slýchal přímo od Jaroslava Foglara a Karla
Bureše.
Pan Bureš měl
šťastnou ruku – texty od nového autora byly sice zpočátku neumělé a s
řadou pravopisných chyb, ale „autentické, syrové, ukrutně dobrodružné,
měly fantastický spád a zpravidla dobrou pointu“.
Od prvního slova
vtáhly do děje a přesvědčily, že autor vše prožil na vlastní kůži
a viděl na vlastní oči, ať už šlo o živou řeku mravenců, pohyblivé
písky, nebezpečné chobotnice, obří úhoře, či svítící brouky věštící
smrt…
Ze
světoběžníka se stal seriózní úředník, spisovatel dobrodružných románů
a posléze statečný odbojář.
Čtenáři hltali
Batličkovy texty stejně jako Foglarovy Rychlé šípy. Za tři roky – než
v květnu 1941 Němci časopis zakázali – napsal okolo sto padesáti
povídek, z nich byla většina publikována v Mladém hlasateli.
Pod značkou OK1CB
Velkou Batličkovou
vášní byla radiotelegrafie. „Jeho stanice byla dokonalejší než státní
rozhlas. V roce 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach, který
chtěl na vlastní oči spatřit přístroj, jímž bylo dosaženo spojení
s Blízkým východem. Hovořil… s Nobilovou výpravou. Zachytil volání
potápějící se japonské lodi, a tak dlouho vysílal do éteru její polohu,
až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského
velvyslanectví,“ tvrdí předmluva v Batličkově knize Tanec na stožáru.
Pravda je, že
Batlička si pořídil první radiostanici až v roce 1929, tedy čtyři roky
po „návštěvě perského šacha“. A rok po ztroskotání Nobileho vzducholodi
Italia v květnu 1928. To ovšem nic nemění na faktu, že skutečně byl
zapáleným radioamatérem a ke své radiostanici usedal skoro každý večer.
Sestrojil malé krátkovlnné radiovysílače určené ke
komunikaci při záchranných pracích v dolech.
První tři roky
„černil“, tedy vysílal načerno, až v březnu 1932 získal koncesi pod
volací značkou OK1CB. Mohl konverzovat v cizích jazycích, takže brzy
získal od světové asociace radioamatérů certifikát WAC, potvrzující, že
se mu podařilo navázat spojení na všech světových kontinentech. Pořádal
dokonce kurzy radiotelegrafie pro mládež.
Rybářem pod Vyšehradem. Dosud nepublikované foto.
A vynalézal.
Sestrojil malé krátkovlnné radiovysílače a přijímače určené ke
komunikaci při záchranných pracích v dolech. A navrhl systém hlášení
stanic, který využíval mikrofon u řidiče a tlampače ve vozech. Radostná
doba objevů skončila s Mnichovem, který znamenal zrušení koncesí
a zabavení vysílaček. Okupace a druhá světová válka pak z vysílání
učinily zradu, za kterou se platilo životem.
Postarej se o Martu!
Do odboje se Otakar
Batlička zapojil od začátku okupace jako radiotelegrafista. Patřil do
skupiny Obrana národa-Východ, která pod vedením bývalého majora letectva
Josefa Jedličky udržovala rádiové spojení se sovětskou vojenskou
zpravodajskou službou a zároveň kontakty na plukovníka Františka
Moravce, zpravodajce exilové vlády v Londýně. Obsluhu ilegální vysílačky
zajišťovali čtyři radiotelegrafisté, mezi nimi pod krycím jménem Svoboda
i Otakar Batlička.
V červnu
1941 přepadlo Německo Sovětský svaz a o měsíc později byla v Londýně
mezinárodně uznána československá exilová vláda. Československo se stalo
oficiálním nepřítelem říše, a domácímu odboji tak začala být věnována
daleko větší pozornost, zejména když se zastupujícím říšským protektorem
stal Reinhard Heydrich.
Dohledat odbojáře
v seznamech československé armády nebylo těžké. Následovala zatýkací
smršť a vlna brutálních výslechů, které umožnily rozkrýt mnohé ilegální
sítě. Ráno 14. října 1941 odvedlo čtyřčlenné zatýkací komando
i spisovatele Batličku.
V Petschkově paláci
ho vyslýchal brutalitou proslulý gestapák Oskar Fleischer, přezdívaný
Řezník. Z výslechu odnesli vězně v bezvědomí. Krátce nato byl převezen
do terezínské Malé pevnosti. Jeho poslední vzkaz, propašovaný příteli
Emilu Jirátovi, zněl: „Postarej se o Martu!“
V únoru 1942 byl
Otakar Batlička odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, určeného
k likvidaci vězňů těžkou prací. Popravili ho pouhých osm dní po
transportu, v pátek 13. února 1942.
Smrtící špric
Nebyl by to Batlička,
aby okolo jeho smrti nevznikly další legendy: Podařilo se mu uprchnout
a byl zastřelen na útěku. Ubili ho esesáci v podzemním bunkru. Podlehl
tyfu či zápalu plic. Spolu s dalšími deseti odbojáři byl popraven na
střelnici – což uvádí jmenný seznam v táborové knize úmrtí.
Jaroslav Čvančara
však má jinou hypotézu: „Celá skupina odbojářů, která zahrnovala
i Otakara Batličku, byla 13. února 1942 zlikvidována SS
sturmbannführerem doktorem Krebschbachem, který je usmrtil benzenovou
injekcí do srdce… Odpovídají tomu tříminutové intervaly uvedené na
úmrtních listech.“
Zní to
pravděpodobně – podle vzpomínek přeživších vězňů byly smrtící injekce
fenolu (který se vyrábí částečnou oxidací benzenu), takzvané špricy,
Krebsbachovou oblíbenou metodou popravy. Vysloužily mu přezdívku
Špricbach…
Otakara Batličku, po
válce téměř zapomenutého, objevil v šedesátých letech student FAMU Petr
Sadecký. Po domluvě s vdovou a ve spolupráci s editorem volně
přepracoval původní povídky a výsledkem byla kniha Na vlně 57 metrů. Po
jejím úspěchu následovaly další tituly: Tanec na stožáru, Na vlnách
odvahy a dobrodružství, Tábor ztracených…
Sadecký splétal fikce
o Batličkově životě tak dovedně, že jsme fakta od mystifikací nedokázali
s naprostou jistotou rozlišit ani my. Ale – záleží na tom? Otakar
Batlička sice nezabíjel holýma rukama levharty ani nerdousil krajty jako
jeho hrdinové, nicméně bez váhání vstoupil do odboje a položil život za
vlast.