Praha 3

Městská část Praha 3 má rozlohu katastrálního území 649 ha a leží východně od centra města. Zahrnuje téměř celý katastr Žižkova (s výjimkou plochy mezi železničními tratěmi u Krejcárku), severovýchodní část katastru Vinohrady (severně od Korunní ulice a východně od vodárny a Slavíkovy ulice) a malé části katastrálních území Strašnice (průmyslové a skladové areály Tesla Strašnice a Pramen Praha a tenisové dvorce v oblasti Třebešína) a Vysočany (sportovní areál a zahrádkářské osady Na Balkáně). Obvod Praha 3 vznikl v podstatě přečíslováním a drobnou úpravou obvodu Praha 11 z let 1949–1960, který byl nástupcem obvodu Praha XI z roku 1923.

Vinice a Vinohrady – zemědělská minulost

Největší část dnešní Prahy 3 se rozkládá v poměrně kopcovitém terénu. Na severu odděluje toto území od části Karlína vrch Vítkov, na jihu se zástavba prolíná s Prahou 2 (Vinohrady) a na západní straně se dotýká prostoru bývalých novoměstských hradeb. Nejstaršími komunikacemi z Nového Města pražského směrem k Žižkovu byly cesty z Hybernské ulice k Olšanům a vídeňská silnice (nyní Husitská a Hartigova ulice). Tato původně viniční oblast měla do poloviny 19. století zemědělský charakter, zástavbu tvořilo jen několik zemědělských a viničních usedlostí. Nejhustěji byla osídlena část kolem vídeňské silnice, kde se ještě v 19. století nacházely hospodářské usedlosti. Na místě Rajské zahrady se rozprostíraly vinice patřící faře u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, některé vinice na Šibeničné hoře vlastnil novoměstský klášter sv. Ambrože. Žižkov se začal rozvíjet na jižním úpatí hory dnes známé jako Vítkov. V historických pramenech byl tento zprvu nezalesněný vrch zmiňován od roku 1348, kdy se na jeho jižních svazích pěstovalo víno. Vrch dostal své jméno (původně Witkenberg) podle majitele vinice, pražského měšťana Vítka, konšela na Starém Městě pražském. K postupné devastaci vinic přispěly, podobně jako jinde kolem Prahy, události husitských válek a později třicetiletá válka.
Do třetiny 19. století se zde nacházelo asi šedesát usedlostí (např. Červený lis, Proutková, Ševčíková, Smetanka, Čapková, Pernikářka, Reismonka, Sklenářka, Vyšinka, Pražačka a jiné), často s klasicistními, později novorenesančními vilami, tzv. zámečky. Před velkou výstavbou v druhé polovině 19. století můžeme za centrum celé oblasti označit ves Olšany, zmíněnou již v polovině 14. století jako statek kláštera sv. Ambrože na Novém Městě pražském.

Samostatná obec Královské Vinohrady

V roce 1848 v důsledku nové organizace politické a soudní správy se přemýšlelo o tom, že by pozemky Viničných hor dostaly přiděleny sousední obce, čímž by osada zanikla. Místním osadníkům se však podařilo dosáhnout sloučení všech pozemků spolu s usedlostmi za Žitnou, Koňskou, Novou a Poříčskou branou a 13. června 1849 byla guberniálním nařízením založena samostatná obec pod historickým jménem Vinohrady. Až později byl název císařským rozhodnutím ze 7. ledna 1867 změněn na Královské Vinohrady. Tehdy se jednalo o předměstskou oblast venkovského charakteru, kde v roce 1869 stálo pouze 214 domů.
Rychlý stavební rozvoj obce souvisel, podobně jako jinde, s bouráním městských hradeb a zrušením demoličních reverzů, kterými si dosud vojenská správa jistila možnost asanace budov poblíž hradeb v případě válečného konfliktu. Místo po hradbách, které začaly být likvidovány kolem roku 1874, získala železnice, a proto (Královské) Vinohrady, zejména v části, kde začal vznikat pozdější Žižkov, nemohly plynule navázat na Prahu. Podnikatelská stavební činnost se aktivněji rozvíjela v severní části obce. Stavěli zde František Horn, Karel Hartig, Ferdinand Kuhn a Josef Kutina. 

Město Žižkov – průmyslové a dělnické

Za zakladatele současného moderního předměstí Prahy je považován stavitel Karel Hartig (1833–1905), který se v roce 1865 oženil s Amalií Stomeovou, dcerou pražského měšťana a pekaře. Rodině Stomeově náležel jeden z největších statků v tehdejší vinohradské obci, Pražačka, usedlosti Malá Ševčíková a Velká Ševčíková při vídeňské silnici. Počátkem roku 1865 vypracoval Hartig regulační plán pole mezi vídeňskou silnicí a vrchem sv. Kříže, patřící statku Pražačka. Jednalo se o nejrozsáhlejší pozemky v katastru pozdějšího Žižkova. Hartig parceloval pole v pravidelné šachovnicové soustavě a je autorem nejmenších rozměrů bloků. Převážná část této první výstavby, soustředěná mezi ulicemi Rokycanovou a Budovcovou s centrálním Komenského náměstím, podlehla plošné asanaci v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Mezi zakladateli Žižkova jsou rovněž uváděni klempíř Ferdinand Kuhn z Karlína a pražský měšťan povoláním krejčí Antonín Fanta, kteří nechali v letech 1861–1863 postavit při vídeňské silnici první jednopatrové pavlačové domy. Dne 15. září 1868 požádal Hartig spolu s 56 občany vinohradský obecní výbor, aby se část obce od usedlosti Proutková podél vídeňské silnice až k hostinci Bezovka pojmenovala Žižkov. Název čtvrti byl schválen obecním výborem v roce 1869.
Téhož roku započal Hartig se stavbou domů v západní části rokle mezi jižním okrajem vrchu Vítkova a vídeňskou cestou. Tyto pozemky patřily k usedlosti Velká Ševčíková. Vzhledem k tomu, že se ve čtvrti Žižkov podél vídeňské silnice intenzivně stavělo, bylo nutné pojmenovat stávající ulice. V roce 1872 podal Hartig, již jako člen obecního zastupitelstva, vinohradské obecní radě návrh na schválení prvních deseti ulic a náměstí. V pojmenovávání ulic, vycházejícím z husitství, se později i nadále pokračovalo. Roku 1870 vznikl na Hartigův popud nejstarší žižkovský mladočeský spolek Občanská beseda.

V roce 1874 se obyvatelé dnešních Vinohrad obrátili na zemský výbor s žádostí o oddělení severnější části (Žižkova) od Královských Vinohrad. Záminkou nespokojených majitelů pozemků se stala skutečnost, že jejich peníze, odváděné formou dávek, využívala obec přednostně pro potřeby Žižkova. Zastupitelstvo se sice postavilo proti rozdělení obce, ale vzhledem k zámožnému původu stěžujících si majitelů realit nemohlo uspět. Přes odmítavé stanovisko obecní rady došlo roku 1875 rozhodnutím zemského výboru k rozdělení obce na Vinohrady I (nynější Žižkov) a Vinohrady II. Starostou samostatné obce se stal Karel Hartig, příslušník mladočeské strany, který se jako první starosta zasloužil o národnostně ideologické pojmenování ulic. V roce 1877 povolila c. k. ministerstva změnu názvu, a Vinohrady I tak dostaly nový název Žižkov.
Roku 1878 měla obec 19 549 obyvatel žijících v 347 domech (103 jedno-, 194 dvou-, 31 třípatrových), nalézalo se zde 15 továren a 878 jiných průmyslových a obchodních závodů a jen sedm polních hospodářů. V té době již obec usilovala o získání statusu města. Žižkov byl povýšen na město rozhodnutím císaře Františka Josefa I. až 15. května 1881.
Vzhledem ke své poloze v blízkosti průmyslového Karlína, Libně a Vysočan i nerovnému terénu, který bránil, aby zde pozemky dosáhly takové cenové výše jako v jiných obcích kolem Prahy, se Žižkov stal především městem dělníků a malých či středních živnostníků. Díky stavebnímu boomu se počet obyvatel rychle zvyšoval: v roce 1880 čítal 21 212 osob, roku 1890 již 41 236, v roce 1900 pak 59 236 lidí a o deset let později dosáhlo město počtu 78 418 obyvatel. Zastavěná plocha se rychle zvětšovala. Velmi silný stavební ruch probíhal v letech 1890–1896. Od roku 1897 stavební práce polevily. Hlavní polygono-trigonometrický regulační plán města zhotovila městská technická kancelář v roce 1889. Šířka ulic byla stanovena od 15 do 25 m a v plánu se objevuje deset náměstí: Komenského, Perštýnovo (dnes Barikád), Žižkovo (dnešní Tachovské), Prokopovo, Kostnické, Sladkovského, Basilejské (v současnosti Havlíčkovo), Kollárovo (dnes Žižkovo), Smetanovo (nyní Škroupovo) a Olšanské. Menší sady se objevily na Basilejském, Kostnickém, Komenského, Pernštýnově a Sladkovského náměstí. Sady na vrchu Vítkově získala obec koupí v roce 1878 a upravila je podle plánů Františka Thomayera roku 1891. Čilý stavební ruch probíhal především v nynější Hartigově ulici a v okolí Bezovky směrem k Žižkovu vrchu, kde vznikla také řada nových ulic: Roháčova, Rokycanova, Kaplířova, Budovcova (obě asanovány v sedmdesátých letech 20. století) a Žižkovo (Tachovského) náměstí. V roce 1897 začaly městem projíždět tramvaje č. 2 a 9. Mezi lety 1880–1890 přibývaly domy především v okolí plynárny, uvedené do provozu v roce 1866 a zaujímající prostor mezi Přemyslovou ulicí (dnes U Rajské zahrady) a Karlovou třídou (dnes Seifertovou ulicí). Vznikly zde nové ulice Riegrova (Bořivojova), Libušina (Kubelíkova), Husinecká a náměstí Sladkovského, kde byl v roce 1898 položen základní kámen novogotického trojlodního chrámu sv. Prokopa. Stavbu chrámu začalo zastupitelstvo plánovat až od roku 1879, kdy se po mladočechu Karlu Hartigovi stal starostou konzervativní staročech Josef Moritz Wertmüller.
V 19. století na Žižkově působilo několik svým významem region přesahujících firem. Na počátku devadesátých let 19. století byl urbanistický vývoj starého Žižkova prakticky ukončen. V roce 1901, kdy byl ustaven žižkovský politický okres, mělo město 1000 domů a po Vinohradech a Smíchovu bylo třetím největším předměstím Prahy. Praha již od konce 19. století vedla jednání s vedlejšími obcemi o připojení, ale sebevědomý patriotismus radnic Karlína, Žižkova, Vinohrad a Smíchova kladl Praze nejrůznější podmínky a překážky. Dohody s těmito budoucími městskými čtvrtěmi dosáhlo hlavní město Praha postupně až v letech 1907–1911. Zemský sněm však toto připojení již nebyl schopen před první světovou válkou právně potvrdit, a tak byl Žižkov připojen k Praze spolu s jinými obcemi teprve 1. ledna 1922.

Asanace a nová výstavba

Po druhé světové válce se nová výstavba začala objevovat při spojující komunikaci z Olšanského náměstí k ulici Jana Želivského. Nedostatek bytů spolu s kritikou bytových podmínek na Žižkově vyvolaly realizaci asanačních zásahů na tomto území. Již Státní regulační komise ve zprávě k regulačnímu plánu kriticky zmínila, že na Žižkově je nejvyšší hustota osídlení: 1221 obyvatel na 1 ha. V roce 1975 vypracovali urbanistickou studii Miloš Sádek, Martin Krise a A. Anders ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). V této tzv. první etapě přestavby Žižkova se jednalo především o demolici původní historické zástavby za účelem uvolnění místa pro výstavbu bytů. První etapa vyvolala zásadní nesouhlas u odborné i laické veřejnosti, díky čemuž se již k zahájení druhé etapy asanací v osmdesátých letech 20. století nepřistoupilo.
Od devadesátých let 20. století se na žižkovské architektuře projevuje liberální rozvolnění a různorodost stylů, které můžeme pozorovat nejen na administrativních, firemních a obchodních budovách, ale i bytových komplexech. V dnešní době je Praha 3 prostředím, které je sice hrdé na svou průmyslově-dělnickou historii, ale v novém tisíciletí již kráčí liberálním multikulturním směrem.